Toulky českou minulostí: 79. schůzka: Přemysl Otakar II.

 

 

„Na Moravu s ním!“ Nejsme si jisti, jestli poslal král Václav svého synka Přemysla Otakara na Moravu zrovna těmito slovy, ale nějak podobně to říct musel.

Neposlal ho tam samotného, pochopitelně. Té chyby se už Václav nedopustil (totiž aby ho vydal napospas našeptávačům). Obklopil ho svými spolehlivými lidmi, aby ho měl pod dozorem. Přemysl se na Moravě osvědčil. K plné tatínkově spokojenosti. Brzy se ukázalo, že dozor nad ním bude zbytečný. Některé závažné problémy začali řešit otec a syn společně.

Jedním z takových závažných problémů byla svatba, což bývá v životě dost důležitý krok, ovšem v panovnické rodině byl považován sňatek za ještě něco víc. Byla to prvořadá politická záležitost, která musí přinést dynastii nějaký zisk. Na upřímném vztahu dvou lidí, kteří se spojovali na celý život, přitom vůbec nezáleželo... Skoro bez výjimky šlo o sňatky z rozumu: starci se běžně ženili s nedospělými dívkami, navzájem byly zasnubovány děti v nejútlejším věku, jménem dětí uzavírali sňatky rodiče a poručníci. Ona byla taková svatba něco jako politický kšeft... Ani Přemyslovci se na ni nekoukali jinak. Sňatky pro sebe získávali nové spojence nebo dokonce nové země, a pod záminkou spříznění upravovali zahraniční vztahy českého státu. Václav s Přemyslem si v tomto ohledu rozuměli výtečně. Panovalo mezi nimi obdivuhodné dorozumění. Zvlášť když se roku 1251 naskytla příležitost získat Přemyslovým sňatkem dědictví Babenberků.

 

Erb rakouských Babenberků

Tehdy za Přemysla Margreta se vdá
a Rakousy věnem jeho otci dá.

Dědictví Babenberků... Co všechno obnášelo? Bylo úctyhodné. Tvořilo je vévodství rakouské a štýrské. Přemyslovci o ně usilovali už pět let. Před těmi pěti lety se oženil s Gertrudou (to byla jedna ze tří dědiček babenberského rodu) Vladislav (Přemyslův starší bratr), jenomže ten zemřel dřív, než se o vládu nad Rakouskem a Štýrskem mohl ucházet. Rakouští a štýrští šlechtici se tedy nyní obrátili na Přemysla, aby se oženil s Markétou Babenberskou a ujal se osiřelých babenberských zemí. A Přemysl nezaváhal ani na okamžik. A král Václav, ten už vůbec ne. V Hainburku předstoupili novomanželé před oltář a utvrdil tak své nároky na vládu nad Rakouskem a Štýrskem.

 

Markéta BabenberskáŘímská královna (1225-42) a česká královna, rakouská a štýrská vévodkyně (1253-61)

Byla to slavná svatba... Spousta vzácných hostí, zvony zvonily. "Slavnostem, ve veliké nádheře vedeným, byli přítomni kníže korutanský, arcibiskup salcburský, biskupové frisinský, řezenský, pasovský a olomoucký, též přední šlechtici rakouští, čeští, moravští a štýrští. Tu odevzdala Markéta do rukou mladého chotě všecky císařské zápisy. Jimi dostalo se Otakarovi úplné právo i k zemi štýrské, takže se nazýval netoliko vévodou rakouským, ale i štýrským. Dispense potřebné za příčinou příbuzenství obdrželi manželé od papeže o rok později." (Oni si totiž skoro všichni evropští panovníci byli tak či onak přízeň.)

 

Markétina pečeť z roku 1260

A těm dvěma to náramně slušelo. Nebo snad ne?  Copak se k sobě nehodili, Přemysl a Markéta? Ženichovi bylo devatenáct let. Nevěstě - přes padesát. Ta svatba, to byl skandál, o kterém se mluvilo po celé Evropě. Markéta byla zřejmě stejně stará jako její nebožka tchyně, tedy Přemyslova matka Kunhuta. Navíc zřejmě ani za mlada neoplývala Markéta nějakými fyzickými půvaby. Takže když budoucí českou královnu poprvé spatřili členové Přemyslova poselstva, museli být zřejmě šokováni:

„Vidí, že je Markéta pokročilého věku," vypráví Vladislav Vančura, "znamenají, že se podobá středě, která předchází Zelenému čtvrtku, a hřejivý smích jim vzdouvá huby. Bůh však uchovej, aby se přiznali ke svým myšlenkám, Bůh chraň, aby jim některý šlechtic dal volný průchod! Jsou lišáčtí, nemají daleko k uštěpačnosti, ale něco je drží na uzdě. Něco jim brání, něco je zdržuje, něco jim klade prst na ústa, něco jim našeptává: Příteli, klid!"

Zatímco jedni se tedy ve svých komentářích k tomu nerovnému sňatku poněkud žinýrovali, druzí si ty posměšky dělali veřejně. Zvlášť cizí kronikáři, který nezáleželo ani tak na morálním smyslu Přemyslova činu, jako spíše chtěli využít každé slabosti přemyslovské dynastie, aby zesměšnili její velmocenský nástup. Pikantnost vztahu těch dvou nespočívala jenom ve věkovém rozdílu, který byl křiklavý i v době, kdy se ženila a vdávala nemluvňata. V případě Přemysla a Markéta se přetřásaly klepy o řadě zvláštních souvislostí.

Markéta nevystupuje v našem seriálu poprvé. Už jsme se s ní jednou setkali. Před lety se střetla jako konkurentka s naší českou princeznou Anežkou - tehdy byla to sokyně Přemyslovy tety. Právě Anežce zaclonila Markéta cestu k Jindřichovi, synu císaře římského a tím pádem i k císařskému trůnu. Tenkrát to vyhrála Markéta. Bylo to ovšem Pyrrhovo vítězství. Manželství pětadvacetileté nevěsty s patnáctiletým ženichem šťastné nebylo. Když Jindřich zemřel, vstoupila Markéta do kláštera dominikánek. Ale ani slib čistoty, který složila, jí nebránil, aby ten klášter kvůli ztepilému junákovi neopustila.

Markéta si dělala nároky na nejtěsnější soužití s Přemyslem bez ohledu na svůj věk. Přemysl by se s manželskými povinnostmi jakžtakž smířil, ale horší bylo, že Markéta už nebyla schopna mít děti. Přemysl zřejmě od samého začátku kalkuloval s rozvodem. Svědčí o tom skutečnost, že po léta odkládal korunovaci, protože by se musel nechat ověnčit zlatou čelenkou společně s Markétou a ta rozluka by potom byla komplikovanější. A kdyby se někdy v budoucnu konal rozvod, Přemysl by měl na své straně především argument, že Markéta neodvolala svůj slib čistoty; tím druhým bylo dosti blízké příbuzenství. Při sňatku tyto okolnosti jaksi nepřekážely, zato se vynořily v okamžiku, kdy bylo zapotřebí uzavřený sňatek zrušit... Dobrou zkušenost s touto metodou už zaznamenal Přemyslův dědeček Přemysl Otakar I.

Na Moravě tehdy není klid.
Řádí tam uherští vrazi,
Přemysla však neporazí;
kam se vrtnou - on je dřív.
Rozum bere jim ten div,
a když táhne česká jízda,
utíkají, jen to hvízdá.

Uprostřed Evropy se tenkrát proti sobě postavily dvě rovnocenné velmoci - České království a Uherské království. Po sňatku s Markétou se Přemysl ujal okamžitě rakouského a štýrského vévodství. A kdyby jenom to - začal v Rakousích ihned s reorganizací státní správy. Byl zkrátka přesvědčen, že přemyslovská expanze na jih už bude navždycky a že český stát prostě Rakousy spolkne. Tím ovšem byla porušena rovnováha, a ten, komu bezprostředně vadil vzestup přemyslovského státu, ten se ozval. To znamená Uhři. Čekalo se jenom na záminku, a ta se našla. (Když je dobrá vůle, záminka se vždycky najde.) Ta záminka se jmenovala - svatba. Uherský král Béla se shlédl v českém vzoru. Oženil svého příbuzného Romana Ruského za Gertrudu, což byla další dědička babenberského rodu. Gertruda... To byla přece vdova po Vladislavovi, starším bratrovi Přemysla Otakara. Mezi námi - i v tomto případě byla nevěsta dvakrát tak starší než ženich. No, hlavně že záminka byla na světě. Záminka k válce. Jak České království, tak Uhry teď měly v rukou stejné nároky na alpské země. A další pranice tedy mohla začít...

"Král Béla byl první, kdo se chopil zbraně. Hojné tlupy Uhrů a Plavců čili Kumánů jeho příkazem vpadli do Rakous i na Moravu a nezdržujíce se dobýváním hradů i měst, prováděli žhářství, vraždy a loupeže nad chudinou bezradnou, i odvedli na tisíce mužů, žen a dětí s sebou do zajetí. V Rakousích prodrali se až k Melku, v jehož kostele upálili prý až k patnácti stům lidí. Otakar, tehdáž ve Štýrsku zaměstnaný uvazováním se v města, která se poddávala se mu samoděk až po Štýrský Hradec, dal se překvapiti, aniž se postavil k odporu, jak náleželo. Dříve zajisté, nežli přispěti mohl, již dravci bezbožní ukryli se zase, i s kořistmi svými, v peleších, odkud byli vyletěli..."

Během dvou let se rozpoutaly boje na několika frontách. Bojovalo se v Rakousku, Štýrsku, v Uhrách i na Moravě.Výsledek: spousta vesnic lehla popelem, tisíce nevinných lidí byly povražděny nebo odvlečeny do zajetí, úrodné kraje se proměnily na několik let v bezútěšnou poušť, obchodní cesty byly opuštěny. Válečné štěstí se přitom dlouho na žádnou stranu nepřiklonilo, a to dlouhou dobu. Přemysl byl proti Uhrům a jejich ruským a polským spojencům bezmocný. Nedokázal zorganizovat ani důslednou obranu svých zemí, ani protiútok. Takže to, co tvrdil před chvilkou Dalimil:
Na Moravě tehdy není klid.
Řádí tam uherští vrazi,
Přemysla však neporazí;
kam se vrtnou - on je dřív -
to tedy nebyla pravda?

Nebyla. Uhrům se sice Přemysla nepodařilo porazit v bitvě, to je fakt, ale ani on neuskutečnil jedinou zdařilou vojenskou operaci... Patová situace. Jak z ní ven? Přemysl nakonec s úlevou přijal mírovou nabídku, kterou zprostředkoval papež. Nebyla pro něj moc výhodná. Musel se totiž vzdát části babenberského dědictví, a to Štýrska, ale - za dané situace... za dané situace to pro něj znamenalo vysvobození. Jenomže dřív, než začal uherský král konkrétně jednat s Přemyslem o mír, zemřel král Václav I. "Jeho otec Václav, který toho léta veliké přípravy činil k ochraně Čech a Prahy proti vpádu nepřátelskému, stižen jest nemocí těžkou v oblíbených lesích křivoklátských a dne 22. září roku 1253. skonal tiše běh života i vlády své ve Dvoře Králové za Berounem."

Prakticky až do roku 1983 nebyl hrob tohoto českého krále znám. Archeolog Ivan Borkovský sice prováděl za 2. světové války průzkum v Anežském klášteře, ale kamennou hrobku před oltářem, kterou přitom objevil, prohlásil za poslední místo odpočinku některého z dominikánů. Pro svoje tvrzení měl argumenty: kostra muže byla v hrobce (vyzděné opukovými deskami a cihlami) bez rakve. V hrobě se nenašly žádné insignie, jenom jednoduché spínadlo rubáše. Kostru nechal archeolog na místě a hrob dal překrýt betonovou deskou. A co ukázal průzkum roce 1983? Především proběhlo důkladné antropologické zkoumání ostatků. A zjistilo se, že kostra patří muži asi 50letému. Při porovnání s pozůstatky králů Přemysla I. Otakara a Přemysla Otakara II. byla zjištěna řada podobností, které nemohou být náhodné. Ti tři museli být velice blízcí příbuzní. Například dědeček, otec a syn.

Další důkaz přineslo ohledání lebky. Bylo na ní zjištěno poranění pravého oka. (Jak známo, král o něm přišel při lovu. Vypíchla mu je ostrá větev.) Na pravé polovině čelní kosti je plochá jizva velká zhruba centimetr krát centimetr. Další defekty byly objeveny na pravé polovině nosního výběžku čelní kosti, jsou to jakési jamky a žlábky, vyhojená zranění. Strop pravé očnice je ale neporušený. Nelze odhadnout, jestli byl zničen oční bulbus. Všechna tato tři poranění však mohou dobře vyložit úraz pravé oční krajiny a oka samotného, které vedlo ke králově jednookosti. Král byl 166 centimetrů vysoký. Měl velmi silnou kostru a byl svalnaté postavy, což svědčí o jeho záměrném tělesném tréninku. Napovídají o tom svalové úpony na jeho kostech. Lebka krále je krátká středně, středně vysoká a nápadně tenkostěnná.

Charakter lebky není typicky mužský - připomíná spíš lebku ženskou. To je typické pro všechny Přemyslovce, stejně jako široce zubatý šev nasazený na čelní kosti. Tyto znaky se opakují u všech králů přemyslovské dynastie. Velmi nápadné znaky jsou na dolní čelisti. Ta je nápadně krátká, král měl pravděpodobně mírný horní předkus - podobně jako i další Přemyslovci. Václav I. je prvním panovníkem a českém trůně, u kterého známe datum narození i úmrtí. Dožil se osmačtyřiceti let. Zubní věk, který se stanovuje podle stupně změn na tvrdých tkáních zubních, odpovídá čtyřiceti devíti letům plus minus 6 roků. Dokonalá shoda. Václav I., stejně jak jeho syn Přemysl Otakar II. a vnuk Václav II. měli krevní skupinu B. A příčina smrti? Mrtvice.

Jestli to je pravda nebo ne, to lze dnes těžko vypátrat, ale: prý se Přemyslovi lidé postarali, aby byla smrt krále Václava dokonale utajena, dokud jeho nástupce nepřijede z rakouského bojiště zpátky do Prahy. Tyto zprávy nás informují o tom, že tělo zesnulého Václava I. bylo dopraveno na Pražský hrad a každému byl odmítán přístup pod záminkou, že král je nemocen. Tedy jako že je stále živ, i když nemocen. Mezitím prý dostávali oblíbenci zemřelého krále listy s královskou pečetí, přikazující, aby se neprodleně dostavili na Pražský hrad. Sotva přijeli, byli uvrženi do vězení a v něm zůstali tak dlouho, dokud se nezřekli statků, podle Přemysla neoprávněně získaných. Může to být pravda, nebo ne? Tak doslova asi ne, ale sotva se dá popírat skutečnost, že Přemysl dal otcovu smrt skutečně tajit až do svého příjezdu do Prahy. No a ještě oprávněnější je podezření, že skutečně podnikl několik vážných kroků proti Václavovým oblíbencům.

Koho dal Přemysl zavřít? Především Boreše z Riesenburka. Tomu měl Přemysl co děkovat za někdejší krutou porážku u Mostu... no a kromě Boreše pocítili tvrdou ruku nového krále asi i jiní pánové, kteří se s velkou zlomyslností bavili Přemyslovým pokořením v Praze v klášteře svatého Františka. Zdá se, že si král začal okamžitě vyřizovat staré účty... Nejenom to. On Přemysl vlastně ani tak netrestal stará provinění proti sobě, jako spíš zastrašoval. Svoje protivníky současné a hlavně budoucí. A logicky je hledal mezi příznivci mrtvého krále... Kdyby to neudělal, byli by ho od počátku považovali za slabocha. Ostatně Boreš ani ti další páni si ve vězení moc dlouho nepobyli. O jeho šlechetnosti se dá mluvit stejně tak málo jako o jeho pomstychtivosti. On prostě ukázal silnou ruku, ale to gesto, na které všichni čekali, nepřehnal. Vynesl tresty, ale potrestané nezničil, ani jim do budoucna neuzavřel přístup ke dvoru. Něco takového muselo napovídat, že na český trůn vstupuje nadprůměrně silná osobnost... Všiml si toho i Dalimil, který Přemyslův nástup na trůn oslavuje zvlášť vzletnými verši:

V tom roce, kdy král Václav sešel ze světa
Přemysl, jeho syn, převzal český trůn.
Krásný byl jak růže, která nemá trn
a uprostřed louky sličně rozkvétá.
Postavy byl statné, dobrých způsobů,
zem neměla nikdy větší ozdobu.
Kníže nejmoudřejší byl vždy ve sněmu,
v mládí štědré dary dával každému,
ctil každý stav, řešil spory bez hněvu,
nikdo neodolal jeho úsměvu.

Zkrátka - král je mrtev, ať žije král! Králi Přemyslu Otakarovi II. je dvacet let. Je tu ale problém. Značný problém. Král je ženat s partnerkou, od které může sotva očekávat ještě nějakého potomka. Markéta už přece překročila padesátku... Český historik Václav Novotný byl známý svou objektivností a taky snahou smiřovat různé rozpory v dobových dokumentech. Tak ten snad nejlépe vyjádřil celou tu zapeklitou situaci slovy: "Nepřekvapí tudíž (a mně se vnucuje do péra obrat, že to bylo přirozené), hledal-li Přemysl náhrady jinde; ba není nemožné, že se i u své choti, o jejíž upřímné náklonnosti k mladému, statnému manželovi netřeba pochybovati, setkával ve svých milostných dobrodružstvích ne-li s porozuměním, aspoň se shovívavou šetrností."

Co nakonec měla chudák Markéta dělat... Zřejmě dost brzo po svatbě vstupuje na dějinné jeviště první historicky doložená milenka českého panovníka: Anežka Palceřík. Byla z významného rakouského šlechtického rodu Kuenringů. Anežka, no dobře. ale "Palceřík?" Tu přezdívku, Palceřík, dostala podle svého účesu. Měla je dobově poněkud neobvykle upravené. Byla ostříhaná na kluka. Přemysl si s ní musel začít dost brzo po svatbě, protože jejich syn Mikuláš se narodil už roku 1254, a po něm následovaly tři dcery. Tyto poměrně podrobné informace překvapují. Ono se o tom poměru vědělo, a to nejenom v Přemyslově době. Píšou o tom i kronikáři z doby Karla IV.

Jejich kroniky vznikaly často na přímou objednávku císaře Karla a je v nich zajímavým způsobem vyloženo, jak došlo k mimomanželskému vztahu mezi Přemyslem a Anežkou zvanou Palceřík. "Protože byla Markéta neplodná," tvrdí kronikář Přibík Pulkava z Radenína, "připisovala hanu neplodnosti manželovi." Když se to její manžel Přemysl dozvěděl, řekl jí: "Dej mi jednu ze svých dívek a během roku vyzkoušíš mou potenci nebo impotenci." Ona souhlasila a dala mu jednu z dívek, kterou milovala více než ostatní, dceru pana z Kuenringu z Rakous. V prvním roce s ní zplodil syna jménem Mikuláš, jehož později učinil vévodou opavským... Kromě toho s ní potom zplodil tři dcery, z nichž jednu dal panu ze Strakonic, druhou panu z Vartemberka, třetí konečně dal panu Vackovi z Kravař. A tak hana neplodnosti, přikládaná dříve manželovi, byl připsána manželce.

V příštích pokračováních našeho seriálu budeme nadále pozorně sledovat vzepjatou křivku jednoho životního osudu. Bude patřit muži železné vůle, velké odvahy, rozhodných činů. Uvidíme člověka, který se pustil do uskutečnění ctižádostivého projektu. jako by budoval klenbu obrovského gotického chrámu. Dějepisci mu přisoudí nejprve ozdobné jméno "král železný." Vzápětí jim to však přijde málo a ke králi železnému přibude "král zlatý." Ty dva kovy měly symbolizovat sílu a bohatství Českého království a českého krále, z nichž oba začaly představovat v Evropě velmoc.

Zdroj: Josef Veselý