Zlobí vás zažívání? Na vině může být potravinová intolerance

 

Trápí vás potíže s trávením? Intolerance potravin brzdí tělo ve výkonu. Trpí jí téměř polovina lidí.

Jsme každý jiný, originál se vším všudy. Každému prospívá a škodí něco jiného. Organismus každého člověka má obrovské rezervy a vydrží hodně dlouho konzumaci špatných potravin. Musíte v konzumaci potravin doslova kličkovat a řešíte potravinové intolerance?

Že je určitý typ potravinové intolerance váš problém, poznáte tedy zejména podle problémů s trávením. Můžete mít zácpu, nebo naopak průjem. Dalším příznakem je nadýmání, plynatost, nevolnost, zvracení nebo bolest či křeče břicha. Může vás rovněž trápit reflux nebo nepříjemný zápach z úst.

Co to vlastně je a jak takové omezení mění člověku běžný stravovací režim? V audiu na toto téma povídá odborník - pan Petr Fojtík z Centra péče o zažívací trakt Nemocnice AGEL v Ostravě-Vítkovicích.

Je to zajímavý rozhovor s panem primářem, protože "nějakou" potravinovou intoleranci má každý. 

Potraviny, zahrnuté ve skríninkovém testu 20 nejrizikovějších potravin: 

Jak vzniká potravinová intolerance?

Potravinová nesnášenlivost vzniká tehdy, když tělo nemá dostatek enzymů potřebných k trávení jednotlivých složek potravy.
Enzymy plní v lidském těle základní funkce, například rozkládají velké živiny na malá sousta, chrání tělo před škodlivými látkami, přispívají k hojení ran a mnoho dalšího.
Mnoho lidí však trpí nedostatkem některých enzymů. Nedostatek může být způsoben současným životním stylem, změnou stravovacích návyků i dalšími vnějšími vlivy a může se projevit právě ve formě potravinové nesnášenlivosti.

Jaký je rozdíl mezi potravinovou intolerancí a potravinovou alergií?

Při potravinové intoleranci tělo nedokáže vstřebat (metabolizovat) určité složky potravy z důvodu nedostatku enzymu. Potravinová intolerance může nastat kdykoliv, často se vyvíjí v průběhu času. Obtíže jsou často závislé na dávce požité potravy. To znamená, že malé množství potravin mohou být konzumováno bez problémů. Příznaky se objevují po konzumaci velkého množství a často až po určitém čase.

Naproti tomu v případě potravinové alergie dochází při styku s určitou potravinou k okamžité a často silné reakci imunitního systému, která se může projevovat různými příznaky. Alergii na potraviny lze diagnostikovat pomocí vhodných testů na protilátky.

Co stojí za potravinovou intolerancí?

Za nesnášenlivostí může stát genetika i špatně složený jídelníček. Problémy mohou vzniknout také v důsledku přejídání, nedostatečného rozžvýkání jídla nebo jeho nevhodné úpravy, jako např. časté smažení či fritování. Intoleranci spouští i prodělání těžší nemoci nebo dlouhodobé užívání některých léků. V tomto případě se však může po čase tvorba potřebných enzymů opět obnovit.

Typickými příznaky potravinové alergie jsou:

– vodnaté oči, rýma
– dýchavičnost
– bolesti hlavy
– zažívací potíže (průjem, zvracení)
– závrať
– svědivé vyrážky, podrážděná pokožka, otoky
– únava a mnoho dalších.

Trávicí enzymy

Trávicí enzymy patří mezi nejdůležitější enzymy. Jak již název napovídá, podílejí se na rozkladu živin na malé části. Jsou přítomny ve střevě, například ve slinách, slinivce břišní a žaludku. Trávicí enzymy se specializují na specifické živiny. Například peptidázy nebo proteázy štěpí bílkoviny v potravě.
Naproti tomu amylázy jsou zodpovědné za zpracování uhlohydrátů – zahrnují také enzym laktázu, která štěpí mléčný cukr (laktózu).
Dalším úkolem enzymů v trávicím traktu je zabránit tomu, abychom trávili složky potravy, které pro nás nejsou dobré. Tyto ochranné enzymy zahrnují diaminooxidázu (DAO enzym), který zajišťuje rozklad nadbytku histaminu.

Jak se projevuje nedostatek enzymu?

Nedostatek enzymů se může projevit různými způsoby: zažívací problémy, bolesti hlavy, změny kůže, svědění,  astmatické záchvaty, horečka, deprese, únava, hyperaktivita, závratě, vysoký krevní tlak, zvýšená hladina cukru v krvi, zvýšená hladina lipidů v krvi nebo nealkoholové ztučnění jater. Symptomy se mohou objevit jednotlivě nebo v různých kombinacích, obvykle po konzumaci určitého typu potravy.

Co znamená nedostatek enzymů?

Potravinová intolerance většinou vzniká, pokud organismu chybí schopnost strávit určitý druh potravy kvůli absenci nebo nedostatečnému množství trávicích enzymů. Proto se taková nesnášenlivost často označuje jako nedostatek enzymů.

Další problematické potraviny a koření

• oříšky
• vejce
• luštěniny
• houby
• brambory
• celer
• cibule
• česnek
• paprika
• korýši
• jahody
• med
• karob
• kakao
• skořice

Problematické přísady

• sladidla
• konzervační látky
• stabilizátory
• barviva

I když se příznaky potravinové intolerance liší, nejčastěji postihují trávicí systém, kůži a dýchací systém.

Mezi běžné příznaky patří

• Průjem
• Nadýmání
• Vyrážky
• Bolesti hlavy
• Nevolnost
• Únava
• Břišní bolest
• Rýma
• Reflux jícnu
• Zčervenání kůže

Nejčastější intolerance

 

1. Mléko

Laktóza je cukr, který se nachází v mléce a mléčných výrobcích. V těle je štěpen enzymem zvaným laktáza, který je nezbytný pro správné trávení a vstřebávání laktózy. Laktózová intolerance je způsobena nedostatkem enzymů laktázy, což způsobuje neschopnost trávit laktózu a má za následek zažívací potíže. Příznaky intolerance:

• Bolesti břicha
• Nadýmání
• Průjem
• Nevolnost

Nesnášenlivost laktózy je dosti častá. Ve skutečnosti se odhaduje, že 65 % světové populace má potíže s trávením laktózy. Intoleranci lze diagnostikovat několika způsoby, včetně testu tolerance laktózy, dechového testu laktózy nebo testu PH stolice. Pokud si myslíte, že můžete mít intoleranci na laktózu, vyhněte se mléčným výrobkům. Zralé sýry a fermentované produkty, jako je kefír, mohou být pro osoby s intolerancí laktózy snáze tolerovatelné, protože obsahují méně laktózy než jiné mléčné výrobky.

2. Lepek

Lepek je obecný název pro bílkoviny nacházející se v pšenici, ječmeni, žitu apod. S lepkem souvisí několik stavů, včetně celiakie, neceliakální citlivosti na lepek a alergie na pšenici. Celiakie zahrnuje imunitní odpověď, a proto je klasifikována jako autoimunitní onemocnění. Když jsou lidé s celiakií vystaveni působení lepku, imunitní systém napadne tenké střevo a může způsobit vážné poškození trávicího systému. Alergie na pšenici je často zaměňována s celiakií kvůli podobným příznakům. Liší se tím, že alergie na pšenici vytváří alergii produkující protilátku proti proteinům v pšenici, zatímco celiakie je způsobena abnormální imunitní reakcí zejména na lepek. Mnoho lidí však pociťuje nepříjemné příznaky i při negativním testu na celiakii nebo alergii na pšenici. Toto je známé jako neceliakální citlivost na lepek, mírnější forma intolerance lepku, která podle odhadů postihuje 0,5 až 13 % populace.

Příznaky neceliakální citlivosti na lepek jsou podobné jako u celiakie a zahrnují:

• Nadýmání
• Bolesti břicha
• Průjem nebo zácpu
• Bolesti hlavy
• Únavu
• Bolest kloubů
• Vyrážku
• Depresi nebo úzkost
• Anémii

Jak celiakie, tak neceliakální citlivost na lepek se řeší bezlepkovou dietou. Zahrnuje dodržování diety bez potravin a produktů, které obsahují lepek.

3. Kofein

Kofein je hořká chemikálie, která se nachází v široké škále nápojů, včetně kávy, sody, čaje a energetických nápojů. Je to stimulant, což znamená, že snižuje únavu a zvyšuje bdělost. Činí tak blokováním receptorů pro adenosin, neurotransmiter, který reguluje cyklus spánku a bdění a způsobuje ospalost. Většina dospělých může bezpečně konzumovat až 400 mg kofeinu denně bez jakýchkoli vedlejších účinků. To je množství kofeinu asi ve čtyřech šálcích kávy. Někteří lidé jsou však na kofein citlivější a reakce se u nich objevují i ​​po konzumaci malého množství. Tato přecitlivělost na kofein je spojena s genetikou a také se sníženou schopností metabolizovat a vylučovat kofein. Citlivost na kofein je jiná než alergie na kofein.

Lidé s přecitlivělostí na kofein mohou po konzumaci i malého množství kofeinu zaznamenat následující příznaky:

• Rychlý tlukot srdce
• Úzkost
• Nervozita
• Nespavost
• Neklid

Lidé s citlivostí na kofein by měli minimalizovat svůj příjem tím, že se budou vyhýbat potravinám a nápojům obsahujícím kofein, včetně kávy, sody, energetických nápojů, čaje a čokolády.

4. Salicyláty

Salicyláty jsou přírodní chemikálie, které jsou produkovány rostlinami jako obrana proti environmentálním stresorům, jako je hmyz a nemoci. Salicyláty mají protizánětlivé vlastnosti. Ve skutečnosti bylo prokázáno, že potraviny bohaté na tyto sloučeniny chrání před určitými nemocemi, jako je rakovina tlustého střeva a konečníku. Tyto přírodní chemikálie se nacházejí v široké škále potravin, včetně ovoce, zeleniny, čajů, kávy, koření, ořechů a medu. Kromě toho, že jsou přirozenou součástí mnoha potravin, salicyláty se často používají jako konzervační látky a lze je nalézt v lécích. Zatímco nadměrné množství salicylátů může způsobit zdravotní problémy, většina lidí nemá problém konzumovat normální množství salicylátů, které se nacházejí v potravinách. Někteří lidé jsou však na tyto sloučeniny extrémně citliví a při konzumaci byť malých množství se u nich rozvinou nežádoucí reakce.

Příznaky intolerance salicylátu zahrnují:

• Ucpaný nos
• Sinusitidu
• Astma
• Průjem
• Kolitida
• Kopřivka

Přestože úplné odstranění salicylátů ze stravy není možné, lidé s intolerancí by se měli vyhýbat například: rozinkám, pomerančům, ale také kávě, některým lékům, nebo dokonce i některé kosmetice, která tyto látky také obsahuje.

5. Aminy

Aminy jsou produkovány bakteriemi během skladování a fermentace potravin. Ačkoli existuje mnoho typů aminů, histamin je nejčastěji spojován s potravinovou intolerancí. Histamin je chemická látka v těle, která hraje roli v imunitním, trávicím a nervovém systému. Pomáhá chránit tělo před infekcí vytvořením okamžité zánětlivé reakce na alergeny. To spouští kýchání, svědění a slzení očí, aby se tělo zbavilo nežádoucích vetřelců.  U lidí bez intolerance je histamin snadno metabolizován a vylučován. Někteří lidé však nejsou schopni histamin správně odbourávat, což způsobuje jeho hromadění v těle. Nejčastější příčinou histaminové intolerance je narušená funkce enzymů odpovědných za odbourávání histaminu — diaminoxidázy a N-methyltransferázy.

Mezi příznaky histaminové intolerance patří:

• Zčervenání kůže
• Bolesti hlavy
• Kopřivka
• Svědění
• Úzkost
• Žaludeční křeče 
• Průjem
• Nízký krevní tlak

Lidé s intolerancí na histamin by se měli vyhýbat potravinám s vysokým obsahem této přírodní chemikálie, například: fermentované potraviny, sušené ovoce, citrusy, avokádo, sýry, uzené ryby, nebo ocet, dále nakyslé potraviny jako podmáslí, fermentované alkoholické nápoje jako je pivo a víno.

7. Siřičitany

Siřičitany jsou chemikálie, které se primárně používají jako konzervační látky v potravinách, nápojích a některých lécích. Mohou se také přirozeně nacházet v některých potravinách, jako jsou hrozny a zrající sýry. Siřičitany se přidávají do potravin, jako je sušené ovoce, aby oddálily hnědnutí a do vína, aby se zabránilo kažení. Většina lidí snese siřičitany obsažené v potravinách a nápojích, ale někteří lidé jsou na tyto chemikálie citliví. Citlivost na siřičitany je nejběžnější u lidí s astmatem. 

Mezi běžné příznaky citlivosti na siřičitany patří:

• Kopřivka
• Otok kůže
• Ucpaný nos
• Hypotenze
• Průjem
• Kašel

Siřičitany mohou dokonce způsobit zúžení dýchacích cest u astmatických pacientů s citlivostí na siřičitany a v těžkých případech mohou vést k životu ohrožujícím reakcím. Příklady potravin, které mohou obsahovat siřičitany, zahrnují: sušené ovoce, víno, jablka, jablečný mošt, konzervovaná zelenina, nakládané potraviny, některé koření, brambory a hranolky, nebo pivo a čaj.

8. Fruktóza

Fruktóza je jednoduchý cukr, který se nachází v ovoci a zelenině, stejně jako ve sladidlech, jako je med, agáve a kukuřičný sirup s vysokým obsahem fruktózy. Spotřeba fruktózy, zejména z nápojů slazených cukrem, za posledních čtyřicet let dramaticky vzrostla a souvisí s nárůstem obezity, onemocnění jater a srdečních chorob. Kromě nárůstu nemocí souvisejících s fruktózou došlo také k prudkému nárůstu malabsorpce a intolerance fruktózy. U lidí s intolerancí fruktózy není fruktóza účinně absorbována do krve. Místo toho, malabsorbovaná fruktóza cestuje do tlustého střeva, kde je fermentována střevními bakteriemi, což způsobuje zažívací potíže.

Příznaky malabsorpce fruktózy zahrnují:

• Reflux jícnu
• Průjem
• Nevolnost
• Bolesti břicha
• Zvracení
• Nadýmání

Aby bylo možné zvládnout příznaky související s malabsorpcí fruktózy, je třeba se vyhnout následujícím potravinám: sodovky, jablečný džus a jablečný mošt, agáve, potraviny obsahující kukuřičný sirup s vysokým obsahem fruktózy, určité ovoce jako meloun, třešně a hrušky, některé druhy zeleniny, jako je hrášek.

Je léto a tak konzumujeme i to, co během roku ne - např. pivo nebo zmrzlinu. Ale pozor!

Proč zrovna pivo?

Rizikovou surovinou, která je v pivu obsažena, jsou kvasnice. Pokud máte intoleranci na kvasnice, měli byste se vyhnout jak konzumaci piva, tak dalších alkoholických nápojů. Nejvíce kvasnic obsahuje právě pivo, ale také víno, nejméně jich naopak najdete v destilátech. Ptáte-li se, které alkoholické nápoje naopak smíte, odpověď zní: výroba všech alkoholických nápojů vychází z kvasinek, i když nynější destilování a filtrování má tendenci odstranit většinu kvasinek. Destiláty jako je gin nebo vodka budou mít nejnižší úroveň přítomných kvasinek v porovnání s vínem či pivem. Ty vám tedy vadit tolik nebudou.

Pozor na pečivo

Kvasnice jsou obsaženy také v pečivu, a pokud reagujete na kvasnice pivovarské, budete reagovat i na ty pekárenské. Jsou dobrým zdrojem vitaminů ze skupiny B, proto je při intoleranci třeba konzumovat jiné potraviny, které jsou na ně bohaté. Vitaminy B-komplexu najdete například v masu, rybách, obilovinách, ořechách a v tmavé zelenině. Růstu kvasinek v organismu také zabrání omezený příjem cukru.

Proč se vyhnout zmrzlině

Mezi hůře snášené potraviny se řadí také mléko a vejce. Mléko je obsaženo ve většině druhů zmrzliny, některé druhy obsahují i vejce. U obou těchto potravin se vyskytuje intolerance, a proto je třeba věnovat jim zvýšenou pozornost a dodržení kázně.

Intolerance mléka se projevuje především nadýmáním, plynatostí, průjmem a bolestmi břicha. Jde o neschopnost těla absorbovat mléčný cukr – laktózu – do trávicího traktu. Ta pak začne v těle kvasit a způsobovat zmíněné potíže. Ještě více lidí pak trpí intolerancí na mléčnou bílkovinu. Oboje lze otestovat speciálním testem.

Jestliže máte reakci na vejce, rozhodně se před nákupem zmrzliny ujistěte, zda vejce neobsahuje. Nejjistější je vyzkoušet domácí výrobu zmrzliny například z ovoce a ovocných šťáv. Taková zmrzlina osvěží nejlépe a vyhnete se potravinám, které vám můžou způsobovat zdravotní potíže.

Zdroj: ostrava.rozhlas.cz, interesting.cz, jimvsechno.cz, facestar.cz

Jídlo v podání Magdaleny Dobromily Rettigové

 

Dnes si dovolím tvrdit, že připomenu nejslavnější českou hospodyni. Z dnešního pohledu některé její recepty jsou bohužel i velmi nezdravé a finančně náročné. Přesto je to ikona české kuchyně.

„Řekni mi, co jíš, a já ti řeknu, kdo jsi“. Autorem tohoto výroku byl francouzský revolucionář, právník, myslitel, ale hlavně milovník dobrého jídla a pití Jean Anthelme Brillat-Savarin. Tento výrok se dá použít a zjistit, co jedli naši předkové v 19. století, co to vypovídalo o jejich postavení ve společnosti, životním stylu a povaze.

A vycházím přitom obrazně řečeno z díla autorky asi nejslavnější kuchařky v českých dějinách: 

Magdaleny Dobromily Rettigové.

Psal se rok 1785 a Vídní zněla Mozartova hudba. Císař Josef II. vydal toleranční patent a na panství ve Všeradicích kousek od Berouna se narodila Magdalena Artmannová.

Dětství moc radostné neměla, tatínek umřel, když jí bylo sedm a s maminkou se nejdřív v Plzni a potom v Praze protloukaly všelijak. Nicméně vyrůstala v době, kdy josefínské reformy umožnily rozvoj měšťanské společnosti a kultury, a to mělo hrát v roli v jejím budoucím životě.

V 18 letech se provdala za právníka ale také českého vlastence Jana Aloise Sudiprava Rettiga. Pod jeho vlivem začala používat krásné slovanské prostřední jméno Dobromila. Pro svoje přesvědčení pracovala všude, kde se manželé a později rodina ocitla – a stěhovali se poměrně často. Její pokrokové myšlenky tak mohly slyšet ženy v Přelouči, Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou i v Litomyšli. V Rychnově jsem ji vlastně poprvé "poznala".

Měla podporu od manžela

Mladá paní Rettigová, jak se zdá, vyhrála svého muže v tehdejší loterii. Mnoho takových nebylo. Sudiprav svoji ženu podporoval, jak jen to šlo, a rozhodně nezastával tehdy běžnou teorii o ženě, dětech a kuchyni.

 

Tento pán ochutnal pokrmy slavné kuchařky jako první. Byl to Jan Alois Sudiprav Rettig|foto: Ústeckoorlický informační server

Profesorka Milena Lenderová z Univerzity Pardubice se zabývá hlavně českou historií 19. století. Mimo jiné publikovala o zrodu české gastronomie a osobnosti Magdaleny Dobromily Rettigové a trochu poupravuje zažité představy o jejím díle.

„Ono se většinou říká, že ta její kuchařka byla úplně první vydanou v češtině, což není úplně pravda. První česká kuchařka vyšla už v roce 1806. A co se sortimentu týče, je s Rettigovou srovnatelná. Je ale psaná takovou chatrnou češtinou, zatímco Domácí kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové je psaná krásnou a bohatou češtinou.“

Žejdlík nebo lot 

Žejdlík (lidově hrneček) je stará česká objemová jednotka používaná jak pro kapaliny, tak pro sypké látky, odpovídající přibližně nynějšímu půllitru. Pramen uvádí hodnotu 0,4803 litru nebo 0,4765 litru. Tzv. vídeňský žejdlík pak obsahoval 0,3537 litru. 

• jeden lot = 16,06 gramu = 1/32 libry
• alternativně jeden tzv. vídeňský lot = 17,50 gramu (stejně jako v Rakousku a v Bavorsku)

Když se dnes pokusíte použít některé recepty a vycházíte z těch opravdu původních vydání Domácí kuchařky, zaskočí vás asi ze všeho nejdřív jednotky váhy a objemu.

Dobromila pochopitelně nepoužívala ty metrické, které se zaváděly mnohem později. Na internetu celkem snadno zjistíte, že takový „žejdlík“ byl v českých zemích necelý půllitr, „lot“ asi 16 gramů, a tak by se dalo pokračovat.

Co ale z textu opravdu nevyčtete a ani na internetu nenajdete, je to, na jakou teplotu máte nastavit plotýnku nebo troubu. O tom, jak vypadaly české kuchyně za života Rettigové se můžeme jen dohadovat.

Domácí kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové

 

Vepřové maso na pivě

Pokrájej mladé vepřové maso na kousky, vlož je na kuthánek, osol, dej na dvě libry masa kávovou lžíčku kmínu, dva se solí rozetřené stroužky česneku a nalej naň dva žejdíly piva, nech je přikryté vařit. Když již napolo uvařené jest, nastrouhej střídy chlebíčkové a zasyp tolik, co by z toho přihoustlá, ne však příliš hustá omáčka se stala; dej trochu květu, trochu citronové kůry, nech to dovařit, jen aby maso příliš nezměklo, sice by nechutné bylo, nač se vesměs při vepřovém mase hledět musí. Když dost uvařené, urovná se ouhledně na mísu a omáčkou poleje, tuze-li hustá, může se trochu piva neb polívky přilejt. Tak se též klobása připravit může.

Tvarohové koblihy

Rozetři půl libry dobrého tvarohu, dej do něj 4 žloutky, 3 lžíce hustých kvasnic, 4 lžíce vlažné sladké smetany a vypracuj ho asi s půltřetím žejdlíkem pěkné mouky, trochu osol a dělej koblihy, nech je trochu zkynout, usmaž dozlatova, dej k nim polního salátu. Takové koblihy při nedostatku ryb smaženou rybu dosadí.

(z knihy Magdalena D.  Rettigová: Domácí kuchařka)

„Já jsem přemýšlela, na čem mohla ty své recepty vařit. Ona to nikde explicitně nepíše. My víme, že ty ‚stolokrby‘, jak se nejdřív říkalo sporákům, se objevily až v druhé polovině 19. století. Já si proto myslím, že ona vařila na ohni a pekla v peci“. M. Lenderová

Další odborníkem na dobu Magdaleny Dobromily Rettigové a gastronomii v naší části Evropy je docent Martin Franc z Karlovy univerzity.  On tvrdí,  že „sporáková revoluce“ postupně zasáhla celou společnost a její jídelníček.

„Velmi výrazně. Ono to pozměnilo i skladbu potravy. Velmi pravděpodobně to přispělo k prosazení vepřové pečeně oproti dříve dominující hovězí pečeni.“

 

A skutečně také v původních receptech Domácí kuchařky hovězí maso hraje prim. Historička Lenderová upozorňuje v téhle souvislosti na skutečnost, že při skladbě jídelníčku hrálo výraznou roli náboženství.

„Já jsem to počítala. V tom prvním vydání domácí kuchařky z roku 1826 je 162 receptů na ‚masyté‘ pokrmy, jak ona to psala. A 146 receptů je na postní pokrmy, takže to zastoupení je skoro vyrovnané. Jsou tam recepty na převážně sladkovodní ryby jako je kapr, mník ale třeba i losos, pstruh a další. Z mořských se dovážela treska, které paní Rettigová říkala ‚stockfisch‘. Češi se tehdy běžně dostali k rakům, jedla se žabí stehýnka i šneci.“ M. Lenderová

Jsou to z dnešního pohledu už trochu exotické druhy masa, které zjevně tvořily běžnou součást jídelníčku českých domácností v první polovině 19. století.

 

Magdalena Dobromila Rettigová pobývala v Litomyšli, v domku čp. 151 na Toulcově náměstí, od roku 1834 až do své smrti v roce 1845.

V audiu ale uslyšíte mimo jiné také o tom, jak rozdílná byla strava ve městech a na venkově. Dozvíte se, jak se nesměle začalo dohlížet na pravost a jakost potravin prodávaných na jarmarcích a trzích. 

Mezi tradiční vánoční pokrmy u nás po staletí patří jablečný závin. Ale víte, kam sahá historie jablečného závinu - štrůdlu? Hodně daleko, až do doby, kdy osmanská říše napadla Evropu a ti nájezdníci přinesli pečivo, které se podobalo tomuto závinu a Evropané ho rychle přijali za svůj. Tak, jak ho známe dnes, to je už více než 150 let a rozšířilo se to v Rakousku-Uhersku. Zde je recept podle Magdaleny Dobromily Rettigové:

Dej na vál půl druhého žejdlíka mouky, půl žejdlíka nech na vyváleni, do žejdlíka rozkrájej čtyry loty másla (8 dkg), promíchej to, udělej v tom důlek, vraz do toho dvě celé vejce a dva žloutky, trochu to osol, zadělej to nožem, a vypracuj těsto jako na nudle, pak ho též tak tence jako na nudle rozválej, pomaž ho rozpuštěným máslem, posyp na kostky rozkrájenými míšeňskými jablky, malými hrozinkami, skořicí a cukrem, pokrop rozpuštěným máslem, a zaviň to jako jinou štrudli.

Potom vymaž kuthánek, vlož do něho tu štrudli, podlej ji smetanou, aby se asi přes polovic zatopila, povrchu ji pomaž máslem, posyp ji cukrem a nech ji v troubě vypéct.

 

Příloha:  Metrologické soustavy užívané v Čechách a na Moravě v 18. a 19. století

Míry objemové
Jednotka základní

žejdlík:  0,487 l = 1748 věrtele = 1/4 pinty = 4 kvarty = 1/192 strychu

máz:  1,4151 l

pinta:  1,949 l = 1/48 korce = 1/2 věrtele

měřička:  5,849 l = 1/16 korce = 3 pinty = 12 žejdlíků = 1/4 věrtele die Metzen 

věrtel: 23,396 l = 1/4 korce = 4 měřičky = 12 pint

vědro:  61,117 l

korec:  93,587 l = 4 věrtele = 16 měřiček - 48 pint = 192 žejdlíků

Míry váhové
Jednotka základní

kventlík:  4,014 g = 1/64 hřivny = 1/4 lotu = 4 denary

lot:  16,056 g = 4 groše = 4 kventlíky = 1/16 hřivny

hřivna: 256,9 g = 1/2 libry = 16 lotů = 64 kventlíků

libra:  514,0 g = 1/120 centýře

centýř:  61,728 kg = 120 liber

Zdroj: plus.rozhlas.cz, liberec.rozhlas.cz, ceskozemepribehu.cz, Wikipedie, svitavsky.denik.cz, trnova.cz

Jak Češi přijali řecké uprchlíky

 

K článku mě "inspirovala" současná situace, když už několik měsíců do naší vlasti míří a zabydlují se u nás ukrajinští uprchlíci. Přemýšlela jsem, kdy jsme se asi s tak podobnou masovou imigrací setkali. 

Jak začít... Snad otázkou: Máte rádi Řecko a jezdíte tam? Jsou vám Řekové blízcí? Tak já jako obyvatelka Moravskoslezského kraje mohu říci, že tady máme opravdu hodně Řeků, kteří tu už žijí v dalších generacích a zdomácněli tu. Předem říkám, že problémy s nimi nebyly. Někteří si počeštili svá řecká příjmení a mnozí tu i vystudovali, tak pracují i ve vyšších "funkcích". Zdomácněli tu. U mnohých by vás to nenapadlo, kde jsou jejich kořeny, jen jejich příjmení, méně už jméno, to prozradí. Na svém prvním pracovišti jsem měla kolegu - už vzhledem Řeka jak poleno (Ahoj, Pavle, zdravím Tě a mávám už tam nahoru...), který mi o příchodu Řeků na severní Moravu a do Slezska dal první informace a mnohé mi vysvětlil. To byla rodina Papavasiliu, ale i přítel má kamaráda - spolupracovníka, také z řecké rodiny, takže občas na toto téma "vedeme řeč". Říkají mu sice "Tonda", ale jméno má ryze řecké.

 

 

Foto je ilustrační

Příjezd první vlakové soupravy se 746 malými řeckými utečenci do Mikulova ohlásil dobový československý tisk 27. dubna 1948. Jednalo se o první transport z celkem dvanácti tisíců řeckých emigrantů, většinou sympatizantů řeckých komunistů, kteří v období 1948–1949 přijeli do poúnorového Československa. Tito emigranti představovali nejpočetnější skupinu  cizinců, kteří do poloviny sedmdesátých let žili v Československu.

Generace z dětských domovů

Od dubna do léta 1949 uteklo před dopady občanské války z oblastí severozápadního Řecka, které se nacházely pod kontrolou levicových partyzánů, přes 24 tisíc dětských uprchlíků. Asi pět tisíc z nich, třetí největší skupina po Jugoslávii a Rumunsku, zamířilo do Československa.  Po několikatýdenním pobytu v karanténě byly děti zařazeny do různých dětských domovů. V celém Československu v následujících 15 letech sloužilo více než 50 různých ubytovacích zařízení jako domovy pro řecké děti, rozdělené většinou na základě věku.

Dětem „řeckých bojovníků" se tehdy dostalo triumfálního přijetí nejen ze strany režimu, ale i československé veřejnosti. Přestože několik československých rodin projevilo zájem o poskytování dočasného přístřeší či dokonce adoptování těchto dětí, následovaly instrukce o striktním zachování národní identity dětí a jejich kolektivní výchově tak, aby se v budoucnu mohly stát elitou „lidově-demokratického Řecka". Kolik se jich tou elitou v Řecku skutečně stalo, nevím...

Podle vyprávění těchto dětí, dnes již starších pánů a dam, byly podmínky pro život i vzdělávání v dětských domovech nesrovnatelně lepší ve srovnání s podmínkami, které měly k dispozici ve svých rodných vesnicích zaostalého severozápadního Řecka. Z tzv. generace dětí z dětských domovů vyrostla o deset let později druhá generace řeckých emigrantů, která se adaptovala v české společnosti bez větších problémů.

Nelze však nijak změřit psychické strádání a další dopady této válečné zkušenosti na vývoj této generace. Stejně tak se nedá změřit dopad náhlého odloučení od jejich rodných vesnic, od příbuzných a hlavně dlouhodobé odloučení od jejich matek.

Příchod dospělých emigrantů

Po vojenské prohře komunistické revolty v srpnu 1949 a po ideovém rozkolu KS Řecka s Titovou Jugoslávií, která do té doby poskytovala azyl řeckým partyzánům a jejich rodinným příslušníkům ve vojvodinském městečku Buljkes, vedení řeckých komunistů tehdy požádalo o přijetí několika dalších tisíc dospělých běženců. 

Československé ministerstvo práce a sociální péče zřídilo samostatný úsek pod názvem Řecká akce, a jejím vedoucím se na následující tři roky stal Tomáš Kosta. První transport „demokratických Řeků" v počtu 1221 osob dorazil do Československa 30. srpna 1949, shodou okolností ten samý den, kdy na horském masivu Grammos skončila poslední bitva občanské války mezi královskou armádou a levicovými partyzány.

První transporty byly složeny téměř výlučně z buljkeských emigrantů a zamířily do karanténního tábora v Lešanech u Benešova, který po okupaci sloužil jako koncentrační tábor nacistických vojáků. Další tři tisíce řeckých emigrantů byly evakuovány z albánského přístavu Durres a po dvoutýdenní cestě polskými obchodními loďmi se přes Gibraltar dostaly do polské Gdyně. Pro většinu emigrantů tato strastiplná cesta představovala novodobou odyseu. Byli to horalé, kteří  nikdy předtím neviděli moře, natož aby absolvovali tak dlouhou cestu lodí.

Bohužel prý žádný fotograf nezaznamenal tuto evakuační akci z albánských přístavů, kdy se asi padesát tisíc partyzánů, jejich příznivci a členové rodin, ale též zajatci a lidé, kteří s nimi nijak nesympatizovali, nalodili do ruských a polských lodí. Ty je odvezly do zcela neznámých destinací vzdálených od sebe tisíce kilometrů, od českých Karlových Varů po sovětský Taškent, od polského Štětína po bulharský Plovdiv. Složení emigrantů bylo velmi pestré: asi polovina z nich byli uprchlíci nebo potomci maloasijských uprchlíků, kteří se do Řecka dostali při výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Tato výměna se uskutečnila v roce 1923 a do tehdejšího čtyřmilionového Řecka přijelo přes milion řeckých uprchlíků z Malé Asie, z Černého moře a z Kavkazu.

Na jejich cestě do nové emigrace je doprovázeli též místní Slované z řecké Makedonie (každý čtvrtý emigrant byl slovanského původu) a rumunští pastevci z pohoří Pindos, několik sefardských Židů atd. Cestou z Albánie začala pro všechny dlouholetá emigrace spojená s hlubokým steskem po domově, pocit, který Řekové znají již z doby Homéra.

Řecká občanská válka

Řecká občanská válka probíhala v letech 1946 až 1949. Proti sobě stála konzervativní část řeckého obyvatelstva a druhá, takzvaná revoluční část. Zatímco první skupina měla vládní vojenskou podporu a přiklonili se k ní i zástupci Británie a USA, opoziční seskupení zastupovala tamní komunistická strana, která se opírala o sousední režimy v Albánii, Jugoslávii a Bulharsku.

Ve válce, která po třech letech skončila porážkou komunistů, zahynulo na 150 tisíc lidí. Po sporu zemi muselo opustit na 100 000 obyvatel, převážně z politických důvodů.

Osídlování Moravy a severních Čech

Protože převážná většina uprchlíků pocházela z hornatých oblastí severozápadního Řecka a měla zkušenosti v zemědělství a v chovu dobytka, řečtí předáci vyslovili přání, aby emigranti byli hromadně soustředěni do oblastí podobného typu.  K usazení řeckých emigrantů bylo vybráno několik vesnic ve třech pohraničních okresech, tj. Krnov, Jeseník a Žamberk, odkud bylo „odsunuto" původní sudetoněmecké obyvatelstvo.  Život a pracovní zařazení Řeků v těchto oblastech ztěžovala drsná zima, špatná dostupnost k větším městům a k málo funkčním výrobním podnikům, jakož i odlišné podmínky hospodaření v těchto okresech ve vztahu k severnímu Řecku.Třeba v Krnově se pořádají Řecké dny a řecké taneční zábavy. Působí tam řecký taneční soubor Antigoni a je i výuka řeckého jazyka. PROČ PRÁVĚ KRNOV?

Přestože většina Řeků už v osmdesátých letech využila možnost repatriace a návratu do původní vlasti, Krnov dodnes patří mezi města s početnou řeckou menšinou.

Asociace řeckých obcí v ČR vznikla v roce 1996 jako zastřešující organizace řeckých obcí, které působí na celém území České republiky. Jejím posláním je rozvíjení řecko-českých společenských a kulturních vztahů, šíření a uchování řeckých kulturních tradic a zvyků a především zachování a rozvíjení řeckého jazyka.

V současné době žije v České republice okolo 3200 obyvatel hlásících se k řecké národnosti. Zhruba dvě třetiny z tohoto počtu žijí na území Moravskoslezského kraje, tedy asi 2000 lidí. Přesné údaje ovšem nelze zjistit, neboť řada obyvatel řeckého původu se již hlásí k národnosti české.

 

 

 

Památník Řeků usídlených v ČR je v Krnově.

Žije zde také spousta potomků ze smíšených česko řeckých manželství, která mimochodem bývají dlouhodobá a harmonická. Řecké rodiny byly již celé generace zvyklé intenzivně obhospodařovat malá políčka na rodinné nebo příbuzenské bázi. Neznaly kolchozní způsob hospodaření a návrhy některých vedoucích činitelů na zakládání tabákových plantáží ve zdejších klimatických podmínkách ukazují, jak moc nerealistické byly jejich představy.

Postupně převážná většina emigrantů z vesnic kolem Žamberka odešla. Nejdůležitější příčinou masového a spontánního odlivu řeckých emigrantů z vesnic původního osídlování bylo zjištění, že továrny či další výrobní jednotky sousedních měst poskytovaly ve srovnání se zemědělstvím mnohem vyšší výdělky, ubytovací možnosti, pevnou pracovní dobu atd. 

V probíhajícím osídlování nechyběly problémy, zejména v oblasti bydlení, ve stravování a oblékání, s nimiž se emigranti potýkali dva nebo tři roky po svém příchodu. Problémy se stravováním Řeků souvisely také se zcela rozdílnými stravovacími zvyky. Řekové např. neznali způsob přípravy moučných jídel s omáčkami. Proto stále požadovali příděly většího množství zeleniny a luštěnin, které tvořily základ řecké kuchyně, v Československu jich však byl nedostatek a nestačily pokrývat jejich potřeby.

Obecně problémy adaptace souvisely jistě s neznalostí českého jazyka a vůbec s nízkou vzdělaností dospělých Řeků. Možnosti kontaktů s většinovým českým okolím byly zpočátku velice omezené a osadníci zůstávali nadlouho izolováni. Při prvních kontaktech mezi Řeky a Čechy převažovala vzájemná nedůvěra. Tomáš Kosta např. uváděl, že Češi označovali městská sídliště s větší koncentrací emigrantů „za čtvrtě cikánských Řeků".

Následně většina práceschopných uprchlíků zamířila do měst jako Trutnov, Bruntál, Krnov nebo Dvůr Králové a byla zařazena do textilních továren, kde byla průměrná mzda o dost vyšší než v zemědělství. V následujících letech byly stovky dalších emigrantů zařazeny do dalších továren především lehkého, ale i těžkého průmyslu a do stavebnictví ve větších městských aglomeracích jako Ostrava nebo Brno.

"Dočasný" pobyt

Tři roky po příchodu do Československa většině emigrantů došlo, že pobyt v zemích východní a střední Evropy nebude dočasný, jak původně počítali, ale dlouhodobý. Následovala nová vlna stěhování směrem do Ostravy, kde emigranti nastoupili do oceláren a do důlního průmyslu. Zároveň stovky dalších Řeků pracovaly ve stavebnictví a účastnily se výstavby nových sídlišť v Ostravě a dalších městech jako Havířov, Karviná a Třinec. 

Menší skupiny našly zaměstnání a ubytování ve vzdálenějších oblastech, například v Brně, v Berouně nebo v Příbrami. Ve stejné době skončilo „válečné období" emigrace a řečtí uprchlíci se po vyřešení bytové otázky a pracovního zařazení začali zajímat o osud svých příbuzných, kteří byli rozeseti ve všech "komunistických" zemích.

Akce „slučování rodin", která trvala asi tři roky, v konečném výsledku nepřinesla velké změny v celkovém počtu emigrantů. Na druhou stranu byly rodiny, jejichž členové zůstali v Řecku nebo mezitím odjeli z Řecka do zámořských států (Austrálie, Kanada, Spojené státy). Členům těchto rodin se podařilo se svými blízkými sejít po desítkách let, jiným se to nepovedlo a zemřeli provázeni steskem po shledání se svými příbuznými.

Důležitou roli v adaptaci řeckých rodin na české prostředí nepochybně sehrál postupný přechod řeckých dětí z izolovaného prostředí dětských domovů do českých škol. Současně z řeckých domovů mládeže začaly odcházet do výroby stovky mladých Řeků, kteří se lehce adaptovali v českém prostředí a přijali některé stránky českého způsobu života. Navázali kontakty s českými vrstevníky a nejprve emigrantští chlapci, ale později i dívky začali vstupovat do smíšených manželství. 

Vlast, na níž měla řecká mládež jen letmé vzpomínky nebo si ji vůbec nepamatovala, představovala pro jejich rodiče ideální cíl všeho snažení, žili a dýchali pro ni, přestože se právě k nim zachovala velice krutým způsobem: obvinila je ze zrady, odňala jim řecké občanství a navždy jim zakázala repatriaci. Proces repatriace začal spontánně, bezprostředně po pádu řecké vojenské diktatury (1974). Mezi léty 1979–1985 se do Řecka vracelo každoročně asi 500 emigrantů. Celkem se vrátilo do vlasti nebo přesunulo do dalších zemí téměř 10 tisíc řeckých emigrantů, tedy tři čtvrtiny emigrantů.

Po pádu komunismu už v Československu dorůstala třetí generace Řeků, která se do značné míry identifikovala s českým národem, neusiluje o návrat do Řecka a vnímá je spíše jako vlast svých předků. V roce 1991 získala řecká komunita oficiální status národnostní menšiny. Při posledním sčítání lidu se k řecké národnosti v ČR přihlásilo 2611 osob.  

Zdroj: Kostas Tsivos, bruntalsky.denik.cz

Co dělat, když objevíte nebezpečnou věc ležící na zemi nebo v zemi

 

Nebezpečné věci na zemi nebo v zemi. Patří sem spadlé dráty elektrického vedení, odhozené plastové  láhve s neznámým obsahem, použité injekční stříkačky a také výbušniny z války.

Stalo se to určitě každému z vás, přijdete s dětmi na pískoviště a na zemi leží injekční stříkačka. Kdyby se s tím vaše hravé dítě poranilo, mohlo by v  tom horším případě vážně onemocnět. V dnešním pokračování seriálu budeme hledat odpověď na otázku co dělat, když objevíte nebezpečnou věc ležící na zemi nebo v zemi.   

Zdroj: ostrava.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 77. schůzka: Vzpoura syna proti otci

 

To je dneska název, co? Ale ruku na srdce, jaký je i dnes typický kluk v pubertě? Tentokrát se setkáme s jistým "čtrnáctiletým výrostkem", který měl jméno po svém dědečkovi – Přemysl Otakar. Narazili jsme na něj vlastně poprvé a hned v situaci, která charakterizuje jeho přímočarost a ambicióznost. Co později vyzrálo v mužnou odvahu a ve schopnost rozhodně jednat, bylo v této chvíli zbrklostí, takovým bezhlavým útokem mladého berana. Ten kluk se nechal svést našeptávači a za zády otce Václava sáhl po královské koruně. 

Bláznivě se rozeběhl proti zdi, aby nakonec dostal za vyučenou a dozvěděl se, že politická moc se netrhá jako zakázané ovoce a že mezi „chtít„ a „mít“ je rozdíl.

"Král Václav měl dva syny. Jeden se jmenoval Vladislav a druhý Přemysl. Oba byli krásní, oba měli jasného ducha, ale král a s ním všichni šlechticové dávali přednost prvorozenému Vladislavu. Měl býti králem." Ano, ještě tu byl Vladislav... jmenovec autora těchto řádků, totiž Vladislava Vančury.

  

Opět je čerpáno i z knihy V. Vančury

 

To je podle barokních představ český král Václav I., který měl za manželku Kunhutu Štaufskou

Nejstarší syn Václavův a Kunhutin se narodil  někdy kolem roku 1227, zatímco jeho bratr Přemysl Otakar byl o celých sedm mladší. Kunhuta Štaufská dala Václavovi dědice tři roky po svatbě, která se konala v roce 1224. Vladislav se narodil, když bylo Václavovi dvaadvacet a jeho ženě nejméně sedmadvacet, ale dost možná i devětadvacet. Žádné další zprávy, že by mezi Vladislavem a Přemyslem přišlo na svět ještě další dítě, nejsou. Zato po Přemyslově narození se královská rodina stala početnější díky dvěma dcerám (byla to Beatrix neboli Božena, a Anežka; další dcera neznámého jména zemřela mladá). Každopádně nástupce na český trůn byl znám: Vladislav.

"Panovník v něho skládal přemnohé naděje a věřil, že bude dále žíti v jeho vladaření a v jeho skutcích. Lid, šlechtici a dvořani učili se pak kralevice poslouchati jako svého příštího pána. Byl tedy Vladislav již od malinkosti všemi uctíván. Nejlepší učitelé, nejznamenitější rytíři, nejušlechtilejší kněží pečovali o jeho mrav a o jeho vědění. Učili ho, trávili v jeho společnosti dlouhé dny a Vladislav jim dobře odpovídal." Vladislav měl skutečně kariéru před sebou. Oslnivou kariéru. Všechno to začalo v sousedních Rakousích. V roce 1246 (to bylo Vladislavovi pouhých devatenáct let) padl v bitvě proti Uhrům Friedrich neboli Bedřich, poslední Babenberk. Tenhleten rakouský vévoda musel být pěkné kvítko, jelikož dostal přídomek "Bojovný," František Palacký o něm říká ještě květnatěji, že byl "jarobujný." Hezký výraz, že. Bedřich byl nejspíš cholerik, zkrátka poděs. Neměl žádné děti, a tak jeho krásná neteř Gertruda byla dědičkou celého Rakouska.

 

Gertruda Babenberská - titulární rakouská a štýrská vévodkyně, bádenská a moravská markraběnka a její pečeť

To se ví, že by leckdo rád získal její sličnou ručku. "Pravilo se, že i obstárlý císař sám podával jí ruky své, ale že pohrdán byl." Císař možná pohrdán byl (dnes bychom řekli, že dostal košem), ale mladý Přemyslovec, následník českého trůnu, tak ten tou osmnáctiletou krasavicí pohrdán už nebyl. Ani to, že byli v příbuzenském vztahu, nevadilo - dostali od papeže dispens. "Krásná Gertruda byla dána k manželství Vladislavovi, Václavovu prvorozenci, který stejnou dobou ustanoven byl markrabím moravským." Kdyby jenom markrabím... On se totiž Vladislav mohl neprodleně ujmout vlády nad Rakouskem a Štýrskem. To byl vskutku omračující obrat ve vývoji událostí. Co se českému králi nepodařilo získat mečem ani diplomatickou cestou, tak to mu spadlo náhle samo do klína. A všechno nasvědčovalo tomu, že nemuselo zůstat jenom u Rakous. "Budoucnost jeho nabývala tím více skvělosti, že i že stavové knížectví opolského (když Měčislav z rodu Piastova roku 1246. zemřel bez dětí) poddávali se jemu pod jeho panství." Prostě měl před sebou budoucnost... takovou, o jaké si jeho pradědeček a jmenovec, druhý český král Vladislav mohl nechat akorát zdát. V jednom jediném dni se však všechno zhroutilo.

Leč nepředbíhejme chod věcí. Vedle Vladislava vyrůstal jeho mladší bratr Přemysl Otakar. "Druhý králův syn byl od dětství určen k duchovnímu stavu a trávil čas na modlitbách. Obklopovali jej mnichové a ti ho vzdělávali v církevních naukách a snažili se mu vštípiti křesťanské ctnosti tak, aby každou myšlenkou a všemi svými smysly byl pokorný. Přemysl plnil vůli královu i vůli svých učitelů. Naslouchal zbožným naukám, vroucně se modlil, vyrůstal v překrásné pachole." Jenomže on se kralevic stejně daleko dřív než číst a psát naučil dovedně zacházet se zbraní, jezdit na koni a lovit zvěř. Žil přece u dvora krále rytířů. Mládí mu plynulo jako nekonečná řada drobných dobrodružství. Pokud tedy vynecháme školní výuku, která princi Přemyslova formátu a nátury asi moc pod nos nešla. "Někdy, když mu zněly do uší rozkazy, se stávalo, že kralevic upadl v pobouření a v dětské vzpomínky a vposled v pocit urážky neb hněvu. Tu zřel své pěstouny, veliké, tučné, se znameními nepřízně a odvěkého sváru; zřel škubající se víčko, vrásčitou tvář, vystouplý zub či chvostek chlupů na uchu některého mnicha. Zdálo se mu přitom, že mezi hrubé hlavy a jeho ubohou hlavičku jest položeno nepřátelství a jako ze sna slyšel hlas: Nesmíš! Nesmíš! Nesmíš!"

Především nesměl ani pomyslet na trůn. I kdyby Přemysl všechny předčil všechny ostatní jinochy moudrostí a statečností, jako druhorozený syn se nemohl stát králem, dokud žil jeho starší bratr Vladislav. V dynastii Přemyslovců byl nástupnický řád nesmlouvavě přísný. "Někde v hlubinách Přemyslova zmatku vyvstával proti tomuto hlasu hlas nový a ten pravil: Učiním to! Musím to vykonati! Chci tomu! Naštěstí se mladičký kralevic dovedl vytrhnouti z tohoto tísnivého citu. Přemáhal jej, dovedl jej střásti. Pýcha nebo závist se ho nedotkly. Zůstal čist a klíčila v něm síla."

3. ledna 1247 Vladislav zemřel. Bylo to tři čtvrtě roku po svatbě, asi půl roku poté, co se stal vládcem Rakouska a Štýrska a zhruba ve stejné době, kdy měl usednout na trůn opolského knížete. Všechno se zhroutilo. Ačkoli Vladislav zemřel zcela nečekaně ve věku, ve kterém se neumírá (necelých dvaceti let), žádný ze soudobých pramenů nevyslovil podezření, že by jeho smrt mohla být nepřirozená. Což znamená, že toto mlčení můžeme považovat celkem za věrohodné svědectví: ve Vladislavově smrti nebylo nic záhadného. Václava smrt prvorozeného syna úplně zlomila. Nakolik to je a může být pravda, to nevíme, ale zdá, jako by jeho vztah k druhému synovi už tak jednoznačný nebyl. "Král Václav k druhorozenému synu svému Přemyslu Otakarovi, kterého ustanovil ke kněžskému stavu, z příčin nám neznámých, více nenávisti nežli lásky chovati se zdál.."

Každopádně král ztratil následovníka, po léta vychovávaného pro převzetí moci. A ztratil ještě něco - i když se to snad se ztrátou dítěte nedá srovnávat: Ztratil to, co už vlastně držel v ruce a co bylo osou úsilí jeho zahraniční politiky - velké území za jižní hranicí českého státu. "Když minul první příval bolesti, žil král v ústraní všelijakých hrádků a oddával se honbě. Žil s veselými šlechtici, žil s básníky, žil s myslivci, žil s kratochvilnými lidmi a komorníci a písaři přijížděli za Václavem do venkovských sídel. Bylo jim mnohdy čekati dva a tři dny, než král měl kapánek volného času, aby s nimi mohl promluvit a dal přivěsit pečeť na jejich listy. Ale stávalo, že se mu pojednou znechutily radovánky a že - mně nic tobě nic - skončil na kůň a že se s celou slávou hnal do Pražského hradu."

Byl to poněkud chaotický způsob vlády. A jelikož bolest někdy nebere konce, potkala českého krále další těžká ztráta. Další smrt. Odchod staršího syna královnu Kunhutu zabil. Ale nejenom. To, co jí dodalo, byla vzpoura mladší syna, čtrnáctiletého Přemysla Otakara proti vlastnímu otci. Pravda, proti vlastním otcům odnepaměti povstávají jejich pubertální synové, taková vzpoura je prakticky neodmyslitelným důsledkem jejich tělesného vývoje, jenomže Přemysl nepovstal pouze proti svému taťkovi. On se zvedl proti králi. A nebyl sám.

"Po smrti svého prvorozence postoupil král Václav sice Moravu synovi svému, nyní jedinému dědici, ale lásky své otcovské neobrátil k němu." Je to jenom názor, domnění; v tomto případě Františka Palackého. Těžko bychom Václavovi nějakou vyloženou nelásku vůči synovi dokazovali. "Nevíme sice, která a jaká příkoří se dála mezi otcem a synem ; zdá se však, že ještě před koncem roku 1247. přišel na kralevice onen čas, o kterém v listině o deset let později vydané pronesl: To byl pro mě čas zármutku a soužení, když rodičové moji, pronásledujíce mě beze vší mé viny ukrutně a nemilosrdně, usilovali o to, abych konečně i ze země vypuzen byl..."

"Beze vší viny?" Ne, to, co se stalo, to se rozhodně nestalo "beze vší viny." Tedy Přemyslovy. Okolí si pochopitelně nemohlo nevšimnout rozdílu mezi Václavovou únavou a Přemyslovou energií a ctižádostí. A jestli si samotný Přemysl ten rozdíl neuvědomil, našlo se jistě kolem něj hodně šlechticů, kteří ho byli ochotni na něj upozornit. "Hle, král! Oddává se lovu a pranic nedbá, že se moc vzdaluje od českých hranic! Oddává se prázdni, a naše země pustne a země rakouská byla ztracena!" A nejenom upozornit. Taky položit otázku: Nebylo by na místě, aby vedle nemohoucího krále stál jako spoluvladař mladý a schopný následník? Pan Vančura formuloval tu myšlenku ještě jinak. Do úst českých šlechticů vložil tato slova: "Vstaňme tedy, oddělme se od chabého vládce a učiňme svých pánem Přemysla! Pravíte, že je mlád? Bůh vložil lék do našich prsou: jsme věku pokročilého a budeme nad ním bdíti."

Spíš než o bdění šlo o vhodné popotahování nitkami, jimiž by byl mladší král přivázán... Protože - mezi námi - to se nám opravdu nějak nezdá, že by šlechtičtí předáci zase tolik usilovali o krále energického a nebojácného. Byli by sami proti sobě. Ono jim spíš záleželo na tom, aby na trůně seděl muž, který by jim byl zavázán a který by pak musel neustále odměňovat jejich skutečné i údajné zásluhy - to už je pravděpodobnější. S nerozvážností a ctižádostí čtrnáctiletého Přemysla kalkulovali naprosto neostyšně. Kdyby se jim podařilo postavit syna proti otci, tak by ze hry o královské statky vypudili dosavadní oblíbence krále Václava a zaujali by přední místa u Přemyslova dvora sami...

Hlavou celého toho spiknutí proti Václavovi byl šlechtic Ctibor zvaný Moudrá hlava. Podle kronikářů se však proslavil nejenom moudrostí, ale taky pošetilou chvástavostí. On totiž
ve své pýše rozhlašoval všady,
že i pánu Bohu moh by dávat rady,
že Hospodin hojné dary nabízí mu,
že ho nepřivede nikdy na mizinu.
A že prý by musel Bůh mnoho přemýšlet, jak by ho ponížil mezi chudé a bezvýznamné. Asi nečetl pozorně Bibli, ten Ctibor Moudrá hlava... V Knize přísloví to přece stojí jasně: "Pýcha předchází pád." Ale jinak... celý ten tichý státní převrat nebyl zas tak špatně vymyšlen. I když nám - zase na druhé straně - může připadat dost průhledný... Přemysla v tomto kritickém okamžiku jeho mládí zradilo a on námluvám české šlechty sedl důvěřivě na lep. Bez souhlasu a bez vědomí svého otce se dal 31. července 1247 zvolit spoluvladařem s titulem mladší král.

Král Václav byl štědrý k oblíbencům,
náklonnost zvlášť velkou choval k Němcům,
všude byli jeho vítanými hostmi.
Páni rozhořčeni nad tím silně byli,
Přemysla jít proti otci přemluvili
a on rozhodl se pro ten smělý krok.

Ta vzpoura prince Přemysla odhalila hned na začátku jeho kariéry jistý povahový rys. Odvahu? Tu určitě taky. Tak ctižádostivost? Bezpochyby. Ale kromě toho - bezohlednost. Taková charakteristika ovšem není příliš lichotivá pro muže v mnoha ohledech tak výtečného... Není, ale - je to tak. Jeho bezohlednost byla až udivující. Už od začátku. A taky sebevědomí. Na čtrnáctiletého, patnáctiletého kluka skoro až neskutečné. Proč by se ale tak nechoval, když měl za sebou takovou převahu šlechtických přívrženců... Kdo tedy vyhrál v prvním kole toho střetnutí mezi králem-otcem a králem-synem? Jednoznačně Přemysl. Starý král musel s volbou mladšího souhlasit. Ve vojenských střetnutích se jeho vojenské jednotky prakticky rozpadly. Václavovi nezbylo než uprchnout do Míšně. (Měl tam příbuzné - první manželka jeho otce Přemysla I. Otakara Adléta pocházela právě odtud).

Kníže zanedlouho dal se na pochod
a působil otci v městech mnoho škod.
Celá česká země s Přemyslem šla ovšem.
Král byl osamocen, jenom Havel s Boršem
a nečetní starci po boku mu stáli.
(Nečetné starce necháme stranou. Mezi věrnými nechyběl dávný přítel Ojíř z Friedberka; ten Boreš, ten byl z Riesenburka; Havel -  to byl Havel z Lemberka, jinak manžel české světice, paní Zdislavy z Lemberka.)
Jejich statky kníže bezohledně pálí,
Němcům nosy řeže, v boji nezahálí,
až nakonec kmeti skloní hlavu šedou
a podporu hledat za hranice jedou.

Před mocí čtrnáctiletého syna se sklonilo přemnoho pánů. Zejména ti, kteří větřili tučné podíly na budoucím odměňování "věrných." Václavovi zbyly v celé zemi jenom čtyři hrady - Zvíkov, Přimda, Loket a Most.

   

Hrady Přimda a Zvíkov (před napuštěním Orlické přehrady)

A události šly rychle jedna za druhou: "Když králevic Přemysl s vojskem svým položil se u Mostu, hradu dobývaje, Boreš z Riesenburka se zástupy brannými ze Saska a z Braniborska přivedenými přepadl jej nenadále na úsvitě a obrátil v útěk celé jeho ležení." Přemysl zkrátka dostal u Mostu pořádný výprask. Byla vyhrána jedna bitva, leč nikoli válka. Ta pokračovala. Tedy válka mezi otcem a synem. A jak už to v podobných případech bylo, je a bude - začalo přebíhání. Všecky tu dušičky dychtivé moci, vlivu, peněz, statků nabraly opačný kurs. Leckteré z nich si pospíšily, aby se stačily vlichotit, aby ze sebe smyli nepříznivé znamení odbojníků, my nic, my jenom muzikanti...

Král - tedy ten starší, Václav - to musel vzít přes Rakousy. Odtud se vydal na Moravu, kde se mu poddalo město Brno (Brno potvrdilo svou pověst loajálního spojence vládnoucí moci, v našich dějinách nikoli poprvé, nikoli naposled), a do toho Brna svolal Václav nejenom své věrné, ale také (a hlavně) vojska rakouská a uherská. Uprostřed zimy se s nimi dal na pochod do Čech, a došel až k Vyšehradu, který obsadil. Synek musel s tatíkem vyjednávat. "I stalo se narovnání takové, že Václav postoupil synovi svému vedení vlády v Čechách i na Moravě. Když ta smlouva z obou stran přísahami stvrzena jest, zdálo se, že pokoj úplný vrátil se zemi a národu českému."

Jak říká jedno úsloví, co je zdání, to je sen. Že mu Václav ponechal titul mladšího krále a část vladařských práv, to musel Přemysl považovat za úspěch. Na nějakou dobu však poslední. A na stranu Václavovu se přidávaly další a další dušičky zmalomyslněné či naopak rychle zorientované... "Král Václav, vida proměnu v myslích lidských sobě příznivou, počínal sobě tak, jako by smlouvy mezi ním a synem ani nebylo." Nové narovnání, nový Přemyslův ústupek: "Přemysl Otakar přestal býti jedinovládcem zemský, ana vláda jak nad Čechami, tak i nad Moravou rozdělena byla mezi otce a syna způsobem určitým sice, ale nyní již neznámým." (No, Přemyslova výhra to v žádném případě nebyla.) Zůstala mu však Praha, tedy Pražský hrad, zatímco Václav, ten se musel spokojit s Litoměřicemi.

Král Václav viděl sice pouze na jedno oko, ale to mu naprosto nebránilo v rozhledu a už vůbec ne v bystrém úsudku: "Brzy nato vytáhl s celou svou mocí brannou z Litoměřic. I pustil hlas, že míní skrze Moravu bráti se do Uher. Nenadále však obrátiv se, obsadil v srpnu toho roku dnešní Staré Město Pražské.“ Ta povedená taškařice pokračovala dál, a to způsobem zvlášť paradoxním - král Václav začal dobývat svůj vlastní hrad: "Dobyvatelé obklíčili hrad od severu, od západu i východu. Horníci jihlavští povoláni jsou, aby uměním svým byli nápomocni, a stroje hojné a praky postaveny proti hradbám. Posádka však bránila se udatně, i když strádala nedostatkem vody." Další Václavův tah: Velkolepá slavnost na staroměstském břehu, při které "si nechal král královskou korunu od obou biskupů, pražského i olomouckého, na hlavu stavěti." A zlatý hřeb programu: Pozvání kralevice Přemysla na hostinu, pořádanou v klášteře křížovníků u Juditina mostu.

Ta hostina byla něco, nač lidé ještě po létech vzpomínali. Stoly se prohýbaly jídlem a pitím, vzduch byl prosycen kadidlem, v klášteře široko daleko řinčely zbraně královských zbrojnošů. Když byla hostina v nejlepším a tváře se rozpálily jídlem a nápoji, poslal král pro prince. "Pozváni také kralevic Přemysl a jeho radové. Král jim vzkazoval, že touží upřímně smířiti se s nimi. Nouzí neméně než svědomím doháněn šel tedy Přemysl k otci uraženému a poddav se mu se všemi hrady svými cele a bez výjimky, prosil jen o milost pro ty, kteří jeho hájili; co do něho samého, pravil, že spokojí se rád, čímkoli otec nadělili jej ráčí." Před klášterem čekala na Přemysla jeho teta Anežka. Byla to ona, kdo ho pak přivedl ke králi. To kruté pokoření budoucí král asi do smrti nezapomněl. Vedli ho středem hlučících bojovníků, kteří nešetřili štiplavými poznámkami. Nemohl očekávat, že s ním otec bude rovnat jako rovný s rovným, ale jak se ukázalo, jeho podmínky znamenaly ve skutečnosti úplnou kapitulaci. "Sestra králova ujala se slova a její hlas byl tichý a hluboký a její řeč plná zbožnosti. Přešla za řeči svou nepostižitelnou chůzí a vložila mu ruku na rámě. Přemysl ji ujal za konečky prstů a políbil ji. Potom kráčela Anežka k místu královu a stanula před ním vypravujíc podobenství Písma."

Přemysl ztratil titul mladšího krále a všechny vladařská práva i královské statky. Jak svědčí kronikáři, tak proti tomu neprotestoval. Vzepřel se králi pouze požadavkem, aby jeho stoupenci nebyli potrestáni. Trval na svém tak úporně, že Václav mu to nakonec odkývl. Jak se později ukázalo, nebral král tento ústupek nijak moc vážně. Kdyby byl Přemysl trochu zkušenější, tak by mu tak snadno nenaletěl. "Král přijal netoliko syna, ale i družinu jeho dokonale na milost a ve všeobecném slzavém pohnutí dával každému z nich políbení míru." Tolik František Palacký. Otec našich historiků podává celou tu událost poněkud ohlazeně, bez rušivých momentů. Ve skutečnosti vypadalo to "všeobecné slzavé pohnutí" a "políbení míru" asi takto:

Kníže otci vzdá se, dá se na pokání,
Ctibor s Jarošem však uprchnou z Čech včas.
Král dá k poctě syna konat hodokvas.
Když pak veselil se kníže vprostřed druhů,
hodovníkům na stůl přinesl řad sluhů
slizké ryby bez hlav, syrové a leklé.
V údivu jak vlci hledí všichni vztekle.

Ty syrové ryby bez hlav na talířích, to byl symbol nemilosti. A následoval zřejmě rituál kapitulace, který si král Václav jaksepatří vychutnal. Ostatně vychutnávat mohl i nadále. Přemysl se totiž na otci domáhal záruk, že amnestie jeho stoupenců bude dodržena. Král tedy pozval všechny čelné představitele odboje na hrad Týřov, kde tehdy zrovna pobýval. Důvod té schůzky? No přece ta amnestie. Pozvání bylo přijato se všeobecným ulehčením. "Král nezapomenuv ani neodpustiv ještě ze srdce urážky snášené, chopil se příležitosti k pomstě. Jakmile páni vstoupili do kamenného hodovního sálu, dal všechny příchozí zatknouti a syna svého pak zavézti na vysoký hrad Přimdu; pány pak, po dvou k sobě připoutané, uvrhnouti do věží na hradě Pražském."

To se stalo 20. září, no, a už 1. listopadu byl Přemysl venku. A kdyby jenom to. Mohl se beze všeho ujmout markrabství moravského. Ze vzbouřených pánů to nakonec odnesli jenom Ctibor Moudrá hlava a jeho syn Jaroš. V prosinci byl Ctibor sťat plknem (nikoli snad naostřeným prknem, jak se mnozí později domnívali, ne, plknem neboli popravčí sekyrou, a to na pražském Šibeničním vrchu - to je dnešní Petřín), a Jaroš, ten byl popraven lámáním v kole. Dalimil této události využil k mravnímu naučení:

Ten, který si troufal radit Hospodinu,
život nezachránil sobě ani synu.
Když jen na popravu,
takto mluvil k davu:
Kdo chce v klidu živ být, ať raději mlčí.
ten se na sluníčku dlouho nehřeje,
který nerozvážně mezi veřeje
a dveře prst strčí.
Neboť příbuzní jsou všichni jedna smečka.
Kdo se do nich plete, sotva zdráv to přečká.
To vidíte na mně. I já měl být zticha.
Teď už to vím. je však pozdě honit bycha.

Tak to tedy skončilo. Ano, tak skončila vstupní epizoda politické kariéry Přemysla Otakara II. Nakonec - když to tak vezme - nedopadl nejhůř. Čtyřicet dní na Přimdě, to se dá vydržet... Jistě. Král mohl svého syna věznit celá léta. Mohl ho dát i popravit. Ostatně Přemysl od otce žádný projev soucitu ani neočekával. Ani on sám se podobným pocitům vůči otci předtím nepoddával. Jenomže Přemysl měl jednu velkou naději: Ano, byl jediným královým dědicem. Kdyby zemřel, nebo kdyby byl popraven,znamenalo by to ohrožení celé dynastie i další existence českého státu. Král Václav necítil nad synem lítost a ani nebyl velkorysý v odpouštění viny. Jenom prostě střízlivě uvažoval. Zachování Přemyslovců na českém trůně bylo prostě závažnější než králův hněv nebo poťouchlé a zlomyslné rady Přemyslových nepřátel. Projevy usmíření se mohly na obou stranách vynechat; syn si však musel uvědomit, že otec projevil mnohem víc rozvahy než on sám a že zájem dynastie a zájem státu stojí právě tak nad jeho osobními zájmy jako nad zájmy otce. Pochopení této politiky bylo první opravdovou Přemyslovou státnickou zkouškou a zdá se, že v ní obstál dobře.

Zdroj: Josef Veselý

Pozoruhodné ženy: Anna Honzáková - první promovaná lékařka u nás

 

Jak dlouhá doba uplynula od narození této významné a schopné ženy a vidíte, dnes, kdy univerzity opouští tolik lékařů,  je problém se k lékařům dostat, dokonce i k praktickému, protože - oni neberou! Konkrétní naše zkušenost! Možná u vás tomu tak není, ale u nás v kraji běžná zkušenost. 

Přiblížila se doba, kdy končí školní rok a také v tomto období bývají promoce, proto jsem teď vybrala první promovanou ženu - lékařku u nás. Život zasvětila profesi praktické lékařky a gynekoložky. Bojovala proti potratům a předčasně narozená dvojčata své hospodyně doslova vypiplala v krabici od bot.

Účinkují: Kristýna Frejová, Ondřej Kavan, Vladimír Javorský, Ivana Sojková, Ondřej Kepka, Tereza Císařová, Klára Cibulková, Sabina Rojková, Michal Zelenka, Adrian Jastraban, Lucie Žáčková

Host: Eva Uhrová, autorka biografie Anny Honzákové

Připravila a slovem provází: Kateřina Tesařová

Režie: Michal Bureš

Narodila se 16. listopadu 1875 v Kopidlně na Jičínsku jako páté ze šesti dětí do rodiny váženého obvodního lékaře. Na snímku zápis v matrice (dole): 

 

Od dětství se zajímala o profesi svého otce, navíc měla klidnou povahu a dobrý prospěch ve škole, a tak rodiče plánovali dát ji na studia do Švýcarska. Tady to nešlo.

Anna Honzáková v roce 1902|foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Rodinná situace se ale úplně změnila, když otec Jan Honzák zemřel na rychlou tuberkulózu. Matka se s dětmi přestěhovala na Královské Vinohrady. Anna měla štěstí. Přesně v tom roce otevírala Eliška Krásnohorská v Praze dívčí gymnázium Minerva. Učební plán gymnázia Minerva – pojmenovaného podle řecké bohyně vzdělanosti – zahrnoval stejné předměty, které se učily na chlapeckých školách. Dívčí program byl ale na rozdíl od osmiletého pro chlapce zhuštěn do pěti let. Na školu mohly nastoupit absolventky měšťanky či vyšší dívčí školy, tedy dívky ve věku 14 let.

Založit dívčí gymnázium nebylo na konci 19. století nic jednoduchého. Krásnohorská nejdříve dala dohromady petici za otevření vzdělávací instituce, kterou podepsaly tisíce lidí. Úřady však reagovaly příliš pomalu, tak se Krásnohorská rozhodla vytvořit soukromé gymnázium. 

Na Minervě složila maturitu i řada dalších významných osobností, např.  dcera prvního českého prezidenta Alice Masaryková, spisovatelka Jarmila Loukotková nebo novinářka Milena Jesenská.

Definitivně se pro své povolání Anna rozhodla právě během studia na gymnáziu. K rozhodnutí ji přiměla zdravotní indispozice spolužačky, která se stala při výuce ve třídě. Studentka Anna totiž zachránila život své spolužačce, která tam dostala epileptický záchvat. Nikdo kromě nadané Anny neuměl správně zareagovat.

Už během studia na této škole bylo jasné, že Anna se stane lékařkou. Po absolutoriu pokračovala studiem medicíny nejprve na německé větvi univerzity a pak na české. Jak Anna tušila její přihláška na českou lékařskou fakultu byla zamítnuta. Jenže Anna byla odhodlaná a jen tak nevzdala, přestože nebyla řádně zapsána ke studiu, navštěvovala na univerzitě přednášky. Nevím, jestli by to dnes bylo možné.

Docházela každý den dobrovolně do poslucháren v ulici U Nemocnice či na praktická cvičení do Všeobecné nemocnice. Navštěvovala přednášky zoologů, botaniků, mineralogů a dalších odborníků. Po přednáškách se pilně učila a velice četla. Tehdy byla výuka pro ženy tabu a na radikální převrat si nikdo netroufl. Až po roce 1900 se ženy mohly stát oficiálními studentkami, přičemž v zahraničí již taková praxe byla běžná.

Ještě na škole se nechala ostříhat nakrátko a od té doby svůj účes už nezměnila. Přitom tehdy bylo běžné, že ženy si od dětství nechávaly dlouhé vlasy. Jenže ona nechtěla, aby jí při kontaktu s pacientem vlasy překážely. Krátký účes byl taky praktický s ohledem na hygienu.

„Rozhodovala se prostě podle sebe a nedbala na to, co tomu řeknou lidi.“

          Eva Uhrová, autorka biografie Anny Honzákové

Profesoři se k prvním ženám v univerzitních lavicích chovali s úctou. Studenti muži se ale se spolužačkami smiřovali hůř a dávali jim hlasitě najevo opovržení. Přes všechny nesnáze a překážky se Anna Honzáková stala první promovanou lékařkou u nás.

Diplom si přebrala v březnu 1902 v hlavní aule Karolína, kam se tlačily zástupy lidí. Všichni chtěli vidět první vystudovanou lékařku na české univerzitě. „Jste první žena - doktor lékařství na naší staroslavné univerzitě. Kéž hodnost Vaše jest vám odměnou i povzbuzením,“ pravil latinsky rektor.

Přebrání diplomu ovšem nebyl konec cesty za vysněným povoláním. Anna před sebou měla několik let praktikantské činnosti. V Praze se však místa v nemocnici nedočkala a tak odcestovala do Vídně, kde pracovala jako elévka na chirurgické klinice, následně na oddělení gynekologie a porodnictví.

Po svém návratu do Prahy si do své nové ordinace na Karlovo náměstí nechala přivézt pracovní stůl po svém otci lékaři. Čekárnu ordinace, pro níž si vybrala dům na adrese Na Moráni 7, měla téměř vždy plnou, jako gynekoložka se těšila velkému zájmu. Dnes je na domě pamětní deska:

Když otvírali ordinaci muži, čekali někdy i týden nebo čtrnáct dní na prvního pacienta. Anna měla od prvního dne plno. Chodily k ní herečky z Národního divadla, manželky profesorů i vysokých úředníků, tedy přesně těch, kteří proti studiu žen brojili. Navštěvovaly ji kromě mnoha neznámých žen, které leckdy léčila zdarma, také například Josefa Náprstková, manželka Vojty Náprstka a zakladatelka rozsáhlé sbírky lidových výšivek, spisovatelka Eliška Krásnohorská, herečky Leopolda Dostálová a Hana Kvapilová.

Finanční prostředky, které dostávala od movitých klientek, Anně pomohly zajistit provoz poradny a péči o chudé matky. Stala se také školní lékařkou na gymnáziu Minerva, kde byla profesorkou dějepisu a zeměpisu její o dva roky mladší sestra Albína.

Dvojčata z krabice od bot

Portrét MUDr. Anny Honzákové (1875–1940)|foto: Wikimedia Commons, Smiřický archív

V té době se považovalo za správné, že se vysokoškolsky vzdělaná žena nevdá, aby neodešla do domácnosti. Rodinu si mohly dovolit jen některé lékařky se soukromou ordinací.

Anna se tedy nevdala. Ale i tak byla pořád stále obklopena dětmi své starší sestry. A taky zachránila předčasně narozená dvojčata své hospodyně. Vypiplala je v krabici od bot. Nahřívala je v troubě a vyrobila si domácí inkubátor. Starala se pak o ně jako vlastní matka.

„Postupně je i vzdělávala, učila se s nimi, našla jim povolání. A když jejich matka zemřela, tak je i nadále financovala, a odkázala jim dokonce určitou částku ve svém fondu, který založila pro chudé a nezaměstnané ženy, které ke stáru živořily,“ vypráví autorka knihy. Dnes to zní jak pohádka, že? 

Honzáková byla členkou spolku Minerva, který spravoval dívčí gymnázium. Působila v Ženském klubu českém po boku Františky Plamínkové a ve Výboru pro volební právo žen. Zasazovala se o odpovědné rodičovství, razila cestu osvěty a poučování o ochranných prostředcích.

  

Anna Honzáková nakonec získala uznání i profesora Josefa Thomayera. Ten byl původně ostře proti, aby dívky studovaly a stávaly se lékařkami.

Byla proti tomu, aby interrupce nahrazovala účinnou antikoncepci, což jí levicově orientované aktivistky, které volaly po legalizaci potratů, vyčítaly. V roce 1939 musela ze zdravotních důvodů zavřít svoji ordinaci. Zemřela v Praze 13. října 1940 ve věku nedožitých 65 let. Pohřbena je na Vinohradském hřbitově.

  

Mramorový kalamář s kolébkou na vysoušení inkoustu, z pozůstalosti dr. Honzákové, 20.- 30. léta 20. století,  Sbírka Zdravotnického muzea NLK

zdroj: dvojka.rozhlas.cz, idnes, vysokeskoly.cz

Článek vychází z knihy Evy Uhrové: Anna Honzáková a jiné dámy.