Zapomenuté tradice a původ svátků Dušiček

 

Podoba dnešních Dušiček je téměř všude stejná. Vzpomínáme na zemřelé víc než jindy, navštěvujeme jejich hroby, zdobíme je květinami a věnečky, zapalujeme svíčky. Psala jsem o tom ZDE. 

Kupujeme květiny, hlavně chryzantémy - o nich najdete článek ZDE.

Znáte sbírku Kytice Karla Jaromíra Erbena? Tak připomenu: Již jedenáctá odbila, a lampa ještě svítila, a lampa ještě hořela, co nad klekadlem visela. Kdo by neznal Kytici, že? Báseň Svatební košile vychází z pověry o dušičkách. Je to jedna z nejstrašidelnějších "básniček", které Vám ve škole doporučili jako povinnou četbu.

Jako všechny tradice, i Dušičky mají svůj příběh. Prý v tento den mohly duše zpátky na svět. Podle toho, jaký byl jejich pozemský život, mohly živým pomáhat, ale i odplácet těm, kteří jim za života ubližovali. Zapalování svíčky je jedním z tradičních zvyků. Dle pověry měl oheň duším pomoci najít cestu zpět k živým. 

Dříve se žádné svátky či oslavy neobešly bez jídla. (Myslím, že tento "zvyk" se v našich končinách ochotně dodržuje 😗).  Na tento svátek se především peklo pečivo. Specialitou bývaly rohlíky, bochánky, věnečky a tvary podobné zkříženým kostem, kterým se říkalo "kosti svatých".

Slavnost Všech svatých vychází z historické události zasvěcení římského Pantheonu (původně pohanského chrámu všech olympských bohů) Panně Marii a všem svatým mučedníkům 13. května 609. Avšak na křesťanském východě se podle záznamů slavil společný svátek všech mučedníků již od 4. století. 

 

To je on, Pantheon v Římě - architektonický skvost, možná jste ho také navštívili.

Od 8. století se v Irsku a v Anglii, u Keltů a Franků začal slavit svátek Všech svatých (nejen mučedníků) 1. listopadu. Toto datum se ustálilo proto, že u Keltů začínal v tento den nový rok.  Slavení svátku Všech svatých se brzy rozšířilo a v Římě se slaví pravidelně od 9. století. Svátek Všech svatých je tak vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli "věčné blaženosti". Dušičky jsou proti tomu vzpomínkou na ty, kteří této blaženosti zatím nedošli. Dušičky (duše v očistci) jsou rovněž katolickým svátkem slaveným 2. listopadu od 12. století jako vzpomínka na mrtvé. V římskokatolickém kalendáři najdeme u 2. listopadu název Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, protestanti tento den znají jako Památku zesnulých.

Z evropského svátku dušiček pak vznikl anglosaský svátek Halloween.

Samhain

Ať máme rádi dějepis, tedy historii, nebo ne, musíme i tady hodně daleko do minulosti. Jak už bylo řečeno, zvyk uctívání památky zesnulých tedy navazuje na předkřesťanské tradice. Jde o pozůstatek Keltů, kteří ve starověku obývali západní, střední a částečně i jižní a východní Evropu, včetně území dnešního Česka. Právě keltský rok začínal Samhainem a slavil se 1.listopadu v noci z předešlého dne na den sváteční (jako všechny svátky).  Je na půli cesty mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem. Je to svátek všech zesnulých a příprava na období zimy. Je to keltský Nový rok, kdy zkracování dní a umírající rostliny poukazují na konec předcházejícího roku a začátek roku nového.

Je to čas dlouhého zimního spánku, čas dokončit vše staré a vytvořit prostor pro nové začátky. Je to období, kdy máme pustit všechno, co nám už neslouží.  Máme se podívat na svůj život, a upřímně se zeptat, zda žijeme v souladu sami se sebou a se svou duší.

Kdysi se o svátku podřezávala zvířata, aby se zajistilo jídlo přes zimu a Bůh ztotožňovaný se zvířaty zemřel, aby zajistil přetrvání naší existence. Věřilo se, že za noci Samhainu je hranice mezi světem živých a světem mrtvých velice úzká, zákony času a prostoru jsou dočasně pozastaveny. Na kopcích se v noci z 31. října na 1. listopadu zapalovaly ohně, aby se duše pozůstalých mohla ohřát a strávit s nimi noc a zároveň také k zastrašení zlých duchů. Lidé se na obranu proti nim oblékali do kostýmů a masek. Spalovaly se figuríny znázorňující starý rok, s nimiž lidé rituálně spalovali i smutek a všechny minulé starosti. Svíčky, které se zapalují dnes, jsou pozměněnou formou právě této tradice.

 

Před domem se nechávaly jablka nebo talíř s jídlem pro putující duše. Zemřelí předci byli vítáni vyřezanou a vydlabanou dýní se svíčkou uvnitř, která sloužila i jako ochrana proti zlomyslným duchům.

Zvyky křesťanské

Oba tyto dny vzpomínali pozůstalí na své zemřelé příbuzné a přátele. Přicházeli na hřbitovy, kde očistili okolí hrobu, položili věnce a květiny. Pak zapálili svíčku a v tichu se pomodlili za spásu duší. Modlitba živých prý pomáhala dušičkám očistit jejich hříchy. Říkalo se, že pokud o dušičkách prší, duše zemřelých oplakávají své hříchy.

 

Pro dušičky se tento večer vhazovaly do ohně různé pokrmy, což bylo chápáno jako částečné vykoupení z hříchů nebo také něco jako dušičkám na přilepšenou. Když se ráno ozvalo zvonění z kostela, musely se dušičky vrátit do očistce.

V Podkrkonoší se na dušičky konaly průvody strašidelných  masek.

Bohoslužba duchů

Věřilo se, že o dušičkové půlnoci mají duchové bohoslužbu. V Pelhřimově se vyprávělo o kmotře, která se o dušičkové noci probudila a protože měsíc tu noc svítil velmi jasně, myslela si, že je již ráno. Oblékla se a spěchala do hřbitovní kaple „U panenky Marie“. Kaple byla plná a u oltáře stál kněz. Kmotra se styděla, že přichází na bohoslužbu pozdě a tak se rychle posadila a sklopila oči. Po chvilce je zvedla a rozhlédla se kolem sebe. Viděla mnoho lidí, kteří jí byli povědomí. Vzpomínala, odkud je zná, když vtom si uvědomila, že to jsou všechno sousedé, kteří jsou již po smrti. Vtom do ní šťouchla její nedávno zemřelá sousedka a řekla jí, že je na mši duchů a že duchové živého člověka po skončení mše roztrhají na kousky. Poradila jí, aby si svlékla kožíšek a rychle odešla. Kmotra poslechla a ráno, poté co se o zážitku z předešlé noci svěřila sousedům, se všichni vypravili do kapličky, kde nalezli kožíšek roztrhaný na malé kousíčky.   

 

Jsou případy, že možná nevíte, kde vaši zemřelí příbuzní leží, možná to máte daleko. Vydlabávání dýní a pečení cukrových lebek je na vás možná moc moderní a nepatřičné. Takovému způsobu prostě nefandíte.

Přesto je asi dobré a normální alespoň jednou za rok zavzpomínat na ty, kdo nás na cestě životem předešli. Co nám brání zapálit si svíčku doma a třeba si k ní i postavit fotku? Možná by vyšla i procházka na nejbližší hřbitov, tak symbolicky můžeme zapálit svíčku na nějakém opuštěném hrobě a třeba někdo zapálí zase u našeho příbuzného, když tam nepůjdeme… Pravidelně chodím na dva hřbitovy, jeden je velký - ústřední a na obou jsou symbolické hroby vzpomínek, kde lze položit květiny (např. z pohřbu) nebo zapálit svíčku, když někdo rodinný hrob nemá.

 

Pečení dušičkového pečiva

Pro tyto svátky se peklo speciální dušičkové pečivo ve tvaru kostí, kterému se říkalo také „kosti svatých“. Je to připomenutí dávné tradice. Můžete si ale podle receptu upéct cokoliv. 

 

Nevypadají dobře?

Hospodyně často dělaly pečivo dvojaké. Ze světlé mouky pro rodinu a z tmavé pro čeleď. Ta rychle prokoukla dvojí metr a vytvořila říkanky o nespravedlnosti a rozdílnostech. Pečivem byli obdarování i žebráci a chudí lidé, kteří se zdržovali u kostela nebo hřbitova. Byla to také forma vykoupení dušiček za své hříchy ze života. Dušičkové pečivo je snadné a krásně provoní domov. Vzpomeňte si na své blízké a pusťte se také do pečení s chutí a tradicí.

Připravte si těsto podle receptu, je tam i postup ZDE

V průběhu kynutí můžete ještě jednou nebo dvakrát těsto propracovat. Pak odkrajujte menší kousky z těsta a vytvarujte z něj tvary kostí. Můžete je také naplnit povidly, rozinkami nebo mákem. Uložte na plech, potřete rozšlehaným vejcem a posypte mandlemi. Pečte do zlatova na 180 °C. 

 

Také v jiných koutech světa si zesnulé připomínají nejrůznějšími způsoby. Mexický svátek Día de Muertos je situován jako u nás na hřbitovy, ale zde lidé si v tento čas nosí k hrobům sladkosti a další jídlo, aby prý mrtví spolu s živými s nimi mohli celou noc hodovat.

Zdroj: peceosverodice.cz, alik.cz, primanapady.cz, kuchynelidlu.cz, pekarnomanie.cz