Toulky českou minulostí: 122. schůzka: Otec a syn - budoucí král Karel IV.

 

V tomto, tedy 122. pokračování Toulek českou minulostí si český král Jan Lucemburský vzpomene, že má syna, který už čtvrtým rokem v internaci, momentálně na hradě Křivoklátě. Po tomto radostném zjištění dostane nápad, že by byl už pomalu čas oženit ho. Vždyť přece princi Václavovi bude už sedm let!

Byla to vlastně hotová svatební lavina, co se strhlo v lucemburském rodě. Nejprve tu máme prvorozenou dceru Markétu (tu král Jan měl rád ze svých dětí nejvíc, nicméně už jako devítiletou ji provdal za dolnobavorského vévodu Jindřicha). Pak bychom tu měli zasnoubenou dceru Jitku - měl si ji vzít duryňský lantkrabě, ale ze sňatku sešlo, což českému králi naprosto nevadilo, protože pro ni už stejně našel lepší partii - vzala si jako sedmnáctiletá budoucího vévodu normanského a krále. Na druhého syna Jana Jindřicha čekala nevěsta Markéta Pyskatá (tedy až mu bude aspoň sedm let), ale mezitím stihl Jan provdat svou mladší sestru Marii.  "Léta Páně 1322. byla velmi jemná dívka Marie, vlastní sestra českého krále odvezena z Českého království, v němž po tři roky slušně zůstávala s královnou Eliškou, do Lucemburska. Řečená dívka byla ve svátek blahoslaveného Bartoloměje řádně dána za manželku francouzskému králi Karlovi, a následujícího roku v Paříži slavnostně korunována na francouzskou královnu. Dřívější královně, dceři vévody burgundského, týmž králem předtím zapuzené, byl udělen dispens papežské stolice." On už byl francouzský král předtím ženat. Ale jako by nebyl... Dosavadní manželka francouzského krále namísto reprezentačních místností obývala... vězeňskou kobku... Jakpak se do těch nehostinných míst dostala? Pro cizoložství. Údajně.

Jan byl nikoli jako "český král," ale z titulu hraběte lucemburského vlastně leníkem francouzského krále. V roce 1322. se účastnil korunovace posledního z Kapetovců Karla Čtvrtého. Musel to být fešný člověk, tenhleten Karel, protože mu historie přisoudila příjmí "Krásný" nebo též "Sličný." O svou manželku přišel přičiněním své sestry, anglické královny, které se podařilo zlikvidovat i manželství dalších svých bratrů. Anglická královna Isabella dala totiž svou švagrovou spolu s dalšími dvěma švagrovými vsadit do dlouholetého žaláře. Pro cizoložství. (Zda se něco prokázalo? Kde je politická vůle něco prosadit, tam se to taky prosadí. Svatá pravda. Dodneška platná.) No a francouzský pan král, kterého zrovna posadili na zdejší trůn, se rozhodl, že s novou korunou uzavře i nové manželství. Svou ženu poslal z vězení od kláštera, a ta celá vděčná svolila k rozvodu. Tuhle chvíli dokázal využít Jan Lucemburský, který osamělému francouzskému panovníkovi dobře poradil.? Pro všechny dobře. Prostřednictvím svého strýce, arcibiskupa Balduina nabídl Karlovi vlastní sestru Marii. Francouzský král projevil zájem a tak Jan obratem zařídil seznámení. Bleskurychle povolal Marii z Čech, kde už několik let žila a patrně zbavovala samoty svou švagrovou Elišku. To seznámení dopadlo ke všeobecné spokojenosti. Mladičká, v té době asi osmnáctiletá lucemburská princezna byla sličná, velmi příjemná, uměla se zalíbit a (jak tvrdí kronikář) "byla prostá jako holubice." Ani novopečený francouzský král nebyl tvorem příliš složitého ducha. Platil za muže spíše zamlklého, velmi málo vzdělaného, ale dobrého srdce. Výsledkem bylo obapolné zalíbení. Přestože měl francouzský král ještě výhodnější a bohatší nabídky, rozhodl se pro Marii. A byla svatba.

"Mezi králem francouzským Karlem IV a Janem, králem naším panovaly přátelské poměry hned od počátku," uvádí František Palacký, "ale roku 1322 vdáním se krásné Marie Lucemburské, Janovy sestry, za Karla IV. Sličného staly se ještě laskavějšími a nebyly tím větší pevnosti. Král Jan, maje především zalíbení ve Francii a v jazyku francouzském tudíž raději a déle bavíval se v Paříži nežli v hlavním městě říše své. Tam v měsíci dubnu kázav přivésti také nejstaršího syna svého, nyní sedmiletého Václava, odevzdal ho sestře své královně francouzské na vychování." Francouzský král Karel IV. Sličný pevného zdraví nazbyt zrovna neměl. Ani jeho žena, Marie Lucemburská se nenacházela v dobrém zdravotním stavu. Že by ti dva měli potomka, bylo jenom málo pravděpodobné. V této situaci se Jan Lucemburský (nebo spíš jeho strýček Balduin) rozhodl (vlastně se rozhodli) upevnit vztahy Lucemburků k francouzské vládnoucí dynastii ještě silnějším poutem. Jakými cestičkami se ubíraly jejich myšlenky? "V případě bezdětnosti... anebo i předčasné smrti Karla IV... přejde francouzský trůn na příslušníky z rodu Valois... To znamená na Karla, což je králův strýc hrabě z Valois... anebo na jeho nejstaršího syna Filipa... Oba dva jsou nejstaršími příbuznými Kapetovců po meči..." Strýček Balduin a synovec Jan kalkulovali dobře. Za pár let se Filip stal skutečně francouzským králem. Ale oni šli v těch kalkulacích ještě dál. Pečlivě probrali nejenom Filipa, ale i další děti pana hraběte z Valois, a v tom rodokmenu narazilo na jedno zajímavé jméno. Dívčí jméno. Znělo: Markéta. Ovšem jako Markéta ta dívka do našich dějin nevstoupila. Dostalo se do nichž pod jménem "Blanka."

"V době vlády Karla IV. (píše ve Vlastním životopisu jmenovec tohoto Karla IV., pozdější římský císař a český král, rovněž Karel IV.), poslal mne můj otec k jmenovanému králi Francie, když jsem byl v sedmém roce svého chlapectví. I dal mi za manželku dceru Karla, svého strýce, jménem Markéta, zvanou Blanka." Sedmiletý princ Václav se nestačil ani divit, jak rychle se jeho život změnil. Sotva jeho otec uzavřel dohodu (byla to dohoda už rovnou o svatbě, nikoli, jak bylo zvykem, o zásnubách), tak vyslal do Čech spěšné posly, aby byl princ Václav z Křivoklátu urychleně přivezen do Francie. 4. dubna ho posadili do kočáru a jelo se do Paříže. Celá záležitost byla pečlivě připravena. O tom svědčí i fakt, že formální papežovo svolení k sňatku obou dětí nese datum 5. dubna. Sděluje se v něm sděleno, že sňatek Václava s Blankou má být spojen se slavnostní korunovací francouzské královny Marie. To všechno mělo svůj význam: spojením obou událostí se jaksi naznačovalo, že sňatkem nejmladších příslušníků obou dynastií začíná nová éra jejich vztahů. Datum korunovace i svatby bylo určeno na 15. května. Tedy v den po Václavových sedmých narozeninách. Byla to neděle letnic neboli Hod boží svatodušní, kdy se podle starobylé tradice udělovalo i svátost biřmování. Pro budoucího krále měla tato svátost důležitý význam a její udělení se tedy dělo slavnostním způsobem.

"I dal mne řečený francouzský král od biskupa biřmovat," vzpomíná si někdejší princ Václav a pozdější císař a král Karel, "a určil mi stejné jméno, jako on měl, totiž Karel." Od té doby užíval český korunní princ jenom svého nového jména. V pozdějším věku mu přičítal symbolický význam. Ten spočíval v tom, že obě svá jména, křestní Václav a biřmovací Karel spojoval se splynutím obou tradic, české svatováclavské a francouzské tradice Karla Velikého. Jeden z důvodů, proč si nechal nové jméno Karel vězí v tom, že s Václavem, tedy se jménem Václav měli v západní Evropě trochu problémy. Kupříkladu v papežském listě, ve kterém je svolení s jeho sňatkem, je princ Václav jmenován jako "Ontela" a "Omtela." Je to nepochybně zkomolené latinské pojmenování "Wenceslaus." Písaři císařské kanceláře, kteří psali podle diktátu, zpravidla komolili jména, která jim zněla cize nebo je vůbec neznali. Zkomoleninu Ontela a Omtela diktoval zřejmě úředník Francouz, mluvící jihofrancouzským dialektem. Taky však mohla vzniknout z česky slyšeného "Václav," což v jihofrancouzské výslovnosti znělo asi "Wacela," no a od "Wacely" už k "Ontelovi" nebylo daleko. Svatební obřad proběhl za mimořádně slavnostních a velice symbolických okolností.

Velkorysost krále Jana slavila triumf: francouzští kronikáři obdivovali nádherné slavnostní roucho prince Václava, nyní už Karla, i štědrost českého krále, která překonávala i samotné francouzské královské manžele. Blance (neboli po francouzsku Blanche) bylo sedm let stejně jako ženichovi a už v tomto věku byla velice půvabná. Jmenovala se ve skutečnosti Markéta, ale říkali ji Blanche - to pro její světlé vlasy.

Karlův život se od základů změnil. Se svou "manželkou" se ale zas brzy rozloučil. (Ani si ti dva nestačili spolu pohrát.) Ale do chladu křivoklátských hradních zdí se nevrátil, zůstal při francouzském královském dvoře. Přidělili mu krásné komnaty, prvotřídní učitele, mohl se denně stýkat se svou tetou Marií, francouzskou královnou, obzvláštní zalíbení v něm nalezl francouzský král Karel. Teprve teď se stal Václav-Karel opravdovým princem. "Král mne velmi miloval," to napsal Karel o svém francouzském jmenovci Karlovi. Ten sedmiletý kluk byl najednou úplně sám mezi tolika cizími lidmi. Na někoho se upnout musel. Jelikož svého taťku prakticky neznal, tak se tím někým stal právě francouzský král. K hezkému vztahu přispěla určitě i jeho teta, královna Marie, které bylo už v Čechách, kde dělala společnici Elišce Přemyslovně, líto osudu jejího synka. Malý Karel byl v první čas pařížského pobytu asi hodně zamlklý a pohroužený do sebe. Nakonec jaký jiný měl být po čtyřletém věznění na Lokti a Křivoklátě. Francouzský král toho taky moc nenamluvil, byl stejný introvert jako jeho kmotřenec, není divu, že ti dva, nynější král a budoucí král měli k sobě blízko. "Král mne velmi miloval a přikázal mému kaplanovi, aby mne poněkud vycvičil v písmě, ačkoli král sám nebyl písma znalý. A tak jsem se naučil číst hodinky blahoslavené Marie Panny, a když jsem jim poněkud porozuměl, čítal jsem je denně v dobách svého dětství stále raději, neboť mým opatrovníkům bylo od krále nařízeno, aby mne k tomu nabádali."

Malý Karel žil bud'to rovnou v Paříži, ale častěji na hradě v St. Germain-en-Laye, což bylo nedaleko Paříže. St. Germain-en-Laye fungovalo jako venkovské sídlo francouzských panovníků. Král mu určil za vychovatele učeného klerika Jana z Viviers. Ten se uvádí v královských účtech jako doctor... nejspíš bohosloví, anebo možná taky církevního práva. Jeho výchova tedy nebyla svěřena do rukou mnichů, ale světských kněží s vysokým vzděláním, kteří byli orientováni spíš na výchovu diplomatů a praktických politiků. Ony účetní záznamy francouzského krále, o kterých tu padla zmínka, jsou vůbec náramně zajímavé. Umožňují nám totiž odhadnout, jaká asi byla životní úroveň mladého Karla v prvních letech jeho pobytu ve Francii. Král Jan Lucemburský na svého syna u francouzského dvora ničím nepřispíval. Ani grošem. Vůbec se o Karla nezajímal. Prostě ho oženil, nechal ho v Paříži a nestaral se o něj - ani v nejmenším. Nepřispíval na jeho výživu ani na studia. On sám ovšem dostával pravidelnou roční apanáž... jakýsi dvorní plat - ve výši čtyř tisíc liber, který mu vyplácela francouzská dvorní pokladna. Český král Jan se nestyděl. Lze se obávat, že sloveso "stydět se" ve vztahu k vlastní osobě nepoužíval.

"Ani ne rok po své korunovaci zemřela při porodu královna Marie, sestra českého krále Jana, při porodu, aniž zanechala po sobě potomka. Princi Karlovi ubyla v cizině jedna spřízněná duše, ale všechnu péči o něj převzal strýček Karel. Až do své smrti po celá čtyři léta se snažil francouzský panovník poskytnout svému vyženěnému synovci na nejvyšší myslitelné úrovni všechno, co považoval za potřebné pro výchovu toho mladíka, který překvapoval pílí, postřehem, nezvyklou dospělostí i inteligencí a který se měl jednoho dne stát králem. "Král nebyl lakomý na peníze," poznamenal český král Karel, "měl dobré rádce a jeho dvůr se skvěl množstvím shromážděných knížat jak duchovních, tak světských." Dochované účty francouzské dvorní pokladny dodnes svědčí o tom, že král Karel na svém jmenovci z Čech nešetřil. Jsou v nich údaje o zlatých špercích a zlaté koruně pro princeznu Blanku; pečliví ouřadové vyčíslili, kolik stály její svatební šaty a jiné potřeby; do položky "Vzdělávání" byl zahrnut i plat pro Karlovy učitele. Malý chlapec neměl asi nějak zvlášť vysoké potřeby, o to pozoruhodnější byla změna, která pro něj nastala.

Ten malý kluk musel být doslova omráčený, když zřejmě poprvé v životě viděl tolik nádhery, pozornosti a nelíčeného obdivu. Uprostřed vznešeného světa, který byl tak vzdálen od ponurých místností a klenutých chodeb českých hradů, nabýval rychle sebevědomí. Ale nejvíc si nevážil ani tak přepychu (dnes bychom řekli vysoce nadstandardní životní úrovně), ale vzdělání, které mu velkoryse umožnil negramotný francouzský král. Díky němu se stal Karel IV. vůbec prvním českým panovníkem, který uměl číst a psát. A to nejenom latinsky, ale i francouzsky, později německy a italsky. Pochopitelně, že uměl česky, hlavně díky mamince Elišce, u které vyrůstal do svých tří let. To všechno zase nebyla taková samozřejmá věc, jak snad vypadá. Negramotnost šlechticů byla ve 14. století jevem přímo celoevropským - v okruhu rytířských bojovníků byla gramotnost považována za jakousi slabost, která je vyhrazena nebojovným kněžím a mnichům.

"V roce 1328 zemřel Karel, můj tchán, a zanechal pozoruhodného syna jménem Filip. Téhož roku pak zemřel v den Očišťování Panny Marie francouzský král Karel, zanechav manželku těhotnou, jež pak porodila." Po smrti své ženy Marie Lucemburské se stačil francouzský král ještě oženit, ale narození dítěte se už nedočkal. Stejně by mu to nebylo nic platné, protože jako pohrobek se mu narodila dcera. "A poněvadž podle obyčeje platného v království dcery nenastupují na trůn, byl povýšen Filip, syn mého tchána, za krále francouzského, protože byl nejbližším dědicem v mužské linii." Nový francouzský král byl tedy - jestli se dobře orientujeme v těch složitých příbuzenských propletencích - švagrem našeho prince Karla. Takže namísto strýčka teď měl Karel na místě šéfa francouzského státu švagra... Zdá se, že si moc nepohoršil... Ono to bylo trošku jinak: "Filip podržel rádce svého předchůdce, ale nepřikládal sluchu jejich radám - a podlehl lakotě." Byl lakomý vůči kdekomu, ale náš dvanáctiletý princ Karel to pocítil tvrdě především na své kůži. Byl konec blahobytu. Nový francouzský král Filip, toho jména šestý,nebyl už nejmladší, měl 35 let, byl povahy dost nerozhodné. Karel sice píše, že si ponechal své rádce, ale ve skutečnosti jimi opovrhoval. Byl - jak už řečeno - dost šetrný, ale to neznamenalo, že by úsporná opatření platila také pro něj samého. Naopak, přímo si liboval v oslnivém přepychu, kterým naplnil svůj palác. Navenek miloval nádheru, uvnitř byl ducha... jak to říct slušně... inu, jednoduchého. A povahy slabé. Ta touha po vnějším efektu, po rytířském lesku a bujném veselí ho poutala k Janovi Lucemburskému (ono bylo mezi nimi hodné stejnorodosti). Filip věnoval Janovi Lucemburskému velkoryse pařížský palác, zvaný Nesle s nádhernou zahradou, zato vůči nedospělému Karlovi zaujal lhostejný postoj. A kdyby jenom postoj... On mu také podstatně seškrtal rozpočet. Podle Karla: "podlehl lakotě."

"Mezi královými rádci byl jeden muž velmi moudrý, Petr Roger, opat fécampský, původem z Limoges, člověk výmluvný a vzdělaný a všelikou ušlechtilostí mravů ozdobený. (Ve skutečnosti se jmenoval celým jménem Pierre Roger de Rosiers, řečený též de Beaufort.) Ten za prvního roku panování Filipova sloužil slavně mši na Popeleční středu a měl tak poutavé kázání, že byl ode všech chválen. I zalíbila se mi dovednost a výmluvnost onoho opata v tom kázání tak, že poslouchaje ho a dívaje se na něho, měl jsem ve zbožnosti takové vytržení, že jsem u sebe počal uvažovat, říkaje si: Čím to je, že se taková milost do mne vlévá z tohoto člověka? Potom jsem se s ním seznámil a on mne zahrnoval velikou láskou a otcovskou přízní a poučoval mne častokráte z Písma svatého."

Dvanáctiletý chlapec byl tím mužem doslova fascinován. Pierre de Rosiers byl šlechtického původu, působil jako opat benediktinského kláštera ve Fécampu. Pak se stal biskupem v Arrasu, byl rádcem a úspěšným diplomatem v královských službách, ohromoval znalostmi, jiskřivým úsudkem, uhlazeným chováním. Není úplně jasné, jestli Karel sblížení s Pierrem vyhledal sám nebo jestli byl učený prelát pověřen, aby se výchovy prince ujal, ale v každém případě to byla pro Karla výhra. Rosiers platil za jednoho z nejlepších řečníků své doby a za perfektního diplomata. Na druhé straně se nedal svou profesí nikterak omezovat a poměrně snadno podléhal kouzlu krásných žen. Ti dva - Pierre a Karel - se rychle spřátelili a princ začal objevovat nové obzory. A ty obzory byly nejenom duchovní. Karel začal nahlížet pod pokličku praktické politiky a diplomacie na nejvyšší úrovni. Náboženské a biblické výklady sloužily Pierrovi de Rosiers jako normy pro řešení konkrétních politických situací. Učitel si všiml, jaký intelekt má ten chlapec. Oblíbil si ho a nikdy na něho nezapomněl. Ti dva se setkávali vlastně nepříliš dlouhou dobu, ale pro Karla to byla náramně důležitá doba. Potkali se pak jednoho dne (snad po 15 letech) vlastně jako staří dobří přátelé a navázali na své dialogy touto konverzací, která se stala nesmrtelnou, protože měla váhu proroctví: "Ty budeš jednou římským králem," řekl Pierre de Rosiers (to už byl kardinálem) osmadvacetiletému Karlovi. "Ty však dřív budeš papežem!" oplatil ten kompliment Lucemburk, tenkrát moravský markrabě. Netrvalo to dlouho a stalo se to, co si budoucí papež Kliment VI. a budoucí římský král a císař Karel IV. předpověděli...

"I zůstal jsem dva roky po smrti Karlově na dvoře krále Filipa. Po oněch dvou letech vrátil mne onen král i s mou manželkou, svou sestrou Blankou, mému otci Janovi, králi českému, do města Lucemburku; hrabství patřilo mému otci právem nástupnickým po jeho otci, císaři Jindřichovi svaté paměti." Dětství českého prince skončilo roku 1329. Třináctiletý chlapec byl náhle odvolán od francouzského dvora do vlasti jeho otce, do Lucemburku. O tomto úseku jeho života toho moc nevíme. Zdá se, že si otec Jan přál, aby jeho syn nastoupil ve správě hrabství, aby získal první zkušenosti v praktické politice a okusil tíhu samostatného rozhodování. V životě, který ho čekal, se mu tento lucemburský trénink opravdu hodil...

Zdroj: Josef Veselý