Manéž, klauni, artisté a cvičená zvířata - to je cirkus

Příspěvek navazuje na I. část věnovanou české loutce. Tentokrát se budeme věnovat cirkusovému světu, který se odedávna v mnohém lišil od života běžných lidí. Nesl v sobě jakési kouzlo, tajemno a vůni exotiky. Mám vzpomínku ze základní školy. Přijel k nám cirkus a děti cirkusáků chodily pár dnů do naší školy. Jedna dívka byla asi pět dnů u nás ve třídě a my ostatní jsme k ní vzhlíželi jako ke "světačce". Její žebříček hodnot byl naprosto jiný než ten náš. Moc toho neuměla, myslím v předmětech, i ti naši neumětelové ji předčili. U nich se asi vysvědčení neřešilo, vždyť při tom kočovném životě chodila vždy jen pár dní do jedné školy. Na rozdíl od ní jsme věděli, kde se píše měkké nebo tvrdé y/i, ale ve škole života byla mnoho let před námi. Tak "otrkanou" a smělou holku široko daleko neměli. I svým oblečením se odlišovala, opravdu sedělo rčení, že "je oblečená jako cirkusačka". A když byl tělocvik, to byla "její" hodina. S námi nenáviděnou kladinou, hrazdou nebo kruhy její ohebné tělo hned spolupracovalo a ráda se předváděla. Pro ni to byl denní chleba a brzy se zapojila do cirkusového programu. Prostě, lidé fascinovaní touto zvláštní energií, kterou cirkus přinášel, vstupovali do šapitó, aby seznámili s tímto novým světem, mohli jsme se ho na okamžik dotknout, než zase zmizí, aby se mohl objevit na jiném místě.

_______________________

Lidé potulní, jdoucí světem, začali být označováni jako světští. Význam "jdoucí světem, potulný, kočovný" znamená, že se jedná zejména o osoby putující sezónně za prací (především z Pošumaví), o zedníky, zemědělské pracovníky. Cirkusy si tradičně na sezónu najímaly dělníky, kteří pomáhali se stavbou a běžným provozem cirkusu a zároveň často zastávali funkci muzikantů.
Šumavští „tenťáci“ mívali vždy u cirkusů dobrou pověst jako vytrvalí dříči a nadaní hudebníci. Karel Kludský, člen významné cirkusové rodiny:

„Češi pracovali u cirkusů jako tenťáci a muzikanti – každý tenťák byl muzikant a každý muzikant byl tenťák. O slávu nejlepších tenťáků i muzikantů Evropy s nimi soupeřili tenťáci z Pfalce, ale Češi to vyhrávali, protože byli lepší muzikanti. Většinou pocházeli z Pošumaví, kde byly přes léto celé vesnice bez mužů, všichni se toulali světem.
Nejlepší kapelmajstři u cirkusu byli Kovařík, Pulkrábek, Marek a Polata ze Šumavy a Ota Pohorský z Písku. Kapelník býval i prvním celtmajstrem. Stavěč nebo tenťák nebo celťák nebo tentman nebo tentboy, v každém cirkuse se to říká jinak, a vždycky to lze přeložit do češtiny jedním slovem muzikant. Šumaváci měli vždycky nadání pro obojí pro celtu i pro muziku. Snad je to tím, že šli na všechno s takovým poctivým fortelem. Všichni byli ze Sušice, z Bavorova, z Vodňan, od Písku.“

Zábava jako vývozní artikl existuje již hodně dlouho. Do Prahy jezdily zahraniční cirkusové společnosti už od konce 18. století, v roce 1786 ji navštívily anglická jezdecká společnost pana Hyama a nizozemská Caitanova provazochodecká tlupa. První doložený cirkus se šapitó byl cirkus Jung. Jako jedny z původních cirkusů zde působily i cirkusy Berousků a Kludských - to jsou informace odborníků na cirkusy.

Ještě před rokem 1848 nemohli kočovní umělci, kteří provozovali artistiku, jezdit do velkých a lázeňských měst. Nejčastěji proto jezdili po českém venkově a po malých městech, což mělo později vliv na to, že si český cirkus, na rozdíl od těch zahraničních, zachoval spíše venkovský charakter.

Od začátku 19. století se začínají předvádět zvířata, voskové

figuríny, lidské abnormality a kuriozity. Cirkus se hrál v boudách na Koňském trhu a Josefském place (dnes náměstí Republiky), též v letních divadlech a divadelních arénách, které vznikaly za městskými hradbami, na Královských Vinohradech, v Holešovicích, na ostrově Štvanici a v Karlíně. V roce 1881 vznikl první cirkusový prostor pro celá cirkusová vystoupení v „Théatre Variété bratří Tichých“, který stál na místě dnešního Hudebního divadla Karlín. Cirkus se dále rozšiřoval do brněnských varieté.

 

  

Byli jste někdy v cirkuse a chodíte tam rádi? Možná jste viděli film Lidé z maringotek v hlavní roli s panem J. Třískou. Já jsem byla v cirkusu několikrát, ale do Muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích jsme zašli rádi. I tohle je součást našeho pobytu na Šumavě. Je tam pobočka Národního muzea v Praze a tak jsme předpokládali, že se tam i něco dozvíme. Současné tradiční cirkusy se specializují na nejrůznější artistické disciplíny a drezury koní, psů, lvů, medvědů, a dalších zvířat. Nový cirkus oproti tomu sází na artistiku a tematická umělecká představení. Já osobně jsem pro klasický cirkus.

Před první světovou válkou byl u nás největším kočovným cirkusem cirkus Kludský. 

  

Později za války sice hodně utrpěl, ale i po ní se řadil mezi evropskou cirkusovou špičku. Velikost a neekonomický provoz se mu ale nakonec stal osudným a v Česku se před druhou světovou válkou zachovaly spíše jen menší rodinné cirkusy.

 

 

 

 

 

Jindřich Mošna byl český divadelní herec, ve své době jeden z nejlépe hodnocených českých herců. Většinu kariéry působil v Prozatímním divadle a Národním divadle v Praze. Hrob na Olšanech v Praze.

 

 

 

 

 

Od sezóny 1949-1950 už převzal všechny cirkusy stát a vytvořil Československé cirkusové podniky. V 50. letech tak vznikaly umělé cirkusy, kam byli zapojováni cirkusáci z tradičních rodin. Jedním z nich byl cirkus Humberto pojmenovaný podle knihy Eduarda Basse. Zajímavostí je, že celé vybavení cirkusu Humberto bylo převzato z cirkusu Henry, který měl stejné iniciály. Dalšími velkými vývozními cirkusy pak byly například Praga, Dunaj a Internacional. V roce 1958 bylo zakázáno kočování a s tím i soukromé malé cirkusy. Ty se později "ukryly" do poutí.

zdroj: Muzeum české loutky a cirkusu, Prachatice