Příběhy slavných značek: Ruční papírna Velké Losiny

 

Znáte pojem "manufaktura"? Kdybyste si nebyli jisti:   

Manufaktura (z latinského manu facere pracovat rukama) je velká dílna, ve které je práce rozdělena mezi větší počet dělníků, z nichž každý dělá jen dílčí úkony, a to bez významného využití strojů. První manufaktury byly na výrobu sukna, pak také porcelánky a dodnes funguje ruční papírna ve Velkých Losinách.

Je to rarita v naší republice a možná jste tam už také byli. Pro turisty je to takové muzeum papíru, které byste při návštěvě Velkých Losin rozhodně neměli vynechat. 👍 Velké Losiny leží severně od města Šumperka v malebném údolí řeky Desné.

 

Nafotili jsme celý objekt papírny, ale představuji ten jejich i s logem papírny.

 

V současné době kromě základního prohlídkového okruhu můžete v hlavní sezóně navštívit i doplňkový okruh, který vám představí část technického zázemí manufaktury. Já jsem v papírnách byla opakovaně, poprvé dávno tomu se školou, šli jsme na základní prohlídkový okruh. 

Prohlídkový okruh je zachycen na videu

Papírna ve Velkých Losinách patří mezi nejstarší nepřetržitě fungující papírny v celé Evropě. Už více než čtyři staletí se ve zdejší papírně vyrábí papír tradičním postupem, z bavlny a lnu poctivou ruční prací. Tento ručně čerpaný papír vyniká svou kvalitou a trvanlivostí. Používá se ve výtvarném umění, při knižní umělecké a restaurátorské práci, ale také pro reprezentační účely a významnou osobní či firemní korespondenci. Originalitu ručního papíru si oblíbilo mnoho příznivců tradičních rukodělných výrobků.

Vynález papíru je připisován Číňanům, ale tady se dozvíte, co bylo předtím. Jedním z materiálů byl známý papyrus (Egypt) a ve vitrínách i květináčích uvidíte k tomu potřebné rostliny.

 

Pokud vás to opravdu zajímá a nechcete to jen "proletět", je zde krátké video o papírně a výrobě papíru:

Papírna Velké Losiny vznikla někdy po roce 1591 na místě bývalého mlýna na obilí. Vybudovat ji nechal Jan mladší ze Žerotína, příslušník významného moravského šlechtického rodu. 

Přesné datum spuštění výroby není známo, určitě to ale bylo nejpozději v roce 1596, ze kterého pochází její nejstarší známá průsvitka s erbem rodu Žerotínů.

S tímto rodem byla papírna spjata až do druhé poloviny 18. století. Za tu dobu prošla lepšími i horšími obdobími pod vedením mnoha papírnických mistrů, zásobovala přitom hlavně psacím papírem a lepenkou blízké okolí.

V roce 1729 pořídili Žerotínové do papírny holandr - stroj k přípravě papíroviny. Ani tento ve své době převratný vynález a další snahy o modernizaci výrobních postupů ale nepomohly papírně prosadit se v konkurenci především sousedních manufaktur. Nejspíš i to přispělo k rozhodnutí hraběte Jana Ludvíka ze Žerotína prodat papírnu papírnickému mistrovi Matyáši Wernerovi mladšímu. Tomu se podařilo přivést podnik k prosperitě. V období na přelomu 18. a 19. století díky tomu došlo i k rekonstrukci budov, které získaly pozdně barokní a klasicistní podobu a tu nesou dodnes.

 

Při výrobě  je i velká spotřeba vody, všude vidíte kádě s papírovinou. Na horním snímku je holandr.

 

Fotili jsme na dva fotoaparáty, záběry jsou podobné.

 

Jedna zajímavost: V roce 1673 se majitelem a papírnickým mistrem ve Velkých Losinách sňatkem s vdovou Barborou stal Kryštof Göttlicher. Jeho žena Barbora po smrti manžela papírnu řídila. Byla ovšem v roce 1675 obviněna v nechvalně proslulých čarodějnických procesech a v roce 1680 jako jedna z prvních obětí v Losinách upálena. To je smutná kapitola papírny v Losinách.

Do další krize se losinská papírna, stejně jako mnoho jiných podobných manufaktur po celé Evropě, dostala v druhé polovině 19. století s rozmachem strojní průmyslové výroby papíru. Mnoho papíren v té době zaniklo, ta ve Velkých Losinách přežila díky tehdejšímu šikovnému majiteli Antonu Schmidtovi. Ten tu mimo jiná zlepšení uvedl do provozu v roce 1913 i vodní elektrárnu. Obliba ručně vyráběného papíru ale naštěstí zase brzy vzrostla, především v uměleckých kruzích. Od roku 1949 byla papírna součástí podniku Olšanské papírny, od roku 2006 je pak samostatnou společností Ruční papírna Velké Losiny a.s.

 

Součástí papírny je už od roku 1987 Muzeum papíru, jediné svého druhu v ČR. Muzeum návštěvníkům představuje historii výroby papíru od dávných dob, přes tradice starého papírenského řemesla až po počátky jeho průmyslové výroby v českých zemích. Během prohlídky tak návštěvníci "proplují " staletími a dozví se mnoho zajímavostí. Nejpoutavější částí prohlídky je průchod samotnou manufakturou, kde nahlédnete pod ruce papírnickým mistrům a zjistíte, kolik práce je třeba k výrobě každého kusu ručního papíru.

Závěrečná fáze: papír se žehlí. 

Největší formát, co papírna produkuje, se blíží velikosti A1. Každodenní práce u síta na nabírání papírové drti je pořádná dřina.

Velké Losiny tak ročně vyprodukují jen deset tun ručně dělaného papíru. Stroje by stejné množství vyráběly pouhých pět hodin.

To, že se jedná o ruční práci v pravém slova smyslu, potvrzuje, že v manufaktuře projde jeden list papíru dvaceti pěti až třiceti rukama.

Archy papírníci dodávají jak státním institucím, magistrátům, ale třeba i rekvizitářům historických filmů. Největším odběratelem jsou vysoké školy. 

Listy mohou mít nejrůznější barvu, formát i texturu. Na ruční papír se dá psát čímkoliv, ale nejlépe inkoustovým perem.

Do ruční papírny se prý ročně přijde podívat kolem 70 tisíc lidí. Naší prohlídky se zúčastnilo asi 30 lidí, byli jsme společně s německou výpravou a paní průvodkyně plynule přecházela z češtiny do němčiny. Součástí prohlídky je i film. 

Zdroj: primavylety.cz, Wikipedie

Když hradby začaly překážet

 

Pokud žijete ve starém městě, většina uvádí první zmínku tak asi po r. 1250, pak to vaše město bylo s největší pravděpodobností opevněno hradbami. Víte něco o tom? Budu konkrétní -  moje rodná Ostrava hradby určitě měla a dnes je připomíná ulice Na hradbách. Je to něco jako v Praze ulice Na Příkopech. Zbytek našich hradeb je vidět na fotografii, moc toho nezůstalo, jednak hradby překážely v rozšiřování města a pak v době, kdy se lidé potřebovali hradeb zbavit, vůbec nepřemýšleli, že za nějakých 150 let půjde o historickou památku a myslím, že i to zdivo pak použili pro stavbu potřebných objektů.  Podobně tedy jako jiná naše stará města, i Praha byla opevněná.

 

Proč toto téma navozuji? Právě na letošní léto připadá výročí, kdy v roce 1874 se začalo s bouráním pražských hradeb v úseku mezi Poříčskou branou a ulicí Na Florenci. Likvidace hradeb probíhala velmi pomalu. Samotné bourání začalo 20. července 1874 v místech dnešní Florence. Práce pak pokračovaly až k dnešní stanici metra I. P. Pavlova a později i v dalších částech Prahy. Bourání znamenalo ohromnou finanční náročnost tohoto podniku. Pozemky získané zbouráním hradeb totiž město vesměs nevyužilo pro nové komunikace či volná prostranství nebo sady (to by byl vzhledem k vynaloženým nákladům nemístný luxus), ale raději je nabídlo k prodeji soukromníkům k výstavbě domů. Nepřipomíná vám to něco? 

Musíme si uvědomit, že hradby měly od středověku chránit město a měly tedy svůj vojenský charakter. V určitých vzdálenostech od sebe byly v hradbách brány, kterými se lidé dostávali do města nebo ven z města. Brány se na noc zamykaly a jsou doklady, že pokud někdo prošvihl "zavírací dobu", měl smůlu a do města nebyl vpuštěn. Některé brány se dosud zachovaly, některé můžeme připomenout podle toho, co tam stojí dnes. Poříčská brána stála v blízkosti místa, kde bylo vybudováno dnes již zrušené nádraží Těšnov. Sloužila až do let 1858 až 1859. Florenc je oblast mezi Novým Městem a Karlínem. Myslím, že i ti, kteří v Praze nebydlí, ale navštěvují ji, se podle toho mohou orientovat.

Vznik prvního pražského opevnění sahá až do středověku, do poloviny 9. století. Tehdy valy ochraňovaly Pražský hrad a po čase i Vyšehrad. Je logické, že už v té dávné době obyvatelé chránili zejména sídlo knížete, později krále. 

Během několika staletí byly hradby rozšiřovány a přestavovány. Hradby se táhly od Vyšehradu přes Ostrčilovo náměstí, oblast Karlova, šly zhruba Sokolskou třídou, pak Mezibranskou ulicí k Národnímu muzeu a Hlavnímu nádraží, podél něj až k ohybu ulice Na Florenci a k Těšnovu. Vím, že zejména mimopražským ty ulice nic neříkají, ale nějak se to ohraničit musí. Počítám, že aspoň Vyšehrad nebo Národní muzeum či Hlavní nádraží znáte. Lepší je pohled na mapku: 

Na horním konci Václavského náměstí, tedy na Koňském trhu, zhruba mezi Národním muzeem a budovou Státní opery, stála Koňská brána. Zde je na fotografii kolem r. 1870:

  

Od nárožní novoměstské bašty až ke Koňské bráně se táhla rovnoběžně s opevněním ještě jedna zeď, která ohraničovala vinice a zahrady.

Již v předhistorické době tam byla opevněná hradiště Baba, Butovice, Hostivař, Podhoří, Šárka, Zámka či Závist. Samotné město bylo sevřeno pevným prstencem hradeb a opevnění, který měl v neklidných dobách zajistit bezpečí obyvatel a jejich majetku. Opevněná města byla rovněž i důležitými opěrnými body v častých konfliktech a tak není divu, že v dobách klidnějších bylo udržování opevnění věnována náležitá pozornost. 

Nejen obyvatelé Prahy znají Hladovou zeď na Petříně. 

 

Pohled na Pražský hrad a Petřín s Hladovou zdí od Václava Hollara ze 17. století.  

Hladová zeď, nazývaná také Zubatá, je opuková hradba na pražském Petříně, kterou nechal v letech 1360–1362 postavit český král Karel IV., aby zesílil městské opevnění Pražského hradu a Malé Strany proti útoku ze západu a jihu. Původně byla přibližně 4–4,5 m vysoká a 1,8 m široká. V horní části byla opatřena cimbuřím, ochozem, střílnami a několika (údajně osmi) předsunutými věžemi (bastiony). Táhla se od Újezdu až po Strahov a dál za něj k Hradčanům.

Na konci Hladové zdi stála zprvu Kartouzská neboli Újezdská brána, která byla přestavěna renesančně v roce 1551 a barokně koncem 17. století. V roce 1862 byla tato brána zazděna a nahrazena novou, větší, novogotickou branou se třemi otvory, která vydržela jen 30 let do zrušení hradeb (1891).

 

Nová Újezdská brána kolem roku 1890

Mnohé zbytky opevnění se dochovaly v suterénech domů. Během druhé poloviny 15. století a v 16. století vzhledem k déle trvajícímu míru zůstalo opevnění nevyužito. Zdivo se pozvolna rozpadávalo, dřevěné ochozy ztrouchnivěly a příkopy se plnily smetím i hnojem a dokonce leckde byly společně s parkánem pronajímány na zahrádky s altány.

 

Dochovaná část gotických novoměstských hradeb z roku 1350 v Nuselském údolí

Během napoleonských válek v letech 1809 a 1813 vzniklo několik předsunutých opevnění, mezi jinými i před Vyšehradem. V první polovině 19. století ale měly hradby ještě jiný význam. Stejně jako v dobách minulých, je Pražané využívali k nedělním procházkám. Brány zase sloužily pro kontrolu pohybu osob a zboží.

Svou podobu začalo opevnění Prahy významně měnit v roce 1844, tentokrát naopak prolomením hradeb pod Vítkovem, když byla do města přivedena první železniční dráha. Otvory pro koleje byly opatřeny branami, které se na noc uzavíraly mřížemi a zamykaly.

S příchodem novověku spojeným se změnami ve způsobu válčení i relativně značným poklesem frekvence ozbrojených konfliktů, se však otázka městských hradeb nejen v Praze problematizovala. Masivní opevnění se totiž zhruba od konce 18. století stávalo již očividně významnou brzdou v rozvoji města.

 

Pohled z Nuselského mostu, v pozadí jsou pod Karlovem dobře vidět dochované novoměstské hradby

Vždyť například průchod do Prahy zabezpečovalo stále jen pouhých sedm bran. Většina pražských bran byla opatřena vodním příkopem, zvedacími mosty a padacími železnými mřížemi. Barokní opevnění nemělo (s výjimkou Táborské brány) zvedací mosty, ale jen snadno odstranitelné dřevěné můstky. 

 

Táborská brána - Nachází se v jihovýchodní části vyšehradského předsunutého opevnění.

V branách se také vybíralo clo a obdobné poplatky. Na noc i na dobu válečného nebezpečí nebo při epidemii moru se brány zamykaly. Noční odjezd z města byl možný na zvláštní povolení. Za zvláštní poplatek bylo možné opozdilce vpustit do města malými vrátky. 

Mohutné valy, bašty a další obranná zařízení vzniklá jako nutná odpověď na rozvoj dělostřelectva navíc zabíraly ohromné plochy a blokovaly rozšiřování města. Platil stále i předpis o tzv. pevnostním rajonu, který zakazoval stavbu jakéhokoliv objektu v určité vzdálenosti od hradeb (zpravidla 600, ale i 1200 metrů), pokud to vojenské orgány zvlášť nepovolily. I pak ale platilo, že takový objekt musel být v případě válečného ohrožení stržen na náklady svého vlastníka.

 

Prašná brána začala být budována na místě poškozené Odrané brány k reprezentačním účelům roku 1475, tedy v době, kdy již staroměstské opevnění pozbylo významu, a po staletí nebyla dokončena. Do dnešní podoby byla přestavěna až v letech 1878–1886 (obrázek z roku 1856)

Impulsem pro samotné Pražany naopak bylo úspěšné ostřelování města generálem Windisgrätzem během revoluce roku 1848. Následně bylo proto přikročeno k zřízení některých nových fortifikací a dělostřeleckých stanovišť. Především finanční stránka věci a zvyšující se pocit zbytečnosti vynaložených prostředků způsobil, že ani tentokrát nebyly projekty dotaženy do konce.

Definitivní tečku za debatou o dalších investicích do překonaného obranného systému učinila tristní zkušenost z prusko- rakouské války roku 1866. Vzhledem k celkovému vývoji na bojišti a obavám z neúměrně vysokých ztrát byla 'pevnost Praha' nakonec vyklizena bez boje a okupována Prusy. Prostředky vynaložené na opevnění se tak rázem staly vyhozenými penězi.

Ještě v roce 1866 tedy František Josef I. vyslovil souhlas s likvidací hradebního pásu. Vojenský erár se však ze 'svých' pozic nehodlal stáhnou jen tak. O dva roky později vyšlo nařízení, podle něhož nejen že musela pražská obec bourání hradeb provádět na své náklady, ale nejdříve byla nucena pozemky na nichž se obranný systém rozkládal od vojenské správy za nemalé peníze vykoupit.

Není tedy divu, že likvidace hradeb probíhala jen pomalu. Samotné bourání začalo až 20. července 1874 v místech dnešní Florence. Práce pak pokračovaly až k dnešní stanici metra I. P. Pavlova a později i v dalších částech Prahy. Ohromná finanční náročnost tohoto podniku se neblaze podepsala i na jinak akcelerujícím rozvoji 'osvobozovaného' města. Pozemky získané zbouráním hradeb totiž město vesměs nevyužilo pro nové komunikace či volná prostranství nebo sady (to by byl vzhledem k vynaloženým nákladům nemístný luxus), ale raději je nabídlo k prodeji soukromníkům k výstavbě domů. Městu se tak sice vrátila část vložených peněz, Praha ale, na rozdíl od některých jiných měst, přišla o do budoucna neocenitelný volný prostor kolem bývalého městského jádra.

Pro Nové Město znamenalo zbourání hradeb a bran především lepší spojení s Královskými Vinohrady, Žižkovem a Nuslemi, pro Královské Vinohrady zase stavební boom. V některých místech zůstalo dodnes zachováno barokní opevnění a několik věží, např. na Karlově je to bastion č. 31 U Božích muk.

Na příkopě je jedna z nejvýznamnějších ulic v Praze. Proč má takový název? Prochází místy bývalého staroměstského hradebního příkopu po hranici Starého a Nového Města severovýchodním směrem z dolního konce Václavského náměstí od Můstku.

 

Ulice Na příkopě, od rakouského fotografa Aloise Beera z doby kolem roku 1890

Bourání zbytků hradeb pokračovalo až do 20. let 20. století, kdy došlo na opevnění v okolí Pražského hradu. Zde také stojí dodnes jediná zachovaná městská brána (Písecká brána na Špejchaře). 

 

Písecká brána z vnější strany

Zachována zůstala i část malostranských hradeb (Hladová zeď) a pevnost Vyšehrad, která však sloužila vojenským účelům až do roku 1911. Při pohledu na téměř v úplnosti dochovaná vyšehradská opevnění je tak nejlépe možné si dnes udělat obrázek o mohutnosti někdejšího pražského obranného systému. 

Pokud jste dočetli až sem, jste borci, ale podobný proces se týkal všech našich opevněných měst, takže připomenutí si určitě zaslouží a něco o tom bychom měli vědět. 👍 😎  Děkuji.

Zdroj:
Wikipedie, Encyklopedie Prahy 2, https://encyklopedie.praha2.cz, nasregion.cz

Zdraví: Problémy s obezitou mají základy už v dětství

Lidičky, dnešní téma jsem nevybrala náhodou. Něco mě k tomu připostrčilo. Před pár dny jsem se vrátila z naší druhé dovolené. Ne, nebyli jsme nikde na pláži, většinu našeho pobytu jsme strávili na území města Brna a v jeho okolí. Však o tom budou články. Ale o čem chci na blogu nejdříve psát, je obezita. 

Řeknete si, nic nového pod Sluncem. Ano, ale ono je rozdíl mezi pojmem "tlustý a tlustý", že? Po několika letech covidu jsem pravidelně několikrát denně (mnohými a různými spoji) jezdila v MHD a tam ty cestující máte "na dlani", aniž chcete. Kolikrát jsem opravdu "zírala". Na co? Mladé ženy (určitě do věku 30 let) v létě trochu odhalily tělo, ale kolik těch mladých "děvčat" má pořádnou nadváhu (jasně, i obézní muži se najdou, ale těch bylo méně), to mě opravdu překvapilo. Nepropaguji postavy modelek nebo nějakých vychrtlin, to ani náhodou, ale to už není "holka krev a mlíko". Móda upnutých kalhot to ještě zdůrazní a pokud má např. mladá žena tak silné nohy, že v mladém věku nemůže pro svoji obezitu normálně chodit, má zaděláno na problém. Nabyla jsem dojmu, že jsme dost "obézní národ". 😊 Teď si možná řeknete, tak to bylo Brno a podle jednoho města nemůžeš soudit, ale tohle je velké město s početným obyvatelstvem, takže velký "vzorek". Možná, kdybych přijela do Horní Dolní, tam mohou být všichni jak lunt.

Obezita je dlouhodobý problém a postihuje stále více lidí a zasahuje do všech věkových kategorií, počínaje dětmi. Základy pro obezitu totiž pokládáme už v dětství. To jsem si kolikrát mohla ověřit. Rodiče a hlavně matka to může podstatně ovlivnit. Nebo babička. Na zpáteční cestě jsme se stavili u švagrové. Má dvě vnoučata předškolního věku a jsou to její zlatíčka. To chápu, ale ukázala mi asi deset videí a na osmi z nich oni jen "papají". A babička má radost, jak jim chutná. To je přece bezva video! Např. vaří dva guláše (jeden nepálivý, aby ho mohly i děti a druhý pálivější pro švagra). Kluk si vyleze na stoličku a v každé ruce vařečku, pak oběma rukama míchá, je šikovný, ale pak, protože on to taky "vařil", chce pořádnou porci. A je mu 5,5 roku. Babička má radost, jak vnoučata zabaví a hlavně, že jim chutná. Ale to je výkrmna! A buchty několikrát do týdne, protože oni to mají rádi. A ne obyčejná buchta, je to pro děti, tak to vylepšíme krémem a čokoládou, a přidáme povidla, ještě pořádně pocukrovat, tááák... mňam, to je dobré. A babička to hned natočí a oni furt papají a papají... A když se děti trochu nudí a začínají zlobit - šup a mají kus buchty na talířku. Tak dlabou, tím se zklidní a jsou tak plní, že se povalují na gauči. Myslíte, že to není pravda? 

Když jsem ji na to upozornila, nechápavě na mě hleděla, vždyť je to přece tak hezké. 😉 Takto se vytváří návyk na jídlo, často také na sladké. Co je sladké - to je dobré a tento návyk se snadno vytváří, není problém se o tom přesvědčit.

A víte, že jsem to také zažila? Doma ne, ale v dětství si mě párkrát na sobotu a neděli brala k sobě teta. Ona to byla vlastně prateta, babiččina sestra, která po smrti manžela se cítila sama a tak byla ráda za moji návštěvu. Ona, tehdy už starší (no co je to dnes věk přes šedesát, že, ženy jsou kočky, ale ona byla "hornice" a tak byla sedřená, že vypadala jak dneska 80.tnice), mi za ty dva dny dělala samé palačinky, hezky pocukrované, smažila koblížky a příště zase vdolečky, vymýšlela samé maškrty. Sama děti neměla, tak si myslela, že děcku prospěje tím, že by ho jen krmila. A děcko, pokud má normální žaludek, neodmítne. Naštěstí to nebyly pravidelné návštěvy.

Hlavním důvodem je nezdravý způsob života. A teď si, prosím vás, nemyslete, že tady začnu bojovat za zdravý životní styl, nejsem vegetariánem a už vůbec ne veganem, ale čeho je moc... však to znáte. Také nemám postavu jak Twiggy, což ale mladší ročníky nebudou znát. Jde o zdraví!

Příčinou ale mohou být i dědičné dispozice a onemocnění.

Přibrali jste po dovolené v hotelu s plnou penzí? Nemusíte mít obavy. Pokud se jedná o dvě tři kila navíc, sundáte je rychle, když se začnete více hýbat a začnete jíst v menších a častějších dávkách lehčí jídla a dostatečně pít. To, že obezita jako taková je ale dlouhodobý problém a postihuje stále více lidí, je všeobecně známo.

Vypůjčené ilustrační foto z internetu

Základy pro obezitu totiž pokládáme už v dětství

Problémem současného života ale bohužel je, že obezita zasahuje do všech věkových kategorií - počínaje dětmi. Děti většinou sedí doma, hrají počítačové hry, pijí sladké limonády a venku se dostatečně nepohybují. A doba covidu, kdy ani nechodily do školy, ale měsíce probíhala distanční výuka, bez tělocviku, tomu neprospěla. Ani dospělým, kteří často pracovali z domu.

Obezita je civilizační nemoc. Děti je proto třeba hlídat a přimět je, aby běhaly venku a hýbaly se. Právě v dětství si totiž osvojujeme zdravé životní návyky. A když se s ratolestí vydáte na delší procházku, prospěje to i vám. Nevím, jak u vás, ale tady ani o prázdninách u baráku neuvidíte žádné děcko, ještě tak jde vyvenčit pejska, ale rychle, aby mu sociální sítě neutekly. Kdysi bylo na hřištích a plochách u domu plno dětí, dnes je pusto.

Než nasadíte diety, ověřte si, že netrpíte žádnou nemocí

Za problémy s obezitou může stát i genetika. Mnoho tendencí se dědí, ale v případě obezity to není pravidlem. Naopak se může jednat o onemocnění. Příčinou mohou být nejen stravovací návyky, především snížená funkce štítné žlázy. Na tento zdravotní problém nás může upozornit velmi rychle nabytá nebo kolísavá nadváha. Pokud máme jen pár kilo navíc, což je dost časté a od "určitého" věku běžné, nemá cenu se tím trápit, každý nemůže mít postavu modelky a o to vůbec nejde. Někomu ta nadváha i sluší a pokud je pohyblivý a moc se nezadýchává, pořídí si oblečení XXL a fertig. Jde mi hlavně o ty děti a mladé, abychom je neučili nevhodným pokrmům. Moje dobrá kamarádka zemřela brzy po padesátce, musela mít nejméně 160 + kg a připadala jsem si vedle ní jako "tintítko". Koupit něco na sebe byl problém, prádlem počínaje.

Může se jednat i o jiná onemocnění. Pokud máme podezření, je nutné nejprve zajít k praktickému lékaři a vyšetřením nemoc vyvrátit. Pokud se ale zjistí, že jsme zdraví, nezbývá nic, než přísný režim.

Bez disciplíny to nejde

Jako první krok je nutné změnit stravovací návyky. Zcela vynechat rychlé občerstvení, sladké limonády i mastné hranolky a jíst hodně ovoce a zeleniny, v menších dávkách.

A především myslet na dostatek pohybu a tekutin – ovšem nikoliv sladké nápoje. Nejlepší je čistá voda – a stačí i pouhá „kohoutková“, pokud ji máte chutnou. U nás mi ale voda z vodovodu nechutná. Ideální je vypít 2 litry čisté vody denně, protože vám nastartuje metabolismus a přirozeně odplaví všechny zplodiny.

Pozor na diety

Samozřejmě mohou pomoci potravinové doplňky, bylinné čaje i diety. Realita je ale jiná. Pokud budete užívat potravinové doplňky a budete přitom normálně jíst jako dříve, nakynete ještě více. Bylinné čaje pomohou hlavně dodat tekutiny.

A diety? Mohou sice pomoci přechodně, ale vždy se dostaví „jojo“ efekt a původní váha se po skončení diety dříve nebo později zase navrátí. Pokud nasadíte jakoukoliv dietu, je nutné jí pak dodržovat pořád, i když trochu zhubnete.

Změna životosprávy musí být trvalá, nikoliv pouhých 10 – 14 dní, kdy si nasadíte drastičtější dietu. Takto sundáte několik kil, a pokud se zase vrátíte k bývalému způsobu života i stravování, trvalý výsledek se nedostaví. Výživový poradce může pomoci, ale jeho rady je nutné opravdu přísně dodržovat. Jídelníček je nutné hlídat dlouhodobě a stravovací návyky dodržovat stále. Případně dobrůtky si můžete dát pouze příležitostně. 

Poznámka: článek nevznikl proto, že bych se někoho chtěla dotknout nebo urazit. Ani proto, že bych o  jiném tématu neuměla psát... 

Máte zkušenosti s výživovými poradci nebo dietami? 

zdroj: region.rozhlas.cz

Jeskyně Na Špičáku mají srdcové chodby, staré nápisy i nickamínek

V Jeseníkách pod Velkým Špičákem se skrývá několik speleologických pozoruhodností. My jsme tyto jeskyně během své dovolené také navštívili. Parkujeme na malém parkovišťátku před správní budovou jeskyní a kocháme se nádherným výhledem. Je tu jen pár aut a trochu máme strach z toho, že nás do jeskyní nepustí, protože  prohlídky se dělají až od pěti osob. Tak vyhlížíme a štěstí nám přeje, někdo přijel na poslední chvíli. Nakonec nás bylo devět. Takto vypadá budova: 

Doba prohlídky se pohybuje okolo 35 minut.

Toto srdce se stalo symbolem Jeskyní Na Špičáku, bývá na každém prospektu, který jsem viděla. Možná i proto je krásně osvětleno. Když se chce, tak to jde, že,  páni fotografové? 😉 Dole je vidět, že můžete mít postavu jak kuželka, na nohy moc místa není, ale vaše postava může dosáhnout širších proporcí.

 

Proč jeskyně dostaly název "Na Špičáku"? V Jeseníkách, mezi městem Jeseník a hranicí s Polskem, poblíž obce Písečná, se nachází vrch Velký Špičák a pod ním jeskyně Na Špičáku. Je součástí jesenického krasu, který se od ostatních krasových oblastí v naší zemi liší jednou zvláštností. 

Často se píše, že jeskyně jsou u Písečné, ale ony leží na katastru obce Supíkovice.  Je to jesenická vesnice s výraznou kamenickou tradicí - díky zdejšímu mramoru. Obcí vede i poutní cesta do Santiaga de Compostela, což je jedna z nejstarších poutních cest křesťanské Evropy - viz na fotografii. Jdete-li do Compostely, musíte vpravo, podle šipky.

Svatojakubská cesta, co to vlastně je? Je to síť několika poutních cest vedoucích napříč Evropou, které se sbíhají právě tady u katedrály v Santiagu. Je to jedna z nejstarších poutních cest v křesťanské Evropě. Podrobnosti na: https://www.radynacestu.cz/magazin/santiago-de-compostela/

Počátky Supíkovic sahají do doby kolonizace prvních obcí pod Jesenickými horami v polovině 13. století. Italský prospektor Antonius Walle pak v roce 1430 uvádí, že zdejší vrch Špičák je plný zlata a stříbra. Chyba lávky, on se pořádně mýlil! Zdejší jeskyně mylně považoval za důlní chodby. V roce 1580 odkoupil vratislavský biskup zpět celou obec.  Za třicetileté války utrpěla obec, ale i zdejší tvrz. V 18. století prý ještě sloužila jako vězení pro provinilé kněze z biskupství, v roce 1790 už byla v rozvalinách. Na jejím místě nedaleko kostela prý vznikla osada Geislersfeld.

Koncem 19. století se obci říkalo slezská Carrara, podle těžby a zpracování kvalitního mramoru. Tu odstartovala firma Hillebrand a spol už v roce 1848. Na konci století zde bylo 31 firem přímo spojených s těžbou nebo zpracováním kamene. I proto zde byla v roce 1885 založena proslulá kamenická škola.

Kamenický průmysl zde existoval do konce války, kdy byly zdejší lomy a firmy opuštěny a původní, vesměs němečtí obyvatelé museli do odsunu. V roce 1930 zde žilo jen 24 Čechů. Naopak po válce tu přece jen pár německých obyvatel zůstalo jako odborníci na kameničinu. Lomy a firmy převzali národní správci a později stát. Těžba mramoru však v Supíkovicích pokračuje i v současnosti. 

Když jdete na prohlídku jeskyně s průvodcem, brzy se dozvíte, že se nacházíte asi 10 km od polských hranic a současně jste upozorněni, že se ničeho nemáte dotýkat, aby se neponičila krápníková výzdoba. Ano, dotýkat se můžete  jen zábradlí a tato jeskyně má raritu, se kterou jsem se zatím nikde nesetkala: část trasy je bezbariérově upravena, což by lidé na vozíčku nebo pohybově handikepovaní měli vědět a za to vedení jeskyní chválím, protože Na Pomezí je prohlídka jeskyní, co se týče náročnosti terénu, přece jen pro zdravé nohy. 

Co navštívíte s průvodcem?  

Nejzajímavějším místem labyrintu v jeskyních Na Špičáku je křižovatka chodeb zvaná Kalvárie s typicky srdcovitými profily chodeb. Cesta vás dál zavede Dvojitou srdcovou chodbou do největší prostory jeskynního systému – Velkého dómu. Za ním je síň Naděje s úzkou odbočkou do chodby Naděje. Také zde uvidíte mnoho starých nápisů a kreseb. Jeskyni poté opustíte umělou štolou, proraženou roku 1954.

Jak to vznikalo? 

Území Moravy a Slezska bylo před 350-380 miliony lety zalito mořem, na jehož dně se usazovaly horniny. Ty se během dalšího geologického vývoje, kdy se mezitím území ocitlo už na souši a moře ustoupilo, postupně proměnily v krystalické vápence - mramory. Povrchová voda, která zatékala do puklin v povrchu, vápence rozpouštěla a narušovala. V pleistocénu, což je část čtvrtohor, pokrýval sever Evropy kontinentální ledovec. Ten dorazil až k našim hraničním horám. Jak ledovec odtával, právě voda, která z ledovce vytékala, byla výrazně agresivnější, dostávala se do podzemních prostor, kde vytvářela jezera. Významné pro vznik těchto jeskyní a jejich tvarů je právě to, že ta jezera měla po velmi dlouhou dobu svoji hladinu v jedné konstantní úrovni, kdy při hladinách podzemních jezer se vytvořily římsy na stěnách. 

Už v  knihách  pro hledače zlata a stříbra se uvádějí tyto jeskyně a zároveň je tam zmínka o nápisech na stěnách. Těmi zápisy jsou tyto jeskyně raritou. Množství nápisů pak logicky přilákalo historiky a archeology a ti zpochybnili r. 1430, že ty nápisy budou patrně ze starší doby. 

Abyste rozuměli, kdo chce vidět nápisy a kresby, musí se posunout do tzv. Kalvárie, působí jako záhadné místo, kde uvidíme staré prospektorské symboly slunce a půlměsíce, kdy slunce symbolizovalo zlato a půlměsíc pak stříbro. To by připomínalo přítomnost těchto drahých kovů zde, ale bylo zjištěno, že ani jeden kov tam nebyl nikdy dobýván.

 Část návštěvnické trasy je bezbariérově upravena.

Tisíce různých nápisů a značek na stěnách svědčí o tom, že lidé už ve středověku jeskyně v minulosti hojně navštěvovali. Jsou tady i druhé nejstarší jeskynní malby u nás (ty starší  jsou v Býčí skále v Moravském krasu). Na čtyřech stech metrech podzemního prostoru odborníci nalezli čtyři tisíce nápisů, kreseb či rytin. To je největší počet v celé České republice.
Jenže kresby chátraly a restaurátorský zásah byl nutný. 

 

Zrestaurované nápisy

Teplota v jeskyních se celoročně pohybuje okolo 9°C, vlhkost vzduchu zde dosahuje vysokých hodnot.

Kresby v podzemních prostorách narušují kromě vlhkosti také vápenaté nánosy nebo stékající voda. Ta poničila i část výjevu Adorace Kříže. Renesanční malbu autor vytvořil v 16. století. Nejcennější malby v centrální části jeskyně připomínají návštěvy hledačů zlata, barevných kovů a drahých kamenů.

Jeskynní galerie tak dokumentuje období zlaté horečky na Jesenicku a Zlatohorsku. Tato éra je spojená s podnikatelským zájmem vratislavských biskupů a rodu Fuggerů.
Během dlouholetého zkoumání se odborníkům podařilo najít u řady nápisů či letopočtů souvislosti s tehdy žijícími osobnosti.

Patří mezi ně i letopočet z roku 1519, který je vůbec nejstarším letopočtem objeveným v jeskyni na území České republiky.

Zrestaurované historické malby a nápisy  Na Špičáku odpovídají roku, kdy vratislavský biskup Jan V. Thurzo povolil na Jesenicku kutací práce v blízkém okolí jeskyně. Tak to uvádí průvodce, mimochodem fakt šikovný "synek", po prohlídce jsme si hezky pokecali. 😀

Proč vůbec lidé měli potřebu na stěny jeskyně psát a malovat? Jeskyně přitahovaly pozornost lidí a náhodní návštěvníci jeskyní si dělali značky v místech rozcestí nebo tam, kde začali pochybovat. Tak aby měli jistotu, že najdou cestu zpátky, udělali si značku, ale může být i řada jiných důvodů. Abych upřesnila, na stěně srdcové chodby s  letopočtem 1519, je u něj vyťukaný znak – Adam s Evou u stromu poznání – který si zatím odborníci neumí vysvětlit. Po pravdě, člověk musí mít po upozornění průvodce trochu fantazii, jinak by na Adama a Evu těžko přišel. Říká se, že se tu schovávali lidé, kteří byli pronásledováni kvůli náboženství, ale je doloženo, že jeskyně sloužila jako nucený úkryt obyvatel na sklonku druhé světové války, ale také jako úkryt prchajících Němců.

Nickamínek 

Jeskyně Na Špičáku je jediná na světě, která má veřejnosti zpřístupněné srdcovité chodby. Za jejich zvláštní tvar je zodpovědná voda: u hladiny byla nejagresivnější. Poté, jak opadala, její tok se zužoval a u dna se usazovaly vápence. Jen na málo místech na světě si ale voda držela hladinu na stejné úrovni tak dlouho, aby se vršek chodby tak výrazně rozšířil. Podobné útvary se nacházejí ještě v jedné jeskyni v Kanadě, která je však obtížně přístupná a veřejnosti zapovězená. Takže do učebnic geologie se tak dostala právě ta naše Na Špičáku. 

 

Tomu se říká "nickamínek"

Vzácností jeskyně Na Špičáku je bílá kašovitá hmota na stěně dómu. Je to plastická forma sintru, takzvaný nickamínek neboli bílé nic, latinsky nihilum album, v cizině označované i jako horské mléko. V minulosti lidé věřili, že má léčivé účinky, kromě obsahu vápníku však od něj ve skutečnosti nemůžeme čekat zázraky.

Vytváří se za účasti organických látek, převážně bakterií, které zabraňují zpevňování a krystalizaci. I když nickamínek vyschne, nezkamení a zůstane z něj převážně bílá lehce zpevněná práškovitá hmota.

Kape ti na karbid? 

Poprvé byla jeskyně Na Špičáku zpřístupněna v letech 1884-1885 a o zpřístupnění se zasloužil  sudetský horský spolek s předsedou Johanem Ripperem. Mimochodem to byl zeť jesenického Vincenze Priessnitze. V té době vstup do jeskyní znamenal dosti dobrodružný podnik. Návštěvníci si v tmavých prostorách svítili primitivními karbidovými lampami, u nichž hrozilo přiotrávení plynem - odtud pochází rčení, že někomu „kape na karbid“. Toto rčení se používá dodnes, ale když si přečtete vysvětlení, asi budete překvapeni, jak vzniklo toto pořekadlo.

Pokud vás zajímá, jak to s tím karbidem je, koukněte na video. Lampa funguje na principu, kdy dolů se umístil karbid a nahoru voda, která na něj kapala a tak se uvolňoval plyn, který se zapálil a hořel, byl však jedovatý a lidé po něm byli omámeni.

Definitivního zpřístupnění se jeskyně dočkala v 50. letech 20. století. Tehdy v některých chodbách jeskyňáři prohloubili podlahu. A to je důvodem, proč se návštěvníci diví, protože některé nápisy na stěnách, původně malované možná vkleče, dnes vypadají, jako by je vytvořili obři s rukama u stropu. 

 

Svůj zimní spánek v jeskyních každoročně tráví minimálně 5 druhů netopýrů, nejpočetněji je zastoupen vrápenec malý.

Zdroj: olomouc.rozhlas.cz, YouTube

Čtyři planety na noční obloze nejen v srpnu, ale i v září

 

Tak už vím, co to bylo 😃. Byli jsme na dovolené, pozdě večer je přítel na hotelovém balkoně a volá mě, abych se na něco šla podívat. Obloha byla jasná, ale hezky tmavá, což doma není. Hotel je totiž na okraji Brna a tak jsem měla možnost vidět zářícího Saturna. 👍

Čtyři planety můžete pozorovat na konci léta na obloze. Saturn dokonce v srpnu září po celou noc. „V polovině měsíce je v opozici se Sluncem, takže bude na obloze nejjasnější a bude mít největší průměr,“ doplňuje jihočeský astronom Miloš Tichý.

Jupiter bude v srpnu viditelný po většinu noci, kromě večera, Mars v druhé polovině noci. Planeta Venuše svítí jako jitřenka ráno nad východním obzorem.

 

Podívaná se příliš nezmění ani v září. Stále bude možné pozorovat čtyři z pěti viditelných planet. „Například Saturn bude vidět po celou noc, kromě rána. Večer, když se setmí, tak taková ta jasnější hvězdička nad jihovýchodem nebude hvězdička, ale planeta Saturn,“ uvádí Miloš Tichý. 

Zdroj: budejovice.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 87. schůzka: Na den svatého Rufa (epilog)

 

 

„Za heslo prohlášeno u českého vojiště: Budějovice, Praha! U nepřátel volalo se: Řím, Kristus! Válečný šik český táhl se, jak se zdá, do výšin nad Moravou na západ mezi Suchými Kruty a Nideršperkem ke Hrubým Sulcům. Čechové, o mnoho slabší, odporem hrdinským, podle seznání všech pamětníků odráželi útoky nepřátelské a jednou podařilo se jim i proraziti německé centrum.“

 

Bitva mezi Rudolfem Habsburským a Přemyslem Otakarem II., autor Julius Schnorr von Carolsfeld, 1835

V měřítkách lidské zkušenosti z století dvacátého šlo ve středověku vlastně o směšné potyčky. Proto když už se utkaly opravdu velké armády, tak ty bitvy už nutně vzbuzovaly dojem osudovosti. Zůstávaly v paměti po celé generace, a letopisci (poněkud trpící sklonem k přehánění až dětinskému) okrašlovali svá "autentická" vyprávění fabulacemi. Výmysly. Tak dopadla i bitva na Moravském poli. Samotná "chrabrost nadlidská a smělé nedbání života neb smrti" (o které mluví František Palacký), nic z toho nestačilo českému králi na to, aby zvítězil tak, jako před 18 lety v Kressenbrunnu, vzdáleném sotva třicet kilometrů odtud...

Škoda, že Přemysl nevyužil velkorysé nabídky Záviše z Falkenštejna... totiž, že mu Záviš a jeho příbuzní a přátelé poskytnou pomoc a budou bojovat na jeho straně... O tajemné schůzce zrádného Záviše s Přemyslem v královském stanu v předvečer bitvy se skutečně vyprávělo po celá staletí, ústně i v nejrůznějších písemnostech. Tomu příběhu se nevyhnul ani Dalimil:

Když Rudolf přijel do Rakouska,
král na něho vytáh v čele vojska,
ve kterém bylo Němců víc než máku,
zato Čechů jako šafránu.
Záviš s bratry dal se na stranu
Rudolfa. Král neměl žádnou čáku
na vítězství. Boj byl prohraný,
neboť Záviš předem zvěděl skrytě
o každičké Přemyslově fintě.
V jeho vojsku měl své kumpány.
Před bojem však večer vzkázal tajně
králi, když mu milost udělí,
že podpoří zítra jeho zbraně,
pomůže mu jako příteli.
No, hezky se to čte...

Ta základní myšlenka není nelogická. Tajná vyjednávání a následná přeběhnutí z jednoho tábora do druhého z důvodů vlastního prospěchu, tak ta se v našich dějinách vyskytovala dost často (a nejenom v našich dějinách), a ani v současnosti to není metoda tak docela neznámá, že? Podle pana Palackého prý k samotné schůzce mezi Přemyslem a Závišem nedošlo, pouze proběhlo jakési vyjednávání: "Sám Vítkovců starosta, Záviš z Rosenberka ( neboli Záviš z Falkenštejna), vzpamatovav se, že co vyhnanec z vlasti ztratil by vše a nezískal ničeho, dal se pohříchu pozdě na pokání a skrze posla jal se prositi o milost i odpuštění u krále, se slibem, že obdrží-li je, poslouží mu věrně a platně hned nazítří. Ale Otakar, osudem svým již uchvácený, zamítl nabízení jak se zdá upřímné, že by do nevěrníka nikdy ani vděčnosti ani věrnosti nadíti se nemohl. (To je fakt. Kdo jednou zradil, zrazuje napořád.) Aby ale ujistil se náčelníka vojska svého, svolal je k sobě u předvečer bitvy a postaviv se bezbranný mezi ně, dí: ´Obdržel jsem výstrahu, že i mezi vámi nacházejí se ještě zrádci. Nemohu tomu věřiti, je-li tu ale kdo, jenž neupřímně o mně smýšlí, předstup a pomsti se na mně hned na tomto místě; lépe bude, umru-li já dnes sám, nežli aby zítra tisícové se mnou stali se obětí zrady.´ Nenašel se ovšem tak drzý člověk, aby dostál vyzvání takovému: všichni přísahali opět, že chtěli nasadit hrdla i statků za svého krále."

Tohle kronikářské vyprávění, které František Palacký citoval, můžeme opravdu odkázat do říše bajek. Mimo jiné už proto, že po králově smrti se Záviš ocitl v čele vítkovských čet, které vedly útok na klášter Zlatou Korunu (ten založil Přemysl), i na královské město České Budějovice (taky založené tímto králem). Teprve později (po svém zdánlivě zázračném obrácení) se Záviš náhle objevil po boku královny vdovy, aby se za nějaký čas stal jejím manželem, přestože Kunhuta o svého královského partnera přišla i z jeho, Závišovy viny.

A další legenda. Řeknu vám: na bitvu, která trvala nějak kolem dvou a půl, maximálně tří hodin, je těch bájí, pověstí a fám snad až moc: "Mnoho-li šlechetných věrných, a kteří z nich zejména toho dne pro krále a národ ochotně se na smrt vydali, o tom zamlčují se chudé a stranné paměti doby této; jen o nešlechetnících činí se zmínka, kteří dopustili se ohavné zrady nad králem i vlasti. Pokud trvala bitva, docházeli noví zástupové bojovníků z Moravy, kteří ke zdaru boje znamenitě přispěti mohli, ale vrátili se zase, nepřátel ani nespatřivše. V zadní voji totiž roznášena řeč, že bitva již je ztracena a jeho pak vůdce, Milota z Dědic, hanebně dal se na útěk, když právě volán byl, aby vojskem svým záložním rozhodl osud bitvy."

Tak to máme hejtmana Milotu z Dědic. Chudák Milota. Ani se nenadál, dostal nálepku zrádce. Ono to s ním ale bylo trochu jinak: Milota se snažil ve skutečnosti zachránit situaci. Se skupinou rytířů chtěl novou vlnu útočníků zezadu objet a vpadnout jim do zad. Podle známého výsledku bitvy je jasné, že se to nepovedlo... Žádný zvrat se nekonal, naopak vypukla panika. Řada jeho spolubojovníků v tom manévru viděla útěk a zradu. Milota z Dědic to už nikdy nikomu nevysvětlil. Ani nemusel. Tedy aspoň ve své době. On ho totiž nikdo z jeho současníků nikdy ze žádné zrady nevinil. Zachránil se sice (vlastně ho strhl všeobecný chaos bitvy), ale - Milota neutekl. To Kainovo znamení zrádce mu nalepili až mnohem později. Jako první se o to zasloužil autor uherské kroniky, který tvrdil, že "pan Milota se svými šiky prchl hned při prvním nárazu uherské lehké jízdy." Kupříkladu takový zbraslavský kronikář Ota nikoho konkrétního nejmenoval. Ten jenom odsoudil zrádné české pány: "Jako zloději hledali záchranu v útěku a hanebně opustili krále uprostřed nepřátel s hrstkou svých mužně bojujícího." Milotovi prostě nikdo z Čechů žádnou zradu netýkal. Sám pan Milota dosáhl ještě vysokých hodností a dožil se požehnaného věku - přežil oba poslední Přemyslovce. Zrádcem se Milota stal až pět století po své smrti, v předminulém, obrozeneckém století.

A co ta výstraha, které se dostalo českému králi před bitvou? Co to varování, že někteří čeští šlechtici ho zradí? Naprosto jednoznačného svědectví se už nedopátráme, ale lze opravdu jenom velmi těžko uvěřit, že by vojevůdce doufající ve vítězství volil v rozhodujících chvílích takové dramatické gesto. U Přemysla nám to nějak nesedí... Velitelé nepáchají harakiri před bitvou (když už, tak po ní), a zrádci, ti se rozhodně nepřiznávají předčasně... Všechno má mít svůj čas a místo - i zrada. Pořádek musí být. "Je veta po králi. Jeho krk se napíná, jeho ruka se zdvíhá, jeho ruka, která dobře vládla, jeho ruka štědrá, jeho ruka milostná, jeho ruka statečná, jeho ruka rozdílí rány." Další záhada.

Anebo - další tradovaná historka: král Přemysl se s králem Rudolfem utkali ve vzájemném souboji. Je to nepravděpodobné. Přemysl se po manévru hejtmana Miloty z Dědic snažil zabránit panice, která Čechy zachvátila, protože se domnívali, že Milota bere do zaječích. Zůstal se zbytkem věrných na bojišti osamocen, ale do kontaktu s Rudolfem se nedostal. "Takřka všemi již opuštěn (to jsou slova samotného vítěze, tedy krále Rudolfa), přece nehodlal ustoupit, nýbrž bránil se, obr duchem i mravem, s podivuhodnou statečností, až někteří z našich rytířů jej smrtelně zraněného spolu s ořem k zemi srazili. Tu konečně král ten přeslavný spolu s vítězstvím život ztratil..." Na tomto svědectví jsou pro nás zajímavé dvě skutečnosti. Za prvé, s jakým respektem mluví Rudolf o Přemyslovi (ta úcta byla ovšem jakýmsi výkupným za strach z velkého protivníka), a pak: kdyby se Rudolf skutečně osobně utkal s českým králem a zvítězil nad ním - určitě by o tom nemlčel.

"Jeho tvář, jeho sličná tvář, jeho tvář, která se usmívala, je rozťata konečkem meče, jeho tvář krvácí a bledne a černá se ranou a jeho tělo padá. Je jat, je sražen s koně, je jat. Jeho skráň, jeho přemýšlivá skráň, skráň pod korunou vlasů, v té něžné prohlubince, jež přechází v nádhernou klenbu čela, ta něžná skráň je plná krve. Král omdlévá, pozvedl ruku, ruku bez meče, a jeho rty, rty zsinalé, jeho rty bez krve se rozechvěly jménem nejsladším..."

Jaké byly poslední chvíle českého krále Přemysla Otakara II.? Zprávy jednotlivých kronikářů a válečných zpravodajů se od sebe liší. Každý to viděl jinak (tedy: spíše to jinak slyšel). Fámy se šíří i dnes, v době přímých televizních přenosů z válečných konfliktů, natož ve 13. století... "O zahynutí krále Otakara nemůžeme pověděti nic určitého," praví český letopisec, "protože jedni tvrdí to, druzí ono, a tak v těchto četných rozporech jde mezi lidem hlas, že zmizel mezi vojskem a již se neobjevil..." Cizí kronikáři jsou však už méně skoupí na slovo a přinášejí podrobnosti... Do poslední chvíle statečně bojoval, napadal nepřítele, odrážel četné rány, kruh posledních věrných se však zužoval. "Ač druhové jeho buď zahynuli, aneb jako syn jeho, kníže Mikuláš, do zajetí upadli a i kůň jeho pod ním ulehl, on na ustoupení ani nepomysliv, dotíral na nepřítele. Tu celý umdlený, nevládna již ani smysly svými, přepaden jest od několika surových vojáků, kteří hodivše mu provaz na krk, vlekli ho dále; aby odňali mu drahou přilbici, roztloukli ji na jeho hlavě a strhli z těla celé jeho odění."

Tento detail se opakuje v mnoha výpovědích: králi byl z těla serván oděv a nahému mu na krk hodili provaz. Naznačuje se však, že ho však ti vojáci nepoznali - měli ho údajně pokládat za jednoho z pánů. "V tom okamžení přihnal se Bertold Schenk z Emerberku, jeden z náčelníků německého vojska (ten Bertold měl úřad číšníka, jak prozrazuje i jeho příjmení, a s Otakarem se určitě musel setkat), poznal Otakara, jeho hlava obnaženou, jenž poddával se mu do zajetí. Ale nešlechetník ten, radost maje, že může pomstíti bratra kdysi Otakarovým příkazem popraveného, a jiní druhové jeho rakouští, kteří mezitím k tomu se přihodili, povalili krále bezbranného k zemi." Ten údaj je zřejmě pravdivý. Ano, král zemdlený vedrem (byl přece horký srpen), a zřejmě zraněný je sražen s koně. Několik nepřátelských vojáků se ho chápe a s provazem na krku ho vleče stranou. Tady je takřka bezvědomý Přemysl surově obrán o drahocennou výzbroj a výstroj. V tomto okamžiku ho zřejmě zastihuje skupina rakouských pánů, dost možná s oním Bertholdem z Emerberku v čele. Král se jim poddává do zajetí, ale oni, rozvášnění bojem, toho nedbají a panovníka, který byl ještě před dvěma léty i jejich pánem, zuřivě ubíjejí bezpočtem smrtících ran. Není vyloučeno, že první z nich mu zasadil právě Bertold.

Další údaje tom, jak zahynul, se však rozcházejí. Spisovatel Vančura svým básnickým jazykem sděluje, že se to stalo takto: "Je zasažen a padá bezbranný je opět zasažen, omdlévající král bez meče a štítu, zraněný král, jenž padl do zajetí, je proklán oštěpem a mečem, mečem druhým a třetím, oštěpem druhým a třetím, je proklán sedmnácti ranami Je ubodán, jeho zbroj je zloupena. Je ubodán, je smýkán v prachu." Údajný příkaz římského krále Rudolfa: "Ušetřit Přemyslův život!" ten prý přišel pozdě. "Potom rouhali se mrtvému ještě, pekelné posměchy tropíce i s nahým tělem krále hrdiny, před kterýmž nedávno ještě bázní se třásli."

Anton Petter: Porážka českého krále Přemysla Otakara II. římským králem Rudolfem I. Habsburským.

Ne, český král z této bitvy nevyvázl, jak to naznačuje legenda: "Jde mezi lidem hlas, že zmizel mezi vojskem a již se neobjevil..." Nezmizel a nevrátí se jako blanický rytíř. Ale ta legenda kolovala už tenkrát. To byl taky důvod, proč Rudolf dal mrtvolu svého soupeře na třicet týdnů veřejně vystavit ve vídeňském františkánském klášteře. "Balsamována byla a oblečena do roucha brunátného, které dala královna římská Anna." Až na jaře příštího roku bylo Přemyslovo nabalzamované tělo převezeno do Znojma a tam až celých osm let čekalo na důstojný církevní pohřeb, "nesměly se zaň zádušní obřady konat (protože král zemřel v klatbě), ba ani zvony zvoniti. Proto také vrahové jeho ponecháni bez trestu." Teprve když byl klatby zbaven (a to bylo až po osmnácti letech), dostaly se jeho ostatky do svatovítského chrámu v Praze.

Pláč v srdci neusedá:
českého krále, běda,
cti jeho není víc!
Ať všichni smrti klnou:
už jeho ruku plnou
nespatří kynout vstříc.
Och, naříkejme sobě:
král mrtev leží v hrobě!
Jej nikdo nezřel v zlobě
a křesťanstvu v své době
byl záštita a čest

Každá pořádná bitva má ty, kteří běží směrem od nepřítele, a ty, kteří je pronásledují. Po bitvě na Moravském poli však útěk neznamenal pro všechny prchající záchranu. Mnozí z české vojska byli zajati (už tu padlo jméno králova levobočka Mikuláše Opavského), další ztratili život ve vlnách řeky nebo v mokřiskách kolem ní. Byly jich stovky? Nebo tisíce? Rudolf ve zprávě, kterou podával papeži, mluví o dvanácti tisících mrtvých na české straně. Do zajetí se jich dostalo několik tisíc. Do rukou nepřítele padl i celý český tábor a všechny královské poklady.

On pro Kristovy rány
šel často na pohany
a s Kumány se bil..
Jenž lva měl srdce smělé
a dobrotiv byl cele,
ten duši vypustil!
Smrt nad ním zvítězila.
Kde nyní jeho síla,
by sirot zaštítila.
jimž strast se z očí lila?
Hrdina mrtev jest.

"Až budou zníti trouby k poslednímu soudu, až anděl bubeník udeří na svůj nástroj, až pod tou širou nebe bání z širého hrobu vstane krásná jízda, kéž by byl někde nablízku ten starý pěvec, ten starý dobrý čtverák, který psal tento žalozpěv. Kéž by byl někde nablízku a kéž by přijal Přemyslův dík. Do té doby, básníku, měj naši lásku!"

Bitva na Moravském poli patří mezi největší prohry v české historii. Padl v ní i král Přemysl Otakar II.

Byla to úžasná expanze, jaká se povedla českému králi a Českému království v druhé polovině 13. století. Ještě v listopadu 1276 patřil tento stát na mapě Evropy k největším. 

 

Nikdy do té doby neměl takovou rozlohu jako za Přemysla Otakara II. Avšak v prosinci, o pouhý kalendářní měsíc nato se přemyslovské impérium smrklo na původní jádro - zbyly jen Čechy a Morava. A uplynulo dalších jedenadvacet měsíců a král železný a zlatý je mrtev a od Moravského pole se do nitra českého státu valí okupační jednotky.

zdroj: Josef Veselý, Wikipedie

 

Pomník bitvy

Jeskyně - perly naší přírody a jak ta krása v podzemí vzniká?

 

Dnes začíná nový školní rok, vždyť je 1. září a tak přeji všem, kterých se to týká - dobrý start, aby do školy šli s chutí - mnoho úspěchů a také sil na překonání případných překážek. 🎈🌞 Vždyť škola je základ života, jak se říká.