Město na zemské hranici Moravy a Slezska

Dnes to bude opět něco z našeho kraje. Název kraje "Moravskoslezský" byl zvolen výstižně, příkladem je mapa Frýdek-Místek s červeně probíhající hranicí, kdy Místek je na Moravě, Frýdek ve Slezsku.

 

 

Zaujal mě výrok autora druhé nejstarší známé mapy Slezska z roku 1561 Martina Helwiga, který ve svém výkladu k mapě v roce 1564 napsal:

„ Mělo by se uvážit, zda je rozumného člověka důstojno, aby neznal, nebo nechtěl znát svou domovinu, když každé dobytče pozná svoji stáj a přístřeší!“

 

I městečko odlehlé od známých center může mít zajímavou historii. Na zimní výlet jsme se vypravili do Paskova v okr. Frýdek-Místek. Městem se stal v nedávné době - v roce 2011! Nejstarší zmínka uvádí letopočet 1267 z doby Přemysla Otakara II. a je to jedno z nejstarších sídel na pomezí Moravy a Slezska. Téměř celé území Paskova se rozkládá na Moravě, ale malé části zasahují do Slezska.

  

Až překvapivě pestrá je historie Paskova a všechno začíná u Arnolda z Hückeswagenu, zakladatele hradu Hukvaldy. Tento šlechtic kolem roku 1230 daroval Paskov a další obce jistému Konradovi z Plavče, který se tím stal prvním historickým pánem Paskova.

Litografie krajiny s paskovským zámkem z r. 1833 od Adolfa Kunikeho. (zdroj město Paskov)

Název Pastecow je poprvé uveden v závěti biskupa Bruna ze Schaunburgu: "Vše, co je od řeky Ostravice směrem k Moravě, náleží Frankovi z Hückeswagenu (Arnoldovu synovi) vše, co je od řeky Ostravice směrem k Polsku, náleží olomouckému biskupovi." Vidíte, už tehdy byla Ostravice jakousi dělící čárou, hranicí. 😎

Jan z Pernštejna paskovské léno povýšil na svobodný statek. On toho vlastnil mnohem víc: před r. 1521 sídlil na hradě Tovačově, po němž se psal jako „Jan z Pernštejna na Tovačově.“ Po smrti svého otce se začal titulovat jako „Jan z Pernštejna na Helfštejně.“ Hrad Helfštejn se stal jeho hlavním sídlem, i když jako reprezentativní moravské sídlo nechal Jan zbudovat zámek v Prostějově. Když město Pardubice roku 1538 vyhořelo, pomohl je znovu vybudovat, tehdy se po Čechách říkalo „skví se jako Pardubice“. 

Poklidná údobí střídala roky strachu a drancování. Prošli zde Švédové i Napoleonova armáda, to rozšiřovat nebudu.

 

Využili jsme vlakového spojení, protože Paskov leží na železniční trati Ostrava – Valašské Meziříčí. ValMez je železniční uzel, tam se kříží čtyři důležité železniční trati. Nádraží Paskov působí ospalým dojmem. Kovová lávka pro pěší je již uzavřena a na jediné nástupiště je nový přechod kolejí. Ve žluté budově je čekárna.

 

 

Paskovská halda a řeka Ostravice, která tady tvoří hranici Moravy a Slezska.

 

  

Název osady byl odvozen od jména Pasek a znamenalo "Paskův majetek". Na znaku Paskova je Panna Maria s žezlem a Jezulátkem.

 

 

Významný rod hrabat z Oppersdorfu v Paskově nastupuje roku 1690. Jeho členové dosáhli vysokých společenských hodností.  

František Josef z Oppersdorfu zastával funkce ve správě moravských krajů a slezských knížectví, stal se zemským hejtmanem na Moravě (1704–1714). Jeho zásluhou si Paskov v roce 1708 vydobyl na císaři Josefu I. právo konání tzv. „výročních dobytčích a koňských trhů“.  Však také sídlil v nejpěknějším domě na náměstí v Olomouci (na snímku), což je Edelmanův palác:

 

Jenže, co vyšlo najevo: František Josef Oppersdorf byl bezdětný a napsal závěť, v níž "všechno" odkázal manželce. Po smrti se ukázalo, že po sobě zanechal značné dluhy, v dědickém řízení navíc vyšlo najevo, že se v úřadu zemského hejtmana dopouštěl defraudace (zpronevěry). Vdova Anna Františka byla vystavena několika exekucím a nakonec byla nucena panství prodat. 😲

 

   

V řece Ostravici jsou peřeje. 

 

      

Tady jsme odbočili.

Míjíme občerstvení na cyklostezce u sv. Kryštofa. Tato odpočívka na cyklostezce Ostrava - Beskydy je symbolickým místem zemské hranice mezi Moravou a Slezskem v Paskově. Je nazvána podle patrona poutníků U Svatého Kryštofa a doplněna informačními tabulemi o historii tohoto místa i o zajímavostech v okolí.

 

 

  

Ctibor Syrakovský městečku Paskov udělil právo mostního mýta - přes Ostravici, samozřejmě. V té době zde již fungoval pivovar a mlýn. Pivo se vařilo do 1. světové války, ale 20. století je spjato s hornictvím. Po sto letech byl pivovar obnoven.

Jednou z nejcennějších památek v Paskově je zámek, byl postaven v letech 1640 až 1646 za Václava z Vrbna. 

Líbí se mi, že v tak malém městě jsou informační tabule, z nichž se návštěvník může mnohé dozvědět. 👍

 

 

  

Filip Ludvík Saint-Genois, majitel Paskovského panství v letech 1809–1846. Rod Saint Genois d‘Anneaucourt pocházel z henegav-
ského hrabství v dnešní Belgii. Panství koupil v r. 1809 za 600 tisíc zlatých a později své území rozšířil dál, patřily mu Řepiště a dnešní Ostrava-Kunčice. Na zámku vybudoval rozsáhlou knihovnu i sbírku mincí od antiky po jeho současnost.

Uprostřed alianční erb Stolbergů a Schaffgotschů nad hlavním vstupem do zámku. Socha Athény na zámku a její detail:

 

 

Tři černobílé staré fotografie zachycují interiéry zámku dávno před 2. sv. válkou. Posledním majitelem byl JUDr. Otto Stolberg-Stolberg (1888–1945), který se přihlásil k německé národnosti, což asi překvapivé nebude, protože jeho rod pocházel z Durynska a později žil v Porýní. 

Během okupace uvolnil část zámku jako lazaret pro zraněné německé vojáky. Na konci druhé světové války byl zatčen a krátce poté zemřel v Ostravě. 

Zámek byl v závěru druhé světové války vyrabován a z původního vybavení se nic nedochovalo. Podle Benešových dekretů se v roce 1945 stal státním majetkem a později byl upraven pro potřeby léčebny pro onkologické pacienty. Takto fungoval do r. 2009. Po opravách je zpřístupněn veřejnosti.

 

Že se vám těch erbů zdá hodně? Tak vás ujišťuji, že tohle je jen část...

 

 

Galerie dřevěné architektury.

 

 

Paskovské muzeum - stálá expozice k dějinám Paskova. 

 

 

Vstupní trakt do zámku.

 

Malé nahlédnutí do paskovského zámku: 

K zajímavým exponátům patří pečlivě zrestaurovaný historický kočár z přelomu 19. a 20. století, který patřil hraběti Stolbergovi. Náhoda pomohla k jeho nalezení, na obnově kočáru pracovali otec a syn Čambalovi.

 

Do návštěvy Paskova jsem o tomto vědci nevěděla. Nejsem totiž "broukař". 😃 Edmund Reitter byl velmi známý expert na brouky Palearktu. 

To je tato oblast:

   

Jeho sbírka brouků je uchovávána v Národním muzeu v Budapešti, obsahuje více než 30 000 druhů, 5000 holotypů různých druhů. (Zdroj Wikipedie).

 

Vpravo je zrekonstruovaná novobarokní kaple sv. Alžběty v areálu paskovského zámku. Bude tam expozice o městě Turzovka, která přiblíží historii města a jeho okolí, rovněž osobnost zakladatele města Juraje Thurza. Dále pietní místo se vzpomínkou na oběti válečných konfliktů, na pacienty bývalé onkologické nemocnice a také na horníky, kteří přišli o život na bývalém Dole Paskov. 

V zámeckém parku najdeme několik soch, vlevo - sv. Jan Nepomucký, uprostřed socha Herkula, vpravo sv. Šebestián -  patron atletů, vojáků, střelců, hrnčířů, kartáčníků a obchodníků s kovovým zbožím.

 

Pozdně barokní socha sv. Floriána z roku 1780 uprostřed náměstí. Nechal ji postavit zdejší purkmistr Jan Lysek. Sv. Florián je v typické podobě římského vojáka s korouhví v jedné ruce a vědrem hasícím hořící dům v ruce druhé. Po stranách stojí dva andělíčci.

 Barokní kostel sv. Vavřince, který se opravuje, pochází ze 40. let 18. století. Nechala jej, stejně jako faru a kaple křížové cesty v jeho okolí, postavit hraběnka Marie Paula von Fürstenbusch.  Hraběnka byla prý  oblíbená a v kostele byla také r. 1758 pohřbena.

 

Na kafe a zákusek jsme se stavili ve Fantazii, prošli kolem Zámecké krčmy a oběd byl Na rychtě. Ta okna nahoře jsou od hotelových pokojů, je možné se tam ubytovat.

 

Pro zajímavost jsem zkopírovala jedno menu, cena je za jídlo i s polévkou:

 ÚTERÝ: Zeleninový krém s  krutony

1) Kuřecí plátek zapečený hermelínem, dukátky    149,-                             

2) Pečená krkovička na červeném víně, šťouchaný brambor 149,-

3)  Kuřecí špalíky v korejské omáčce na zeleninovém salátku, bagetka       149,-

TOP)  Marinovaná masitá žebra, okurek, rohy, hořčice, křen, chléb      185,-

 

 Jaký poznatek z dnešního výletu vyplývá? K tomu, abychom si udělali výlet, nemusíme jezdit od svého bydliště nějak moc daleko, stačí přemýšlet a program si připravit, tohle dělám vždy, protože všude je něco zajímavého a ani to nestojí spoustu peněz.  👍

Myslím, že i vy jste se v dnešním článku něco dozvěděli. 

Toulky českou minulostí: 212. schůzka: Bitva na Vítkově hoře

Je červenec 1420 a v Praze se schyluje k bitvě. Vlastně u Prahy, neboť ona bitva se má odehrát na dohled od pražských hradeb směrem východním. Už ve 14. století byl ten kopec porostlý vinohradem a protože patřil měšťanu Vítkovi z Hory, tak se podle něj i jmenoval – Vítkova hora. Stručně Vítkov.

„Toho času uherský král Zikmund držel mocně s domácími i cizími pole proti Pražskému městu a zamýšlet obsaditi svými lidmi vrch blízko šibenice, zvaný Vítkova hora, aby sevřel Prahu jako třetím hradem tak, že by nebyl Pražskému městu otevřen žádný volný dovoz potravin. Předvídaje to Jan Žižka, hejtman táborský, dal bez odkladu ihned na svrchujmenované hoře postavit dva sruby a kázal je okopati malým příkopem a obehnati zdí z hlíny a kamení. A skrze ten srub podivuhodně dal všemohoucí Pán zachránění Pražskému městu, takže se nepřátelé, na tom místě poražení, více nepokusili tak nepřátelsky napadnouti město.“

Tak daleko však ještě nejsme. Na Špitálském poli pod Vítkovou horou je pořád klid. Zato se náramně činí husitská diplomacie. A nejenom diplomacie. O tom svědčí i list Pražanů do Benátek: „City a snahy panovavší té doby v Praze jeví se nejpatrněji v psaní poslaném dne 10. července Benátčanům, jímž Pražané vyzvali republiku k spolku brannému proti společným jejich nepřátelům, králi Zikmundovi totiž a Albrechtovi Rakouskému. Pravili tam, že Zikmund sám pronesl ústy vlastními, že se svatě zapřísáhl zkrotiti a potrestati vzpouru českou, byť měl i celé království zhubiti a v popel obrátiti, krajiny české jiným národem znova zalidniti a nejen všecky koruny své, ale i tělo a duši vlastně nasaditi měl; a když prý pokorně od nich prošen, aby nezapomínal na zemi, která ho zrodila, ni na národ, z něhož vyrostl, začal na způsob šílence tím vztekleji se sápati. Nyní svolal pomocí papežovou ze všech krajin vojsko a obklíčil město jejich, aby provedl úmysl svůj a povraždil všechny věrné křesťany až do těch nemluvňátek, oni ale že se nestrachují a odolati budou uměti, a nabízeli Benátčanům hned několik tisíc oděnců k službě jejich, chtěli-li by vstoupiti s nimi v závazek spolku branného.“

Z toho plánu na vojenský pakt Praha – Benátky nic nebylo. Už se to nestihlo. Prakticky dva dny po odeslání dopisu se začaly v Praze dít věci. „Hora Vítkova, nyní Žižkov zvaná,“ dozvídáme se od historika Václava Vladivoje Tomka, „bere začátek v nevelkém vzdálí od Nového Města pražského, proti němuž obrácen jest západní konec její v podobě homolovité. Odtud táhne se hřeben do dálky ve směru bezmála východním skoro na tři čtvrti míle cesty až mimo ves Hrdlořezy; ale jen asi ne čtvrt hodiny cesty zůstává stejně vysoký, a zde spadá půlnoční stráň příkře dolů nad rovinou vztahující se až k řece Vltavě, kdež nyní jest předměstí Karlín; tehdáž rovina slula polem Špitálským. Na jižní straně schyluje se hora něco méně příkře. Dále na východ hřeben jest nižší a ze strany půlnoční lehčeji přístupný, protože se hora pozvolna schyluje do krajiny.“

V pátek (to bylo dvanáctého července) se uherské vojsko dostalo do bitky s Čechy před kartouzským klášterem u dnešního Smíchova. V sobotu 13. července se přebrodila větší skupina jezdců s úkolem vyzkoušet pevnost pražské obrany v prostoru Špitálského pole (my už víme, že se nacházelo na území dnešního Karlína). Pražané začali ihned vyzvánět na poplach a aniž by se náležitě sešikovali, vyrazili uspořádaně nepříteli vstříc. Tato první skupinka se dala brzy na ústup – proti rozvinuté jízdě byla v nevýhodě – mezitím se však hejtmanům podařilo zformovat silné výpadové jednotky, které naopak donutily k ústupu Zikmundovy křižáky. Na bojišti zanechaly obě strany několik mrtvých, ale vzájemný poměr sil to nemohlo nijak ovlivnit. Křižáci větší střetnutí neriskovali. Zatím. Svého cíle ale dosáhli. Ověřili si, jak dalece je husitská Praha připravena, a současně naznačili, že hlavní útok povedou proti jejím hradbám. Průzkum bojem jim vyšel dokonale.

„Potom nazítří, totiž v neděli po svaté Markétě, asi o hodině nešporní bylo připraveno všechno vojsko královo, aby někteří z nich několika tisících útokem dobyli dřevěný srub, postavený Žižkou na hoře vedle šibenice, a po jeho dobytí aby ostatní houfy podle rozvržení hejtmanů zaútočily na třech místech na Pražské město, totiž z Pražského hradu, z Vyšehradu a ze Špitálského pole. Když to bylo takto rozvrženo, vytáhlo mnoho tisíc jezdců na Špitálské pole, přičemž král čekal na druhé straně Vltavy v poli s třemi velkými houfy, aby viděl výsledek.“

  

Adolf Liebscher: Boj o opevněné sruby

Žižka nevěřil tomu, že Zikmund zaútočí na město. Jeho vojenské zkušenosti ho přesvědčovaly o něčem jiném. Zikmund nechtěl skutečně vyrazit přímo proti Praze. On i jeho vojevůdce, mezi který nejvíc proslul Ital Pippo Spano, věděli, že úder musejí vést proti Vítkově hoře. Všechny ty hrátky křižáků byly jenom takovou léčkou. Měly sloužit k odvrácení pozornosti a k ochromení města, které ani na chvilku neotevře svoje brány. Což nevyšlo. Pražané prý nechali po celý čas svého obležení městské brány otevřené.

„Podél Vítkovy hory vedly dvě silnice do Prahy jak doposud – jedna přes Špitálské pole do brány Poříčské, druhá na polední straně do brány Horské čili Nové. Žižka vytáhnuv s tábory ven za město zaujal postavení na hoře, ve kterém se ohradil, udělav dva sruby dřevěné, prý na způsob dvou jizeb, tj. čtyřhranné, jeden nepochybně na kraji hřebenu obráceném k městu, druhý v povzdálí. Okolo každého srubu byla narychlo udělána zeď z kamení a ze hlíny a obehnána příkopem. K ochraně vojska sloužila příkrost strání, zvláště na půlnoční straně naprosto nepřístupných.“

14. července 1420 zvonily pražské zvony o sto šest. Nikoli proto, že byla neděle ráno. Zvonily k mobilisaci. Špitálské pole se postupně zaplňovalo pestrobarevným křižáckým vojskem, jenomže, to podstatné, co se zrovna dělo, to zůstávalo očím stálých i dočasných obyvatel města skryto. Míšeňský zemský hejtman Heinrich z Isenburku a jeho oddíl, složený z několika stovek míšeňských i rakouských bojovníků přebrodil ve vší tichosti u Libně řeku. Za zády křižáků stoupali koně s jezdci nahoru pozvolnou strání, aby od východu zaútočili na tvrz na Vítkově hoře. Ocitli se u vinice, které se říkalo Ohrada. Za chvilku se budou moci rozjet přímo proti Žižkovu opevnění.

Předpokládaný drtivý nápor oplechovaných křižáků ztlumil úzký hřeben Vítkovy hory, a taky příkopy, ty ovšem měly sloužit spíš jako překážka pro koně. Nedělní odpoledne pokročilo, ale slunce pálilo pořád stejně. Nekonečné houfy křižáků se brodily přes Vltavu, zaplavovaly Špitálské pole, hrozilo nebezpečí, že proniknou do města. Husité na obou mosteckých věžích zase pozorovali, jak nepřátelský oddíl sestupuje z Pražského hradu a přes poničenou Malou Stranu míří k Saskému domu. Zbýval ještě Vyšehrad. Když udeří ještě Vyšehradští, tak se Praha bude nucena bránit na několika místech najednou. Jenomže Žižka si myslel, jak už jsme si řekli, svoje. On si to nemyslel. On věděl, že útok povede na Vítkovu horu. Což ovšem nebylo zdaleka jednoduché, protože se na hřbet kopce vedle sebe vměstnalo jenom několik bojovníků. K prvnímu příkopu vjížděli jako do trychtýře, koně se před tou nenadálou překážkou začali vzpínat, ale dál nemohli. Zezadu na ně tlačili další a další. V tu chvíli je husité zasypali kamením a šípy. Na okamžik nastal zmatek; ten ale netrval dlouho. Někteří křižáci seskočili z koně a bez ohledu na kameny zdolali první i druhý příkop. Za nimi se vydali další. V krátké chvíli zněl nad třetím příkopem před nízkou zdí vítězný křižácký pokřik.

„Míšeňští jezdci se svými lidmi a s nimi spojenými sedmi nebo osmi tisíci vyjeli na horu, útokem a s troubením napadli srub a obsadili příkop i viničnou věž, kterou nechal na vinici vybudovat její původní majitel a Žižka ji využil jako součást improvizované tvrze.“ Heinrich z Isenburku se bil na špici. Do chvíle, než utrpěl smrtelné zranění. „Na jižní straně Vítkovy hory bylo pěším snadno dorážeti na jezdce zbraní rozličnou – ti pro příkrost hory se nemohli na ně rozjeti. Takovým nějakým způsobem se stalo, že nepřátelé dorážející na srub, z něhož ustavičně házeno jest na ně kamením a šípy, nemohli couvati pro nával zadnějších zástupů svých vlastních, jedni sedali na zem a chránili se pouze štíty proti střelám a kamenům, jiní přitištěni byli na půlnoční kraj hory, kde padali z příkré stráně a lámali si vazy, druzí pak v boji přišli o život. V zápase tom na hřbetě hory Vítkovy padl hlavní vůdce Míšňanů Heinrich z Isenburka a 144 dalších bojovníků.“

Jeho bezvládné tělo však útočníky ještě nestačilo dostatečně odradit. Začali šplhat na zídku a dobýval se přímo na území pevnůstky. „A když chtěli lézti na zeď, udělanou ze země kamení, a dvě ženy s jednou dívkou a asi s šestadvaceti muži, kteří tehdáž zůstali v srubu, udatně kamením a sudlicemi odporujíce se bráni-li, neboť neměli šípů ani prachu do houfnic. A tak jedna z žen, třebas bez zbroje, překonávala odvahu mužů, nechtějíc ani o krok uhnouti z místa, a volala: Neslušíť věrnému křesťanu před Antikristem ustoupiti! A tak zmužile bojujíc byla zabita a vydechla duši.“

To tedy musela být dost velká pranice. V té pranici šlo o život. Hlavně obránci pevnůstky na vrcholku Vítkovy hory neměli jinou volbu než vydržet. Ani Žižka se na nic neohlížel a spěchal na kritické místo, odkud pronikali nepřátelé. Musí pozici udržet, dokud nedorazí posily z Prahy. Ještě před bitvou totiž poslal do města posla se žádostí o pomoc. Všimli si Pražané, co se děje na tom kopci kousek za branou? Zpočátku ani ne. Praha byla dostatečně zaujata sama sebou a očekávala, že nepřátelé se vyřítí proti jejím hradbám. Teprve po drahné době si povšimli urputného zápasu na Vítkově.

„Tu Žižka přispíšil sám k hájení srubu, i aby dodal srdce bázlivějším, pustil se osobně v první radě do zápasu. Již byl i on v nebezpečenství života, již prý jej Míšňané ze zdi srubu za nohy táhli, ale ještě v pravou chvíli přispěli jemu věrní cepníci jeho ku pomoci a vytrhli jej z rukou nepřátel. Nepochybně příklad jeho vzbudil znovu udatné nadšení ve vojsku, takže srub byl hájen s větším úsilí a nepřátelům se ho nepodařilo dobýti, zvláště když nebyli pamatovali vzíti s sebou žebříky a jiné nástroje k zlezení.“ Inu, zapomnětlivost se nevyplácí.

Do příchodu posily z Prahy však byl výsledek bitky pořád na vážkách. Dalo se dokonce říct, že odpor husitů slábl. Hejtmani v Praze však pochopili záměry nepřátel, a také Žižkův posel dorazil se situační zprávou. Z Horské brány vyrazili ozbrojenci na pomoc Vítkově hoře. Nejprve zdolal jižní svah kopce oddíl padesáti střelců a cepníků, což musel být sám o sobě dost slušný sportovní výkon, v čele s knězem, který držel na tyči zavěšenou schránu se svátostí oltářní. Za nimi se pak z husté zeleně keřů a porostů vynořovali další a další husité. Křižáci nedokázali vůbec zjistit, co se to vlastně děje – kdo a proč je tlačí k příkrému severnímu srázu.

Teprve po chvíli jim došlo, že je z boku napadl silný husitský sbor. Nejenom zapomnětlivost, ale i nepozornost se, jak vidíme, nevyplácí. Většina propadla docela normální panice. Teď už šlo o něco jiného – zachránit si holý život. Přední řady útočení na pevnůstku raději nechaly a spíš se koukaly, kudy a jak se probít zpět. Křižáckému vedení nezbývalo nic jiného, než své jednotky z Vítkovy hory odvolat. Ale v žádném případě nešlo o nějaké pěkné, spořádané opuštění bojiště. Ani trošku. Ústup se bleskově změnil v úprk z dosahu husitských sudlic a cepů. Někteří zoufalci přitom docela ztratili orientaci. Doplatili na neznalost terénu a na severním srázu se zřítili. Jejich pády končily zhusta smrtí, a když ne, tak je nečekalo nic lepšího: husité raněné ani v nejmenším nešetřili a bez milosti je posílali na věčnost. Takže debakl. Ještě umocněný tím, že křižáci prchající z Vítkovy hory s sebou strhli i sbory čekající na Špitálském poli. Když už se běželo, no tak se běželo... „Táboři stíhali je zezadu, Pražané vpadli jim v bok a způsobili jim ztráty značné. Během asi jedné hodiny jest jich tři sta, dle jiného počtu pět set zabito a mnoho jiných zraněno smrtelně a odneseno do ležení králova.“

Zmatek byl už tak naprosto dokonalý, ale ještě trochu jej vylepšila střelba z děl od Poříčské brány. Ne všichni bojovníci se znamením kříže byli ochotni posečkat v tlačenici u vltavského brodu. „Mnozí prý také v řece se utopili.“ Zikmund to všechno viděl. Pozoroval to z Letné. Jak mu asi bylo... Zbytečná otázka. Blbě. Slabé slovo. Chvíle vzteku se u něj střídaly s pláčem. Raději odejel z Letné zpátky na Hrad, aby nebyl na očích. V ten nedělní podvečer se v Praze slavilo. Na Vítkově hoře odnášeli vítězové pobité křižáky, svlékali mrtvoly z oděvů a zabavovali jejich zbraně a zbroj. Nahá těla položili k příkopu a zapálili, kosti pak skončily ve společném hrobě. Nešťastníky, kteří zahynuli pádem ze severního srázu, pohltila jáma narychlo vykopaná na Špitálním poli.

Bylo vybojováno slavné vítězství, které ale pořád nic nerozhodovalo. Proto Žižka okamžitě povolal kdekterou volnou ruku, aby zabezpečil vítkovskou pevnost novými sruby, příkopy a valy. Stranou nezůstal ani kněz Václav Koranda. Jakpak ten se přičinil? Exhibicí jemu vlastní. Vjel na koni do kostela svatého Michala na Starém Městě, kde přikázal zástupu plzeňských žen rozbít všechny lavice. Pod záminkou, že dřeva je zapotřebí pro opevnění na Vítkově hoře, si vyřizoval účty s tamějším farářem, mistrem Křišťanem z Prachatic. Těmi prkýnky si stejně zatopily táborské sestry v zabraném klášteře svatého Ambrože. „Tomu vrchu a tomu místu někteří dali jméno Žižkov podle jména zakladatelova, jiní ho nazvali Bojiště pro tamní porážku Němců, ale třetí, a to správněji, Horou kalicha nebo Kalichem, protože tam byli poraženi nepřátelé kalicha od těch, kteří podporováni boží pomocí bojovali za kalich. A ti všichni, aby se vespolek znali, nosili na svých šatech, oděních i praporcích kalich červený nebo bílý.“

Kalich se stal logem husitského hnutí, ale Vítkova hora po něm přejmenována nebyla, jak si byl přál kronikář Vavřinec z Březové. Už od roku 1427 nese jméno Žižkov, stejně jako celá dnešní pražská čtvrť. Mnohem víc než horlivý Koranda napomohl společné věci jiný táborský kněz, Jan Čapek. Ten promptně složil děkovnou píseň Dítky Bohu zpívejme. Už 15. července, den po bitvě, ji dětští zpěváčci rozšiřovali v pražských ulicích.

Dítky, Bohu zpívejme,
jemu čest, chválu vzdávejme
i s starými.
Neb Němce, Míšňany, Uhry,
Šváby, též Rakušany,
poběhlé Čechy
zarmoutil, zastrašil
i rozehnal od dítek malých,
onoho sem, onoho tam,
k utěšení svých milých stálých.
Milý Otče, přijmi chválu
od Čechů věrných!
Chvalmež Boha s veselím,
toť nám vše Písmo velí.

Bitva na Vítkově patří k husitské klasice. Přitom to vlastně ani pořádný boj nebyl. Spíš by se dalo říct, že to byla rozsahem nepříliš velká srážka. A přitom rozhodla o nezdaru celé kruciáty neboli křížové výpravy. Na jedné straně Praha považovala Vítkovu horu za něco jako předehru ke skutečnému zápasu; na straně druhé se však žádný generální útok na českém hlavní město nekonal. Důvody: král Zikmund se ocitl v dvojím ohni. Z jedné strany ho pálila říšská knížata a velitelé křižáckých houfů – požadovali totiž neodkladný úder proti kacířské metropoli. A ohýnek ze strany druhé: čeští a moravští páni, kteří byli v jeho ležení - ti nabádali k novému smírčímu pokusu. Mezitím situaci komplikovaly další události: 19. července vypukl v křižáckém ležení požár, kterému padla za oběť část stanů i zásob. Zahraniční křižáci si svou zlost vybíjeli v zázemí Prahy, kde vypalovali vesnice a nemilosrdně vraždili pochytané kališníky, včetně žen a dětí. Odvetou za tyto násilnosti a provokativní upalování zajatců zase táboři společně se stejně rozhorlenými Pražany umučili v zapálených sudech šestnáct vězňů. Jedno násilí jak známo plodí další. Je to potom takový nekonečný řetěz...

„Dne 28. července, tj. v neděli po svatém Jakubu byl o dvanácté hodině král Zikmund na Pražském hradě za přítomnosti jen neplného počtu čtyřiadvaceti českých a moravských pánů, jakož i pražských konšelů korunován na českého krále a pasoval tam mnoho nových rytířů, kteří předtím neukázali naprosto žádný rytířský čin pro obecné dobré. A tak byli od lidu nazváni rytíři ne pravými, ale malovanými.“ A jak říkali králi Zikmundovi? Šelma ryšavá, liška zrzavá. „Téhož dne neblahé korunovace a dne následujícího král Zikmund, pobrav z pražského kostela a kláštera svatého Jiří hlavy, ruce, monstrance a ostatní klenoty ze zlata a stříbra, kázal je rozbíti a vyplatit žold, přičemž slíbil, že dá udělati lepší, až dá Bůh království pokoj a klid. Čí tedy hřích je těžší?“ táže se kronikář. „Těch, kteří ničili dřevěné obrazy, nebo těch, kteří ničili stříbrné?“ No, snažil se, pan král, dělal, co mohl, ale stejně mu to nepomohlo. Schytal to nakonec i od svých vlastních. „30. července, což byl třetí den po králově korunovaci, všechno vojsko, spálivši stany, odtáhlo z pole, potupně nadávajíc králi Zikmundovi jako příznivci kacířů a podvodníkovi.“ Tím své poslání Zikmund v Praze skončil, odjel do Kutné Hory a zbývající vojska křižáků rozpustil.

Jedna bitva byla vyhrána, ale nikoli válka. Zikmund byl korunován na českého krále, ale rozumná řeč s ním zřejmě nebyla. Takže co teď? Většina země zůstávala v rukou Zikmundových, neboť České království, to vskutku není jen a pouze Praha, jak se domnívali mnozí a snad tak někteří činí i po dnešní dny. A kromě toho staré rozpory mezi tábory a pražany nebyly žádným dočasným spojenectvím odstraněny. Jestliže byl Zikmund sesazen (jeho korunovaci přitom bral málokdo vážně), tak co s uprázdněným českým trůnem? Táboři, ti na rozdíl od Pražanů zásadně odmítali obnovu královské moci, takže v dané situaci měli stoupenci monarchie jen málo na vybranou. Po kom se porozhlídnout, když to neměl být Lucemburk? Co takhle Jagellonec? Polák? A navíc téměř nepřetržitě byl na válečné noze se Zikmundem, a pak taky byl slovanského rodu. Kdo o tom mohl rozhodnout? Anebo aspoň říct zásadní slovo do pranice?

 

Bohumil Kafka, bronzová jezdecká socha Jana Žižky v areálu Národního památníku na Vítkově v Praze

Mikuláš z Husi byl nepřítomen, a Žižka? Ten byl na rozpacích. Na jedné straně uznával nutnost pevné správy země, na druhé straně ale jeho vlastní zkušenosti s vladařem a lidmi okolo mluvily proti ukvapenému obsazení královského stolce. Přesto však rozhodl. Dlužno dodat, že tak rozhodl sám a bez souhlasu všech mluvčích táborských polních obcí. „Již asi v prvním týdnu měsíce srpna vyjel pan Hynek z Kolštejna s poselstvím do Polska, aby předzvěděl úmysly krále Vladislava a dvora jeho. Nic z toho však nakonec nebylo, a příštích dalších 17 let Čechové a Moravané měli krále... a zároveň neměli, neboť král sice byl korunován... ale bylo to království bez kralování, neboť vlastně ani nemohl vjet do bran svého hlavního města.“ 

 

 

Alfons Mucha: obraz z cyklu Slovanská epopej s podtitulem Po bitvě na Vítkově: Tě Boha chválíme dokončený v roce 1916

zdroj: Josef Veselý