Jak zvládnout rychločtení a superefektivně porozumět textu?

 

To je otázka, co? 😉 Ale jak jste na tom se čtením? Možná se to zdá jako nemístná nebo všetečná otázka, vždyť do školy jsme chodili všichni. Ovšem, ruku na srdce, někdo sice čte, ale ... jak to říci kulantně, nemusí být sice dyslektik, ale poslouchat se to nedá. Ani pohádku dětem číst nemůže. Kdo studuje, předpokládá se, že čtení s porozuměním zvládl, pokud ne, mívá problémy. Zkrátka - je rozdíl ve čtení, tak jako ve všem. Když dva dělají totéž, není to totéž. Proto zařadím i články tohoto charakteru. A kdo nám má poradit, jak si počínat? Přece "mistři" 😎. Já vím, "i mistr tesař se někdy utne", tak to, prosím, berte s rezervou. 

Mistři svých oborů vám  předají to nejdůležitější. Otevřou novou dimenzi zajímavých oborů a témat a sdílejí osobní zkušenost. Objevte kouzlo dovedností, do kterých jste se ještě nepustili. A zlepšujte se v tom, co vás zajímá. Dnešní téma: Jak zvládnout rychločtení a superefektivně porozumět textu?

Průměrná rychlost čtení se pohybuje okolo 200 slov za minutu, bez tréninku se (třeba jako milovník čtení a večerů pod lampou) můžete dostat na hranici 300 slov. Průměrný rychločtenář ale přečte ještě o 200 až 300 slov více.

David Gruber je propagátor technik duševní práce a autor knih o osobním rozvoji, komunikaci a přijímání i využití informací. Inteligentní čtení, jak jej už čtyřicet let vyučuje, rozvíjí schopnosti důkladnějšího pochopení textu. Jeho originální mozkové zbraně využijete ale i při poslouchání rádia nebo při hodnocení různých zpráv a textů na internetu. Jak se stát lepším čtenářem i posluchačem? Učte se od nejlepších!

„Inteligentní čtení je metla na povrchnost,“ tvrdí David Gruber. Zlepšení čtenářských schopností vám podle něj přinese nečekané benefity v každém věku. A nejde jen o rychlejší přijímání informací, i když ani úspora času není k zahození.

V mistrovském kurzu vám David Gruber předá svoje vědomosti, tipy a triky, jak se koncentrovat a efektivně a kreativně vnímat informace, zvládat rychleji a jistěji denní záplavy e-mailů a číst mezi řádky. Sám se tomu věnuje už přes čtyřicet let. 

 

3 začátečnické rady od Tima Ferrisse:

• Vezměte si na pomoc tužku. Případně použijte vlastní prst. A teď se snažte vámi vybraný text číst co nejrychleji a zároveň tužku použijte jako vodič, který se po řádku sune s vaším pohledem a nedovolí vám kmitat očima zpátky.
• Teď trochu zapracujte na periferním vidění. Při klasickém čtení obvykle pohledem fixujeme začátek i konec řádku. A periferní vidění tak „využíváme“ jen na studium bílých okrajů papíru. Upřímně, ty nejsou po obsahové stránce nic moc. Když se ale zaměříte na třetí slovo na začátku a třetí slovo od konce, periferním viděním obsáhnete i začátek a konec řádku.
• Chce to trochu cviku, ale po krátkém tréninku zkuste pohled zaměřit na slova, která jsou ještě blíž ke středu. Na minimum tak omezíte pohyb očí. Což je správně – protože lidský mozek dokáže číst jen v okamžiku, kdy se oči nehýbou.

Pokud vás po prvních 10 minutách nezačne bolet hlava, přečtěte tímhle způsobem několik stránek. A pak tuhle dovednost pilujte, pilujte, pilujte…
Koncentrace – rozpětí – fixace

 

Kdo to myslí vážně, sledujte video

Maximální koncentrace na text je základ úspěchu. Při čtení, a to nejen rychločtení, je zásadní soustředit se jen na text a na nic jiného (vzpomeňte, kolikrát už jste se přistihli, že spíš než nad osudem hlavní hrdinky přemýšlíte naprosto přízemně nad tím, co si zítra dáte k obědu). V dnešní roztěkané době se vám schopnost soustředění bude hodit nejen při čtení.

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz, tutor.cz, YouTube

Příběhy slavných značek: Velkopopovický Kozel

"Jeden zlatavý mok, který zdobí načechraná čepička!" 

Často slýcháme, že Češi jsou národem pivařů. Je to pravda? Tuzemské pivovary v r. 2019 podle zdroje vyrobily 21,3 milionu hektolitrů piva. Jen 135 litrů na hlavu v roce 2020, tedy o 1,5 milionu hektolitrů méně. Tak se na oblíbeném českém „sportu“ podepsala pandemie koronaviru. Znovu se ale snížil podíl konzumace čepovaného piva v restauracích a hospodách. Prý bychom měli ještě více přemýšlet, jak podpořit českou hospodskou kulturu a zastavit přesun pití piva z hospod do domácností. Na obyvatele se v ČR loni vypilo 141 litrů, o šest velkých piv meziročně více. Tak za mne někdo pořádně "nasává", protože tolik piva jsem nevypila za celý život a ne za rok!! Tak jen si dejte 😆.

 

Kolem černého piva koluje poměrně dost mýtů, z nichž jeden říká, že je to pivo pouze pro ženy. Není to pravda. I když pravdou je, že mnoha ženám černé pivo chutná více než světlý ležák, protože je sladší, často s karamelovými tóny. Ale pozor, mnohá černá piva jsou naopak velice těžká a silná. Černému pivu škodí i názor, že je to pivo na zimní měsíce. Ne, není to zimní pivo. Směle se přidejte k jeho milovníkům a dejte si jej kdykoliv a kdekoliv. To je názor odborníků. A co "pivní psychologie"? Výrobci piva již ví, jak zapracovat také na ženské poptávce. Elegantní sklenka na stopce, lákavý obal a zejména nové barvy a chutě. Vedle toho příjemná obsluha  – důvody, proč do spotřeby piva začínají stále více promlouvat i ženy. Nemáte náhodou Cenosillicafóbii? Pokud nevíte, co to je, zjistíte v testu dole.

  

Jméno Kozel se ujalo po první světové válce a registrovanou značkou se stalo 1. března 1922. Od té doby podporuje značku ve Velkých Popovicích již několikátá generace živých kozlů. 

Původ názvu Kozel se přičítá dolnosaskému městu Einbeck, kde se vařil tento typ piva již ve 14. století. Název města měl být zkomolen na Ein Bock, tedy v němčině kozel. Typovým názvem se dodnes označují silné ležáky německého původu.

Ikonické zvíře
V té době procházel Velkými Popovicemi potulný francouzský malíř, kterého natolik dojala pohostinnost místních lidí, že se rozhodl jim z vděku vytvořit emblém pivovaru. Malíř se nechal inspirovat postavou Kozla a vtiskl jeho podobu do emblému. (Wikipedia)

Symbol Velkých Popovic

První živý kozel se v pivovaru chová od třicátých let 20. století. "Symbolem kraje kolem Velkých Popovic je mohutný černý kozel, jenž je chován u vchodu do krásného parku pivovaru. Popásá se na trávě, přivázán na silném řetězu, který mu nedovoluje nabrati na pořádné rohy každého obdivovatele, jenž by se k němu přiblížil trochu blíže. Je to pořádný - starý - černý klacek, ohromné síly, s bradou, která mu zakrývá celou šíji. Kozel, jenž je ve znaku pivovaru ve Velkých Popovicích, dává obživu mnoha rodinám v místě i okolí a s jeho obrazem setkáváme se nejen na chutných výrobcích tohoto podniku, nýbrž i na dresech místního sportovního klubu," uvádí se v článku z Národní politiky 15. 10. 1939.

První zmínky o vaření piva v Popovicích pocházejí z 16. století. Zlatý věk ale v Popovicích nastal, když panství v roce 1870 získal podnikatel František Ringhoffer. Moc mu chutnala místní voda, a tak ho napadlo znovu založit Velkopopovický pivovar. První várka tmavého ležáku se tu uvařila roku 1874.

Všechno to začalo v centru Prahy v polovině 18. století. Tehdy bývala v samém srdci města, v Platnéřské ulici kousek od Mariánského náměstí, kovářská dílna. Založil ji v roce 1769 burgenlandský kotlář František Ringhoffer. Po jeho smrti roku 1827 dílnu převzal jeho syn Josef. Ten si navíc zřídil hamr v Kamenici u Jílového a začal vyrábět i cukrovarská zařízení.

Podnikání se rozjíždělo zlehounka, jenže když k prosté kovařině přibyla výroba pivovarských kotlů, začalo toho být na staroměstské usedlíky už moc. Ten hluk, lomoz a šrumec už nebyli ochotni snášet. Josefův syn František tedy továrnu přestěhoval na Nové Město do dnešní Opletalovy ulice. Roku 1852 však zakoupil pozemky v polích na opačném břehu řeky, v obci zvané Smíchov, a rozjel podnikání ve velkém.

Vagonoví králové

František Ringhoffer II. byl český a rakouský podnikatel a politik z rodiny Ringhofferů, v 60. letech 19. století starosta Smíchova a poslanec Českého zemského sněmu.

Zdroj: Státní oblastní archiv Praha, fond: Velkostatek Kamenice - Velké Popovice

Bez Františka Ringhoffera II. by Smíchov nebyl tím, čím se stal. Byl to právě on, kdo položil základ slavné smíchovské vagonky i samotného města Smíchova. Do dvou let na zakoupených pozemcích vyrostl areál továrny, která začala vyrábět železniční nákladní vagony, zanedlouho přibyly také lokomotivní tendry, osobní vozy a pak ve spolupráci s Křižíkovou firmou i tramvaje.

 

V roce 1852 koupil pozemky na Smíchově mezi dnešními ulicemi Štefánikova, Plzeňská a Kartouzská a zbudoval zde nový areál továrny na železniční vagony. Zdroj: Repro: czumalo.wordpress.cz

 

 

Z kotlářského podniku svého otce, který  přesunul ze Starého Města pražského na Smíchov, vybudoval nejen továrnu, ale celou průmyslovou čtvrť. Z Ringhofferova podniku se kolem roku 1863 stala největší vagónka v Rakousku.

Zdroj: archiv NTM

František se stal starostou města Smíchova, od císaře pána dostal Rytířský řád, byl poslancem Českého zemského sněmu, a byl dokonce povýšen do šlechtického stavu s titulem baron. Když 23. března 1873 v pouhých šestapadesáti letech zemřel, odkázal svým třem synům továrny, rozsáhlá panství a několik zámků.

Vagony a pivo

 

Vedle strojírenství podnikal František Ringhoffer II. i v pivovarnickém průmyslu. V roce 1871 po objevení pramenů vody ve Velkých Popovicích se rozhodl pro stavbu pivovaru. Zdroj: Repro: fabriky.cz

 

 

O tři roky později byl Velkopopovický pivovar otevřen a po roce provozu dosáhl produkce 18000 hektolitrů. Toho už se ale František Ringhoffer II. nedožil. Zemřel náhle ve věku 56 let v roce 1873.

Zdroj: archiv pivovaru Velké Popovice

Průmyslové impérium Ringhofferů nemělo v tehdejším Rakousku-Uhersku obdoby.  Během 1. světové války vyrobila vagonka přes dvacet tisíc vagonů. Později firma koupila i automobilku v Kopřivnici a postupně ovládala i další vagonky v Československé republice. Stala se tak vůbec největším výrobcem vagonů na světě.

František Ringhoffer si ze všech svých panství obzvlášť oblíbil to Velkopopovické. Nejen proto, že mělo výhodnou polohu poblíž staré císařské cesty do Vídně. Zamiloval si také tamní přírodu. V lesích poblíž Štiřína nechal zřídit anglický park s honitbou, vodu z Mariánské studánky si dokonce nechával posílat až do svého smíchovského sídla… A právě jakost a vydatnost zdejších vodních pramenů ho přiměly k tomu znovu založit zde Velkopopovický pivovar.

 

Po vzniku Československa v roce 1918 začal Hanuš Ringhoffer (na snímku) vytvářet rozsáhlý koncern zabývající se dopravním strojírenstvím. Do jeho majetku přešla Kopřivnická vozovka (dnešní Tatra), Moravskoslezská vozovka ve Studénce (nástupcem byla Škoda Vagonka), Továrna na vozy v Kolíně (nástupcem jsou Dukla strojírny), a další podniky. V roce 1936 se z celého koncernu stala akciová společnost Ringhoffer–Tatra.

Zdroj: ČTK

„Ringhofferům se nikdy nedostalo v české společnosti věhlasu, jako měli podnikatelé jako Tomáš a Jan Antonín Baťa či František Křižík. Jednou z příčin byla i jejich národnostní nevyhraněnost, která se stále více stávala pro většinovou česky mluvící společnost českých zemí těžko přijatelnou. Oblíbenosti rodiny nepřispěly ani vazby na habsburskou rodinu, konkrétně na osobu následníka trůnu Františka Ferdinanda." Miloš Hořejš, Národní technické muzeum

                           

Československá rarita: kruhový paster na lahvové pivo - 30. léta 20. století Autor: Archiv pivovaru

Po skončení války byl pivovar znárodněn a potýkal se s nedostatkem dělníků. V roce 1951 proto vedení podniku tento problém vyřešilo historicky prvním zaměstnáním žen v pivovaru. Poměr žen a mužů se téměř vyrovnal roku 1962, například stáčírna byla už v té době výhradně v ženských rukou. V roce 1965 začal Kozel jako první na světě rozvážet pivo v tankových nákladních vozech a dal tak vzniknout tradici tankových pivnic.

V roce 1991 získal pivovar opět nezávislost a v roce 1992 se stal akciovou společností. V roce 2002 Kozla odkoupil pivovar Plzeňský Prazdroj.

  

 STŘÍDMÉ pití piva může doopravdy naše zdraví posílit. Vždyť chmelený nápoj kromě vitamínu B obsahuje také vlákninu, která podporuje správnou funkci zažívacího traktu. Zároveň v pivu nalezneme křemík, jenž je důležitý pro kosti a chrání nás před Alzheimerovou chorobou. Nedávný výzkum vědců z amsterdamské univerzity dokonce odhalil, že silnější pivo obsahuje probiotické bakterie, které nastolují rovnováhu ve střevech.

K tomu si můžete zkusit TEST - klikněte ZDE

 zdroj: dvojka.rozhlas.cz, ctidoma.cz, frekvence1.cz, zivotvcesku.cz, Wikipedie

Karvinský sbor Permoník zazářil v newyorské Carnegie Hall

Permoník je v českém a slovenském folklóru démon obývající a střežící doly. Vypadá nějak takhle:

  

Proto v Karviné nemůže chybět, i když má jinou podobu. Tvoří ho hodně lidí, většinou jsou mladí a převažují tam dívky. Napovím, že jsou to nadšenci do zpěvu. Slyšeli jste někdy o něm?  V Karviné, když se řekne "Permoník", každému je jasné, o co jde, to mi věřte.

V Karviné 56 let existuje společenství mladých umělců – Sborové studio Permoník. V roce 1966 jej spolu s manželem Ivanem založila rodačka ze Zlína Eva Šeinerová.

 

  

Mám radost, že dnes mohu na svém blogu uvést příspěvek o světovém úspěchu pěveckého sboru Permoník z Karviné. Tento dětský sbor letos 28. března získal nejvyšší ocenění na festivalu Sounds of Spring International Music Festival ve věhlasné newyorské Carnegie Hall. Kolik našich umělců může říci, že tam koncertovalo a vyprodalo ji? Ano, byla to Česká filharmonie nebo skupina Elán. Již v roce 1893 zde měla světovou premiéru Novosvětská symfonie Antonína Dvořáka. Z dalších Čechů zde vystoupili například Dagmar Pecková, Eva Urbanová, Ivan Moravec, ale také dětský sbor Permoník z Karviné.

 

   

Permoník se snaží o naplnění svého motta  zpívání je radost. 

 

 

Členové sboru  museli zvládnout jak interpretaci jednotlivých skladeb, tak i jevištní projev.

„Ze sta možných bodů jsme jich od každého porotce dostali 98. Nejvíce oceňovali program, přirozenost, zvuk, souhru, scénické ztvárnění a vyrovnanost hlasů. Pro nás byla největším oceněním věta porotkyně Heather Buchananové, která nám poděkovala, že jsme přinesli krásu českých, moravských a slezských písní do Carnegie Hall v působivém vystoupení a že se od nás leccos naučila.“

„Myslím, že to, co na nás mají diváci rádi, je vlastně náš původ. Slezsko je na pohraničí vícero států, má pohnutou historii, mísili se tady Slováci, Němci, Poláci i Češi. Z toho vzešel náš genius loci, náš kumšt, muzikálnost."

"V současnosti máme šest sborů: Permoníček mladší navštěvují děti ve věku 5 – 6 let, Permoníček starší je určen dětem od 7 do 9 let. Přípravný sbor Permoník je pro děti ve věku 10 – 13 let a Koncertní sbor Permoník má členy ve věku od 13 do 20 let. Dále máme Mužský komorní sbor Permoník – tady zpívají kluci po mutaci – a Sbor přátel zpěvu Permoník, což jsou bývalí permoníci, rodiče a přátelé, kteří rádi zpívají.

 

 

Sbor přátel zpěvu Permoník (Sborové studio Permoník) - zpívali v Permoníku jako děti a mnozí tam mají své ratolesti.

Všechny sbormistryně - Karina Grimová, Radka Veselá, Stanislava Zimková Burešová, Zuzana Widnicová, Dominika Škrabalová i Martina Juríková vyrostly v Permoníku.

 

Gorale

Milí Permoníci,

mnohé z vás znám za ta léta osobně - ty stávající členy i vedení sboru i ty bývalé - starší, dovolte mi tedy blahopřát vám k tak významnému úspěchu. Ať se vám daří a ať vám to zpívá pořád tak výborně! Do budoucna bych sboru chtěla popřát, aby dále pokračoval v tom, co dělá, aby šířil radost prostřednictvím hudby a byl stále tak úspěšným, jako doposud.

Zdroj: seznamzpravy.cz, YouTube, ostravan.cz

Dnes je smrtná neděle: konec nadvlády zimy, nastupuje jaro!

 

Smrtná neděle – pátá neděle postní do Velikonoc. Připomínáme si zvyky v předvelikonočním období a o této neděli se ukončuje příprava dospělých kandidátů křtu- katechumenů.

 

Křest církev nejraději uděluje o velikonoční noci (při Vzkříšení). Samotný křest probíhal v původní církvi sestoupením nahých katechumenů do bazénu - obdoba rituální koupele - mikve – u Izraelitů. Před vstupem do vody odložili katechumeni veškerý oděv jako výraz toho, že se vzdávají starého života, po vystoupení z bazénu pak dostali bílé roucho jako symbol toho, že se odívají v Krista.
Dnes nám z toho zbylo polévání dětí křestní vodou a bílá rouška, kterou dítě po křtu obdrží, křest ponořením už pouze jako ojedinělá výjimka. Antická baptisteria jsou často vyzdobena mozaikou Ježíšova Křtu (Janem Křtitelem) v řece Jordán. A co vy - jste křtěni?

Pátá neděle postní (Judica – ludica me Deus – zjednej mi právo, Bože).

Ačkoliv  má tato neděle smutný název, je oslavována, bývá plna radosti a veselí z nadcházejícího jara. Název Smrtná neděle je poprvé doložen v husitské postile z 15. století. Od něj se pravděpodobně odvíjela celá řada asociací, díky kterým začal být tento den vnímán jako nešťastný, plný různých neblahých předzvěstí. V Orlických horách se věřilo, že si vodník v tento den vyžádá tři oběti, na Brněnsku lidé ze strachu před tím, aby je smrt neudávila, zase povinně pili kořalku (a to včetně dětí) a známý je také zvyk z Bydžovska, kde se jako ochrana před smrtí dával do okna kousek lnu.

Morana, Mařena, Mařka, Mařana, Mořena, Smrtholka – takové zlidovělé vázvy má zima v podobě figury, která se tento den pohřbívá a v podobě Líta se přivádí a vítá jaro. V Čechách se to provádí zároveň v jeden den, na Moravě se většinou na smrtnou neděli vynáší Morana a až další neděli, tedy květnou, přináší Líto. Vynášení smrti – Morany je zvyk pradávný sahající daleko do pohanských dob (první zmínka o tomto rituálu pochází roku 1366) a pro naši dobu stále platný – proto se také živě dochoval. Morana je symbolem nejen zimy, ale také nemoci, smrti, dlouhých tmavých nocí a vůbec všeho, co lidem škodí.

“Krutá zima konečně umírá a její moc jaro přebírá. To, co zabíjelo, musí nyní taky umříti…”

Liturgickou barvou je, po krátkodobé změně, opět fialová.

Oběd této neděle, připomínáme že stále postní, by měl být střídmý a zároveň sytý – v mnoha krajích se podávala pučálka, jinde hrachová kaše. Jestli i vy zvolíte tento oběd, je na vás – hrachovou kaši můžeme dochutit česnekem, solí a troškou pepře a dozdobit praženou cibulkou. Omastit můžeme střídmě rostlinným tukem, kupříkladu řepkovým, lněným či slunečnicovým. Je striktně zakázán alkohol!

Práce kolem domácnosti byly pěkně rozdělené – je to den předjarního úklidu a tak se muži věnovali dílnám a stodolám, ženy domácnostem.

Mládenci a děvečky se scházeli v některé stodole a ráno vytvořili ze slámy a klacků nebo dřeva Moranu. Určitě u toho nechyběly děti a zvědavě pokukovaly jak se Morana vyrábí. Doma dostaly nějaký kus starého obnošeného ženského odění a tím pak společně všichni oblékli Moranu. Nazdobili ji pentlemi a namalovali (většinou zubatý) obličej. Některá děvčata dříve propůjčovala Moraně své šátečky, ovšem ty byly pak sundány před vhozením “zimy” do vody.

Když bylo vše na obřad připraveno, šlo se na oběd.

 

„Neseme Morenu na vrchu červenú, na spodku zelenú, pěknú, pěknú, pěkně přistrojenú….,“

Odpoledne se sešli chlapci s děvčaty a dětmi na návsi a Morana – Smrtka se vynesla na vysoké tyči za ves, kde byla vhozena do vody – musí to být tekoucí voda, velký potok nebo řeka, aby Moranu odnesla pryč. Vynášení Morany mají na starosti chlapci, děvčata je doprovází a zpívají. Ve vsi nebo městě kde tekoucí voda není, tam se smrtka zakopává – pohřbí.

Dříve se říkalo, že z kterého domu se hoch či mládenec tohoto obřadu nezúčastní, tam někdo vážně onemocní či zemře…

 

Podoba figurín a průběh celého rituálu nabízí řadu variant. Smrt může mít podobu ženy, muže i dítěte, někde je dokonce vynášena v páru. Její základ obvykle tvoří dvě zkřížená dřeva obalená slámou či došky. Hlavu představuje pytel vycpaný starými hadry či jiným materiálem, na který je uhlem načrtnutý zubatý obličej (což hezky dokresluje skutečnost, že slovo Smrt se  používalo právě v opisu "ta zubatá"). Oblečena bývala do šatů bílé barvy, kterou archaické národy považovaly za barvu smrti, nebo také do různých částí krojů. Na závěr byla Smrtka přizdobena různými řetízky a papírky, zejména však nenabarvenými vejdumky, neboť vyfouknuté bílé skořápky byly také jedním ze symbolů smrti.

Po pohřbení Morany je ale třeba ještě vnést do vsi nebo města jaro – symbolem jara a přicházejícího slunce a tepla je Líto. Je to poražený mladý smrček nazdobený pentlemi, papírovými věnci, svatými obrázky, květinami, pouchami (vyfouknutá bílá vajíčka) či kraslicemi.

Líto přináší děvčata za doprovodu všech ostatních a za hlasitého veselého zpěvu. Obcházejí s ním celou vesnici a koledují. A všichni, děti i dospělí se radují, že zima je pryč a přichází jaro.

„Zimu sme vám vynesli, nový líto přinesli, vítej líto líbezný, vobilíčko zelený! Ha ty svatá Markýto, dyj nám pozor na žíto. I na šecko vobilí, co nám Pámbů nadělí!
Svatyj Petr voře na zelený hoře, slepička mu pohání, šecky mraky rozhání. Svatyj Petr římá, dá nám flašku vína, haž to víno vypíjem, tak tu flašku rozbíjem, po vajíčku dyjte nám, poděkujem teky vám.“

 

Celé tyto obřady se neobešly  bez slavnostního odění a krásných slavnostních lidových krojů.  

Zdroj: mag.webtrh.cz, pisecky.denik.cz, http://zakrasnejsivimperk.cz, domazlicky.denik.cz

Bezmasé jídlo: Prejt z pohanky

 

Jde o bezmasou pochoutku, takže asi něco pro ženy. Jednou z ingrediencí, kterou budeme potřebovat, je pohanka. Máte ji rádi? Neobsahuje vůbec žádný lepek a naopak má v sobě spoustu živin. Pohanka je důležitým zdrojem zinku, mědi, selenu a manganu. 

Co budete potřebovat?

• 150 g pohanky
• 150 g ječných krup
• 100 g červených fazolí
• cibuli
• 5 stroužků česneku
• sójovou omáčku
• olej
• majoránku
• sůl a pepř

Postup:

1. Fazole namočíme přes noc, kroupy a pohanku ráno.
2. Poté každou z těchto surovin zvlášť uvaříme.
3. Následně si osmahneme najemno nakrájenou cibuli a dáme ji do zapékací mísy.
4. Přidáme k ní uvařené fazole, kroupy a pohanku.
5. Fazole rozmačkáme. Směs pak promícháme a přidáme k ní česnek, majoránku, aspoň pět lžic oleje a také sójovou omáčku, sůl a pepř podle chuti.
6. Následně pečeme asi tři čtvrtě hodiny na 220° C.

Tip: Prejt z pohanky je výborný se zelím!  

zdroj: zlin.rozhlas.cz

Bezpečný průvodce: Začalo to telefonem z banky, který ale nebyl z banky. A paní přišla o půl milionu

 

 

Sedmdesátiletá paní si šla vybrat peníze k bankomatu a zjistila, že jí chybí půl miliónu korun. A tak se do toho pustili kriminalisté a zjistili, že zmíněnou paní v březnu kontaktoval třicetiletý podvodník z Havířova.

Dostala esemesku, že ji budou za chvíli volat z banky a následně jí telefonovala neznámá žena s upozorněním, že její účet napadli hackeři, a že je nutné učinit opatření. Seniorka se vylekala a poskytla podvodníkům veškeré informace ke svému účtu a platební kartě.

Policejní preventistka Pavla Welnová|foto:Policie ČR

„Z jejího účtu pak začaly odcházet částky od stokorun až po statisíce, o čemž seniorka neměla tušení. A to do té doby, než přistoupila k bankomatu a chtěla si vybrat peníze. Tam dostala hlášení o překročení limitu. A tak vlastně zjistila, že jí chybí několik set tisíc korun,“ popisuje policejní preventistka Pavla Welnová.

Seniorka vše nahlásila policii, která jí ještě stihla zachránit 120 tisíc korun. „Dále bylo zjištěno, že třicetiletý muž užíval finance pro svou potřebu a také, že má v rejstříku trestů nějaké majetkové skutky i podvodná jednání,“ dodává Welnová.

Pachateli teď hrozí trest v rozmezí tři až osm let. Ale co paní a její peníze? Jak nenaletět podvodníkům? To nám prozradí další díl Bezpečného průvodce džunglí zločinu. Poslechněte si. 

zdroj: ostrava.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 65. schůzka: Od Soběslava k Vladislavovi

 

 „Roku od narození Páně 1128. O Velikonocích zdvihl král Lothar u vody křtu syna knížete Soběslava a stali se důvěrnými přáteli.“ Ještě před dvěma lety byli ti dva nepřátelé na smrt, každý z nich stál v čele vojska na opačné straně. A nyní jsou podle Letopisu kanovníka vyšehradského důvěrnými přáteli.

„Téhož roku podnikl Soběslav výpravu na pomoc svému kmotru, králi Lotharovi, proti králi Konrádovi.“ Přesněji proti novému vzdorokráli Konrádovi Staufskému. „Výprava ta,“ konstatuje František Palacký, „stala se však nepotřebnou, neboť vrátiti již bylo kázáno.“ Proč se tak stalo, tedy proč se německý král české pomoci zřekl, o tom trochu napovídá nepatrná poznámka o obléhání Norimberka. Norimberk patřil povstalým Staufovcům. „Když vojsko české při obléhání až příliš často se na loupeže vydávalo, propustil je Lothar a odtrhl od města.“ Sice bývali Čechové statní junáci, to se ukázalo třeba v předloňské bitvě u Chlumce, ale když to situace dovolila, stávali se z nich stejní lapkové jako z jejich sousedů.

„Naproti zdárným těmto poměrům v cizině připravovaly se však doma věci, zvláště v rodu knížecím, které čím dále tím více Soběslava znepokojovati musely.“ A Soběslav neváhal (protože byl poučen zkušenostmi) uplatňovat doma tvrdou ruku. Cože ho tak doma vlastně znepokojovalo? Inu, blízcí příbuzní. Tedy Přemyslovci. Bylo jich plno na naší scéně. O trůn bylo plno zájemců. Byli hlavně z Moravy. Moravští údělníci. „Ze všech Přemyslovců, jichž tehdáž hojný počet byl na živu, zdá se, že jen tři synové Bořivoje II. a nejstarší syn Svatopluka, údělného knížete olomouckého, zůstávali knížeti věrni.“ Zatímco, těch, co byli proti, se Soběslav skoro nedopočítal. Ale věděl o nich. A brzy dal vědět i o sobě. „Prvním, kterého Soběslav trestati musel, byl Břetislava Druhého syn Břetislav, jehož zajal a nejprve při měsíce na hradě Doníně, potom v Jaroměři, posléze pak na Děčíně ostříhati dal. (To ostříhání nemělo s vlasy nic společného, bylo to prostě střežení.) Také znojemský kníže Konrád II. zatčen jest a veden na Vyšehrad. Se stejným osudem potkal se i brněnský vévoda Vratislav, syn Oldřichův, ba i ze země vypovězen, ale již po roce zpět povolán a do panství svého zase uveden jest. (Zdá se, že Soběslav si dělal ve svém státě pořádek.) A vedle knížat těchto utrpěli podobné pokuty také mnozí přední Čechové i Moravané, kteří se účastnili nepokojných úmyslů podniknutí jejich.“ Pořádek? Ne. To byla důkladná čistka. Roku 1130 ho za to div nestihla odveta.

Šlechta. Právě tehdy se začala osamostatňovat hospodářsky a politicky. Oč jí vlastně šlo? Na jedné straně usilovala, aby panství, získaná za služby knížeti, přešla do dědičného vlastnictví, na druhé straně bojovala o větší podíl na politické moci ve státě. Jednotliví velmoži se předháněli ve snaze dopomoci k trůnu tomu či onomu kandidátovi z řad příslušníků přemyslovské dynastie. Zadarmo tohleto středověké lobbování určitě nebylo. Jistěže ne. Případný úspěch kandidáta ve volbách zaručoval tučnou kořist i jim. (Už tenkrát.) Byl příslibem majetku i politického vlivu. A když to nešlo po dobrém - muselo to jít po zlém. To znamená: atentát. Na knížete. V českých dějinách zdaleka ne první, zdaleka ne poslední. Zdali se povedl? Nepředbíhejme.

Biskup spřáh se s Miroslavem,
radil se s ním o nápadu,
jak dát Bořivoji vládu.
Miroslav hned zchystal vše.
Poslal svého panoše,
aby zabil Soběslava.

Ani jedna z jednajících osob se našimi toulkami ještě ani nemihla. Tak třeba onen biskup. Pražský biskup Menhart. Dlužno dodat osoba rafinovaná, všemi mastmi mazaná. A ten Miroslav? Soběslavův družiník. Účastnil se výpravy do Kladska a na Moravu. "Když Soběslav od Kladska, jež byl znovu upevnil, zamýšlet jeti s velkou družinou na Moravu, dána mu výstraha potají, aby péči měl o dva muže, jež najati byvše k zavraždění jeho, jen na příležitost prý číhali." Jeden z nich byl ten Miroslav? Ne, kdepak. Na to měl přece lidi. Nájemní vrazi nejsou výmysl dvacátého století. Tihleti ve století 12. byli služebníky Miroslava a jeho bratra Střezimíra. "Zbraně pak jejich byly jedem silným napuštěné. I vyznali beze všeho nucení, že od pánů svých najati k zavraždění panujícího knížete."

Jeden ze spiklenců dává
knížeti však zprávu včas.
Panoš zajat na rozkaz
má být, předem však se doví
od jednoho člověka
vše - a déle nečeká.
Pochopové vladařovi
chytí ho však v předsíni,
do ruky mu strčí vak,
chytře ze zlodějství pak
královraha obviní.
Miroslav, jenž o nástraze
neví; jede s bratrem k Praze,
prosí panovníka, aby
ustrnul se nad panošem.
Ten jeho i bratra ovšem
velí ihned zajmout dráby
a stít katem. Po tom činu
ty, co mají spoluvinu,
za hranice vypoví
a ostatním nohu lví
v erbu nosit přikáže,
která světu říká, že
každého, kdo příliš zpych,
lev pokoře naučí.
Arcibiskup v Mohuči
z Menharta pak sejme hřích.

Jak se podařilo odhalit celé to spiknutí a připravovaný atentát se už nikdy nedozvíme, ale okolnosti byly podezřelé i Františku Palackému, takže si neodpustil takovou poznámku: "O celém tou úkladu a soudném jeho pořízení zachovány jsou zprávy dosti hojné, ale ne dosti souhlasné." Ony se ty informace poněkud rozcházejí. "Jest pochybno, zdali spravedlnost aspoň ohledem na některé osoby uchránila se všeho unáhlení." Tedy že ve vyšetřování a soudním procesu mohlo dojít k přehmatům. Termín "přehmat" zní vskutku podivně, jde-li o mučení, dlouholeté věznění nebo smrt... "Nepochybujeme sice, že o zavraždění knížete bylo ukládáno (zločin takový za tehdejší lidské paměti bohužel již po dvakrát, na Břetislavu Druhém a na Svatopluku se podařil, ale proti vině mnohých obžalovaných i potrestaných dalo by se mnoho namítati podstatného." Třeba šlo o justiční omyl... To už se asi nikomu nepodaří beze zbytku zjistit.

A jak se dokazovala vina biskupu Menhartovi? Velmi těžce. On totiž Menhart, aby se vyhnul podezření, se nedlouho před smluveným datem atentátu odebral na cestu do Jeruzaléma. Tedy navenek na zbožnou pouť ke Kristovu hrobu - ve skutečnosti pro alibi. "Soběslav, v oděvu kajícího se hříšníka, přišel do Prahy, kráčel bos do hlavního kostela svatého Víta, aby vzdal díky slavné Bohu a svatým patronům zemským za ochranu života." Když byly vzdány díky, začal proces. "O několik dní později byl an Vyšehradě obecný valný sněm zemský, sešlo se k němu na tři tisíce lidu. Soběslav sám začal sněmování dlouhou řečí, v níž líčil celý život svůj, kterak za mládí často vlast opouštět musel, a dosednuv konečně na stolec knížecí, kterak bez ustání se staral o prospěch i čest země a národa." Pak se obrátil se sněmovníkům, aby sami atentátníky odsoudili. "Přivedeny tedy jsou v poutech, nejprve vrahové oba, pak Miroslav sám. Ten se přiznal k úmyslu zavražditi knížete. Zamýšleli zbavit se panovníka nadmíru hrdého a posaditi na trůn povolnějšího, jenž by činil, což oni by chtěli."

Ve výpovědi Miroslavově se objevilo i biskupovo jméno: "Biskup zavázal se mu prý slibem, dotýkaje se prsty svatých relikvií: zavraždí-li Soběslava, že nový kníže Břetislav dá jemu, který z pěti těchto úřadů sobě vyvolí: županství žatecké neb litoměřické, aneb nejvyšší komornictví nebo truksaství aneb maršálství; za to že on biskup jemu ručí." Na rozsudek se po těchto slovech dlouho nečekalo. "Nazítří Miroslav, Střezimír a jeden lékař, který vražednou zbraň jedem napustil, jsou v Praze na veřejném náměstí zaživa čtvrceni, oba pak vrahové na kolo vpleteni." Nevina ostatních se zjišťovala nikoli důkladným kriminalistickým šetřením, ale poněkud zvláštní zkouškou: "Někteří mezi obviněnými, jako Křivosud, strýc Miroslavův, Vácemil a Jindřich osvědčovali se v nevině a podrobujíce se božímu soudu v ohni, stoupali na žhavé železo; ale neměvše štěstí ve zkoušce takové, utrpěli popravu sekyrou."

Zbýval ještě Břetislav, tedy Soběslavův synovec - ten měl na trůně svého strýce vystřídat. "Co přední původce spiknutí na hradě Děčíně oslepen jest." Ano, tradiční metoda vyrovnávání účtů mezi příbuznými. Ale - v tom výčtu potrestaných viníků mi nějak chybí biskup Menhart. Ten to přece všechno naplánoval... I Když se po nějaké době vrátil ze Svaté země, dokázal se za pomoci vysokých církevních hodnostářů oprostit ode všech podezření. Přiznal sice, že se pokoušel jednat ve prospěch vězněného Břetislava, že ho chtěl usmířit s knížetem, popřel ovšem, že by v jeho úmyslech měly místo nějaké násilné skutky. Nedokázalo se mu nic. Svědci byli vesměs mrtvi, důkazy proti Menhartovi chyběly, takže se biskupovi ta klička zdařila... Zachránil se bez trestu. Dokonce i bez újmy na cti. Kníže mu tu nevinu nevěřil. Už nikdy mu nevěřil. Jako by se v jiném vydání opakovala spor jeho otce Vratislava s bratrem Jaromírem, pražským biskupem... I Soběslav se mnohem raději než na Pražském hradě se zdržoval na Vyšehradě. Ten vyznamenával svou přízní. Hlavně když byl biskup daleko. Byť na dohled za řekou...

Kníže je mrtev, ať žije kníže! To jistě - ale který? Na sklonku své vlády se Soběslav pokusil po nechvalně známém příkladu svých předchůdců předem pojistit nástupnictví svému prvorozenému synovi Vladislavovi. Soběslav byl zkrátka dítětem své doby. Snaha udržet vládu v užší rodině pražské větve Přemyslovců byla nakonec pochopitelná, když si ovšem odmyslíme konflikty, ke kterým tato snaha většinou vedla. Aby neopakoval chybu Břetislava II. (ten se v téže věci vyhnul souhlasu českých velmožů a o udělení léna pro nástupce požádal rovnou německého císaře), pokusil se Soběslav tuto proceduru vylepšit. "Náš kníže Soběslav byl od krále přijat s velikou ctí," referuje kanovník vyšehradský. "Přízní milosti královy dosáhl toho, aby jeho syn Vladislav mohl po něm nastoupit v řízení knížectví. Ač byl ještě chlapcem, byl mu před tváří otcovou podán od krále praporec, a na potvrzení toho vykonali všichni čeští předáci před králem přísahu na ostatky svatých. Když se tak stalo, kníže Soběslav, pln radosti se vrátil do vlasti se svými."

Čímž ovšem celá záležitost neskončila. Co kníže rozjel za hranicemi, to mínil doma dokončit. "Když se pak přiblížil, kdy je věřícím slaviti svátek apoštolů Petra a Pavla (tedy 29. června), kníže Soběslav nařídil svým bojovníkům prvního i druhého řádu,aby se co nejdříve sjeli k němu do Sadské, a když to učinili, kníže sám zčásti prosil, zčásti poroučel, aby věrnost, kterou by chtěli zachovat po jeho smrti jeho synu, potvrdili pod přísahou v jeho přítomnosti; a to se i stalo." Kníže si do Sadské pozval pouze svoje stoupence, aby to hlasování bylo jednomyslné. Kníže mohl zemřít s pocitem, že zvítězil... Ale kdo by myslel na smrt v pouhých padesáti letech..

"Kníže odjel na svůj dvůr, jenž se nazývá Chvojno (to Chvojno bychom na mapě hledali marně, ale s velkou pravděpodobností šlo o Dvůr Králové nad Labem), a tam přebývaje, jal se opravovat hrad, jenž se jmenuje Hostín Hradec (ten "Hostín" leckoho zmátl, někteří v něm viděli moravský Hostýn, ale ve skutečnosti šlo o Hostinné nad Labem, dnes se k jeho jméno přidává "v Podkrkonoší"). Pomýšlel totiž na to, že kdyby se Bohu chtělo způsobit nesvár mezi ním a knížaty polskými (je pozoruhodné, jak typicky člověčí válkychtivost byli naši předkové schopni bez mrknutí oka přisoudit Pánu Bohu), mohl by je snad částečně podrobit pod své panství (já si myslím, že o to šlo milému knížeti v první řadě), a proto opevňoval ty hrady, které jsou z jejich strany."

Další důvod pro Hostinné; Hostýn by měli Poláci přece jenom z ruky. "Ale božská prozřetelnost usoudila jinak. Neboť dříve než mohl řečený hrad dostavět, zasažen byv v neděli před Narozením Páně smrtelnou nemocí, byl upoután na lůžko." Těžko stanovovat po staletích diagnózu... Mohlo jít buďto o srdeční nebo mozkovou mrtvici. Nádorové onemocnění vzhledem k náhlému průběhu nemoci je pravděpodobné méně. Když se nemocnému víc a více přitěžovalo, byl odvezen z Chvojna a dovezen na svrchu již jmenovaný hrad, tedy do Hostinného. A zatímco knížeti bylo hůř a hůř, vypukl na české politické scéně neklid a nervozita na jedné straně, na straně druhé horečná činnost.

Kanovník vyšehradský o celém tom zmatku reportuje nanejvýš obezřetně. Pochopitelně, všechno, co napsal, mohl být použito proti němu. "Uznal jsem za vhodnější pominout mlčením, jaké zvěsti, jaké úvahy mezitím znepokojovaly české předáky, abych snad neupadl u někoho v nenávist, kdybych sledoval každou tu věc, jak se stala." Ano, "opatrnost matka moudrosti." Citát zvlášť vhodně použitelný pro naše národní dějiny. "Sjeli se totiž všichni přední Čechové na hrad Vyšehrad (čili něco jako předvolební rojení), a majíce dnem i nocí porady, usilovali jedni toho, druzí onoho zvolit a dosadit na stolec." Zdá se, že pozice kněžice Vladislava nebyla ani zdaleka jednoznačná.

„Zatím ti, kdož bděli u knížete Soběslava, a spolu s jeho paní manželkou, nevidouce u něho žádnou známku, že by se mohl uzdravit, pomazali ho olejem. Potom, když jeho tělo víc a víc sláblo, dne 14. února kníže, přijav svátosti sešel se světa.“

zdroj: Josef Veselý

Dnes je apríl, apríl, apríl!

 

 

Dnes je 1. dubna a je tu "apríl", také on má své dějiny. O tom je tento příspěvek 😊. Už dnešní probuzení do aprílového rána bylo "aprílem", protože velkou radost z poletujícího snížku jsem opravdu neměla. Platí však "Březen - za kamna vlezem, duben - ještě tam budem", takže moc divit se nemůžeme. Berme to pozitivně, aspoň se o víkendu můžeme věnovat domácím pracím a to se také počítá 👍.

Stalo se dobrým zvykem, že na 1. dubna si obzvláště rádi zašprýmujeme. S oblibou si vystřelíme z druhých a oni zase z nás. Pro toho, kdo má zájem o trochu veselí nebo humoru, jsem  vybrala  Omeletky Haliny Pawlowské, kde  uslyšíte povídku Pavla Nerudy Chycena na háček svým manželem. Halina Pawlowská nabídne povídku Jarní nápad a uslyšíte fimové tipy od Václava Šandy.

Tradice bláznivých aprílových svátků údajně sahá až do starověku, k reformě kalendáře, kterou nařídil Julius Caesar v roce 46 před Kristem. Kolem 20. března totiž vrcholily oslavy jarní rovnodennosti, které zakončila slavnost starořímského Nového roku. Právě ten odpovídá našemu 1. dubnu.

Podle jedné z teorií má obyčej původ ve druhé polovině 16. století ve Francii, kde král Karel IX. v roce 1564 ediktem roussillonským stanovil začátek nového roku na 1. leden. Někde ho totiž slavili 25. března na Den zvěstování Panny Marie. A ti, kteří se tímto ediktem neřídili a slavili příchod nového roku stále celý týden do 1. dubna, tak údajně dali vzniknout “dni všech bláznů”.

Tak je ostatně dodnes označován v celém anglosaském světě, v Itálii či Francii se mu říká “aprílová ryba”. První známá písemná zmínka o vyvádění aprílem v českých zemích je z roku 1690 a pochází z pera Bartoloměje Chrystellia z Prahy. Na konci 18. století jsou v české literatuře zprávy o prvodubnovém vtipkování již poměrně časté.

Svátky bláznů

  

Jako příklad - vesmírný oblek pro krávy 

Jiné teorie spojují bláznivé aprílové oslavy se zemědělským ročním cyklem nebo poukazují na latinské pojmenování tohoto měsíce. Latinské aperire totiž znamená otevírati. V dubnu se příchodem jara otvírá nový zemědělský rok, což byl v minulosti dobrý důvod k bujarému veselí.

Svoji roli jistě hrál i dozvuk masopustních veselic. O aprílu se totiž rovněž mluvilo jako o "svátku bláznů" nebo "svátku zasvěcenců" a v minulosti byl v řadě evropských zemí také provázený průvody a bláznivými tanci. Podstatou svátku bylo vždy dočasné převrácení daného pořádku. A nenechte se mýlit - takové blázniviny měly a dodnes mají jednoznačnou výchovnou hodnotu. Ukazují totiž, co se stane, když se poruší zaběhnutý řád věcí.

Francouzské papírové ryby

 

Zvlášť oblíbené je vyvádění apríla ve Francii. Tento den se zde nazývá poisson d’avril podle dětského (nebo spíše dětinského) vtipu, kdy se vystřižená papírová ryba (fr. poisson) připevní na záda nic netušící oběti. Tradice „aprílování“ je ve Francii doložená už od roku 1564. V jiných zemích se stejný zvyk váže i k jinému datu, nejčastěji k 1. březnu, 1. nebo 31. květnu.

"Kdož bláznem býti chce…"

V českých zemích je tradice slavnosti bláznů o něco mladší. Nejedná se zřejmě o původní český svátek, rychle však u nás zdomácněl. První písemná zpráva pochází z roku 1690 a jejím autorem je Bartoloměj Christellia z Prahy. Uvádí, že „prvního dne měsíce apríla nechá se mnohý obelstít potměšilostí, ale dvakrát tak často i hrubou lží“.

V zevrubnější zprávě z roku 1792 se líčí, jak pán na apríla žertem poslal sluhu pro půl lokte nehašeného vápna do apatyky, kde si z něho vystřelil i lékárník sdělením, že už žádné nemá, protože se o ně lidé porvali a všechno vápno potrhali. V knize Žert a pravda z roku 1796 se zase lze dočíst, že „v měsíci dubnu, kdož bláznem býti chce, nechť se dá aprílem poslati.

Vtipné semínko a rovnák zatáček

Od konce 18. století jsou u v Čechách zprávy o aprílovém vyvádění podstatně častější. Žertíky byli zprvu častováni příbuzní a známí, například tím, že byli vysláni koupit nebo vypůjčit nejrůznější předměty. V blažené nevědomosti oběti aprílového vyvádění tyto zpravidla neexistující věci marně sháněli.

Takovým oblíbeným artiklem byly i nová bublinka do vodováhy, vtipné semínko, ohýbák rohlíků, ohýbák na cihly nebo rovnák zatáček. Ze stejného ranku jsou požadavky na sušený sníh, pytel páry, hodinářskou motyku, kohoutí vejce, kachní mléko, nové mezery do žebříku, bleší jazyky, dvacet deka mušího nebo komářího sádla nebo snad dvě libry zaječího peří. Každý, kdo aprílový žertík včas neprohlédl, si vysloužil titul „aprílový blázen“ a byl celý den terčem posměchu.

Co o aprílu říká starý snář:
Pošle-li tebe kdo aprílem – znamená to čest.
Poslati aprílem někoho – to je jisté zklamání.
Býti poslán aprílem – znamená posměch.

Aprílové pranostiky:
Aprílové počasí je nad ženu vrtkavější.
Aprílové počasí jsou časy a nečasy.
Prší-li na 1. dubna, bývá mokrý máj.

Nešťastné aprílové nářadí

V tradiční české lidové kultuře však byl první duben považován za den poněkud nešťastný. Oběsil se prý tehdy Jidáš a ďábel byl svržen do pekla. Dokonce platilo tabu pro určité práce, např. setí, a nemělo se ani chodit do lesa. Nářadí vyrobené toho dne prý přináší smůlu a nedává užitek.  

Vyvedl vás někdy někdo aprílem a nebo naopak vy? Vymýšlíte i v průběhu roku rádi vtípky a žertíky na své známé a spolupracovníky?

zdroj: plzen.rozhlas.cz, dvojka.rozhlas.cz