Tato schůzka, jakož i několik následujících v řadě, jest věnována
člověku, bez jehož jména si české dějiny nelze představit, i když on sám
v nich hrál podstatnou roli vlastně ani ne pět let. „Jedni mu říkali
krvavý Herodes, lapka, psanec, a taky mu ještě říkali kacíř,
svatokrádce, pohotový ke zločinu, a navrch byl rovněž potvora ohyzdná,
ukrutná, hrozná, protivná.“ Konec citátu.
Pro
jiné to však byl „hejtman nadmíru odvážný, udatný a statečný, smělý a
rázný“ – to říkali současníci; zatímco pro potomky vstoupil ve známost
jako „vojevůdce, revolucionář, státník.“ Nejde o dva naprosto různé
lidi, ale jednoho a téhož muže jménem Jan Žižka z Trocnova. „O Žižkovi,
muži již poněkud obstárlém, až potud se málo vědělo, ačkoli v několika
válkách se vyznamenal; teprve nastávající doba i potřeba měla objeviti
světu podivné jeho schopnosti...“
Pocházel z Trocnova. No, když z Trocnova, tak z Trocnova. Nakonec – kde jinde bychom měli začít? „Trocnovƒ“ – heslo z 30. svazku Ottova slovníku naučného. „Poplužní dvůr Adolfa knížete Schwarzenberka v Čechách, jihozápadně od Borovan, hejtmanství a okres České Budějovice, fara a pošta Borovany. Stála zde ves, z níž pocházel Jan Žižka z Trocnova. Asi čtvrt hodiny odtud na pahorku stála do roku 1867 kaplička svatého Jana Křtitele, zvaná Žižkova kaple, na místě, kde prý se Žižka pod dubem narodil. Dub stál až do 18. století.“
Rodina vladyků, která měli v erbu červeného raka ve stříbrném poli, se objevuje až ve druhé polovině 14. století (tedy dost pozdě – což mohlo být způsobeno tím, že se starší doklady nedochovaly, anebo byl Janův otec prostě „novotný“ – tedy teprve nedávno povýšený do vladyckého stavu, což by znamenalo, že neměl o moc víc než někteří lepší sedláci v okolí).
Kdy se poprvé objevuje jméno Žižky z Trocnova? To víme na den přesně – 3. dubna 1378. Jakýsi Jan Žižka řečený z Trocnova připojuje toho dne na Krumlově svou pečeť s rakem jako jeden ze svědků svatební smlouvy.
Při jiné (poněkud méně radostné) příležitosti se tentýž Žižka objevuje v listině datované o tři měsíce později. Spolu s dalšími dvěma zemany se přiznal k dluhu ve výši tří kop a deseti grošů. Podmínky té smlouvy byly kruté. Dlužníci se zavázali splatit dvěma budějovickým Židovkám lichvářské úroky, a v případě, že by nedostáli závazkům, souhlasili s propadnutím svršků a pozemkového majetku. Předtím i potom se o Žižkovi celá desetiletí mlčí, ale v tomto roce se už po třech týdnech vynořuje další zpráva. Opět Žižka – nikoli však jako dlužník, nýbrž jako ručitel. Komu ručil a hlavně čím? Ručil jistému zemanovi z Holkova, a to svým majetkem. Žižka se tady ovšem nenazývá Janem, nýbrž Ješkem.
Rok 1381. Další listina. V Trocnově umírá bez přímých potomků nějaký Mikeš. Začalo jednání o odúmrti, o jeho majetku, a na scénu se dostává znovu jistý Ješek z Trocnova. „Ješek z Trocnova přijal list provolací k jednání o odúmrti na relace sudího dvorského pana Jindřicha.“ Ješek se velice snažil, aby obdržel dvorec v Trocnova po zemřelém Mikši (on to mohl být nejspíš jeho strýc), ale ta snaha vyzněla naprázdno, protože v listinách se později objevuje jako majitel nikoli Ješek, ale Pešek – z Trocnova. „Tento Ješek z Trocnova, který roku 1381 přihlásil nárok svůj na jeden ze dvou svobodných gruntů trocnovských, je se vší pravděpodobností náš Žižka,“ tvrdí historik Josef Pekař.
Tak, a je tu pátá a poslední písemná zmínka o Janu Žižkovi z nejstarších dob. Rok 1384: „Dáno v Trhových Svinech. Johannes Zyzka de Trocznow“ (tedy Jan řečený Žižka z Trocnova). „Vyznávám tímto listem všem veřejně, že s dobrým rozmyslem a dostatečnou radou přátel svých jsem prodal jeden lán statku svobodného v Čeřejově za 19 kop grošů stříbrných pražského rázu, který jest mně zcela zaplacen.“ Na té listině se objevuje zajímavá formulace, která se týkala Žižkovy ženy: „Kateřina, manželka Jana častopsaného Žižky,“ a dál se píše, že se dotyčné Kateřině upírá na onen prodaný lán jakýkoli věnný nárok.
Aspoň nějaká konkrétní stopa – Žižka byl tedy ženat. Kdy měl svatbu? Nevíme. Z jaké rodiny byla ta jeho Kateřina? Nevíme. Měli spolu nějaké děti? Nevíme. Je toho hodně, co nevíme, že. Zbývá aspoň něco ze Žižkovy minulosti, co je naprosto jisté? To náhodou víme. Tedy... tak velká náhoda to zase nebyla. I když...
„Po ukončení archeologických výzkumů v roce 1956 bylo možno ze srovnání dvou dvorců konstatovat, že objekt nově objevený měl svou situací u křižovatky starých cest patrně starší a významnější původ. Také jeho poloha v blízkosti pozemku označovaném podle tradice Na Žižkovým zdá se spíše svědčiti ve prospěch názoru, že dvorec byl vskutku domovem Jana Žižky. To však jsou jen dedukce ze situace nalezeného dvorce, nijak nepodložené psanými prameny,“ říká se ve zprávě archeologa Antonína Hejny, který uprostřed 50. let v Trocnově kopal. Dr. Hejna tam objevil základy dvorce a tím se dostal do problémů. Tedy nikoli tím, že něco objevil, ale tím, že v Trocnově objevil druhý dvorec. Který z nich byl najednou ten správný, ten Žižkův? V roce 1921 se totiž v Trocnově našel první dvorec – byly zjištěny jeho základy, taky studánka a ještě stodola. Když se o 35 let později se pustil do kopání dr. Hejna, nikdo nevěděl, kde vlastně hledat.
„Ve třicetileté válce obě zemanské usedlosti zanikly – shořely,“ píše Antonín Hejna, „a na jejich místě byl postaven poplužní dvůr. Změnil se ráz celé krajiny, zmizely staré rybníky, byly založeny nové, vysázeli tu porosty.“ A zda bylo na Trocnově ještě vůbec co najít? Bylo. Podle písemných pramenů tu stály dva dvorce. Jeden patřil nějakou dobu otci Jana Žižky (ten se jmenoval buďto Řehoř, anebo Jan) a po něm náležel i jeho synovi. Ten druhý byl ve vlastnictví jistému Mikšovi (což musel být jeho příbuzný, možná strýc, protože se Jan Žižka přihlásil o dědictví po něm).
„Dělali jsme na Trocnově sondy na mnoha místech, ale bezvýsledně. Do mokřin, které tu byly, jsme se nepouštěli, tam by přece nikdo žádný dvorec nepostavil! Jednou takhle zrána jsem si však vyšel na procházku právě k těm mokřinám, a co vidím: čerstvé krtince! A v nich malé uhlíky, hrudky vypálené mazanice, střepy nádob.“ V době Žižkově tam nejspíš mokro nebylo, opodál se rozkládal rybník a ten vodu stahoval. „Vodní režim krajiny se však změnil a tak jsme výkopy dělali v bažině – později jsme museli terén odvodnit. Všechno pak už pokračovalo pěkným tempem a dočkali jsme se i nálezů.“ Archeologové objevili stavení se dvěma místnostmi. Západní měla rozměry 6 a půl krát 5 a půl metru, nalézal se tu krb a stěny byly z kamene, našlo se tu pár kamenných desek, zřejmě zbytek původní dlažby. Východní místnost byla o něco menší a její stěny byly dřevěné; nalézalo se tu otevřené ohniště a podlaha byla hliněná.
Jak byl Trocnov starý? Tedy: kdy ho asi postavili? „Žižkové byl novotný rod, tedy rod svobodný, vyšlý právě ze služebné kariéry na hradech panských nebo královských,“ ještě jednou si připomeňme, co o něm napsal historik August Sedláček, a tento fakt doplňme o údaje archeologa dr. Hejny: „Na Trocnově jsme našli pouze keramiku od poloviny 14. století výše, dvorec tedy s největší pravděpodobností vznikl po roce 1350.“ Tedy plus minus deset let před Janovým narozením. Jeho jméno – tedy Trocnov – je německého původu, však také nejstarší podoba zaznamenaná v listině hovoří o Trucnovu. I král Václav IV. ho zná pod tímto jménem. A co znamená slovo „truc“ v němčině? Autor známého slovníku z doby kolem roku 1365 Klaret říká, že je to „bujník, prchlec, vzteklec, pyšník.“ Že by se ten, kdo Trocnov stavěl, tak opravdu choval? Podle něčeho se Trucnov a později Trocnov jmenovat musel... Pro toho, kdo nevěděl, že je maličký jako dlaň, znělo Jan z Trocnova hrdě, dočista zemansky. Na rozdíl od všech těch sedláků, kteří (i když hospodařili na statcích stejně velkých) neměli přídomek „z“. Trocnov s patnácti hektary půdy, který vznikl nedlouho předtím, než ho Žižka prodal Vilému Puckovi, dodával svému majiteli sebevědomí.
Tady někde tedy vyrůstal Jan řečený Žižka, a tady se i narodil. „Dle staré pověsti narodil se Žižka pod dubem v lese, který jest hned vedle polí a rybníčků malých a náležejících k dvoru tronovskému, kdež matka jeho nenadále slehla,“ píše v knize o Žižkovi historik Václav Vladivoj Tomek. Ať už pod dubem, nebo za dubem, popřípadě jak se náleží ve světnici, Jan Žižka tu mohl spatřit světlo světa nejpozději v letech 1360 až 1362. Proč nejpozději? Protože v roce 1378 se jeho jméno objevuje prvně (jak dobře víme) na úřední listině. Takže mu tehdy bylo 16 až 18 let. To by ovšem taktak dosáhl dospělosti. Svéprávnost mladého člověka se tehdy určovala pode jeho fyzického vývinu, obvykle byl pokládán za způsobilého v tomto ohledu od 16 let, někdy o rok, o dva dřív. Z toho by vyplývalo, že v době jeho smrti (tedy v roce 1424) mu mohlo být něco přes 60 let. Pokud se však všech pět listin s jeho jménem týkalo nikoli jeho samého, ale Žižkova otce, no tak by se musel narodil později a v okamžiku úmrtí by byl podstatně mladší. Prozatím toto tajemství ponecháme nezodpovězené, ale nikoli nadlouho, protože dnes už odpověď s jistotou asi tak devadesátiprocentní známe.
„Na místě dubu byla později se vztahem ku pověsti této vystavěna kaplička svatého Jana Křtitele, jejíž se nyní spatřují toliko sutiny mezi dvěma lípama na kraji lesa.“ Pravopis pana profesora Tomka byl poněkud svérázný. Do začátku 20. století, kdy zemřel, uznával tvrdohlavě pouze dvojité W, a skloňoval si, jak chtěl. Ta kaplička, která na místě údajného Žižkova rodiště byla postavena, měla skutečně „vztah k pověsti“. O tomto místě se zmiňoval i křížovník a spisovatel Jan František Beckovský, a to v roce 1700 v knize Poselkyně starých příběhů českých. „Stával tu dub, pod nímž se prý Jan Žižka narodil. Proto mnozí kováři, zámečníci, tesařové a jiní na tento dub často lezli, větve usekávali, z nich k svým kladivům a sekerám rukověti dělali a pověrečně tomu věřili, že skrze ty rukověti oni řemeslníci větší síly nabývají.“ Nový majitel však rozhodl, že takový dub je nebezpečný a že musí zmizet a taky zmizel, a aby si propříště na toho kacíře nikdo nevzpomněl, tak že tu bude postavena kaplička. Byla, ale Žižkovo jméno tu zůstalo, a to na cedulce s latinským nápisem: „Toto místo narození Jana z Trocnova řečeného Žižky, druhdy zlopověstné, ke cti narození předchůdce Páně svatého Jana Křtitele bylo věnováno a zasvěceno roku 1682.“
Časy se měnily, klášter dal Josef II. zrušit a u kapličky se objevil i český nápis: „Jan Žižka z Trocnova slepej zlé paměti tu se narodil.“ Kterýsi dobrý Čech, nesouhlasící s oficiální ideologií, si ono sdělení upravil podle svého, a to tím, že pár písmenek prostě vyškrábal. „Jan Žižka z Trocnova slepej. pan. tu se narodil.“ Kaplička už neexistuje, zato se na dotyčném místě vyjímá velký oválný kámen a na něm tento nápis: „Zde se narodil Jan Žižka z Trocnova.“ A nad ním se zase rozkládají dubové větve. Ten strom však není žádný stoletý velikán, zasadili ho v roce 1924. Janku! Jene! Ješku! Tak nějak ho mohli na trocnovském dvorci volat domácí, kupříkladu rodiče, nebo strýc. Dobře, dejme tomu, ale jak mu říkali přespolní... z Újezda kupříkladu, nebo z Borovan, z Trhových Svin? Byl to pro ně „Žižka“, tedy po tatínkovi? Asi ne. Tatínek se nejspíš „Žižka“ nejmenoval.
Co znamená slovo „žižka“ s malým žet? To je povídání na dlouhé lokte. Jazykovědci se svého času o „žižku“ skoro poprali. Co badatel, to jedna teorie. A přitom každý z nich mohl mít pravdu. „Slovo Žižka je obměnou jména Zikmund, jeho domáckou formou,“ autorem tohoto názoru byl Václav Hanka; zatímco tři Josefové – Dobrovský, Šusta a Pekař měli za to, že jde o přezdívku. Kořenem je slůvko „žig“ nebo „žeg“, které je obsaženo v pojmu „žíhati“. Žižka by tedy mohl být člověk s vyžehnutým, to znamená vypáleným okem. A další názor, se kterým přišel jako se svou troškou do mlýna jazykovědec Kosina: „Žužek, žižek znamená slovinsky brouk, hmyz, a slovo žuža, to je dřevokaz, pilous.“ Jan Žižka jako Jan Dřevokaz... No. „Jan Žižka, což jednookého znamená,“ poznamenal biskup Jan Dubravius v dalším století po Žižkovi, zatímco Daniel Adam z Veleslavína, tak ten uvedl ve svém kalendáři údaj o jistém Vilémovi, markraběti míšeňském, což by nás příliš zajímat nemuselo, jenomže on k němu dodal: „Vilém, příjmím cocles, tj. žižka.“
Šilhan rozkrouceně, mhourán a brlooký pobočně hledí. Žižka jednooký jest, oka druhého zbavený. Jan Amos Komenský
Cocles znamená latinsky Jednooký. „Šilhan rozkrouceně, mhourán a brlooký pobočně hledí. Žižka jednooký jest, oka druhého zbavený,“ tuto rozkošnou větu napsal o jakémsi žižkovi s malým žet Jan Amos Komenský. „Když proti nepřátelům v Prusích mužně bojuje oko ztratil, nazván byl Žižka, to jest jednooký,“ potvrzuje naši teorii o „žižkovitosti“ jako o jednookosti kronikář Beckovský. Což platilo až do doby, kdy profesor řeči a literatury české na pražské universitě František Martin Pelcl objevil listinu nám dobře známou, protože byla první, kde se Žižkovo jméno vyskytlo, z roku 1378, a na ní je podepsán „Jan řečený Žižka z Trocnova“. Žižka tedy nemohl ztratit své oko v Prusku v bitvě u Grunwaldu roku 1410, jestliže se už 32 léta před tím podepisoval Žižka. Nezbylo než se ještě hlouběji ponořit do kronik a letopisů a právnických listin, a v nich, ejhle – ano, u našeho dobrého známého a pozdějšího papeže, tedy u Eneáše Silvia Piccolominiho se vyjímá tato věta: „Tento Žižka byl někdy vůdcem táborů a jedno oko ztratil jako chlapec, druhé pak byv nepřátelskou střelou zasažen.“ Tutéž podrobnost Eneáš poněkud doplnil ještě jednou v jiné souvislosti: „Jedno oko ztratil jako chlapec, když sobě mezi kamarády hrál, o druhé přišel při dobývání jakéhosi hradu.“ No, a můžeme tuto kapitolu uzavřít.
„Jan Žižka z Trocnova byl chudý jako kostelní myš,“ uvádí ve své knize Velké osudy historik profesor Josef Janáček. „Statek v Trocnově a podobná usedlost v Čeřejově ho nestačily ani uživit. Kdyby zůstal po celý život tam, byl by dřel téměř stejnou bídu jako poddaní sedláci. Čekal by s napětím, jak dopadne úroda, chodil by v roztrhaných škorních a bydlel v chalupě s doškovou střechou.“
„V podobné situaci byly stovky jiných zemanů. Patřili k vrstvě s privilegii, ale večer často nevěděli, co budou zítra jíst. V truhlicích opatrovali prošoupané suknice; meče a části brnění si předávali z generace na generaci, pár grošů pohromadě viděli jednou za uherský rok. S erbem na štítu nesměli provozovat žádné řemeslo, protože by zneuctili celý rytířský stav, ale směli se vypravit do světa a hledat nějaké uplatnění. Většina z nich neznala nic jiného než vojančinu. Dávali se najímat jako žoldnéři krále a bohaté šlechty, odcházeli válčit i do ciziny. V žoldnéřských posádkách na hradech, v královských strážních oddílech i v osobní stráži panstva se mohli lidé jako Žižka snadněji uživit než na rodném statku.“
Žádné komentáře:
Okomentovat