Advent a nejvíce uctívané adventní svátky

 

Dnes je už druhá adventní neděle, čas neskutečně letí a bylo by dobré si připomenout to základní k Adventu.

Charakteristickým zvykem lidových obyčejů, obřadů a zvyklostí kalendářního roku je prolínání dvou světů - pohanského a křesťanského. Církev dala ve svém kalendáři prvné místo světcům (dle významných událostí jejich života), což vedlo k překrytí rozmezních dnů starého pohanského kalendáře. Pro adventní a vánoční období je typická "symbióza" dávných oslav zimního slunovratu a církví stanoveného svátku Narození Páně. 

 

Obrázky rozklikněte

 

 

Advent - z latinského adventum = příchod, adventare = přicházeti. 

Čas příprav na příchod Ježíše Krista, čas rozjímání a pokání. Přísný zákaz zábav a konání svateb. Předvánoční postní období, je stanoven církví. 

Doba konání adventu - čtyři týdny, čtyři adventní neděle. 

Začátek Adventu - neděle nejbližší 30. listopadu, svátku sv. Ondřeje. 

Poslední taneční zábava bývá Kateřinská, tedy nejblíže 25. listopadu, svátku sv. Kateřiny. 

 

O adventním věnci a jeho symbolice jsem podrobně psala ZDE

 

 

Koleda 

Adventní i vánoční období je charakteristické velkým množstvím koledních obchůzek nejrůznějšího druhu. Název koleda je pravděpodobně odvozen z římských lednových přání Calendae Januariae. Koledou se rozumí nejen obřadní obchůzka, ale také dary, které se při ní nadělují a písně, popěvky a říkadla při nich interpretované. 

Nejvíce uctívané adventní svátky:

Svatý Ondřej - 30. listopadu

Původně rybář, jeden z Kristových učedníků - apoštolů. Údajně kázal evangelium v Černomoří a na Balkáně, kde byl v řeckém Patrasu ukřižován na kříži ve tvaru X.

Noc před svatým Ondřejem je v českých zemích první v řadě tzv. drsných a osudových nocí předvánočního období. Na sv. Ondřeje se věštila budoucnost - počasí, láska, zdraví. 

Sníh svatého Ondřeje oziminám nepřeje. 

Na svatého Ondřeje mruz, chystej, sedláče, vůz.

Svatý Ondřej tichý, nebude jen lichý (řídký).

Svatého Ondřeje slzíce, naplní ovocem truhlice. 

Svatá Barbora - 4. prosince 

Dívka z Nikomedie, která byla pro svou křesťanskou víru vězněna ve věži, mučena a později svým pohanským otcem sťata mečem. 

Na svatou Barboru trhaly svobodné dívky ze stromů třešňové (višňové, trnkové, švestkové, hruškové) větvičky, tzv. barborky a věřily, že pokud na nich poupata vykvetou nebo se aspoň zazelenají do Štědrého dne, v novém roce se vdají. 

Svatá Barborka v bílém fěrtušku, bude hodně trávy. 

Na svatou Barboru saně do domu. 

Na svatou Barborku mruz, schovej saně, hotuj vůz. 

Po svaté Baruši střez nosu i uší. 

Svatá Barborka vyhání dříví z dvorka. 

 

 

 

 

 

Svatý Mikuláš - 6. prosince 

Svatý Mikuláš, biskup z Myry v Malé Asii, je nejuctívanějším světcem v celé Evropě. Středověké legendy ho líčí jako zachránce a pomocníka v nouzi. 

Při mikulášských obchůzkách se kromě Mikuláše, čerta a anděla objevovaly i jiné masky, např. medvěd, čáp, vrána.

 

Barbora zavaří, Sáva zasolí, Mikuláš skuje. 

Svatá Barbora mosty mostí, Sáva břehy ostří a svatý Mikuláš je přibíjí. (Sáva = Sábo, svátek 5. prosince) 

Svatá Lucie - 13. prosince 

Dívka zasnoubená bohatému muži, kterého jako pohana odmítla a on ji pak udal pro její křesťanskou víru. Byla mučena a nakonec jí bylo mečem probodnuto hrdlo. Podle pozdější legendy jí byly vyrvány oči, ale Matka Boží darovala Lucii jiné, krásnější. 

V den sv. Lucie býval zahájován 12denní cyklus předpovědí počasí na příští rok. V českém prostředí jsou známy maškarní obchůzky tzv. Lucek. Bývaly zahaleny do bílých plachet, tváře zabílené moukou, někdy začerněné či skryté ve škrabošce. U nás i v celé Evropě platil v tento den přísný zákaz předení. 

 

 

 

 

 

Zdroj: Fotografie jsem nafotila na výstavě "Betlémy na hradě" na Slezskoostravském hradě. Jen ty skleněné vitríny a odlesky...

Proč se s Mikulášem "setkáme" v Turecku a jakou má tradici?

 

Dnešní článek dávám v předstihu - abychom, až to nastane, "o tom něco" věděli. 😉  Mikuláš je v kalendáři 6. prosince, ale po domech chodí už pátého večer. A není sám.  Já jsem už "mikuláše" dostala v předstihu, koncem listopadu jsme měli setkání kamarádek i s manžely. Prostě sranda musí být. Jen ten čert nám chyběl, ale čertovin je kolem nás, myslím, dost. Není na škodu si o Mikuláši přečíst. Dozvíte se třeba to, co má prostituce společného se vznikem legendy o sv. Mikuláši. 😯

Brzy uslyšíte řinčet čertovské řetězy a na vaše dveře zaklepe, možná, ten váš Mikuláš. Je to znamením toho, že se pomalu blíží Vánoce a konec roku. Víte, ale kdo to byl Svatý Mikuláš? A proč ho doprovází čert a anděl, který vždy obdaruje hodné děti nějakou dobrotou?

Mikulášku milý

Mikulášku milý,
my jsme hodní byli.
Odříkáme básničku,
dáš nám za to svačinku,
v které budou pomeranče,
čokoládové kalendáře.

Obrázky si rozklikněte

 Kdy se slaví Mikuláš?

Svátek Svatého Mikuláše připadá na 6. prosince. Příchod Mikuláše k vašim domovním dveřím však můžete očekávat už 5. prosince. Je to z toho důvodu, že v minulosti začínal den už v podvečer a proto veškeré oslavy začínaly o den dříve, než jsme zvyklí nyní. Letošní mikulášská nadílka připadá na pondělí. Tak se nachystejte.

Ty náš milý Mikuláši

Ty náš milý Mikuláši,
proč nás tady čerti straší?
Skoro vůbec nezlobíme,
pomáháme, dobře jíme.
Nejsme vzteklé dětičky
a nosíme jedničky.
Někdy nejsme moc pořádní,
a proto máme velké přání,
aby uklízeli jsme si rádi
a byli s mamkou kamarádi.

Kdo byl Svatý Mikuláš a proč bývá nadílka?

 

Svatý Mikuláš byl biskup a je to jeden z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství. Byl patronem dětí, námořníků, lékárníků, lukostřelců, obchodníků, právníků a vězňů. Je o něm známo, že velice rád pomáhal druhým, byl velmi štědrý a všude, kde se objevil, činil jenom dobro. V jeho přítomnosti se stalo hned několik zázraků. Každý ho obdivoval pro jeho dobrotu a laskavost. 

Rodištěm svatého Mikuláše je turecké městečko Demre

 Socha sv. Mikuláše v Demre

Město, které se v antice jmenovalo Myra, začalo vznikat asi v pátém století před naším letopočtem. Bývalo obchodním a kulturním střediskem s největším divadlem v regionu, které později zničilo zemětřesení a jsou zde i známé skalní náhrobky.

 Skalní náhrobky v antickém městě Myra.  V okolí se někdy ve 3. století našeho letopočtu narodil v rodině obchodníka s rybami Mikuláš.

Starověké divadlo v Myre, které později zničilo zemětřesení.

Divadelní masky vytesané do kamene v divadle v Myre

Do tureckého městečka Demre na pobřeží Středozemního moře každý rok míří desetitisíce turistů. Demre bylo centrem Lýkie, což bylo území zhruba 20 městských států. Na severu je chráněné pohořím Taurus, na jihu Středozemním mořem. Vznikla tam velmi specifická uzavřená kultura. Tamní obyvatelé nepřijímali nikoho zvenčí, měli dokonce své písmo.

 

 

Nástěnné fresky v kostele sv. Mikuláše v Demre.  Svatý Mikuláš je jeden z nejvýznamnějších svatých pro ortodoxní církev. 

 

Samos je řecký ostrov 

 

 

Hrobka sv. Mikuláše v Demre

 

 Bazilika s krásnými nástěnnými freskami sice dodnes pod svou střechou ukrývá jeho hrobku, ta je ale prázdná. V 11. století hrobku vybrala skupina italských obchodníků, která se obávala jejího zničení Araby. A tak jsou ostatky svatého Mikuláše uloženy v italském městě Bari.

O Svatém Mikuláši koluje několik legend, které jsou důkazem o jeho dobré duši. Jedna pověst říká, že velice chudý muž poslal své tři dcery do tehdejšího nevěstince za účelem výdělku. Dcery se samozřejmě bránily, ale nezbývalo jim nic jiného, než poslechnout svého otce. Jakmile se to Mikuláš dozvěděl, ihned zakročil. Všem třem dívkám dal tři měšce se zlaťáky a vysvobodil je tak z jejich nepříjemné povinnosti prostituce.

Legend a pověstí kolem Svatého Mikuláše je mnoho. Všechny jsou ale vždy založené na tom, že svým činem Mikuláš obdaroval druhé. Z tohoto důvodu je již po několik století zažité, že Mikuláš, který navštěvuje rodiny, vždy obdaruje děti nějakou drobností.

Mikulášský dárek pro Vás -  můžete si přečíst povídku  "Svatý Mikuláš" z roku 1884, která má své kouzlo - klikněte ZDE

Jaká je mikulášská tradice a kdo chodí s Mikulášem?

Mikulášská nadílka se v českých zemích objevila už ve 14. století. Základ celé tradice zůstal po mnoho let stejný. V předvečer svátku Svatého Mikuláše obchází Mikuláš všechny domy a obdarovává děti. V minulosti doprovázel Mikuláše obecní policista. Později ho však vystřídal čert a anděl.

Anděl je symbolem dobra a lásky. Jeho úkolem je chránit děti před čertem a pomáhat jim. Anděl má většinou košík, kde je pro děti za odměnu nachystaná nadílka. Většinou je to ovoce, sladkosti, adventní kalendář nebo nějaká malá hračka. Pro výstrahu je v nadílce skoro vždy také brambora nebo uhlí od čerta. Myslím, že v současné době by hodně domácností rádo sáhlo po bramborách  nebo uhlí na topení. To by byl "trest", viďte? 😃

Mikuláš s sebou mívá nebeskou knihu, kde je o dětech vše zapsáno. Z knihy přečte to, jak děti zlobí nebo jak jsou naopak hodné. Objeví se zde vždy nějaká pochvala, ale také výtka. Aby to pro děti nebylo tak jednoduché, musí vždy říct Mikuláši nějakou básničku nebo písničku. Teprve potom je může anděl obdarovat.

Co mít v mikulášském balíčku?

V obchodech můžete koupit připravený balíček, ve kterém najdete mnoho sladkých pamlsků - čokoláda, figurky, tyčinky atd. Některé jsou menší, některé větší. Můžete si však sestavit i vlastní nadílku, do které dáte například ovoce, figurky, perník, bonbóny, kinder vajíčko, cukroví, medové perníčky, sušené ovoce atd. Záleží, zda ho chcete mít spíše sladký, zdravý nebo podle toho, co mají vaše děti rády.

Pár jednoduchých básniček pro Mikuláše:

• Kdo to klepe? Bílý pán. Mikuláš dnes přišel k nám. Anděl a čert přišli s ním, zjistit, jestli nezlobím.
• Kde se vzal, tu se vzal, Mikuláš pod okny stál. V ruce velkou berličku, na hlavě měl čepičku.  Z bílých vousů teplý šál, takhle, děti, vypadal!
• Mikuláši, přijď dnes k nám, písničku ti zazpívám, přines prosím trochu dobrot, můžeš je dát třeba do bot. Dáváš dárky pro radost, pro každého máš jich dost.
• Mikuláši, Mikuláši, neber sebou čerty radši, vezmi sebou anděly, ti nám něco nadělí. Čert nosí pytel a metlu, myslí si, že se ho leknu. Dělá na mě bububu a já se ho bát nebudu.
• Už se chýlí další rok, zbývá jenom malý krok, dáme talíř na náš práh, bude plný, žádný strach!
  Čertům zvonky znějí tmou, Mikuláš jde s nadílkou.
• Mikuláši, Mikuláši – proč mě dneska čerti straší?! Já nezlobím maminku – jenom někdy chvilinku… a pak běžím dát jí pusu – a pak tiše bez rámusu – jdu si s tátou hrát nebo klidně spát…
•  
• 

Josef Lada, Mikuláš, čert a anděl : „Obraz pochází z roku 1944, takže z hodně pochmurné doby, ale na tom námětu to vůbec není poznat. Je zvláštní i svým rozměrem, protože jsou známé jenom dva stejně veliké kvaše tohoto autora s podobným námětem. Na první dražbě aukční síně Dorotheum dal kupec za tento kvaš milion a dvacet tisíc Kč."

Mikulášská tradice v zahraničí

Stejné nebo velmi podobné mikulášské oslavy můžeme vidět téměř po celé Evropě. V Americe se postupem času Mikuláš změnil na Santa Clause a provází děti celým prosincem. Vidět ho můžete na ulici, v obchodních centrech, prostě všude. Žije na severním pólu, má manželku a soby se sáněmi. Děti mu chystají ke krbům mléko, sušenky a mrkev pro soby. Nadílka přichází až 25. prosince ráno. Je to tedy obdoba našeho Ježíška.

V Polsku probíhá mikulášská nadílka v noci z 5. na 6. prosince. Děti dostanou dáreček od Mikolaje pod polštář nebo do velké ponožky. Mikolaje nedoprovází čert a ani anděl. Můžete ho vidět pouze se Sněhovou vločkou.

Perníčky a velké dětské průvody se svíčkami můžete na Mikuláše spatřit ve Francii. Tamní Saint Nicholas chodí v doprovodu s řezníkem. Řezník ho musí doprovázet za trest. Podle legendy totiž unášel a vraždil děti, a proto ho Mikuláš potrestal tak, že ho poslal do podzemí fárat uhlí. Když se řezník jednou za rok podívá znovu na svět, je od uhlí celý špinavý a má s sebou bič.

Vyčištěné boty pod postelí nebo za oknem najdete na Mikuláše v Rumunsku nebo Maďarsku. Právě tady děti dostanou dáreček za čistou obuv. Ty zlobivé děti dostanou jenom hromádku klacků.

Sinterklaas je obdoba našeho Mikuláše v Nizozemsku a Belgii. Tady začíná mikulášská tradice už 11. listopadu, kdy tamní Mikuláš přijíždí lodí ze Španělska. S sebou veze pomeranče a granátová jablíčka. Vítají ho davy lidí. Mikuláš jede na koni a přichází s ním Černý Petr, který má jutový pytel na ty nejzlobivější děti. Až do 5. prosince navštěvuje Mikuláš děti po školách, nemocnicích a dětských domovech. Teprve po těchto návštěvách se dostává domů k dětem, které mu na oplátku nachystaly boty se senem a mrkví pro jeho koně.  

    Omalovánka

Čertovská

Čerte, čerte, čertisko,
špinavé máš vousisko,
dlouhý ocas, ostré rohy
a kopyto místo nohy.

Zdroj: blesk.cz, irozhlas.cz, bilevanoce.cz, bystre-deti.cz, rozhlas.cz

Vánoční perníčky s rumovou polevou od Josefa Maršálka

Perníčkové kuličky jsou přelité rumovou polevou a ozdobené sušenými lístky růže, které pardubánkům dodají i citrusový nádech. Tyhle perníčky řádně uschovejte, ať nezmizí ještě před Vánocemi. Recept si Josef upravil a vznikly dokonalé malé vláčné perníčky.

Ingredience

• 100 g moučkového cukru
• 60 g změklého másla
• 80 g medu
• 2 vejce velikosti „M“
• 6 g jedlé sody
• 5 g skořice
• 3 g mletého hřebíčku
• 3 g mletého zázvoru
• 2 g soli
• 275 g hladké pšeničné mouky
• 75 g hladké žitné mouky
• Na polevu:
• 300 g moučkového cukru
• 70 g rumu
• 15 g oleje 

Postup

Do mísy rozklepneme celá vejce, přisypeme k nim moučkový cukr a přilijeme med. Vše společně prošleháme metlou, aby se nám suroviny propojily. Není potřeba do hmoty přivést vzduch, jde je o to rozmíchat cukr s vejci, o vzduch se postará jedlá soda.

Po rozmíchání přidáme na menší kousky pokrájené změklé máslo o pokojové teplotě. Může být i tekuté, pokud necháme později těsto uležet přes noc. Opět jen lehce rozmícháme. Neděláme žádný krém, děláme t u h é těsto.

Podle chuti přidáme koření – mletý zázvor, mletou skořici a mletý hřebíček. Vše v gramáži 2–3 g. Přidáme sůl, jedlou a obě mouky. Žitná mouka je jediná mouka, která do perníku patří. Historicky to byla žitná mouka a med.

Vše společně promícháme nejdříve pomocí cukrářské stěrky. Těsto v tuto chvíli připomíná spíše drobenku, ale tak začínají všechna pevná těsta. Ale protože jsou tam vejce, kousky másla a med s cukrem, vznikne nám pojivo.

Je důležité nepřehnat to s kořením, protože i koření vytáhne tekutinu z těsta. V momentě, kdy se vytvoří „drobenka“, vložíme do mísy ruce, a těsto dotvoříme do tuhé konzistence.

Těsto necháme asi 30 minut odpočinout v uzavřené dóze v lednici, aby neoschlo. Potom ho vyndáme a mezi dlaněmi vyvalujeme kuličky o hmotnosti cca 10 g. Kuličky klademe na plech vyložený pečicím papírem v dostatečných rozestupech. Perníčky totiž díky jedlé sodě pečením nabudou na objemu.

Pečeme při 160 °C asi 12–15 minut. Po upečení namáčíme pardubánky v rumové polevě. Celé je ponoříme do misky s polevou a vidličkou vytáhneme ven. Necháme je okapat a zaschnout na mřížce.

Vršek pardubánků ozdobíme na ještě čerstvé polevě špetičkou sušených růží, případně sušenou levandulí nebo chrpou. Na závěr můžeme pardubánky posprejovat cukrářskými třpytkami.

Hotové pardubánky uložíme do plastových krabic a necháme do Vánoc uležet.

Zdroj: pardubice.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 100. schůzka: Král mladíček

Blog slaví své 2. narozeniny a k tomuto datu je dnes zveřejněno 100 schůzek Toulek českou minulostí. Tedy sto textů z naší národní historie - každý týden pravidelně vychází jedna kapitola. To je, myslím, slušné číslo a příště už překročíme jubilejní stovku a já přeji naší historii, aby si našla své zájemce. 🍀 👍

Nechať, Václave otče, ti požehná blažená Matka, nechať je chován v lásce tvůj syn vždy uherským lidem, nechať se k němu sklání a vždy mu oddaně slouží. Toho jest potřebí, králi, neb velmi často jsem čítal, lid že uherský nezná být přítelem stálým a věrným, že se zná skrývat ten lid a málokdy podmaněn bývá, že zná obratně střílet a krutý je krutými šípy!

Tak do takovéhle země poslal třicetiletý král český a polský svého jedenáctiletého syna... Sotva dosedl poslední z Přemyslovců do uherského panovnického křesla, začal kolotoč. A ten se nepřestal točit, dokud se to obrovské soustátí, slepené vlastně během jediného roku (tzn. České + Polské + Uherské království) nerozsypalo jako domeček z karet. Propukla štvanice, která o pět let později vehnala přemyslovskou dynastii do záhuby.

Korunovace Václava III. uherským králem se konala koncem srpna roku 1301. A už v září se v Budíně objevil papežský legát, jistý Mikuláš Boccasini, pozdější papež Benedikt XI. Jednak přijel prosazovat nároky Karla Roberta z Anjou; jeho hlavním úkolem však bylo tlumočit názor římské kurie. A ten zněl: Jedině papežskému stolci přísluší rozhodnutí o obsazení uherského stolce! Toto výsostné právo bylo volbou Václava III. zanedbáno! O měsíc později přišel českému králi od Svatého otce (tím byl Bonifác VIII.) list plný trpkých výčitek.

 

Socha Václava III. v Olomouci

Jak mohl Václav dopustit, co se přihodilo? Kromě toho si papežský legát svolal v Uhrách veškeré duchovenstvo a vyhrožoval mu církevními tresty, aby od toho Čecha na svém trůně odstoupilo a raději podporovalo Karla Roberta. "Tu nastalo v lidu takové jitření proti němu," informuje nás František Palacký, "že budínští měšťané až i usmrtiti ho chtěli a on, postihnuv město interdiktem, co nejrychleji ze země utéci musel." Někteří uherští kněží, jak byli na římského vyslance spravedlivě naštvaní, tak ho taky z církve vyobcovali. Na oplátku.

 

Socha Bonifáce VIII.

"Známo jest vůbec, že papež Bonifác VIII., duchem více starořímským než apoštolským, osoboval sobě více nežli kterýkoli jeho předek neb potomek na stolci papežském vrchní správu i panství nad celým světem a jakoby nějaké náměstenství boží na zemi, takže neostýchal se psáti i králem nad králi a pánem i správcem veškerého křesťanstva." V červnu 1302. roku přikázal Bonifác českému králi, aby do půl roku předložil doklady svých nároků na svatoštěpánskou korunu. K tomu vyzval i Anjouovce – s tím, že sám pak nalezne, co pro blaho uherského království uzná nutným. Zároveň poslal Václavovi výhružný vzkaz, týkající se Polska. Jako by se zrovna tu novinu dozvěděl...

Osočil českého krále, že se bez jeho souhlasu zve i králem polským. "Zpozdilá troufalost!" Ano, tak nazval jeho polskou korunovaci. A hned zatepla dodal, že tohleto mu teda trpět nebude a dost a basta. To byl kalup. To byl spěch. Václav se ani nenadál a frontální útok na zbytnělé přemyslovské panství byl tady. Opozice v obou zemích, v Polsku a v Uhrách, byla tím pádem na koni, taky přívrženci Karla Roberta se osmělili: Náš je uherský trůn, náš! Jejich jednotky napadly Budín, také Stoličný Bělehrad a ještě jiná místa, sice bezúspěšně, nicméně přibyl další sok a začal bojovat s odkrytým hledím.

Předpokládáme (jsouce vyzbrojeni jistou historickou zkušeností), že počet nepřátel ještě nebyl konečný... Ovšemže ne. Do věci se naprosto věrolomně a brutálně zapojil sám římský král, Albrecht Habsburský. To byl dosavadní Václavův přítel a spojenec? Byl to přece právě tento muž, kterému český kurfiřtský hlas i české zbraně pomohly k říšskému stolci? Jistě. A protože se oženil s jeho sestrou Gutou, tak byl vlastně Albrechtovým švagrem. To všechno souhlasí. Tak proč tedy Václava zradil? To je celá dlouhá historie...

"Albrecht, král římský, stál několik let na straně krále franského proti Bonifácovi VIII. Ale zmohutnění říše české na východě Evropy, spojením s ní moci polské i uherské proti vůli papežově změnilo náhle a nenadále všechny politické poměry evropské." On totiž byl Habsburk Albrecht "pouhým" králem. Sice římským, ale králem. Navíc se s papežem rozkmotřil, protože se kamarádil s francouzským králem, se kterým zase nekamarádil papež. Albrecht potřeboval, moc potřeboval, státi se císařem... Bez papežovy blahovůle ovšem tato touha zůstávala pouze krásnou a nedosažitelnou vidinou...

Bonifác udělení císařské hodnosti podmiňoval požadavkem, aby římský král jasně uznal papežskou svrchovanost. Albrecht byl natolik prospěchářem, že odpřisáhl klidně cokoli. A taky to skutečně udělal, způsobem, kterému se říká "bezectný".  Ještě dřív však Albrecht podnikl jiný, z hlediska přemyslovské politiky proradný manévr. On totiž náramně dobře postřehl, oč milému papeži jde. Aby se mu zavděčil, tak začal nadšeně podporovat protičeské tažení. A hned mu to dal najevo. Těmihle slovy: "Jsem připraven opásati se neohroženě k boji proti odpůrcům církve římské, nevyhýbaje se ani smrti!" Král i papež těmi "odpůrci" mysleli českého a francouzského krále. A na světě byla zase jedna koalice. Divná koalice. Koalice římské říše a římské církve. Jejich představitelé si doposud šli vzájemně po krku, ale teď se účelově spojili. Spojili se k boji proti dvěma zastáncům svéprávnosti a nezávislosti feudálního státu. Dvě mouchy jednou ranou si římský král Albrecht sliboval od tohoto zrádného přeběhnutí: Byla to naděje na císařskou korunku, ale zároveň vítaná příležitost, jak rozbít nebezpečně vzrůstající moc českého panovníka.

Česká diplomacie horečně pracovala na několika frontách. Vyslanci Václava II. se snažili uzavřít vojenskou dohodu s Francií, protože bylo zřejmé, že válečná srážka na sebe nenechá dlouho čekat. Václav prý dokonce nabízel neuvěřitelnou částku 100 tisíc hřiven stříbra na zaplacení žoldnéřského vojska, které by francouzský král najal v Německu "k boji se samozvancem, jenž se za krále římského vydává!" Ale Francouzi nechali Čechy na holičkách. "Když ujistil se papež Albrechtovou příchylností a pomocí, odhodlal se k chystanému odedávna kroku v záležitostech uherských. Uložil králi Václavovi lhůtu, ve které se měl dostaviti k nalézání práva." Papež tomu říkal "nalézání práva". Pro Čechy to byl diktát.

 

Koruna svatého Štěpána

"Český král poslal do Říma ne zplnomocněné poručníky, ale jen posly obyčejné. Proto uznal papež za dobré postupovati s tím větší přísností proti králi neposlušnému." Šlo to ráz na ráz a hned několikanásobně: 31. května 1303 přiřkl Bonifác svatoštěpánskou korunu Karlu Robertovi z Anjou. Zprostil všechny poddané Václava III. přísah věrnosti. Pohrozil nejtěžšími církevními tresty všem, kdo by se postavili nově označenému uherskému králi na odpor. A hned nato vyzval Albrechta, aby veškerou mocí zabránil Přemyslovcům mařit svatá rozhodnutí. (No to mu snad ani nemusel říkat...)

 

Socha Karla Roberta z Anjou na náměstí hrdinů v Budapešti

"Chování, kterým král Albrecht odměnil se českého svaku svému za tolikerá dobrodiní, dává důkaz o jeho netoliko bezuzdné vládychtivosti, ale také o naprosté mravní zpustlosti a ničemnosti," píše František Palacký, pro kterého byla slova "zpustlost" a "ničemnost" slovy opravdu silnými. "Posílaje králi Václavovi papežovu bulu, připojil k ní Albrecht vyzvání, aby mu podstoupil království uherské i polské a země krakovské a míšeňské i chebské, pak aby odevzdal mu stříbrné doly kutnohorské k užívání na šest let, aneb aby položil pokuty osmdesáti tisíc hřiven stříbra za desátek říši římské prý povinný a dosud neodvedený..."

	"Dokud se totiž král Václav zdržoval v Uhrách, měl s sebou mnoho panských a šlechtických synů z Čech, a ti v ničemném styku svedli poddajnou mysl mladíka k mnohým nepřístojnostem. Král s nimi totiž začal dovádět, denně pít silné víno až do opilosti, trávit noci bez spánku, od rána, kdy měl být přítomen službám božím nebo naléhavým poradám, až do poledních hodin spát a sotva se zdvihl od skončeného oběda, věnoval se prázdným hovorům a povídačkám. Jeho srdce totiž křivila společnost, takže se nebál ani Boha ani lidí. Také v noci, když byl sám rozpálen vínem, synové urozených od něho získávali královské statky a hrady v Čechách a listiny na ně podle své libosti."
— Beneš Krabice z Veitmile

Podle kronikáře zbraslavského se Václav odmítl o něčem takovém s římským králem vůbec bavit. "Jakýmpak právem vymáhá desátky ten, kdo nemá plně moc císařskou?" To je fakt, Albrecht se císařem nestal. "Dávati mu desátky není český král povinen, žádný pak důvod nemluví pro to, aby byl desátek právem královským vymáhán nebo dáván." A co Albrechtův požadavek, aby český král rychle, ale opravdu rychle odevzdal říši Chebsko, Míšeň, Uhry, Krakovsko a Polské království? "Protože některé z těchto zemí držíme jako věno, některé pak právem zákonitého nástupnictví, nemůžeme se jich snadno vzdáti."

 

Území pod kontrolou přemyslovské dynastie kolem roku 1301:      České království      Polské království      Pravděpodobný rozsah moci Václava III. v Uhrách      Země v lenní závislosti

Bylo to všechno neslýchané, nestoudné, drzé. Hlavně požadavek, aby Václav podstoupil Albrechtovi na šest let právo na všechny důchody plynoucí z kutnohorské těžby stříbra. České království byl suverénní stát a kutnohorské stříbro bylo jeho bohatství. Habsburk doufal, že se mu splní ten dávný, starý, hýčkaný sen – že se alespoň na čas – a co na čas, třeba navždy, když se věci uberou správným směrem – že se stane pánem legendárního pokladu, údajně nevyčerpatelného zdroje neskutečného přemyslovského bohatství... Už jsme to číslo jednou uvedli. V Kutné Hoře těžil český stát 41%  evropského stříbra. "Tímto způsobem válka stala se nezbytnou a obě strany strojily se k ní vší svou možností."

Tak, a opět proti sobě stáli soupeři, kteří se před čtvrt stoletím utkali na Moravském poli. Jenom vojevůdci byli jiní – svoje síly měřili synové svých otců. Ty síly si měřily dvě nejmocnější dynastie ve středu Evropy, habsburská a přemyslovská. Všechno "zavinili", stejně jako před lety, Přemyslovci. Ano, dovolili si hodně. Dovolili si být velmocí, která svou rozlohou, bohatství i politickou vážností ohrožovala pozice Habsburků. Albrecht objížděl své i cizí državy, hledal spojence. Václav dělal totéž. Na rozdíl od svého soka měl zřejmou výhodu. Byl solventní. Kolovaly pověsti o fantastických rezervách dvou set tisíc hřiven. Když tak objížděl možné spojence, tak slíbil ruku své dcery Anny jednomu z nich – byl to budoucí český král Jindřich Korutanský. Václav měl výhodu, měl i finanční převahu, ale – byl obklíčen. V Polsku zdvihli odboj někteří staří rivalové, mezi nimi i Vladislav Lokýtek.

Socha Vladislava I. Lokýtka

Ještě hořlavější však byla uherská půda. Hodně uherských magnátů od Ladislava V. neboli Václava III. přeběhlo pod prapor Karla Roberta. Čtrnáctiletý král se stával znenáhla zajatcem uprostřed cizího prostředí. Do Prahy přicházely zvěsti, že se na budínském hradě cítí ohrožen úklady a zradou. Bylo jaro 1304 a Václav II. se rozhodl svému synovi pomoci v Uhrách vojensky.
"Protože otec Václav planul touhou viděti syna, obávaje se také, aby se mu nepřihodilo nějaké nebezpečenství, shromáždil silné vojsko a vydal se do království Uherského. Na místě, kde se králové setkali, přiblížil se syn k otci a latinským jazykem pronášel tuto řeč: ´Přišel jsi, kterého jsme čekali jako v temnotách postaveni, tebe volaly naše vzdechy a hledaly naše nářky, ty ses stal nadějí všem, kteří očekávali tvoji přítomnost.´"

No, on to možná Václav III. alias Ladislav V. takhle neřekl. Já si myslím, že mu docela obyčejně řekl, a snad ani ne jazykem latinským, ale svým mateřským, českým: Tatínku, prosím tě, vezmi mě domů. "Za laskavých promluv vytryskovaly slzy, protože se jich nemohl zdržeti jeden ani druhý. Nenastalo dlouhé prodlení, nýbrž král otec rozhodl se k návratu do Čech a vytáhl a odvedl s sebou syna, krále uherského, se vší výpravou a ozdobou Uherského království." Což znamená... to "se vší výpravou a ozdobou" – že si nezapomněl kromě rukojmích přibrat i uherské korunovační insignie – korunu, meč a šat svatého Štěpána.

Ať už byl ten trik se zabavením královských klenotů myšlen jakkoli, tak vyvolal vlnu rozhořčení. V Uhersku označili českého krále za sprostého zloděje, a tím pádem byly definitivně ty tam vyhlídky Přemyslovců na návrat.

"Tehdy král Albrecht vypověděl Václavovi válku. Tasil meč, napínal luk a jeho duch, nemoha utišiti nashromážděný hněv, byl štván do vzteku." Albrecht se připravoval důkladně. Nepodceňoval Čechy, považoval je za "kraj svízelný, odedávna nedobytný". Chystal zdrcující vpád, vlastně jakousi bleskovou válku. Sám chtěl udeřit na Čechy od jihu. Syna Rudolfa a uherské spojence pověřil útokem na jižní Moravu. Albrecht na něj čekal u Českých Budějovic.

"Zatím vévoda rakouský Rudolf s Uhry, Bulhary a pohany, provázen ukrutností, dral se dravou dravostí Moravou nechal tam příšerné stopy své zmužilosti a svého vítězství. Neboť zahubil mečem a ohněm na čtyři tisíce lidí obojího pohlaví; také zástupy paní a panen a ostatních žen bídně vyvedlo za zemské hranice ono strašné pohanské vojsko. Ukazuje dosud tuto pohromu požár kostela v Ivančicích, v němž zahynulo tak veliké množství lidí, že rozpuštěná tučná mastnota, vytékající z lidských mrtvol, utvořila do větší vzdálenosti veliký proud. I hlavičky nemluvňat nabodávali na kopí a jejich tělíčka, přivázaná k sedlům, poskytovala smutný pohled jejich matkám."

Vetřelci vypalovali jednu za druhou moravské pohraniční tvrze. Vypalovali a upalovali. V plamenech shořely stovky obránců. V Jaroměřicích nad Dyjí bylo zaživa spáleno sedm desítek žen a dětí. Nejhůře si počínali Kumáni. Těm bylo kupodivu dovoleno "nejen pohanské bohoslužby podle obyčeje svého bez překážky konati" (to je doslovný citát z úmluvy mezi Karlem Robertem z Anjou a Rudolfem Habsburským), ale mohli naprosto beztrestně odvádět lidi do otroctví. To vše s požehnáním Říma.

Oč jim vlastně šlo – těm křesťanům...? Tomu statečnému římskému králi a jeho rytířskému synovi? Od samého začátku tažení hledali příležitost k nějaké pořádné řeži. Doslova prahli po tom, aby napodobovali svého otce a dědečka na Moravském poli. Zase jednou to chtěli těm Čechům nandat... Místo toho uvízli v síti drobných půtek. Žádná pořádná bitva. Český král měl dost důvodů uhýbat před přímým střetem. On si zvolil taktiku prosté obrany. Vyčkával. Protivník zatím sice plenil, ale byl čím dál tím nervóznější, protože tažení se bezúčelně protahovalo. Chtělo to nějaký úspěch ještě před příchodem zimy. Albrecht uvažoval o útoku na Prahu, ale zalekl se jejích pevných hradeb. Říjen 1304. Cíl dostal jméno.

"Poněvadž nastal již podzimek, nechtěl Albrecht mařiti času dobýváním pevných měst, ale táhna širým polem, v mrzutosti, že Čechové nenabízeli se mu nikde k bitvě, dal vše pleniti krutě, až konečně bez všeliké překážky dorazil před Kutnou Horu, kde ležel onen poklad, po kterém tak velice se roztoužil."

Ano, cíl dostal jméno Kutná Hora. "Vojska obou knížat se spojila dohromady, přitáhla ke Kutné Hoře a zřídila tábor na místě, které doporučovala utěšenost lučin." Nejen líbeznost kutnohorského okolí jim lahodila. Taky se jim naskytoval příjemný pohled na chatrné městské palisády. Opevnění bylo opravdu směšné, a kromě toho – v Kutné Hoře přece žilo hodně Němců, třeba jim sami otevřou brány... Což se ale nestalo. Snad chtěl římský král Kutnou Horu vyhladovět. Nepodařilo se.

Přihodilo se něco úplně jiného. "Nejenom utěšenost lučin, majících na severní straně řeku Labe, ale také potok, tekoucí mimo Kutnou Horu a protékající nepřátelským táborem, podivuhodně lahodil jejich zrakům a lákal je, neboť bublaje a pohrávaje si s kaménky a pískem poskytoval příjemný požitek jak lidem, tak koním, takže dráždil žízeň těch, kteří chtěli pít." Tomu potoku se říkalo Malešovský. Dnes se ani v nejpodrobnějším lexikonu našich toků toto jméno nevyskytuje. Jelikož ten potok asi nezmizel, tak nejspíš půjde o říčku Vrchlici. Ať už však bylo jméno oné vodoteče jakékoli, pro interventy se stala osudnou.

Mincíři na fresce z chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře

Kutnohorští, a ti, kdo byli s nimi, vynašli tyto chytrosti,
aby poslali nepřátelům smrtelné výslužky.
Proto jim pošlou dar, jímž klesá jeden i druhý;
dary se posílají, však více jde za nimi pohřbů.

Co se stalo? Na první pohled nic neobvyklého. Vojsko, rozložené před Kutnou Horou postihla epidemie. "Četní horníci přimísili mour a pěnovou strusku ze stříbra a jiné bahnité nečistoty vytékající z jam a z hutí do onoho potoka, tekoucího k nepřátelskému vojsku, z kterého oni dosti hojně pili, takže zahynulo bez počtu lidí a dobytka, otráveno tím jedem." Tak tedy nákaza – nebo hromadná otrava? "Co je přiměřenějšího než zhoubou čeliti bezbožným přáním? Po stříbře žíznili – stříbrnou strusku pili." Mohla to být úplavice, ale ještě pravděpodobněji otrava olovem. Kdo ví, třeba se skutečně u Kutné Hory vedla v roce 1304. první chemická válka v našich dějinách. Podle odborných expertiz to bylo v zásadě technicky možné a proveditelné. "A neprospělo nic, oč tehdy pokoušeno proti Kutné Hoře, třebas jen slabými ploty ohrazené."

Hlad, sníh, úplavice nebo snad otrava, a také obava, aby je české vojsko nezaskočilo, to vše způsobilo, že –
"když shromáždí se všechna česká vojska,
Švábům v úprku je každá cesta ouzká."
Bylo vyhráno. Ale na jak dlouho?

Zdroj: Josef Veselý, Wikipedie

Prvorepublikové vanilkové rohlíčky od J. Maršálka se vám nerozpadnou

 

Kdo by nemiloval vanilkové rohlíčky. Léta jsme doma rohlíčky pekli podle maminčina receptu z "knedlíkárny". Ale pak vycházely dobré recepty ve Vlastě, byl to takový seriál "dcera se učí vařit" a tehdy mě maminka vyzvala, abych to sama zkusila podle toho receptu z časopisu. Výsledek se nám zdál lepší než ten "knedlíkárenský" a tak u toho zůstalo. Totiž ty se v ústech přímo rozplývají na jazyku. Jak jde doba, střídají se různí kuchaři a cukráři a teď je v kurzu pan Maršálek. No proč ne? A kdo by nám měl nejlépe poradit, jak je upéci, než ten, který je v posledních letech dáván jako příklad a jednička cukrářů? 

Základem je kvalitní recept, proto v tomto receptu nejsou žádná vejce, ale to podstatné je, nechat rohlíčky po upečení na plechu vychladnout. Pokud je budete obalovat horké, budou se vám lámat. Když dodržíte uvedený postup, upečete dokonalé rohlíčky.

Ingredience

• Na 40–45  rohlíčků:
• 70 g mletých lískových oříšků (se slupkou)
• 50 g cukru
• 140 g másla
• 190 g hladké mouky
• 10 g vanilkového cukru
• 1 g mleté skořice
• 1 g soli
•  
• Na ozdobení:
• jedlé třpytky

Postup

 

Do mísy nasypeme cukr, mouku, mleté ořechy (případně mandle, vlašské ořechy nebo i pistácie v kombinaci s citronovou kůrou), přidáme mletou skořici a sůl. Vše promícháme.

Potom přidáme studené máslo a rukama vypracujeme kompaktní těsto. Musí zůstat studené. Nezpracováváme ho tedy dlouho, patří mezi křehká mastnější těsta.

Poté rovnou tvarujeme rohlíčky. Vezmeme si kousek těsta do dlaně (asi 10 g na větší rohlíček), párkrát těsto zmáčkneme mezi sevřenými prsty a pak v dlaních vyválíme váleček. Váleček stočíme do tvaru rohlíčku (podkovy) a odložíme na plech s pečicím papírem. Klademe v rozestupech, protože je tam hodně tuku a během pečení rohlíčky lehce nabydou.

Pokud chcete mít rohlíčky exkluzivní, použijte na odvážení jednotlivých kousků digitální váhu. Na jeden menší rohlíček budete potřebovat asi 8 g těsta, na větší přibližně 10 g.

Pečeme ve vyhřáté troubě při 160 ℃ asi 12–15 minut na horkovzduch.

Po vytažení z trouby Josef rohlíčky necukruje, ale sprejuje stříbrnými potravinářskými třpytkami. Můžete je samozřejmě obalit v moučkovém cukru s přidáním pravé vanilky, nebo vanilkového cukru. Ale pozor, nikdy rohlíčky v cukru neobalujte ještě horké, aby se vám nerozpadly. Počkejte, až na plechu vychladnou.

 

Josef Maršálek

Prvorepublikový recept má po své prababičce. Ta sloužila ve 20. letech 20. století v Praze u bohaté měšťanské rodiny a rohlíčky dělala z poctivých surovin – z lískových oříšků a pravé vanilky. 

Zdroj: pardubice.rozhlas.cz

Dnešní výročí: Poznejte Slezsko - korunní zemi habsburské monarchie

 

1. prosince 1928 – Spojením Moravy a země Slezské vznikla v Československu země Moravskoslezská.   

Současně města Frýdek, Jihlava, Kroměříž, Uherské Hradiště a Znojmo přestala být podle vládního nařízení č. 174/1928 Sb. z. a n. statutárními městy. Důvodem pro vznik země Moravskoslezské byla nejen relativně malá rozloha českého Slezska, ale také snaha omezit politický vliv zdejších sudetských Němců a těšínských Poláků. Spojení Slezska s Moravou do jedné země vyvolalo protesty slezských Čechů, Němců i Poláků. Nejostřeji protestovali těšínští autonomisté – tzv. „Šlonzáci“, vedení Josefem Koždoněm. 

Brno - hlavní město Země Moravskoslezské

*****