Dnešní téma není radostné, jak to prozrazuje už název příspěvku i samotné knihy. Bytostně se týká "našeho kraje", kde žiji od narození. Jedná se o Moravskoslezský kraj, konkrétně ostravsko-karvinský region, který je zhruba od roku 1776, kdy bylo objeveno uhlí, spjat s hornictvím. Mnozí znají úspěšnou knihu paní Lednické "Šikmý kostel".
Radioknihu, jejíž předloha byla v roce 2020 nominována na cenu Magnesia Litera 2020 v kategorii Publicistika, můžete poslouchat v omezeném čase, který je uveden.
Olga, Květa, Jana, Marta, Věra, Marcela, Táňa, Ivana jsou ženy zkoušené osudem z míst, kde chlapi umírají v dolech. Ať už šlo o neštěstí v Dole Dukla v roce 1961 nebo o karvinskou havárii v roce 2015, na konci zůstaly vdovy a děti bez otců. Nejstarší vdově bylo v době, kdy s ní mluvila spisovatelka Kamila Hladká, 80 let, nejmladší 36. Ženy vyprávějí nejen své vlastní příběhy – rodinné dějiny se odvíjejí na pozadí historických proměn Československa a České republiky.
Chcete-li poznat autorku knihy, sledujte video
Příběhy, které Kamila Hladká v knize převyprávěla, jsou svědectvím o životě vdovy a o tom, jak ženy s odstupem času získávají nadhled nad bolestí. Zároveň jde o dobové svědectví, na pozadí „malých“ rodinných dějin vnímáme valící se „velkou“ historii, v toku času si uvědomujeme měnící se podmínky, způsob a úroveň žití.
V knize se paní Hladké nakonec povedlo zpracovat i ta vyprávění, která se jí původně nezdála nosná.
„Při běhání mi z paměti často vytanuly kousky, které by se daly rozpracovat, a tak jsme se s danou ženou potkaly znovu a udělaly to. Někdy to byly dlouhé hodiny rozhovorů a vyšla z toho jen malá kapitola, nikdy se ale nestalo, že bych některou z žen, která se spoluprací souhlasila, z projektu vyšoupla,“ popisuje spisovatelka.
Zaznamenané rozhovory se v knize Hornické vdovy stávají autentickými v ich-formě vyprávěnými příběhy osmi žen ve věku 39 až 81 let, jejichž muži zahynuli v dolech.
„Je to bytostně mé téma“
Celý svůj profesní život pomáhá Kamila Hladká na svět knihám. Původně takto přemýšlela i o tématu hornictví v ostravském regionu, které po sociální i ekonomické stránce výrazným způsobem ovlivnilo tamní život.
Dělala si rešerše, četla literaturu. A hledala vhodného autora. „Pak jsem ale začala projíždět kraj, zastavovala se u industriálních památek a setkala se s první vdovou. Najednou jsem se začala bát, že bych toho autora skutečně našla. Uvědomila jsem si, že je to bytostně mé téma a že ho chci napsat sama.“ A místo autora našla osm hornických vdov ochotných vyprávět.
Po dokončení publikace na podzim roku 2019 se autorce konečně splnilo velké přání: sfárat do podzemí, jako to dělali muži jejích hrdinek. Místem činu byl Důl Lazy, který se tehdy po téměř 130 letech fungování zavíral.
Ty příběhy mě vždy dojímaly a cítila jsem vždy strach.Viděla jsem i nějaké filmy.
OdpovědětVymazatDo dolů bych se podívat nedokázala,stačilo mě vidět to ve filmu a už se mi připomněla moje klaustrofobie.
Hani,měj hezké dny
Víš, Jituš, tím, že od narození žiju v tomto kraji, od dětství jsem slýchávala tolik příběhů a doma i v rodině se o šachtě velmi často mluvilo. Oba moji dědové byli horníci na různých šachtách, můj praděd z mamčiny strany měl "smrťák", jak se tu říká pracovnímu úrazu s následkem smrti na Trojici a je pohřben kousek odtud na ústředním hřbitově. Dodnes se o ten hrob starám. Moje babička měla 13, její sestra 15 a staly se úplnými sirotky, takže co? Do služby. Babičku to hodně poznamenalo, často na tatínka vzpomínala a koho si vzala? Ano, zase havíře, ten ale důl přežil, ale i tak se dožil jen 62 let. Oba rodiče pracovali na šachtě - na povrchu, takže jsem měla z první ruky už od dětství, co se na šachtě stalo. To je pak člověk s tím krajem sžitý, že se ani nediví...
VymazatDěkuji, Jituš, přeji pěkný začátek nového týdne. ☺
Komentář je můj, nechápu proč je označen jako anonymní. ☻
VymazatK horníkům mám veliký respekt, do dolu bych nesfárala ani jako turista. Ty ženy si zažily své...
OdpovědětVymazatHani, přeji krásný slunečný den. Helena
Helenko, já mám nejen respekt, ale úctu, která nevznikala tak, že se to tak má být. V tomto kraji žiju od narození a také v našem domě byla většina zaměstnanců šachet. To vznikalo průběžně.
VymazatMoc děkuji, Helenko a přeji příjemný pondělní večer. ☺
Hanko,velké díky předem za tuto vzpomínku na nejen těžký život horníků,je to nepředstavitelná dřina,odvaha a pro ženy horníků každodenní obava. Vim o čem píši, můj první muž byl horník,druhý je bývalý záchranář a tak znám různé příběhy. Naštěstí jsme se poznali v době,kdy už jako záchranář nepracoval,to bych k takovému svazku po prvních zkušenostech nikdy nepřistoupila. Dennodenní obavu, řeknu upřímně bych nebyla schopná podstoupit. Vrátím se zde a poslechnu si videa,určitě se i k tomu vyjádřím. Jen tak pro ostatní komentující,farala jsem jednou a stačilo,před důlními pracovníky smekám.
OdpovědětVymazatMarti, jsem moc ráda, že jsi to tak napsala, možná ještě něco připíšeš. Napsala jsi to z vlastní zkušenosti a to se cení. Za to moc děkuji. Už jsem k tomu napsala děvčatům výše, tak přidávám: Oba moji rodiče pracovali na šachtě, ale na povrchu. Mamka byla celý pracovní život mzdovou účetní, tak ona "počítala" havíře a ty, které měla ve stavu, tehdy znala osobně. Ještě i v důchodu na ně vzpomínala a hned řekla i číslo známky, které ti horníci měli. Ten osobní kontakt vedl k tomu, že věděla dost i o rodinách těch "svých" havířů, doma se pak s tátou bavili, odkud oni sem na šachtu přišli a kromě toho se často probíralo, co se na šachtě semlelo. Domů se nosil "Horník", to byly noviny, které dostával každý zaměstnanec zdarma, takže jsem to také četla a pokud došlo k neštěstí někde v revíru, bylo to tam uveřejněno i s fotkami a údaji o rodině. To se pak člověku dostane pod kůži a vůbec se nedivím paní spisovatelce Hladké, že o tom napsala knihu Hornické vdovy, když v tomto prostředí také vyrůstala. Proto i mně přijde normální vložit to jako příspěvek na blog, pokud mám tu možnost.
VymazatK tomu fárání: Vím, že na šachtách občas bylo tzv. fárání manželek, já jsem fárala v Hornickém muzeu na Landeku, kde je ukázáno důlní podzemí a hornická pracoviště na býv. dole Anselm. Klec tam však nezajíždí příliš hluboko, možná kvůli lidem, aby neměli strach tam jít na prohlídku.
Poslechla jsem si všech sedm příběhů hornických vdov. Paní spisovatelce Hladké se podařilo pravdivě zachytit z vyprávění žen, jaký je život v hornických rodinách. Jak už to bývá, někdy lepší, jindy horší, ale takové jsou už rozdíly mezi lidmi ať už dělají různá zaměstnání. Není to radostný poslech, ale mnohdy býval takový život v našem regionu. Je otázkou, až se zavřou všechny šachty a tím "hornické vdovy" nebudou, ty nové, jestli se to výrazně změní, ale to se pozná po delším čase. Mnohé ženy si posteskly - "život je tvrdý" a v naší oblasti opravdu je. Přeji všem těmto vdovám, které byly ochotné se podělit se svými vzpomínkami, hodně sil psychických i fyzických, aby dobře vychovaly své děti a zbytek života prožily ve zdraví a spokojenosti. Paní spisovatelce Hladké tímto děkuji. ☺
OdpovědětVymazat