Toulky českou minulostí: 59. schůzka: Kosmas - autor č. 1

 

Tuto schůzku Toulek českou minulostí jsme si domluvili s Kosmou. Přiznejme si to – bez něj bychom se toulat nemohli. Neboť Kosmas je naším autorem číslo 1. Sotva ho můžeme nazvat spisovatelem v současném významu a smyslu toho slova...

A i když se zabýval ve svém jediném díle nejenom událostmi, které znal z vlastní zkušenosti, ale obracel se i do dějin, a třebaže jeho dílo nám poskytuje převážnou většinou informací o naší nejstarší historii, nemůžeme ho označit za historika. Kosmas byl právě a jedině středověkým kronikářem.

"V kapitulním domě blízko pražského kostela zůstávalo pět kanovníků. Jeden z nich se nazýval Kosmas. Nebyl ani velký, ani malý, a když seděl, dosahovaly mu lokty právě na stůl. Nemusil se tedy příliš natahovat, aby uchopil misku nebo psací náčiní." Tím se chce říct, že Kosmas byl obdařen znamenitou chutí k jídlu a že se stejnou ochotou zasedal k všelijakým spisům latinským. Jedl, co mu dali, ale pokud jde o čtení, byl vybíravý a měl zálibu jen v tom, co bylo naplněno nějakým zvláštním kouzlem. Spisy koktavé a otáčející se na jediném místě nemiloval.

Když tak jednou seděl nad podobným rukopisem, pravil: "To mi připomíná psa, který si chňape po ocase. Na mou duchu, nemám pražádnou chuť dívati se, jak se vrtí a jak jeho zuby klapou naprázdno. Známe to! Počíná si vždy stejně a mně je nanic, když vidím to marné úsilí." – "Máš pravdu," odpovídala mu jeho choť, která se jmenovala Božetěcha – "máš docela pravdu, neboť pročpak se člověk zabývá čtením příběhů? Není dost na tom, že se udály? Do smrti nepochopím, co tě pudí, aby ses podobal hlupáckému opisovači a ležel celé dny v bláznivinách, které se buď jednou již přihodily a potom jsou ty tam, nebo které se nikdy nestaly. V případě druhém jde dozajista o ničemnou lež..."

Jestli měl spisovatel Vladislav Vančura aspoň trochu pravdu, tak to Kosmas neměl ani trochu lehké. Kupříkladu se svou ženou Božetěchou, neboť – ač kněz – byl ženat. (Tehdy se to ještě mohlo.) Ani my to však nemáme lehké, máme-li se pokusit o jeho byť přibližnou podobiznu. Hned datum jeho narození nám činí potíže. "Kéž by mně, již osmdesátiletému, Bůh vrátit chtěl ta minulá léta, v nichž sis, ó Múso, dosti nahrála se mnou kdysi v Lutychu pod mistrem Frankem na trávnících a lukách dialektiky a gramatiky!" Tuto větu utrousil Kosmas v kapitole, věnované "roku na narození Páně 1125".

Tehdy Kosmas dopisoval svou kroniku a zároveň se chýlil ke konci i jeho život. To by znamenalo, že se mohl narodit někdy kolem roku... 1125 minus 80 = 1045. "Nechci pomlčeti o tom, co se mi přihodilo viděti a slyšeti toho roku, kdy jsem ještě býval jako chlapec na školách..." No, ono teď není ani tak důležité, co se tehdy zrovna stalo, jako spíš kdy se to stalo. "Roku od narození Páně 1074..." V tom případě by bylo Kosmovi už třicet let. A to jsme ještě nepověděli, jak tato poznámka pokračovala dál: "Opakoval jsem si žalmíčky ve svatovítském kostele, když vstoupil muž, nesoucí voskovou svíci a stříbrný drát, přistoupil ke mně a pravil: Slyš, milý hochu, kde leží svatý Radim, bratr svatého Vojtěcha?"

Dohady

To by stačilo. Ano, nebudeme rozpitvávat, proč měl ten dobrý muž kromě pochopitelné svíčky taky stříbrný drát a proč se ptal na nebožtíka svatého Radima; mnohem závažnější je to oslovení: "Milý hochu." Milý hoch. A taky chlapec na školách... A přitom by mu mělo být podle jiné zmínky třicet let. Nespletl se? Nemusel se splést. Málokdo ze současníků rozumí, jak se tehdy, za Kosmova života, počítal lidský věk. Jak by se počítal...

Na roky, jako dnes, ne? Ne. Kosmas mohl o sobě mluvit jako o chlapci v devětadvaceti letech, protože měl na mysli dělení lidského věku na několik věkových skupin. Tenkrát to bylo ve školské teorii obvyklé. Dětství sahalo do sedmi let. Jenom. Pak přišlo chlapectví (děvčata se jaksi vynechávala –  nepočítalo se s nimi). Chlapectví, to trvalo buďto do čtrnácti, nebo až do dvaceti osmi let... U třináctiletého chlapce to lze chápat – ale u osmadvacetiletého? Pak následovalo mládí. Do padesáti let. To bereme. I když takové mládí... bylo již poněkud zralého druhu. Po padesáti pak nastoupilo stařectví. Tedy: netroufal by si sdělit dnešnímu padesátníkovi, ba ani šedesátníkovi, že je stařec. Docela mladistvě by se mnou vyběhl. Dnes. V době Kosmově se lidé dožívali průměrného věku do čtyřiceti let. Takže – když kronikář Kosmas psal, že byl v devětadvaceti letech v podstatě ještě chlapec, měl vlastně pravdu.

 

Codex gigas - Kosmova kronika|foto: Královská knihovna ve Stockholmu

"V roce od narození Páně 1039. se vrátil kníže Břetislav ze svého tažení do Polska a přivedl s sebou četné zajatce, v jejichž průvodu kráčel nesčíslný zástup urozených mužů, kteří měli ruce spoutané řetězy a hrdla ukována v řetězy... Mezi nimi, žel, nešťastně zajat, přiveden můj předek, v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz..." Tato poznámka by mohla znamenat, že Kosmovým předkem byl jakýsi polský kněz, kterého přivedli do Prahy jako zajatce. Leč ani tento kněz nemohl podle církevních předpisů získat své svěcení před třicátým rokem svého života. V roce 1045, kdy se měl narodil Kosmas, by mu tedy mělo být nejméně 36 let. Tudíž by to jenom těžko mohl být Kosmův "předek". Nanejvýš mohlo jít o jeho otce. Ale – v tom případě by o něm psal jako svém tátovi, ne?

Navíc v celé své kronice nemůže Kosmas přijít Polákům na jméno. Přímo proti nim soptí, takže se dá těžko uvěřit, že by byl nějakým polským odrodilcem. "Jsou to polští hadrníci s neobřezanými pysky," ano, něco takového by mohl Kosmas těžko napsat, kdyby jeho otec byl Polák. Jenomže ona se Kosmova kronika zachovala celkem v patnácti rukopisech. Který z nich je ten pravý? Ani jeden. Tedy – všechny rukopisy kroniky české jsou opisy. A zmínka o polském předkovi se nachází pouze ve dvou rukopisech. V ostatních o něm není ani zmínka – pouze o jakémsi polském zajatci – knězi. Takže tato poznámka nemusela v originále vůbec být? Nemusela.

Jisté je snad jen místo narození

A asi tam ani nebyla. On jim tam mohl později připsat nějaký opisovač, z důvodu, který nám je dneska už neznámý... Mohlo to tak být. V tom originále mohlo být napsáno třeba jenom toto: "Byl to nesčíslný zástup urozených mužů a mezi nimi byl přiveden v úřadě duchovním druh, podle své hodnosti kněz." Když rekonstruujeme původní Kosmův text, tak se nám polská stopa vedoucí údajně k jeho předkům dočista vytratí...

Kde se narodil Kosmas? Ve Zdicích u Berouna. To je všechno. Kosmas se narodil ve Zdicích u Berouna. Víc ani jeho, ani žádná jiná kronika neví. Snad jenom, že mohl být z nějaké takzvané "lepší" rodiny. Kupříkladu z rodiny kněze. Ano, už jsme na to jednou narazili. Tenkrát se skutečně mohli duchovní ženit a mít děti... Nikdo jim v to nebránil. V českém státě bylo manželství kněží a obsazování církevních úřadů jejich syny doloženo ještě za Přemysla I. Otakara. Závaznost celibátu vyhlásil teprve 2. lateránský koncil v roce 1139, tedy 14 let po Kosmově smrti.

Pražští kněží dokonce kameny vyhnali papežského legáta, který je chtěl ve jménu papeže připravit o slasti s strasti manželského života. Lze tedy předpokládat, že i Kosmas měl dítě. Jestli to byl pouze syn Jindřich, nebo jestli měl s Božetěchou ještě další děti, to nevíme. Ostatně – on se o Jindřichovi vlastně zmiňuje jenom náhodou. Ta poznámka patří k daru roku od narození Páně 1123: "V měsíci březnu putovali předák Dlúhomil, Humprecht, Gilbert a Jindřich, jinak Zdík, a jiní s nimi do Jeruzaléma; někteří z nich se v listopadu vrátili, někteří tam zahynuli; kmen Dlúhomil zemřel již na zpáteční cestě a rovněž i Bertold, služebník Jindřicha, mého syna, dne 6. srpna."

Syn Jindřich nebyl biskup

Z této jedné jediné věty se usuzovalo, že Kosmas měl syna. A taky že to byl pozdější olomoucký biskup Jindřich Zdík. Což tam přímo řečeno není. Starší historikové to ovšem pokládali za hotovou věc, protože on existoval jistý dopis, který tuto skutečnost potvrzoval. Už nepotvrzuje. Ukázalo se totiž, že ten dopis je padělek. Zasloužil se o něj Antonín Boček, známý moravský dějepisec minulého století. Jinak proslulý falsifikátor. Ovšem Kosmas syna Jindřicha skutečně měl. Nikoli biskupa. Jindřich Zdík s Kosmou příbuzný nebyl, i když jejich otcové spolu sloužili v pražské kapitule. Kosmův Jindřich byl asi také členem kapituly a po otcově smrti se stal jejím děkanem, to znamená, že nastoupil na otcovo místo. S Jindřichem Zdíkem byli dobří přátelé, spolu pak dokonce táhli i na křižáckou výpravu proti pohanským Prusům.

Svého syna tedy kronikář poněkud odbyl... ...zato své manželce věnoval epitaf, a ten (přes svou poněkud strojeně učenou formu) prozrazuje upřímný cit: "Roku od narození Páně 1117. zemřela Božetěcha, jež bývala nedílnou družkou veškerých osudů mých, v den třetí a dvacátý v lednu." Záznam o jejím úmrtí najdeme i v nekrologiu, tedy v seznamu zemřelých, za které je třeba sloužit mše. Ty dal pro potřeby svého olomouckého kostela pořídit biskup Jindřich Zdík. Nebývá častým jevem, aby ženy vstupovaly do historie nikoli jako bezejmenné manželky, ale pod svým jménem, ba dokonce i se svou charakteristikou. I když – v případě Kosmovy Božetěchy si ji vymyslel Vladislav Vančura. Ale hezky si ji vymyslel...

"Ti dva se milovali ještě v pozdním věku, ale něžnost, která mívá na tisíce tváří, přicházejíc k jejich dveřím, nasadila si škrabošku ustavičného škorpení a úštěpků a jízlivosti. Proč? Proto, že se jim krev hrnula s velikou silou k srdci a od srdce k údům a do tváře; proto, že jejich dech byl lepší než dech nějaké mladice či jinocha; proto, že měli dobré bydlo, proto, že se nemusili starat, kolik se urodí žita či lnu.

Nemoc paní Božetěchy se ale horšila, a smrt – krůček po krůčku – přicházela k jejímu loži. Kosmas věřil, že mezi její chorobou a jeho hříchy je spojitost. Věřil, že ho Pán Bůh trestá, a hleděl s nezměrným smutkem na ubývající tvář své ženy. Zmar a děs a strašení mu tisklo hrdlo. Sotva se však nemocná probrala z mrákoty, nutil se do žertů a pronášel svým hrubým hlasem nevhodné útěchy a mluvil hned o jídle a hned o nezbednostech jejich syna Jindřicha, který v dětských letech býval králem všech darebů. Šíře se o věcech tak nicotných cítil Kosmas, že by se měl stydět. Jindřich byl totiž dávno mužem. Jak se k té vousaté tváři hodily dětinské příběhy?

Kosmas nevěděl. Krčil nad sebou rameny a mluvil dál a dál, nalézaje v příbězích všechnu lásku a všechno lidské štěstí. Paní Božetěcha mu odpovídala zářivým pohledem. I viděl, že je stále krásná. Viděl, že čas je jako mošna almužníkova, která se otvírá, když na ni zaklepe prst milosti. Viděl, že je jako povětří, kterým sytíme svou hruď a které vydechujeme a které se čistí, aby znovu bylo vdechnuto.

A stalo se, že když Kosmas jednou vypracoval příhodu z nejkrásnějších, stiskla mu paní Božetěcha dlaň (neboť ji držel za ruku) a vydechla duši."

Takže: Kosmas se narodil v nějaké možná kněžské rodině... Asi ne vysloveně bohaté, ale zase ne natolik chudé, aby nebyla s to zajistit svému synovi poměrně nákladné studium v cizině. První škola, kterou navštěvoval, ta byla v Praze, při biskupství. Tam se naučil základy – latinu, čtení a psaní. Jaké úrovně byly jeho vědomosti? Nedělejme si iluze. Primitivní, stejně jako byly primitivní vědomosti z křesťanské nauky – jejím vrcholem bylo bezduché memorování žalmů. Ale zřejmě to stačilo k tomu, aby ten, kdo je získal, ty vědomosti, vynikal nad své okolí...

V této době (a ještě mnohem později) byla znalost čtení a psaní výsadou jen nečetných. Číst a psát neuměli často i nejpřednější ve společnosti – králové a knížata. Kosmas tedy studoval pár let v Praze, to ale nestačilo. Za skutečnou učeností bylo třeba cestovat do ciziny a strávit tam několik let, pokud možno ne na jedné škole, nýbrž na více školách v různých místech. Kosmas se pro svou cestu rozhodl dost pozdě. Kolik mu bylo? Necelých třicet let. Jak dlouho pobyl v cizině? To se přesně neví. Možná... nějakých šestnáct let.

Kde studoval? Jediná vzpomínka se váže k Lutychu, ve městě v dnešní Belgii. "Kéž by mně, již osmdesátiletému, Bůh vrátit chtěl ta minulá léta, v nichž sis, ó Múso, dosti nahrála se mnou kdysi v Lutychu pod mistrem Frankem na trávnících a lukách dialektiky a gramatiky!" Onen mistr Frank tu působil skoro čtyřicet let. Ve své kronice se ještě zmiňuje, že se ocitl jako čtyřicetiletý v Řezně spolu se svým biskupem Jaromírem. A pak? Doma. To mu už bylo pětačtyřicet. Právě dostudoval. Hned po svém návratu se stal kanovníkem pražské kapituly, to svědčí o tom, že tu jeho otec už musel mít nějaké postavení.

Život zasvěcený studiím

Vyššího kněžského svěcení se mu ale dostalo až ve čtyřiapadesáti. Dával si zkrátka ve všem na čas. Jako by tušil, že se dožije oproti svým současníkům dvojnásobného věku. Pak si ještě jednou vyjel do Mantovy (v doprovodu pražského a olomouckého biskupa) a další jeho služební cesta vedla do Mohuče (opět jako biskupský průvodce). Čili jeho úloha spočívala v tom dělat průvodce svých pánů... Nic jiného to nebylo. Ostatně – pro budoucího kronikáře byla úloha pozorovatele spíš výhodou než handicapem.

"Na jaře léta Páně 1114. začali ke Kosmovi docházeti čtyři lidé: Prvý byl pohan zvířecího výrazu, který zestárl v polním hospodářství na neúrodné půdě a který za moru přišel o celé příbuzenstvo. Druhý z řečené čtveřice byl chromý zbrojenec. V polské válce mu byla uťata ruka a odtud se jim nehodil k žádnému dílu. Třetí chasník se rovněž hlásil ke zbrani. Kdysi proslul jako nevyrovnatelný lučištník, ale kde jsou ty časy! Na stará kolena chodil jen co noha nohu mine. K lidem vyjmenovaným družil se chlapík čtvrtý, a to byl otrok, jemuž se podařilo uniknout."

Ano, tak pokud není všem tak docela jasná souvislost mezi Kosmovou kronikou a těmito poněkud kuriózními jedinci, kteří se v této konkrétní podobě zřejmě zrodili pouze v hlavě spisovatele Vančury, tak ubezpečuji, že všechno vzápětí spojíme dohromady.

"Jednou seděli ti chlapíci u řeky. Stařec klátil nohama nad proudem, člověk s uťatou rukou si odháněl čepicí mouchy, druhý zbrojenec klímal a otrok prohledával houštiny a slídil po nějakém pohozeném soustu. Měli všichni náramnou chuť na skopové, a nemohouce jísti, pro ukrácení dlouhé chvíle hovořili." O čem že vedli řeč?

"O tom, že člověk se má držeti víry, která mu byla dána v mladosti. Dále stařec vypravoval, že má uděláno pro strach z ďábla, kterého co živ neviděl, ale že si náramně nerad vzpomíná na setkání s hanebnými duchy mrtvých a se skřety a s rusálkami. Pak mu přišla na mysl stará povídačka, a tak – nečekaje na pobídnutí – spustil, jak šel jakýsi ovčák za děvečkou, která bydlila v poplužním dvoře. Když byl stařec v nejlepším a vypravoval, jak ta děvečka měla ku pomoci lesní žínky a jak švihajíc proutkem proměnila ovčáka ve vepře, zapraskala za chlapy nějaká větvička. Tu se ohlédli a spatřili kanovníka Kosmu.

Ti výtečníci sice popřáli Kosmovi zdar v práci a po smrti slávu nebeskou, ale jinak se pro jistotu hotovili poradit se s Vaňkem. Neměli svědomí tak docela čisté. Kosmas se však jal loviti ve svém váčku a nalezl krásný, lesklý penízek. I položil jej na dlaň a trhnuv rukou, dal mu několikrát poskočiti do výše. To byla nádherná podívaná a zbrojnošové ji ještě nikdy neviděli. O otroku a starci není to třeba ani připomínat, protože žili od narození leda v chlévech a v dobytčích ohradách."

Kosmas jim řekl: "Toto jsou lístky osiky nejjidáštější a Bůh uchovej, abych vám dal jediný bez práce a bez zasloužení." Ale dal. Ovšem za dvou podmínek: "Ta první, že jste dobří křesťané a vaše duše není obtížena smrtelným hříchem. A druhá podmínka jest, aby ten, kdo vypravoval příběh o děvečce a ovčákovi, mluvil pravdu a přiznal se, že je to lež." O smrtelných a vůbec jakýchkoli hříších té čtveřice raději pomlčme. Ohledně příběhu mu stařec řekl, že se to stalo deset pětiletí před velikým morem a devět pětiletí po válce mužů se ženami. "Přisámbohu, co ty můžeš povídat o pětiletí a co víš o válce mužů a žen?"

Stařec řekl, že ví, že za starých časů se ženy vzbouřily proti vládě mužů a že ony chtěly rozkazovat a že chtěly vodit muže v boj. "Ďas ví, nejsi-li nějaký divous, ale přijdi den před svatým pátkem do domu kanovnického a ptej se na toho, kdo se jmenuje Kosmas a je kanovníkem kostela. Sluha ti ukáže na moje dveře a já ti dám něco k jídlu a budu se tě vyptávat na věci podobné těm, které jsi vypravoval."

"A tak jsem počal své vypravování od prvních obyvatelů země české a jen něco málo, co jsem poznal z bájného podání starců, vykládám, ne z touhy po lidské chvále, nýbrž aby pověsti neupadly vůbec v zapomenutí, podle toho, jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí. Neboť dobrým zkušeným vždy se toužím líbiti, ale lidem nevědomým a mrzutým nebojím se nelíbiti. Vímť, že se vyskytne několik žárlivců a že se zalknou pošklebným smíchem, až uvidí složení této práce; takoví lidí umějí toliko jiným ubírati, ale sami ze sebe nic dobrého neumějí přidati. O takových praví prorok: Moudří jsou, aby činili zlé, ale dobře činiti neumějí."

Snad jenom poněkud archaický styl Kosmovy promluvy dává tušit, že tato slova jsou doma ve století dvanáctém, i když bychom je mohli beze změny podepsat i v jedenadvacátém. Kosmas se ve své kronice dopouští chyb, to jistě. Plete si jména i letopočty, o řadě důležitých událostí prostě neví. Jenomže to mu ani tak neselhává paměť, jako spíš ho zavádějí prameny. Ty se různily svou hodnověrností, a co hlavně: měly mezery. První kniha Kroniky české: Pro vůbec nejstarší doby měl kronikář náramné potíže s dostatkem hodnověrných zpráv. Hledat historické jádro těchto "starých pověstí českých" je sice práce zajímavá a leckdy i napínavá, ale častokrát už končí ve slepé uličce.

Druhá kniha jeho kroniky: Na rozdíl od první knihy v ní vypráví o tom, "co jsme viděli nebo co jsme slyšeli z hodnověrného vypravování očitých svědků." V druhé knize to kronikář vzal od Břetislava I. až po nastolení jeho jmenovce, toho jména Druhého. Třetí kniha: "Užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějších lidech nebo časích, nežli abychom mluvíce pravdu – a pravda vždy plodí nenávist – neměli z toho nějakou škodu. Kdybychom se však uchýlili od pravdy a psali jinak, než jak se věci mají, upadli bychom ve výtku pochlebenství a lži, poněvadž jde o poměry skoro obecně známé. Vždyť lidé naší doby jsou svlečeni ze ctností, touží býti oblečeni samými chválami, a to jest jejich největší pošetilostí, chtít se těšiti z projevů uznání a nečiniti to, co zasluhuje uznání..."

Kosmas|foto: Wikimedia Commons

Kosmas to měl opravdu těžké. (Měl to neméně těžké, než všichni historikové, kteří se odhodlali psát o době a o lidech, kterou a které si pamatují současníci.) "Jestliže bychom skutky takových lidí svědomitě vylíčili, poněvadž leckteré nejsou podle vůle Boží, jistě se nevyhneme urážce některých dosud naživu jsoucích osob, lidí novopečených a přitakávačů, kteří v ústech nemají k řeči knížete nic tak nasnadě jako Tak, pane – druhý: Tak jest, pane – třetí: Tak učiň, pane!"

Mlhy staré bezmála tisíc let

Pro jistotu ještě jednou pohled na vročení těchto Kosmových slov. Ano, tyto aktuální myšlenky byly vyřčeny skutečně v letech 1119 až 1125. "Stejně se uznává za vadu zamlčeti pravdu jako přisvědčiti nepravdě. Proto se nám zdá mnohem bezpečnějším vypravovati sen, o kterém nikdo nevydá svědectví, než psáti o dějinách žijících lidí. A z té příčiny zanecháváme potomkům, aby šíře vylíčili jejich skutky..." Současnost je pro našeho starého kronikáře skoro nestravitelné sousto. Byl příliš blízko biskupů i přemyslovských knížat. Že by se mu do toho sousta chtělo, to se mu tedy nechtělo...

On vidí své mocné současníky po svém, kriticky, ale bojí se o nich psát pravdu, protože žijí původci nepravostí a hříchů. "Užitečnější jest, abychom docela pomlčeli o nynějším lidech nebo časích... Pravda vždy plodí nenávist." Kosmas se obává toho, že mu mohla vzejít škoda, kdyby včas nepřestal. Dlouho váhá, rozpakuje se, nakonec se však do třetí knihy, věnované aktuálním událostem, pouští. Jeho poslední slova se časově i obsahově skoro přesně kryjí s datem autorovy smrti dne 21. října 1125. Psal do posledního dechu.

"Přečti si tato má dílka, smyslem dětinská, slohem selská. Najdeš tu leccos, co zasluhuje pohany a posměchu, i ulož to do paměti proto, abys to někdy moudrostí, kterou máš od Boha propůjčenou, přesně opravil. A že na některých místech najdeš verše jaksi metrické, věz, že jsem skládal verše.
Buď zdráv!"

Ten pozdrav přes propast skoro devíti století doznívá až k nám. Je to pro nás zjevení skoro zázračné. Z časů všeobecného analfabetismu najednou slyšíme vyprávění špičkového evropského intelektuála, který je vzdělaný, temperamentní, vlastenecký, a současně duchaplný a nejednou zábavný. Ani se nechce věřit, že to všechno psala ruka ovdovělého a se životem se loučícího staříka. Ta jeho reportáž o minulosti se mu povedla. Je to skvost evropského významu. Jestli se v pokladnici naší literatury matně třpytí nějaká perla, tak je to ta od Kosmy.

zdroj: Josef Veselý