Lazebník, který změnil chirurgii

V článku o léčebných praktikách v minulosti jsem zmínila důležitost lazebníka ve válkách a bitvách.

Jméno dnešní osobnosti jste nejspíš neslyšeli. Kdo byl Ambroise Paré? 

Narodil se ve městě Bourg-Hersent ve Francii, vypracoval se na královského chirurga několika králů: Jindřicha II., Františka II., Karla IX. a Jindřicha III. Vynikal především v chirurgii a léčení ran. Je považován za jednoho z otců moderní chirurgie a soudní patologie. Stal se vynálezcem chirurgické techniky a medicíny bitevního pole. Jako lékař a ranhojič sestrojil i několik lékařských nástrojů.

 

Ambroise Paré (1510 – 1590) - chirurg, anatom, tvůrce lékařských nástrojů a vojenský lékař.

Lazebníci ve středověku kromě běžných služeb pravidelně ošetřovali raněné vojáky v častých válkách. Dobrý ranhojič zajistil přežití mnoha vojáků a ti mohli být znovu nasazeni do boje. 👍 Při amputacích se k zastavení krvácení používalo rozžhavené železo. 😕 

Paré přišel na tzv. ligaturu neboli podvazování tepen. Přesto, že ligatura přinášela možnost infekce, byla velkým průlomem v lékařství. Paré dokumentoval bolest pociťovanou v amputované končetině pacientů. Věřil, že fantomová bolest (bolest vnímaná v části těla, která již neexistuje, např. po amputaci končetiny) se odehrává v mozku a ne ve zbytku končetiny. Jeho teorie platí dodnes. 

Vojáci často znali jméno svého lazebníka a vážili si ho. "Dobrý ranhojič má na bojišti cenu jako tisíc mečů" – protože vyléčený voják se může vrátit do boje.

Na válečných taženích se tak zrodila největší osobnost rané chirurgie – Ambroise Paré! Začínal jako prostý lazebnický učedník v Paříži. Pocházel z chudých poměrů, lékařské vzdělání si nemohl dovolit, a tak se vyučil holičem a ranhojičem. Po praxi v pařížské nemocnici u ranhojičů byl nasazen na válečná tažení francouzského krále.

Roku 1536 v bojích při obléhání Turína vojáky zraňovaly kulky z arkebuz (palná zbraň s doutnákovým, později s křesadlovým zámkem) a denně přibývalo raněných. Paré ošetřoval postřelené vojáky tak, jak ho to učili: léčil střelné rány vařícím olejem. Jedné noci však olej došel a zásoby žádné. Namíchal náhradní balzám z vaječného žloutku, oleje z růží a terpentýnu (pryskyřice). 

Touto chladivou mastí potřel rány několika vojákům a obával se nejhoršího – myslel, že ti bez vypálené rány do rána zemřou na infekci. Byl si vědom nekvalitního ošetření. Ráno Parého čekal šok: vojáci ošetření jen mastí byli na tom mnohem lépe než ti, kterým rány v noci vypálil olejem. Neměli horečky a otok, klidně spali a cítili menší bolest.  

Paré tímto objevem vyvrátil staletou praxi – ukázal, že šetrnější postup (chladivá mast a zavázání rány) může být účinnější než brutální vypalování. Od té doby přestal do střelných ran lít vařící olej a publikoval své poznatky.

 

Ambroise Paré byl však stále „jen“ lazebník bez univerzitního titulu, ale svým uměním brzy předčil většinu vzdělaných lékařů. Neměl vzdělání v latině, zato byl geniální v řemesle. Postupně si získal takovou pověst, že ho francouzští králové jmenovali dvorním chirurgem. V 16. století napsal několik knih ve francouzštině, aby jeho poznatky mohli číst i jiní lazebníci, kteří neuměli latinsky.

V té době to byla velká opovážlivost, lékařské znalosti se tradičně psaly latinsky pro úzkou elitu. Paré ale věděl, že chirurgii posune vpřed jen sdílení zkušeností a tohle neřešil. Jeho spisy jako Deset knih o chirurgii popisovaly do detailu techniky ošetřování zranění, včetně ilustrací nástrojů, a dokonce i návrhů protéz. Paré jako jeden z prvních zhotovil použitelné dřevěné a kovové náhrady končetin pro pacienty s amputovanými končetinami. 

 

Klasicky vzdělaným lékařům se nelíbilo, že „nevzdělaný lazebník“ zpochybňuje postupy starých mistrů. Paré totiž vymyslel další převratnou novinku: místo aby pahýl končetiny po uříznutí opařil a sežehl, vzal hedvábnou nit a jednotlivé cévy podvázal na uzel. Tím zastavil krvácení bez potřeby rozsáhlého vypalování masa. Dnes je podvaz cév (ligatura) základ v chirurgii, ale tehdy to bylo revoluční. Konzervativci tvrdili, že v ráně zůstanou nitě a způsobí hnisání. Paré však odpozoroval, že pacienti s podvázanými tepnami trpí méně bolestí a často přežijí amputaci v lepším stavu. Měl pravdu; i když infekci úplně zabránit neuměl, přece jen šance na přežití se tím zvýšila.

Paré během své kariéry musel překonávat i pýchu lékařů. Lékařská fakulta v Paříži ho nejprve odmítala přijmout mezi sebe, protože neuměl latinu. Jenže král ho podpořil a Paré se nakonec stal šéfem pařížských chirurgů. Chirurgie se i díky němu oddělila od fochu běžných lazebníků a stala se uznávanou disciplínou. 

Ambroise Paré se na svou dobu dožil úctyhodného věku a na náhrobek mu byl vytesán epitaf: „Je le pensai, Dieu le guérit“ – „Já ho ošetřil, Bůh uzdravil“. Tato věta výstižně ukazuje, jak Paré vnímal svou práci: dělal, co mohl, s pokorou a vírou, ale výsledek je nakonec v Božích rukou.

 

zdroje: médium.cz - Věda a historie, https://plzen.rozhlas.cz/davni-mistri-remesla-lazebnickeho-6737810, https://www.dotyk.cz/magazin/lazebnice-stredovek-30000204.html