Když sestry jsou spisovatelkami

Dnešní článek bych chtěla pojmout žensky, připomenout MDŽ trochu jinak, než jen dát přání k svátku. Připomenout schopnosti a sílu ženy, protože nemám problém se k našemu svátku hlásit. Inspiraci jsem našla v soutěži Knihomol v Klubu blogerů, ve které jsem za loňský rok obdržela diplom za 1. místo. Psát o tom samostatný článek nechci, protože jsem si blog na knize nepostavila. Únorovým úkolem bylo představit knihy se srdcem na obálce a mou první myšlenku lze shrnout do věty: "Co to je za blbost"?  😎 Nakonec se ukázalo, že takových knih není zrovna málo a jsou kvalitní, dovedlo mě to k dvojici spisovatelek, které vlastně už dávno znám. 

Jejich knihy jsem četla, ale tehdy jsem nevěděla, že to jsou sestry. Šlo mi o obsah. Po přečtení roku narození těchto sester možná mávnete rukou, protože nějaké "klasiky" ze zásady odmítáte a na blozích je doporučována četba spíše současných autorů. Vybírám si knihy, které mě osloví něčím, co je mi blízké a ne proto, že to zrovna "frčí". V případě těchto amerických sester je ten důvod jasný: byly optimistické i v těžké životní situaci, ta psychická síla není dána každému, byly talentované a ve svých nepříliš dlouhých životech předběhly dobu. Kdybych měla sáhnout po knize pro dobrou pohodu ve složité životní chvíli, nebude to psychothriller a nejspíš to nebudou historické spisy, třebaže se historií zabývám většinu života. Na tohle jsou sestry Bardovy "expertky", to musím uznat. Něco jako "Na tragickej život jsem já pes", jak říkala herečka paní Růžičková. 

A proč nelovím v českém rybníku? Svátek MDŽ vznikl v USA, o dva roky dříve než v Evropě, proto jsem zvolila americké spisovatelky. Znáte jejich jména nebo knihy těchto spisovatelek? 

Mary Bard Jensen byla americká spisovatelka, nejstarší z pěti dětí Darsieho Campella Barda a jeho ženy Sydney. Rodiče měli holandské a irské předky. Její mladší sestrou byla další úspěšná spisovatelka - Betty MacDonaldová (1907-1958).

Jejich knihy jsou oddychové a antidepresivní čtení, čtenářský vyprošťovák, až se začtete, nebude vám vadit, že prvotina autorky vyšla před osmdesáti lety. V tom je ta nadčasovost.

 

Vejce a já v originále vyšlo v r. 1945, zdroj www-historylink-org.translate.goog

Vyšla v době (1945), která se velmi dobře pamatuje, ale v knize to není. Po skončení války, který nastal po dopadu atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, Amerika měla za sebou roky velkého hospodářského propadu a chystalo se nové rozdělení světa na Východ a Západ. Nemohu opomenout, že Amerika nebyla zasažena 2. světovou válkou tak, jako Evropa a tak naši spisovatelé si v té době vybírali zcela jiná témata než tyto spisovatelky.

"Když Betty MacDonaldová jako mladá žena za ponurých dní druhé světové války pracovala na rukopisu své první knihy Vejce a já, netušila, že tato zázračná schopnost vyprávět příběhy se stane jejím literárnín zlatým dolem, a to doslova. Klestila si cestu příběhem svého prvního manželství a začala u rodinných příhod: dětství strávené plahočením se po západě Spojených států bohatém na nerosty, nespoutaní sourozenci a rodiče Darsie a Sydney Bardovi." (zdroj Paula Becker, Hledání Betty MacDonaldové)

Úspěch knize přineslo možná i to, že lidé už byli unaveni politikou,  najednou tu byla možnost zasmát se sebeironickému, vtipnému autobiografickému vyprávění ženy o malých běžných starostech. Během čtyř měsíců se prodal milion výtisků! A z podruhé vdané 37leté matky dvou dětí se během nich stala spisovatelská superstar.

Anne Elizabeth Campbell Bardová, které všichni říkali Betty, se narodila 26. března 1908 v Coloradu jako druhorozená dcera důlního prospektora Darsieho Barda a jeho ženy Sydney. Další důvod připomenout blížící se 117. výročí narození. Betty měla čtyři sourozence a každý z nich se narodil v jiném státě USA, protože kvůli otcově práci se rodina často stěhovala. Největší vliv na Betty zřejmě měla její o dva roky starší sestra Mary, která nakonec dovedla sestru, která si zatím svůj talent neuvědomovala, k světové spisovatelské kariéře. Tou správnou "ségrou" byla také výborná spisovatelka Mary Bardová.

  

Mary Bardová (1904-1970), od níž bych doporučila Slasti a strasti života s doktorem a knihu Čtyřicítka - no a co?, která česky vyšla v r. 1999.

 

Nyní se budu zabývat jen Betty MacDonaldovou. Nechci to odbýt pěti řádky, také jsem k tomu musela "něco" pročíst, protože tato spisovatelka si trochu pozornosti zaslouží. Také při tom poznáme trochu zeměpisu a připomeneme si, kde je stát Washington nebo město Seattle. 😉  Toto území bylo podle archeologů indiány obýváno již před 4 tisíci lety. Pak přišli první Evropané, které vedl Georg Vancouver a setkali se tam s indiánským kmenem Duwamišů. Jejich náčelníkem tehdy byl Noah Seattle (na snímku z Wikipedie) a podle něj bylo nové město pojmenováno: 

 

 

Na základě jeho údajného citátu „Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub, tak i my neustále narážíme na porušování našich práv bělochy.“ složil Wabi Daněk píseň Rosa na kolejích. No, věděli jste to?? Já to vím z Wikipedie.

Když bylo  Betty dvanáct let, otec zemřel, rozvětvená rodina se natrvalo usídlila v Seattlu ve státě Washington a začalo obtížné období, které ovšem s rodinou soudržně snášela: Kňourání se u Bardů nenosilo. „Milovat život a radovat se z něho, ať je, jaký chce, to byla maminčina koncepce a od útlého dětství nám vštěpovala pohrdání k sebe se litujícím ‚nemrcouchům‘…“ 

Když bylo Betty osmnáct, zamilovala se do pohledného pojišťovacího agenta Boba Hesketta, který byl o třináct let starší a měl životní sen: pořídit si velkou slepičí farmu.

 

Motto rodiny Bardových: "Nebuď nešťastník. Život
je těžký. Jediné, co si můžeme vybrat, je, jak se k němu postavíme.
A smích je lepší než pláč." (zdroj Paula Becker, Hledání Betty MacDonald)

Začali nový život na zdánlivě romantickém místě Olympijského pohoří: „Brožurka oplývala superlativy – nejrozervanější pohoří Severní Ameriky, milion hektarů naprosté divočiny…"

  

Olympijský poloostrov je velký poloostrov v západním Washingtonu v USA. Od města Seattle jej odděluje Pugetův záliv, který jej ohraničuje z východu. Nevím, jestli Olympijské pohoří znáte, ale nejvyšší horou je tam Mount Olympus (2419m).

Dívku z města čekala farma s tisíci pípajícími kuřaty a slepicemi, které bylo třeba pravidelně krmit, napájet („hřady plné slepičinců a čmelíků“), musela vládnout rozsáhlým hospodářstvím s domácí zvířenou. To vše ve sparťanských podmínkách, ve dvou lidech a v téměř naprosté sociální izolaci. Bez rádia, telefonu.

 

Nejbližší sousedé byli vzdáleni sedm kilometrů neprostupným terénem. Nebyla tam elektřina ani vodovod. 🙀 Veškerou vodu na mytí, praní, úklid, pro zvířata bylo třeba nosit od pumpy… To vše završeno každodenním bojem se "zlomyslným", ale životně důležitým sporákem na dřevo. „Veškeré pokusy rozdmýchat a rozohnit sporák byly tak marné, jako kdybyste se snažili rozchechtat a rozskotačit Gibraltarskou skálu.“

 

 

Betty MacDonaldová, rodným jménem Anne Elizabeth Campbell Bard

Ani se nedivím, že se rozvedli, Betty se nakonec po čtyřech letech života na farmě vrátila se dvěma malými dcerami k rodině do Seattlu v těžké době velké hospodářské krize - nezaměstnanost, chudoba, beznaděj. „Než si člověk zvykne na to, že je chudý, chvíli mu to trvá, to je nesporné. Musí se přizpůsobit situaci a pochopit, že otázka nezní, co budete jíst, nýbrž jestli budete jíst.“ 

Amerika se postupně vzpamatovávala a Betty po kariéře koloristky fotografií, sekretářky pašeráka alkoholu, zaměstnankyně u jednoho z prvních provozovatelů pyramidových obchodů a po desítkách dalších prací našla místo na ministerstvu financí. Téměř ve stejné době jí byla diagnostikována tuberkulóza. „Onemocnět tuberkulózou vprostřed života je, jako když se vydáte do města vyřídit spoustu naléhavých záležitostí a přejede vás autobus.“

Ve 30. letech na tuto nemoc nebyl lék a běžně se na ni umíralo. Jedinou léčbou byl naprostý klid v sanatoriu. To znamenalo téměř vůbec se nehýbat, v podstatě nemluvit, nesmát se, nečíst, nepsat, jen ležet celý den, den za dnem, v absolutním tichu a klidu. K tvrdému režimu patřil i úmyslně chladný a zcela neosobní přístup personálu.

Betty měla štěstí a ze sanatoria se dostala po rekordních devíti měsících, některé spolupacientky byly kvůli této nemoci nuceny takto přežívat celé roky… I tuto životní zkušenost a situaci dokázala Betty MacDonaldová popsat s vtipem, nadhledem a bez sebelítosti v knize Morová rána (1950). 

Po propuštění ze sanatoria se Betty seznámila s leteckým inženýrem Donem MacDonaldem, kterého si v roce 1942 vzala, a s jejími dvěma dospívajícími dcerami Ann a Joan se přestěhovali na ostrov Vashon do plážového domu, o čemž opět zábavně a vtipně vypráví v knize Dusím se ve vlastní šťávě (1955).

 

 

Zde na sklonku života Betty žila.

Zemřela 7. února 1958 v nedožitých padesáti letech. Její knihy byly přeloženy do třiceti jazyků i zfilmovány, prodeje dosáhly mnohamilionových nákladů.

 

 

Sestry Mary Bard a Betty MacDonald.

 

 

Všem ženám k jejich svátku přeji hlavně zdraví, radost a optimismus. 🌷🌹🌷

zdroj: Vlasta, Wikipedie, Paula Becker, Hledání Betty MacDonald