Příběhy slavných značek: Vitka - továrna na vlněné příze a Schindlerův seznam

 

Pletete nebo háčkujete? Nebo se aspoň jako ženy zajímáte o ruční práce, možná se někdy rády "přehrabujete" v galanterii? 😃

Firma Moses Löw-Beer. Moravskoslezské vlnařské závody. Vlněna. Vitka. Vlna. Svitex. Amcan. Mnoho názvů, ale stále jedna textilní továrna ve Svitávce. Její historie sahá až do poloviny devatenáctého století. Na úvod říkám, že pohled na fotografie, jak továrna dopadla, je otřesný a nebude to veselé čtení.

 

Vitka je továrna na vlněné příze textilních magnátů známých ze Schindlerova seznamu. Právě v této továrně se odehrávalo závěrečné dějství podle pravdy sepsaného příběhu, který byl později natočen jako slavný film Schindlerův seznam o několika stovkách Židů, které na sklonku 2. světové války zachránil před pravděpodobnou smrtí v koncentračním táboře nacista Oskar Schindler. To může být pro mnohé nová informace.

 

Továrnu z Brněnce nedaleko Svitav, ve které se kdysi vyráběly nábytkové textilie, potahové čalounické látky a hlavně pletací příze, znala svého času každá hospodyňka, která si uměla poradit s háčkem či jehlicemi. Její osud byl dramatický, stejně jako osud rodiny, která ji založila.

Tovární areál firmy Moses Löw-Beer kolem r. 1930 a jak vypadá v současnosti

Pohled na tovární areál firmy Moses Löw-Beer ve Svitávce (kolem roku 1930)

Více zde: https://low-beerovy-vily.webnode.cz/podnikatelska-cinnost-low-beeru-/firma-moses-low-beer/#a01-tovarni-areal-jpgF

Pohled na tovární areál firmy Moses Löw-Beer ve Svitávce (kolem roku 1930)

Více zde: https://low-beerovy-vily.webnode.cz/podnikatelska-cinnost-low-beeru-/firma-moses-low-beer/#a01-tovarni-areal-jpg

Dlouhá léta byla práce v továrně zdrojem obživy pro celé rodiny ze Svitávky a okolí. Přechod do nového tisíciletí však textilka nepřežila. Dnes její zašlou slávu připomíná už jen chátrající budova s charakteris­tickými komíny a vzpomínky pamětníků.

Za vznikem léta prosperující továrny stál židovský podnikatel Moses Löw-Beer. Ten v roce 1839 koupil ve Svitávce dolní mlýn s valchou, kde vybudoval prádelnu vlny. „Roku 1853 přebírají firmu Moses Löw-Beer jeho synové Max, Josef a Šalamoun a roku 1858 získávají oprávnění k výrobě vlněného zboží,“ píše ve svém příspěvku věnovaném Löw-Beerovým vilám ve Svitávce tamní kronikář Pavel Krejcar.

Historie jedné z nejbohatších rodin Rakouska-Uherska, textilních magnátů Löw-Beerů, se začala psát v boskovickém židovském ghettu. Salomon Löw-Beer (jméno nebylo rodné, ale již poněmčené) žil v boskovické obci a byl obchodníkem. Prodával kůži, později měl palírnu a obchod s vlnou. Měl 5 synů – Nathan, Aron, Jakob, Abraham a Moses. Byli šikovní, podnikaví a tak „šli do světa“ – Svitávka, Brněnec, Brno, Vídeň… Rozhodli se zpracovávat vykupované staré látky. A protože to bylo právě v době „průmyslové revoluce“, velmi se jim dařilo a mohli své zájmy rozšiřovat a budovat továrny. Byli aktivní i v jiných oborech. Měli např. cukrovary, cementárny, ale i jiné firmy. Aron Löw-Beer založil v Boskovicích přádelnu a obchod. Byli dobrými podnikateli ale i mecenáši. Například Aron Löw-Beer a později jeho syn Nathan se zasloužili v osmdesátých letech 19. století o zřízení nadačního domu s modlitebnou a učebnou v Boskovicích. Podíleli se i na zvelebování a rozšiřování obcí, podporovali své pracovníky a jejich rodiny, školství bylo německé, ale platili i učitele českého jazyka.

Zaměstnanci firmy Moses Löw-Beer

Moses Löw-Beer byl původně nájemcem palírny. Pálení alkoholu bylo jednou z mála živností, kterou mohli židé v té době vykonávat, a tak získal potřebný kapitál nutný pro další podnikání.

V městečku Svitávka kousek od Boskovic si koupil mlýn a založil v něm továrnu na zpracování bavlny a výrobu látek. Později přikoupil mlýn s valchou a výrobu rozšířil o zpracování příze ve vlněné zboží.

Jeho synové Max, Josef a Salomon pak k podniku přidali přádelny, barvírny a tiskárny v Brněnci a dalších okolních obcích. Rozrostli se do Brna a časem expandovali i do Rakouska a Německa. Právě díky rodině Löw-Beerových se z malé Svitávky stalo průmyslové centrum. Sto let dávali lidem práci.

Rodina syna Maxe Löw-Beera, Benna (uprostřed). Vedle něj stojí jeho synové Ernst a Fritz, který vybudoval velkou sbírku asijského umění. Dole je pak Bennova žena Johanna a dcera Marie.

Autor: archiv spolku Löw-Beerovy vily

Velká vila ve Svitávce

Autor: archiv spolku Löw-Beerovy vily

Ve vestibulu stálo sousoší andělů, kteří drželi lampiony, osvětlující schodiště, dále socha ženy v životní velikosti, palmy a množství květin.

Na stěnách v hale byl zelený, stříbrem protkaný brokát, stál zde krb, kulečník, šachový stolek, zelená kožená křesla a brokátem potažená lavice. V pravé části dispozice přiléhal k hale velký ‚čínský‘ pokoj s arkýřem. S ním sousedila knihovna s tisíci svazky a hostinský pokoj se starožitným nábytkem. Dále navazovala jídelna s velkým stolem, stolkem a křesly, vitrínami s nádobím a s nádherným perským kobercem s růžovými růžemi na šedém podkladu. V obývacím pokoji stál klavír a dvě menší knihovny s posezením. V levé části dispozice byla ložnice s arkýřem, na kterou navazovala koupelna.

  

Malá vila

V Brně  při Černopolní ulici pak Grete Löw-Beerová, provdaná Tugendhatová, postavila na přelomu 20. a 30. let se svým manželem světoznámou vilu, jejímž autorem byl Ludwig Mies van der Rohe.

Klikni: Expozice Svět brněnské buržoazie mezi Löw-Beer a Tugendhat

Od klobouků k zakázkám pro armádu

Další potomek rozvětveného rodu, Izák, se usadil v Brněnci kousek od Svitav. Bylo to výhodně umístěné městečko na trati původní Severní státní dráhy z Brna do České Třebové. Dne 19. dubna 1854 koupil za třicet tisíc zlatých místní papírnu s přilehlými pozemky a přestavěl ji na přádelnu mykané příze. Tak se zrodila brněnecká textilka. Zaměřil se na výrobu klobouků, poté na šatovky, pletací přízi a potahové tkaniny.

Nejprve se dařilo, ale v roce 1912 se továrna dostala do velkých finančních potíží a byla jen krůček od krachu. Naštěstí ale pomohl vlivný příbuzný – a že jich Löw-Beerovi měli! Protože měl přístup k vídeňskému císařskému dvoru, podařilo se mu pro brněneckou továrnu sjednat výhodné vojenské zakázky. Byl pravý čas, první světová válka byla na spadnutí, a tak se výroba znovu rozeběhla.

 

 

Dobrý zaměstnavatel

Zajímavé byly i sociální podmínky zaměstnanců. V továrně byl už na počátku století ustaven dělnický spolek, později odborová organizace. Členský příspěvek činil pět korun měsíčně a její zásluhou zde byla zřízena závodní jídelna, podniková prodejna potravin, kde se prodával chléb, cukr, káva, rýže, sádlo, luštěniny… zkrátka základní potraviny. 

Díky firmě Moses Löw-Beer se velmi rychle měnila i Svitávka. Kromě stále nových výrobních budov se stavěly i další budovy, kde byly např. jídelna pro dělníky, kasino, společenské místnosti, byty pro zaměstnance firmy. Pro děti zaměstnanců firma zřídila bezplatnou dětskou opatrovnu (mateřskou školku), kde se o děti staraly řádové sestry. V roce 1900 byla v obci zřízena jednotřídní škola s německým vyučovacím jazykem, ale působil tam i učitel češtiny. Firma zřídila i sbor dobrovolných hasičů.

Svitávka - dělnické domky

Byl zde zřízen prodej i výčep vína a piva, a dokonce i uhlí. Zaměstnanec si mohl půjčit i přiměřenou finanční částku na šestiprocentní úrok. Každý pracovník měl nárok na několik metrů látky za výrobní cenu. Při továrně fungovalo fotbalové mužstvo i sokolský spolek.

V roce 1929 bylo sídlo firmy přeneseno do Brna, dva roky nato byl zřízen odštěpný závod v Berlíně, pak i v německé Chotěbuzi. Sesterské firmy fungovaly v Curychu, Paříži a Amsterodamu. Další menší závody firma vlastnila ve Francii a v Německu. Všechno utěšeně fungovalo až do roku 1938.

V roce 1938 byl Brněnec oproti očekávání Löw-Beerů připojen k Německé říši, majitelé uprchli do zahraničí. Po okupaci byly závody odtrženy, brněnský závod přešel pod nucenou zprávu, Brněnecký byl arizován firmou Bří Hoffmannové. 

V roce 1949 byla zřízena v.o.s. Elisenthaler Tuch- und Hutfabriken Brüder Hoffmann, která pokračovala ve výrobě firmy A. a J. Löw-Beera. Část továrního objektu byla pronajata zbrojařským podnikům – Sudetia, Schindler a MEWA Metallwaren G.m.b.H. 

Schindler zahájil přesun své krakowské továrny před blížící se Rudou armádou v srpnu 1944, včetně vězňů, které zaměstnával. V říjnu zahájil přesun asi 700 mužů z tábora v Plašově do pobočky tábora Gross Rosen v Brněnci, která byla zřízena někdy počátkem roku 1944. Jeho součástí byly čtyři dosud existující budovy, tábor byl obehnán dalším pásmem plotů. Ke koncentračnímu táboru patřil ještě pozemek za řekou, kde byl nejprve lazaret, poté ubytovna dozorců. Probíhala další výstavba v areálu - především sociální zařízení pro koncentrační tábor a úpravy výrobních prostor. Z dokumentace výstavby se dochovalo pouze několik těžko lokalizovatelných fotografií. Jediná dosud dobře známá z těchto fotografií byla nedávno přelokalizována do Krakowské továrny. Dramatičtější byl transport 300 žen a dětí v říjnu 1944, který místo v Brněnci skončil v Osvětimi - Birkenau. Po Schindlerově intervenci o měsíc později tábor opustili, v listopadu 1944 již bylo v Brněnci celkem 985 vězňů. V táboře neplánovaně skončily další skupiny a jednotlivci. V lednu 1945 v Brněnci skončil tragický transport z tábora Golleschau určený pro továrnu Barthel&Co, která jej nepřijala a hrozilo, že téměř 100 vězňů ve vagónech umrzne. Z této skupiny přežilo 70 lidí. V únoru se do tábora dostalo 6 židovských vězňů z Lanškrouna zajatých gestapem a několik jednotlivých uprchlíků. V březnu do tábora dorazil další transport 30 vězňů z původního desetitisícového transportu ustupujícího z Osvětimi před ruskou frontou. Před osvobozením Brněnce Rudou armádou Schindler 9.května 1945 odjel do Německa, posléze do Argentiny a neúspěšně se pokoušel podnikat. V roce 1967 byl památníkem holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě prohlášen "Spravedlivým mezi národy", získal i řadu dalších mezinárodních ocenění. Tábor v Brněnci byl definitivně rozpuštěn 25. května 1945 repatriační komisí. 

Po osvobození byla ve firmě A. a J. Löw-Beer zavedena národní zpráva, v roce 1948 byla továrna hned v první znárodněna. 

Nástup nacismu stejně jako většině jiných židovských rodin Löw-Beerovým naprosto změnil život. Někteří emigrovali, jiní zahynuli v koncentračních táborech. Po roce 1945 byl veškerý jejich majetek znárodněn.

Po válce, kdy se vlnařský závod stal součástí národního podniku Moravskoslezské vlnařské závody. Ve Svitávce, přímo v Löw-Beerových vilách, tehdy byly učebny učňovské školy pro textilní výrobu. V roce 1948 továrna zaměstnávala asi 890 lidí. Tehdy se tam vyráběly hlavně látky na uniformy, pak se přecházelo na vlněné tkaniny pro běžné oblečení. S novými stroji a tím zvyšováním produktivity výroby zaměstnanců postupně ubývalo až na stav kolem 450 v roce 1989.

    

Z módních přehlídek

Úspěch i s plyšem

V 80.  letech firma začala s úplně novým výrobním programem, se kterým slavila velký úspěch. Tehdy  najeli na novou výrobu plyšových tkanin. Byly to potahové tkaniny třeba na sedací soupravy, dále umělé kožešiny. 

V textilce, tehdy pod názvem Amcan, se přestalo vyrábět v roce 2001, kdy firma zaměstnancům už ani nevyplácela mzdy. Po několika letech se správci konkurzní podstaty podařilo nemovitosti prodat. Dnes v areálu působí různé firmy, je tam například prodejna stavebnin či autovrakoviště. Těm, kteří tam mnohdy celý život pracovali, je při pohledu na vybydlené zbytky budov smutno. „Byl jsem hrdý na to, že jsem tam pracoval a vůbec jsem se nesmířil s tím, jak to s fabrikou dopadlo. Všechno se vymlátilo, stroje se prodaly nebo daly do šrotu, z budovy je ruina. Když jdu kolem, tak mně při tom pohledu někdy tečou slzy. V místech úpravny, kde jsem dlouhá léta pracoval, jsou dnes vraky aut. A kvalitní tkaniny dnes na trhu v podstatě nejsou,“ říká Josef Kovář.
Paní Alexandra Šaršonová v továrně pracovala třiatřicet let. „Měla jsem to tam ráda. Skoro každý týden, když jdu s vnoučaty kolem, se zastavím na nádvoří fabriky a rozhlížím se. Dívám se na ty ruiny, že tam byla barevna, tamhle plyšárna. Ale už jsou to jen vzpomínky“.

Když firma skončila, byla to pro Svitávku a okolí velká rána. Snad z každé rodiny ve Svitávce tam byl někdo zaměstnaný. Když výroba skončila, velmi tady stoupla nezaměstnanost a ty následky jsou patrné dodnes."

Na počátku roku 2014  mezi troskami budov řádí bandy zlodějů, kteří ničí a kradou vše, co jim přijde pod ruku. Takový konec si slavná továrna určitě nezasloužila. 

 

Příběhem továrny v Brněnci a jejího správce Oskara Schindlera, který zachránil díky svému postavení asi tisícovku Židů před koncentračním táborem, se v roce 1994 inspiroval režisér Steven Spielberg. Podle vzpomínek pamětníků a dokumentů natočil oscarový film Schindlerův seznam.

Zdroj: J. Škápíková, M. Šorelová, blanensky.denik.cz, pamatkovykatalog.cz, lidovky.cz