Toulky českou minulostí: 31. schůzka: Mezi pověstmi a historií aneb Legendární knížata

 

Právě načínáme čtvrtou desítku schůzek. Ty schůzky jsme si označili jako orientační body, abychom při Toulkách českou minulostí nezabloudili. Klidně by se nám to mohlo stát, neboť český terén v 9. století je  nepřehledný, zabydlený skoro výlučně legendami, bájemi, pověstmi. Když jsme si vyprávěli o Velké Moravě, o jejím rozkvětu a lesku v 9. století, bylo o čem povídat.

Co jsme schopni vyprávět o Čechách z téže doby? Řekněme rovnou – velmi málo.

Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan, Hostivít. Ano, tak zní posloupnost osmi legendárních českých knížat z časů pověstí. Nelze k nim přiřadit žádný konkrétní údaj. Ani životopisy, ani zprávy o vladařských skutcích. Žili – byli?

Kronikáři – tvůrci dějin

Přemysl, Nezamysl, Mnata atd... Tato jména uvádí Kosmas. Tedy: abychom byli úplně přesní – on je uvádí v podobě: premizl nezamysl mnata voýn vnizla crezomysl neclan gostivit. Tam, kde my píšeme ypsilon, třeba ve jménech Přemysl, Nezamysl, Křesomysl psal Kosmas oboje i. Mezi jmény nedělal čárky. A nepsal ani na začátku velká písmena. S těmi se obtěžoval jenom po odmlkách... Nejvýš tak na začátku veršů.

František Palacký utrousil ve svých spisech domněnku: „Snad se jedná o nějaký uchovávaný soupis jmen, který Kosmas našel a použil jej v kronice...“ Možná, že ano. Je tu však jeden velký rozpor. Jaký? Rozpor mezi těmito jmény – a jmény známými ze skutečných historických dokladů z 9. století. Jsou tu kromě jmen z pověstí ještě jiná? Ano, je jich zoufale málo, ale – jsou.
Onoho Léta Páně 805 prý Čechové oplakávali svého padlého vůdce jménem "Lecho". Tady ovšem ještě nejde o žádné jméno vlastní (lze přidat slůvko "zřejmě"), jde spíš o hodnostní označení, tedy o jakéhosi "lecha" s malým l, dejme tomu stařešinu kmene. Někteří badatelé se této postavě snažili drobet přidat na důvěryhodnosti... Ano, opravili ho na "Becho". Prý podle místního jména Bechyně.

Jan Vilímek: František Palacký|foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

 

Nějaký důvěryhodnější příklad? Vůbec první zmínka o existenci jakéhosi předního vůdce Čechů se vztahuje k roku 805. Jak je báječné opět na těchto našich Toulkách slyšet konkrétní letopočet!  Někde dole na jihu se dodnes hledá civitas Wistrachi – obec Vistrachova. Měl to být jakýsi vojvoda, ten Vistrach, a dokonce měl mít syna Slavitaha. Tato obec měla být dobyta Franky roku 857. To ovšem není příliš bohatá historická žeň...

O Velké Moravě zpráv dost, o Češích mlha

On ten nepříznivý dojem napraví rok 872. Z dobře informovaných Fuldských análů (od nich máme spoustu informací o Velkomoravské říši) známe hned pět českých vojvodů, kteří si vydobyli pozornosti přímo jmenovité. Čímpak? Frankové je tehdy při svém nájezdu zahnali na útěk při boji někde nad Vltavou. Prý. A jejich jména? Svatoslav. Vitislav. Heriman. Spytimír. Mojslav. Jeden z pozdějších kronikářů sice ponechá číslovku pět, pět vojvodů, ale jmenuje těch vůdců šest, ten poslední, šestý, je Bořivoj.

Jde nejspíš o přípisek někoho, kdo se z jiných českých legendárních pramenů dověděl o Bořivojovi. Bořivoj je tedy první historicky známý Přemyslovec. On, a Spytihněv, tedy Bořivojův syn. Ten je však jmenován souřadně ještě s jakýmsi vojvodou Vitislavem. Ta věta zní: "A byli přítomni ze Slovanska všichni vůdcové Boemanů (tedy Čechů), z nichž přední byli Spytihněv, Vitislav." Tahle zmínka  působí, jakoby  pisatel Fuldských análů jména českých vojvodů prostě přezíral...

Ale ne. Kde se mohl nějakých jmen dopídit, tak je uvedl. Svědčí to spíš, že v Čechách 9. století se prostě ještě na scénu nedostala knížata toho významu, jaká jsme potkali na Velké Moravě. Tedy Mojmír, Rostislav, Svatopluk. To byla skutečně historická knížata, a kroniky o nich referují dost podrobně.

Řečeno dnešním slovníkem – personální situace Čech nebyla zrovna nejlepší. Zkrátka – nebyli lidi. Lidi byli, i když jich bylo méně než dnes. Nebyly osobnosti. Až někam k letům 870 až 880 tápají v české minulosti historici v temnotě takřka dokonalé. I v tom vakuu trčí několik izolovaných zpráv.
Rok 845. Toho léta se konal v bavorském Řezně křest čtrnácti českých velmožů. Jména? Neznáme. Nevíme, ze kterých částí země pocházeli, ani jaké postavení ve společnosti zastávali. Co si počít s takovou zprávou? Nanejvýš se z ní dá vyvodit, že do Čech začalo pronikat křesťanství.

A jiný příklad. Rok 856. "Byla potřena řada jejich vojvodů." Tedy původem od nás, z Čech. Kde a proč? Krčíme rameny. Nevíme.
Zpráva z roku 871: Dcera nějakého českého vojvody byla provdána do Velkomoravské říše. Svatební průvod tenkrát přepadla ozbrojená družina Franků a ukořistila 644 koně. Malá rodinná slavnost, tahleta svatba. Jenom pro nejbližší příbuzné. Hustota zmínek o českých knížatech (tedy spíše jejich řídkost) odpovídá přesně skutečnému postavení přemyslovského rodu. Nebyl to rod jediný, ani dominantní. Byl pouze jeden z několika. Ovládal jedno knížectví z několika, která byla na území Čech.

Osm statečných

Měli bychom si ji probrat, tu osmu, která se měla během dvou století vystřídat před Bořivojem na českém trůně. To bude ovšem velmi zapeklité dát dohromady – tuto knížecí obrazárnu. Zvlášť u některých jedinců z onoho seznamu. Ještě tak nejlíp na tom zřejmě bude Přemysl.

"Slované čeští obrátili se, jak pověst vypravuje, k nějaké hadačce se žádostí o dobrou radu a o věštecký výrok. A když jej obdrželi, založili hrad a dali mu jméno Praha. Potom nalezli nějakého velmi prozíravého muže, jenž se jenom orbou zabýval, jménem Přemysl, a ustanovili si ho podle výroku hadaččina knížetem nebo vladařem, davše mu za manželku svrchu řečenou pannu hadačku," říká legenda takzvaného Kristiána. "Kristián" nemusí být jméno, může to znamenat "křesťan." V latině je to totéž. Někteří badatelé tvrdí, že legendu sepsal bratr sv. Vojtěcha Radim. Podstatné je, že Kristiánova legenda mohla vzniknout už v 10. století. Kosmas si tedy Přemysla nevymyslel.

My se v tomto textu raději nebudeme pozastavovat nad poněkud zavádějící informací o Libušině, vlastně "hadaččině" panenství (dobře víme, že do Stadic byla z Libušina sídla cestička dobře prošlapaná, její kůň ji znal zpaměti), a spíš budeme pátrat, zdali po Přemyslovi nezbylo něco hmotného... tedy hmotnějšího než je pouze pojmenování jedné z vládnoucích evropských dynastií termínem "Přemyslovci".

"Oráč oděn v knížecí roucho vsedne na bujného oře, avšak nezapomínaje na svůj stav, vezme s sebou své střevíce, zcela z lýčí ušité, aby se dal schovati pro budoucnost, a chovají se na Vyšehradě v knížecí komoře až podnes a na věky."

Až podnes... To "podnes" znamená dobu Kosmovu. Takže cosi v kronikářově době museli schovávat. Ctihodný Kosmas by se přece úplně znemožnil, kdyby si tento ověřitelný údaj vymyslel. Zdá se, že jeho současníkům musely být takové střevíce známy, zřejmě i s legendou o jejich původu. "Jeden, zvláště smělý a od řeči se zeptal: ‚Pane, pověz nám, proč sis u nás dal schovat tyto lýkové střevíce, jež nejsou k ničemu, než aby je člověk zahodil; nemůžeme se tomu dosti vynadivit.′ On jim odpověděl: ‚Na to jsem je dal a dám schovati navěky, aby naši potomci věděli, odkud vzešli, a aby byli vždy živi v bázni a nejistotě a aby lidí sobě od Boha svěřených nespravedlivě neutiskovali z pýchy, poněvadž všichni jsme si od přírody rovni.′" Ani údaj, že Přemysl byl oráčem, si z prstu Kosmas nevycucal. Vypadá to, že v jeho době šlo o legendu natolik rozšířenou, že ji nemohl pominout.

Jak Dalimil k otce přišel

Ale abychom nezapomněli na onu zázračnou rekvizitu, na Přemyslovu otku. Všichni zpravodajové a kronikáři ji znají, všichni se o ní zmiňují. Přemysl ji vetkl do země, aby učinil symbolicky konec svému oráčství. Neboli na znamení rekvalifikace z oráče na knížete.

Přemysl jí chléb a sýra,
houf na otku zatím zírá.
Pět výhonků raší z lísky,
pět pupenů pouští z lísky.
Čtyři zvadly v krátkém čase,
pátý rozvil v plné kráse.

Napsal Dalimil. Kosmas ovšem mluví o suma sumárum třech ratolestech. Takováto hůl, čáry máry rozkvétající, patřila mezi univerzální motivy středověkých legend. U nás ji najdeme taky, v hradních pověstech, ani ti zázračně mizející volci nejsou jevem zcela ojedinělým. Takže Stadice nebyly prvním ani posledním místem, kde se podobné zázraky odehrály... Ale ta otka... On si každý dnes myslí, že Přemysl zarazil do země nějaký oráčský bičík, možná vrbový, ale spíš lískový, prostě prut, který by mohl při troše fantazie zapustit kořeny a dát vyrůst plodům, asi ořechům. Ano, tak to být nemohlo.

Otka byla ve skutečnosti tlustá, poměrně dlouhá hůl, zpravidla opravdu lísková, na dolním konci dobře okovaná do tvaru široké sedlovité škrabky – sloužila k čištění radlice od nalepené zeminy. Okovaná otka přece snadno kořeny nezapouští, aniž by rašila. Na druhé straně je zase trvanlivější, takže se může dochovat. Roku 1836 byla legendární Přemyslova otka vskutku nalezena, a to malý kousek od Stadic, na dohled od takzvané Volské hory, ve které záhadně zmizeli Přemyslovi tahouni. Tu otku vykopal kamenický nádeník Ignác Honolke.

Údajná "otka" Přemysla Oráče, nalezená u Stadic roku 1836. Ve skutečnosti šlo o laténskou sekerku. Vyobrazení ze spisu A. Friče O vrstvách kůry zemské (Praha 1869).|foto: A. Frič

Na pravém břehu Bíliny lámal kámen k dláždění cesty a tehdy nalezl mezi kamením neobvykle velkou otku. Odhodil ji k ostatním kamenům, ale podle zvuku poznal, že je z kovu. Do hry vstupuje stadický rychtář Franz Guth. Ihned připadl na myšlenku, že by to mohla být otka prvního českého vévody Přemysla. Protože přece voli odletěli do té skály a v pověsti se neříká, že by brali nějaké nářadí s sebou. Cennost se dostala až do Národního muzea, ale dlouho tam nevydržela. Žádná loupež vzácné relikvie – železné věci tenkrát neuměl nikdo konzervovat, a tak když už se něco našlo, brzy se to ve sbírkách rozpadlo.

V 60. letech po ní jakákoli stopa mizí. Nejspíš zrezivěla úplně, rozpadla se a zbytky někdo vyhodil. Naštěstí byla pečlivě nakreslena, a podle obrázku se bezpečně poznalo, že šlo o laténskou, to znamená keltskou sekyrku. Tedy o předmět mnohem starší, asi tak z přelomu letopočtu, ale opět (po kolikáté už?) to byl nález zcela jiného charakteru, než po jakém srdce toužila.

Nezamysl. Ano, údajný nástupce Přemysla Oráče. Nic o něm nevíme. Dalimil tu chudou kostřičku údajů příliš neobalil:

Nezamysl kraji tomu
vládl pak po jeho skonu.

Ani to nevíme, jestli měl být Nezamysl Přemyslovým synem. "Po něm Nezamysl nastoupil vládu." To je všechno, co o Nezamyslovi Kosmas sděluje. "Když toho smrt uchvátila, Mnata dostal odznaky knížecí." Jakákoli další podrobnost chybí.

Po něm Mnata, potom Vojen,
o němž známo je nám to jen,
že byl ještě plný sil,
když zem synům rozdělil.

Tak tady je v Dalimilovi oproti Kosmovi změna. Ano, náš nejstarší kronikář suše konstatuje, že (po jeho dožití, tedy Vojenově) řídil knížectví Vnislav. Dalimil naproti tomu uvádí, že Vojen dělí svou zem mezi syny:

Lucko Vlastislavu dává,
Čechy v správu Unislava.

No, že tu máme najednou namísto Vnislava "Unislava," to by zas tak velký problém nebyl, ostatně i ve staré latině se písmeno "U" psalo jako "V", poněkud závažnější je Dalimilův objev, že lucký kníže Vlastislav je vlastním bráškou Přemyslovce Unislava. A je tedy vlastně... no ano, taky Přemyslovec.

Od těch dob však Lucko všecko
přezváno je za Žatecko.

Zdá se, že si Dalimil daleko víc věcí přejmenoval, případně zařadil tam, kam se mu to zrovna hodilo.

Český kníže Unislav
zemřel záhy. Jeho práv
nabyl Křesomysl zas.

A po Křesomyslovi přichází na řadu náš starý známý Neklan. Tedy, starý známý... On sice kníže Neklan vystupuje v příběhu o lucké válce, ale v boji se nechá alternovat Tyrem, a Kosmas o něm mluví jenom jako o jakémsi anonymním knížeti, jmenuje ho v tom příběhu – skoro se zdá, že omylem – pouze dvakrát.

Když od něho život odstoupil,
(tedy od Neklana)
Hostivít na trůn nastoupil...

A máme všech osm knížat. Ano, šlo to rychle, protože o většině legendárních Přemyslovců můžeme říct akorát, koho vystřídali na trůně a kdo přišel po nich.

Ti všichni však o věhlas
zaslouží se jen svým počtem.
Z knih se o nich málo dočtem.

Více pověstí, méně historických faktů

No, to je fakt, nedočtem. Dalimil v řeči rytmem vázané opakuje jenom to, nad čím si povzdychl starý Kosmas: "O životě a stejně i o smrti těch to knížat se mlčí, jednak že jsouce oddání břichu a spaní, nevzdělaní a neučení, podobali se dobytku, takže zajisté proti přírodě tělo bylo jim k rozkoši, duše na obtíž; jednak i proto, že nebyl toho času, kdo by perem zachoval paměti jejich skutky"... S těmi osmi knížecími jmény si historikové opravdu nevědí rady. Ani v českém knížecím rodě, ani v jiných rodech se jinak nevyskytují. Jedinou výjimkou je jistý Vršovec Vnislav či Vněslav, ze začátku 12. století. Tvar "Unislav" však chybí.

Námitka: jsou to jména pohanských knížat. Křesťanská knížata je nechtěla používat! Ale to neobstojí. I jiná jména našich raných dějin jsou přece "pohanská", i jména zakladatelů křesťanství v Čechách – jako Spytihněv, Vratislav, Václav. Existují však ještě další hypotézy – vědeckofantastické. I když – vědu sem raději zavlékat nebudeme. Zůstaneme pouze u fantastiky. Mnata rovná se Máno. Kdo je to – Máno? Bůh, kterému je zasvěceno, jak jméno napovídá, Montag. Pondělí.

A Vojen? Vojen – ten je přece roven bohu války, Martovi, takže mu přísluší latinský den Martův, dies Martis, což je francouzské mardi. Úterý. Vnislav rovná se Wun, Wuotan neboli: Merkur. Tomu patří zase anglická Wednesday či francouzská mercredi. Středa. Tak to je čím dál zajímavější. Co třeba Křesomysl? Čtvrtek je latinsky Jovis dies, den boha Jova. Křesomysl a Jupiter. U Germánů to byl den Donarův, německy Donnerstag, vlastně "den Thoriiv", ano, v angličtině to je Thursday. To jsou všechno jména bohů vládnoucích přes hromy a blesky. Jsou přece zvukomalebná, ne? Přímo z nich zaznívá hřmění a sršení blesků. Však z nich také měl vzniknout – Křesomysl. Stačí. To už opravdu stačí.

Když ke jménům osmi pověstných knížat přiřadíme další čtyři postavy, údajně jejich předky a blízké příbuzné, dostaneme seznam, nad kterým se možná trápil v hodinách dějepisu nejeden starší posluchač:

Krok, Kazi, Teta,
Libuše, Přemysl,
Nezamysl, Mnata.
Vojen, Vnislav,
Křesomysl, Neklan,
Hostivít...

Historik Vladimír Karbusický se pokusil tento přemyslovský rodokmen vyluštit jako větu. Větu z nějakého hrdinského zpěvu, dejme tomu... Jako jeho pozůstatek. Prostě písař, který nedovedl latinským písmem vyjádřit česká slova, text porušil, a dalším neporozuměním pak měl vzniknout i Kosmův "seznam". Jak byla ta věta rekonstruována? "Kroky překaž. Raději přemýšlej: nezamýšlíme na tě vojny ani nic zlého, kříži my se neklaníme, hosty vítáme." Takže namísto knížecího seznamu jakési poselství. Hypotéza. Nic než hypotéza.

Nezbývá než podruhé za sebou říct: stačí. Nebo si nedáme pozor a ještě se na vábničku fantazie přilepíme. On to řekl už před drahnými lety, ještě za Rakouska-Uherska, významný český historik Josef Kalousek: "Pověst má zůstat pověstí a nemá se přemílat ani na mytologii ani na historii." Dodávat ještě něco snad netřeba. Takže se definitivně loučíme se světem starých českých legend a míříme opět k pevnině. Ta pevnina se jmenuje "Dějiny" a my už na ní vidíme obrysy českého knížete, o jehož existenci nemusíme pochybovat. Jmenuje se Bořivoj.

zdroj: Josef Veselý, video Youtube