Víte o tom, že v budově olomoucké radnice jsou ke zhlédnutí tři stálé expozice? Nebo znáte radnici jenom zvenku? Prostě, na olomouckou radnici se nechodí jen úředně něco vyřizovat. 😌
1. Expozice orloje
První expozice věnovaná olomouckému orloji se zaměřuje
na šestisetletou historii tohoto unikátního stroje času. Návštěvníkům je
orloj představen jak z hlediska zajímavé ikonografie
a umělecko-řemeslného zpracování. Podoba olomouckého orloje je návštěvníkům představena v různých
etapách jeho vývoje a doplněna originálními předměty ze staršího stroje. Expozice je umístěna ve 2. patře radnice (východní
křídlo).
2. Historie olomoucké radnice
Druhá expozice mapuje historii olomoucké radnice od jejího vybudování
až po současnost. Dodnes je sídlem volené městské samosprávy a jejího
úřadu. Expozice je k vidění v 1. patře radnice naproti pracovně
primátora (východní křídlo).
3. Olomouc v proměnách staletí
Nejnovější expozice nazvaná „Olomouc v proměnách staletí“ se věnuje
historii města Olomouce. Její jádro tvoří věrné kopie historických
listin, které jsou k vidění ve vitrínách v 1. patře v gotické chodbě
podél obřadní síně (severní křídlo). Listiny jsou doplněné textovými
a obrazovými panely, které dále přibližují vývoj města Olomouce.
Expozice jsou volně přístupné veřejnosti v úředních hodinách magistrátu nebo v rámci prohlídky Olomouc v kostce. Ptejte se v Infocentru dole v radnici.
Na Horním náměstí v Olomouci už 603 let stojí radnice. Zažila doby slavné i zlé a bývala symbolem samosprávy měšťanů královského hlavního města Olomouce. Za tu dobu se v ní nahromadilo hodně zajímavého, něco z toho představím na blogu. Psala jsem už o výměně radniční věže (hrotnice) a slunečních hodinách.
Kamenná radnice byla postavena okolo roku 1420, proto nejzajímavější památky pocházejí už z doby
gotiky. Nejviditelnějším příkladem je radniční kaple
sv. Jeronýma, jejíž část zná každý, kdo obešel radnici i zezadu a prohlížel si barokní Caesarovu kašnu. Nádherný arkýř totiž vystupuje z fasády jižní strany
radnice.
Je docela možné, že jste v Olomouci byli a netušíte, že v budově radnice je kaple svatého Jeronýma! Tento světec je patron asketů, teologů, učenců, studentů a žáků, univerzit a vědeckých spolků. Stavebně je ta kaple skutečně perlou, odborníci ji srovnávají s díly vrcholné gotiky na jiných místech Evropy. Kaple,
dokončená zřejmě v roce 1488 a vysvěcená o tři roky později, má netradiční půdorys, daný dodatečným umístěním do již stojící radniční
budovy. Kaple vznikla o
zhruba šedesát let později než celá stavba při zvýšení budovy o druhé patro. Původní vzhled radniční budovy:
Umístěním do staršího půdorysu nemá kaple základ pravidelného
obdélníku s pravoúhlými rohy, jak tomu běžně bývá - její půdorys tvoří
nepravidelný lichoběžník. Systém kleneb proto musel být tomuto
nepravidelnému tvaru uzpůsoben, což si vyžadovalo zkušeného architekta a
velmi dobré propočty.
Každá konzola tam vystupuje ze
zdi v jiném úhlu, přesto je výsledný celek harmonický. Člověk si ani moc neuvědomuje, že stojí v nepravidelném
prostoru. Je to
unikátní použití gotické kroužené klenby, první svého druhu na sever od
Dunaje a první v českých zemích.
Autor stavby kaple není znám, ale musel to být
velmi zkušený stavební mistr, nejspíš příslušník některé ze
stavebních hutí, které tehdy pracovaly v bohatých městech střední a
západní Evropy. Dříve se mluvilo o slavném vrcholně gotickém staviteli Antonu Pilgrimovi, vliv na stavbu prokazatelně měla škola Nicolause Gerhaerta van Leyden. To byl špičkový nizozemský stavitel, který zhruba deset let před stavbou
olomoucké kaple pracoval ve Vídni. Podle kvality práce znalci uvažují o vrcholné gotice, která byla v ještě mnohem
větší míře využita při stavbě věhlasné katedrály ve Štrasburku. V českých zemích té doby nemá olomoucká radniční
kaple obdoby.
Podle některých badatelů na radnici mohly být kaple dvě. Dochovaly se opakované zmínky o kapli sv. Vavřince, ale i
dochovaný svorník gotické klenby s motivem beránka Božího (viz snímek). Dnes je tato
klenba na chodbě prvního patra, nedaleko portálu
kaple sv. Jeronýma. Mohlo jít také o boční oltář v kapli sv. Jeronýma, on totiž sv. Vavřinec byl v určitých historických obdobích "módním světcem".
Čtyři zvířecí chrliče: divoký vepř, kozel, beran a medvěd.
Gotický arkýř na jižní straně radnice.
Devět gotických maskarónů, pod nimi znaky rodu Ze Švábenic. Pro zájemce - kniha:
Portrét stavitele?
Zoomorfní chrliče
Interiér kaple - Svorník s motivem beránka Božího, dnes na chodbě radnice - bývala zde druhá kaple?
Gotické klenby v severní části radnice, slavnostní sál a detail výzdoby - vše z pol. 15. století.
Originály fresek z konce 15. století, objevené v Ostružnické ulici.
Kaple sloužila svému sakrálnímu účelu do roku 1785. V rámci radikálních josefinských reforem byla coby zbytečná svatyně
kaple zrušena. Následně v ní správci města skladovali městské prapory a
registratury, po roce 1836 dokonce sloužila jako dřevník. (A pak, že podobné postupy byly až po r. 1945!) Jako radniční
„kůlna“ a sklad otopu sloužila kaple po několik desetiletí.
Teprve v 70. letech 19. století se to změnilo. Roku 1874
byla z iniciativy starosty Josefa von Engel vyčištěna a byly objeveny i
gotické fresky, na jejichž restaurování si ale tehdy nikdo netroufnul (k
restaurování došlo až roku 1946, a prý se to
moc nepovedlo). Následně byla kaple upravena a využívána jako síň
městského historického muzea, otevřeného roku 1879.
V době oprav kaple byly pořízeny neogotické
vitráže s motivem tří slavných panovníků – Přemysla Otakara II., Rudolfa
Habsburského a Jana Lucemburského. Všichni tři panovníci sehráli
nějakou roli v dějinách Olomouce. Ze tří panovnických postav se dodnes dochoval jen jeden - Rudolf Habsburský, v bočních
oknech kaple jsou už od konce 19. století jen ornamentální motivy. Kam a
proč zmizeli z kaple další dva králové, není známo.
Rudolf I. Habsburský a jeho listina:
Římský král Rudolf I. Habsburský potvrzuje a rozšiřuje městu Olomouci jeho privilegia (1278). Po smrti českého krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 se představitelé města Olomouce dostavili do tábora vítězného římského krále Rudolfa I. Habsburského, aby mu vzdali svůj hold. (Zdroj: Státní okresní archiv Olomouc)
Bytelně zamřížovaná okna do věže.
Detail portálu vstupu do věže.
Strop v jedné z místností věže, kde mohly být uloženy městské cennosti.
Vstup do věže
Kovové dveře a gotický portál, jeden z původních vstupů do věže. Je doloženo, že
právě ve věži uchovávala městská reprezentace nejdůležitější listiny.
Vzhledem k několikanásobnému zajištění vstupu do této místnosti tu kromě listin zde bývalo uloženo i něco cenného -
např. pokladnice s městskou hotovostí.
Archiv v gotické kapli a kaple jako registratura úředních dokumentů.
Po válce zanikla zdejší muzejní expozice a původní sakrální
funkce už vzhledem k novým politickým poměrům nebyla
obnovena. Kaple opět sloužila pracovníkům městského národního výboru
jako skladiště. Po roce 1990 nastala změna. Roku 1991 byla kaple znovu
vysvěcena a v roce 1993 prošla zásahem restaurátorů. Dnes ji mohou vidět
návštěvníci radnice jako doklad vrcholné fáze gotiky, v lednu
se zde koná novoroční bohoslužba, jindy pak 24hodinové čtení bible.
Novogotické úpravy radnice, rok 1902 (zdroj: Státní okresní archiv Olomouc)
Litografie z roku 1857 ukazuje arkýř, zčásti zakrytý kupeckými krámky. (Zdroj: VKOL)
Pohlednice z přelomu 19. a 20. století ukazuje radnici ještě s kupeckými krámky.
Arkýř na snímku z roku 1924 a 1935/Zdroj: Národní památkový ústav
Arkýř na snímcích z r. 1947 a oprava radnice, rok 1950. Zdroj: Národní památkový ústav
Nádherný arkýř kaple byl dlouho z části zakryt přístavbou
krámků, které podél radnice byly až téměř do poloviny 20. století.
Spodní část arkýře s maskaróny nebo s portrétem stavitele
kaple tak nikdo nemohl vidět. Krámky byly zbourány teprve po druhé
světové válce a radniční stěna s arkýřem a malými gotickými okénky tak
byla konečně v letech 1946 až 1947 opravena a odkryta.
Zdroj: tourism.olomouc.eu, stary-olomoucky.rej.cz
Slavomíra Kašpárková – Jan Muk, Stavebně historický
průzkum Olomouc: Radnice, I. etapa. Podrobný výzkum exteriéru, Státní
ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů v Praze, Olomouc, 1975
Marie-Christine Simek: Architektura a kamenosochařská výzdoba radniční kaple sv. Jeronýma v Olomouci, Olomouc 2014
"Až deset tisíc mladých tučňáků císařských uhynulo v
Antarktidě kvůli tomu, že led pod nimi roztál a rozlámal se dřív, než
jim stihlo narůst voděodolné peří potřebné pro to, aby mohli plavat v
oceánu. Podle vědců z britského ústavu pro výzkum Antarktidy (BAS) jde o
předzvěst vývoje, který nastane v budoucnu v souvislosti se změnou
klimatu, uvádí britská stanice BBC. Mladí tučňáci se pravděpodobně utopili nebo umrzli koncem loňského roku
na západě Antarktidy. Očekává se, že do konce tohoto století z podobných
důvodů vymizí víc než 90% kolonií tučňáků císařských: kvůli
stále vyšším teplotám bude u Antarktidy stále méně mořského ledu, který
využívají pro svůj způsob života."
Tak žijí tučňáci v přírodě, ve své domovině. Vyhlídky tam ale nemají příznivé.
Dospělí tučňáci císařští se na mořský led vydávají přibližně v březnu,
kdy se na jižní polokouli blíží zima. Tehdy se odehrávají jejich námluvy a
páření. Ptáci na ledu snesou vejce, sedí na nich, dokud se mláďata
nevylíhnou, a v následujících měsících je krmí. To se děje do doby, než
jsou mladí tučňáci schopni žít samostatně, obvykle v prosinci nebo v
lednu. Vědci vypozorovali, že mořský led se pod mladými tučňáky
rozdrolil už v listopadu, tedy ještě v době, kdy tisícům mladých jedinců
nenarostlo peří, které jim umožňuje plavat v oceánu. Čtyři z pěti
kolonií neměly žádné přírůstky.
Při návštěvě ZOO Schönbrunn jsem tyto tučňáky císařské fotila. Tehdy jsem nevěděla, jaké problémy mají ve své domovině.
Jiným druhem je tučňák Humboldtův:
Je pojmenován po přírodovědci Alexandru von Humboldtovi, který roku 1799 zkoumal Jižní Ameriku. Holá narůžovělá oblast v okolí zobáku plní termoregulační funkci. Toto holé místo je hustě pokryto cévami a tak vyzařují přebytečné teplo v případě přehřátí. Oproti jiným druhům tučňáků hnízdí v tropických podmínkách, kde teplota může dosahovat až 36° C.
Hnízdí podél západního pobřeží Peru a Chile v Jižní Americe, kde bývá chladný a na ryby bohatý Humboldtův proud.
Bylo to 3. února roku 1342 (tedy ještě za života Jana Lucemburského),
kdy jediný pražský most (pojmenován podle královny Judity, manželky
Vladislava II.) vzal za své. Vydržel 170 let.
Ani
on nebyl služebně nejstarší - ještě před ním se ze staroměstského na
malostranský břeh chodilo po dřevěném mostě. Juditin most měl
čtyřiadvacet polokruhových oblouků, rozepjatých mezi mohutnými
šestibokými pilíři. Jeho délka dosahovala pěti set čtrnácti metrů, šířka
byla sedmimetrová. Patřil k těm nejstarším stavbám tohoto druhu ve
střední Evropě a byl vůbec nejstarším u nás. Jak naznačuje kronikář
Beneš Krabice z Weitmile, všechno to zavinilo počasí. Teplý jižní vítr s
deštěm tenkrát po dva dny kvapem likvidoval sníh, popukaly ledy na řece
a pod jejich náporem a také připlaveného dřeva se prolomilo několik
oblouků. Povodeň toho tenkrát poničila víc (vsi, mosty, mlýny), ale za
nejstrašnější se tehdy považovala ztráta "koruny království."
Olejomalba Juditina mostu od Lubomíra Herce
Zdroj: wikimedia commons
"Mohutné
zříceniny, jež z velkého pražského mostu zbyly, jak podivná věc, teď
náporem vltavských proudů přinesly veliké zlo a neštěstí celému kraji;
nářek pronikl vším a nesmírná bolest je v nitru, zašly přečetné dvorce,
jež vzkvétaly pečlivou prací, domy ve vodě pluly, v nich lidský se
ozýval nářek, vinen byl ledový chlad, že nazí bědují zimou..."
Povodeň
zničila i kamenný most na řece Labi v Drážďanech, "zato velmi pevný
most v Roudnici, postavený úspěšně, pevně a krásně ctihodným otcem panem
Janem, dvacátým sedmým biskupem pražským" (byl to Jan IV. z Dražic)
"ten zůstal nepoškozen, ačkoli tam byl větší proud vody a silnější nápor
masy ledových ker." Juditin most byl pokládán za div a chloubu - měřit
se mu mohly jedině podobné stavby v Řezně, Drážďanech a Würzburku. Právě
z Řezna přišla do Prahy stavební huť (nebo aspoň její někteří členové),
aby tady postavili první pražský most. Podle dochovaných ilustrací si
byly velmi podobné (tedy most v Praze a v Řezně). Dokazuje to sloh
románského reliéfu na menší malostranské věži, která je jediným
viditelným pozůstatkem Juditina mostu. Praha se musela po jeho zřícení
několik desetiletí spokojit s jakýmsi dřevěným provizóriem (vlastně to
byla taková lávka). Prostě byly propojeny dřevěné pilíře pobořené
stavby. A mezitím uplynulo patnáct let... "Léta Páně 1357. (dne
9.července) položil pan císař základní neboli první kámen v základu
nového pražského mostu na břehu blízko kláštera svatého Klimenta."
Početí
nového kamenného mostu v Praze známe na den přesně: 9. července roku
1357. "Kamenný" bychom měli psát s velkým "K," protože tak se skutečně
jmenoval. Někdy se mu také říkalo jednoduše Pražský most. Oba názvy mu
zůstaly až do roku 1780, kdy teprve dostal jméno svého zakladatele. Za
stavitele mostu určil Karel IV. Petra Parléře. Měl s ním dobrou
zkušenost. Už před čtyřmi lety se pustil na Hradčanech do chrámu svatého
Víta. Tehdy bylo Parléřovi 23 let, a v době, kdy začal stavět Kamenný
most, dovršil právě 27 let. Do té doby žádný most nestavěl. Bylo tedy od
něj dost troufalé, že si troufl na most přes Vltavu v Praze - a od
Karla také.
V Praze byl tento most druhý, jinak v Českém
království čtvrtý. První kamenný a nyní stržený byl Juditin, druhý se
klenul na Otavou v Písku, třetí přemostil Labe v Roudnici. Parléř měl
značné technické problémy při stavbě nového mostu. Aby odolal přívalům
vod za jarního tání a při povodních, tak jeho základy měly být správně
založeny až devět metrů pod hladinu Vltavy na skalnaté dno. Něco
takového však nebylo v tehdejší době technicky proveditelné. Parléř však
udělal pro stabilitu mostu všechno, co mu tehdejší technika dovolovala.
Proto budoval základy alespoň pod štěrkovým a písčitým dnem - to
znamená dva metry čtyřicet pod úroveň vody na mohutné dřevěné rošty a
kamenné desky. Hodně plánů a nákresů předcházelo, než se Parléř s
dělníky pustili do práce. Ta zrovna rychle nepostupovala - stavitelé
byli hodně závislí na přízni počasí. Dílo znemožňovaly hlavně dlouhé
deště, při kterých stoupala hladina řeky.
"Tesaři připravovali
silné a dlouhé fošny, které byly na konci zašpičatělé. Spouštěli je z
loděk do vody těsně vedle sebe. O kus dál vybudovali ze silných prken
jakýsi plot. Mezi fošnami a prkny se vytvořila mezera. Z ní dělníci
vybrali všechnu vodu, poté navozili jíl a drny a všechno to upěchovali
do mezery. Tak vytvořili jakousi hradbu proti toku vody a mohli stavět
jako na suchu. Kladivy zatloukali fošny do dna, lopatami odhazovali
písek, až narazili na štěrkové, kamenité dno. Špičáky je narušovali a
zaráželi do něho kameny."
Na videu digitální model - Karlův most - Stavba pilíře a klenebního pole ve 14. století
Parléř se musel vyhnout zbytkům Juditina
mostu, které na staroměstské straně trčely z vody, a přitom chtěl
vtipně využít mostecké věže Juditina mostu na straně malostranské.
Postavil proto most do mírného oblouku. Měřil na délku 516 metrů (tedy o
dva metry víc než Juditin), jeho šířka činila 9 a půl metru (oproti
Juditiným sedmi), Vltavu překlenul o metrů výše než byl starý most, a to
při menším množství pilířů (pouze šestnácti), než měl starý most.
Stavba kamenného mostu byla jednou z nejnákladnějších akcí středověké
výstavby Prahy. Přispěla na ni ve sbírkách celá země. Roku 1370 se už po
mostě jezdilo. V korunovačních průvodech českých králů, ale také v
pohřebních. Konaly se na něm rytířské turnaje, prchalo se přes něj před
nepřítelem, tady se odehrávaly války, odboje, revoluce.
Roku 1412
vyvěsil rektor pražské university Jan Hus na obě mostecké věže svůj
protest proti odpustkům. Bojovali tu husité proti královským, most
pamatuje krvavou řež Pasovských. Smrt tu stávala na třetím jižním
pilíři, tedy blíž staroměstskému břehu. Tady stínal hlavy mistr
popravčí. Těla házel do vody. Hlavy dvanácti z českých pánů, sťatých v
roce 1621 na Staroměstském náměstí, byly naraženy na kůl a vystrčeny z
cimbuří staroměstské mostecké věže. Do studené lázně odtud putovali v
koši nebo železné kleci nepoctiví pekaři a živnostníci. Tři měsíce
bránili most universitní studenti proti Švédům v třicetileté válce. A
právě uprostřed mostu byla po míru vestfálském podepsána i mírová dohoda
se Švédy. Na třicetiletou válku most doplatil tím, že mu
rozbombardovali gotickou výzdobu vnitřní strany staroměstské věže. A
jsou tu zase studenti - píše se rok 1848. a na mostě stojí jejich
barikáda proti Windischgrätzovým dělům.
Snad by bylo na místě
zmínit se o tom, že nejenom ta "velká historie" kráčela po tom pražském
mostě. V obou mosteckých věžích bylo vězení pro dlužníky. Rozléhal se
tady i smích, pokřik povozníků, obchodníků, služek, handrkovalo se tu o
clo, a to až do roku 1816. Proclívalo se tu skoro všechno. Celnímu
poplatku podléhalo víno, cín, sukno, chléb, koně na prodej. A taky
nevěsty. Za každou nevěstu, která most přešla, měli celníci právo vybrat
72 haléře, a to byly nějaké peníze. A od voňavých nevěst k něčemu méně
libému: až do roku 1592. bylo celé okolí malostranské věže skládkou
hnoje a odpadků. Přímo na dohled z Pražského hradu.
Kamenné nohy
mostu vícekrát podtrhla zdivočelá voda povodní. Poprvé to bylo při
stavbě mostu, podruhé v roce 1432, kdy po lijácích, které zvedly hladinu
až k pověstné hlavě kamenného Bradáče, strhla voda pět pilířů a
rozlomila most na tři části. Ale už za čtyři roky nato - v říjnu 1436 -
se na něm konal velkolepý rytířský turnaj. V roce 1874, zase při jedné z
povodní, se zřítil do Vltavy prostřední pilíř se strážnicí a všemi
strážnými (od té doby nemá most svoji posádku). Nejhůře a přímo
katastroficky to Karlův most odnesl v roce 1890. Doslova se roztrhl ve
dví, dva pilíře voda pohltila. Při opravě byly ty nové už zakotveny
hluboko do skalního podkladu, a za dva roky zase znovu stál. A stojí
dodnes (navzdory tisícileté povodni v srpnu roku 2002), a to se všemi
svými třiceti vzácnými sochami. Ty už ovšem taky nejsou původní, ale
kopie. Na Karlově mostě se jezdilo vpravo nikoli od roku 1939, ale už v
roce 1759. Platil tu zvláštní dopravní řád. O tom mostě se vyprávějí
pohádky, pověsti a legendy. Nejznámější je snad ta o vajíčkách, která
zpevňovala jeho maltu. Při chemickém rozboru malty byly skutečně
nalezeny organické látky. I když vejce uvařená natvrdo, která údajně
dodali pro stavbu Kamenného mostu experti z Velvar, tak ta tam určitě
nejsou...
Je to ale vůbec ten původní Karlův Kamenný most? Vlastně
není. Povrch pískovcových kvádrů rozrušila kyselina sírová, obsažená v
pražském vzduchu, rozleptala ho sůl, kterou se sypalo proti námrazám.
Chemicky agresivní voda Vltavy doslova rozhlodala jeho základy. Za
posledních 50 let zchátral Karlův most víc než za uplynulá století.
Proto musel Karlův most podstoupit důkladnou léčebnou kůru. Především
byl most otevřen a bylo z něj vyjmuto staré hliněné jádro. (Ono už jej
přece jenom trochu tížilo.) Taky se pečlivě hledal ten správný kámen pro
nové kvádry, a našel se až v Božanově u Jičína a u Pometuje. Přemýšlelo
se, jak kámen opracovávat, až byl nakonec zvolen vzor podle oken domu
vévody Saského. Pořizovala se dláta, která odpovídala nástrojům dávno
mrtvých kameníků, kámen se ručně nejenom tesal, ale i lámal a řezal.
Zatímco na povrchu měl most vypadat naprosto středověce, uvnitř byl
zpevňován ocelovou výztuží a betonovou injektáží.
Původně vyhrál
návrh, aby byl Karlův most pokryt slušivým barevným asfaltem. Pak ale
zvítězil zdravý rozum - povrch mostu pokryla žula. Vedle měkkého,
sametového pískovce by ovšem žula působila hodně stroze, tvrdě. Proto
byl vybrán druh tohoto kamene v jemných tónech šedé a narůžovělé. Začala
dlouhá pouť restaurátorů po českých a moravských lomech. Ten správný
kámen našli až kdesi u Skutče. Velkým problémem byly parapety (tím se
myslí - kamenné zábradlí). Mnohde se uchylovaly až 20 centimetrů od
svislice. A ještě jedna maličkost - opravené parapety nadělaly hodně
starostí bezpečnostním technikům. Jsou totiž dost nízké. Ano, byly
stavěny na míru mužných postav středověku a tehdejší rytíři byli v
průměru asi 150 centimetrů vysocí. Naštěstí jsou parapety dost široké a
tak se most obejde bez přídavného zábradlí. V současné době se Karlův
most chystá na novou léčebnou kůru. A protože i medicínské prostředky
pro staré mosty za pár desítek let notně pokročily kupředu, bude to
terapie úplně jiná, než jakou už zažil.
"K vystavění hradu
Karlštejna dala příčinu myšlenka zvláštní a původní. Karel chtěl na
bezpečném, za umění válečného té doby naprosto nedobytném a přece snadno
přístupném místě uchráněno míti vše, co Čechové chovali v lůně svém
nejdůležitějšího, drahocenného a svatého: zejména korunu a jiné klenoty
říšské, celý korunní archiv a všecky relikvie svaté, které Karel již
sebral anebo ještě sebrati měl, protože ty, které již dříve v Čechách se
nacházely, bez papežova dovolení nesměly z míst svých hýbány býti.
Nařídil tedy stavění onoho hradu, ke kterému dne 10. června 1348 (v jeho
nepřítomnosti) od arcibiskupa Arnošta položen kámen základní, a jež
vedl stavitel dvorský Matyáš z Arrasu."
Všechno, co Karel budoval a
zakládal, tak dělal - zdá se to možná na státníka nepatřičné, ale - s
láskou. Měl rád svoje království. Sám o něm napsal, že "je zahrnujeme
přednostní láskou srdce nad ostatní důstojenství a statky, ať zděděné
nebo šťastně získané." Totéž platilo i o jeho rodném městě: "Praha je
místo našeho narození a vychování, které jsme před převzetím břemene
správy tohoto království milovali v letech dětství a vždy neúnavně
toužíme po vůni jeho mastí." Zřejmě to byly podobné důvody (tedy hlavně
vzpomínky z dětství), které ho vedly, když vybíral staveniště pro
Karlštejn. Nedaleko odtud, na hradě Křivoklátě, totiž strávil skoro
celých prvních sedm let svého smutného dětství, prožitého v Čechách. On
mu asi pobyt na Křivoklátě musel připadat docela příjemný, hlavně když
si jej porovnal s temnou kobkou na Lokti, ve které na toho dvouletého
kluka dopadala jenom trocha světla malým otvorem u stropu. Křivoklát a
Loket byly první hrady, které po svém návratu domů vyplatil ze zástavy.
10. června 1348, tedy ve stejném roce (mohli bychom říct přímo
"superroce," ve kterém Karel založil pražskou universitu i Nové Město
pražské) byl položen základní kámen hradu, který se měl stát hradem
spásy.
Dobové vyobrazení hradu Karlštejn z roku 1591
Zdroj: www.fotohistorie.cz
Ten hrad začal Karel budovat 30 kilometrů jihozápadně od
Prahy na strmém vápencovém ostrohu poblíž řeky Berounky. Arcibiskup
Arnošt z Pardubic položil základní kámen v zastoupení svého přítele
Karla IV., který měl zrovna jakési jednání v Rakousku. Vybral pro něj
strategicky nejdůležitější místo, jaké měl k dispozici: byl to
geometrický střed přibližného čtverce o straně asi dvou set padesáti
kilometrů, který vytvářejí přírodní hranice Čech. "Ten hrad se jmenoval
po Karlovi." A to německy: Karlštejn. Skládá se z vlastního jména - v
německém znění "Karl," a ze slova "stein" - tedy kámen, což ale v zemích
střední Evropy (podobně jako slova -eck a -berg) je jakousi obdobou
výrazu "burg," což znamená hrad. První svůj hrad ale Karel nezaložil
doma, nýbrž ve vzdálené Itálii. Už jsme na něj v Toulkách narazili.
Nachází se v blízkosti města Luccy a jmenuje se Montecarlo. V Českém
království zvěčnil po Karlštejnu svoje jméno ještě několikrát. Tak
nedaleko Sušice stojí hrad Karlsberk, neboli dnešní Kašperk u
Kašperských Hor, na hranicích Čech s Lužicí blízko Žitavy postavil
Karlsfríd a Karlsvald, jeho jméno nesl původně i hrad u Plzně:
Karlskrone neboli Karlova koruna. Karlshaus u Hluboké nad Vltavy se dnes
jmenuje Hrádek a Karlsburk na Moravě, to je dnešní Tepenec, zatímco
Karlík u Dobřichovic, ten už přejmenován nebyl. Zkrátka Karel svým
jménem až neuvěřitelně plýtval. Proč? Protože vědomě pěstoval vlastní
kult. S pýchou až přemrštěnou (možná i nesympatickou) se hlásil ke svým
činům a ke svému dílu. Dlužno říct, že ani jedno ani druhé si
nepřisvojil, ale vykonal. Byl skálopevně přesvědčen, že ho k moci
povolal sám Bůh. Cokoli podnikal, dělo se ve shodě s vůlí nebes. Měl se
za vyvoleného. Věřil ve své mimořádné poslání. (Kupodivu, podobně jsou
postiženi i někteří dnešní státníci a politici. A nemusejí se ani
jmenovat Karel.)
Kdo projektoval Karlštejn, to není známo. Ale
před chvilkou nám tvrdil František Palacký, že to byl "stavitel dvorský
Matyáš z Arrasu." Není to ničím doloženo. Ale je fakt, že to musel být
vynikající stavitel opevnění. Složité uspořádání hradních budov, které
dokonale využívaly skalnatý ostroh, to nemělo v tehdejší Evropě obdoby.
Už rozměry obou věží byly těžko s něčím srovnatelné. Hmotou tisíců tun
kamenných bloků navršených na temeno skály působí dojmem úplné
nedobytnosti - její severní zeď je skoro sedm metrů silná. Na rozdíl od
jiných hradů, které měly jednu, nejvýš dvě kaple, bylo na Karlštejně
kaplí pět. Karlštejn byl vybudován na třech odstupňovaných úrovních.
Nejnižší zaujímaly prostory určené k obývání císaři, císařovně a jejich
družině. Ve druhém stupni byl ve věži zřízen kostel Panny Marie a kaple
svaté Kateřiny, a konečně nejvýše se tyčila hlavní hranolová věž, kde
byla v patře největší sakrální prostora hradu, kaple svatého Kříže,
nejposvátnější místo hradního komplexu.
Ty tři hradní roviny měly
pravděpodobně symbolickou povahu: Světský komplex představoval "obec
pozemšťanů." Druhý stupeň "místo očištění," a třetí a nejvyšší byl v
symbolice kaple svatého Kříže s ostatky světců "nebeským Jeruzalémem."
Na Karlštejně chtěl Karel IV. uschovat ty nejcennější pozemské věci,
podobně jako měl rytíř Artuš se svými rytíři na hradě Grálu střežit
misku s krví Kristovou. On však chtěl využít Karlštejn i jako místo pro
spojení s Bohem. Proto ve Velké věži uložil říšský korunovační poklad:
zlatý obřadní kříž, ozdobený drahokamy a emailem, ve kterém bylo uloženo
kopí, hřeb a část kříže Kristova s křišťálovou schránkou obsahující zub
Jana Křtitele a rámě svaté Anny. Dále k němu patřily dva meče, z toho
jeden z vlastnictví Karla Velikého, zlatá koruna svatého Karla s velkým
drahokamem zvaným Candidus, zlato a pozlacené říšské jablko, stříbrné a
pozlacené říšské žezlo, dva drahocenné prsteny, tři zlaté ostruhy, zlatá
kadidelnice, obřadní roucha, střevíce, rukavice a pozlacená schránka na
ostatky. Císař si zároveň vymyslel velmi přísná pravidla. Mohli bychom říct
jakýsi provozní řád karlštejnské Velké věže.
"Na oslavu a s ní
spojenou úctu k posvátným nástrojům umučení Páně císař stanoví, aby na
oltáři těchto posvátných nástrojů ve větší kapli slavné mše sloužiti
nesměli jiní, leč jen arcibiskupové a biskupové mající právo
pontifikální. A aby posvátnost místa nebyla ničím rušena, zapovídá císař
jednou provždy, aby ve věži hradu Karlštejna, v níž dotčená kaple je
vystavěna, nebo v některé komnatě věže nebylo nikomu dovoleno s nějakou,
byť i zákonitou manželkou spáti nebo lehati." Toto ustanovení se
odvolávala na praxi starozákonních kněží a levitů, kteří se při službě
Hospodinovi rovněž nesměli intimně stýkat s vlastními manželkami.
Jaroslav Vrchlický to v Noci na Karlštejně popletl. Nebylo to tak, že
Karel IV. zakázal jakékoli ženě strávit noc na Karlštejně. Bez ženské
práce nebyl život na královském dvoře vůbec představitelný. Pouze do
Velké věže měly ženy zákaz přístupu, jakož i "lehání a spaní." Byť i se
zákonitými manželi.
"K ozdobení hradu Karlštejna uvnitř císař
nešetřil zlata ni drahého kamení, ale i krásouma, zejména malířství,
hojně muselo přispívati. K manské službě hradu přikázáno drahně osad
nablízku ležících a představeno jemu po dvou purkrabích, jeden z
panského, druhý z rytířského stavu, kteří majíce pod svou stráží také
všecka privilegia zemská, byli nejen králi, ale i stavům zavazováni
přísahou. Takovýmto způsobem zaujímali oni velmi důležité místo ve
státním ústroji českém a vynikali brzy mezi předními úředníky zemskými,
až v roce 1625. všecky poklady karlštejnské přeneseny byly do Prahy, po
čemž hrad sám co statek korunní některým lidem soukromým do zástavy
dáván byl a rychle se blížil pádu svému, který teprve v časech
nejnovějších odvrácen byl. A i podnes ještě rád putovává tam poutník
uměnímilovný, aby křísil srdce i mysl názorem nehojných, ale i tak
poměrně bohatých zbytků uměleckých těch pokladů, které tu kdysi
shromážděny byly."
