Schönbrunn: Sochy v zámecké zahradě II.

 

Pokračování příspěvku - I. část ZDE

Většina soch v zámecké zahradě u zámku Schönbrunn představuje antické hrdiny, které známe z bájí a pověstí. 

Jáson: 

 

V řecké mytologii je Iásón synem dědice Iólkského trůnu Aisona. Byl vůdcem Argonautů při jejich výpravě do Kolchidy.

Když se narodil Iásón, tak byl prohlášen za mrtvého, aby mohl přežít. Byl ukryt a vychováván kentaurem Cheirónem. Bděla nad ním i bohyně Héra. Ve svých 20 letech se vrátil do Iólku získat zpět trůn. Peliás se obával své smrti, a tak Iásónovi slíbil, že mu vládu předá, pokud se zaslouží o hrdinský čin, a to přinést zlaté rouno z Kolchidy. Toto rouno bylo hlídáno strašlivým drakem, a proto se tento úkol zdál nesplnitelným.

Angerona:

Angerona, též Diva Angerona, je římská bohyně nejasné funkce známá především z díla Macrobia.

Její svátek zvaný Divalia či Angenoralia byl slaven na zimní slunovrat 21. prosince zvaný bruma. Byla zobrazována s prstem na ústech či roubíkem, to může odkazovat na svět mrtvých – Angerona by byla poté podsvětním božstvem, či na funkci ochránkyně svěřeného tajemství. Její jméno bylo již ve starověku odvozováno od latinského angor „potíže, nesnáze, úzkost“. V této souvislosti se o zimním slunovratu, kdy byl slaven jejím svátek, mluvilo jako o dní kdy je světlo úzké – lūx angusta. Sochu vytvořil Johann Christian Wilhelm Beyer, cca 1773–1780.

 

Alexander a Olympias: 

Olympias je dcera krále Epírie, později manželka Filipa II. Makedonského a matka Alexandra Makedonského - Velikého. 

 

Alexandr Veliký se narodil roku 356 př.n.l. v Pelle, které bylo hlavním městem makedonského království. Jeho vychovatelem byl Aristoteles. Na trůn usedl ve dvaceti letech a jako vládce Řecka zahájil dobývání Asie. Během deseti let vybudoval říši, která sahala z Makedonie do Egypta, Afghánistánu a k řece Indu.

Na egyptský trůn Alexandr Veliký nastoupil v roce 330 př.n.l. a dva roky předtím založil město Alexandrii, která se stala později sídlem Ptolemaiovců a hlavním městem Egypta. Významné je jeho tažení tažení proti Perské říši.

Poté, co nastoupil na trůn ve věku 20 let po smrti svého otce Filipa II ., potlačil povstání Thráků a znovu si podrobil Řecko , kde byly zničeny odbojné Théby . V roce 334 př.n.l. E. Alexander přešel do Malé Asie , čímž zahájil válku s perským státem . Za Granika porazil satrapy a za Issa (333 př. n. l.) - samotného krále Daria III ., načež si podrobil Sýrii , Palestinu a Egypt . V roce 331 př.n.l. E. u Gaugamela v Mezopotámii získal Alexandr rozhodující vítězství . Darius byl později zabit; Alexander, který obsadil vnitrozemí Persie, přijal titul „král Asie“, obklopil se zástupci východní šlechty a začal přemýšlet o dobytí světa. Na tři roky (329-326 př.nl) dobyl Střední Asii a poté napadl Indii , ale unavená armáda odmítla jít dále. Alexandr se obrátil zpět a v roce 324 př.n.l. E. dorazil do Babylonu , který se stal jeho hlavním městem. Následující rok, při přípravě na kampaň v Arábii, Alexander zemřel ve věku 32 let. Síla vytvořená během výbojů se brzy rozpadla, rozdělena mezi velitele krále - Diadochi . Nicméně díky Alexandrovým kampaním začalo šíření řecké kultury na východě, čímž byl položen základ helénismu . Alexander byl ve starověku uznáván jako jeden z největších generálů v historii. Alexandr Veliký - https://cs.wiki7.org/wiki/%D0%90%D0%BB%D0%B5%D0%BA%D1%81%D0%B0%D0%BD%D0%B4%D1%80_%D0%9C%D0%B0%D0%BA%D0%B5%D0%B4%D0%BE%D0%BD%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9

Poté, co nastoupil na trůn ve věku 20 let po smrti svého otce Filipa II ., potlačil povstání Thráků a znovu si podrobil Řecko , kde byly zničeny odbojné Théby . V roce 334 př.n.l. E. Alexander přešel do Malé Asie , čímž zahájil válku s perským státem . Za Granika porazil satrapy a za Issa (333 př. n. l.) - samotného krále Daria III ., načež si podrobil Sýrii , Palestinu a Egypt . V roce 331 př.n.l. E. u Gaugamela v Mezopotámii získal Alexandr rozhodující vítězství . Darius byl později zabit; Alexander, který obsadil vnitrozemí Persie, přijal titul „král Asie“, obklopil se zástupci východní šlechty a začal přemýšlet o dobytí světa. Na tři roky (329-326 př.nl) dobyl Střední Asii a poté napadl Indii , ale unavená armáda odmítla jít dále. Alexandr se obrátil zpět a v roce 324 př.n.l. E. dorazil do Babylonu , který se stal jeho hlavním městem. Následující rok, při přípravě na kampaň v Arábii, Alexander zemřel ve věku 32 let. Síla vytvořená během výbojů se brzy rozpadla, rozdělena mezi velitele krále - Diadochi . Nicméně díky Alexandrovým kampaním začalo šíření řecké kultury na východě, čímž byl položen základ helénismu . Alexander byl ve starověku uznáván jako jeden z největších generálů v historii. Alexandr Veliký - https://cs.wiki7.org/wiki/%D0%90%D0%BB%D0%B5%D0%BA%D1%81%D0%B0%D0%BD%D0%B4%D1%80_%D0%9C%D0%B0%D0%BA%D0%B5%D0%B4%D0%BE%D0%BD%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9

Sňatek Olympie a makedonského krále Filipa II. se stal základem spojenectví mezi oběma státy. Na makedonském dvoře zaujímala Olympias dominantní postavení mezi ostatními Filipovými manželkami. Ačkoli její syn Alexander byl mladší než jeho nevlastní bratr Arrhidaeus , byl to právě on, kdo byl díky svým talentům a schopnostem považován za následníka trůnu. Několik let před smrtí Filipa II. byla Olympias nucena uprchnout do své vlasti v Epiru. Později byla obviněna z organizování vraždy svého manžela. Olympias z Epiru - https://cs.wiki7.org/wiki/%D0%9E%D0%BB%D0%B8%D0%BC%D0%BF%D0%B8%D0%B0%D0%B4%D0%B0_%D0%AD%D0%BF%D0%B8%D1%80%D1%81%D0%BA%D0%B0%D1%8F

Vyplutí z Tróje:

Když Tróju sežehly plameny a ležela v rozvalinách, vyplul od trojských břehů se svými dvanácti loďmi i Odysseus, ithacký král. Toužil spatřit co nejdříve kouř rodné Ithaky, ale osud mu připravil nejpodivuhodnější plavbu, jakou kdy nějaký plavec zažil.

Ceres a Bacchus:

 

Bakchus  je nejenom bohem vína, ale rovněž nespoutaného veselí a bohem veškerého růstu v přírodě. Rozdával básnické a věštecké nadšení a zdraví.

Ceres je římská bohyně úrody a obilí. Její kult byl v Římě velmi starý. Ceres byla ztotožněna s řeckou Démétér a byla počítána mezi Dii Consentes – dvanáct nejdůležitějších božstev. Ceres byla uctívána jako bohyně ochraňující svobody plebejského lidu, což dodávalo jejímu kultu značný sociální a politický význam.

 

 Kalliopé:

 

Kalliopé je v řecké mytologii dcera nejvyššího boha Dia a bohyně paměti Mnémosyné. Jde o Múzu epického básnictví. Kalliopé měla syna Orfea, jehož otcem byl thrácký král Oiagros (nebo bůh Apollón), další Apollónův syn byl Ialemos, pěvec truchlivých písní, zemřel mlád.

 

Artemis:

  

Artemis v bájesloví dcera Dia a Létó; jejím bratrem je bůh Apollón, který se s ní narodil jako dvojče. Artemis je bohyně lovu a bohyně Měsíce. Proto je často zobrazovaná s lukem. Je ochránkyní lesů a divoké zvěře. Římskou obdobou Artemidy je bohyně Diana. Artemis se narodila o jeden den dříve a pomáhala své matce při bratrově porodu; proto byla tato bohyně pokládána za panenskou ochránkyni matek, Artemis Eileithyia. Dokázala se lehce urazit, ale byla výjimečně krásná; nosila luk a šípy. Mohla stejně jako její bratr Apollón rozdávat smrtelníkům náhlou smrt nebo nemoc, avšak stejně mohla i nemocné uzdravovat.

Herkules:

  

Herkules, nadlidskou silou obdařený syn boha Dia a lidské matky, putuje se svým přítelem Ioláem po starověkém Řecku a brání obyčejné lidi před válečníky, loupežníky a nadpřirozenými bytostmi. Hlavními Herkulovými protivníky jsou jeho nevlastní matka, mocná bohyně Héra, která jej chce zničit, neboť jí připomíná Diovu nevěru, později zákeřný bůh války Arés a následně zlý bůh Dahak. 

 

Najády:

Najády jsou nymfy jezerní, říční, potoční, v horských bystřinách, pramenech a zřídlech; dávají polím vláhu, zabezpečují úrodnost půdy. Najády minerálních pramenů mají léčebnou i věšteckou moc. Jejich osudy byly velice rozmanité, některé žily mezi bohy na Olympu, jiné žily na zemi se smrtelnými manžely, s nimiž musely snášet radosti i strasti pozemského života. 

 

Jsou věčně mladé a krásné, avšak nejsou nesmrtelné. Když vyschne jejích zřídlo nebo pramen, umírají s ním.

Hannibal:

Hannibal Barkas byl kartaginský generál, stratég a taktik. Žil v období převratných změn ve středomořském světě, během nichž získali Římané převahu nad takovými mocnostmi, jakými byly Kartágo, Makedonie, Syrakusy a seleukovská říše.

Jednalo se o bezesporu nejproslulejšího vojáka v dějinách Kartága. Jedním z jeho nejslavnějších činů byl pochod jeho armády s válečnými slony z Ibérie, přes Pyreneje, jižní Galii a Alpy až na sever Apeninského poloostrova na počátku druhé punské války. Po vpádu na Apeninský poloostrov rozdrtil několik římských armád v sérii bitev, z nichž nejvýznamnější jsou jeho vítězství u Trasimenského jezera a u Kann.

 

Paris:

Paris je postava z řecké mytologie, syn Priama, krále Tróje, a jeho manželky Hekabé. Podle starořeckého hrdinského eposu Íliady je klíčovou postavou vypuknutí trójské války.

Paris měl rozsoudit spor tří bohyň, která z nich je nejkrásnější olympskou bohyní. Paridův soud vyhrála a zlaté jablko Hesperidek (jablko sváru) od Parida dostala Afrodíté, která mu slíbila lásku nejkrásnější ženy světa. Tou byla Helena, manželka spartského krále Meneláa, pro kterou Paris opustil Oinóné a Helenu unesl, což vyvolalo trójskou válku. 

Únos krásné Heleny:

Vesta:

 

Vesta je v římské mytologii bohyní rodinného krbu, okolo něhož se soustřeďoval život celé rodiny. Krb se stával zárukou a symbolem trvalého usídlení rodiny. Vesta ochraňovala i oheň v krbu, který nesměl nikdy vyhasnout. Bohyně Vesta ochraňovala také obec a stát, které představovaly v přeneseném smyslu velkou rodinu. 

 

Hygie:

 

Hygieia je v řecké mytologii dcera boha Asklépia a Epione. Je bohyní zdraví, čistoty a také bohyně Měsíce.  Z jejího jména je odvozené moderní slovo hygiena. Hippokratova přísaha začíná přísahou na Hygieiu. Součástí jejích soch nebo obrazů je had, který omotává její tělo a je symbolem léčení. Dalším symbolem je miska, ze které had pije nebo někdy také roh hojnosti. 

 

 Apollón:

Apollón je považován za božstvo, které má moc nad mořem, světlem, sluncem, uzdravením, uměním, básnictvím, lukostřelbou, věštbami atd. a které též chrání stáda. Slavná Apollónova věštírna stála na Krétě. Zejména jeho schopnost uvedená jako první působí podivně ve výčtu dalších. Uvádí se však, že při udržování bohem stanovených pořádků dokázal trestat morem - jeho šípy vždy zasáhly cíl a přinesly mor. Stejně tak ale uměl nemoci léčit a dokonce i odvracet či odhánět přírodní pohromy.

Apollón je znám též jako vůdce Múz . Mezi jeho atributy patří labuť, vlci, delfíni, luk se šípy, vavřínový věnec, citera či lyra.

 

Nympha Flory:

 

Flora byla římská, původně sabinská, bohyně květů a jara. Její jméno vychází z latinského flōs „květ“ a její kult byl údajně zaveden Titem Tatiem, římským králem sabinského původu.

Nymfy jsou v řecké mytologii vodní, lesní a horské bohyně či polobohyně. Jsou to bytosti podobné našim pohádkovým vílám nebo rusalkám.

Všechny jsou krásné, jejich posláním je zpěv, tanec, zábava. Vyskytují se obvykle ve společnosti jiných přírodních tvorů, jako jsou Siléni, Satyrové, Panové nebo i ve společnosti bohů, často to je Apollón, Dionýsos nebo Hermés či Artemis.

Omfalé:

Omfalé byla v řecké mytologii lýdskou královnou.

V bájích nefiguruje pro své osobní osudy, ale jako krutá vládkyně a nymfomanka. Do jejího otroctví musel vstoupit hrdina Héraklés, aby se očistil z vraždy. U Omfalé pobyl Héraklés jeden nebo tři roky. Královna byla zlá, domýšlivá a krutá žena, která muže týrala a ponižovala. Nutila prý Hérakla chodit v ženských šatech a pracovat se služkami. Sama chodila s jeho kyjem a oděna do lví kůže. Znakem krutosti bylo prý i to, že mu dávala občas dovolenou (při jedné z nich byl na moři s Argonauty), aby pak ještě hůře trpěl otroctvím. Kromě toho se Omfalé do Hérakla zamilovala, sváděla ho a přála si, aby jí dal syna. To se jí podařilo, narodil se jí Atys, zakladatel nové dynastie lýdských králů. 

 

 Aspasia:

 

Aspasia (asi 470 př. n. l. – asi 400 př. n. l.) byla pravděpodobně manželka řeckého politika a vojevůdce Perikla. Měla pocházet z Mílétu. Byla snad i prostitutkou a filozofkou. O jejím skutečném životě není mnoho známo, existuje však řada legend a Aspasia se stala patrně jakýmsi symbolem ženství ve starém Řecku.

Zdroj: Wikipedie

Toulky českou minulostí: 137. schůzka: Karel IV. císařem

 

 „Nejistý a velmi prchavý je život. Ačkoli tvůj věk je velice svěží, přece nestojí, ustavičně letí a rychle prchá.“

"Aniž to pozoruješ, každý den tě žene ke stáří. Zatímco se ohlížíš, zatímco váháš, pokradmu se dostaví nepředvídané šediny. Anebo snad váháš, abys nezačal před časem to, k vykonání čehož, jak chápeš, sotva stačí nejdelší doba lidského života?" Takto útočil na Karla IV. slavný italský básník Francesco Petrarca. Kdyby už nemiloval svou Lauru, dozajista by největší jeho cit patřil právě českému králi. On totiž pan Petrarca v něm viděl záchranu římské říše: 

"Nemáš starost o věc všední a bezvýznamnou. Římská říše, dlouho zmítaná mnoha bouřemi, konečně složila v tvou sílu naději na záchranu a po mnohých pohromách se jakž takž zotavuje pod záštitou tvého jména. Ale pouhou nadějí se již déle nemůže živiti. Cítíš, jak veliké a jak posvátné břímě starostí jsi vzal na sebe; dones je až do konce, prosíme, a učiň to co nejdříve. Kéž tě nezdržuje starost o věci zaalpské, kéž tě nezdržuje sladkost rodné země! Tam ses narodil, zde jsi byl vychován, tam máš království, zde máš království i říši. A řekl bych s dovolením všech národů a zemí: když najdeš všude údy, zde najdeš samu hlavu monarchie."

V prosinci roku 1352. zemřel Karlův učitel Pierre de Rosiers (který vstoupil do dějin pod papežským jménem Klement VI.). Nejdříve rád pomohl svému mladému příteli k místu na slunci, aby pak léta litoval, že se neujal někoho jiného. Méně schopnějšího. Teď byl ale vytoužený vrchol Karlovy kariéry na dosah ruky. Nový muž na Petrově stolci (papež Innocenc VI.) sice také nějak moc nespěchal, aby Karla pomazal, ale nebylo v jeho silách tomu zabránit. Král český a římský se právě otřepal z tetraplegie (neboli z těžkého ochrnutí na všechny čtyři končetiny) a vyvinul tu nejvyšší aktivitu. Brzy dosáhl cíle.

"Konečně tedy jsi přišel. Tvá vřelá náklonnost k otci zdolala drsnou cestu!" vykřikuje z Říma Francesco Petrarca slovy Vergiliovými, ale vzápětí už dodává sám za sebe: "Pro mne již nejsi králem Čech" (pro nás také ne, neboť Karel byl (mimo jiné) králem Českého království, a to je trošku rozdíl: dnes i tenkrát), "pro mne jsi králem světa, jsi již římským císařem, jsi již skutečným caesarem. Najdeš (nepochybuj o tom) připraveno všechno, co jsem ti sliboval: korunu, říši, nesmrtelnou slávu a otevřený přístup do nebe a úhrnem všechno, co je dopřáno člověku si přáti nebo doufati. Již tě v duchu vítám při přechodu přes alpské hřebeny, a zajisté ne sám. My jsme tě, císaři, jak jsem říkal od začátku, pokládali za Itala, ať máš původ kdekoli. A věru nezáleží na tom, kde ses narodil, nýbrž k čemu. Buď živ a zdráv, císaři, a pospěš!"

Do Říma se vypravil Karel na sv. Václava (na tohoto světce si velice potrpěl, konce konců sám byl původně taky Václav), a to z Rakous, kde právě pobýval, bezpečnou cestou přes Salcburk do Udine. Tam ho uvítal srdečně jeho nevlastní bratr, aquilejský patriarcha Mikuláš. (Jestli snad někdo zapomněl, co to bylo za Mikuláše - a já se nikomu nedivím: tak tento bratříček se narodil jako nemanželský). Sdělil mu radostnou zprávu, že právě zemřel Karlův zavilý nepřítel, kardinál Visconti. Pan kardinál byl po papežovi jedinou zbývající překážkou na Karlově cestě za císařskou korunou. Neboli: další potvrzení pravidla, že nepřátelé Karla IV. sami věděli, kdy mají odejít - nejčastěji tak, že zemřeli (aniž se o to král nějak přičinil). Měl zkrátka neskutečné štěstí. Pozůstalí synovci bojovného kardinála byli přístupni dohodě, Karla do Milána pustili a dali ho korunovat lombardskou královskou korunou. Korunovaný lombardský král jim za to potvrdil privilegia. Obratem za ně inkasoval 200 000 zlatých na svou římskou jízdu. Dnes bychom řekli: sponzorský příspěvek.

Na tehdejší dobu velice zvláštní bylo, že Karel pozval Francesca Petrarcu do Mantovy. Petrarca pozvání s potěšením přijal. Zdržel se v mantovském Karlově sídle několik dní. Diskutovali spolu dlouhé hodiny, často až pozdě do noci při procházce zahradou. Král se dal informovat o básníkových filosofických spisech a úvahách a velice s ním polemizoval. Pozval Petrarcu i do svého korunovačního průvodu. Básník však nepřijal (kdyby se na delší dobu vzdálil ze svého místa u milánského dvora, možná by o ně přišel - budiž tato zkušenost varováním i pro mnohé dnešní politiky). Průvod to vzal přes Pisu (tam si dal Karel rendez-vous se zbývajícími hodnostáři), a začátkem dubna 1355. roku pak stanul spolu s téměř čtyřmi tisíci rytíři před branami Věčného města. "Ve středu před svátkem Božího hodu velikonočního pan Karel, zajisté maje na mysli onen výrok v evangeliu - každý, kdo se ponižuje, bude povýšen - vstoupil do Říma pokorně a pěšky, přestrojen za poutníka, a ačkoli mu Římané přišli naproti s převelikou slavnostností, přece on, pohrdaje světskou slávou, vkročil do svatého města tajně a po tři dny obcházel skrytě s velikou zbožností všechny svatyně, a jeho vlastní lidi ho nepoznali."

Což o to, v převlecích a v maskování byl Karel IV. mistr. Jenomže do Říma se vypravil inkognito, protože papeži původně slíbil, že se v tomto městě nezdrží déle než dvacet čtyři hodiny. Dodatečně sice Svatý otec od tohoto požadavku upustil, ale Karel jeho laskavosti nechtěl zneužívat. On byl v jádru velice romanticky založen a tak vstoupil do Říma přestrojen za prostého poutníka. Požádal o nocleh v domě člena kapituly sv. Petra a na Velký pátek si prohlížel, nikým nepoznán a nerušen, hlavní římské chrámy a trosky starověkého města. Teprve na druhý den - to už byla Bílá sobota - se dal poznat, přijal ve vatikánském paláci představitele římského senátu a přenocoval tady jako papežův host.

"Na Boží hod velikonoční časně ráno vyjel pan Karel na pole mimo město a tam k němu přišli Římané a převeliké množství lidí ze všech končin světa, všichni sedíce na silných koních, ve zbrani a v přilbách s chocholy, připraveni jako k boji, projevovali svou pohotovost k službám.
Potom vjede první panovník světa, provázen velikým množstvím lidí, do města o třetí hodině toho dne s mocí a nádherou, opásá četné, ba nesčetné bojovníky rytířskými pásy a jest na schodech před chrámem svatého Petra radostně a velmi slavnostně přivítán. Jest uveden do chrámu a po předchozím požehnání a obvyklých obřadech jest při slavné mši pomazán a korunován za císaře celého okrsku zemského zároveň se svou manželkou, paní Annou, dcerou někdejšího vévody svídnického. Nesmírná radost a nevýslovné potěšení naplnilo tehdy celý český národ, když viděli svého krále na vysokém trůnu a korunovaného císařskou mitrou. Všichni volali Kyrie eleison a zpívali Tě Boha chválíme." 

Musela to být sláva. Taky že byla. Lucemburk se ocitl na samém vrcholu slávy. Výš už to nešlo. V pojmech středověku byl pánem světa. Ano. Jenom mi tam nesedí jedno jméno. Jméno jeho manželky, teď už i císařovny. Anna to byla pořád, ale ten její původ. "Dcera někdejšího vévody svídnického." Karlova manželka Anna byla přece příjmením "Falcká." To byla Karlova první Anna. Tahleta Svídnická byla v pořadí druhá, jinak mezi královými manželkami už třetí. "V den Mláďátek 28. prosince odešel z tohoto světa Václav, dvouletý chlapec, prvorozenec pana Karla, jejž měl s paní Annou, dcerou falckrabího rýnského, a byl pohřben v otcově hrobce." Karlovi zemřel první a jediný synek, ani ne dvouletý. Tatínek s ním měl veliké plány - chtěl jeho prostřednictvím posílit a rozšířit české panství. On totiž zamýšlel sňatek toho jednoročního děcka s dvanáctiletou dědičkou Svídnicka Annou (Svídnicko byla jedinou zemí, která ve Slezsku ještě nepatřila lucemburskému panství).

Po necelých dvou letech však zasáhla Karla další ztráta: "1. února 1352. roku zemřela ve dvaceti třech letech věku svého paní Anna, dcera falckrabího rýnského, manželka pana Karla a byla pohřbena v Pražském kostele." Sedmatřicetiletý dvojnásobný vdovec Karel tedy zůstal zase sám. Měl jediné dítě. Dceru z prvního manželství, jedenáctiletou Kateřinu. Dvě děti mu už zemřely. Kateřina byla od šesti letech zasnoubena s Rudolfem Habsburským, o dva roky starším. Karlovi tedy nezbylo, než aby se zase ženil. Tentokrát už nemusel (jako císař) dávat na žádné dobré rady a mohl se rychle rozhodnout, a jeho volba byla z jeho četných neočekávaných tahů, kterými tak rád překvapoval Evropu. "Pan Karel táhl do Uher a vzal si tam za manželku paní Annu, dceru zemřelého svídnického vévody, jediné dítě, dědičku onoho vévodství a slezských zemí."

Anna Svídnická. Není to táž dívenka, se kterou chtěl Karel oženit svého synka Václava? Táž. Anna byla o jedenáct let starší než Karlův mrtvý synek a o třiadvacet let mladší než její nový ženich, tedy otec původního ženicha. V době svatby byl Karel sedmatřicetiletý, zatímco Anně bylo třináct nebo čtrnáct. "První námluvy zdá se, že se staly ve Vídni v měsíci březnu 1353. roku," tedy pouhý měsíc po smrti Karlovy druhé ženy. "V měsíci květnu pak zajev si Karel IV. osobně do Budína ke králi Ludvíkovi, slavil tam oddavky své s krásnou, milováníhodnou a pobožnou Annou Svídnickou." A pozor, nyní něco pro milovníky příbuzenských hlavolamů: Anna byla dcerou svídnického vévody Jindřicha a jeho ženy Kateřiny, což byla sestra uherského krále Ludvíka, který byl ještě donedávna zetěm Karla IV., neboť si vzal jeho dceru Markétu. To znamená, že Karel byl (sice nepřímo, ale přece) se svou novomanželkou spřízněn.

Neradi bychom nahlíželi do svědomí a do pravosti citů císaře a krále Karla (i když svou druhou Annu měl bezpochyby rád - porodila mu ostatně dvě děti), ale je nabíledni, že jemu nešlo ani o tak o onu mladičkou dívenku jako spíš o její významné věno. Žádost o ruku ze strany tak významné osobnosti, jako Karel byl, tak ta se určitě nemohla odmítnout. Naopak, byla s radostí přijata. Kdopak by se taky nadál (a to svídnické vévodské děvče ze všech nejmíň), že bude v patnácti letech korunována římskou císařovnou. "Z Budína odejel Karel s novou manželkou skrze Moravu a část Čech přímo do Svídnice, kde kníže neteři své, mladé královně Anně k dědictví zapsal všecky své země a nazítří již obyvatelé měst i zemí Svídnicka i Javorska budoucí své panovnici i dědicům jejím slibovali člověčenství."

Zdá se, jako by Karel v této době šel z jedné slavnosti do druhé. Tu hostina pohřební, hned vzápětí nato hostina svatební, na níž zase navazovala korunovace, přijímání či udělování zemí v léno, pasování na rytíře. Když on si středověk si potrpěl na obřadnost. (Jenom středověk? Pravda. Rituály známe i ze století současných, a že jich bylo! A ještě je!) V ceremoniálech, konaných podle přesně zachovávaného scénáře, se v době Karlově vlastně zrcadlila úcta k jistým normám. O jejich nadčasové platnosti byli lidé z hloubi své duše přesvědčeni. Na rozdíl od mnohých rituálů docela nedávných. Promítal se do nich fakt, že každý člověk byl někomu podřízen. Poddaný stál ve vazalském vtahu vůči feudálovi, ale ten byl vazalem svého seniora, lenního pána, například knížete nebo krále. Dokonce i osobnosti stojící na samé špici společenského žebříčku, tedy císař a papež, tak i ti byli pokládáni (aspoň teoreticky) za vazaly boží. On se vlastně kdejaký akt proměňoval v jakousi symbolickou proceduru. Ano, třeba korunovace. Lenní hold. Přerušení svazku s pánem. Účast na turnaji. Vypovězení války. Slavnostní hostina. A každý zúčastněný měl v tomhletom spektáklu svoji roli, a tu roli doslova hrál.

"Rytíř se nemohl řídit zdravým rozumem, nýbrž musel přizpůsobit své jednání požadavkům stavovské etiky. Jestliže například přicválal v největší bitevní vřavě ke králi s bojovou zprávou, nesměl na něj promluvit první a čekal, až ho panovník osloví, i když se toto prodlení neblaze projevilo na průběhu bitvy." Jestliže rituály, společenská pravidla a ceremoniály zavazovaly každého středověkého jedince, o to víc platily pro císaře! "Když císař a císařovna usedli u tabule na vyvýšeném místě," zpravuje nás o takové jedné císařské velkoslavnosti Karlův dvorní kronikář Beneš Krabice z Weitmile, "přišli říšští úředníci a vykonávali, jak je zvykem, své služby. Nejprve se dostavili arcibiskupové trevírský, mohučský a kolínský s císařskými pečetěmi, protože jsou kancléři neboli zástupci, každý na svém místě. Potom přijel před stůl arcimaršálek, vévoda saský, a to na velikém oři, nesa ve stříbrné nádobě oves pro císařovy koně, a usadil každého z knížat u stolu na místa pro ně připravená. Po něm přijel na silném koni arcikomorník, markrabí braniborský, nesa zlatou mísu a krásné ručníky, a podal vodu císaři sedícímu na trůně. Po něm přijel falckrabí rýnský, nesa na zlatých miskách lahůdky, a napřed je ochutnav, předložil je císaři. Dále přišel vévoda lucemburský, který jako bratr pana císaře představoval osobnost arcičíšníka - českého krále, nesa v zlatých číších víno, a napřed ho okusiv, dal císaři píti. Nakonec přijdou arcilovčí a podlovčí s mnoha loveckými psy a rohy, a dělajíce veliký halas, přinesou s veškerou hbitostí k panovníkovu stolu jelena a kance. A byla vystrojena převeliká hostina, že nikdo nepamatuje podobné." 

 

Busta Beneše Krabice v triforiu Svatovítské katedrály.

 

Za svého mládí ve Francii byl Karel mnohokrát očitým svědkem přijímání lenních přísah a udílení lén. On taky francouzský dvorský ceremoniál záležitosti s lény přivedl k největší myslitelné dokonalosti. Něco takového muselo lákat početné diváctvo. Však se tahleta podívaná odehrávala na těch největších náměstích anebo za městem - na rozlehlých prostranstvích. Na lešení pokrytém purpurem a drahocennými látkami stál pod baldachýnem trůn. Panovník na něj zasedl v plném majestátu, tak, jak ho zobrazují třeba pečetě a mince. Po panovníkově boku stál dvorský maršálek s taseným mečem a další přední dvořané. Duchovní i světští vazalové předstupovali s praporci svých zemí, avšak při skládání lenního slibu a přísahy je museli odložit. Teprve po tomto aktu - na znamení právoplatnosti jejich vlády - jim byly zase slavnostně odevzdány.

V Praze se holdy konaly pravidelně na Staroměstském náměstí, ale když vzniklo Nové Město, tak zřejmě i na jeho mnohem větších ryncích. Slavnostní audience byly zase mnohem komornější. Karel je udílel ve velkých sálech residenčních paláců, na trůně, v majestátu, obklopen dvorskými úředníky, svými rady a dalšími dvořany. Jména a hodnosti příchozích ohlašovali heroldi za zvuku trub. Panovník vyslechl jejich žádosti, převzal písemné podklady a také - no, copak ještě převzal? - dary. Cenné dary. Mnohé dary. Ty dary odevzdávali králi nejenom žadatelé, ale též měšťané - jako projev oddanosti. Někdy šlo o skutečné přísahy věrnosti, poddanství a poslušnosti (jako například v Lucce - tu Karel dobře znal ze svých mladých let; založil tam taky universitu). Luccu osvobodil od dosavadní podřízenosti Pise a povýšil ji - za 300 000 zlatých - na říšské město.

Toho dne už od rána rozhlašovali císařští heroldi po městě výzvu, aby se všichni obyvatelé dostavili večer s úderem zvonu ke složení holdu. Před branou kostela, na lešení pokrytém samety a hedvábím stál mohutný trůn s baldachýnem. Karel IV. na něj usedl ozdoben císařskými insigniemi, obklopen duchovenstvem a svými dvořany. Před trůnem poklekli zástupci města a přednesli žádost o jeho povýšení. Císař vyslovil svůj souhlas (ten souhlas byl v italštině), načež měšťané složili přísahu za sebe, obec a shromážděný lid. A co bylo s těmi třemi sty tisíci? Ty už dávno plnily Karlovu pokladnu. Na závěr slavnosti předstoupil před trůn bohatý obchodník Bartolomeo a jako symbol nové svobody vyzvedl na ramena svého čtyřletého synka. Císař chlapce dotykem ploché strany meče pasoval na rytíře a na památku události mu dovolil nést jméno Carlo. (Poznámka na okraj - jeho jméno, tedy Karlovo, nesli v Itálii nejenom hošíci, ale i pevnosti. Jako mladík založil ve vzdálenosti asi deseti mil od Luccy pevnost, která byla pojmenována na jeho počest Montecarlo.)

Ne vždycky ale skončilo takové okázalé holdování spořádaně. On si taky císař nechával semtam holdovat ve městech, jejichž obyvatelé byli přesvědčeni, že takové holdování je věc zcela zbytečná. Nebo si to myslela aspoň část hostitelů. Jako například ve slavném městě se šikmou věží, kam se Karel vydal hnedle po své korunovaci na římského císaře. "Jako ve všech větších městech italských, tak i v Pise té doby počítaly se dvě nepřátelské strany," dozvídáme se od Františka Palackého. "Když bylo holdováno císaři v městě veřejně, strany obě nepohodly se mezi sebou tak krutě, že císař sám všemožně se musel přičiňovat, aby mezi rozdrážděné strany uvedl smíření a pokoj. Ale jeho přátelské chování k Florenťanům, dávným nepřátelům Pisy, poskytlo některým lidem, příležitost k roznášení zlovolných pověstí. V noci v domě městském, kde Karel s manželkou svou přebýval, vzňal se oheň, jenž tak náhle se vzmohl, že císař, císařovna i domácí čeleď jejich jen s nebezpečím život a polonazí utéci mohli do sousedního dvora, zbrojnice však městská i zásoby branné všecky shořely. Proto jali se zlovolníci šířiti řeči, že prý císař sám dal založiti oheň, aby Pisánské tím snáze Florenťanům podrobiti mohl. Nevole u lidu tak zrádně podněcovaná vypukla dne následujícího ve veřejné povstání, kde vzbouřenci s křikem ´na zdar lidu! - smrt císaři!´- zatarasili ulice a obsadili všecky brány městské. Když pak vojsko jeho pospíchalo k jeho obraně, strhly se v městě půtky nadmíru krvavé; přes 150 mužů přišlo tu o život a utýrané mrtvoly jejich házeny do řeky Arna. Vítězství se pak naklonilo úplně ke Karlovi - povstalci rozprášeni, náčelníci jejich schytáni, pokoj v městě opět obnoven. Polekaná císařovna odejela ven z města, císař nařídil sudímu, aby zasedl k soudu nad povstalci, z nichž sedm bylo do pěti dnů od povstání na veřejném náměstí postínáno. Ohavné tyto výstupy jak císaři, tak i císařovně znechutily další pobyt v Itálii, takže toužili navrátiti se přes Apeniny a Alpy zase nazpět."

Doma, v Českém království, to bylo jinačí holdování. Dovedeme si představit, že se na ně Karel celou dobu, co byl v Itálii, těšil: "Když pak Karel IV., vraceje se u Itálie co korunovaný císař a blížil se opět ku Praze, přišlo jemu vstříc veškeré duchovenstvo a šlechta a obyvatelstvo až do Berouna, i vedli ho se vší slavností, při všeobecném lidu jásání a zvonění všech zvonů do hlavního jejich sídla. Byloť to poprvé, že Čechové svým vlastním jmenovati mohli císaře římského, vrchního pána všeho křesťanstva." 

Zdroj: Josef Veselý 

 

Horní náměstí a Edelmannův palác v Olomouci

 

V seriálu o Olomouci nemůže chybět to, co se považuje za centrum města. Jsou to dvě náměstí  - Horní a Dolní. Pokud si myslíte, že Horní náměstí je položeno výše, mýlíte se. Za nejvyšší bod Dolního náměstí je považována Neptunova kašna a ta má o 3 m vyšší nadmořskou výšku než Sloup na Horním náměstí. 😃

Na náměstí před radnicí je pěkný model města, hezky popsaný a zájem lidí je velký. Za slunečného dne byl trochu problém model fotit, navíc po historické dlažbě se nechodí nejlépe. 

 

To je Horní náměstí s radnicí uprostřed a Sloupem Nejsvětější Trojice. 

Horní náměstí je považováno za pomyslný střed města. Starší je Dolní náměstí, kolem kterého se usazovali kupci a ti založili trhovou osadu. Jak lidí přibývalo, bylo třeba rozšířit území, ale nastal problém. Dále od Dolního náměstí bylo bažinaté území a v bažinách by kupecké vozy uvízly. Proto na začátku 13. století prozíraví měšťané přišli s nápadem (dnes bychom řekli předložili projekt) bažinatý prostor vysušit. S tím už tehdy byly zkušenosti. A tak Horní náměstí je na místě původní bažiny ze začátku 13. století. Jak uvádí první písemná zmínka o městě - v r. 1261 dal král Přemysl Otakar II. svolení k vybudování tržnice, na jejímž místě později vznikla známá radnice. Ve středověku města měla práva a někdo (vrchnost) jim je musel udělit.

Náměstí vždy přitahovalo a tak od středověku si tam bohatí měšťané a kupci budovali své domy. Odjakživa byl o stavební parcely na náměstí zájem. Tím význam celého náměstí rostl. 

Posuneme se v čase, v r. 1899 byla přes náměstí vedena tramvajová trať od hlavního nádraží na Novou ulici. Podobně jako jinde, i zde přišli na to, že to není výhodné a r. 1954 byly tramvaje přesunuty mimo náměstí, jak to už známe. V době první republiky a těsně po druhé světové válce se náměstí jmenovalo Masarykovo. 

Z Horního náměstí jsem už představila dvě kašny ZDE  a ZDE , dnes jsem z významných domů jsem vybrala ten, který naproti radnici nepřehlédnete. 

______________________________________________________

Edelmannův palác  

V letech 1570-1586 byl postaven tento dvoupatrový renesanční palác na místě dvou měšťanských domů. Václav Edelmann z Brodsdorfu, jeden z nejbohatších lidí v Olomouci a její purkmistr (starosta města) v letech 1559-1563, nejdříve ty dva domy koupil, nechal zbourat a začal tam budovat palác, který stojí dodnes. Dokončení se však nedožil. Původní lodžie na hlavním průčelí byly zazděny při neorenesanční úpravě v letech 1867-1871, bohatá sochařská výzdoba fasády naštěstí zůstala nedotčena. Honosný kamenný vstupní portál nese kromě rodinného znaků Edelmannů rovněž symbolizované portréty Václava Edelmanna a jeho syna. 

 

  

Renesanční portál a hlavní vstup do pasáže z Horního náměstí. Průchod výborně propojuje Horní náměstí s prostorem před kostelem sv. Mořice - druhé foto. V pasáži je tato keramická kašna:

 

    

Edelmannův palác ze 16. století, sloužil od roku 1816 jako sídlo  velitelů olomoucké pevnosti. Nejvýznamnějším obyvatelem byl v letech 1829-1831 generál jezdectva, hrabě Jan Josef Václav Radecký z Radče. Byl to významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor, jeden z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století.  V roce 1892 byla do hlavního průčelí paláce osazena pamětní deska velitele pevnosti maršála Radeckého. 

 

 

Také jsou zde renesanční reliéfy zachycující příběhy ze Starého a Nového zákona. 

 

Vlevo před velkými reliéfy vidíme Lukrécii vrážející si dýku do prsou, uprostřed blíže neurčeného římského vojína a vpravo Juditu s mečem a s uťatou hlavou Holofernovou. 

 

 

První velký reliéf v horní řadě zleva znázorňuje Lota a jeho dcery.  

Tu řekla prvorozená té mladší: "Náš otec je stařec a není muže v zemi, aby k nám podle obyčeje celé země vešel. Pojď dáme otci napít vína a budeme s ním ležet. Tak dáme život potomstvu." 

 

 

Na dalším je zobrazeno „Narození Páně“. 

Pastýři pravili k sobě vespolek: "Pojďme až do Betléma a vizme tu událost, kterou Pán oznámil nám." I přišli s chvatem a nalezli Marii a Josefa i dítko uložené v jeslích. 

 

 

Potom následuje „Kristus a Samaritánka u Jákobovy studny“. 

"Každý, kdo pije z vody této, žízniti bude opět; kdo však se napije z vody, kterou já mu dám, nebude žíznit na věky." 

 

 

Zde jsou vyobrazeni Adam a Eva v ráji. 

 "Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost." 

 

 

Vlevo menší reliéf znázorňuje alegorii Lásky s dvěma dětmi, vpravo Kristus s Jajrem a Uzdravení ženy krvotoké. 

 

 

Druhý zleva je „Šalamounův soud“. 

 "Rozetněte to živé dítě ve dví. Jednu polovinu dejte jedné a druhou polovinu druhé." 

 

 

Kristus s Jajrem a jeho prosba. 

"Dcera má skonává, pojď, vlož na ni ruku, aby se uzdravila a byla živa." 

 

 

Na posledním reliéfu je Uzdravení ženy krvotoké. 

 "Dotknu-li se jen roucha jeho, budu uzdravena." Ale Ježíš se obrátil a uzřev ji, pravil: "Buď dobré mysli, dcero, víra tvá tě uzdravila." 

 

 

Hezky zdobená jsou i ostatní okna bez biblických výjevů.

V letech 1850–1904 v paláci sídlila správa města, protože radnice v tu dobu sloužila justičním potřebám. Edelmannův palác, zvaný v 19. století též Obecní dům, plnil i kulturní funkce, byl zde nejdříve koncertní sál pro Collegium musicum, pak galerie, knihkupectví nebo první stálé olomoucké kino.

 

Edelmannův palác stojí v zástavbě řady domů.

 

Pro úplnost: 

 

Renesanční pohřební kaple, kterou si nechal v roce 1572 postavit Václav Edelmann z Brosdorfu na severní straně kostela sv. Mořice v Olomouci. Byl to finančník a už od r. 1556 zastával úřad císařského výběrčího daní, což mu vyneslo skvělé postavení. O jeho finančních možnostech svědčí dodnes tzv. Edelmannův palác. 

 

Erb Václava Edelmanna na rodinné pohřební kapli v Olomouci.

Zdroj: Wikipedie, olomouckanoc.cz