Toulky českou minulostí: 37. schůzka: Atentát na knížete Václava + oslavy 1100 let sv. Ludmily

 

Opět se setkáme se čtvrtým českým knížetem a čtvrtým světcem naší historie. Byly o něm napsány desítky knih, také divadelní hry, dokonce i film byl natočen, a přitom není nikdo, kdo by s jistotou znal jeho byť ta nejzákladnější životopisná data, natož detaily z jeho soukromého či politického života.

Václav. Všechna konkrétní fakta o jeho osudech skoro výhradně čerpáme z církevních textů, z legend o svatém Václavovi, což je literatura, ale ne historický pramen. Takový příběh z legendy nereferuje o tom, co se skutečně událo, ale o tom, do jakého šatu byly kdysi skutečné děje převlečeny, a to proto, aby o to víc vystoupila do popředí postava hrdiny. Mučedníka, světce, martyra. Slovo "martyr" je řeckého původu a znamená svědka. Kristova svědka, jenž prolitím krve přísahá na pravdivost křesťanského učení.

Jeden jediný svědek

Widukind. Ano, kromě martyra neboli svědka Václava tu jeden skutečný svědek přece jenom je. Saský kronikář. Jeho úkolem bylo zachytit slávu a velikost činů saských panovníků, kteří se zrovna tehdy drali do popředí evropské politiky. Pro naši zprávu o Václavově cause má Widukindovo svědectví jednu obrovskou cenu: Jde o záznam současníka. Widukind žil za vlády Boleslava I., Václavova bratra, takže jeho údaje pocházejí prakticky, mezi všemi dnes známými prameny, z doby nejblíže k oné tragédii.
Přesněji řečeno: Widukind své kronikářské líčení psal jako mnich v benediktinském klášteře v Corveji, nedaleko vestfálského města Höxteru.

Ony ty jeho kroniky jsou vlastně dvě. V první líčí vládu Jindřicha I. Ptáčníka, druhá zachycuje panování Jindřichova syna Oty I. a jeho úspěchy. Tedy – mezi námi – není to kdovíjak plynulé vyprávění, najdeme v něm pasáže, které časově jaksi přečuhují, někdy se Widukind vrací zpět, jindy použije slůvko "interea" (tedy "mezitím"), ale k tomu "interea" už neuvádí žádné datum, takže jenom hádáme, kdy toto "interea" proběhlo. Z těchto všech nedůsledností vznikly problémy. "Když své poddané Jindřich přivykl zákonu a kázni," tak tady je ve Widukindově kronice první zmínka o Václavovi. Zatím sice jmenuje jenom saského Jindřicha, ale i na pražského knížete přijde řada: "Vytrhl náhle proti Slovanům, řečeným Havolané. Zkrušil je mnohými bitvami a utábořiv se konečně za tuhé zimy na ledu, vyhladověním, mečem i mrazem dobyl hradu, který se jmenuje Brandenburg. Spolu s hradem se zmocnil celé krajiny a obrátil se proti kraji Daleminců, proti nimž mu válečné tažení již kdysi zanechal otec jako úkol. Oblehl město jménem Gana a dvacátého dne je dobyl. Kořist z města odevzdal vojákům, všechny dospělé dal pobít a chlapce a dívky vzal do otroctví."

Brandenburg a Gana – kdepak tato slovanská města ležela? Brandenburg, ten je ve středním Německu. Česky se mu taky říkalo Braniboř. Byla to skoro nedobytná pevnost, rozkládaly se kolem ní bažiny... Jenomže Sasové využili toho, že v zimě zamrzly. A ta Gana? Leží nedaleko Míšně. Dodnes se tam nacházejí vlastně tři místa s tímto jménem, o jedno z nich tehdy běželo – Jahna, Oberjahna a Niederjahna. Zatímco Braniboř patřila Havolanům (tekla tam taky říčka podobného jména), byla Gana městem jiného slovanského kmene, Glomačů. Těch slovanských kmenů, se kterými udělal Jindřich I., zvaný Ptáčník, krátký proces, bylo ale víc. Kromě Daleminců a Glovačů ještě Bodrcové, Luticové a Ratarové.

Podíl vlastní matky

Historik František Palacký se zmiňuje, že se do toho sasko-slovanského konfliktu nějak vmísila nezničitelná kněžna Drahomíra: "Zdá se, že Drahomíra ve všeslovanském tom boji poslala pomoc jakousi krajanům svým Stodoranům, kmenu lutickému, který králi velmi silný odpor činil; aspoň neví se o jiné příčině, pro kterou král onen počal Čechy stíhati válkou..." Jindřich tedy táhl ze severu k jihu, až se dostal k nám: "S celým vojskem se odebral ku Praze, hradu Čechů, a jejich vládce přijal v poddanství; vykládají se o něm jakési zázraky, ale přecházíme je raději mlčením, protože je nezkoumáme. Byl to však bratr Boleslava, jenž zůstal po dobu svého života císaři věrným a užitečným. Král tudíž učinil Čechy poplatnými a vrátil se do Saska..."

Tak, a máme to tady: "Frater tamen erat Bolizlavi, qui quamdiu vixit, imperatori fidelis et utilis mansit...." = "Byl však bratr Boleslava, jenž zůstal po dobu svého života císaři věrným a užitečným..."  K čemu nebo spíš ke komu se vlastně vztahuje věta, začínající qui – v překladu jenž? K nejmenovanému Václavovi, nebo ke jmenovanému Boleslavovi?

Ano, odpověď právě na tyto otázky nám usnadní do jisté míry určit, jak to bylo se zavražděním knížete Václava, a taky kdy k tomu došlo. Většina badatelů se shoduje v názoru, že tím vládcem, k jehož Pražskému hradu přitáhl Jindřich, byl Václav. Tomu by odpovídala jedna Widukindova poznámka – totiž že se o tomto panovníku vykládají zázračné věci. Volně přeloženo: dělá zázraky. No tak to rozhodně nemohl být Boleslav. Nejmírnější přízvisko, které o něm kolovalo, znělo: bratrovrah. V té době, kdy Jindřich zase jednou po německu řešil slovanský problém, a to osvědčeným způsobem: masovým terorem a etnickými čistkami, tak v té době vládl na Pražském hradě Václav. Opravdu to byl on?

Problém se zájmenem

Widukind ho nejmenuje, je pro něho nepojmenovaným panovníkem, na rozdíl od Boleslava. Ale proč? Poněvadž Boleslav se stal později vážným nepřítelem Widukindova pána Oty. Poněvadž Boleslavovo jméno bylo známo v Evropě jako jméno panovníka, který si opravdu dovolil hodně: postavil se na odpor německé rozpínavosti.

Qui... co dokáže jedno jediné zájmeno o délce tří písmenek... Ano, my to "qui" neboli "jenž" můžeme v té větě vyložit dvojím způsobem. Tak prosím: "Byl to však Boleslava bratr Václav, jenž zůstal po dobu svého života císaři věrným a užitečným..." Anebo ještě jedna možnost: "Byl to však bratr Boleslava, jenž  (Boleslav) – zůstal po dobu svého života císaři věrným a užitečným." Tak – o kom je vlastně řeč? Latinské znění dovoluje oba výklady. "Když byl kníže Václav zavražděn," tvrdí historik Josef Pekař, "byl Jindřichův nájezd na Prahu v podstatě trestnou výpravou, namířenou proti Boleslavovi za jeho předchozí zločin." Za bratrovraždu.

"Neboť Václav byl Jindřichovým přítelem a spojencem, a ten ho proto – když je Václav Boleslavem zavražděn – mstí." Ale ještě na jednu možnou souvislost Josef Pekař poukazuje: "Vykonavateli a představiteli římskoněmecké moci říšské vůči českým kmenům byli Bavoři (Čechové patřili k diecézi v Řezně i církevně), ale v době Václavově se stal nositelem královské moci jiný německý kmen, Sasové." Což znamenalo, nebo mělo znamenat, že královské sídlo měli Čechové spatřovat nikoli již v Řezně (tedy v Bavorsku), kde všude bylo vidět stopy světovládné moci římské, ale někde v Merseburku nebo Quedlinburku (to znamená v Sasku) v tamních dřevěných hradech, jakým byla i Praha, kde jako v Praze teprve nedávno byl stavěn první kostel nebo prvá zeď z kamene.

V té době však v Řezně vládl vévoda Arnulf, "ten se Jindřichovi vyrovnal svou mocí a nepochybně byl i přesvědčen, že se královské koruny mělo dostat jemu, nikoli Sasu Jindřichovi." Ti dva se dostali do křížku, Jindřich vytáhl k Řeznu a Arnulfa si podmanil. "Z toho plyne sdostatek jasně," uzavírá svou hypotézu Josef Pekař, "že boj o svrchovanost nad Čechy v době Václavově byl bojem Sasů s Bavory, boj o Čechy, ne s Čechy." 

A co sami Češi? "Václav se rozhodl pro Sasy. Mnich Kristián, jinak strýc sv. Vojtěcha (to s tím strýcem byla ovšem jenom domněnka pana Pekaře), tvrdí, že sv. Václav byl s králem Jindřichem spojen vytrvalým přátelstvím. Naší plné víry zasluhuje rovněž tvrzení v pozdní variantě této legendy, totiž že Václav obdržel od Jindřicha část národního pokladu saského, ostatky svatého Víta, a že proto tomu saskému světci zasvětil svůj nový chrám na Hradě pražském..."

Ptáčníkův rozlet

Jindřich si to tedy namířil ze Saska na jihovýchod, cestou zlikvidoval několik slovanských sídel a zdecimoval pár slovanských kmenů, až nakonec dorazil do Prahy. Tam ale nevládl Boleslav. Ani nemohl, protože knížecí stolec se vraždou jeho bratra uprázdní až za šest nebo možná sedm let nato. Každopádně roku 935. Toto datum Václavovy vraždy se zdá být podle dnešních znalostí pravděpodobnější než 929. My se k tomuto problému v Toulkách ještě vrátíme. Takže Jindřich našel v Praze Václava. O čem si asi povídali? Možná o sto dvaceti volech a pěti stech hřivnách stříbra... A jsme u toho. Jsme u Václavova poplatku Němcům...

"Král Jindřich, sebrav ze všech krajin německých silné vojsko, přitáhl s ním ku Praze." Píše se pravděpodobně rok 928. "Zdali a jak chránil Václav město a zemi před mocí tak náramnou, o tom nemáme žádné zprávy. Poddav se, jak se zdá, bez krvavého boje, zavázal se k roční dani pěti set hřiven stříbra i sto dvaceti volů a slíbil králi německému věrně oddán býti." No, to je pasáž, která nedá dodnes spát nejenom historikům. Ano – proč na to – podle Palackého – kníže přistoupil?

"Neníť se čemu diviti, že vévoda tento, kterému rozšíření křesťanství a ustanovení pevných řádů církevních v zemi tak velice na srdci leželo, hledal především pokojné obcování s říší, která jediná mohla oné doby nápomocna býti k dosažení účelů jeho, skrze Němce nabýti hlasatelů evangelia a tím spolu státi se účastny všech dobrodiní novoevropské vzdělanosti." No, budiž... Na tom třebas něco je. Palacký ještě připomíná složitou mezinárodní situaci: "Kníže Václav měl politickou nepodlehlost země své tím méně vážiti (jako že politické nezávislosti českého knížectví nepřikládal takovou váhu), čím větší čáku podávalo jeho přilnutí k Němcům i s ohledem na obranu proti Maďarům. Čechy, neměvší ještě vlastního biskupa, nemohly již odjinud než z Němec, aneb z Itálie."

Úplně na začátku celé této historie byla jedna jediná věta v kronice saského mnicha Widukinda: "Král tudíž učinil Čechy poplatnými a vrátil se do Saska..." Nic méně, nic víc. A co ti volové... a hřivny? Spekulace. Widukindova? Ne, mnohem pozdější. Zavinil to Kosmas. "Takový závazek nám uložil Pipin, syn krále Karla Velikého," říkají v Kosmově kronice jistí Čechové jistému Jindřichovi, tentokrát už nikoli pouze králi, ale císaři: "Abychom jeho nástupcům na císařském trůně platili ročně sto dvacet vybraných volů a pět set hřiven (jedna hřivna rovnala se dvěma stům českých peněz), to dosvědčuje pokolení našich lidí do pokolení, to ti každého roku platíme bez odporu a chceme platiti tvým nástupcům."

Kronikářova chyba

Codex gigas - Kosmova kronika|foto: Královská knihovna ve Stockholmu

Češi a franský král Pipin Krátký? Co ti měli společného? Naprosto nic.  František Palacký si tento Kosmův údaj neověřil a aniž měl nějaký další závažný argument, tak ty voly a hřivny přiřadil i k osobnosti Václavově. On mu vlastně ten poplatek vyměřil sám... Dá se to taky tak říct. Dodneška je tato daň příslovečná.

Tak popořádku. Té dani neboli poplatku se říkalo odborně tributum pacis, to máme česky: poplatek za mír. Historik Václav Vaněček to nazval "periodické výkupné". Nikdo ovšem neví, v čem skutečně spočívalo a jak se třeba během času měnilo. A ti volové se jako poplatek v naší minulosti opravdu vyskytovali. Čím se však platilo za Václavova panování, o tom nemá nikdo ani ponětí. Vladař platil, aby ho výbojný soused nechal na pokoji. Kdo komu posílal ten poplatek za mír? Tu ten, tu onen. Zkrátka ten, kdo zrovna potřeboval mír. Kdo jej potřeboval víc než jeho soused. Platil i německý král Jindřich, a to Maďarům. Platili Poláci – nám, abychom si jich nevšímali. Jindy zase platila česká knížata tributum pacis sousedům, což byli v prvé řadě Němci. Václav taky – třeba tím učinil včasný protitah. Třeba tím zachránil svou zemi. Nechceme provokovat, ale – on si Boleslav možná taky myslel, že pomáhá své vlasti.

Bratr řevnil na Václava,
že mu patří zeměspráva,
že žít musí v jeho stínu.
Dal ho pozvat na hostinu,
že prý slaví synův křest.
Připravil však podlou lest.

Proč? Ano, tato otázka se bude kolem osudu knížete Václava neustále točit jako svlačec kolem kůlu. Proč? Tady je první proto: Boleslav řevnil, tedy žárlil na svého bratra. Jak napsal Dalimil: "Musel žít v jeho stínu." A je tu ještě další proto. Uvádí je Nejstarší staroslověnská legenda. Ta je ze všech nejstarší, vznikla zřejmě ještě ve Václavově století: "I zpychli mužové čeští, vždyť kníže jejich byl ještě mlád, a ďábel vnukl jim do srdce, aby povstali proti svému pánu Václavovi." Tohleto namluvili Boleslavovi: "Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou matkou a se svými muži. Ti zlí psi Václava před tím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny... ale Václav si byl vědom, co je to bázeň Boží, a přivedl svou matku nazpět." Ano, o této verzi jsme už slyšeli, už jsme ji probírali.

Rekonstrukce ve tmě historie

Zopakujme si pořadí, jak to v naší historii šlo za sebou: Po smrti knížete Vratislava vládla jeho žena Drahomíra, pak se ujal vlády Václav, čeští mužové rozeštvávali bratry, předtím Václav vyhnal svou matku, a po čase (nevíme, jak dlouhém) ji zase povolal zpět. Spisovatel Miroslav Ivanov ale říká ve své knize o vraždě Václava, knížete českého, že to je nelogické. Tedy že mnohem logičtější by bylo, kdyby Václav nejdřív vyhnal svou matku Drahomíru, pak ji povolal zpět, načež došlo ke spiknutí českých mužů proti němu. V čele byl Boleslav, kterému namluvili, že ho chce Václav s matkou zabít. Boleslav si tedy pro jistotu pospíšil, aby nebyl případně sám zavražděn. Bez ohledu na to, zda se ty zprávy zakládaly na pravdě nebo ne, připravil protiakci. Boleslavskou tragédii.

Další "proto"? "Boleslav chorobnou nenávistí trápen počal dychtit po koruně královské a bratra jakýmkoli způsobem odkliditi usiloval..." Někteří velmožové pak podle legendy zvané Vavřincova přišli za Boleslavem a takto začali poštěkávat: "Náš král, stižen jakousi duševní chorobou, dává přednost životu mnišskému před životem důstojným krále; a nedbaje na Vaši Výsost a pohrdaje všemi námi velmoži, přibírá ke svému stolu jakési človíčky z nejnižších vrstev. Pročež jednomyslně jsme se usnesli za krále zvolit tebe, jehož svědomitost a ráznost, jak známo, nad hvězdy jasněji se skvějí." Takže zase: nejenom Boleslava touha stát se vladařem, ale i důvody velmožů sehrály svou roli.

První list rukopisu Vita Et Martyrium Sancti Venceslai|foto: Národní muzeum

A ještě jednou "proto" neboli další svědek... Legenda nazvaná Crescente fide. I v ní se líčí, jak se Václav chopil moci a vzápětí povolal z vyhnanství kleriky a kněze a kostely otevíral a vůbec křesťanské náboženství začalo vzkvétat, načež "jeho mladší a horší bratr jménem Boleslav dal se ošálit ďáblovou lstí a s bezbožníky pojal proti řečenému blahoslavenému muži zločinný záměr, že ho zahubí." Jestli byl Boleslav skutečně mladší než Václav, o tom jedna hypotéza vyjadřuje velice silné pochybnosti. No – a jestli byl horší? Jako politik – nebo jako bratrovrah?

"Proto" jsme objevili i ve Druhé staroslověnské legendě: "Boleslav, dychtiv zmocnit se království, chtěl svého bratra zahubit násilnou smrtí. Ale božskou prozřetelností dozvěděl se světec již tehdy o chystaném úkladu proti sobě, který mu byl pravdivě ukázán." To je ovšem pozoruhodná informace. Ano: poslední věta naznačuje, jako by Václav něco tušil. Možná některý ze spiklenců neudržel jazyk za zuby.

Na počátku byl svár dvou žen

Tak si to shrneme. Ale to se musíme vrátit ještě jednou zpátky do minulosti. Mezi Ludmilou a Drahomírou vypukl spor. Kněžna Ludmila byla silná osobnost, kterou legendy nemusely "vylepšovat", zato Drahomíru přebarvily. Do odstínu zavilé pohanky, i když zřejmě nebyla o nic menší křesťankou než její současníci. K prvnímu státnímu převratu dochází, když Ludmila umírá násilnou smrtí a Drahomíra opanovává situaci. Tehdy vyhnala kněze i jiné své odpůrce a zmocnila se jejich majetku. Pak určitý čas vládla – jak dlouho, nevíme, snad dva, tři, nejdéle však čtyři roky.

Václav potom přejímá vládu, což ovšem není žádný pokojný proces. Drahomířina strana se nevzdává a organizuje spiknutí. Dochází k dalšímu krvavému střetnutí, k českému státnímu převratu v pořadí druhém. Ani v něm nešlo především o náboženství, ale také (nebo možná hlavně) o "všeliké jiné věci". Mnich Kristián ani nechce vyprávět, jak tvrdý to byl zápas, co všechno se při něm událo – pouze víme, že se při něm prolévala krev a že strana slabší, Václavova, přemohla silnější stranu nešlechetných. Střetnutí vyvrcholilo tím, že kníže vypověděl matku ze země – podle jednoho pramene "zahnal ji do Budče". Tím bylo spiknutí potlačeno.

Když za čas Václav dovolil, aby se Drahomíra vrátila, zůstala už navždy zbavena vlády. Tehdy se však nespokojení velmožové, pravděpodobně lidé z bývalé Drahomířiny strany, znovu organizovali proti Václavovi. Do čela spiknutí postavili tentokrát ctižádostivého Boleslava. Agitovali ho nejen tvrzením, že je lepší než Václav, ale připomínali mu i to, že je kníže opomíjí.
Sledovali jste to zajisté se vší pozorností. Ale ani jednou se vám mezi důvody, proč Boleslav dal zavraždit svého bratra, českého knížete Václava, neobjevila – politika.

Za vším je politika

To se od legend ani nedá čekat. Politika leží za hranicemi jejich zájmu. Jenomže Václavův příběh je politický. Jeho zavraždění je politický atentát, po kterém následoval v pořadí třetí státní převrat v českém knížectví. Třetí převrat během čtrnácti let. Ona tu svou roli hrála nejenom domácí, ale i zahraniční politika. Německý král, Sas Jindřich přece přitáhl ku Praze a podrobil si tady zdejšího knížete. "Učinil ho poplatným." To mohlo být pro Boleslava důvodem k tomu, aby se postavil do čela spiknutí proti Václavovi. "Nesmí se otáleti s takovými záměry," našeptávali čeští velmožové Boleslavovi, "nýbrž naše plány musejí být obezřele provedeny dříve, než veškeré poklady tvého otce budou od něho pošetile rozházeny," tím mysleli zřejmě na poplatky za mír, odváděné do Německa.

"Po odstranění tedy onoho, jehož jednáním otcovský a dědovský rod váš je zneuctěn, nechť se žezla královského ujme Vaše Výsost, o níž je známo, že je nejen srdnatá v boji, nýbrž že si bude vědět rady v každé situaci." Nato jim Boleslav odpověděl: "Kterak podle vašeho zdání můžeme jej zabíti, když on sídlí v nejpevnějším, jak víte, hradě a má v rukou vládu nad celým knížectvím, kdežto my jsme početně slabší a s tak velkou mocí se nemůžeme měřit?" Datum a místo vraždy bylo proto dáno okolnostmi. Spiklenci si je nemohli zvolit podle přání. V domě Václavově ten čin uskutečnit nešlo. Bylo třeba využít situace, kdy kníže odjede ze svého sídla.

K Václavovi z Boleslavi
přišel člověk netresktavý.

("netresktavý" byl podle Dalimila člověk bezúhonný, věrohodný.)

Václavovi z Boleslavi
přišel člověk netrestkavý
s radou: "Vyskoč na koně,
sice dojdeš k úhoně.
Opusť kvapem tato místa,
bratr záhubu ti chystá."
Nato pravil svatý muž:
"Příteli, já vím to už.
Dobro ke mně přivedlo tě,
já však nelpím na životě,
a když nežádá Bůh víc,
pro něj rád jdu smrti vstříc.
Aby duše byla hodna
pouti k nebeskému trůnu,
kalich od rtů neodtrhnu,
jak náš Pán chci pít až do dna.
Svatý Michal za tu číš
přivede mě k Bohu blíž."

Od roku 813 byl svátek svatého Michala ustanoven na 29. září. V předvečer se Václav chystá připít tomuto průvodci duší do nebes. Datum vraždy je tedy stanoveno. Taky o místě je rozhodnuto. Sídlo, zřejmě centrum údělu Boleslavova, stejnojmenné hradiště Boleslav, v pozdější době zvané pro odlišení od Boleslavi Mladé Stará Boleslav. Vše je připraveno. Scéna, vrazi, i zbraň. Zbývá jenom provést čin. Bratrovraždu. Atentát na hlavu státu první v české historii.

zdroj: Josef Veselý, internet, vyletomaniesezuzkou.cz

Zítra, 18. 9. 2021 proběhne na Tetíně 

  

Poutě mají tradici na Tetíně již několik staletí a pořádají se zde obvykle druhý zářijový víkend. K poutní mši svaté je připraven bohatý doprovodný celodenní program, který zahrnuje přednášky, divadla, koncerty a další zábavné a vzdělávací aktivity pro všechny věkové skupiny.

 

Pro toho, kdo si chce na Tetín v jiném termínu udělat výlet a poznat ho (klikni na odkaz).