Stopy Jiřího Wolkera (nejen) na Svatém Kopečku ... i ve škole

Nevím, do jaké míry je dnes znám Jiří Wolker, protože v posledních letech jsem o něm  nečetla. Za mých studijních let jsme znali některé Wolkerovy básně (i jiných básníků), přítel dodnes umí zpaměti část básně "Poštovní schránka", kterou se kdysi učil. A co vy, recitovali jste také ve škole a rádi? 

Na základce si to nevybavuji, ale když vzpomínám na svá gymnaziální léta, co si budeme nalhávat, recitace básně před třídou - to byla "muka". Pro hodně spolužáků, píši po pravdě, jak to bylo. Možná byla i chyba v profesorce, která nám vlastně nepředvedla, jak se má recitovat, jen zadala a hodnotila - a my jsme asi znali jen Nedělní chvilku poezie v podání herců a hereček. S tím typickým patosem. Určitě jsme si doma s rodiči u stolu nerecitovali básně, na to "vemte jed". 😃 Nebudu psát nějaké vybájené chvalozpěvy. Většina spolužáků tu školní recitaci rychle odbyla, už aby to měli za sebou. Asi něco jako kladina v tělocviku. Úkol splněn, ale na recitaci jsem fakt "body" nesbírala. Vůbec nevím, jestli se tohle dnes po studentech požaduje. Takže mě na recitační soutěži nikdo neviděl 😘. Perlila jsem v jiných oborech. Ovšem, člověk se vypracuje (vyzraje) a později jsem na "veřejnosti" ráda četla. To bylo jiné kafe. ... Jo, známá byla i Wolkerova pohádka "O milionáři, který ukradl slunce".

  

Na Jiřího Wolkera jsme narazili i na Svatém Kopečku, tak jsem zavzpomínala, kde jsem se s ním "setkala". To první místo je hned pod bazilikou, kde jsou pořizovány spousty fotek. Třeba má někdo v záběru kříž, ale možná neví, že je to "Wolkerův kříž". 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Wolkerův kříž“ s klekátkem stojí pod bazilikou u vyústění poutní cesty ze Samotišek a nechali jej zhotovit prarodiče Jiřího Wolkera na vzpomínku jeho narození v r. 1900.

Báseň „Svatý Kopeček“ začíná těmito verši:

Žlutavý kostel vlá na hoře zelené,
to je korouhev této krajiny tiché a svěcené,
to je Svatý Kopeček u Olomouce, místo pro poutníky a výletníky, …

Poblíž baziliky jsou i směrovníky upozorňující na Wolkerovu vilu. Je to zhruba do 10 minut pěší chůze od baziliky, nachází se na ulici Krejčího. Jiří Wolker sem na Svatý Kopeček jezdil pravidelně do svých dvaceti let o prázdninách za svou babičkou Anežkou, která zde v tomto domě žila. Vila je postavená nedaleko vyhlídky, proto se domu také říkávalo Na Krásné vyhlídce. 

Z architektonického hlediska stavba není nijak zajímavá, pochází z 2. poloviny 19. století, ale je zařazena mezi kulturní památky. Na domě je pamětní deska s bustou (odhalená 30. 6. 1935), připomínající zdejší pobyt slavného básníka a také úryvek z jeho básně o Svatém Kopečku. Dům je v soukromém vlastnictví a není veřejnosti přístupný. Můžete se kolem domu projít, přečíst si pamětní desku a chvilku posedět na nedaleké vyhlídce, která je  pěkně upravena. 

Se stopou J. Wolkera jsem se kdysi setkala i ve Vysokých Tatrách, kam jsem pravidelně jezdila, protože nemocný básník se léčil v Tatranské Poliance. Jak známo, JW zemřel ve věku nedožitých 24 let, protože měl tuberkulózu a léčil se v Sanatoriu Dr. Guhra v Tatrách.  Zbývalo mu půl roku života, který  prožil tady, s výhledem na tatranské štíty.

  

Na konci srpna Jiří Wolker o svém stavu psal: „Osten této nemoci není ve fyzických bolestech, ale v tom, že člověk, ač churav, má choutky zdravého. Když ležím, zdá se mi, že bych mohl běhat, zlézat hory, studovat, milovat – ale sotva učiním krok z lehátka, vidím, že všechny tyto touhy zůstaly v peřinách a člověk je rád, když vyleze po schodech do prvního poschodí. Ostatně byly časy, kdy jsem ani to nemohl udělat, a proto chci být spokojen.“

Dr. Guhr byl ten, kdo nechal kousek za sanatoriem postavit první skokanský můstek v Tatrách, organizoval první lyžařské kurzy, ale byl to hlavně lékař ve svém oboru pokrokový, protože v r. 1913 zakoupil rentgen, což ještě zdaleka nebyla samozřejmost: W. C. Röntgen objevil „záření paprsků X“ v roce 1895. A byl to zcela jistě právě ten rentgen, o kterém napsal v říjnu 1923 Wolker slavnou báseň:

"To není Faustova jizba a duše zde nevchází v prokletí,
to je Roentgenův přístroj s magickou krásou XX. století,
ultrafialové paprsky pronikají tu maso, svaly a blány,
lidské tělo se zde otvírá jak dopis zašifrovaný,
neboť dnes tělo je duše a na něm psáno jest,
zda člověk se narodil pro štěstí anebo pro bolest.

"Pane doktore, tak těžko mi je,
jako bych v prsou olovo měl a zmije.
Otevřte tělo mé paprsky zářivými
a povězte, co vidět mezi nimi!"

 

TBC mu zasáhla celé plíce. Přidal se zápal plic a pak zánět pohrudnice. Do Polianky za ním přijíždí matka Zdena, která si ho na Silvestra bere domů (na poslední tři dny) do Prostějova. Wolker píše úžasnou báseň, Umírající: 

„Až umřu, nic se na tomto světě nestane a nezmění,

jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny, 

tisíce umřeli, tisíce umrou, tisíce na smrt jsou znavení, 

neboť v smrti i zrození nikdo nezůstal jediný.“

***

Svou tvorbou je básník řazený mezi tvůrce proletářské poezie. Pocházel z rodiny bankovního úředníka a hlavně v Prostějově po sobě zanechal řadu stop. V Muzeu Prostějov má básník svou expozici, kterou jsem dvakrát navštívila. V prostorách muzea je možné vidět osobní věci Jiřího Wolkera - psací potřeby, klobouk, ale také hudební nástroje, na které hrával. Jsou tam jeho rukopisy, dost fotografií, ze kterých můžeme poznat básníkovy rodiče nebo jeho dívku. 

V závěti pamatoval na všechno: Fotografický aparát odkazuji bratru Karlovi (je schován ve skříni na šaty v předsíni). 

 

Hrob v Prostějově

V Prostějově na náměstí TGM je rodný dům JW, na jeho počest se každoročně pořádá recitační přehlídka Wolkerův Prostějov. Je to s otazníkem, jestli se přehlídka koná i v současnosti, nevím.

"Zde leží Jiří Wolker, básník jenž miloval svět a pro spravedlnost jeho šel se bít. Dřív než moh srdce k boji vytasit, zemřel, mlád dvacet čtyři let".  (na náhrobku na prostějovském hřbitově)

Zdroj:  echo24.cz, prostejovsky.denik.cz