Vrabcům k svátku

Vrabců bylo dříve v naší blízkosti plno a třeba žijete v oblasti, kde se stále běžně vyskytují. Takže budete oponovat, s tím počítám. Už v dětství jsem si všimla, jak to jsou ptáci silně vázaní na člověka. Když byl někdo neučesaný, hned slyšel "máš na hlavě vrabčí hnízdo" - pamatujete? Vrabec byl vždy spojen s nějakým "bordýlkem". Můj děda měl pole oseté obilninami - žito, kterému se říkalo rež (znáte jistě režnou mouku), oves i ječmen. V době dozrávání obilovin přilétala hejna vrabců a měli hody. Bývali i ve městě, ale dnes běžně vrabčáka nezahlédneš. Dějinami vrabců jsem se dosud nezabývala, dnes je příležitost.  

20. března je Světový den vrabců.

Ve společnosti člověka se objevili před několika tisíci lety. Do Evropy tito ptáci migrovali z asijských a afrických oblastí a odhaduje se, že k lidem se připojili pravděpodobně v Malé Asii, v Persii asi před 10 000 lety. U nás byla tehdy tzv. doba ledová. Jejich výskyt byl zaznamenán především v Evropě a Asii, zatímco v Číně a na Sibiři se nevyskytují. Vrabci žijí také v Africe.

A teď přijde to podstatné. Na blog chodí i návštěvníci z jiných kontinentů, proto to napíši. Vrabci byli uměle vysazeni v Austrálii, na Novém Zélandu a v Americe. V roce 1851 bylo v New Yorku vypuštěno jejich prvních osm párů a dnes se velikost populace ve Spojených státech odhaduje na 75 milionů párů! To se neobešlo bez problémů s životními podmínkami pro dalších 70 různých druhů ptáků, protože jim přibyla konkurence při hledání potravy a místa k hnízdění.

 

Vrabec domácí (Passer domesticus) není schopen chodit po souši, pohybuje se charakteristickými skoky. Sameček má šedé temeno, kaštanově hnědý týl a černou bradu a náprsenku. Samička je šedohnědá. Po celý rok žije v lidských sídlech a jejich bezprostředním okolí. Potrava převážně rostlinná, v době hnízdění i živočišná. Hnízdí většinou pospolitě. Hnízdo staví zejména na stavbách, místy také v korunách stromů (dnes již jen vzácně). V zahřívání snůšky, ve které bývá nejčastěji 4 až 5 vajíček, se střídají samička i sameček.

Vrabci prý mizejí z lokalit proto, že si je člověk přizpůsobil svým potřebám a představám a na ptactvo už lidé nemyslí. Ptáci už nemají takový přístup k potravě jako dříve, většinou se jim daří tam, kde se chová drůbež, a tak nemohu čekat, že je uvidím ve městech. Vesnice dává vrabcům možnost přiživovat se nejen v době zimního strádání, ale také v době hnízdění (od poloviny března do srpna), do doby dozrávání obilí. Malí vrabčáci se od rodičů a starších mláďat učí zalétávat do kurníků, dokonce se naučí unikat klofancům slepic. V tomto období může být pro drobné ptactvo kritický i nedostatek vody. Jako zdroj vody mizí ranní rosa. 

Na základě přes sto let starého novinového výstřižku bych se chtěla zmínit o vrabcích v Americe. Může to být zajímavé. Jak bylo zmíněno, nejsou tam původním druhem. Už během prvních padesáti let po vypuštění prvních vrabců na severoamerický kontinent, byla pozorována řada změn. Na nových působištích se jim v průměru prodloužila křídla. Kromě toho se potvrdila různá pravidla: tělesná velikost roste v chladnějších oblastech. Délky končetin se v chladnějších oblastech zmenšují. Pigmentace je výraznější v teplých a vlhkých oblastech.

Byly sledovány i hnízdní parametry a co se týká velikosti snůšky, tak bylo zjištěno, že v chladnějších a klimaticky proměnlivějších zeměpisných šířkách kladou vrabci více vajec. Potvrdila se i evropská studie městských ptáků - městští vrabci kladou i za oceánem menší snůšky. Tyto změny mohou odrážet evoluci.

Za jedno století vrabci vysazení v New Yorku obsadili téměř celou Severní Ameriku a díky přikrmování v Central Parku na Manhattanu sídlí dodnes. V městských aglomeracích vrabcům vyhovuje, když se lidé tradičně obklopují původní přírodou, nevadí jim vysoké stromy kolem přízemních stavení, původní keře a živé ploty jsou vhodné pro hnízdění i obživu ptáků. Krmná zařízení lákají nejen zrnojedy = ptáky živící se semeny. 

Ještě něco k jižní Americe: V roce 1906 bylo přivezeno 200 vrabců z Portugalska do jižní části Brazílie, neboť měli zamezit expanzi komárů spojené se šířením malárie. Vrabci se šířili k severu, za 70 let překročili Amazonku, v oblasti Manausu rovník až k severní hranici Brazílie, současně i celé východní pobřeží. Šíření malárie samozřejmě nezabránili, pro krmení mláďat živočišnou potravou si našli jiné, větší druhy hmyzu. Zásluhu mají na hubení některých druhů švábů, kteří v amerických tropech doprovázejí lidské příbytky. 

____________________________

Teď si můžete přečíst článek z novin našich krajanů v Americe, který je přes sto let starý. Kvůli překladu do jiných jazyků to přepisuji:  

Vrabci v Americe. Náš nejobyčejnější pták, vrabec, byl přivezen do Severní Ameriky dost pozdě, teprve r. 1851 z Anglie. Od té doby se tam však rozmnožil tak úžasnou měrou, že se mnohým krajinám stal pravou trampotou. Přímá i nepřímá škoda, kterou tam vrabci působí, dostupuje takové výše, že vlády mnohých států vydávají ročně veliké sumy na jeho ničení. Státy Michigan a Illinois vyplatily v letech 1887-1895 jen na prémiích na tento účel 127 000 dolarů, aniž by tam však bylo jen poněkud znatelné zmenšení počtu vrabců. 

Americké občanství působí na vrabce asi podobně jako na přistěhovalce lidského - činí jej podnikavějším a výbojnějším. Je-li u nás vrabec znám co rváč mezi ptáky, stal se v Americe pravým revolucionářem. Všechna hnízda a budky ostatního drobného ptactva zabírá pro sebe. Ta, která nemůže přímo potřebovat, trhá a materiál z nich používá na stavbu vlastního příbytku. Mláďata vyvádí až 7x do roka. 

Jakožto jediný prostředek vhodný pro částečné vyhubení obtížného tohoto hosta a udržení tamního drobného zahradního ptactva doporučují proto soustavné ničení jeho hnízd s vajíčky a mláďaty.

  

To je originál starého článku.

Na závěr zkušenost z hornického kraje: K hnízdění vrabce povzbuzuje přítomnost člověka. Jsou schopni následovat člověka i stovky metrů pod zem, například do dolů, kde mohou hnízdit i při umělém osvětlení.