Den otevřených mlýnů 11. května 2024

 

V sobotu 11. května se v České republice poprvé uskuteční Den otevřených mlýnů, který připomíná výročí vzniku mlynářského znaku 13. května 1116.

 

  

S mlýnem či postavou mlynáře se setkáme v mnohých pohádkách, filmech i lidových písních. Dříve bylo v českých zemích mlynářské řemeslo tím nejváženějším a zároveň i jedním z nejstarších. Dle některých historiků lze vznik prvního vodního mlýna datovat již do 8. století. V době vlády Karla IV. založili mlynáři svůj vlastní cech a počet mlýnů rostl. V roce 1885 bylo v Čechách již víc než 7 tisíc mlýnů. 

V Zemském archivu v Opavě jsem našla tuto listinu:

Přísežní zemští mlynáři v Praze potvrzují artikule mlynářského cechu v Novém Jičíně (21.2.1585).

Máte-li zájem si do otevřeného mlýna udělat výlet, můžete zjistit, které větrné mlýny se přihlásily k této akci. 

Den otevřených mlýnů 11. května 2024: klikni ZDE

Prohlídka mlýna bude i na Veselém Kopci. Bude tam i doprovodný program Loutkářská sobota. 

Historické fotografie ukazují mlýn z Kladník u Přerova ve Valašské dědině v rožnovském skanzenu, poslední snímek ukazujevýměnu lopatek v r. 2006: 

 Mlýny v raném novověku nesloužily jen k mletí obilí, byly zároveň místem, kde docházelo ke vzájemnému styku obyvatel, neboť vedle krčem a kostelů představovaly významná střediska společenské komunikace. Semletá mouka se používala k pečení pekařského zboží, slad se převážel k dalšímu zpracovnání do pivovarů. Mlýny se stavěly v blízkosti vodních toků. Pokud stavbu mlýna neumožnily přírodní podmínky, bylo možným řešením i vytvoření umělého koryta, které následně pohánělo mlýnská kola. 

 

Kopie stavby původního mlýna z Kladník u Přerova dokládá využití větrné energie na Valašsku. Větrné mlýny se stavěly na místech stálých větrů a v oblastech s častým nedostatkem vody, který ohrožoval funkčnost vodních mlýnů. Tento mlýn je vybaven originálním mlecím zařízením a je nastavitelný podle směru a síly větru otočením celé konstrukce. Otáčel se s pomocí zapřaženého dobytka nebo rumpálu.

 

Lidé si mlynářského řemesla vážili. Tento památník je ve Vodňanech.

Vnitřní expozice odpovídá 20. létům 20. století. Tehdy stál v blízkosti mlýna ještě obytný dům s hospodářským zázemím. Mlýn byl v provozu až do roku 1959, kdy poslední majitel vstoupil do JZD.

zdroj: www.nmvp.cz, http://www.povetrnik.cz 

Objemové míry používané v českých mlýnech

Ve starých dobách nebylo jednotných měr a vah. Ještě ve století 13. a dokonce i ve stoletích následujících bývala u nás v Čechách nestejná míra a váha.

Toto roztříštění měr a vah nejen u nás, ale i v cizině vyvinulo se vlivem městské samosprávy, místních vrchností a částečně i starodávným zvykem. Vždyť např. města sobě hodně blízká jako Litomyšl a Chrudim měla v druhé polovině 13. století nestejné míry. Kupec moravský měřil nebo vážil mírou moravskou, vídeňský zase vídeňskou, polský polskou atp. Právě takové zmatky byly v mírách objemových.

Desetinná soustava, dnes obecně užívaná při měření, vážení i v měně celé Evropy, mimo Anglii, byla u nás zavedena zákonem teprve r. 1876.

Míry:

České objemové míry

loket český = 59,14 cm – 59,3 cm = 3 pídě po 19,71 cm.
korec pražský čili zemský = 4 věrtele = 16 čtvrtcí = 93,62 litru.
věrtel = 4 čtvrtce = 23,4 litru.
čtvrtce = 3 pinty = 2 řepice = 4 češky (číšky) = 5,85 litru.
Toto byl korec „míry sháněné“ (rovné).
korec „míry vrchovaté“ = 9/8 sháněného (rovného) korce. Každý kraj, panství a města mívaly své korce různé velikosti.
žejdlík = 0,484 litru.
pinta = 4 žejdlíky = 1,936 litru.
lahvice = 3 pinty = 5,808 litru.
vědro = 32 pinty = 62 litrů.
K tomu se připojovaly ještě další nejisté míry, jako různé nádoby: sudy, tuny, kádě, okovy, korbele, korbelce, korbelíky, škopky, žbery (džbery), kbelce a j.

 

Cechy byly sdruženími jednoho či více řemesel a plnily hned několik funkcí. Dohlížely například na počty přijímaných učedníků a také na to, aby byly řádně vykonávány učňovské a mistrovské zkoušky. Sloužily rovněž ke zvelebování řemesla, výchově nových nástupců a dohlížely na kvalitu výroby. V případě potřeby pomáhaly vdovám a sirotků po zemřelých mistrech.

Jednotlivé cechy měly svoje znamení, kterými byly označovány cechovní předměty, jako byly truhlice, ferule či džbány.

Ferule byly od nejstarších dob odznakem úřadu nebo spolku. Jednalo se o dlouhé žezlo, na jehož vrcholu byla umístěna kruhová plocha s namalovaným či vyřezaným symbolem nebo znakem. Byla vlastně oficiálním označením konkrétního cechu a používala se například při cechovních slavnostech a při přijímání nových mistrů. Nejdůležitějším předmětem cechu byla vždy cechovní pokladnice, které se říkalo matka cechu. Do ní byly vkládány nejen peníze, ale také artikule, výuční listy, pečetidla a někdy i ferule. Jejím otevřením bývalo zahajováno cechovní zasedání.

Cech řídil výrobu a prodej, kontroloval jakost výrobků, stanovil počet tovaryšů a učedníků a dohlížel na jejich chování, čímž přispíval ku povznesení mravnosti a kázně ve stavu řemeslníků. Stav řemeslnický byl silný a zámožný, výrobky vynikaly solidností. Pravdivé jest přísloví: Řemeslo má zlaté dno.

Dne 1. května r. 1860 byly cechy zrušeny a zavedena úplná svoboda řemesel.

U některých slovanských národů panoval zvyk zvyk obětovat do první brázdy chléb, vejce a kohouta, jehož krev musela zkropit zem. Také se do brázdy zapichovaly posvěcené ratolesti.

 

„Před osevem se zrní, do něhož se přimíchala zrna s posledního snopu loňské sklizně, světilo a žehnalo. Důležitá byla ochrana pole před působením zlých démonů a čarodějnic. K tomu sloužilo obíhání polí s rozžatými pochodněmi při polských Sobotkách, zahánění bouří a krupobití zaříkáním, vynášení hadrů, ostrých železných předmětů, rožně zapichovaného do země, bran obrácených zuby vzhůru, mávání kyjem, sekerou, nožem, pálení kopřiv, věnců, zvoněním troubením, střílením a vůbec jakýmkoli velkým hlukem. Za sucha se přivolával déšť oráním vody, čištěním studánek, u Jihoslovanů též polévání figury zvané pepegura. V dobách, kdy pohanství bylo ještě živé, museli některé magické praktiky používat i křesťanští věrozvěsti, např. sv. Kukša, který čelil volchům Vjatičům jejich vlastní zbraní a přivolával déšť vysoušením bažin a zaháněním démonů.

Ani žně se neobešly bez obřadů a magie. Slované se před žatvou modlili s hrstí obilí pozvednutou k nebi. První a poslední klasy se obětovaly polnímu démonu, původně asi Velesovi, později sv. Blažejovi jako jeho nástupci. Pěstovala se však také černá magie s úmyslem poškodit nepřítelovu úrodu tím, že se na jeho obilí vázaly uzly.“

 

Plodivá síla země související se sexualitou je spojena se zrnem od počátku. O rituálním koitu a válení mládenců a panen v brázdách jsme se již zmínili. Sám oráč i rozsévač byli sexuálními symboly mužského principu. Ve starém Římě se tato tradice zachovala u tzv. mlýnských, mlečských holek a veřejné mlýnice byly synonymem nevěstinců. To je však téma, které spíše souvisí s posvátnou prostitucí. Čili mlynář nejen obilí zabíjí, ale také z něj uvolňuje magickou sílu, z níž čerpá svou magickou moc.

Více zde: https://ales-cesal.webnode.cz/magie-a-tajne-spolecnosti/mistri-drtiveho-soukoli/

Jedním z posledních mlynářských artikulů je Mlecí nařízení z r. 1804, podle něhož mlynář nesměl bez povolení vrchnosti prvádět žádné úpravy v navádění vody, pro stavbu nových mlýnů byla určitá omezení: 

__________________________

Stejně jako uvnitř cechu, musel vládnout i uvnitř každého mlýna pořádek. Vyučený mlynář, který byl zároveň majitelem či nájemcem mlýna, byl nazýván pan otec. Ten představoval hlavní osobu, která řídila provoz a chod mlýna. Staral se také o obchodní záležitosti, investice a rozvoj. Mlynářovým zástupcem byl  tovaryš, neboli stárek, který řídil práci tovaryšů mladších (mládků) i učedníků. Také učedníci měli svá specifická pojmenování - starší učedník byl prášek a mladší byl smetiprach. 

Na pekařské mlýnici byl v čele přední tovaryš (šejdíř). Nadstavbou v cechu bývali tzv. zemští mlynáři, kteří cejchovali jezy a vodní prahy, dohlíželi na zakládání mlýnů, odhadovali škody způsobené vodním živlem a ukládali různé pokuty.

zdroj: Valašské muzeum v přírodě, Bakalářská práce Michaela Pavlečková, FF Univerzity Hradec Králové, 2017

Toulky českou minulostí: 173. schůzka: Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš...

Asi tak čtyřicet let předtím, než přišel na svět v Husinci synek Jan, narodil se poblíž anglického Richmondu v hrabství Yorkskire jeho jmenovec. Jelikož se tak přihodilo v Anglii, tak mu tam říkali po anglicku „Johne“.

Jestli se ta pozoruhodná událost přihodila v tvrzi jménem Wicliffe nad řekou Teesou, to sice jisté není , ale právě podle ní se mu začalo říkat John z Wycliffu (častěji pak - zkomoleně - „z Wiclefu“). John neboli Jan Wiclef. Český „Jan Viklef“ je ovšem pouze jednou ze třiceti variant, jak se jeho jméno s užitím různých souhlásek a přesouváním samohlásek psalo. Že by o jeho životě bylo dost zpráv, to tedy není, hlavně o jeho mladých létech se toho ví málo. (I v tom je značná příbuznost s Husem.) S určitostí víme, že Wiclef studoval na universitě v Oxfordu. Věnoval se tam hlavně filosofii a teologii, ale nevyhýbal se ani vzdělání v jiných oborech středověké učenosti. V roce 1372 dosáhl doktorátu.

To, co ve svých spisech napsal, nedrží zase tak úplně pohromadě. On totiž Wiclef svoje stanoviska několikrát měnil, revidoval je a tříbil. (Koneckonců, na to nemusí být jedinec ani filosof, a může docela dobře žít ve století jednadvacátém. 😎) Žil skromným, přímo apoštolským životem, měl velice rád svou zemi, Anglii, údajně přeložil do své mateřštiny Bibli. Byl autorem řady spisů, ve kterých si církev dost tvrdě podával. Měl za to, že se musí vrátit k prvotní chudobě. Kritizoval obecnou zkaženost mravů a zavrhl celou církevní soustavu. „Pravá církev,“ tvrdil Wiclef, „je společenstvím předurčených ke spasení. Je neviditelná. Jediným vnějším znakem jejich příslušníků je vzorný život. Proti této pravé apoštolské církvi stojí viditelná, hierarchická, zesvětštělá a zavrženíhodná. Hlavou první je Kristus, hlavou druhé Antikrist.“

Wiclef: Kristus je výlučně hlavou vyvolených

Wiclef si to rozdal i se svatým Augustinem, církevním učitelem z nejctěnějších, který tvrdil, že „Kristus je hlavou všech lidí, věrných i nevěrných.“ On totiž na rozdíl od Augustina prohlásil, že „Kristus je výlučně hlavou vyvolených“. Ale na druhé straně zase připouštěl, že takové vyvolení, ba přímo předurčení člověka svobody rozhodně nezbavuje: „Každý člověk, jenž má být zatracen, má být zatracen pro svoji vinu, a každý člověk, jenž je spasen, má být spasen svou vlastní zásluhou.“ Pak se se vší vervou pustil i do papeže: „Násilná vláda papežů není pro křesťany závazná. Obrodu křesťanství neprovedou mnišské řády, nevzejde z duchovenstva ani od papeže.“ Papež, který měl být jako náměstek Petrův ze všech nejpokornější a nejchudší, se v honbě za penězi proměnil ve velkofinančníka a jeho hříšného příkladu následovalo kněžstvo. Světský majetek bylo to, co způsobilo úpadek církve. Ta je dnes – podle něj - pouze církví navenek.

Až sem se Wiclefovo učení shodovalo s názory Husova předchůdce Milíče z Kroměříže. Teprve v taktice se jejich program rozcházel. Milíč totiž tvrdil, že obrodu provede lid , a revoluce (ta, které se říká husitská) u nás skutečně propukla. Wiclef, ten se spoléhal na světskou moc. Vyzýval stát, aby třeba silou vyvlastnil církevní statky a vrátil tak křesťanství k prvotnímu stavu. Jakpak se svými názory narazil náš Milíč, to víme – poseděl si nějakou dobu ve vězení jak v Praze, tak i v Římě , a to mohl být ještě rád, že císař Karel IV. byl velkorysý pantáta, protože těžko odhadovat, jak by se zachoval jiný monarcha, kdyby mu Milíč vmetl do tváře (tak jako Karlovi), že je Antikrist.

A jak to dopadlo s Wiclefem ve staré dobré Anglii? Neměl to lehké. Taky narazil. Kvůli svým názorům o papežské moci, o církvi, a hlavně o transsubstanciaci. Neboli o změně podstaty svátosti oltářní v tělo Kristovo. Jelikož se čtenáři těchto stránek nalézá jen velice málo odborníků přes transsubstanciaci, pokusíme se vysvětlit: ostatně – ani v otázce remanence to nebude zrovna slavné. Nelze nepřiznat, že oba výrazy jsou pro nás dnes již přece jen trochu odtažité, ale oba mají úzkou souvislost s pozdější husitskou praxí, totiž přijímáním podobojí. Nakonec se staly jakýmsi vnějším hlavní symbolem celého hnutí. Zřejmě se bez těchto dvou pojmů nepohneme dál... Takže jak to s nimi bylo?

Změna zaběhnutých pořádků

Ústředním dogmatem katolické církve bylo tvrzení, že ve chvíli, kdy kněz posvětí chléb představující svátost oltářní, mění se jeho podstata, tedy substance, a stává se tělem Kristovým. V chlebu je od toho okamžiku Kristus přítomen bytostně, tedy nikoli jen obrazně. Obdobně se vykládala proměna vína v krev Kristovu, no a to je jádrem toho jazykolamného pojmu – transsubtanciace, neboli česky „přepodstatnění“ (jeden výraz náročnější než druhý). Wiclef proti obecně přijímání teorii transsubstanciace neboli přepodstatnění postavil jinou představu: remanenci čili „trvání“. Chléb a víno podle něj zůstávají po posvěcení touto potravinou a touto tekutinou, Kristus v nich není přítomen svou tělesnou podstatou. A navíc: Wiclef studiem vyzkoumal, že učení o přepodstatnění vzniklo až v 11. století a závazné platnosti nabylo až v roce 1215.

Celá ta debata nebyla pouze na poněkud teoretické, ba přímo akademické úrovni, byla to žhavá praxe. Pro Wiclefa dokonce až nebezpečně žhavá. Za všechny svoje názory - a zvlášť za ten, že se nemění svátosti oltářní v tělo a krev Kristovy – to schytal opravdu natvrdo. Nepomohla mu ani přízeň králova důvěrníka (tím byl vévoda z Lancasteru), navíc mu připočten podíl na selském povstání v Anglii roku 1381 (neprávem, chudák Wiclef měl v tomto ohledu naprosté alibi; on se jenom domáhal mírného rozsudku proti povstalcům a varoval feudální pány před důsledky jejich zaslepené zloby), a když se všechny jeho hříchy včetně těch domnělých podtrhly a sečetly, dostalo se mu tomu anglickému Janovi řádného odsouzení. Postaralo se o to londýnské shromáždění devíti biskupů a třiceti šesti doktorů teologie a práva za předsednictví canterburského arcibiskupa. Ti všichni odsoudili dvacet devět Wiclefových článků, z toho patnáct zostřenou sazbou jako „bludné“. Dopadl ještě dobře. Měl štěstí. Mocní představitelé anglické královské rodiny a londýnských měšťanů ho před upálením zachránili. Kdokoli se ho ovšem rozhodl následovat, musel počítat s nejhorším.

„Wiclef sám musel přestati učiti v Oxfordu,“ dodává František Palacký, „a ustoupiti do fary své lutterworthské, kde požívaje pokoje, vykládal a zastával učení celou řadou spisů nových až do své smrti dne 31. prosince Léta Páně 1384.“ Všechny ty jeho spisy měly ovšem smůlu – ocitly se na seznamu děl pronásledovaných církví. Jeho přívrženci mu říkali evangelický doktor, a jeho nepřátelé zase „canis noster“." Neboli „náš pes“. „Theologické knihy Wiclefovy doneseny (podle věrohodného svědectví) mnohem později do Prahy nežli filosofické, a to teprv na počátku 15. století – i způsobily mezi mistry brzy velké kvašení myslí.“ Ve kterých mistrech to kvasilo nejvíc? Bylo jich hodně. „Slova jeho neméně důmyslná než horlivá proti porušenosti všelikých řádů padala v Čechách na půdu již dávno připravenou, a zvláště mladší jak mistři tak i studenti u velkém počtu naslouchali se zřejmým zalíbením učení jeho. Ale změny, které uvedl do věrouky křesťanské, odváživ se zvláště zapírati učení o transsubstanciaci neboli o přepodstatnění se chleba i vína ve svátosti oltářní v tělo a krev Krista Pána způsobila u mnohých veliké rozpaky.“

Obrana hodnot, mravních principů a ideálů

Ty rozpaky pociťoval i mladý mistr Jan Hus. On totiž zrovna tuhle Wiclefovu představu nějak nesdílel. Tedy představu o svátostech. Jinak ho upřímně obdivoval a zastával se ho. Vzal na sebe úkol mluvčího a šiřitele jeho reformátorského díla. Dá se říct, že připjal křídla myšlenkám, kterým hrozilo, že už nikdy nevzlétnou... Když pro sebe Jan Hus evangelického doktora objevil, tak se v jeho životě cosi náhle a podstatně změnilo. Našel dlouho a tápavě hledanou pravdu. A už ji neopustil. Ani na začátku, ani na konci svého života netoužil být originálním myslitelem, motor jeho činů tkvěl spíš v hluboké mravní potřebě nalézt sám sobě smysluplné místo v životě, a v tom mu Wiclef naznačil cestu. Hus pochopil, že právě uprostřed všech těch otřesů světa i jeho vlasti je víc než kdy jindy povinností člověka bránit veškeré čisté hodnoty, mravní principy a ideály. Proto se chopil obhajoby pravd, které přesvědčily jeho rozum i jeho srdce.

„Za časů apoštolů všecky věci k tělesné potřebě byly každému potřebnému obecny, dnes však kněžím a mnichům hrneček, tobolka, groš, peníz a měšec, to vše je soukromé! Kristus řekl: ,Kdož se neodřekne všech věcí, kterými vládne, nemůže býti mým učedníkem.‘ Kořen zajisté všeho zlého milování peněz! Odtud ten nevěstčí půvab, kejklířský oděv, královská nádhera, zlato na uzdách a ostruhách, které více září než oltáře, odtud stoly nádherné s pokrmy a číšemi, pitky a opilství, odtud kytara, lyra a flétna, odtud přetékající vinné lisy a spíže plné, odtud sudy tuku a plné měšce. Za takové věci chtějí být a jsou probošty církví, děkany, arcijáhny, biskupy a arcibiskupy. A že statků vždy přibývá duchovním, proto také jáhnů a kněží přibývá. Kdyby kněží měli být živi, jako dříve živi byli svatí, málo by jich bylo!“

Když si Hus přečetl Wiclefa a přijal ho, najednou zmizela dosavadní beznaděj, vytratily se pocity malátnosti, obraz světa jako by se před ním zjevil ve své lepší perspektivě. Hus zažil zázrak, který se v životě dostavuje, když člověk najde svůj pevný bod. Pustil se do drobné, všednodenní kazatelské práce, a ta přinesla plody, jakých se ani nenadál. Neboť začal říkat přesně to, co ostatní cítili. Takže ten starý anglický kacíř byl už zhruba patnáct let mrtev, když jeho spisy začaly kolovat mezi českými vzdělanci... Putovaly do Českého království jako takový kulturní kontraband zřejmě z university v Oxfordu, tam se od nás jezdilo studovat zásluhou stipendia. To před časem ustavil Mistr Vojtěch Raňkův z Ježova.

Ještě koncem 14. století se u nás o Wiclefovi mluvilo hlasem spíš tlumeným, ale na začátku století 15. už universita vřela vášnivými hádkami mezi českými wiclefisty a jejich odpůrci. „Přitom dva nejhorlivější hajitelé viklefismu u nás, Mikuláš z Litomyšle a Jan Hus zastávali v letech 1401 až 1403 nejdůležitější úřady při universitě – jeden co místokancléř, druhý nejprv co děkan fakulty filosofické, potom co rektor celého učení vůbec.“ Nejenom londýnským potentátům, ale i jejich pražským kolegům začalo být jasné, že každá druhá věta, kterou Hus vyslovil, je načichlá kacířstvím. „Nešťastným bohatstvím, v němž církev tone, zjedovatělo a otráveno je takměř všecko křesťanstvo na duši. Odkud svárové mezi papeži, biskupy a jinými kněžími? Psi se o kost hryžou! Vezmi kost, a přestanou!“ Ale i když říkal věci dosud neslýchané, neuvěřitelné, no prostě: kacířské – přes to přese všechno požíval několik let volnosti přímo neuvěřitelné. Což trvalo asi sedm let. Populárnímu kritikovi dobových mravů začali přitakávat nejenom řemeslníci a pražská chudina, ale do Betléma, který navzdory svým rozměrům začal brzy praskat ve švech, přilákalo Husovo kázání i onačejší pány. Přicházeli představitelé vyšších společenských vrstev, patricijové, šlechticové, pravidelně se dostavovala i mistrova obdivovatelka královna Žofie.

Kazatelna jako velmoc

Dcera Tomáše ze Štítného Anežka zakoupila dům v těsném sousedství, aby mohla být přítomna všemu, co se v Betlémě odehrávalo. Husova kázání měl údajně navštěvovat i její otec. „Kazatelny představovaly velmoc,“ konstatoval historik František Michálek Bartoš, a my můžeme dodat, že představovaly před těmi pěti sty léty totéž, co dnes média. Betlémská kaple však fungovala jinak než všechny ostatní tehdejší „velmoci“. Jednak věřícím nabízela interiér skoro reformační, bez pompy gotických chrámů, jednak se stala kazatelským stánkem, kde kněz promlouval k publiku výhradně česky. To byla neocenitelná věc – vždyť kázání se jinak povolovalo jenom ve farních kostelech a už vůbec ne v češtině. Takže vznik Betléma znamenal vlastně trojí novinku: Prosadilo se české kázání, od začátku tu zněly odvážné reformní myšlenky, a ty se obracely ke všem česky hovořícím Pražanům. A byla to slova, na která u nás nikdo nepřipadl. A když připadl, tak je pro jistotu dosud ani nahlas nevyslovil.

„Mnozí kněží zavedli bludně lid poslušenstvím, pravíce, že cožkoli papež přikáže, lidé mají činiti, jako by papež nemohl pobloudit. A přece mnozí papežové byli kacíři. Druzí zase praví, že cožkoli i zlého přikáže vyšší, biskup nebo papež, nižší má poslouchat, poněvadž prý nebude mít hříchu ten, kdo poslouchá, ale ten, kdo přikazuje. To je však šíp ďábla, jenž by rád uvedl každého v své poslušenství: Ani ten, kdo přikazuje co zlého, ani ten, kdo poslouchá, nebude bez hříchu, neboť dí Spasitel: ‚Povede-li slepý slepého, v jámu upadnou.´“ Takže (podle Husa) neposlouchat? Takhle jednoznačně to Jan Hus nikdy netvrdil. Podle něj však dobrý křesťan nemá poslouchat slepě, leč má se řídit povahou rozkazu. Lidé mají poslouchat svoje vrchnosti, a to jak duchovní, tak i světské, pouze ve věcech dovolených. Jaké to jsou ty dovolené věci? Takové, když se rozkaz srovnává s božími přikázáními, s Kristovým učením. A když ne? No tak potom poslechnout jest hříchem. Křesťan má povinnost se takovému příkazu vzepřít. Takže vrchnost, která takové nekřesťanské příkazy dává a která svým životem sama porušuje boží přikázání, ta není pro křesťana Bohem uznanou vrchností. Týká se to i papeže nebo krále? Papež, který žije ve smrtelném hříchu, není papežem před tváří boží. A král? Není králem. „Že tím pobuřuji lid? Toto obvinění připomíná obvinění Kristovo. Ten pobouřil celé Judsko od Galileje až sem. Kdo káže, aby kněží nesmilnili, lid lakomstvím a svatokupectvím neodírali, na jednom obročí dosti měli, tomu ihned přezdí jménem hanobitele církve a kacíře. Kdo káže, že kněží jsou svatí, boží stvořitelé, mající moc spasit i zatratit, že nikdo je nesmí trestat a oni jen na nejlepší v jídle a statku mají právo – takový kazatel je velebený a smí kázati.“

Bůh dej Viklefovi království nebeské! Jan Hus

Hus četl Wiclefa s neskrývaným obdivem, nejedna myšlenka ho přímo vzrušila. Zdálo se mu, že mu ten Angličan bere od úst jeho vlastní slova; že vyslovuje to, co v něm samotném už dávno žilo. Na den svatého Jeronýma Slovana roku 1398, tedy 30. září dokončil Hus vlastnoruční přepis Wiclefových filosofických spisů, a oznámil to na konci rukopisu i písemně. Těch Janových glos a přípisků a komentářů je víc a úplně přesně dokumentují, co překladatel s Wiclefem prožíval. „Za zlatý stojí, co tu slyšíš!“ poznamenal si jednou na okraji. A jindy zase: „Bůh dej Viklefovi království nebeské!“ Ne vždycky však byl tím Angličanem nadšen, to zase ne, někdy se k němu staví docela kriticky, protože má prostě jiný názor. Tak třeba ke konci Wiclefova traktátu O idejích poznamenává v česko-latinské makaronštině: „Nechvátaj non intelligentibus dávati.“ Neboli: „Nepředkládej těm, kteří to nechápou.“ Ale nejznámější jeho výrok (tedy ten, který měl vztah k anglickému učiteli) zněl: „Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš!“

Na universitě, na kněžských synodách, ale hlavně v kapli Betlémské říkal Hus samá hrozivá rouhačství. Mohl si to dovolit, protože doba byla kritice nakloněna (jak se praví v jedné populární písničce, stalo se tak trochu módou sezóny nepořádky tepat...) Na zlořády v církvi nadával kdekdo, dokonce i z papežských dvorů se volalo po perestrojce. Ve změti všech těch hlasů se ten Husův zprvu jaksi ztrácel a důslednost jeho myšlenek představitelům oficiální církve dlouho unikala. A ještě jedna příznivá okolnost – tedy pro Husa příznivá – tu byla. Pražského arcibiskupství se ujal šestadvacetiletý mladíček, člověk bez kněžského svěcení, víc voják než prelát, muž církve neznalý a takřka nevzdělaný (údajně dočista analfabet), zato však králův oblíbenec. Zbyněk Zajíc z Házmburka. 

zdroj: Josef Veselý

🎈 Popřejme Hurvínkovi k narozeninám! 🍬

Co se vám vybaví, když se zeptám na "Hurvínka"? Já jsem si vždy vybavila dřevěného "rošťáka" 😃, ale přiznám se, že teď se mi vybavila lokomotiva. Zajímají mě totiž i historické vlaky. 

Motorový vůz M 131.1 dostal řadu přezdívek: stojednatřicítka, létající kufr, kredenc, splašená bedna, tatra a také Hurvínek. Ve Frýdlantu v Čechách mu dokonce říkali kanálová ponorka.

Dnes jsem vytvořila článek pro květnového oslavence. Je to už pán, který hodně pamatuje, ale přes úctyhodný věk 98 let má stále dobrou náladu, nosí ležérní oblečení a vymýšlí "koniny" jako zamlada. 👍 No, řekněte, který senior by si v jeho věku nepřál vypadat tak mladistvě a být v hurvínkovské kondici? 

Hurvínek má v rodném listě napsáno:

Jméno a příjmení: Hurvínek Spejbl

Datum narození: 2. květen 1926

Místo narození: Plzeň

Rodiče: Otec: Josef Spejbl

             Matka: není uvedena

 

Víte o někom, na koho se lidé v každé době těšili a kdo nikomu neškodil? Kdo zpříjemnil život tolika lidem a hlavně dětem, přímo několika generacím? A vždy byl nositelem dobré nálady, vždy vyloudil úsměv a nemusel oznamovat nepříjemné zprávy? U lidí to snad není možné, protože nikdy se nezalíbíš lidem všem a loutka nežije v reálném životě. To může být jen postavička z lidské fantazie, které nekoluje krev v žilách a to je právě loutka. Možná i v tom je třeba vidět smysl loutkového divadla, které má u nás dlouhou tradici. 👍

 

Hurvínek je synem Josefa Spejbla, to je jeho "taťulda". A to doslova, protože Skupovi děti neměli. Loutku vytvořil řezbář Gustav Nosek a hlas jí propůjčil nejprve Josef Skupa, poté Miloš Kirschner a po jeho smrti jej mluvil Martin Klásek, po něm žezlo převzal Ondřej Lážnovský (do r. 2022) a namísto něj za postavičku aktuálně promlouvá Martin Trecha. 

Původ Hurvínkova jména je nejistý. Zpočátku byl označován jako „Spejblík“, ale už v průběhu r. 1926 dostal své jméno Hurvínek. Podle vyprávění Gustava Noska Skupův známý, malíř Doležal, při prvním spatření loutky nazval postavu výrazem "zkurvínek". Přezdívka se v soukromí mezi lidmi z divadelní branže ujala, ale z pochopitelných důvodů byla nepublikovatelná. Až jednou Skupova manželka navrhla úpravu jména na "Hurvínek", a postavička pod tímto jménem od té doby vystupuje. Kdoví, jak to bylo, podle Skupova vlastního prohlášení jméno vymyslel člen divadla Karel Koval, ale není jisté kdy, protože slovo se objevuje už na Skupově kresbě z r. 1923. Jméno zřejmě bylo vybráno proto, že zní legračně.

 

 

Prof. Josef Skupa (1892-1957), tvůrce Hurvínka a pamětní deska na Velkém náměstí ve Strakonicích.

Vzhledem je Hurvínek podobný Spejblovi – je to ušatý kluk v dřevácích. Na rozdíl od pana Spejbla má chomáč vlasů a loutka může pohybovat očima. Původně byl oblečen v noční košilce, později se jeho základní oděv několikrát obměnil než se ustálil na současné bílé košili a krátkých kalhotách s kšandami. 

 

Spejbl a Hurvínek – plzeňský památník na počest Josefa Skupy, druhý je Veselý pomník v Chrástu u Plzně.

Zpočátku vodila Hurvínka p. Jiřina Skupová (Skupova manželka), po ní převzal Hurvínkovo vahadlo Bohuslav Šulc.

Zajímá vás, jak je velká loutka Hurvínka?

• Malá (klasická) 46 cm / 1,05 kg
• Střední (hrací) 49 cm / 1,20 kg
• Velká (předscénová) 56 cm / 1,95 kg

  Dvakrát se Hurvínek dostal na poštovní známku:

• Poprvé v r. 1961 na známce za 60 haléřů. Autorem známky je V. Cinybulk.
• Podruhé jako součást pravidelné emise Dětem byla známka v hodnotě 10 Kč vydána r. 2009. Známku navrhla Hana Čápová a vyrobil rytec Miloš Ondráček.

 

Říká se, že je konec tajemství pana Spejbla! Muzeum v Chebu totiž ukázalo loutku ženy, která mohla být matkou Hurvínka. 😉

Pan Josef Skupa, který této loutce jako první propůjčil hlas, nikdy v žádné hře neprozradil, kdo byla matka Spejblova syna Hurvínka. A neudělal to ani žádný z jeho následovníků. Spejbl a Hurvínek jsou hlavními hrdiny příběhů pro děti, spolu s Hurvínkovou kamarádkou Máničkou a její matkou Bábinkou. Čtveřici pak doplňuje pes Žeryk. 

 

Sběratelka loutek a výtvarnice Marie Jirásková: "Spejbl je postava takového přihlouplého kabaretiéra, je to taková transformace Škrholy do moderní podoby. Kabaretiér by měl možná nějakou kabaretní zpěvačku nebo tanečnici. To je prý ta paní vzadu vedle Spejbla a to "mohla být Hurvínkova matka".

V příběhu Spejbla a Hurvínka je i chebská stopa. Tyto loutky vytvořil původně plzeňský řezbář Gustav Nosek, který v pozdějším věku bydlel v Chebu a pomáhal tamním loutkářům na scéně v takzvané Myšárně. Dům, kde v Chebu žil, zdobí jeho busta.V chebském muzeu uvidí návštěvníci i desítky dalších loutek, i některé kulisy z let 1900 až 1950. Jsou ze sbírky výtvarnice Marie Jiráskové a režiséra dokumentaristy Pavla Jiráska. 

Pro mne byla dlouhá léta s Divadlem Spejbla a Hurvínka spojena paní Helena Štáchová. Myslím, že s ní odešlo to tradiční podání.

 

Po odchodu paní Heleny Štáchové bylo třeba předat žezlo dál. To je současný umělecký ředitel Divadla Spejbla a Hurvínka David Janošek.

Divadlo Spejbla a Hurvínka funguje už přes 90 let a stále má vyprodáno. „Je to fenomén. Rádi přijdou i dospělí a vzpomínají. Štafeta z generace na generaci se předává krásně. Hodně o tom v divadle přemýšlíme, v čem to je. Možná v archetypu otec & syn, rošták & popletený taťulda - myslím, že nejeden člověk se v nich potká. Je tam jakési kouzlo neúplné rodiny, je tam záhada. Pořád spekulujeme, kde je Hurvínkova maminka nebo jestli si někdy paní Kateřina začne se Spejblem.“

Pokud vás to zajímá, můžete si poslechnout tento rozhovor:

Hurvínek se stal i součástí lidové mluvy, používá se rčení představuješ si to jako Hurvínek válku ve smyslu máš o tom naivní, zkreslené představy.

Přeji Hurvínkovi krásné narozeniny a ať má stále úspěch!  🌸

Zdroj: Wikipedie, region.rozhlas.cz, YouTube

Stavění májky je pěkná fuška

 

Možná žijete v oblasti, kde se lidové zvyky a tradice dodržují a udržují, třeba už po staletí. Já žiju v regionu, kde se od 19. století hlavně "robilo" a byli tací, kteří se tomu spíše vysmívali... a podceňovali. Ono se řekne region "razovity" a ten dotyčný, který to označení použije, vlastně neví, co to obnáší. Přicházela sem spousta lidí za prací do šachet (horníci) a pak do Vítkovických železáren (zal. r. 1828), takže nově příchozí byli každý z jiné oblasti a brali každou práci, jejich starostí bylo přežít a vydělat si na skromné živobytí. Nemohli jít na pracák a pobírat dávky. Bydlení v hornické kolonii, mít kousek zahrádky a kozu byl pro mnohé vrchol "luxusu". Takže myslet si, že si ti lidé přinesli ze svého rodiště své zvyky a ty tady pak nadšeně dodržovali, to je naivní představa člověka, který o tom nemá ponětí. Vždy sem přicházeli ti chudší, kteří na Ostravsko přišli s myšlenkou, že právě tu najdou štěstí a lepší život. Byl mezi nimi i můj pradědeček. Člověk, který nemá doslova co "do huby", asi řeší jiné věci, než stavění májky apod. Dnes je 1. máj, vím, že tahle slova se tu nehodí (nebo ano?), ale je také Svátek práce. 

 

Je tady státní svátek, zase jeden z těch, kdy se většinou tváříme, že svátek je, ale jakoby nebyl. Řeknete si, to ne, já si zajdu na zahradu, na procházku, na návštěvu, budeme grilovat ... jistě, program si najdeme a strávíme bezva den. Budete se smát, ale já jsem se fakt dívala do kalendáře, jestli se to stále jmenuje Svátek práce, protože o práci neslyším. Spíše se to nazve "svátek zamilovaných" a je vystaráno. Ještě že ten Karel Hynek napsal kdysi verše: "Byl pozdní večer, první máj..." Je to takový svátek-nesvátek, něco jako ty červencové svátky, zajímá nás hlavně, aby v práci nebo ve škole měli volno a jestli bude v obchodech otevřeno, protože rozkvetlou třešeň těžko najdeš. 

Se záměrem najít si pár článků historiků, tedy odborníků, o 1. máji, jsem přečetla dva a nedočetla. Jeden - byl to přepsaný rozhovor a mám z nich pocit, že nebýt to mezinárodní svátek, nejraději by ho vymazali. Je to psaný text a už z toho cítím tu nervozitu, co mají říct. Je to historik a vůbec nebere v úvahu dobu, kdy tohle vzniklo. To je jako kdyby pekař nedal do chleba mouku, ale je třeba přemýšlet a ne papouškovat jeho tvrzení. Proto jsem pořídila dva výstřižky z dobových novin, novinami starými 134 let snad nikoho nepobouřím. Ten druhý je od Jana Nerudy, který už téměř 133 let odpočívá na Vyšehradském hřbitově. "Nerudovy fejetony, čítající více než dva tisíce článků, jsou osobitou, stylově originální reflexí života v českých zemích i v cizině v poslední třetině 19. století. Neruda byl obdařen bystrým postřehem, uměl vystihnout zásadní detaily událostí." Konec citátu. Proč tedy nevěřit starému Nerudovi, že konkrétní "feuileton" napsal tak, jak to viděl tehdy v Praze.

Ohledně stavění májek musím tedy sáhnout jinam. Vybrala jsem si obec Katusice v okr. Mladá Boleslav ze dvou důvodů: jednak to některé návštěvnice blogu budou mít blíže a budou to znát a ten druhý důvod je spojen také s Májem. Přiznám se, že tohle převážilo v mém výběru na 1. máje, ale o tom bude jiný článek. 😉

____________________________

Zvyk stavění májek o filipojakubské noci (30. dubna) má na našem území tradici sahající do středověku, ale pravděpodobně mnohem hlouběji do minulosti. Myslím, že to bude pohanský zvyk, který přetrval. Májka či májový strom je symbolem života, růstu, hojnosti a zároveň magickým ochranným prvkem, který má chránit obec, nad kterou je vztyčena. Vztyčení máje je tak v určitém kontrastu k nočnímu pálení ohňů, kdy je symbolicky spáleno vše staré a negativní.

Májka má podobu stromu, zbaveného po délce většiny větví, jen na samé špici je zeleň ponechána a ozdobena barevnými pentlemi a zavěšeným věncem. Staví se většinou v centru obce, na návsi.

Použitým stromem jsou nejčastěji jehličnany jako smrk, ale lze se setkat také s májkou z břízy. Horní část se zdobí stužkami z látek nebo krepového papíru a zavěšuje se na ni zdobený věnec. Se stavěním máje je spojen i zvyk jejího nočního hlídání, podle zvyků to bývá do východu slunce nebo také do prvního kohoutího zakokrhání, před muži ze sousedních vesnic, kteří se ji snaží porazit nebo odříznout její vrchol. Pokud se jim to podaří, je to pro vesnici velká ostuda. V některých obcích se máj hlídá dokonce 3 dny a 3 noci (do 12. hodiny posledního dne). Během této doby je povoleno máj podříznout a sebrat věnec, který si následně ti, kteří májku podřízli, vystaví na své májce. Někdy se také staví malé máje před domy jako vyjádření úcty nebo vyznání lásky dívce. K májce se vážou i další zvyky, které se v některých lokalitách zachovaly dodnes.

Zvyk stavění májky není dnes již v Pojizeří tolik rozšířený, ale podle muzea Turnov jej přesto několik obcí v regionu stále udržuje. Mimochodem tam jako TOP model dubna vybrali model Mařatkova statku v Soběslavicích: 

Májka na snímcích je vytvořena z odkorněného kmene vysokého štíhlého stromu, který je po délce zbavený větví. Jen samotná špička se nechává zelená a je ozdobena barevnými pentlemi. V její vrchní části je připevněn podobně ozdobený věnec. Líbí se mi, že je do toho zapojeno hodně obyvatel obce, hlavně děti a podle mého takto se vychovává k tradicím. Jak se stavěla májka loni (2023) a co to obnáší, vidíte na volně přístupných fotkách z webu obce Katusice. Na těch fotografiích je vidět tu práci, kterou si s tím dali:

 

 

 

 

 

 Přeji vám pohodový sváteční den podle vašich představ. 🌸 🍀 🍹