Toulky českou minulostí: 74. schůzka: Král rytířů

 

Václav I. (1205 – 23. září 1253 Počaply u Berouna), zvaný též Jednooký, byl čtvrtý český král z rodu Přemyslovců, druhorozený syn Přemysla Otakara I. a jeho druhé manželky Konstancie Uherské. Václavovými sestrami byly Anežka Přemyslovna – později svatá Anežka Česká, polská kněžna Anna Lehnická a korutanská vévodkyně Judita; jeho bratři byli moravskými markrabaty, nejdříve Vladislav a poté Přemysl.

„Ze všeho, co víme o králi Václavu I., se nám jeví, že byl panovníkem způsobným a rázným.“ Zajímavě ho líčí František Palacký,  on  není z těch, co si vymýšlejí. Ani zdaleka však tato jedna věta neobsahuje podobiznu celého krále Václava. Nejasné zprávy naznačují, že jako nemluvně nebyl zrovna zdráv. Prý měl namodralou pleť. Ovšem Václav byl neduživý jenom do té doby, co dostal novou kojnou, ženu pražského kováře Nětku. Po jejíž zdravé mléčné stravě se rychle vzpamatoval.

Přesto mu zůstaly určité psychické potíže. A to až do dospělosti. Například trpěl idiosynkrazií. (Idiosynkrazie... nahlížím pro přesnou definici do encyklopedie. Idiosynkrazie = přecitlivělost; abnormální, mnohdy nepřekonatelný odpor vůči něčemu nebo někomu, různým vjemům nebo situacím...) Takovou malou idiosynkrazii na něco nebo na někoho má určitě každý, ale s Václavem to bylo trochu horší. On nesnášel zvonění. (Chápali bychom, kdyby šlo o telefonní vyzvánění - taky vás při něm někdy berou všichni čerti, že, ale zvonění...?) Šlo o kostelní zvony. "Vypravuje se o králi Václavovi jedna zvláštnost, že nemohl vystáti zvonění, pročež i v každém městě, kamkoli přišel, hned zvoniti se zapovídalo." Což vypadá, jako by si Pražané během třiadvaceti let jeho vlády zazvonili dost zřídka...

On se ale král zase napořád na pražském hradě nevyskytoval. Velice zbožňoval lov a tak se raději zdržoval na svých venkovských sídlech uprostřed romantické krajiny. Miloval především Křivoklát utopený v lesích a Zvíkov, tenkrát se vypínající vysoko nad soutokem Vltavy s Otavou. Oba hrady za jeho vlády rozkvetly. Za hradbami Zvíkova vyrostl v té době přímo luxusní palác skoro zámeckého charakteru. Patrové arkády s křížovými klenbami a s takzvanou obkročmou klenbou v prvním patře jsou skutečně nádherné a představuji jedinečnou ukázku rané světské gotiky u nás. Vůbec se proměnilo slohové cítění. Skončila doba románská a skoro na tři století se u nás prosadila gotika. "Nejmilejší jeho zábavou bývala honba, které hověl často v lesích křivoklátských a týřovských a v nichž déle bloudíval, než mu bylo prospěšné a poddaným jeho milo." Dalimil:

Na krále byl Václav povýšen
a české zemi o věhlas
postarat se mohl zas.
On však lovil se psí lájí,
v síních smrad měl jako v psinci,
oko ztratil při štvanici,
víc než doma býval v háji,
jezdil křivoklátským krajem
a o Prahu neměl zájem.
Že psy trpěl v domácnosti,
bolely ho v nohou kosti.
(My bychom si dovolili poznamenat, že Dalimil věru nebyl milovníkem psů, přátel to člověka.)
Dříve čistý byl dům šlechtice,
stranou žili psi i psovodi,
a teď pánům psí puch lahodí.
(No... A o pár strof níže konstatuje Dalimil tu hroznou a všeobecnou pokleslost, k níž došlo kvůli psům:)
Teď si ale hráli na psáře,
do domu si vzali ohaře,
o vysoké, o psech debaty
vedli bez hlavy a bez paty.
Proto měšec mají děravý,
z psího smradu stůňou na nohy.
Pozoruhodná diagnóza. Až se budeme zabývat v Toulkách českou minulostí samotným Dalimilem (a vynechat ho skutečně nemůžeme), tak bychom se měli pokusit vypátrat důvody, proč tak upřímně nenáviděl ten nový rytířský životní styl.

 

Václav I. (barokní představa)

Dalimil rozhodně Václavovým příznivcem nebyl. Jak to bylo před chvilkou v tom verši? "Oko ztratil při štvanici..."  Ano, přesně. Lovecká vášeň poznamenala českého krále Václava přímo fyzicky. A nadosmrti. "Na honbě také, když mrštná větev v lese vrazila se mu do oka, přišel o zrak, takže potom u dějepisců obdržel příjmí Václav Jednooký." On vůbec velmi zbožňoval přírodu, a to způsobem tehdy nepříliš obvyklým... Utíkal na místa vzdálená vřavě světa a jeho vladařským povinnostem. Miloval také zábavy a radovánky v úzkém kruhu oblíbenců. Svou velkomyslností se skoro vychloubal a rád o ní poslouchal chválu v písních minnesängerů, které zval ke dvoru a vskutku královsky je hostil i honoroval. Z jeho doby, Václavovy, se zachoval vůbec nejstarší notový materiál existující na našem území. (Je znám pod názvem Troparium děkana Víta.) Datum vzniku: 1235, pět let po Václavově nástupu na trůn. (Troparium je vlastně jakási zpěvní kniha - umožňovala uniformní interpretaci gregoriánského chorálu.) Nad texty byl vepsán notový záznam ve čtyřlinkové osnově (jejím vynálezcem byl Guido z Arezza). Nepoužívaly se přímo noty, ale - takové značky to byly... Neumy se jim říkalo. Ty přibližně vyjadřovaly průběh melodie, ale už ne rytmus. Troparium děkana Víta.

Vít byl děkanem pražské kapituly. Svým způsobem první známý průkopník hudebního života v Čechách. Víme o něm, že dal pořídit řadu dalších hudebních hymnářů a antifonářů, dále že v basilice svatého Víta na Hradě byly za jeho péče postaveny výtečné varhany, a že při chrámu vznikl i chór dětských zpěváčků (říkalo se jim bonifanti). Objevily se však nejenom první domácí hudební skladby, ale - i první naučný slovník. Mater verborum, neboli: Matka slov. Jeho opis vznikl v některém českém klášteře, někdy v prvních desetiletích 13. století (snad právě za vlády Václava I.). Ovšem žádná knižní novinka to nebyla, té době jí mohlo přes čtyři sta let. Autor: Šalamoun. Nikoli ten biblický, ale biskup z německého města, jehož jméno patří k našim dějinám nerozlučně - Kostnice.

K tomu dílu se váže podivná historie. Kniha se stala majetkem knihovny Národního muzea v Praze, dostala se sem roku 1827 jako dar hraběte Kolowrata. 1827... v té době byl v Národním muzeu bibliotékářem Václav Hanka. Velice brzy zveřejnil výsledky svého studia tohoto rukopisu. Čiperný ten objevitel objevil v Mater verborum například řadu dosud neznámých jmen slovanských bohů. Kupříkladu Morany, Lady. A taky Živy. Což byl přímo fantastický nález. Navíc se panu Hankovi poštěstilo identifikovat písaře i iluminátora. Našel jejich podpisy v jednom z obrázků. Jmenovali se Vacerad a Miroslav. Ještě v roce 1841 psali Pavel Josef Šafařík i František Palacký, že se ve slovníku podařilo odhalit nejstarší doklady psané češtiny. Za čtvrt století na to proběhly expertizy. Nedopadly však jinak než expertizy několika dalších starodávných památek, které Václav Hanka objevil nebo se mu aspoň dostaly do rukou. Prokázalo se, že pouze zlomek glos a vpisků v tom rukopise pochází ze 13. století, zatímco ty ostatní zásahy... zatímco těch ostatních asi 900 zásahů učinil někdo mnohem později - v první polovině minulého století. A tím kdo pilně těch 900 glos vepsal (anebo byl aspoň iniciátorem té myšlenky) byl s největší pravděpodobností Hanka. Důvod: On chtěl tím vpisování, vyškrabováním, opravováním a přepisováním vyrobit podpůrný odkazový materiál, aby tím zvýšil důvěryhodnost básnických podvrhů - rukopisů královédvorského a zelenohorského.

Lesk, honosnost, přepych - ano, to byly hodnoty, které Václava fascinovaly. Jistě pod vlivem své manželky, královny Kunhuty. 

 

Kunhutin hrob v Anežském klášteře

Kunhuta... Naposledy jsme ji v našich dějinách zahlédli jako asi devítiletou holčičku, a to v poněkud kuriózní roli - jako snoubenku. Skutečně ji v tomto věku zasnoubili s ani ne dvouletým Přemyslovcem Václavem. Podepsal se na tom český Přemysl Otakar I. (tedy otec snoubence) stejně jako Filip Štaufský (tatínek snoubenky). V tom roce 1207 to vypadalo na náramně výhodný sňatek, zvlášť pro Přemysla, Filip byl přece římským králem a kandidátem na císařskou korunu. Po Filipově násilné smrti to všechno ale vypadalo jinak. Princezna se zřejmě už dlouho před sňatkem ocitla s početným průvodem na pražském dvoře, avšak bez očekávaného věna. Dědictví zavražděného Filipa se rozplynulo jako pára. Ten případ s uniklým věnem dlouho kalil vztahy mezi oběma rodinami (taková věc jako nevyplatit věno, to se vážně nedělá), teprve pět let po smrti Přemysla Otakara I. a jedenáct let po svatbě Václava s Kunhutou zkusil císař Friedrich II. celou tu věc zarovnat. Deseti tisíci hřivnami stříbra. Což příliš moc nebylo, českého krále taková částka spíš urazila než uspokojila. Dal to najevo tím, že provokativně hned značnou část této sumy porozdával.

 

Předkové královny Kunhuty

O manželství Václavově s Kunhutou se toho moc neví. Vzali se, když bylo Václavovi devatenáct a Kunhutě asi šestadvacet. Královna pak žila v ústraní, obklopená svými německými přáteli, do politiky ani do popředí se nedrala, porodila Václavovi pět dětí (Vladislav Český, Přemysl Otakar II., Božena Česká, Anežka Přemyslovna a dcera + před r. 1248) a zemřela snad jako osmačtyřicetiletá prý ze zármutku nad úmrtím syna Vladislava a zlomena krvavými spory mezi králem a jeho jediným zbývajícím synem Přemyslem II.

Ale od této doby jsme ještě hodně vzdáleni - řadou let i řadou jmen. Ano, jsme teprve na začátky Václavovy vlády. Vlády ve znamení rytířské kultury. Tato kultura u nás zdomácněla ve všech svých projevech. Kladných i záporných. Zjemněly mravy. Uhladily se normy společenského styku aristokratických vrstev. Prostřednictvím králova oblíbence Ojíře z Friedberka se urození nadšeně vrhli do módních zábav a sportů. (Ojíř z Friedberka nebo též z Frýdberka († únor 1253^?) byl německý rytíř a dvořan české krále Václava I. Do Čech přišel zřejmě z okolí Fuldy).

Za hrdinství král Ojíře vyznamená,
o Bílinu rozšiřuje jeho léna.
(Vzhledem k tomu, že autor řečený Dalimil žil nějakých pár desítek let po Václavovi, tak nejspíš psal z vlastní zkušenosti. Jestli z vlastní zkušenosti, to tvrdit nelze, ale že psal svůj vlastní názor, to je nasnadě.)
Ojíř velmi potrpěl si na turnaje.
Ta zábava zubožila české kraje.
Dřív bohatí rytíři a velcí páni
utráceli spousty peněz za svá klání.
Co to bylo čabrak, rouch a fanfrnochů!
Uskrovnit se nikdo nechtěl ani trochu.
Rytířům se smáli často lidé moudří,
že na koních pyšný rystunk jenom hoří,
a když potom k válce dojde, v měšci není
zčistajasna vindra ani na brnění.

Módní zábavy, to jistě, ale - že by to byly sporty... Co jiného takové klánie je než sport? Klánie, neboli klání. Či také kolba. Sedánie neboli sedání. Rytířský turnaj. Takové klání byla honosná podívaná, divadlo s mimořádně nákladnou výpravou. Účinkující i diváci se navzájem oslňovali drahocenností brnění, zbroje, kostýmů. Muži předváděli ženám svou bezmeznou statečnost, ženy mužům zase svou nekonečnou krásu, zatímco pořadatelé, ti se snažili vyniknout skvělou organizací a bohatostí doprovodných programů, originalitou hostin, bujarostí pitek, vzrušujícími lovy. Takže takový turnaj byl především několikadenní společenskou událostí, ale měl i vysokou sportovní hodnotu. Byl hrou. Hrou na válku. A disciplíny? Rytířských her byla celá řada. Nejčastěji vyjížděli těžkooděnci proti sobě na koních a snažili se dlouhými bidly, zvanými dřevce, vyhodit protivníky ze sedla. Byla to jakási veřejná ukázkou výsledků namáhavého tréninku... Mírová náhražka všední práce rytíře - boje. Náhražka, to je to. Protože on to skutečný boj na život většinou nebyl. Ostatně - za časů krále Václava prý už ani taková pořádná bitva nebyla tak jako za starých dobrých časů...

 

Jezdecký portrét Václava I. v Gelnhausenově kodexu

Když to víš, pak vysvětli mi, můžeš-li,
proč dřív v boji byli Češi
mužnější a statečnější,
a teď stojí za grešli.
Proč ten, kdo se v klání bije jako kat,
ve zvyku má z první bitvy utíkat.
Netvrdím, že takový je každý z nich,
já jsem ale poznal mnoho podobných.
Dneska prý jsou mnohem lepší rytíři,
bojovat prý každý umí za čtyři.
Až císaři porážky tři připraví,
tři tisíce prstenů si z výpravy
přinesou jak kdysi čeští junáci,
za pravdu těm řečem rád i já dát chci.
(A ještě jedna záležitost se Dalimilovi na rytířích nelíbila. Že zatímco jejich odedávna káraná náklonnost k pití vzrostla, bojovnost se tiše vytratila.)
Mnoho měla šlechta ostudy.
Často za vojenské výpravy
medovinu pila na sudy,
vracela se domů bez slávy.
Dřív do války páni se zbraní
za tři dny už jeli ve zdraví,
později spíš stáli v ústraní,
dělali čtvrt roku přípravy.
Česká šlechta kdys tak junácká
víc než o čest dbala o nácka.

(Hezky se náš kronikář otřel o elitu národa, hezky... Ale - jak znám Dalimila, tak to určitě nebyla poslední výhrada, kterou k rytířství ve svém srdéčku choval... Se stejným zaujetím se kronikář otřel o Němce. A kdyby jenom jednou... No, tak si ty stížnosti poslechněme:)
Co byl králem -
(tedy Václav I., rozumí se samo sebou)
- stále víc
styděl se pak za svůj původ.
To byl také pravý důvod,
že dal svůj rod ze Stadic
vyhnat a že v onu ves
bezostyšný Němec vlez.
Páni nic mu neřekli.
Tím si větev podsekli.
Král než o ně víc teď dbá
o Němce a neslýchaně
podporuje jejich snahy.

V osobě krále rytířů jako by se mísilo české furiantství s ještě nevyzrálou, novou (a proto zatím cizorodou) noblesou rytířské galantnosti. Už to tu padlo. Ono to Václavovo pokukování po německých vzorech mělo kromě kladných taky stinné stránky. Němčilo se, a hodně. Nejenom u dvora, ale i v kruzích šlechty. "Byl to počátek a půd jmen rodových, jejichž dědičnost nepovstala v Čechách dříve nežli za vlády Václava I. Stávalo se arci již za krále Vladislava v listinách českých, že na místě označování osob užíváno někdy jména hradu aneb sídel šlechtických, jimiž kdo vládl." To znamená, že se v těch listinách vyskytovala taková jména, jako... dejme tomu: "pánové z Peruce, z Chyš, z Nečtin, ze Svojšína." Že by ale syn užíval po svém otci stejného příjmení, to byla opravdu výjimka. "Nýbrž například jakéhosi pana Boleslava syn slul Bořita z Ředhoště a tohoto syn Bořita z Letovic, posledního pak syn Boleslav ze Smečna - jak právě který z nich byl v držení kterého sídla." Teprve od časů krále Václava "potomkové dědili po svých předcích jména od hradů vzatá i tehdáž, když tyto hrady jiným dědicům se dostaly."

V době, když začalo hrozit tatarské nebezpečí, začalo se u nás stavět. "Podle obyčeje Němců stavělo téměř veskrze na strmých skalách neb horách, a to, jak se zdá, návodem stavitelů německých. Poněvadž v této době nejen způsoby a obyčeje, ale i jazyk německý u šlechty docházel obliby , není se čemu diviti, že nové tyto hrady dostávaly od té doby jména naskrze německá a dávaly příčinu k dědičnému podtržení jména německého i tehdáž, kdy móda, ze které ono původ svůj vzalo, dávno v zapomenutí upadla." Pánové z Růže se stali takřka přes noc Rosenbergy, cizota zavanula ze jmen rodů a jejich sídel - Šternberk, Riesenberk, Lichtenburk, Lemberk. Mezi všemi vynikl sám král. "O povaze a směru ducha jeho svědčí zvláště okolnost, že král Václav, libovav sobě v krasoumě a zvláště v básnictví, rád vídal a ctil básníky na dvoře svém, a sám také jal se tuším skládati milostné písně v jazyce německém."

Ono Palackého "tuším" je na místě, zprávy o Václavově veršování a zpěvu musíme brát s velkou rezervou. On náš pan král skutečně bažil po lesku západoevropských dvorů. Proto hýčkal u dvora především známého Reinmara von Zwettera. Pobyl u nás nejméně pět let, opěvoval svého mecenáše, seč mohl, ale že by se cítil jako doma, to tedy ne: "Na Rýně jsem zrozen a Čechy jsem si zvolil spíše kvůli pánu než kvůli zemi, ač oba jdou dobří." Jinde se srovnává s hráčem v šachy, kterému zbyla jediná figura - král. Na sklonku svého pobytu už měl zřejmě českého prostředí plné zuby. "Nerad se zdržuji tam, kde se nejlepší strava dává volům a oslům!" Reinmara von Zwettera vystřídal profesionální pochlebník Meister Sîgeher, a úplně na závěr Václavovy vlády proslulý tyrolský básník Friedrich von Sunburg. Ten se vlichotil do královy přízně slovy o jeho štědrosti a velkorysosti: "Mít trůn s nebesy ze zlata, i ten by rozdal..."

Rozsah panství Václava I., cesty a výpravy

Města a hrady založené Václavem I.

Čechy

• Staré Město pražské, asi 1235–1245
• Stříbro, asi 1240
• Loket, 1240–1253
• Žatec, snad už 1249, určitě 30. listopadu 1265
• Cheb, před 1250

Morava

• Jihlava, 40. léta
• Olomouc, ca 1240
• Brno, 1238, 1240 – nejstarší doklad rychtáře 1243 zakládací listina
• Přerov, 1252

 

 

Poznámka: Z důvodu malého prostoru jsem rodokmen rozdělila na dvě části, aby byl větší a čitelný, je třeba si ho "spojit"

Zdroj: Josef Veselý, Wikipedie