Ještě že mě tehdy na tu školu nevzali!

V dubnu proběhly přijímací zkoušky na střední školy. V příspěvku bylo zadání testů z českého jazyka a matematiky - ZDE. Správné řešení najdete  ZDE> jsou tam i videa s vysvětlením. Kdyby to někoho zajímalo.

Napsala jsem, že k přijímacím zkouškám sestavím článek. Není nad  vlastní zkušenost, s odstupem mnoha let. Takže to píši bez úmyslu něco zkreslit. Trochu i jako odpověď na komentáře, které jsem si pozorně přečetla. Díky za ně!

Svoji školní docházku jsem ukončila v 9. třídě na jedné nejmenované ZŠ v Ostravě. Tam je škol opravdu hodně a vzpomínám si, že v té době vůbec ve škole nefungoval výchovný poradce, který by žákům radil, kam podat přihlášku. Tehdy jsme vůbec nevěděli, že může být nějaký výchovný poradce. Tahle funkce aspoň v naší škole nebyla. Tohle všechno bylo v kompetenci naší třídní učitelky, tehdy mladé ženy, která měla asi 28 let a na konci svého třídnictví v naší 9. třídě byla těhotná a čekala první dítě. Rodiče na třídní schůzce dostali informace a jak si pamatuji, všichni spolužáci se hlásili do škol nebo do učebních oborů na území města Ostravy. Bylo tu dost možností. Když to srovnám s dneškem, kdy je velký přístup k informacím, s námi nikdo nerozebíral, co která profese obnáší, neměli jsme ani rodinnou výchovu nebo nějakou volbu povolání. Žáci si ale více vybírali podle toho, jaký mají prospěch. Po lopatě řečeno, na co mají. Tehdy nikdo neměl dyslexii nebo dysgrafii, ani dyskalkulii, protože nikdo nechodil na pedagogicko-psychologickou poradnu. Tehdy to byly pojmy neznámé. Nikdo tedy neměl "papír" na to, že nemůže psát diktát nebo má mít určitá omezení či úlevy ve výuce. Za nás se říkalo, že někomu učení prostě nejde, jsme v Ostravě, kde jsme odjakživa věci nazývali pravým jménem, tak se řeklo - "Pepík je blbý na učení, půjde na .......". Ani nápad, že je dyskalkulik nebo jiný "dys". To jen jako příklad. Prostě rodiče určitě lépe přijímali fakt, že jejich dítě se špatně učí, možná věděli proč. Proto z naší 9. třídy většina žáků (bylo nás přes 30, už nevím) šla na učební obor. Tehdy nebyla "hanba" dát syna nebo dceru do učení. Takže kluci šli na soustružníka, elektrikáře nebo do oboru pro Vítkovické železárny a holky na prodavačku, švadlenu, kuchařku... Moje kamarádka byla dost slabá na učení, vyučila se cukrářkou a moc se jí to hodilo. Takže na střední školu se nás ze třídy hlásilo asi deset, možná méně, z toho jsme byly jen čtyři dívky. Dnes je ten zájem o studium na SŠ mnohem větší. Zastával se názor, že řemeslo je do života potřebné.

V naší rodině se vzdělání považovalo za velmi důležité. To se týkalo obou mých rodičů a věřím, že i prarodičů. Jestli myslíte, že bych uspěla, kdybych si doma stěžovala na učitelku, jste vedle jak ta jedle. Jednou jsem to zkusila a už nikdy více. Vnímala jsem, jak si doma uvědomují, že ten, kdo chce jít dále studovat, musí něco umět. Myšleno tak, že mu "učení jde", jak se tehdy říkalo a nebude mít se studiem problémy. Názor prarodičů vyjádřím tak, že tatínek i jeho bratr měli obchodní akademii, oba ji vystudovali v Orlové, kam denně dojížděli tramvají. A děda byl havíř, jako většina chlapů tady. Možná se podivíte, ale tehdy vedla tramvajová linka z Ostravy až do Karviné. Tramvají se tedy jezdilo i do Orlové. Jedna cesta z domu k tramvaji asi 2 km (takže celkem 4 km), sedadla dřevěná, vůz nevytopený ani v zimě. Jezdil by dnes takto student?

Maminka měla odbornou školu pro ženská povolání a už ten název zní jako z doby Magdaleny Dobromily Rettigové. Ale opravdu, tam se dívky učily češtině, matematice, psaní na stroji, účetnictví - samozřejmě jednoduché, mnohé ruční práce (šití, pletení, háčkování), zdravovědu a těsnopis je učily jeptišky z kláštera. Ano, tady na Slezské Ostravě byl klášter. Některou z učebnic své maminky mám dodnes a možná ji někdy představím. Tehdy taková škola připravila ženu na práci v mnoha profesích. V té době byla tedy kvalifikovaná a začala pracovat jako mzdová účetní. Na šachtě, samozřejmě. Většina lidí v Ostravě a okolí vykonávala různé profese na povrchu nebo v dole. V závěru mé školní docházky si maminka musela  doplnit vzdělání (maturita na SEŠ), pokud tu mzdovou účetní měla dále dělat. Takže i ona se ocitla na SEŠ v Orlové. Tehdy jsem viděla na vlastní oči, spíše na vlastní matce, co to je studovat. A ještě při zaměstnání. Vstávala ve čtyři ráno a na šachtu se chodilo pěšky, měli to asi 45 minut. 

A tak nějak normálně všichni doma brali to, že v těch šlépějích půjdu já. Učení "mi jde", tak půjdu na tu obchodku jako rodiče, všichni studovali v Orlové. A budu, jak jinak, účetní na šachtě. Brala jsem to jako dobré řešení, protože jsem vyrůstala v době, kdy se rozhodnutí rodičů brala jako správná a také jsem viděla, jak jejich práce vypadá. 

Přišel čas přihlášek. Tehdy jsme mohli podat dvě přihlášky na střední školu (udělal to ten, kdo měl na to známky) + jeden učební obor. Ti, kteří měli horší známky, podali jen přihlášku do učení. Pamatuji si dobře, že na 1. místo jsem napsala... co? Ano, SEŠ v Orlové. Jako 2. školu jsem uvedla gymnázium. Oříškem byl učební obor, tady jsem fakt nevěděla. Nakonec opět převážilo to, co jsem viděla doma. Maminka doma dost šila a často  stříhala látky. Tak jsem na přihlášku napsala prodavačku textilu. Často jsme chodily do Textilie, Horníka a dalších obchodních domů a líbilo se mi, jak prodavačky přinášejí roli látky, pak ten vál rozbalily a stříhaly zákaznicím. Tak tomu jsem tedy unikla. 😊

K přijímačkám jsem se připravovala doma a hlavně to bylo z matiky, nad tím měl dohled  tatínek. Žádné přípravky ke zkouškám ve škole nebyly, jak to slyším dnes. Panoval názor, že kdo chce dále studovat, má se učit, aby to zvládl, měl být prostě lepší v té třídě. Pamatuji si na den, kdy jsem jela do Orlové na přijímačky. Samozřejmě sama, rodiče byli v práci, přece si na to nebudou brát dovolenou. To, prosím, není vtip, to bylo normální. Takže jsem jela autobusem. Dnes je běžné, že v den přijímaček stojí před středními školami kolona aut. Rodiče chtěli, abych i nějak vypadala, maminka mi koupila tmavou, téměř černou sukni s faldem vpředu a k tomu halenku barvy slonové kosti s odstínem dožluta s tehdy módním krajkovým rukávem. Měla jsem trému spíše z toho neznámého. Možná znáte ten pocit sevřeného žaludku před zkouškou. Tady je nejhorší to, že v tom věku je to poprvé, kdy za vás nikdo nic neudělá, musíte sami. Zkouška z českého jazyka se skládala z diktátu, který byl vybrán z učebnice dějepisu. Diktát už v současnosti není, možná i proto, že spousta žáků by se dnes prokázala platným vyšetřením z PPP (pedagogicko-psychologické poradny). Text byl nadiktován a nikdo se nedivil. Psát diktáty bylo v našem dětství normální. Pak se šlo na větný rozbor. Tady mohu říci, že pravopisu se na ZŠ věnovalo hodně pozornosti a kdo měl jazykový cit, možná s tím vystačil do dneška. Pak přišla na řadu matematika. Myslím, že úvodní tréma, která může svazovat, poněkud pominula a nějak jsme to každý spočítali. Nikdo tam nikoho neznal, sešli jsme se z různých škol, naprosto neznámí.

Doma nikdo z prarodičů tu moji přijímací zkoušku nějak moc neprožíval. Oni totiž do mého školního vzdělávání ani nebyli moc zasvěceni. Tohle mi věřte. Nebylo to zvykem. Prostě "ať se ti daří". Rodiče se samozřejmě zeptali, jaké to bylo a jak to vidím, ale já jsem si věřila. Bylo to v době, kdy nikdo "neběžel" k večeru ke škole, jestli tam na dveřích náhodou nevisí výsledky. Seznam přijatých tam tehdy opravdu nevisel. Rozhodnutí přišlo poštou domů. Zhruba po dvou týdnech přišla  obálka. První obálka, která se mě týkala a cítila jsem, že je důležitá. Po otevření jsme četli, že přijímací zkoušky jsem úspěšně udělala, ale pro velký počet uchazečů na obchodní akademii nejsem přijata! 😯 Zklamání tam bylo, ale žádné nadávání na nadržování, vztekání, jak kolikrát slyším.

Nijak jsem se nehroutila, určitě jsem kvůli tomu neplakala, nebyly sociální sítě a nikomu jsem si nestěžovala. To nebylo zvykem. Myslím, že celkově naše generace dětí byla psychicky odolnější než jsou dnešní děti. Příští den se šlo hůře do školy, člověk musel říct, že ho nepřijali. S odstupem času dnes řeknu, že to není špatná zkušenost - žádné zametání cestiček. I tohle je užitečné v životě. Ve třídě byli snad všichni přijati na učební obory, tady bývalo podniků, kde místo našel každý. Na SŠ nebylo napoprvé přijato pár žáků. Někteří napsali odvolání, což naši odmítli s tím, že na "ekonomku" to nemá cenu, protože tam byl skutečně ten převis nejvyšší. Brali žáky do jedné třídy a zájem byl třeba čtyřnásobný. Tlačenku jsem neměla. Takže co dál? Výsledky úspěšných přijímaček se převedly na druhou školu: Šla jsem na gymnázium, které jsem na přihlášku napsala "jen tak". 

Po letech mohu zodpovědně říci to, co jsem uvedla už v nadpisu a později kolikrát mezi přáteli hlásala: "Lidičky, chvála Bohu, že mě tehdy na tu školu nevzali!" 😜 Fakt že jo, "někdo" (= komise) svým rozhodnutím mě potrestal a já mu dnes děkuji. Říkám to zcela při smyslech. Totiž, předpokládám, že bych tu ekonomku  udělala, předpoklady jsem měla a místo účetní, nejspíš mzdové, bych našla na některé z našich šachet. Byla bych zašitá v kanclu, seděla bych "na zadku" mezi čtyřmi stěnami a dny by byly jeden jako druhý. Práce s čísly, termíny, uzávěrky, přesčasy, žádné leháro, znala jsem to na šachtě od svých rodičů, několikrát jsem tam byla na brigádě a znala jsem dost lidí. Jenže tu šachtu by mi nakonec stejně zavřeli a co pak? 

Nakonec se potvrdilo, že "Všechno zlé je pro něco dobré"! Opravdu. Šla jsem na  gymnázium a to byla moje volba nejlepší. Člověk dospěl, vyzrál, ale přesto i tehdy jsem chodila do těsnopisu a psaní na stroji. Protože, co kdyby... chápete, ta účetní. Otevřely se přede mnou "obzory", jak praví básník a já se mohla rozletět do sfér, o kterých doma ani neuvažovali. A když jsme po osmi letech měli první sraz ze základky, spolužáci se hned ptali, na které šachtě "robim". "Na žádne". No, ti zírali. 😁

Tímto článkem jsem chtěla naznačit všem, kdo mají děti/vnoučata, která se také na první šup nedostanou na školu, aby nestresovali. Na mém příkladu vidíte, že někdy je to lepší. Navíc tipuji, že těchto dětí je dnes málo. Hlavní je ty zkoušky udělat. Jde o budoucnost dětí, to je jasné, ale v dnešní době je více možností a hlavně škol - když vás nepřijme první, dostane se ta ratolest na druhou či třetí školu. Důležitější je, aby žáci školu pak dokončili. Pokud se člověk hodí na střední školu, na některou z mnoha se dostane. Víte, jak zpívá Kája Gott: "To musím zvládnout sám, na to snad sílu mááám..." A tu sílu přeji nám všem. 💓

Pokud jste dočetli až sem, jste borci. Chtěla jsem jen popsat svou vlastní zkušenost s přijímacími zkouškami. 👍

Šumavské šlápoty na Fefry se vzpomínkami na školu

Máte rádi geologii? Než odpovíte "ne", tak to vezměte tak, jestli se zajímáte o "kameny", ať už v přírodě, v muzeu nebo je třeba nosíte pro určité znamení zvěrokruhu ... nebo třeba mají léčebné účinky? Tak co, jak na tom jste? 

Na začátku školního roku jsou školní vzpomínky stále aktuální. Na mém příkladu uvidíte, jak se může vyvíjet vztah ke geologii jako oboru a jakou cestu bylo nutno překonat, než jsem se chytla. Tak od začátku. 

Ať vzpomínám jak chci, vůbec nevím, jestli jsme měli geologii jako součást přírodopisu na základní škole. Já si pamatuji na botaniku a zoologii, ale geologii fakt nevím. Z té doby si pamatuji bludné balvany před naší ZDŠ, které byly v parčíku a v rámci "pozemků" jsme to místo pravidelně okopávali. Spíše mě fascinovalo, že se k nám tyto balvany dostaly s ledovcem. To byl tehdy "vrchol" mých geologických znalostí. Samozřejmě, jsem z hornického kraje a tady by už  děcko muselo být tupé, aby nepoznalo černé a hnědé uhlí, koks, věděli jsme, že uhlí je ve slojích a vzniklo z plavuní. Tuto část geologie jsme vnímali od raného dětství. Pak přišel konec školní docházky a rozhodnutí, kam dál. U nás bylo jasné, že budu účetní na šachtě, tak jako mamka, proto první přihláška směřovala na "ekonomku", rozuměj střední ekonomická škola s maturitou (obchodní akademie). Šachta byla jistota a SEŠ byla tehdy Top škola v naší oblasti. Tuto školu měl táta, měla ji máma, moji kmotři a starší sestřenka už na ni také chodila. Ve Valmezu. Jela jsem na přijímačky a ... dnes říkám s úsměvem a uspokojením - tehdy mě tam "chvála Bohu" nevzali! Můžete číst ZDE. 

V tomto momentě jsem mohla zahořknout na školu, celá ta dlouhá léta říkat, jak to bylo nefér, že se tam dostali horší žáci, že měli kádrový profil a tvrdit, že na školu nevzpomínám ráda. Takhle mě nikdo mluvit neslyšel. Stal se opak, později jsem to nepřijetí považovala za svůj ÚSPĚCH. Nebo zasáhl osud, který mi tím říkal: špatně sis vybrala. Jsem ráda, že jsem neměla tlačenku a o to přijetí jsme "nebojovali". Šla jsem na gympl, přijímačky jsem už nedělala. Předměty mi vyhovovaly, nic mě tak nezaskočilo, ani latina ne, jako geologie. (Kdybych byla přijata na SEŠ, určitě bych se s geologií nesetkala. A tak to má většina lidí.) 

Po prvních hodinách na gymnáziu mi bylo jasné ... po pravdě to bylo jasné celé třídě, že tohle bude oříšek s tvrdostí křemene, ne-li korundu. Dostali jsme profesora, na kterého dodnes nezapomenu. Nejen na jeho vizáž, dnes sice už nežije, ale stejně nemám dobré vzpomínky. Tehdy byl mým odhadem něco po čtyřicítce, ale s nepříjemným handicapem - asi neměl oko, což nijak nemaskoval tmavými brýlemi, ale chodil s černou páskou přes oko. Něco jako Žižka. No, musí to být hodně nepříjemné, ale byl ženat a měl syna. To všechno by nevadilo, ale začaly vadit jeho pedagogické "kvality". Nic nevysvětlil, výuka probíhala bez ukázek vzorků, takže např. mluvil o křemeni a jeho barevných odrůdách, ale nic neukázal. 

Nechce se mi věřit, že by gymnázium nemělo žádné vzorky nerostů a hornin. Jen jeho mluvené slovo a křída v ruce. Pravda, ve třídě měl kázeň, nikdo na sebe nechtěl upozornit, aby ho "nevytasil". My jsme ničemu nerozuměli a padaly špatné známky i těm, kteří měli slušný prospěch. Bral to s úsměvem, sázel špatné známky a nešetřil srandičkami a vtípky. Těch bylo někdy víc než toho vysvětlování. Dnes mi připadá, že si tím nějak pomáhal zvyšovat sebevědomí před mladými dívkami, když měl tento handicap. Takže nějaké krystalové soustavy, osní kříž nebo Mohsovu stupnici tvrdosti jsme se, tedy aspoň já, "nazupali", ale že bych tomu rozuměla, to fakt ne. Tehdy to byl předmět jen zabírající čas, nic jiného. Takhle vedený předmět si neoblíbíte, to je jasné. Nikdo neporadil, že by možná pomohla návštěva Ostravského muzea, ale tatínek byl už nevyléčitelně nemocný a doma byly jiné starosti. Spolužačky na tom nebyly lépe, spíš hůře. Mým cílem byla dvojka, kterou jsem vydřela a byla ráda, když pak už geologie nebyla. Vůbec jsem netušila, že s geologií to u mne vůbec není konečná. Zase musím dodat, že kvůli tomu vyučujícímu jsem mohla zanevřít na školu, omílat historky, ale ten, kdo má schopnosti, ten se prosadí. To je pomyslný konec první části. 😎

Léta plynula, po gymnáziu jsem studovala úplně jiný obor a na geologii jsem zapomněla. Po dalších letech, to už jsem pracovala, jsem flirtovala s myšlenkou studovat ještě něco, co mi vštípil můj otec - přihlásila jsem se na geografii (zeměpis), od dětství oblíbený obor. Tedy studium při zaměstnání, aby bylo jasno. A všechny semestry placené. Nikdy jsem nehlásala, ani kamarádky neslyšely, kolik mě to stálo a kam jsem za to mohla jet, nejvíc je mi líto, že táta se toho nedožil. Jenže po druhém ročníku přišlo rozhodnutí, že se bude dělat státnice i z geologie! Myslím, že z toho radost neměl nikdo. A mě, po neblahých zkušenostech z gymplu, jen napadlo - to může být konečná, vždyť nemám žádné základy. 😔 Ovšem, vše bylo jinak. Jak to říkali naši předkové? "Nic není tak horké, jak se uvaří." Je to hodně o zvládání stressu, ale z naší studijní skupiny to nevzdal nikdo. 

Je to totiž o lidech, i ta kantořina. Kápli jsme na takovou kapacitu a osobnost ve svém oboru, kdy jsme se přesvědčili, že odborník na svém místě bývá skromný a není žádný nadutec. Byl to znalec, který věděl, jak tu "látku" předat dál. A navíc - geologie zajímavě. 👍 On nevtipkoval jako náš vyučující na gymplu, ale často to odlehčil něčím zajímavým ze života. Jeden z nejlepších učitelů, které jsem kdy potkala, mě čekal na poli geologie. Po jeho hodinách (a byly to 2-3 vyučovací jednotky v tahu) jsme neodcházeli otrávení a neměli pocit ztraceného času. Bylo to za odměnu po tom všem. Tento člověk mě dokázal pro obor získat a možná i nadchnout. Od té doby tvrdím, že geologii mám ráda. 👍 Neprožít to na vlastní kůži, nikdy bych tomu nevěřila a dnes, kdy tento vzácný člověk už nějaký ten rok nežije, na něj s vděčností vzpomínám a děkuji. Všem studentům pak přeji setkání s pedagogem s velkým P, tak jako jsem já měla to štěstí a čest. 

Pokud jste měli trpělivost dočíst až sem, (protože texty "stejně nikdo nečte" -  já řeknu málokdo), máte můj obdiv za čtení o geologii. 🙉 Nedivte se, že když přijdu někam do muzea (a tam já jsem často), tak bych hodiny strávila u geologických sbírek (přítel by mohl vyprávět) a jak já si tam s někým pokecám! Proto i na šumavské dovolené jsem přivítala geologickou expozici pod širým nebem u Fefrovských rybníčků:

 

 

 

Jo, cesta ke geologii může být dlouhá a klikatá, mohla bych vyprávět... 

No, a v té geologii jsem to z té naší třídy dotáhla nejdál, to vím určitě. 😉

Pokračování