Staré velikonoční zvyky a tradice

Tak tu zase máme velikonoční svátky! V Národních listech, které vydával Julius Grégr, jsem našla tento fejeton. Přesně před 120 lety redaktor napsal slova, která mě zaujala. Byly Velikonoce roku 1906:

  

Následující text jsem zpracovala podle Světozoru 1887 a tak si připomeneme zvyky, které se už mnohde nedodržují.

Kdo jen může, jde na Boží hod do kostela. Hoši a děvčata se cestou předbíhají, aby dovedli celý rok čerstvě běhat. Do sakristie je sneseno hodně mazanců, kusů pečeného beránka a vajec, tyto věci se po mši knězem posvětí a potom doma je celá rodina jí. Církev světí tyto věci z dávné tradice, kdy za starých časů se věřící přísně postili, nejedli nejen maso, ale ani mléko nebo vejce. Když pak půst pominul, světila tyto potraviny církev. Z posvěceného mazance dá se po kousku i dobytku, zejména kravám, aby hojně dojily. Skořápky ze svěcených vajec a kosti z beránka zahrabávají se na zahradě - snad jako pozůstatek obětí kdysi přinášených zemi. Někde hned po návratu z kostela, někde až po obědě, hospodář rozkrojí jedno z posvěcených vajec (jinde se vybíralo k tomuto účelu vejce na Velký pátek uvařené) na několik kousků - podle počtu lidí v domě a pak každý z nich ve stoje svůj kousek sní. Kdyby potom někdy na cestě nebo v lese zabloudil, má si vzpomenout na toto společné požívání vejce a hned najde správnou cestu.

Holoubě, jehož krví se na Zelený čtvrtek holubům zrní kropilo, pojídají dnes hospodář s hospodyní, ale nekrájejí ho, má zůstat vcelku. Pak silou maso roztrhnou a komu zůstane větší kus v ruce, bude déle živ. Vedle mazanců je také jiné velikonoční pečivo v mnoha krajích známé - jsou to svítky neboli nádivky různým způsobem připravované. Do nekynutého těsta se pokud možno rozbije mnoho vajec, přimíchá se na kousky rozkrájené uzené maso, pažitka, petržel i na drobno rozkrájené lístky mladých kopřiv. To vše se promíchá a peče na širokých pekáčích, krájí se pak na kusy. Nejdůležitějším symbolem dnů velikonočních jsou červená vajíčka neboli kraslice. Bez nich by Velikonoce nebyly ani tam, kde všechny jiné zvyky upadly v zapomenutí. Název "kraslice" se původně vztahuje k barvě těchto vajec, v ruštině krásný totiž znamená červený, ale dnes se to chápe jako krásně malované vejce. Kraslice se mají připravovat podle starobylého zvyku, jsou v tom jisté symboly. Někteří je považují za obraz slunce v jarní záři, proto by se hodila žlutá barva. Velikonoční vejce se považuje za symbol obrození vší přírody a jejich plodivých sil, za utajený obraz nového života, neboť jako ve vejci dříme nový živočich, tak v celé zemi za jarního slunce na probuzení čeká veškerá říše rostlinstva a živočišstva. V tom smyslu také Angelo de Gubernatis ve spise Zvířata v indogermánské mythologii píše: "Vejce, k němuž o Velikonocích se vztahuje tolik obyčejů, písní a říkadel, představuje zmrtvýchvstání vejce nebeského, symbolu úrodnosti, symbolu jarního slunce."

 

Vedle červených najdeme na venkově také vejce různých barev. Jako barvivo se používá velmi jednoduchých prostředků - slupek z cibule, kůry některých stromů, např. jabloně nebo švestky, zeleného osení apod. Někdo zdobí vajíčka různými motivy, přitom používá vosk, aby se barvy chránily. Takové exempláře se dávají darem a celý rok se pak uchovávají ve skříních, z čehož je patrné, že si jich podarovaní velmi váží. Ve zdobení vajec vynikají některé kraje moravské, polské, rusínské, kde se uchovávají i předlohy. 

 

Odpoledne rozvine se na návsi čilý ruch. Chasa již dostala od hospodyně vajíčka, které jí podle zvyku náleží (děvečkám jich patří tolik, kolik toho dne slepice snesou) a pouští se nyní do náležitých her. Nejobyčejnější je ťukání, při kterém vyhrává ten, kdo prorazil protivníkovu kraslici. Odrostlí hoši ťukají také krejcary, snaží se je z vyměřené vzdálenosti do ležících kraslic zarazit. Velmi oblíbené je koulení kraslic, což je také obvyklé u Lužičanů a Němců. Vajíčka se spouštějí po nakloněné ploše, vyhrává ten, kdo svým vajíčkem do cizího vrazí. ... To, že se hrátky leckdy neobejdou bez malé hádky, si snadno domyslíme.

 

Pondělí, druhý svátek velikonoční, je dnem pomlázky, což je obdobný zvyk jako vánoční koleda. Pojem toho slova je dost obsáhlý, je to do podoby bičíku spletené vrbové proutí, a konečně starobylý zvyk chodit po domech a velikonoční písně prozpěvovat. V pondělí chodí po pomlázce hoši, v úterý děvčata. Splétají si pomlázku, místy se jí říká dynovačka nebo binovačka. Je z osmi vrbových proutků, na konci je zdobená barevnou pentličkou. Hoši nechodí jen po domech, tam mohou jít jen tehdy, jsou-li blíže známi, ale od časného jitra číhají, kde se děvče  jen kmitne, ženou se za ním a pomlázkami je šlehají. V úterý jim to děvčata oplácejí. Není sporu, že toto šlehání pomlázkou je starobylý zvyk. Dle Hanuše "udeřiti pomlázkou je rovněž symbolické, tím se zima z osob vyhání a jaro i štěstí se v ně uvádí. Tak jako na jaře lidé vynášejí Moranu a léto přivádějí."

Pravděpodobný je náhled Sobotkův. Pomlázka (ze slova po-mlád-ka, mladý, mladiti) z mladého proutí zhotovená, musí se neustále "čepejřit" = kývat, pohybovat, je tedy znakem svěžesti, jarosti, čipernosti. Šlehat s ní má ten smysl a účel, aby se zmíněné vlastnosti přenesly na šlehané osoby. Vrbový proutek je tedy symbolem omladlé jarní přírody, která bují ve vrbě a jako znovuzrozená projevuje svou sílu občerstvující a plodivou. Šleháním se symbolicky přenáší tato síla z vrby na živé bytosti. 

  

Jak vyrobit pomlázku z 8 vrbových proutků, uvidíte na videu. Začíná se výběrem správných prutů: 

 

Pomlázka prý přináší domu štěstí, ovšem ta, která je tam přinesena jako první. Proto hospodyně hocha, který s ní přijde první, sama zvláště štědře obdaruje a když děvčata nevyhnutelné šlehy dostala, bere mu pomlázku z rukou, jde do chléva a tam jí pošlehá všechny krávy, aby se "pomladily". Děvčata dávají hochům obyčejně po kraslici, což se dnes považuje již jen jaksi za výkup od šlehání, ovšem tehdy to byla odměna za účinek, který šlehání způsobovalo. Někde bývalo darované vajíčko červené i důkazem zvláštní náklonnosti, asi tak, jako v létě jablko. Kolem Mšena děvčata říkávala:

"Komu vajíčko daruju,

toho upřímně miluju.

Komu to vajíčko dám, 

toho tuze ráda mám."

Pro tak srdečné vyznání se jistě vyhlédla chvíle beze svědků. Děvče to řeklo jen hochovi milovanému, který se již bezpochyby sám postaral, aby mnoho dalších druhů jeho vyvolenou nepřišlo obtěžovat. Vedle dospělých chodí po pomlázce děti obojího pohlaví, zvláště chudé, a to tak četně, že se za nimi skoro ani dveře nezavírají. Pro ně je pomlázka vlastně velikonoční koledou, příležitostí, aby ze štědré ruky jakýkoliv dárek dostaly. 

"Hody, hody,

doprovody, 

dejte vajíčko malovaný,

nedáte-li malovaný -

dejte aspoň bílý, 

slepička vám snese jiný!"

Na videu vidíte jeden ze způsobů barvení reliéfních kraslic v Muzeu v Uherském Brodě:

 

 

Doma mám několik kraslic, tak na ukázku:

Ve východních Čechách se pomlázka nazývá (jako na Moravě) mrskut čili šmerkust. V některých krajích bylo také obvyklé slovo pomrhoda, jak se slýchá v písni: "Dej Bůh štěstí tomu domu, my k vám jdeme na pomrhodu." 

Daleko skromnější než pomlázky, jsou v Čechách pozůstatky dávného obřadu o Velikonocích obvyklého - oblévání studenou vodou za časného jitra v pondělí a v úterý velikonoční. V pondělí polévají muži ženy, které jim to v úterý oplatí. U nás se polévají jen mladí lidé navzájem, aby byli čerství a svěží, je to stejné, jako na Velký pátek, když se myjí nebo koupají. Jinde, např. v Lužici a zvláště v Polsku (dyngus, šmigrust), polévá se kdekdo. Někteří v tom vidí památku na první křest, ale mnohem pravděpodobnější je to jarní očista, třeba v podobě prvního jarního deště. Když země táním sněhu jako by se opláchla, když dle polské tradice i slunko z koupele vychází, pak je snadné uvěřit, že i lidé chtěli do léta projít jarní očistou, svěží koupelí. V Čechách tento obřad měl podobu polévání se čeledí, když na jaře se poprvé do polní práce vychází. 

Z počasí, jaké je na Velikonoce, hlavně na Boží hod, hospodáři odhadují úrodu nebo neúrodu příštího léta. Dávná "Pranostyka sedlská" učí: 

 

"Na velikou noc bude-li málo pršeti,

ne mnoho píce pro sucho budem míti.

Pakli ten den jasno míti bude,

máslo, vomastek lacino přijde."

Srovnáme-li zvyky velikonoční se zvyky vánočními, všimneme si mnohých společných rysů, např. koledy a pomlázky, ale neujde nám rozdíl v celkové povaze těchto obřadů. Většina zvyků vánočních věští budoucnost, předvídá lidské osudy, život nebo smrt, štěstí a neštěstí. Zvyky velikonoční jsou rázu praktického, týkají se především hospodářství a blahobytu, k němuž se i tělesné zdraví počítá.

  

Všem návštěvníkům, kteří došli až sem, přeji příjemné Velikonoce, hodně jarní pohody a hlavně zdraví! 🎶 🌼 🌷

 

 

Z domácí výzdoby, černá kraslice je vyškrabávaná z husího vejce.