Toulky českou minulostí: 16. schůzka: Slované a Avaři

Dospíváme k významnému bodu. Vůbec poprvé bereme do rukou aspoň souvislejší písemný záznam, který se týká vlastních politických dějin nejstarších Slovanů na našem území. Kdo je autorem té zprávy a vůbec kroniky, ve které se informace nalézá, to se neví. Jisté však je, že se rukopis zvaný Historia Francorum – Dějiny Franků – narodil někdy v druhé polovině 7. století po Kristu v Burgundsku a pro jednoduchost je označován jako kronika mnicha Fredegara.

Ačkoli je ten tajemný Fredegar pro nás dočista anonymní (ostatně autorů té kroniky bylo ve skutečnosti nejspíš víc) a ačkoli je skoupý na slovo (záznam, který nás zajímá, má rozměr několika odstavců), přece jen jde o sdělení důležité, protože je jediné.
Fredegarova zpráva nás informuje o událostech ze 7. století. Tehdy na části našeho území (jak velkého, o tom nepanuje mezi historiky jednotný názor) došlo k prvnímu pokusu o vytvoření... ale jak to vlastně nazvat, to, co se tu začalo rýsovat? Snad: zárodečný a pouze krátkodobě existující "stát"...

List z Fredegarovy kroniky (Wikipedie)

Budování soužití 

Ten „stát“ je v uvozovkách. Jak to tehdy u nás vypadalo? Prokopios z Kasareie (už jsme ho na Toulkách českou minulostí potkali), tak pan Prokopios konstatuje o Slovanech věci nepříliš lichotivé: „Bydlí v žalostných chatrčích, daleko od sebe odděleni, a neustále se stěhují z místa na místo... Mají jediný jazyk, a to barbarský... Všichni jsou vysoké a silné postavy. Barva pleti není příliš bílá, barva vlasů není příliš světlá a ani nepřechází zcela do černé, ale všichni jsou rusí... Vedou život drsný a primitivní... A jsou pořád plní špíny.“ Prosím, naši slovanští předkové. Ale – ani zdaleka nebyli jediní, kdo se tehdy proháněli zemí, jíž se jednou bude říkat Česká republika.

Avaři. Pod tímto jménem se vlastně původně skrývaly dva kmeny: Jednak svaz turecko-mongolských nomádů; jednak vlastní kmen Avarů – ten byl takovým jádrem kmenového svazu. Jestli můžeme věřit svědectví byzantského kronikáře Thefylakta Simokatty, Avaři pocházejí z kmenů Var a Chun sídlících mezi Volhou a Dunajem. „Kvůli čemu došlo u nich ke změně jmen, to vysvětlíme a v ničem se neodchýlíme od pravdy. Když Barseltové, Unnugurové, Sabirové a ještě další hunské národy viděly, jak se část Varů a Chunniů žene na jejich území, byli zachváceni velkým strachem, protože se domnívali, že tito přistěhovalci jsou Avaři. Proto poctili uprchlíky skvělými dary a myslili si, že si tím na oplátku vykupují bezpečnost. Když Varové a Chunniové viděli, že jim vyhnanství začíná dobře, vzali ten omyl za vlastní a začali si říkat Avaři...“

Jisté je, že se s nimi v roce 558 střetl kdesi v okolí Kavkazu byzantský vojevůdce Justin. Téhož roku se nezvykle oblečení poslové „Avarů, nejmocnějšího ze všech kmenů“ – ano, takto se (s vrozenou skromností) oficiálně nazývali – tak tedy téhož roku se avarští poslové objevili přímo v Konstantinopoli a žádali přijetí u císaře. Na Avarech zaujaly především jejich zvláštní účesy – dlouhé vlasy spletené vzadu ve dva copy a zdobené sponkami. Avaři žádali nejenom určitý poplatek za vojenskou pomoc (ten jim císař skutečně začal platit), ale taky chtěli "bohatou krajinu, kde bychom se mohli usídlit".

Avaři na cestách

Té se už nedočkali, a tak vyrazili na dlouhou kořistnickou výpravu do Podunají. Vzápětí se císařovu následovníku zdálo placení poplatků Avarům příliš a to jejich inkaso stornoval. Avaři uzavřeli proto smlouvu s Langobardy, germánským kmenem sídlícím v Panonii, především v západním Maďarsku. Brzy si začal budovat v maďarské nížině svůj "hrynk", vojenské a správní centrum, chráněné kruhovým valem. Avarů nebylo mnoho, ani když k nim připočítáme jejich společníky, například divoké Bulhary (ano, od těch si později vypůjčily jméno slovanské kmeny, Bulhaři začali na oplátku mluvit slovansky), tak tedy všech Avarů i se spojenci bylo asi čtvrt miliónu. Do boje mohli postavit asi padesát tisíc válečníků, přičemž čistě avarská byla pouze polovina. Na největší světovou říši těch časů, byzantskou, taková armáda ovšem nestačí, a tak kaganové posílají do válek šiky postavené z mužských příslušníků podmaněných kmenů. Především Slovany. Z Podunají, z jižního a západního Slovenska, možná i z jižní Moravy odvádějí slovanské muže a nutí je bojovat v předních řadách.

Byzantské kroniky nejspíš nadsazují, když před Konstantinopolí zaznamenávají slovanská vojska o síle sta tisíce bojovníků, faktem však zůstává, že se Slované útoků na Byzanc zúčastňovali pravidelně. Obloukem se vracíme k našemu pramenu úhlavnímu, tedy ke kronice tak řečeného Fredegara.

"Vinidové sloužili již odedávna Hunům jako befulkové." Stop! Toho, co musíme na uvést na pravou míru, bude ted' víc. Tak především – Vinidové. To jsou samozřejmě Slované. Pod Huny musíme u Fredegara vidět Avary, a aby se to nadále nepletlo, tak už se o "Hunech" nebudeme raději zmiňovat. No a befulky nám vysvětlí sám pan Fredegar: "Kdykoli Avaři vojensky útočili na některý národ, stáli s celým svým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali. Jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Avaři vyrazili, aby se zmocnili kořisti; jestliže však byli Vinidové přemáháni, opřeli se o pomoc Avarů, a tak nabrali nových sil. Befulky je Avaři nazývali proto, poněvadž postupovali před nimi, tvoříce dvojitý šik."

A ještě další podrobnosti avarsko-slovanského "přátelského" soužití v kronice najdeme: "Avaři přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Avarům daně. Nakonec však synové Avarů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Avarů, začali se bouřit."

Nic netrvá věčně 

V pramenech je skutečně zaznamenáno, že ta vzpoura vypukla. Stalo se tak roku 620, kdy slovanské kmeny začaly vypovídat poslušnost a zahájily s utlačovateli boj. Za této situace přišel v roce 623 nebo 624 k blíže neurčeným Slovanům (nemáme jistotu, že šlo o obyvatelstvo usídlené na našem území), franský kupec Sámo se svými společníky a se silným ozbrojeným doprovodem.

Ale tak daleko ještě nejsme... Obcházíme stále kolem dokola onen bod v čase, kdy k nám – dejme tomu, že někde k jihovýchodní hranici dnešní České republiky – Avaři připutovali. A navzdory svému dosavadnímu kočovnému způsobu života se tady usazují. Možná se jim ta starověká turistika už začala zajídat. Ostatně stěhování národů začalo zrovna vycházet z módy...

Hroby "na obojí způsob", slovanský žárový a avarský kostrový, se dnes nacházejí za hranicemi naší republiky, na jihozápadním Slovensku. Obsahují menší počet popelnicových pohřbů a větší počet kostrových, avarských. V avarských hrobech byli pochováni muži s ozdobnými symbolickými opasky, jezdci s celým osedlaným koněm, ženy s charakteristickým typem šperků a ozdob. Na těchto pohřebištích je nejlépe doloženo míšení obou etnik – jsou to synové slovanských matek a avarských otců.

Vzájemné ovlivňování 

Po vzorů Avarů však začínají Slované opouštět kremaci zemřelých na hranici a ukládání jejich popele do uren. Těla pohřbívají stále častěji nespálená v natažené poloze na zádech. Žárová slovanská pohřebiště se však objevují i v oblastech náležejících k avarskému kaganátu. Jsou obklopena výhradně kostrovými avarskými hroby, a to podporuje naši představu, že Slované žili za avarské nadvlády převážně ve svých vesnicích, kde si udržovali vlastní způsob života a zvyky. Ano, dá se říct, že jenom okrajové se nechali ovlivňovat děním v říši... dnes bychom řekli "vyšší politikou".

Z několika málo sotva čitelných stop se útržkovitě dozvídáme, že duchovní představy Slovanů a Avarů byly v té době vzájemného ovlivňování a splývání velmi podobné. Projevují se v pohledu na posmrtný život, z čehož kupříkladu vyplývá ukládání masité potravy do hrobu, vkládání vaječných skořápek jako symbolu znovuzrození a nebo rituální rozbíjení nádob nad hrobem. Shodná je i slovanská a avarská víra ve vampýry, mrtvé, kteří škodí živým, stejné jako praktiky, které mohou jejich nežádoucímu návratu zabránit – například oddělování končetin po smrti, zatěžování těla balvanem, svazování mrtvých těl do kozelce.

Na pozdější veledůležité velkomoravské pevnosti u dnešních Mikulčic se našla dílna na litá bronzová kování. I když se tam zbraní ze 7. a 8. století našlo minimálně, nechyběly mezi nálezy kostěné obklady typické avarské zbraně, a tou byl reflexní luk.

A jsme konečně u říše Sámovy... Ano, naše znalosti o prvním územním celku našich Slovanů zachycují fakta pouze nezřetelně z mlh vystupující. Je toho zoufale málo, co víme. Ano, těch pár odstavců v kronice nazývané Fredegarova... A to můžeme být za těch pár řádků ještě náramně vděčni, neboť pro časy následující nebudeme mít ani to.

autor: Josef Veselý, foto 100+1