Valašsko jsem dobře poznala, protože můj strýc se oženil do obce blízko Rožnova pod Radhoštěm. Tam zapustil kořeny a stal se Valachem. S tetou byli moji kmotři a pravidelně jsem k nim jezdila na prázdniny. Snadno jsem našla kamarády mezi dětmi ze sousedství, jen moje sestřenice se pořád tvářila jako na té fotografii.
Většina Valachů, které jsem poznala, měla vstřícnou a skromnou povahu, to se asi dědilo. Dnes se tam už žije jinak, ale lidé mají k sobě blíže než ve větších městech. Uvedu příklad z Vidče. Ochotný člověk vyrobí polici a k tomu dá ceduli "Babiččiny kytičky". Odtud si ZDARMA můžete odnést zakořeněné rostliny, případně tam své přebytečné rostliny nabídnout ostatním. Jen tak. Krásná výzva "Daruj své přerostlé rostlinky sem! Udělej někomu radost." lemovaná srdíčky možná i vychovává. Můžete se tam posadit na lavičce a toto stinné místo si vychutnat.
Je to část Zlínského kraje:
Jsme v obci Vidče, nezvyklý název připomíná dobu zakládání vesnice, kdy to byl "Vidkův/Vidcův majetek". Na okraji obce ve stráni je pomník s kovovou deskou, dvěma fotografiemi a textem "Zahynuli tragicky při havárii letadla dne
20.8.1950". Na kovové desce je letadlo a verš
"Jak orel vznesli jste se do oblak...Jak Ikar k zemi jste klesli..."
Pomník stojí mezi dvěma lípami, které symbolizují život dvou letců,
kteří zde tragicky zahynuli v srpnu roku 1950.
Rodák z Vidče Václav Knébl celý rok 1948 pracoval v Ostravě a k létání se nedostal, ale lákalo ho to. Zkoušel létat, ale pak měl téměř roční přestávku ve výcviku. Chtěl si obnovit platnost svého leteckého
průkazu, proto letěl osudného 20. srpna 1950 s instruktorem Jaroslavem Syptákem. Plánovali trasu Otrokovice-Přerov-Valašské
Meziříčí-Otrokovice. Václav byl domluven se svým bratrem, že se během
letu zaletí podívat na rodný dům do Vidče.
Sestra paní Holubová před 15. hodinou uslyšela nízko nad jejich domem přeletět letadlo a
běžela pro maminku. Když obě přiběhly, letadlo právě dělalo zatáčku. Její bratři již byli venku, starší bratr na stráni mával letcům. To byly poslední okamžiky, pak se stala nehoda. Fotografii trosek letadla poskytla pilotova sestra. (zdroj leteckabadatelna.cz)
Dům rodičů Václava Knébla stojí jen pár desítek metrů od místa havárie.
Zastavení 1.: Touto oblastí vede Naučná stezka Hradisko.
Na tabuli se píše: Vydejte se s námi po
naučné stezce do zajímavého koutku beskydské přírody, hned za posledními
domy města Rožnova pod Radhoštěm. Trasa je dlouhá asi 3 km a je značena symbolem pro naučné stezky. Na devíti zastaveních se můžete
seznámit s přírodními zajímavostmi i historií kopce Hradisko.
Zastavení 2.: O valašských loukách a pasíncích
Víte, že v dobách, kdy budoucí císař Karel IV. - "Otec vlasti", byl ještě malé pachole, halil celé Beskydy těžko prostupný, téměř souvislý les - pohraniční hvozd? Odlesňování, označované tradičně jako "valašská kolonizace", zde na české poměry začalo dost pozdě - až po husitských válkách ve 2. polovině 15. století.
Právě pastevcům se stády oveček a koz, kteří k nám tehdy přišli po hřebenech z východu, vděčíme za současnou prostou krajinu i její jméno - Valašsko. V dalších staletích postupovali tzv. pasekáři stále dál a výš do hor. Část lesů vyklučili a na chudé půdě se starali o skromná políčka, "pasínky" pro své krávy, ovce a kozy. Nechyběly ani louky, kde se sušilo seno na zimní krmení dobytka.
Valašské krajině dodnes nechybí hluboké lesy, ale přesto návštěvníka zaujmou hlavně louky a pastviny, poskytující daleké výhledy, krásné květy, borůvky, vůně a cvrkot hmyzu. O Valaších a jejich kultuře se dozvíte více v rožnovském skanzenu, o valašské krajině pak třeba na této stezce.
Je to kraj hornatý, nebo spíše kopcovitý, ještě dnes je možné vidět ohrady se zvířaty:
Zastavení 3.: O klimatických lázních a dutých stromech
Co mohou mít společného staré stromy nad pěšinou na Hradisko a zašlá sláva rožnovského lázeňství? V roce 1820 byly v městečku Rožnov založeny tzv. klimatické lázně, kde se zpočátku léčilo žinčicí a vycházkami na čerstvém horském vzduchu, později i koupelemi a elektroléčbou. Je nasnadě, že Hradisko se stalo brzy oblíbeným cílem vycházek lázeˇnských hostů. Asi v této době byla podél cesty na hrad vysázena lipová alej. Zatímco lázně po válce zanikly, alej zde zůstala - jen postupně splynula s okolním lesem.
Rostou tu nejen mohutné lípy, ale i staré buky, jasany a duby, ve kterých zub času a zobáky strakapoudů udělaly spousty dutin. Takové stromy označujeme krásným českým výrazem "doupné" stromy. Hnízdí v nich nejen řada druhů ptáků, např. holub doupňák, ale žijí zde také i veverky, plši a hmyz.
Kmeny odumírajících stromů často zdobí tzv. dřevokazné houby. Jejich posláním v přírodě je rozložit tvrdou dřevní hmotu a urychlit tak koloběh živin v přírodě. Na buku najdete např. troudnatec kopytovitý (Fomes fomentarius (L.) nebo vějířovec obrovský (Meripilus giganteus). Jeho plodnice může vážit až 50 kg. Celkem bylo na Hradisku zjištěno již na 100 druhů hub.
Zastavení č. 4.: O kopcích a kamení
Hradisko je 522 metrů vysoký kopec, výrazně vystupující nad levým břehem řeky Bečvy. Pro svou strategickou polohu byl jeho vrchol vybrán pro stavbu hradu, díky kterému později získal kopec i jméno.
Hrad byl postaven z místního kamene - slepence a pískovce. Tyto typické beskydské horniny vznikaly v éře dinosaurů usazováním v mořích (druhohory). Ve třetihorách pak došlo k velkým horotvorným pohybům, které daly vzniknout Alpám i dnešním Beskydám. Další práci na modelování tváře krajiny převzala voda, počasí a gravitace. Tyto síly - označované jako "zub času", doslova ohlodaly vrstvy měkčích usazenin. Vytvořily tak Rožnovskou brázdu - sníženinu mezi horami. Z té ční několik kopců tvořených tvrdšími horninami - jedním z nich je Hradisko.
Změny reliéfu zemského povrchu dosud neskončily. Především díky síle vody můžeme sledovat časté sesuvy, vytváření a zvětšování strží a následný odnos jemného materiálu (eroze).
Majitel hradu Jaroslav ze Šelenberka začal okolo roku 1526 na úpatí Hradiska dobývat stříbrnou rudu a na kopci Svatoněk také železnou rudu. V dolech pracovali ve velmi nelidských podmínkách obyvatelé Starého Zubří. Jak praví kronika: "Nemohouce snésti trýzně, zkazili doly, v noci opustili osadu a prchli do Uher."
Zubří patří spolu s Vidčem a Rožnovem k nejstarším sídlům v této oblasti.
Zastavení č. 5.: Historie hradu
Hrad Rožnov byl založen na ochranu východní hranice s Uhrami (dnešní Slovensko). První zmínka o něm je z r. 1310 v listině biskupa Bruna ze Schauenburka. V té době byl hrad poměrně malý, pouze okolo současné vrcholové plošiny.
V průběhu dalších desetiletí, jak rostly nároky panstva a zdokonalovalo se válečnictví, byl několikrát přestavován a rozšiřován. Objevily se rozsáhlé valy a parkánové hradby, později bastiony, byla vykopána hradní studna, která se dochovala dodnes - můžeme ji vidět cestou k zastavení č. 6.
Na hradě se vystřídali majitelé z řad významných moravských šlechtických rodů - na počátku 15. století pánové z Kravař, později patřil pánům z Cimburka, pánům z Pezinku a Kunštátům. Roku 1526 jej získal Jaroslav ze Šelenburka, po r. 1535 byl již hrad opuštěn. Usadila se na něm loupeživá rota uherského šlechtice Jana Podmanického z Podmanína, čítající na 250 lupičů, která se stala postrachem širokého okolí. Proto byl hrad v r. 1539 z příkazu krále Ferdinanda I. obsazen a pobořen. Svému účelu pak do konce 17. století sloužily pouze hospodářské objekty v předhradí.
Zastavení č. 6.: Není les jako les
Všimli jste si, že les v okolí hradu má jiný charakter, než les v těchto místech? Je to tím, že po opuštění hradu tam vyrostl bez větších zásahů člověka. Podobá se tak lesům, které pokrývaly beskydské podhůří odedávna. Je druhově bohatý - tzn. roste tu více druhů stromů, keřů, bylin a tudíž je domovem i více druhů živočichů. Na tomto místě můžete pozorovat rozdíl mezi lesem přirozeným a lesem vysazeným člověkem pro hospodářské účely. Dnes se naštěstí již opouští od praxe výsadby čistě smrkových porostů v těchto nadmořských výškách. Ve smrkovém lese najdete v podrostu jen několik druhů rostlin, hnízdí zde daleko méně ptačích druhů. I tento les čeká časem obnova ve prospěch jiných druhů, které budou lépe čelit třeba suchu, kůrovcům či větrným smrštím. Zatímco na jaře nelze přehlédnout růžově kvetoucí kyčelnice žláznaté (Dentaria glandulosa), v létě si možná všimnete žlutě kvetoucí šalvěje lepkavé (Salvia glutinosa). Oba druhy jsou doma pouze v Karpatech - v Čechách byste je v lesích hledali marně.
Návštěvníci našich lesů jsou různí a někteří mají asi "místo mozku z piva kostku", jak praví hláška z jednoho filmu. Posuďte sami, je nutno takhle znetvořit kmen stromu??
Přeji příjemnou druhou polovinu měsíce listopadu. 🍂







































Hanko, tento příspěvek mi připomněl, že se mám jít podívat také na památník ztroskotaných letců nedaleko nás. Už jsem tam jednou byla, ale cesta byla pod vodou a nedostala jsem se tam. Nyní je opět po deštích, tak musím počkat na příhodnější počasí. Jinak jsem si užívala záběry do krajiny, takové mám ráda. Zdraví Večernice.
OdpovědětVymazatThere are areas like this in every country, Hanka, where cooperation and community spirit still survive, far removed from the impersonality of city life. Most of them don’t have plane crashes, though! Best wishes - David
OdpovědětVymazatDavid M. Gascoigne, překlad:
VymazatV každé zemi jsou takové oblasti, Hanko, kde stále přežívá spolupráce a komunitní duch, daleko od neosobního městského života. Ve většině z nich se ale nestávají letecké havárie! S pozdravem - David
Na Valachy, do Rožnova pod Radhoštěm jezdíme každý rok. Parta 8 ženských, pivní lázně, ale hlavně společný čas.
OdpovědětVymazatValachy jsou krásné.
Měj klidné dny.