Toulky českou minulostí: 57. schůzka: Vratislav II.

 

Tyto Toulky českou minulostí se odějí do hermelínu. Na dvorském sjezdu v Mohuči roku 1085 udělil německý císař Jindřich IV. českému panovníkovi královskou hodnost. A 15. června téhož roku se na Pražském hradě konala vůbec první korunovace.

Tramtadadá…

Při ní arcibiskup trevírský Egilbert za ohromného návalu lidu vsadil zlatou čelenku na hlavu knížete Vratislava II. – od této chvíle českého krále, toho jména Prvního – a poněkud skromnější korunkou ozdobil i hlavu jeho třetí manželky, polské princezny Svatavy. Měli jsme krále.

Ocenění cti, věrnosti a statečnosti

Kterak český kníže k tolikeré poctě a důstojenství přišel? Za věrnost. Za čest. Za spojenectví. Vratislav se vyznamenal bezpočtukrát na polích válečných, bezpočtukrát císaři pomohl, na rozdíl od jiných spojenců Jindřicha Čtvrtého nikdy nezradil, a to ani tenkrát ne, kdy sám ztratil jeho přízeň. V dobách, kdy čest bývala běžně na prodej, kdy velice zlevnila, projevil český kníže zásadovost zcela nezvyklou. Spojenectví pro něj nebylo hodnotou, kterou by vyvažoval svůj hmotný prospěch. V kritických situacích byl císaři dokonce jediným spolubojovníkem. Ve chvíli, kdy mu nikdo jiný nezbyl.

Císař Jindřich Třetí v Římě zrovna
žil. Když za ním císařovna
vyjela, měšťané v Medulánu
na cestě ji zabít měli v plánu.
Zmařili ten záměr lidé moudří,
jenom ocas utnout dali oři
jejímu. Císař však rozhněván
obléhat se rozhod Medulán
tak dlouho, až město zdeptané
na odpor se stavit přestane.

Mezi námi: Dalimil si hrozně vymýšlí. Anebo to všecko neskutečně plete. Tak za prvé: Nebojovalo se kvůli císařovně a ocas jejího koně nehrál v celé té historce ani tu nejpodřadnější roli. A za druhé: Medulán (neboli město Milán v severní Itálii) české vojsko skutečně obléhalo, ale to bylo až v dalším století, roku 1158, a vojsko vedl český kníže a později také král, ovšem nikoli Vratislav, ale Vladislav. A císařem tenkrát už dávno nebyl Jindřich III., ba ani ten Jindřich, který k našemu Vratislavovi v dějinách skutečně patří, totiž Jindřich IV., ale Fridrich Barbarossa.

Souboj světského a církevního vlivu

Celé to mocné potýkání bylo kvůli moci. Na jedné straně římský císař, na straně druhé římský papež. Ještě v první polovině století, do kterého jsme se právě ponořili – tedy století jedenáctého – měl navrch císař. Současník našeho Břetislava I. (ona se ta jména a číslovky pletou, tak aby bylo jasno: současníkem Břetislavovým byl Jindřich III.), ten papeže podle své vůle dosazoval a sesazoval, zatímco jeho následovník Jindřich IV., ten už tolik moci neměl. "Bůh předal svatému Petrovi moc nejen nad církví, nýbrž nad celým světem," říkal Řím a papež Řehoř VII. Považoval se za jediného hlavní zástupce Boha na zemi (ano, skromnost nebyla zrovna jeho silnou stránkou), a evropští panovníci byli podle něj pouzí vazalové.

Ten císařsko-papežský boj "kdo s koho" byl v prvé fázi vlastně bojem "kdo koho". Kdo koho uvede. Uvede v úřad. Prostě kdo má právo uvádět v úřad nejvyšší církevní hodnostáře. Investitura (neboli symbolické udělení odznaků hodnosti, potvrzení duchovní osoby v úřadě a hodnosti s udělením pozemkového majetku jako léna) se stala jablkem sváru. Nešlo ovšem o dosazování pouhých farářů a kaplanů, ale daleko větších pánů – biskupů a opatů. Ti při svém jmenování dostávali od císaře léna – tedy statky obdělávané nevolníky, a tím pádem se tak stávali jakýmisi státními hodnostáři a rozhodovali i o věcech dočista světských.

Jako odznaky hodnosti se udělovaly například pastýřská berla a prsten biskupovi. A ten zásadní spor se vedl o to, kdo má právo biskupy jmenovat. Tato výsada byla totiž doposud vyhrazena Římu; císař měl ve smyslu tehdejších pořádků pouze povinnost udělovat jmenovaným hodnostářům léna. Biskupové byli tedy na světské moci nezávislí, a právě to se německým císařům zajídalo. Neboli jim to nešlo pod fousy (pokud tedy nějaké měli). Jindřich (tedy ten v pořadí IV.) se rozhodl, že bude biskupy jmenovat sám. S tím zase nechtěl souhlasit papež Řehoř. Došlo k otevřeném boji, papež dal milého Jindřicha do klatby, a Jindřich ho na oplátku prohlásil za sesazeného.

Politikaření nejvlivnějších

Kdyby nebylo německé šlechty, mohla by tato neškodná hra pokračovat do nekonečna. Ale knížatům se papežova klatba náramně hodila, dá se snad přímo říct do krámu že se jim hodila, oni si totiž tím pádem mohli na císaři vynutit jisté ústupky. Takže prohlásili: "My s císařem zatíženým klatbou nechceme nic mít!" A v tomto okamžiku to začalo být pro Jindřicha vážné. Zkrátka legrace stranou. Jenomže – on zase Jindřich nebyl v politice a diplomacii žádný nováček a dobře věděl, co to je strategie a taktika. V dějinách se jeho čin ukrývá pod krycím názvem Akce Canossa.

Tajně, aby mu v tom nikdo nemohl zabránit, se vydal za papežem, který se před ním ve strachu ukrýval, hledal ho tak dlouho, až ho našel na hradě jménem Canossa v Toskánsku.

 

Canossa

Papež nechtěl nejprve s Jindřichem vůbec mluvit. Ovšem Jindřich došel k názoru, že troška pokoření stojí za císařskou korunu, a tak se postavil bos, s nepokrytou hlavou, dokonce prý jenom v kajícnické košili, na nádvoří hradu, aby poprosil o odpuštění. Vyskytoval se tam takto tři dny a tři noci. Non stop. Byly to asi hodně perné ty tři dny, navzdory tomu, že se to stalo v lednu. (Svou Canossu si odbyl i náš kníže Břetislav. Ten se svého času šel zase pokořit do Řezna.)

Jindřichovi se to vyplatilo. Papež klatbu zrušil a Jindřich byl pak ještě třicet let císařem. Sice předbíháme, ale s tou investiturou to nakonec dopadlo tak (až po dalších padesáti letech), že kompromisně. Což znamená: biskupové byli jmenováni papežem a na znamení své duchovní moci dostávali berlu a prsten. Císařové měli zase právo jim udělovat léna a jako symbol světské moci nad udělenými statky dávali biskupům žezlo. Zápas skončil 1 : 1. Z celé té historie zůstaly lidem v paměti hlavně ty tři Jindřichovy chladné dny v košili a bosky na nádvoří pod komnatami Svatého otce, a taky zbylo úsloví, o kterém jsme se dočetli v knížce Olgy Spalové o tom Co to je, když se řekne... třeba: "Jít do Canossy." To znamená od těch dob asi tolik, jako pokorně se kát, přilézt ke křížku.

Za císaře, nebo za papeže?

Kvůli tomu, co budou biskupové držet v ruce a od koho tu berlu, prsten a žezlo dostanou, kvůli tomu se Evropa rozdělila do dvou táborů. Velice nesmiřitelných táborů. Zatímco Poláci a Uhři se postavili na stranu papežů, Vratislav se stal na mnoho let spojencem mladičkého německého císaře Jindřicha IV. Kolikrát bojovali Vratislav a jeho Češi za císaře? Rok 1075 – velká bitva u Hohenberku na Unstrutě. Rok 1078 – bitva u Meldrichstadtu na Strevě. Rok 1080 – bitva u Flarcheimu v Durynsku. Téhož roku – na Elstře. "Od roku 1075 do roku 1080," tvrdí František Palacký, "nebylo v Němcích boje, ve kterém Jindřich nepoužíval pomoci české. Kdyby této mocné, a při vší vrtkavosti Jindřichově i v okamženích nejnebezpečnějších věrně setrvalé pomoci byl neměl nešťastný panovník ten, bylo by po něm veta, aniž by mohl odolati tak častým zradám světských i duchovních manů svých."

A jsme zase u cti a věrnosti. Vratislavovi se těchto vzácných deviz dostávalo poněkud víc než jeho současníkům, i když (na druhé straně) taky by se mu dalo zase něco jiného vyčíst. "Souvěcí kronikáři si stěžují velice co do divokosti a loupežnosti vojska českého; nešetřili prý ani svatých míst, drancovali u přítele a nepřítele a brali nejenom peníze, obilí a dobytek, ale i lidi samé, jež pak prodávali do Uher za parobky." Otci našich historiků Františku Palackému se rozhodně nedá zazlívat nedostatek nestrannosti. "Pych takový byl pohříchu všeobecná povaha onoho věku; Němci, když branně do Čech vpadali, nepočínali sobě o nic lépe." A ještě tu máme malou Palackého vysvětlivku: "Také na váhu bráti se sluší, že podle starého práva žádný Čech nebyl povinen bojovati za hranicemi vlasti své; tudíž houfy tyto nebyly než z dobrovolníků, kteří z pouhého toliko bažení po bojích a kořistech se oddali na divoké řemeslo válečné..."

Když proti Jindřichovi vypuklo v Sasku povstání, Vratislav mu pomáhal. Pomáhal mu, když na něj uvalil papež klatbu, a tím jeho vazaly zprostil přísahy věrnosti a nepřímo umožnil, aby si Jindřichovi protivníci zvolili protikrále. "Tento politováníhodný spor se tak rozmohl, že již obě hlavy celého křesťanstva sesazovaly jedna druhou, čím bylo počato ve státu i církvi nešťastné dlouhé schisma (schisma rovná se rozštěpení, rozkol), takže již nejen protipapežové povstávali, ale i protikrálové neb proticísařové. Brojily mezi sebou netoliko celé země, jako Německo a Itálie, ale i hrady a města, ba jednotlivé rodiny, takže často syn se chápal zbraně proti otci a bratr proti bratru a páchány všude ohavnosti násilím, podvodem i zradou."

Zrada by byla příliš jednoduchá

I během tříleté Jindřichovy nepřítomnosti se ho Vratislav v říši zastával a chránil jeho zájmy. To bylo v situaci, kdy šlo císaři o všechno. Jak snadné ho bylo v této situaci zradit... Když císařovi někdejší spojenci okupovali Rakousko, vyslal Jindřich z Itálie zoufalý vzkaz o pomoc. A Vratislav nezaváhal. "Byla to první známá bitva mezi Čechami a Rakousy," tvrdí historik František Palacký. "Vratislav a bratří jeho vpadše do Rakous s velikým vojskem českým a moravským i s pomocnými bavorskými houfy plenili zemi ohněm a i mečem, jakož tehdáž obyčej byl, až rakouský markrabí Leopold, řečený Krásný, se s celou svou mocí u Malberka 12. máje 1082 k řádné bitvě nabídnul."

Kronikář Kosmas byl vlastně už současníkem této bitvy. V době, kdy proběhla, mu bylo asi sedmatřicet. Informace, které měl, byly určitě informacemi z první ruky: "Kníže Vratislav, vida, že se nepříteli nechce hýbat z místa, kázal nejprve Bavorům, aby na prvé křídlo se vrhli, a postavil své bratří, Konráda a Otu, aby bojovali na levém křídle. Sám pak stoje v samém čele boje, kde byl nejhustší šik nepřátel, kázal svému vojsku sesednouti z koní a v pěším utkání bojovati s protivníky. Ti, než to dořekl, seskočili z koní a povzbudili se křikem; a jako zuří oheň, zapálí-li se suché strniště a v okamžení všechno sežehne, tak oni mečem potřeli síly nepřátel, a odpůrce skláli k zemi; tak z četného množství sotva kdo zbyl, kdo s markrabětem samým uprchl. A tak stáda ovec nakrmila lvíčky a Čechové, ztrativše jen málo svých, dobyli nad Rakušany proslulého vítězství."

A císař Jindřich mohl v téže době dobýt Řím a papežovi oplatit tu Canossu i s úroky. A co papež – zdali se též klečelo, tážete se. Neklečelo. Personálně se vyměňovalo. Řehoř byl vypuzen a na papežský stolec posadil císař vzdoropapeže Klementa III., který ho na oplátku ověnčil císařskou korunou. Vratislav dokonce Jindřichovi na jeho římskou jízdu přispěl obrovskou sumou peněz. Věnoval mu 4000 hřiven stříbra a poskytl mu i jednotku ozbrojenců, 300 bojovníků, které vedl jeho syn Bořivoj. (Kníže ho pustil samotného do takové nebezpečné akce, i když mu ještě ani nebylo dvacet.)

Království a dceru k tomu...

„K jeho opatrování a správě přidán byl nejznamenitější dobrodruh věku svého, Viprecht Grojský (tento detail máme od pana Palackého). Vrátiv se do Čech, obdržel Viprecht dle přímluvy Bořivojovy dceru Vratislavovu Jitku k manželství a s ní krajiny Drážďanskou a Budyšínskou za odměnu chrabrosti a základ věrnosti jeho.“ To se to Vratislavovi rozdávalo. Z cizího... Ale ne. Nikoli. Ze svého. Míšeňskou marku a ještě další území dostal český kníže jako odměnu za věrnost. České vojsko, vyslané na pomoc císaři k Římu, se vyznamenalo jednak při přechodu Alp, ale hlavně v rozhodujícím střetnutí na římských hradbách. Z těch tří stovek bojovníků se jich tehdy, v roce 1084, vrátilo 9. Slovy devět.

Císař Vratislavu věrnému
za udatnost nabídl odměnu,
aby si Tří králů těla vzal,
nebo se sám králem českým stal.

(Té nabídce na královskou korunu rozumíme, ale co ti Tři králové? Inu – zase nedorozumění. Domnělá těla Tří králů odnesl z Milána kolínský arcibiskup, ale milánská pověst připisuje tento čin Čechům. A kníže, co si vybral?)

Po poradě s pány z okolí
korunu si kníže vyvolí.

To je ale překvapení. Vsadíme se, že to ale vůbec nikdo nečekal...

Císař s rozhodnutím nemešká,
potvrdí hned nové království,
dá černého orla, který štít
českých knížat zdobil dodneška,
jednoocasým lvem zaměnit,
jenž se bíle v rudém poli skví.

(Omyl. Jednoocasého stříbrného lva v červeném poli namísto černé orlice ve stříbrném poli udělil pravděpodobně císař Fridrich Vladislavovi Druhému po milánské výpravě. Zdá se, že Dalimil dějepis ani zeměpis moc neovládal...)

I v službě králi uleví.
Český kníže, který do nyní
kotel držel v dvorské kuchyni
nad ohněm, je rázem povýšen
na číšníka a též sporům všem
při císařských volbách učiní
konec tím, že mezi posluchači
rozhodne vždy nesmlouvavou řečí,
nedopřeje sluchu nápovědům
a nic nedá na výhrůžky soků.
Tak Vratislav z knížat všech
první stal se králem Čech.

Slavnostní korunovace

V Mohuči koncem dubna se o tom všem slavnostně rozhodlo a ještě slavnostněji se Vratislavova korunovace rozhlásila do všech světových stran. To hlavní mělo přijít až v Praze, a to na svátek svatého Víta, v 15. červnový den Léta Páně 1086. "Vratislav i choť jeho Svatava, oblečeni jsouce po královsku, pomazáni a korunováni jsou od arcibiskupa Egilberta v hlavním chrámě svatého Víta v Praze, u přítomnosti mnohých knížat a biskupů, všech pánů zemských a nesčíslného lidu."

V našich nejstarších národních pověstech vystupují už od časů Kosmových až po Jiráska jako výrazná, skoro bychom mohli říci magická rekvizita lýkové střevíce. Nebyla to jen tak ledajaká obuv, patřila Přemyslu Oráčovi. (Údajně.) Zakladatel rodu je s sebou vzal ze Stadic na Vyšehrad (tedy prý), a kázal je uchovat pro budoucnost, aby potomkům připomínaly, že knížecí moc vzešla z nejprostších poměrů. Dojemná historka...

Tyto střevíce z lýka vskutku existovaly, ovšem bylo to falsum, pochopitelně. Za Vratislavovy vlády se zčistajasna objevily v knížecí pokladnici na Vyšehradě. Jak se tam ocitly, tak to asi se těžko někdy dovíme. Ale Kosmas, který o nich jako první referuje a kterému v okamžiku Vratislavovy smrti táhlo pomalu k padesátce, si jejich existenci nemohl vymyslet – vždyť by se před současníky usvědčil ze lži. Ostatně ona ta památka na Přemysla Oráče (později k ní přibyla i lýková mošna) přežila do časů Karla IV. Při Karlově korunovaci v roce 1347 obě relikvie vystupovaly v slavnostním ceremoniálu. Ve vznešeném průvodu vykonal král cestu z Pražského hradu na Vyšehrad, kde mu vysocí církevní hodnostáři přehodili mošnu přes rameno a střevíce prapředka mu vtiskli do rukou.

Škoda, že už jsou ty tam ony vzácné památky. Ony vzácné povrhy, to je spíš na místě. Že už dávno vzaly za své, netřeba snad ani dodávat.

Vlastně jen formalita?

Celá ta královská hodnost byla vlastně jakýmsi formálním titulem. Vratislavovi z něj žádné podstatné výhody neplynuly. Zůstal nadále vazalem německého císaře. I poté, co byl jmenován českým králem, tak mu byl povinován stále vojenskou pomocí v případě potřeby, to vyplývalo z jeho lenní závislosti. Na druhé straně však měl na hlavě zlatou korunu. Ta z něj učinila v hierarchii říšských hodností nejvýznamnější autoritu mezi ostatními panovníky, hned po císaři.

"Není pochyby, se s tím povýšením byly spojeny jisté právní výhody pro Čechy. Král Vratislav neplatil jistě více do říše daně, i pod nástupci jeho nejeví se nikde o ní více ni zmínka ni znamení. Podobá se pravdě, že ony čtyři tisíce hřiven stříbra, kterými pár let předtím Vratislav nápomocen byl císaři při jeho tažení do Itálie, považovány za cenu věčného vykoupení se z poplatnosti, a to tím více, poněvadž posílání tří set oděnců ke každé jízdě císařů do Říma na korunování bylo od té doby až do 15. století jediné břímě a jediná povinnost, kterou skutečně zavázáni byli panovníci čeští císařům co vyšším svým."

Královské hodnosti českého panovníka byl přiznán mezinárodní charakter a tím Vratislavova prestiž neobyčejně vzrostla. Nejenom jeho. Taky celého Českého království. "Vratislavovo povýšení nebylo všem tehdejším světským i duchovním knížatům stejně milé. Sami jeho bratři Konrád a Jaromír patřili na ně, jak se zdá, se žárlivostí." Ota už ne (tedy olomoucký kníže), protože už zemřel. Ale jeho dalšího bratra, jinak pražského biskupa, se to týkalo dvojnásobně. "Tento nemíval se k tomu vždy ochotně, aby ve veliké svátky na mši postavil královskému bratrovi svému korunu na hlavu." To povýšení patřilo jenom Vratislavovi. "Jen Vratislavově osobě, ne pak i nástupcům a říši jeho propůjčeno bylo."

"Nejstarší náš letopisec Kosmas, který králi Vratislavovi, svému vrstevníkovi, nepřízniv byl, vyznává o něm přece, že všichni rodem, věkem i zkušeností svou vynikající muži v Čechách byli jemu věrně oddáni, národ pak vůbec choval se k němu s velikou láskou a úctou. Svědectví tak patrné a mimovolné by postačilo získati jemu jméno výtečného panovníka, i kdyby jedenatřicetileté panování jeho samo méně o tom hlásalo. Chrabrost a moudrost dokázal před celým světem již tím, že ve věku dosti nebezpečném uměl českou moc a čest nejen zachovati, ale i povýšiti. Také o komoře jeho souditi musíme, že stála výborně, povážíme-li velikou jeho štědrost, a že rozdělovav tolik darů skvostných mezi kostely, kláštery a soukromé osoby doma i v cizině, nepozůstavil přece po sobě ani znamínka státního dluhu. Křivdy, které mu činěny, brával arci za zlé, avšak srdce jeho nebylo tvrdé ani nesmiřitelné."

Skok ob jednu generaci

Ještě sedm roků vládl Vratislav jako král. Na konci života se ocitl ve sváru s bratry i se synem Břetislavem, toho jména Druhým. Počátkem roku 1092 král Vratislav I. zemřel. Spadl při lovu z koně. Zemřel na místě. Bylo to 14. ledna 1092. "Tělo jeho pochováno u všeobecném zármutku v kolegiátním chrámě vyšehradském, od něho nádherně postaveném." Ze všech bratří žil už jenom jeho bratr Konrád. Další sourozenci – biskup Jaromír i Ota Olomoucký byli mrtvi. Státu se tedy ujal Konrád Brněnský. Krátce, jenom na několik měsíců. Znatelněji politiku českého státu neovlivnil. Ani ne po tři čtvrtě roce zemřel. A nebylo více synů "českého Achilla", knížete Břetislava I. Pět mrtvých potomků tohoto významného panovníka předalo štafetu další generaci, Břetislavovým vnukům.

Byli to synové prvního českého krále Vratislava.

zdroj: Josef Veselý