Přelom ledna a února nabízí možnost připomenout školu v dávné minulosti: na co se ve škole kladl důraz a jaké byly metody. Téma široké, přesto každý si nějakou zajímavost jistě najde. Školní docházka u nás byla zavedena za Marie Terezie - stojí za tím Johann Ignaz von Felbiger. Vzdělanost tehdy řešila Studijní dvorská komise ve Vídni, byly školy triviální, hlavní a normální:
„Jo, když pan učitel přišel, to přišel zákon,“ vzpomínala moje starší babička,
byla ročník 1898. Do 1. třídy pravděpodobně nastoupila v r. 1904, chodila do školy za starého Rakouska před 1. světovou válkou! Vybrané ukázky jsou z doby, kterou babička mohla během své školní docházky zažít.
Bydlela na vesnici, protože Heřmanice se staly
až později součástí Velké Ostravy. V té době pan učitel byl
váženou osobou společně se starostou a farářem. To jsem od ní
slyšela několikrát. Učitel býval na vesnici autoritou i pro občany. Žáci neměli sešity, do školy nosili tabulku a "kamyček", kterým se psalo na břidlicovou tabulku, bývala tam přivázaná
houbička, kterou se napsané mazalo.
Bez kázně při vyučování to nešlo. Žáci seděli se založenýma rukama, měli odpovídat způsobně. „Pan učitel
nosíval rákosku a když někdo zlobil, nastavil prsty a pořádně ho přes ně
majznul!" Babička prý jednou dostala, ale ani po těch letech ji
nenapadlo si na učitele stěžovat, byl to pro ni vždy pan učitel a na něj
vzpomínala s úctou. Jak by ne, když neměla maminku od čtyř let a
tatínek (můj pradědeček) utrpěl smrtelný úraz na šachtě v jejích 13 letech. Tím dětství skončilo...
"A pan farář na náboženství, ten nás nechával klečet na ostrém
polenu. To si nikdo nic nedovolil.“ Součástí výuky bylo náboženství a jak vidět, nekázeň existovala i u pana faráře, byla tedy vždy a za každého režimu. Jak bylo pohlíženo na první třídu v 19. století, můžete posoudit:
I má býti škola obecná prostředníkem mezi rodinou a veřejným životem, má urovnati a uhladiti, coby v obém bylo příkrého a odporného, má vésti mládež ke zbožnosti a mravnosti, jakož i k tomu, aby z ní vyrůstali občané užiteční a způsobilí. Aby však důstojnému povolání tomuto dostála, musí býti nejen ústavem vyučovacím, ale i vychovávacím. Je škola obecná ústavem vyučovacím, jelikož k tomu působí, aby mládeži podle jistého plánu dostalo se vědomostí a obratností, kteréž ji způsobilou činí, aby ve veřejném životě dokonale vyplnila místo, na něž Bůh ji postaví, ústavem pak vychovávacím činí ji duch, který v ní panuje a kázeň, kterou se v ní zbožnost a smýšlení mravné budí a vzdělává. ... Ze všeho toho zřejmě vysvítá, že právě k nejmenším žákům patří učitel nejstatečnější, nejzpůsobilejší, nejzkušenější. Vydáno roku 1857.
Školní budovy nebyly tak pěkné jako nyní, na fotkách česká státní škola v Dolní Líštné u Třince a na Hrčavě (východ republiky). Jak výuka probíhala:
Bylo nás dětí ve škole čtrnácte lavic, osm lavic chlapců a šest lavic děvčat. V prvních dvou lavicích seděly ty, co měly tabulky a slabikáře. Když větší děti psaly, vybírajíce ze čteného buď podstatná jména neb časoslova a jiná, aneb jiné příklady na pravidla mluvnická čili pravopisná, aneb početní úlohy pracujíce: učil p. učitel menší děti písmena znát, v slabiky a slova skládat, počítat s kuličkami, ano i s kroužky a fizolemi (drobné předměty, např. knoflíky), učil je zvířata a květiny jmenovat, popisovat, rozeznávat, přičemž se však obyčejně dítky tím způsobem zúčastňovaly, že co na zvířatech, bylinách samy našly, pan učitel pochválil a potřebné doplnil. Načež povídané napsati a přečítati musely.
S malými musel milý náš učitel zvláštní trpělivosti míti, neboť jak se poučily, štěbetaly a hrály si, překážejíce větším v učení... 1859
A jaký byl názor na smích ve třídě, pokud učitel zavtipkoval? Rozhodně se to nedoporučovalo - smích pěstovat u žáků snižuje autoritu učitele. Šlo nejspíš o pubertální věk:
Zaujal mě článek v Pedagogických rozhledech r. 1907 (babičce bylo 9 let), který řešil nošení šněrovačky. Docela by mě zajímalo, jestli pan učitel to někdy řešil s rodiči, protože vést takové téma se žákyněmi by v té době bylo "nemravné". Běžní rodiče jistě Pedagogické rozhledy nečetli. 😉
A jaký byl názor odborníka na výuku tělesné výchovy na začátku 20. století? Tělocvik budiž jen ve cvičebném obleku a střevících pěstován:
Mezníkem bylo vydání knihy Století dítěte (vyšla na přelomu 19. a 20. století) švédské spisovatelky Ellen Keyové.
Ellen Key (1849–1926), švédská pedagožka, spisovatelka a myslitelka. Ve své době byla nazývána díky svým hojným kontaktům s významnými osobnostmi „babičkou Evropy“.
Požadovala změnu životních podmínek dítěte - od narození podporou mateřských povinností až po dobu školní docházky, která by měla odpovídat tělesnému a duševnímu vývoji dítěte. Hlavně mělo být dítěti umožněno být dítětem.
Za první republiky bylo snahou "poskytovat stejně kvalitní vzdělávání dětem ze všech sociálních vrstev".