Dovolená v Jeseníkách: Zámecká kaple Bruntál - výstava modrotisku

Kaple na zámku v Bruntále je posledním místem prohlídky s průvodcem. Kaple prošla před pár lety kompletní rekonstrukcí. Vystřídalo se v ní více než třicet odborných restaurátorských profesí. Místo, kam chodili na bohoslužby členové řádu německých rytířů, se snažili vrátit do své původní barvy – má už nové zlacení, opravené dveře, včetně ambitu, kde sedával velmistr řádu. A teď jsme tam my - návštěvníci!

Původní stěny byly bílé, ale bylo odkryto štukové zdobení, restaurátoři mu dali stejnou barvu, jakou má  fasáda zámku. Ze stropu se teď dolů dívají i andělské hlavičky. Průzkum ukázal, že hlavičky nejsou pokryté zlatem, jak se zdálo. Byly bíle natřené, po odstranění nátěru se zjistilo, že nejsou zlaté, ale že to je žlutý kov.

 

Opravené a natřené jsou okna i dveře v zámecké kapli. Restaurátoři je rozebrali na díly a pečlivě vyčistili kování. A pilastry v kapli vypadají, jako by byly obloženy mramorem. Je to ale speciální nátěr. Podlaha je jiná, aby se zabránilo prolínající vlhkosti. Jak to v roce 2019 probíhalo, můžete vidět na videu:

 

 

Modrá je dobrá 

 

 

V zámecké kapli byla výstava modrotisku, to jsem tam nečekala, ale prostory slouží i jako výstavní prostory. Jen pro vysvětlení - fotografie nejsou kvalitní, hlavně z časových důvodů. Z návštěvníků našeho prohlídkového okruhu jsem byla jediná, koho to zajímalo a paní průvodkyně už potřebovala kapli zamknout, proto jsem to rychle musela "cvaknout", i přes ty odlesky ve vitrínách. 

Ačkoli modrotisk považujeme za jeden ze symbolů kultury naší a našich sousedních a blízkých zemí (ostatně i samotná kandidatura na zápis UNESCO byla společnou aktivitou Česka, Německa, Rakouska, Slovenska a Maďarska), jeho rodnou „kolébku“ musíme hledat úplně jinde, a sice v jižní a jihovýchodní Asii. Do Evropy se totiž tkaniny potištěné modrým indigem dostaly prostřednictvím kontaktu holandských obchodníků s těmi orientálními, zejména z Thajska. V Holandsku tak vznikly první modrotiskové dílny a v roce 1678 rovněž první větší podnik na výrobu modrotisku.

 

Jedná se o negativní tisk, kdy se textilie potiskne v místech, která mají zůstat bílá. Potisk se provede rezervou – vykrývací směsí, která ochrání požadovaná místa před kontaktem s barvivem a která se po barvení odstraní vypráním. K tisku se tradičně používají dřevěné formy, do kterých jsou požadované vzory vyřezány nebo vytvořeny pomocí zapuštěných kovových drátů a plechů. Původně se k obarvení indigem, importovaným přírodním barvivem, používala zákazníky donesená domácí lněná plátna, ve druhé polovině 19. století lněná a bavlněná plátna přímo z továren. 

Tajemství rezervy

Nejdříve je nutné plátno vyprat, naškrobit kukuřičným nebo bramboro­vým škrobem a vymandlovat.

Na takto připravené plátno pak barvíř speciální formou (tiskátkem) nanese takzvanou re­zervu, tedy krycí vzor, který zabrání, aby se plátno pod ním v barvicí lázni obar­vilo.

Základními surovinami rezervy jsou kaolín a arabská guma (ztuhlá pryskyřice akácie), k nimž se přidávají další přísady. Přesné složení rezervy je peč­livě střeženým tajemstvím, které barvíři předávali jen svým následníkům, protože bylo výsledkem mnohaletého „výzkumu“ metodou pokusů a omylů.

Rezervou se nejprve potře speciální polštářek z nepromokavého plátna naplněný vodou a do tenké vrstvy rezervy na polštářku se pak namočí forma, z níž se rezerva otiskne na připra­vené plátno. Operace připomíná razítkování. Pro nanášení formou si bar­víř musí osvojit určitý grif, forma se na plátno přikládá s jemným poklepem, aby se poměrně hustá rezerva dobře otiskla do látky.

Rezerva nanesená na plátně se nechá 24 hodin zaschnout a poté se plátno zavěsí na tzv. barvicí korunu a namočí do kádě s barvicím roztokem. Po chvíli se z ní opět vytáhne a barvíř poklepem zkontroluje, zda se nanesená rezerva v lázni nerozpouští (plátno by mělo vy­dávat „plechový“ zvuk). Poté plátno opět ponoří do lázně. 

 

Z modrotisku nemusí být jen ubrusy a prostírání pro pěkné stolování. Oblíbené jsou i modrotiskové kalendáře, závěsy, polštáře, ale i různé doplňky, dekorace a hračky. Pokud nechcete mít indigově zbarvené i ostatní prádlo, perte modrotiskové výrobky samostatně při 40 až 50 stupních. Indigo přestane pouštět až po několika praních.

Lázeň obsahuje indigo, původně přírodní, dnes synteticky vyrá­běné barvivo, jehož roztok na vzduchu oxiduje a vytváří typický modrý odstín.

Plátno se tedy při barvení vytahuje z láz­ně, nechá se na vzduchu oxidovat a poté se opět ponoří do kádě, což se opakuje, dokud plátno nezíská požadovaný odstín.

Barvíři proto umisťovali barvicí kádě do místností, kde bylo možné regulovat přístup vzduchu, aby indigo na barveném plátně lépe tmavlo, a naopak, aby drahé barvivo v lázni, která se nepoužívala, zby­tečně neoxidovalo.

Roztok v kádi zůstává, pouze před barvením se v lázni rozmíchá dávka indiga, která odpovídá množství barvené látky.

Zbytečné oxidaci lázně také zabraňuje pěna, která se na povrchu lázně vytváří při míchání nové dávky barviva. Před barvením se ovšem pěna z kádě sbírá, aby se na plátně nevytvářely skvrny.

Obarvené plátno se pak vypere ve slabém roztoku octa, který odstraní rezervu, ustálí obarvenou látku a vybělí modrotiskový vzor.

„Kádě jsou hluboké nejméně dvojnásobek délky ponořeného plátna, tedy dva metry, aby látka nezvíři­la usazeniny na dně kádě. Vyráběly se z borového dřeva, které díky velkému obsahu pryskyřice dobře odolává vlhku. Traduje se, že by měly vydržet až tři sta let. Naše káď je stará 157 let."

 

 

  

 

         

 

 

Modrotisk se používal na kroje, jak vidíme na kroji ze Zubří, kam jezdím

 

 

Tradiční modrotiskové dílny, které se věnovaly poměrně složité a časově náročné výrobě modrotisku, nebyly schopny konkurovat a začaly zanikat. Dodnes jsou v provozu v Česku dvě dílny, a to od roku 1816 dílna rodiny Danzingerových v Olešnici na Moravě, a od roku 1906 dílna rodiny Jochových ve Strážnici.

V roce 2018 se modrotisk dočkal dokonce zápisu na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO.

Zde je konec prohlídky a nyní můžeme jít do zámeckého parku - pokračování. 

Máte něco z modrotisku?  

Já mám látkovou panenku, kterou si kdysi koupila maminka, zpodobňuje vlastně babičku, jak štrikuje. Má bohatou sukni právě z modrotisku a pokusím se to "restaurovat". Celé to namočit nejde, tím je to pracnější, musím to oblečení rozpárat, vyprat a znovu našít. Navíc musím sehnat kousek modrotisku, aby to bylo "stylové". 😌

Zdroj: ceskatelevize.cz, Wikipedie, ireceptar.cz, internet

Jaký byl Evžen Rakouský - velmistr řádu v Bruntále?

 

Při návštěvě bruntálského zámku se můžeme i poučit. To když pozorně posloucháte výklad průvodkyně, ve kterém je několikrát zmíněn Evžen Rakouský. Ale kdo to je? Tak nezbývá než zapátrat a při tom se objeví i zcela překvapivé věci.

1863–1954

Říká se o něm, že byl nejoblíbenějším arcivévodou habsbursko–lotrinského rodu. Měl vojenský způsob myšlení a ustálený charakter. Byl posledním velmistrem Řádu německých rytířů, který se zřekl titulu. Příslušníkem habsburského rodu, který se po rozpadu Rakousko-Uherska nezřekl rodiny. Polním maršálem, jenž se staral o své vojáky. A milovníkem slunce, tepla a klidu. To je jeho blesková  charakteristika.

Narodil se 21. května 1863 na zámku v Židlochovicích. Měl urostlou postavu a připravoval se na vojenskou kariéru na akademii ve Vídeňském Novém Městě, kterou ukončil roku 1877 jako poručík tyrolského císařského mysliveckého pluku. 

Jako každý z arcivévodů habsbursko–lotrinského rodu se musel vyučit řemeslu. Vybral si truhlářství/tesařství. Mimo němčiny mluvil česky, maďarsky a italsky. 

Svému úsloví: Dodržování míry ve všech životních ohledech, je umění, kterému se člověk musí učit každý den, zůstal věrný po celý život, i se vším, co mu přinesl.

V roce 1919 byl jako všichni jeho příbuzní z habsbursko–lotrinské dynastie, kteří se nezřekli příslušnosti k rodu, vyhoštěn z Rakouska po rozpadu monarchie. V roce 1923 se sám zřekl titulu velmistra řádu. 

Přes ohromný majetek, který spravoval ve své funkci, prožil řadu let v jednoduchém malém bytě u Vídně. Zemřel na zápal plic v italských lázních Merano v 91 letech.

Voják

Evžen Rakouský se účastnil bojů první světové války. Měl na starosti zásobování fronty. Byl jediným arcivévodou, který prošel celou vojenskou dráhu od studií na vojenské škole až po titul polního maršála. Na tuto hodnost byl hrdý, protože arcivévodou se podle něj člověk může narodit, ale polním maršálem se musí stát.

Byl známý tím, že měl velký cit pro povinnost. Vše, co se týkalo jeho vojáků, osobně ověřoval, zejména úroveň stravování a zdravotní péče, řešil jejich problémy. V době války intenzivně podporoval dobrovolnou zdravotní službu s vlastními řádovými sestrami ve 4 špitálech s výbornou organizací, moderním vybavením a zkušeným personálem (Dlouhá Loučka, Opava, Bruntál, Vrbno pod Pradědem) a dal k dispozici 15 kolon automobilů.

Poslední velmistr Řádu německých rytířů

 

Rudolf Fenzl, Arcivévoda Evžen Habsburský, velmistr Řádu německých rytířů, sbírka Muzea v Bruntále

Evžen Rakouský, celým jménem Evžen Ferdinand Pius Felix Bernard Maria, byl 58. a posledním velmistrem Řádu německých rytířů.

Do řádu vstoupil v roce 1885 v necelých 22 letech. O 2 roky později byl pasován na rytíře. Slib víry a celoživotní služby řádu složil v kostele sv. Augustina ve Vídni. Jeho bílý plášť symbolizoval čistotu a dobrovolný celibát.

Do úřadu velmistra řádu byl uveden v roce 1894. Zastával jej až do roku 1923, kdy se zřekl své doživotní funkce velmistra se slovy Raději být užitečný než první. Tím se vzdal všech svých funkcí i majetku a zůstal pouze doživotním řadovým členem. Umožnil tak, aby se Řád německých rytířů proměnil z vojenského a rytířského na řád čistě duchovní s charitativním posláním.

Slib:

 „My, Evžen, císařský princ a arcivévoda rakouský, královský princ bulharský a český, zříkáme se majetku a slibujeme cudnost našeho těla a poslušnost Bohu, Marii, vám – velmistru Německého řádu – a vašim nástupcům podle regulí a zvyklostí Řádu německého domu a nemocnice v Jeruzalémě, dokud zůstaneme řádovým rytířem.“

11. 1. 1887, Vídeň

Erb velmistra

Štít je čtvrcen velmistrovským křížem, do něhož jsou vložena zlatá liliová žezla. Uprostřed je zlatý střední štítek, v němž je černá orlice, nesoucí na hrudi dvakrát polcený štítek se znaky Habsburgu, Rakous a Lotrinska. 

První pole hlavního štítu heraldicky vpravo nahoře obsahuje znak Uher, druhé pole heraldicky vlevo nahoře znak Čech. Třetí modré pole heraldicky vpravo dole je polceno a obsahuje znaky Haliče a Vladiměřska. Ve čtvrtém modrém poli je znak Dolních Rakous. Nad erbem je v této variantě vyobrazena arcivévodská koruna.

Velmistrův klobouk

Novojičínská firma Johann Hückel´s Söhne byla až do roku 1918 přednostním dodavatelem klobouků arcivévodovi Evženu Rakouskému.

O tom, že byl jejich věrným zákazníkem, svědčí i to, že byl jeho podpis uveden na prvním místě v návštěvní knize této továrny dne 23. 8. 1890. Arcivévoda tento podnik navštívil v souvislosti se svým pobytem v Novém Jičíně, kde se konalo vojenské cvičení na počest šedesátých narozenin císaře Františka Josefa I.

Evženův otec, Karel Ferdinand Rakousko–Těšínský (1818–1874) byl voják. V roce 1859 byl velícím generálem na Moravě a ve Slezsku, poté velel brigádě v Itálii.

  

Josef Kriehuber, Podobizna Karla Ferdinanda Rakousko-Těšínského, 1853, litografie

Byl to patrně on, kdo předal svému synovi 2 ze svých životních vášní – lásku k armádě a vojenskému životu i lásku k hudbě a divadlu. Za vynikající prospěch a dobré chování jej bral na vídeňskou operu.

Karel Ferdinand se v roce 1866 díky neúspěchům rakouské armády vzdal vojenské kariéry (prohraná válka s Pruskem u Hradce Králové). 

Zemřel na vleklou jaterní chorobu, když bylo Evženovi 11 let. Výchovu jeho syna poté převzal jeho bratr, Evženův strýc, Albrecht Rakousko–Těšínský, který se stal jeho poručníkem.

Evženova matka byla rakouskou arcivévodkyní, českou a uherskou princeznou. 

  

Alžběta Františka Marie Habsbursko-Lotrinská se svými dětmi. Evžen je nejmladším dítětem na fotografii, drží se ptačí klece

Evžen se narodil až v jejím druhém manželství. Poprvé se provdala v 16 letech. Její manžel však již po 2 letech zemřel. Druhým manželem se stal její vlastní bratranec Karel Ferdinand, s nímž měla 6 dětí. Dospělosti se dožily 4.

Jednalo se zřejmě o celkem harmonické manželství příbuzných z nejvyšších kruhů s přímou vazbou na panovnickou rodinu. Evžena spojoval s oběma rodiči poměrně vřelý vztah. Narodil se jako jejich páté dítě a zůstal nejmladší, protože poslední sestra Marie Eleonora zemřela krátce po narození. Záměrem nákladné přestavby hradu Bouzov, kterou řídil po 15 let, bylo vybudovat sídlo pro sebe a svou matku. O Alžbětě víme, že podobně jako její manžel milovala hudbu. Skladatel Johanes Brahms pobýval v roce 1882 v jejím vídeňském paláci.

Dědeček Evžena Rakouského byl arcivévoda Karel Ludvík Rakousko–Těšínský

  

Neznámý autor, Portrét arcivévody Karla-Ludvíka Rakousko-Těšínského, olej na plátně

Syn císaře Leopolda II. byl rakouským arcivévodou, knížetem těšínským a vojevůdcem. Po smrti rodičů byl adoptován bezdětnou sestrou svého otce arcivévodkyní Marií Kristýnou. Adoptivní rodiče Karla Ludvíka podporovali v jeho zálibách. Již v 9 letech byl vlastníkem 3. pěšího pluku.  Ve svých 25 letech byl pověřen vrchním velením rakouských armád. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších vojenských spisovatelů 19. století a významného vojenského reformátora. Byl stejně jako jeho vnuk velmistrem Řádu německých rytířů.

V roce 1815 se oženil s protestantkou Henrietou Nasavsko-Weilburskou. Ve šťastném manželství se narodilo celkem 6 dětí, mezi nimi i Evženův otec Karel Ferdinand. Babička Evžena Habsburského zemřela ve věku 32 let na spálu, kterou se nakazila od svých dětí. Přestože byla kalvínského vyznání, je pohřbena v Kapucínské hrobce, která je pohřebištěm katolicky orientovaného habsburského panovnického rodu.

Blízký vztah pojil Evžena Rakouského se sestrou Marií Kristýnou Rakouskou. 

  

Marie Kristýna Rakouská, kolem r. 1881

Marie Kristýna se v roce 1879 provdala za Alfonse XII. Španělského, čímž se stala španělskou královnou, takže neměli příliš příležitostí se vídat. Stejně jako její bratr milovala hudbu a rádi spolu hráli čtyřručně na klavír. Ovdověla záhy po sňatku a její jediný syn Alfons se narodil až po otcově smrti. Jako regentka vládla až do jeho plnoletosti v roce 1902. Když se v roce 1906 Alfons XIII. oženil, stáhla se do ústraní. Zbytek života zasvětila charitativní činnosti, podobně jako její matka Alžběta.  

Zdroj: mskhistorieaja, Wikipedie

Zdraví: Jak dlouho člověk vydrží nespat a jak nedostatek spánku škodí?

 

 

Jak jste na tom se spaním? Otázka pro mne jak vyšitá, protože já hodně ponocuji. Vždy jsem se smíchem tvrdila, že bych byla "hvězda nočních směn" 😁. Co se stane, pokud člověk spí kratší dobu, než by měl? Může to ovlivnit jeho zdraví? A existují nějaké rekordy v nespaní?

Nejvíce spánku potřebují novorozenci a kojenci. Ti spí 14 až 17 hodin denně. Většina dospělých pak v řísi snů tráví 6 až 9 hodin denně. Když ale člověk nespí dostatečně, nebo dokonce vůbec, může se dostavit takzvaná spánková deprivace. Ta vede k obezitě, zdravotním problémům a v extrémní formě až k halucinacím, výpadkům paměti a dalším šíleným věcem. 

Snahy překonat v rekord v délce beze spánku jsou nebezpečné, a proto se již oficiálně neprovozují. Při jednom pokusu ale kdysi sedmnáctiletý chlapec Randy vydržel nespat jedenáct dní, celkem tedy neuvěřitelných 264 hodin! Pak ale odborníci raději pokus ukončili. 

zdroj: junior.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 82. schůzka: Český král v práci i doma

 

 

„Bélu, krále Uher, kníže chce porazit. Zná jeho nenávist.“ Tvrdí Dalimil. My si za „knížete“ dosadíme „krále“, tedy českého krále, a v tajence blížící se války nám vycházejí dvě jména dvou nepřátel: Béla a Přemysl Otakar II.

Proč si ti dva vjeli do vlasů? Protože Uhři vpadli do Korutan. Důvod té invaze? Vleklý, mnoho let trvající spor o ovládání alpských zemí. Ten spor začal smrtí dědice Rakouska a Štýrska, a tím byl poslední z Babenberků, Friedrich II. Bojovný. Padl v pohraniční bitce právě proti Maďarům. Na naše jižní sousedy, tedy Rakousko, si teď brousili zuby dva silní evropští panovníci. Lepší výchozí pozici měl Přemysl Otakar. Stal se už jako dvacetiletý rakouským vévodou, a to sňatkem s Markétou Babenberskou (s nevěstou o víc než třicet let starší než byl ženich). Zatímco Uhři - ti si dělali nárok rovněž skrze sňatek - blízký příbuzný uherského krále Roman Ruský si vzal Markétinu sestru Gertrudu. Aby byly všechny ty příbuzenské propletence pokud možno ještě víc zašmodrchané, taky tedy Gertruda byla Přemyslovou švagrovou, vdovou po jeho bratru Vladislavovi.

Ale raději se urychleně vraťme k začátku česko-uherské války. Uhři vpadli do Korutanska - ze Štýrska, které patřilo Uhrům, napadl a krutě poplenil Korutany Bélův syn, mladší král Štěpán. Přemysl si bezpochyby řekl: když on, tak i já, žádné smlouvy mezi námi a Uhry neplatí, protože to byli Uhři, kdo je pošlapal. A jde se na ně. "Štýřané, jsouce s panováním uherským nadmíru nespokojeni, utíkali se k Otakarovi o pomoc i ochranu; prosby šlechticů i měst jejich podporovány byly i od Rakušanů. Tak tedy Otakar svolil a v jedenácti dnech byl vypuzen ze země král Štěpán i všechny posádky uherské." A na další válku, jak nám to potvrzuje František Palacký, bylo zaděláno. "Tím stala se neodvratnou nová rozhodná válka mezi Čechy a Uhry. Jen krutá zima způsobila poněkud odklad její."

Češi vytáhli proti Uhrům skutečně na samém začátku roku 1260. Což bylo neklamným příznakem toho, že rozhodující řež chtěli oba králové svést v té nejnevýhodnější době, mimo válečnou sezónu. Bylo to totiž mezi nimi velice horké. Po zimě byly sýpky prázdné, cesty rozblácené a neschůdné bitevní pole nevhodné pro srážky těžkých rytířských jízd, ale to nevadí: Válka bude, a hned! "Jakmile sníh počal mizeti na polích, tu hned z obou říší hrnuli se hojní zástupové proti sobě a již v měsíci březnu 1260. na několika místech pohraničních strhl se boj krvavý." Jak jsme si už byli řekli: Válka bude, a basta!... Včera bylo pozdě. "Králové Otakar i Béla nacházeli se osobně uprostřed svých vojsk na dolejší řece Moravě." Tedy... ono zase tak úplně včera pozdě nebylo. Hlad, nemoci a přepraví potíže způsobily, že hlavy obou vojevůdců, rozpálené bojechtivostí, nakonec tak nějak vychladly. Konec války však nenastal, jenom příměří. Ovšem rytířské. Odklad střetu do 24. června 1260 - po svátku Jana Křtitele se už mohlo klidně válčit. Přímo o sto šest. A mezitím...

"...mezitím, za tohoto stání králové oba snažili se rozmnožiti co nejvíce možná branné síly své; nejenže z vlastních zemí svých vedli do boje cokoli mohli, ale hledali také posily ve spolčování se, takže konečně půl Evropy do války zavedeno bylo." Vypočítávat všechny spojenců Uhrů a Čechů snad ani dopodrobna nebudeme, i když pan Palacký to činí přímo svědomitě... Pouze dodejme, že Béla zmobilizoval kromě svých Uhrů řadu národů závislých na svém království, jako byli Srbové, Chorvati, Sikulové, Bulhaři, obávaní pohanští Kumáni a dokonce i Tataři; z cizích spojenců pak některá ruská a polská knížata. Zatímco na české straně mohl Přemysl Otakar počítat pochopitelně s rytířskými družinami z vlastních zemí, tedy Čech, Moravy, Rakouska a nedávno "osvobozeného" Štýrska; ze zahraničí mu vypomohli spojenci z Braniborska, Slezska, Opolska, pochopitelně Korutanska. Zprávy o štědrosti a slávě českého krále přivábily do jeho armády nejednoho Němce.

Nám, lidem 21. století, snad postačí holá čísla, abychom si uvědomili, že historik ani trochu nepřeháněl, když mluvil o půlce Evropy ve válce: "Vojsko Bélovo počítalo do 140 000 bojovníků. Ve vojště krále Otakara se nacházelo ke 100 000 bojovníků a mezi nimi 7000 jezdců českých, oděných železem od hlavy až k patě, i s koňmi svými." To je dohromady čtvrt milionu lidí. Ve 13. století! "Tak veliká vojska, většinou jízda, nemohla v horách bojovati proti sobě; krajiny na soutoku Moravy a Dunaje se staly přirozeným dějištěm nastávající války." Logicky. Bylo tam dost místa. Toho čtvrt milionu se tam vešlo. "Otakar nařídil svým, aby ke dni svatého Jana, na konci příměří, strhli se dohromady u města Lavy v Rakousích. (Lava rovná se Laa an der Thaya.) Uherské vojsko rozloženo bylo na levém břehu řeky Moravy, asi od vtoku Myjavy až po Dunaj." (Tedy od dnešních Kútů až skoro k dnešní Bratislavě.) Všechno to ale začalo u města Laa. A jak už to někdy v historii bývá, tak vlastně omylem.

"Mladší král uherský Štěpán zdá se měl úmysl přikvačiti jednotlivé zástupy vojska českého před jejich spojením se u Lavy; chtěl zrychleným pochodem za deštivé noci přepadnouti Moravany a Slezáky, kteří ještě u Pohořelic meškali, ale zabloudiv, musel na úsvitě vrátiti se s nepořízenou. Druhého dne vytáhl asi s deseti tisíci jezdci na předzvědy a rozložení vojsk českých. Přepraviv se přes Moravu, poslal houf Kumánů až k ležení českému. Z toho povstal mezi Čechy veliký pokřik a ruch, jenž však ulehl hned, když se ukázalo, že nevalný ten houf dal se hned zase na útěk. Jen rakouská hrabata z Hardeka a Kadolt a Oldřich, toužíce po boji nedočkavě, s několika sty muži hnali se samochtíce za utíkajícími tak prudce a neopatrně, že v úžinách údolí ocitli se náhle v zálohách nepřátelských a zaplatili všichni životem přílišnou odvahu."

Uhři vlastně omylem (protože bloudili), napadli český tábor, přitom řadu rakouských pánů vylákali s jejich družinami do léčky, napadli je a nakonec pobili. Poněkud nepovedený začátek války. Na morálku Přemyslova vojska zapůsobil tento nezdar velice depresivně (není divu), a nechyběly ani návrhy výpravu rozpustit. "Mnozí cítili se tím více povzbuzeni, aby krvavou pomstou nad nepřáteli smířili duše padlých hrdinů; ale našlo se i malomyslných dosti, kteří výpravě netušíce zdaru, již pomýšleli na návrat." Teprve 4. července se podařilo českému králi pozdvihnout náladu svých oddílů a přesunout je v bojovém pořádku k ústí řeky Moravy, kde rozbily tábor poblíž obce jménem Kressenbrunn.

Kressenbrunn... Tak tuto vesnici se nám podařilo objevit až na podrobné mapě Dolních Rakous, a to severozápadně od ústí řeky Moravy do Dunaje. Obě armády se položily proti sobě na opačných březích řeky Moravy. A začalo se s válkou. Ovšem s válkou taktickou. S válkou nervů. Nikomu se nechtělo přes řeku. "Král uprostřed svých železných rytířů stanul na poli Moravském, zvaném německy Marchfeld. Přišed na prostranné výšiny, spatřil Otakar před sebou poprvé široko daleko rozložené stany krále Bély - již jen řeka Morava byla mezi nimi.“ Kdyby jeden z nich začal, tak by možná získal nejprve rozhodující výhodu, ale v důsledcích mohl ten krok zase znamenat porážku. Těžká volba... Však taky soupeři čekali pomalu čtrnáct dní, co udělá ten druhý. Trén měl co dělat, aby dokázal odpočívající vojska zásobit - plundrováním okolí. "Otakar krátil si chvíli hrami rytířskými, na které Uhři dívati se mohli, a vyřizováním potřeb státních. Když ale dlouhá nečinnost začala mrzeti obě strany, poslal Otakar do ležení uherského nabídnutí, aby buď Uhři ustoupili od břehu, dadouce Čechům volně přepraviti se přes řeku, a pak ať prý ustanoví se den i místo k bitvě; aneb volí-li král Béla bíti se raději na poli Moravském, že Otakar mu popřeje volného přechodu sám." Pro co se rozhodl uherský král? Pro tu druhou možnost. To znamená, že Uhři přejdou řeku a bitva bude na české straně. Tedy: Na Moravském poli.

Začalo to 12. července hned po ránu. Domluva zněla, že jedenáctého Češi couvnou, dvanáctého se Uhři přepraví přes řeku Moravu a třináctého, na svátek svaté Markéty, že začne boj. "Mladší král Štěpán se ale začal přepravovati proti úmluvě hned v noci následující, a 12. července o poledni již celé vojsko uherské, přebrodivši řeku na několika místech, postavilo se u Kressenbrunu do šiku válečného; jenom král Béla zůstával na levém břehu s nevalným komonstvem.“ Češi pod dojmem dohodnutého příměří se chovali - včetně svého velitele - až nepochopitelně bezstarostně. Král vyslal silný oddíl (s posláním dnes už neznámým) do Hainburku na protilehlém břehu blízkého Dunaje, další houfy se rozjely po okolí shánět zásoby. Český král později psal papeži, že v té chvíli zůstala v jeho blízkosti jenom menší část vojska. Dokonce to byla prý pouhá desetina. (Desetina to asi nebyla, ale oslabené české vojsko bylo, a hodně.)

 

Bitva u Kressenbrunnu v Chronica Hungarorum.

Uherský útok udeřil jako blesk z čistého nebe. "Král Štěpán velikou silou obořil se na centrum vojska Čechů, ve kterém se nalézal i Otakar, a obklíčil je na způsob polokruhu." Doslova prekérní situace. A hlavně nefair. Vítěz má vždycky pravdu. Po vítězné bitvě vítěze nikdo nezpovídá. Zda šlo opravdu o předem zamýšlenou zradu? Jsou dvě možnosti. Ta první, že ano. Ta druhá, že ne. Když ale to, co se u Kressenbrunu stalo, je opravdu po staletí předmětem nikdy nevysvětlených sporů. Každá strana interpretovala ten moment po svém. Uhři tvrdili, že Češi nedodrželi úmluvy, Češi zas, že Uhři v rozporu s podmínkami příměří začali hned za pochodu obkličovat postavení. Hledejte dnes pravdu... Svou roli mohla prostě hrát netrpělivost, ať už Štěpánova nebo jeho divokých Kumánů. Buď jak buď, strhlo se něco, čemu se říká poněkud literárním, ale výstižným výrazem "řež."

Naši historikové většinou dávají za pravdu zprávám o uherské proradnosti, ale - co když je něco na té první možnosti... Ona je taková kacířská. Co když to příměří porušil nikoli Štěpán, ale naopak český král, který svou těžkou jízdou předčasně napadl nepřipravené Uhry? Důkazy nejsou, ale indicie. My totiž známe prakticky všechny podrobnosti o uherské zradě z Přemyslova listu papeži, který působí poněkud... no, takovým propagandistickým dojmem... jako by v něm pisatel pořád něco vysvětloval a omlouval... A ještě jedna věc, a dost důležitá: V podmínkách mírové smlouvy, která byla uzavřena následující jaro po bitvě, je klauzule o klatbě na hlavu Přemysla Otakara II. Klatbě na hlavu vítěze. Tedy v případě, když smlouvu s Uhry nedodrží. Na uherskou stranu, která měla údajně původní dohodu s Čechy před bitvou porušit, se žádná taková podmínka nevztahuje. Což je dost divné. Kdoví... Možná ten nevysvětlitelný úpadek popularity a věrohodnosti českého krále, který po Kressenbrunu následoval, a to v celém okolním světě, souvisel s jeho někdejší případnou věrolomností... Kdoví... Tuto tajenku už stěží někdy vyplníme...

"U Kressenbrunu byl smeten prvý Přemyslův sbor," líčí bitvu Vladislav Vančura, "a Kumáni a Uhři a tatarská jízda se ženou tam, kde stojí rytířové odění v železo. Česká vojska zpívají a král, sama hbitost, sám zrak, sama vůle, sama myšlenka, je vede do boje. I sráží se řada prvá a druhá a třetí s tou kumánskou jízdou. Dřevce se zlomí, štíty zplošťují uzounká prsa kumánská; drtí koně, rozhodí šik, vnikají strašným klínem doprostřed jezdců, kteří se zastavili, kteří se potácejí, kteří padají. A jako bouře, jež se strhla někde v předpeklí, jako bouře v strašném dusání smrti blýskají meče. Zem je zaplavena krví. Traviny rudnou. Mračno zahaluje vojska a v tom mračnu protkaném hnáty a padáním zbraní a stříkanci letícími křížem krážem, v tom mračnu s očima bílýma a s tváří škubající se dokonává bezpočet nájezdníků." Líčení páně Vančurovo je z zrodu těch, při kterých běží mráz po zádech, ale... přesto (nebo možná právě proto) mi nějak uniká podstata českého úspěchu.

Čím jsme vlastně vyhráli? V okamžiku uherského útoku poslal král svým rozcouraným oddílům zprávu o nebezpečí a své oslabené voje nechal sešikovat. Ale nejenom to. Ještě než se mohl stát cílem soustředěného nepřátelského útoku ze všech stran, tak dal Přemysl povel k akci. Nikoli obranné, ale útočné akci. (On je odjakživa útok tou nejlepší obranou...) Král vsadil všechno na českou šlechtu (té velel pražský purkrabí Jaroš z Poděhús pod svatováclavskou korouhví). "Jaroš, purkrabí pražský, prohlásil, že jeho vojsko, v jehož středu byl nesen praporec svatého Václava mučedníka, neutrpělo žádné škody ani ztráty na koních či lidech," tvrdí takzvané Druhé pokračování Kosmovy kroniky O příbězích krále Přemysla Otakara II., "nýbrž kamkoli se obrátilo, nepřátelé se odvraceli od jejich tváře na útěk. Také železný hrot toho kopí, na němž visel praporec řečeného mučedníka, spatřili mnozí, jak se třpytí jako přejasný paprsek sluneční. Poslové krále uherského, kteří byli od něho posláni ke knížeti českému, vypravovali, že když v hodinu vzájemného utkání Čechové pozdvihli mocný hlas k nebi, zazpívavše píseň vydanou svatým Vojtěchem (kterou lid zpívá každou neděli i o jiných svátcích při procesí), koně protivníků dávali se pro vůli jezdců na útěk."

Což byl první, leč nikoli poslední případ v našich dějinách, kdy písnička pomohla vyhrát bitvu. Tou písničkou, která Čechům dodala jaksepatří kuráže, byl chorál Hospodine pomiluj ny. Podle pozdějších líčení prý bylo vidět i žehnající české patrony a také stín obrovitého orla. (Kdo chce, ten vidí.) Každopádně náraz těžké české jízdy měl na Uhry drtivý účinek. Uherský předvoj byl drcen, rozbit, pošlapán. Obrátil se v panický útěk, který strhl i ostatní nastupující houfy. Navíc se k bojišti začaly sjíždět a postupně zapojovat do bitvy i ty části Přemyslova vojska, které se ráno rozjely za jinými úkoly a byly nakvap svolány. "Když dorazily ke Kressenbrunu ostatní české sbory, obrátilo se všechno uherské vojsko na zmatený útěk. A vypravuje se, že v té jediné bitvě zahynulo osmnáct tisíc nepřátel Vypravuje, že krev zbarvila vodu řeky Moravy a že mrtvoly jako nějaká hradba stavily říční proud."

 

Věnceslav Černý: Čeští železní páni v bitvě u Kressenbrunnu

Ale ještě nebyl konec. Ještě zdaleka nebyl konec. Uherské oddíly, které před pár hodinami s takovými nadějemi překročily řeku, prchaly nazpátky. Jenomže nazpátky: to znamenalo zase k řece a přes ni, navíc se strašnými železnými rytíři v patách. Ve vodách Moravy si smrt zřejmě vybrala největší daň. Zatímco na samotném bojišti padlo na osmnáct tisíc lidí, v Moravě se jich utopilo čtrnáct tisíc. Podle Otakarova obrazného příměru v dopise papeži, o kterém jsme už mluvili, mohli jeho bojovníci po mrtvolách padlých nepřátel a jejich koní přejít řeku jako po mostě. Prchající se nestačili zachytit ani v uherském táboře na druhém břehu... tam byl zbytek vojska i se samotným králem Bélou... ti všichni byli tím přívalem strženi a pokračovali v divém běhu až za řeku Váh. Vítězná bitva pro české bojovníky vyvrcholila obsazením uherského ležení se všemi nashromážděnými zásobami a bohatou kořistí.

Boreš zajal vozbu královu.
Když pak dospěl s ní až k domovu
a když vybral z truhel skvostů hrst,
našel mezi nimi také prst,
jenž patříval Janu Křtiteli.
Klášterec v Oseku zříte-li,
najdete i onen ostatek.
Uhři prchli potom nazpátek
a bezpočet hradisek a měst
rozdrtila ještě česká pěst.

Ale ještě nebyl konec. Bélovi sice už žádné vojsko nezbylo, byl úplně bezbranný, český král mohl bez jakýchkoli potíží dobýt celé Uhry! To určitě mohl. Ale neudělal to. "Mnohem raději bych válčil s pohany než s křesťanským králem..." Tato slova vložil do českých královských úst Vladislav Vančura. Ano, a i když je přesně takto neřekl, tak smysl jeho činů jim odpovídá. "Nemám proti němu zášť, ctím ho, podávám mu ruku a nabízím mu věčné přátelství. - Co nás rozděluje? Co rozděluje panovníka jediné víry, když pohané obcházejí jejich země a když náboženství dochází na všech stranách škody? Neučiním nic, co krále uráží, nepoplením jejich města, nezloupím jejich truhlice, nevezmu jejich zemi. Chci obrátit vojska, a král starší, Béla, a král mladší, Štěpán, nechť zanechají piklů a nechť se sjednotí s mou vládou proti pohanům!" Podivné rozhodnutí. Přemysl Otakar II. sice byl rytířským králem, ale tolik velkorysosti bychom od něj nečekali. Snad to ani nebyla velkorysost...

trvání: 12. července 1260 místo: Marchegg výsledek: rozhodné vítězství Přemysla Otakara II.
strany
české země
Rakouské vévodství Štýrské vévodství Slezské knížectví Korutanské vévodství	Uherské království Chorvatské království Krakovské knížectví Haličsko-volyňské knížectví
velitelé
Přemysl Otakar II. Jaroš z Poděhus Vok z Rožmberka Bruno ze Schauenburku	Béla IV. Štěpán, syn Bély Boleslav V.
síla
100 000? (30 000)	140 000? (35 000)
ztráty
?	32 000? (10 000)

Českému králi bylo jasné, jak pobouřeně by reagovala Evropa na opovážlivou změnu mapy, tedy kdyby České království zabralo Uhry. Zdá se, že se český král náramně rychle naučil držet na uzdě svoji dravost a spokojil se tím, že mu Béla vrátil, oč ho před sedmi léty připravil, tedy Štýrsko. Ale on už zřejmě tehdy český král počítal, že si skutečný zisk vybere. A že si ho vybere jinak. A brzo. Na uherském dvoře spatřil sedmadvacetiletý panovník jednu dívku jménem Kunhuta. Byla sotva šestnáctiletá, Bélova vnučka, dcera ruského knížete Rostislava Michajloviče. "Byla tak krásná, že to nelze vypověděti slovy ani zobraziti lidskou rukou. Měla nádhernou postavu, oválné oči, hebké kadeře, něžné ruce a chůzi jako nějaké andělské stvoření. Když se dala do řeči, zněl její hlas jako zpívání, jež zasahuje lidská srdce. Její přiléhavý šat byl z modré nejjemnější vlny, sametový plášť s kožišinou splýval jí z ramen. Na rozpuštěných vlasech třpytila se jí čelenka, ve výstřihu byzantský náhrdelník se třemi penízky. Anděl závrati dotkl se její šíje..."

No, nezamilujte se do takové krásky... Český král to udělal a až po uši. Kdyby bylo jenom po jeho, konala by se svatba okamžitě. Kdyby bylo jenom po Kunhutině, taky by se věc nemusela dlouho odkládat: Přemysl Otakar II. byl velice statný muž a jako většina Přemyslovců pohledný, jenomže... Ano, jenomže. V Praze ho čekala manželka. Žena skoro šedesátiletá. Problém jménem Markéta. Co teď s ním?

A. Heyduk, Píseň o bitvě u Kressenbrunnu - klikni 

Zdroj: Josef Veselý, Wikipedie