Jak se měly děti následníka trůnu po atentátu?

 

Zrovna na blog dávám sérii článků k návštěvě Vídně a zámku Schönbrunn, letního sídla císařské rodiny. Dnes vzpomínaný Habsburk se nástupu na trůn nedožil. Skutečnost, když se někdo narodí do rodiny následníka trůnu, nemusí být žádná "výhra". Pravděpodobně osudy tří dětí jsou málo známé, zato jejich rodiče vstoupili do dějin. 

Sarajevský atentát byl záminkou pro rozpoutání Velké války, všichni ji znají pod názvem První světová válka. Tento válečný konflikt začal přesně  měsíc po atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu -  arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu dne 28. června 1914. O tom jsem už psala ZDE. 

Historické fotografie stručněji připomenou celou událost: 

 

 Žofie Chotková kvůli svému nižšímu původu dosud nesměla Ferdinanda doprovázet na oficiální akce, cesta do Sarajeva byla její první misí. Bohužel i poslední.

 

 

Arcivévoda a Žofie Chotková přijeli do Sarajeva vlakem, pak nastoupili do otevřeného vozu. Následoval šok pro celou Evropu: 

Výstřely z pistole Gavrila Principa, které 28. června 1914 ukončily jejich životy, se staly záminkou pro rozpoutání války. Rakousko-Uhersko ji vyhlásilo Srbsku měsíc po atentátu, o pár dní později se do ní zapojilo Rusko, Francie či Německo.

Měla to být velká sláva, tak to skončilo - mrtvá těla obou manželů (byli manželé necelých 14 let) byla uložena do rakví. Dole jeden z prvních novinových článků oznamující atentát. 

Změna režimu nepřináší jen radost. Mezi lidmi to tak chodí - chtějí se vypořádat s minulostí. Kolik příkladů bychom mohli uvést. Jedni jsou na koni a ti poražení se ocitnou "na okraji společnosti". Vítěz je jeden a ten se neptá. Myslí, že činí správně a pak se ukáže, že vlastně opakuje chyby, jen v jiných souvislostech. Dějiny se v podstatě opakují, jen ti "protagonisté" jsou jiní. Ale také se říká: Každý chvilku tahá pilku.

Chci připomenout něco, o čem se téměř neví. Když se rozpadlo Rakousko-Uhersko, vznikla Československá republika a někteří lidé byli novému státu "nepohodlní".  To nebylo jen tehdy, to je v každé době. Mezi takové patřily i děti arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a Žofie Chotkové, vévodkyně z Hohenbergu. I když tito potomci vůbec neměli nárok na habsburský trůn, byli, i přes svůj věk, příliš spjati se starým režimem a přišli o svůj dosavadní domov.

Už jejich narození byl přitom malý zázrak, neboť Žofie Chotková byla pro následníka trůnu Františka Ferdinanda nevěstou příliš nízkého postavení, a tudíž naprosto nevhodná. Následník trůnu přesto trval na tom, že uzavře morganatický sňatek - i za cenu, že to jeho děti vyloučí z následnictví a nebudou formálně ani součástí rodu Habsburků. Ale kdo se po takové pravdě pídil, koho to zajímalo?

Jak je ten život a štěstí vrtkavé. Třeba d'Este v 90. letech 19. století bojoval s tuberkulózou, která v té době znamenala prakticky rozsudek smrti. Přesto, že na nemoc nebyly léky,  nakonec zákeřnou nemoc porazil. Takže se vlastně atentátu ani nemusel dožít. Jak se říká: Kdo má být oběšen, ten se neutopí.

Zdálo se, že při tomto páru stojí štěstí - 1. července 1900 se na zámku v Zákupech konala vyvzdorovaná svatba. Rok nato v komnatách zámku Konopiště přišla na svět dcerka Žofie, v září 1902 Maximilian a v květnu 1904 nejmladší Ernst. V listopadu 1908 se narodilo ještě jedno dítě, chlapec, který však brzy zemřel. 

Poklidným rokům na Konopišti, kdy prý rodiče vychovávali své potomky bez obvyklých habsburských oficialit, učinil konec sarajevský atentát. Žofie i oba chlapci jsou tak občas nazýváni "prvními sirotky" začínajícího konfliktu a šok, který utrpěli, byl určitě obrovský. Děti si vzala do péče teta z matčiny strany a jejich poručníkem se stal Jaroslav Thun-Hohenstein. V roce 1917 také obdržely dědičný titul vévodů. 

 

O osudech těchto tří dětí (foto z období těsně před atentátem) pojednávají další řádky.

Po vzniku Československa přišli Žofie i oba chlapci o rodinné majetky na Konopišti i v Chlumu u Třeboně. A to přesto, že k Habsburkům formálně nepatřili. Ze svého dosavadního domova mohli odejít pouze s minimem věcí a zůstal jim jen majetek v Rakousku, kde stáli mimo habsburskou rodinu. Oba bratři tam také odešli, Žofie zůstala v Československu. V září 1920 se v Děčíně provdala za hraběte Friedricha Nostice-Rienecka a později porodila čtyři děti - Erweina, Franze, Aloise a Žofii.

Konopiště však z jejich života úplně nezmizelo. I když na zámku nemohli žít, s některými lidmi z bývalého personálu si psali.

Bratři byli v koncentráku

Chlapci Maximilian a Ernst začali v Rakousku znovu - s tím, co jim tam zbylo. Absolvovali vysokou školu a zůstali přesvědčenými monarchisty. Max se stal právníkem, spravoval rodinné dědictví a byl v úzkém kontaktu s Ottou Habsburským, synem posledního rakouského císaře Karla I. V roce 1926 se také oženil a s manželkou Elisabeth měli šest synů. Ernst vystudoval lesnictví a v půli 30. let si vzal Marii Thérése Woodovou (na snímku). Narodili se jim dva chlapci. 

 

Oba bratři vystupovali proti anšlusu Rakouska v březnu 1938 i proti Hitlerovi - a oba skončili v koncentračním táboře v Dachau, kde je nasadili na čištění latrín. Podle svědectví jejich spoluvězně a pozdějšího poválečného rakouského kancléře Leopolda Figla prý udržovali s ostatními spoluvězni slušné a přátelské vztahy. Nacisté jim také vyvlastnili rodinný majetek.

Zatímco Maxe propustili v roce 1940, Ernst byl později převezen do Buchenwaldu a vězněn až do roku 1943. Válka tragicky postihla i jejich sestru: rodina se hlásila k německé národnosti, dva nejstarší Žofiini synové bojovali v řadách wehrmachtu a z války už se nevrátili. Zatímco druhorozený Franz padl na východní frontě, Erwein zahynul koncem 40. let v sovětském zajetí.

Poválečné osudy

Válku dlouho nepřežil ani Ernst. Z koncentráku se vrátil s podlomeným zdravím a zemřel roku 1954 v pouhých devětačtyřiceti letech. Zdravotní problémy trápily také Maximiliana. Ten se stal po válce dvakrát starostou dolnorakouského Artstettenu a působil jako prostředník v jednání Otty Habsburského s rakouskou vládou. I on však zemřel předčasně v devětapadesáti letech. Oba bratři leží v hrobce v kostele zámku v Artstettenu po boku svých rodičů. 

 

Žofie v mládí

Jediná Žofie prožila dlouhý život. V roce 1946 si s rodinou požádala o vystěhování z Československa a nový domov našli též v Rakousku. Žili poklidně, v roce 1973 ovdověla a počátkem 80. let se po více než 60 letech znovu podívala na Konopiště.

Žofie zemřela 27. října 1990 v Thannhausenu. Pochovali ji ve Weizu, kde má hrob i její manžel. Zámecká expozice na Konopišti její rodinu připomíná dodnes. A já se domnívám, že i v době letních dovolených je dobré si výročí 28. července 1914 připomenout. 

Zdroj: zpravy.tiscali.cz