Kalendárium z Moravskoslezska: Měsíc červenec

Jako bonus tři události celorepublikového významu:

9. červenec 1357 - Položen základní kámen Karlova mostu.

13. červenec 1908 -  V roce 1908 poprvé závodily na olympijských hrách i ženy – bylo to v Londýně.

23. červenec 1871 - V celé habsburské monarchii byl zaveden metrický systém měr a vah.

Pranostiky:

• Když červenec pěkně hřeje, o Vánocích se zima zaskvěje.
• Nebyl-li červen dostatečně deštivý, dodá vodu až červenec a přidá ještě mnohé bouře. 
• Na Jakuba – kobzolí průba. (zkouška brambor)
  

 Vybrané události za měsíc červenec z Moravskoslezského kraje:

1. červenec 1888

Byla zakoupena Žofinská huť a začleněna do Vítkovických železáren. Ihned byla provedena oprava obou vysokých pecí a současně se začalo se stavbou pece třetí. Do provozu byla dána v roce 1889 a dávala denně asi 120 tun surového železa. První vysoká pec Žofinské huti byla v době své stavby největší vysokou pecí v Rakousku.

3. červenec 1919

Dne 3. července 1919 byl ustaven česko-německý výbor pro řešení problematiky umístění krematoria v Moravské Ostravě. Vzniku pětičlenného výboru předcházela značná vlna odporu hlavně ze strany Farního úřadu v Moravské Ostravě a tedy i církevní hierarchie, která se k pohřbu žehem a obřadům v krematoriích nestavěla kladně. Členové výboru vybrali místo pro budoucí stavbu při dnešní ulici 28. října, u plánovaného třetího vchodu na městský hřbitov. Do vyhlášené veřejné soutěže na zhotovení projektů bylo přihlášeno jen devět návrhů, ze kterých sice porota ocenila tři uchazeče, avšak ani jeden z nich nebyl z důvodu vysoké finanční nákladnosti přijat.

5. červenec 1930

V sobotu 5. července 1930 byl ve Slezské Ostravě v osadě Zvěřina odhalen památník věnovaný spisovateli a žurnalistovi Františku Sokolu -Tůmovi. K jeho zbudování došlo z iniciativy místní dělnické tělocvičné jednoty. Autorem pomníku byl dnes již málo známý sochař Čeněk Palík z Tršic (okres Olomouc). Pomník se nedochoval.

7. červenec 1966

Ostravský podnik Vítkovické stavby oficiálně zahájil stavbu pivovaru v Nošovicích na Frýdecko-Místecku za 118 milionů korun. Vystavěl moderní pivovar s velkou kapacitou soustředěnou na jednom místě, který představoval třetí největší pivovarský podnik v Československu s předpokládanou roční produkcí okolo 900 000 hl. Název nového podniku Radegast byl vybrán ve veřejné soutěži, umístění do Nošovic pak pomohla především blízkost velmi kvalitní vody z řeky Moravky. Nošovický kolos měl zaměstnat 328 lidí. Výroba byla zahájena v prosinci roku 1970.

12. červenec 1855

Zástupci akciové společnosti Severní dráha císaře Ferdinanda podepsali smlouvu s bratry Kleinovými o odprodeji jejich ostravských dolů za více než půl milionu zlatých. Koupi dolů František v Přívoze, Albert a Hubert v Hrušově, včetně veškerého příslušenství, strojů, zásob, kutacích práv a propůjček, schválila valná hromada akcionářů o tři dny dříve. Železniční společnost, provozující zejména páteřní trať mezi Vídní a Krakovem, usilovala o získání vlastních dolů na Ostravsku, aby zajistila přísun kvalitního koksovatelného uhlí pro své parní lokomotivy. V následujícím roce odkoupila také státní doly v Moravské Ostravě, Polské Ostravě a Michálkovicích. Doly Severní dráhy Ferdinandovy patřily později k technicky nejlépe vybaveným v revíru a společnost se stala druhým největším těžířstvem na Ostravsku.

15. červenec 1946

Dne 15. 7. 1946 byl zahájen pravidelný letecký provoz na lince Ostrava – Praha. Z letiště v Ostravě-Hrabůvce vzlétl letoun JU 52 v 6.30 ráno a v 8.10 doletěl do Prahy. Cena letenky tehdy byla 850 korun, zpáteční 1530 korun. Letadlo pojalo 14 cestujících a autobus na letiště odjížděl každý den od kina Kosmos (dnes Akademický filmový klub – kino Vesmír). V následujícím roce měla Ostrava spojení také s Olomoucí, Zlínem, lázněmi Piešťany, o rok později s Brnem. Letiště v Mošnově funguje od roku 1959.

17. červenec 1936

Dne 17. 7. 1936 byla uzavřena smlouva o předání budov měšťanských škol ve Slezské Ostravě na Hranečníku pro účely dislokace 1. praporu 8. slezského pěšího pluku z Místku. Se stavbou škol město Slezská Ostrava započalo na počátku 30. let, avšak hospodářská krize a rostoucí zadluženost města způsobily, že stavba zůstala nedokončená. Tuto situaci se slezskoostravští představitelé snažili řešit jednáním s čs. státem, jež však uzavření dohody podmiňoval dokončením stavby, ke kterému došlo až v roce 1938. Kasárna byla pojmenována Jubilejní kasárna Masarykova a vojenským účelům sloužila do roku 1999.

17. červenec 1792

Představitelé Moravské Ostravy se 17. července 1792 obrátili na zemské gubernium v Brně se žádostí o přiznání již dvou tržních dní ve stejném týdnu (úterý a středa). Ke své žádosti rovněž připojili prosbu o zákaz tzv. svinských trhů konaných v Zámostí (Slezská Ostrava). Žádost byla postavena na skutečnosti, že časté spory mezi handlíři jsou většinou řešeny soudem v Moravské Ostravě. Své tvrzení o překupnictví dobytka a tím i zvyšováním cen zakládají zástupci města množstvím lidí, kterými zvířata projdou rukama, než se z Haliče dostanou na samotný trh. Nově mělo být tržiště zřízeno na nynějším Smetanově náměstí. Zástupci města se nakonec se svou žádostí museli obrátit přímo k císaři Františkovi II., který privilegium k trhu potvrdil v lednu následujícího roku.

19. červenec 1957

Toho dne poranil srnec při sběru malin obyvatele Pustkovce (městská část Ostravy) Antonína Hrabovského, který si vyšel spolu s rodinou do lesa v sousední Plesné (městská část Ostravy). Podle zápisu v obecní kronice Pustkovce jej statný srnec napadl na lesním chodníku, když z houští vyrazil přímo proti němu. Bodl jej parožím a poranil mu tepnu na levém lokti a levý bok. První pomoc zraněnému poskytli členové rodiny a následně byl ošetřen v nemocnici. Podle zjištěných informací byl již dvanáctou obětí nebezpečného srnce.

20. červenec 1945

V pátek 20. července 1945 došlo v odpoledních hodinách v oblasti přednádraží mezi stanicemi v Moravské Ostravě (v Přívoze) a Mariánské Hory k vážnému železničnímu neštěstí. Vykolejil vlak vezoucí obyvatelstvo pro osídlovací akci na Krnovsku.

Lokomotiva vjela na trať, jejíž kolejnice byla poškozena již v průběhu 2. světové války, vlivem teplého počasí se navíc roztáhla a tak sebou strhla i ostatní vagony, z nichž první dva byly úplně zničeny a další těžce poškozeny. Noviny ve svých článcích píší až o 16 mrtvých a 50 raněných osobách. Do městské nemocnice v Moravské Ostravě směřovaly těžké případy, lehce ranění byli pro nedostatečnou kapacitu míst převáženi domů. Cestující směřující do pohraničí pocházeli převážně z obcí na Frenštátsku, Tiché, Janovic a dalších vesnic.

23. červenec 1933

Podle novinového článku deníku České Slovo ohrožoval roj včel na Masarykově náměstí v Moravské Ostravě nejen obyvatele ale také drobné prodejce zeleniny a ovoce na tomto frekventovaném místě. Letním vedrem znavené včelí královně se zalíbilo na květech muškátů, kterými byly osázeny košíky na sloupech lemujících náměstí a její početný roj ji následoval. Díky včasnému zásahu Jana Šuly z Mariánských Hor (městská část Ostravy) nebyl nikdo zraněn. Pohotový koksař za pomoci žebříku a konve s vodou přemístil včelí roj do krabice od bot, kterou vyprosil v obchodním domě Baťa „…a svou kořist si odnesl pak domů a jak prohlásil, daruje včely jednomu ze sousedů, který má prázdný úl“.

24. červenec 1866

Dne 24. července 1866 zavlekli do Moravské Ostravy pruští vojáci onemocnění cholery. Již v průběhu následujícího měsíce ve městě umíralo 4 i 5 občanů za den. Za období tří měsíců podlehlo v Moravské Ostravě a Přívoze nákaze více než 200 osob (včetně 12 rakouských vojáků). Po skončení epidemie bylo zpracováno pravděpodobně městským lékařem Nikodémem Kročkem Poučení pro čtvrtmistra o choleře. Město bylo tehdy rozděleno na 6 obvodů, kdy každý z nich měl určeného čtvrtmistra, který měl za úkol zajišťovat čistotu ulic, údržbu kanálů a stok, dohlížel na prodej nezávadných a čerstvých potravin. Onemocnění cholerou musel bez prodlení hlásit lazebníkovi dr. Kremerovi, který onemocnění léčil, a městskému představenstvu.

27. červenec 1904

Starosta města Moravské Ostravy Gustav Fiedler vydal 27. července 1904 vyhlášku zakazující nošení dlouhých šatů, které na ulicích, náměstích a parcích Moravské Ostravy zviřují prach. Nařízení však působilo velmi rozporuplně, protože tehdejší vedení města bez problémů povolovalo výstavby nových průmyslových objektů i uprostřed obytných částí, jako např. stavbu nových koksových baterií Karoliny, která sama o sobě znečišťovala životní prostředí uprostřed centra města.

28. červenec 1742

V Berlíně byla na základě předběžné dohody z Vratislavi podepsána mírová smlouva mezi Pruskem a Rakouskem, jíž došlo k ukončení tzv. první slezské války. Výsledkem mj. bylo, že habsburská monarchie ztratila rozsáhlá území ve Slezsku, včetně části Opavského knížectví severně od řeky Opavy (dnešní Hlučínsko). Součástí Pruského království, později Německé říše, se tak na dalších takřka 200 let staly i dnešní ostravské městské části Antošovice, Koblov, Petřkovice, Lhotka a Hošťálkovice. Moravská Ostrava se ocitla v těsné blízkosti nově vymezené státní hranice mezi Rakouskem a Pruskem, respektive od roku 1871 sjednoceným Německem, a zároveň tak vzrostl její strategický význam. 

Zdroj: www.ostrava.cz

Toulky českou minulostí: 133. schůzka: Vysoké učení Karlovo

 

Setkáváme se po sté třicáté třetí a to v roce 1348. Ještě před pouhým půldruhým rokem ležel Karel, tehdy římský král a moravský markrabě ve francouzském klášteře Ursicampus vážně raněn, opuštěn a jaksi jen velmi teoreticky vladař dvou říší.

Uplynulo 18 měsíců a v Praze se na královu výzvu sešel v plném lesku "sněm všech zemí českých," a na tom sněmu byla vydána zlatá bula o založení university. "Carolus Dei gratia Romanorum rex semper augustus et Bohemiae rex. Ad perpetuum rei memoriam. Inter desiderabilia cordis nostri, et que cogitationi regali..." "Karel z Boží milosti římský král, povždy rozmnožitel říše a český král. Na věčnou paměť. Mezi tužbami našeho srdce, které královské naše úvahy neustále ovládají, přede všemi vyniká snaha, jak bychom ozdobili naše České království, které obzvláštní náklonností milujeme nad všechny ostatní naše důstojenství a nade všechny ostatní naše statky. Nepřejeme si, aby věrní naši obyvatelé království Českého, kteří po vědění neustále touží, nuceni byli doprošovati se v cizině milodarů vzdělání. Jest naší vůlí, aby nalezli doma, v Království českém stůl prostřený, připravený ukojiti jejich žízeň po vzdělání."

Hlad po vzdělání si museli před rokem 1348. našinci ukojit v Itálii nebo ve Španělsku, ve Francii a Anglii. Čili vlastně na "obvodě" kontinentu. Na ohromném zbývajícím území střední, severní a východní Evropy tehdy neexistovala jediná vysoká škola. To všechno se změnilo dekretem Karla IV. z 7. dubna 1348. Toho dne měl pan král zřejmě napilno, protože podepsal i třináct dalších významných listin, které upravovaly vztahy českého státu k říši a právní poměry uvnitř lucemburských držav. Ale ? jenom tak mezi námi: pražská universita nebyla jedinou, kterou římský a český král založil. Ono zakládání vysokých učení bylo takovým Karlovým koníčkem. Jak někam přijel, už tam zakládal vysokou školu. Kupříkladu ve švýcarské Ženevě. Anebo ve francouzském Orange. Karel má na svědomí i universitu ve Florencii, a také v italské Lucce, a ještě v dalších šesti městech.

Samotná zakládací listina, kterou bylo v Praze zřízeno "studium generale," sama o sobě universitu nevytvořila. O něčem podobném se už jednalo několik let. Dva roky předtím získal arcibiskup Arnošt z Pardubic v Avignonu papežovo svolení. To byl náramně důležitý krok, protože Karel snil o škole, která by zahrnovala studium celé scholastické moudrosti. On totiž chtěl, aby v Praze fungovaly všechny čtyři fakulty: Fakulta svobodných umění (v dnešním slovníku fakulta filosofická), dále lékařská, právnická a teologická. Povolení zejména té poslední (tedy teologické) fakulty znamenalo takový malý zázrak, protože Avignon žárlivě střežil monopol pařížské teologie; a souhlas, aby se obor přednášel i jinde, udělovala papežská kurie opravdu, ale opravdu nerada a výjimečně.

"Rozhodli jsme se (po předcházející zevrubné úvaze), že v této naší pražské metropoli, městě nejlíbeznějším, pro bohatou žírnost svou k tomu nejvhodnějším zřídíme, ustanovíme a obnovíme studium generale." Studium generale znamená obecné učení, jinak: "vysoké učení". Pojem "universita" v Karlově době už znali, jenomže znamenal něco jiného než dnes. Latinský výraz "universitas" je totéž co "obec, společenství," v tomto případě všichni doktoři, mistři (mistři - to byli profesoři) a žáci obecného učení dohromady. "Universitas scholarium" rovná se "obec členů školy." Svědčí o tom i nápis na stříbrném pečetidle pražské university z roku 1348: "Sigillum universitatis scolarium studii Pragensis" neboli: "Pečeť studentské obce pražského učení." Byl to původně jakýsi cech, společný cech mistrů a učedníků. Zakladatelem vysokého učení byl jeden člověk - Karel IV., samozřejmě. Ale zakladatelů university bylo v krátké době na 11 000.

U stolu vědění se u nás hodovalo nikoli od onoho zásadního roku 1348, ale už od loňska (tedy od roku 1347.). První profesoři přišli z řádových učilišť, pražských nižších škol, anebo byli do Prahy povoláni z ciziny. Učilo se v pražských klášterech a v katedrálním chrámu sv.Víta na Pražském hradě. S učebnami byl problém, i když už vysoké učení existovalo. Zpočátku chyběly učebny; vyučovalo se tedy v soukromých bytech mistrů, a hlavně v klášterech, odkud vzešli první učitelé řeholníci, papežskou stolicí povýšení na doktory. "Pan Karel pak vida, že se toto učení znamenitě a chvalně rozšiřuje, daroval universitě židovské domy a zřídil v nich kolej mistrů, aby tam denně přednášeli a disputovali, zřídil pro ně knihovnu a daroval jim dostatek knih nezbytných pro studium. A ti mistři dostatečně zaopatřeni měli kromě stravy, kterou dostávali od studentů, zaručeny dostatečné roční příjmy."

Že by začátky university byly nějak zvlášť bohaté, to se fakt nedá tvrdit. Spíš než bohaté byly dost chudobné. Teprve za čtyři léta po založení se podařilo z výnosu zvláštní daně, kterou král uložil duchovenstvu, zakoupit pro universitu první statky a získat tak alespoň minimální krytí profesorských platů. Arcibiskup Arnošt z Pardubic věnoval se souhlasem svých dvou bratří (pořádek musel být!) část rodových statků ve Hřmeníně a Vazicích, odkud byl vyplácen lektorovi plat víc než 23 kop pražských grošů. Svatovítská kapitula k tomu přidávala pravidelný roční plat deseti kop. Potom byly ještě získány vsi Zlatníky a část Hodkovic, ze kterých se zabezpečovala prebenda lektora teologie. A kupovalo se dál - universita zakoupila vesnice Chudolazy, Zálezly, Borovou a Veselou Lhotu a dvory ve vsi Brocany. Nejbohatším a největším universitním statkem se staly Horní Počernice nedaleko Prahy a sousední Čertousy. Z obou těchto vesnic a ještě z dalších plynuly peníze pro profesorský salár (neboli mzdu). Deset let po založení vysokého učení koupil arcibiskup dům pro studenty artistické fakulty (ten dům se jmenoval U věže a nacházel se u kostela sv. Haštala), předtím zřejmě žili, kde se dalo... nejčastěji byli nastěhováni u svých učitelů. Až celých osmnáct let po zrodu vysokého učení vydal Karel zakládací listinu Carolina, první universitní koleje. Carolinum tehdy sloužilo za útulek dvanácti mistrům svobodných umění a jejich žákům. V koleji se žilo i přednášelo, tady mladí scholárové disputovali se svými profesory o problémech věru odtažitých, ale i o tom, co uvařit k obědu, když kapsa je prázdná...

Pražské vysoké učení zakládal Karel jako instituci jednoznačně českou. Tedy nikoli říšskou nebo dokonce německou, i když německým historikům to asi nikdo nevysvětlí. Jenomže argumenty jsou jasné: Pražská universita byla dotována výhradně z českých prostředků (římská říše nepřispěla ani jediným grošem). Kancléřem byl český arcibiskup. Nezbytným symbolickým ochráncem byl český patron svatý Václav, jehož obraz je na universitní pečeti. Zakládací listinu podepsal Karel jako král český, nikoli římský. Teprve později vydal král v Eisenachu další listinu, tentokrát už jako římský panovník. Dovolával se v něm založení pražského vysokého učení a potvrzoval mu všechny milosti, pocty a svobody, kterých užívala jiná obecná učení: "In quorum omnium testimonium et ad certitudinam pleniorem presentes fieri jussimus et bulla aurea typario nostro. Toho všeho na svědectví a bezpečnější jistotu list tento zhotoviti jsme dali a nařídili, aby přičiněním byla zlatá pečeť, pořízená pečetítkem Našeho Majestátu. Dáno v Praze, Léta Páně 1348., v prvém patnáctiletí, v den sedmý před Idami dubnovými, v království našem roce druhém."

Vedoucí postavení měla na Karlově vysokém učení fakulta teologická. Udržela si je 602 roky až do 18. května 1950, kdy byla z university vyobcována a odstěhována do Litoměřic. Když papež Klement VI. svolil, aby ji Karel v Praze založil, byl to zvláštní projev přízně vůči svému bývalému žáku. Avignonští papeži jinak žárlivě hlídali, aby pařížská Sorbonna nepřišla o svůj monopol. Jestli měla Praha držet krok s pařížskou a jinými teologickými fakultami v západní Evropě, tak pro ni musel panovník opatřit způsobilý profesorský sbor, a to nebyla zrovna malá starost. "Protože si slavný pan Karel, český a římský král, přál, aby řečené obecné učení mělo dobré a šťastné výsledky, povolal a svým listem nařídil přivolat mistry a doktory z různých učení jiných zemí a řádně a milostivě se o ně postaral, aby za svou práci měli potřeby tohoto života a štědré zaopatření." Říká kronikář František Pražský.

Král Karel poslal do Bologni v této věci i zvláštní list: "Ctihodní nejdražší přátelé! Poněvadž obecné učení zřízené v našem slavném městě Pražském jest od Boha daná nová štěpnice, rádi a z duše bychom viděli její větve a milé odnože se rozpínati, aby to, co bylo započato v době naší vlády, bylo rozšířeno a uzavřeno prospěchem. Proto naléhavě žádáme a vybízíme, abyste ráčili určiti z vašeho lůna jisté způsobilé osoby, které by v našem Pražském městě pro slávu našeho učení a s pomocí Boží jako mistři přednášeli, aby se naše universita těšila týmž úspěchům, jakými se honosí učení pařížské a oxfordské, zvláště když je to naše pražské učení obdařeno výsadou, že se tam může konati všechno, co je kterýmkoli jiným učením propůjčeno."

Naštěstí nemusel hledat jenom venku - ony už tehdy existovaly školy v českých klášterech, a nejkvalitnější z nich byla u dominikánů: Jejich lektor Jan Moravec byl taky jako první vybrán profesorem nové fakulty. Protože ještě neměl doktorát, požádal Karel IV., aby mohl Jana Moravce promovat na mistra teologie. Karlova suplika obsahuje cenné údaje o dosavadní Janově akademické dráze - studoval v Paříži, v Oxfordu a na jiných školách a v Praze působil pět let. Je pravděpodobně autorem českého zpracování díla Život Krista Pána a staročeského Pasionálu. Kvalitní pedagogy našel Karel i u minoritů: Od nich byl za profesora vybrán lektor Albert Bludův. Pocházel z panského rodu, pravděpodobně moravského, studoval v cizině, taky v Paříži. I jeho povýšil papež na žádost Karlovu na doktora. (Zachovala se o něm zpráva, že v disputaci konané na Pražském hradě prohlásil, že do dvaceti let má přijít Antikrist. V teologii byl kapacita. Jako matematik... poněkud slabší.)

A třetí zdroj budoucího profesorského sboru Karlovy university: augustiniáni. A mezi nimi Mikuláš z Loun. Také on studoval na zahraničních učeních, byl představeným bavorské provincie tohoto řádu a vrchol jeho kariéry znamenal úřad světícího biskupa řezenského. Mikuláš byl ve velmi přátelském styku s panovníkem. Ještě před založením university přednesl dvě slavnostní řeči před nastolením Arnošta arcibiskupem a před korunovací Karla králem. "Bylo pak pět mistrů teologie, z nichž jeden kázal a četl v Kostele pražském. Jemu ctihodný otec a pán, pan Arnošt, první arcibiskup pražský obstaral důstojné a hojné zaopatření. Ostatní mistři četli svatou teologii v klášterech svého řádu." Podle tvrzení kronikáře Františka Pražského bylo prvních profesorů teologie v Praze pět. Zbývají tedy ještě dva, ale ty už se nám asi nepodaří určit.

Na teologické fakultě bylo studium ze všech fakult nejsložitější, nejnáročnější a hlavně - nekonečně dlouhé. Na získání teologického bakalářského gradu neboli hodnosti čekal posluchač šest let. K doktorátu teologie se propracoval nejdříve za dalších šest roků. Vydržel to někdo? Málokdo. Pokud je známo, tak za prvních 50 let existence university absolvovali celou teologii jenom tři Češi.

Fakulta svobodných umění - tedy obdoba dnešní filosofické fakulty - byla jakousi přípravkou ke studiu na oborech ostatních. Říkalo se jí také "artistická," ale se žongléry ani jinými komedianty nic společného neměla. Vznikla ze zanedbané školy při týnské faře. Karel ji svěřil do péče lékaři svého otce, krále Jana (ten se jmenoval Mistr Walter), "aby zde netoliko četl vyučoval lékařství, fyziku a jakékoli jiné umění, ale i vykonával všechny akty spjaté s výcvikem k mistrovskému titulu." Výuka svobodných umění se konala v poněkud v tísnivém prostoru týnského hřbitova. Vhodnější sídlo získali artisté až za deset let nato - výstavný dům se zahradou poblíž klášterů svatého Františka a blahoslavené Anežky na Starém Městě pražském. Teprve však založení koleje v domě Žida Lazara jim zajistilo důstojné útočiště. Když začal posluchač studovat na fakultě svobodných umění, tak se asi po půldruhém roce stal bakalářem. Jeho povinností bylo studovat dál, k mistrovskému gradu a současně konat přednášky v určených lehčích disciplínách, to znamená diktovat studentům základní texty. (Čili cosi jako pomocná vědecká síla.) Po dalších asi třech letech mohl bakalář dosáhnout hodnosti magistra a přehodit přes svůj bakalářsky zřasený plášť ještě krátkou kožešinou pelerínu. Napříště měl právo (a zpravidla i povinnost) přednášet (říkalo se tomu "číst") bez jakéhokoli omezení. Vysokoškolská studia byla dost nákladná. Čtyři léta na artistické fakultě přišla nejméně na 24 kop grošů. Tedy 1440 grošů. Bylo to moc. nebo málo? Tehdejší nádeník si tolik peněz vydělal za pět až šest let usilovné práce...

Třetí fakultou byla práva. "Učená práva." Byla dvě - jedno římské a druhé kanonické. V zakládací listině se však mluví pouze o kanonickém právu. Však taky o tento druh práva měli studenti hlavní zájem - oni se potřebovali vzdělat v právu církve, protože v církevní hierarchii doufali udělat kariéru a také se hmotně zabezpečit. Římské právo bylo jenom jakési doplňující studium pro lepší proniknutí do práva církevního. "Pro učení právu kanonickému povolán byl doktor práv z Bononie (to znamená z Bologni), jiným učitelem téže třídy byl Mistr Štěpán, arcibiskupův kancléř," dozvídáme se od Františka Palackého. Ani založení pražské university neznamenalo konec studijní turistiky Čechů do zahraničí; na druhé straně však možnost studia v Praze přinášela i zvýšení počtu domácích uchazečů a taky příliv studentů, hlavně ze severských zemí, z Němec, Uher, Polska nebo Rakouska. To všichni dávali přednost Praze. Byla totiž blíž než vzdálená Itálie nebo Francie, a pak: platilo tu něco, co platí i dnes. Tážete se, co platilo tehdy i dnes? Že u nás bylo a je pro cizince levněji. Už v nejstarších dobách jsou zprávy o tom, že se právníci neměli s ostatními fakultami rádi. Důvod? Zatímco kupříkladu takové artisté (zopakujme si: byli to studenti fakulty tzv. svobodných umění) byli většinou mladí lidé, na právech byli zapsáni posluchači daleko zralejší. často to byli už nositelé církevních hodností, a poněkud zámožnější. Mnohdy velice zámožnější. Nositelé takových zakulacených pytlíků se neradi podřizovali stejnému systému kázně a rovnému obsahu práv, jaký měli i posluchači nejnižší fakulty artistické. Však ještě za Karlova života právníci z vysokého učení vystoupili a založili samostatnou universitu.

Zbývá nám ještě poslední fakulta. Poslední v pořadí, nikoli svým významem. Fakulta lékařská. V Praze se přednášky konaly podobně jako na jiných fakultách nejprve v bytech profesorů, slavnostní zasedání v některém kostele. První kolej dostali medici darem od Karla IV. v domě v Kaprově ulici. První známou osobností lékařské fakulty byl mistr Walter. Ten už učil i na fakultě svobodných umění. Walter léčil krále Jana i jeho syna Karla. Mistr Havel ze Strahova kromě lékařství vynikl i v astronomii a matematice. Sepsal pro Karla IV. latinskou životosprávu. Co pan Havel panu králi radil? Nic jiného než dnešní doktoři. Střídmost v jídle a pití a co nejméně stressových situací. (Jestli to nakonec dnešní lékaři od starého mistra Havla nakonec neopisují...) Ve druhém spisku, věnovaném panovníkovi, popisuje doktor Havel ochranu proti moru. Pojednal i nauku o moči a o vodách. O těch vodách se to zachovalo dokonce i v české verzi. Pan Havel ze Strahova se zasloužil i o založení Nového Města pražského. Údajně panovníka přesvědčil, aby dal při výběru místa přednost argumentům zdravotně hygienickým. Doporučil mu, aby zvolil snadnější přístup k vodě mezi Starým Městem a Vyšehradem oproti původně navrhované Letné. Mistr Havel formuloval i některé další hygienické zásahy, například zakládání zahrad a prostorných přímých ulic nutných pro řádné provětrávání města. Nemenším věhlasem se mohl chlubit Mistr Albík z Uničova. Patřil svého času k předním evropským medicínským kapacitám. Na rozdíl od svých kolegů se Albík nerozptyloval astronomií, matematikou a botanikou a všechny síly věnoval medicíně. Jeho specialitou bylo revma a dna (však se s ním ještě sejdeme.)

Dala se srovnat úroveň jednotlivých fakult Vysokého učení Karlova? Byla dost rozdílná. V cizině měla nejvyšší kurs teologie, stále více se oceňovala fakulta svobodných umění, poněkud hůř na tom byli právníci, a popelkou byla medicína. Na jakém oboru bylo nejvíc studentů? Na tom nejsnazším. Tedy na svobodných uměních. Roku 1385 se na této fakultě konaly 234 bakalářské zkoušky. Ze statistik jiných středověkých universit je možné odvodit, že bakalářské hodnosti dosahoval každý čtvrtý posluchač. To by znamenalo, že počet posluchačů fakulty svobodných umění dosahoval tisícovky! Koncem 14. století přednášelo na pražské universitě přibližně 50 řádných profesorů a nejméně 200 dalších učitelů, z toho 40 až 80 Čechů. "Ti, kdo nadáni jsou vrozeným vnějším důvtipem, stanou se vzdělaní i věděním knižním. Nadále tedy nikdo už nebude nucen za věděním světa kraje obcházeti a u cizích národů o vědomosti žebrati. Nikomu toho třeba, ba za zbytečné to bude mníti a naopak za čest bude sobě považovati, že může jiné lidi z ciziny k nám do Českého království zváti k účasti na lahodnosti a vůni stolu vědění." (Citovali jsme ze zakládací listiny Karlova vysokého učení.) 

Zdroj: Josef Veselý

Jak se měly děti následníka trůnu po atentátu?

 

Zrovna na blog dávám sérii článků k návštěvě Vídně a zámku Schönbrunn, letního sídla císařské rodiny. Dnes vzpomínaný Habsburk se nástupu na trůn nedožil. Skutečnost, když se někdo narodí do rodiny následníka trůnu, nemusí být žádná "výhra". Pravděpodobně osudy tří dětí jsou málo známé, zato jejich rodiče vstoupili do dějin. 

Sarajevský atentát byl záminkou pro rozpoutání Velké války, všichni ji znají pod názvem První světová válka. Tento válečný konflikt začal přesně  měsíc po atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu -  arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este v Sarajevu dne 28. června 1914. O tom jsem už psala ZDE. 

Historické fotografie stručněji připomenou celou událost: 

 

 Žofie Chotková kvůli svému nižšímu původu dosud nesměla Ferdinanda doprovázet na oficiální akce, cesta do Sarajeva byla její první misí. Bohužel i poslední.

 

 

Arcivévoda a Žofie Chotková přijeli do Sarajeva vlakem, pak nastoupili do otevřeného vozu. Následoval šok pro celou Evropu: 

Výstřely z pistole Gavrila Principa, které 28. června 1914 ukončily jejich životy, se staly záminkou pro rozpoutání války. Rakousko-Uhersko ji vyhlásilo Srbsku měsíc po atentátu, o pár dní později se do ní zapojilo Rusko, Francie či Německo.

Měla to být velká sláva, tak to skončilo - mrtvá těla obou manželů (byli manželé necelých 14 let) byla uložena do rakví. Dole jeden z prvních novinových článků oznamující atentát. 

Změna režimu nepřináší jen radost. Mezi lidmi to tak chodí - chtějí se vypořádat s minulostí. Kolik příkladů bychom mohli uvést. Jedni jsou na koni a ti poražení se ocitnou "na okraji společnosti". Vítěz je jeden a ten se neptá. Myslí, že činí správně a pak se ukáže, že vlastně opakuje chyby, jen v jiných souvislostech. Dějiny se v podstatě opakují, jen ti "protagonisté" jsou jiní. Ale také se říká: Každý chvilku tahá pilku.

Chci připomenout něco, o čem se téměř neví. Když se rozpadlo Rakousko-Uhersko, vznikla Československá republika a někteří lidé byli novému státu "nepohodlní".  To nebylo jen tehdy, to je v každé době. Mezi takové patřily i děti arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a Žofie Chotkové, vévodkyně z Hohenbergu. I když tito potomci vůbec neměli nárok na habsburský trůn, byli, i přes svůj věk, příliš spjati se starým režimem a přišli o svůj dosavadní domov.

Už jejich narození byl přitom malý zázrak, neboť Žofie Chotková byla pro následníka trůnu Františka Ferdinanda nevěstou příliš nízkého postavení, a tudíž naprosto nevhodná. Následník trůnu přesto trval na tom, že uzavře morganatický sňatek - i za cenu, že to jeho děti vyloučí z následnictví a nebudou formálně ani součástí rodu Habsburků. Ale kdo se po takové pravdě pídil, koho to zajímalo?

Jak je ten život a štěstí vrtkavé. Třeba d'Este v 90. letech 19. století bojoval s tuberkulózou, která v té době znamenala prakticky rozsudek smrti. Přesto, že na nemoc nebyly léky,  nakonec zákeřnou nemoc porazil. Takže se vlastně atentátu ani nemusel dožít. Jak se říká: Kdo má být oběšen, ten se neutopí.

Zdálo se, že při tomto páru stojí štěstí - 1. července 1900 se na zámku v Zákupech konala vyvzdorovaná svatba. Rok nato v komnatách zámku Konopiště přišla na svět dcerka Žofie, v září 1902 Maximilian a v květnu 1904 nejmladší Ernst. V listopadu 1908 se narodilo ještě jedno dítě, chlapec, který však brzy zemřel. 

Poklidným rokům na Konopišti, kdy prý rodiče vychovávali své potomky bez obvyklých habsburských oficialit, učinil konec sarajevský atentát. Žofie i oba chlapci jsou tak občas nazýváni "prvními sirotky" začínajícího konfliktu a šok, který utrpěli, byl určitě obrovský. Děti si vzala do péče teta z matčiny strany a jejich poručníkem se stal Jaroslav Thun-Hohenstein. V roce 1917 také obdržely dědičný titul vévodů. 

 

O osudech těchto tří dětí (foto z období těsně před atentátem) pojednávají další řádky.

Po vzniku Československa přišli Žofie i oba chlapci o rodinné majetky na Konopišti i v Chlumu u Třeboně. A to přesto, že k Habsburkům formálně nepatřili. Ze svého dosavadního domova mohli odejít pouze s minimem věcí a zůstal jim jen majetek v Rakousku, kde stáli mimo habsburskou rodinu. Oba bratři tam také odešli, Žofie zůstala v Československu. V září 1920 se v Děčíně provdala za hraběte Friedricha Nostice-Rienecka a později porodila čtyři děti - Erweina, Franze, Aloise a Žofii.

Konopiště však z jejich života úplně nezmizelo. I když na zámku nemohli žít, s některými lidmi z bývalého personálu si psali.

Bratři byli v koncentráku

Chlapci Maximilian a Ernst začali v Rakousku znovu - s tím, co jim tam zbylo. Absolvovali vysokou školu a zůstali přesvědčenými monarchisty. Max se stal právníkem, spravoval rodinné dědictví a byl v úzkém kontaktu s Ottou Habsburským, synem posledního rakouského císaře Karla I. V roce 1926 se také oženil a s manželkou Elisabeth měli šest synů. Ernst vystudoval lesnictví a v půli 30. let si vzal Marii Thérése Woodovou (na snímku). Narodili se jim dva chlapci. 

 

Oba bratři vystupovali proti anšlusu Rakouska v březnu 1938 i proti Hitlerovi - a oba skončili v koncentračním táboře v Dachau, kde je nasadili na čištění latrín. Podle svědectví jejich spoluvězně a pozdějšího poválečného rakouského kancléře Leopolda Figla prý udržovali s ostatními spoluvězni slušné a přátelské vztahy. Nacisté jim také vyvlastnili rodinný majetek.

Zatímco Maxe propustili v roce 1940, Ernst byl později převezen do Buchenwaldu a vězněn až do roku 1943. Válka tragicky postihla i jejich sestru: rodina se hlásila k německé národnosti, dva nejstarší Žofiini synové bojovali v řadách wehrmachtu a z války už se nevrátili. Zatímco druhorozený Franz padl na východní frontě, Erwein zahynul koncem 40. let v sovětském zajetí.

Poválečné osudy

Válku dlouho nepřežil ani Ernst. Z koncentráku se vrátil s podlomeným zdravím a zemřel roku 1954 v pouhých devětačtyřiceti letech. Zdravotní problémy trápily také Maximiliana. Ten se stal po válce dvakrát starostou dolnorakouského Artstettenu a působil jako prostředník v jednání Otty Habsburského s rakouskou vládou. I on však zemřel předčasně v devětapadesáti letech. Oba bratři leží v hrobce v kostele zámku v Artstettenu po boku svých rodičů. 

 

Žofie v mládí

Jediná Žofie prožila dlouhý život. V roce 1946 si s rodinou požádala o vystěhování z Československa a nový domov našli též v Rakousku. Žili poklidně, v roce 1973 ovdověla a počátkem 80. let se po více než 60 letech znovu podívala na Konopiště.

Žofie zemřela 27. října 1990 v Thannhausenu. Pochovali ji ve Weizu, kde má hrob i její manžel. Zámecká expozice na Konopišti její rodinu připomíná dodnes. A já se domnívám, že i v době letních dovolených je dobré si výročí 28. července 1914 připomenout. 

Zdroj: zpravy.tiscali.cz

Což takhle dát si salát?

 

Mám na mysli salát zeleninový, který v létě zasytí. Někdo použije i suroviny z vlastní zahrádky. Saláty dobře  chutnají v letních dnech a s kouskem pečiva to může být i odlehčená večeře. Množství surovin je jen orientační, záleží na počtu strávníků i na tom, kterou zeleninu máme rádi a v danou chvíli je k dispozici. Uvedené recepty slouží spíše pro inspiraci, jako nápad.

 

Suroviny:

1 malá salátová okurka

3 papriky (můžeme kombinovat barvy – zelená, žlutá, červená)

asi 10 cherry rajčátek

2 kyselejší jablka

1 cibule

100 g sýra gouda

1 kelímek bílého jogurtu – 200 ml

citrónová šťáva

na špičku nože cukru

sůl

Postup:

1. Rajčátka nakrájíme na půlky, papriky na proužky, okurku na kolečka a cibuli nadrobno.
2. Sýr a oloupaná jablka nastrouháme nahrubo a zlehka vmícháme do zeleniny.
3. Zakápneme citronem, mírně osolíme a promícháme s jogurtem, chuť můžeme doladit špetičkou cukru. Necháme chvíli proležet v chladu.
   

    

   Zeleninový salát s těstovinami

    

    

   Suroviny na 4 porce:
   
   1 kg těstovin (vruty, kolínka)
   1 plechovka sterilovaného hrášku
   1 plechovka kukuřice
   1 salátová okurka
   1 červená kapie
   25 dkg šunky nebo kuřecích prsou od oběda
   1 bílý jogurt
   1 malá majolka (může být a nemusí)
   sůl a pepř

   Postup:
   

   Okurku a kapii nakrájíme na kostičky, maso na nudličky. Vruty uvaříme ve slané vodě, necháme vychladnout. Přidáme maso, obsah plechovek bez láku a pokrájenou zeleninu. Smícháme s jogurtem (a případně s majolkou).
   Necháme v lednici odležet. 

Rýžový salát se zeleninou 

 

 

200 g uvařené rýže

100 g sterilované kukuřice 

1 menší pórek

1-2 natvrdo uvařená vejce 

1 kapie

 

Zálivka: 

2-3 lžíce zakysané smetany

sůl

špetka cukru

citrónová šťáva

pažitka nebo cibulová nať na drobno

1. Vychladlou sypkou rýži zlehka promícháme s kukuřicí bez nálevu, pórkem pokrájeným na tenká kolečka, plátky vajec a kapií nakrájenou na nudličky.
   
    Zdroj: https://nejlepsi-recept.cz/rizoto/ryzovy-salat-se-zeleninou
   rýžový salát se zeleninou: 200 g uvařené rýže 100 g sterilované kukuřice 1 menší pórek 1 - 2 natvrdo uvařená vejce 1 kapie Zálivka: 2 - 3 lžíce zakysané smetany light sůl špetka cukru citronová šťáva pažitka nebo cibulová nať
   
    Zdroj: https://nejlepsi-recept.cz/rizoto/ryzovy-salat-se-zeleninou
   Ingredience na rýžový salát se zeleninou: 200 g uvařené rýže 100 g sterilované kukuřice 1 menší pórek 1 - 2 natvrdo uvařená vejce 1 kapie Zálivka: 2 - 3 lžíce zakysané smetany light sůl špetka cukru citronová šťáva pažitka nebo cibulová nať Příprava rýžového salátu se zeleninou: 1. Vychladlou sypkou rýži zlehka promícháme s kukuřicí bez nálevu, pórkem pokrájeným na tenká kolečka, plátky vajec a kapií nakrájenou na nudličky. 2. Vše zalijeme dobře ochucenou zálivkou a znovu zlehka promícháme. Salát necháme v chladnu odležet a podáváme s celozrnným pečivem.
   
    Zdroj: https://nejlepsi-recept.cz/rizoto/ryzovy-salat-se-zeleninou
   Ingredience na rýžový salát se zeleninou: 200 g uvařené rýže 100 g sterilované kukuřice 1 menší pórek 1 - 2 natvrdo uvařená vejce 1 kapie Zálivka: 2 - 3 lžíce zakysané smetany light sůl špetka cukru citronová šťáva pažitka nebo cibulová nať Příprava rýžového salátu se zeleninou: 1. Vychladlou sypkou rýži zlehka promícháme s kukuřicí bez nálevu, pórkem pokrájeným na tenká kolečka, plátky vajec a kapií nakrájenou na nudličky. 2. Vše zalijeme dobře ochucenou zálivkou a znovu zlehka promícháme. Salát necháme v chladnu odležet a podáváme s celozrnným pečivem.
   
    Zdroj: https://nejlepsi-recept.cz/rizoto/ryzovy-salat-se-zeleninou
   Vychladlou sypkou rýži zlehka promícháme s kukuřicí bez nálevu, s pórkem pokrájeným na tenká kolečka, plátky vajec a kapií na drobné nudličky. 
2. Vše zalijeme dobře ochucenou zálivkou a lehce promícháme. Salát necháme odležet v chladnu a můžeme podávat i s celozrnným pečivem.  

Zdroj: nejlepsi-recept.cz, brno.rozhlas.cz

Výlet do Vídně: Zámek Schönbrunn

 

Tento příspěvek je pokračováním našeho výletu do Vídně. 

Schönbrunn je nejznámější zámek v Rakousku patrně proto, že je bývalým letním sídlem císařské habsburské rodiny. Návštěvník si uvědomuje, že je na místě, kde např. žila Marie Terezie se svou početnou rodinou. Z vladařů je asi nejznámější dvojice František Josef I. a Sissi - také díky knihám a filmům. Franz Josef se na zámku narodil, v posledních letech tu trvale pobýval a pak po 68 letech své vlády na zámku i zemřel. Sissi se po parku jistě mnohokrát procházela a možná jí poskytoval únik z reality. Třeba se tam projížděla na koni, když byla tak dobrá jezdkyně. Toto habsburské sídlo získalo svůj název podle krásného pramene (Schöner Brunnen) objeveného na tomto místě. Podle legendy se praví, že každý, kdo se z pramene napije, zkrásní. 😜 Těch legend tu bude asi více, jiná vypravuje o císaři Matyášovi, který prý narazil při lovecké vyjížďce na pramen, který ho tak okouzlil, až vykřikl: „Welchʼ schöner Brunnʼ!“ Jestli to tak skutečně bylo (nebo nějak podobně), asi nezjistíme, ale pramen můžeme  vidět v parku a vypadá takto:

Do Vídně jsem jeden čas jezdila dost často, nejčastější byly předvánoční zájezdy na trhy před vídeňskou radnicí. Vždy se také prošlo město, takže ty hlavní památky jsme poznali. Druhým místem, kam se pak zajelo, byl Schönbrunn. Celý ten prostor před zámkem bývá v adventní době vánočně vyzdoben, stánků s vánočním zbožím je tam nepočítaně. Pobyt byl vždy načasován na odpoledne, kdy se v krátkých prosincových dnech už stmívá, aby vyniklo krásné vánoční osvětlení. Když k tomu na balkóně živá hudba hraje známé vánoční melodie a vy se procházíte s hrnkem horkého punče v ruce, vánoční nálada vás skvěle pohltí a nějaký čas doznívá i po návratu domů. Bylo těch vánočních zájezdů hodně, odhaduji tak 8-10, ale nejvíc si pamatuji, jak jsem využila možnosti jít na prohlídku zámku Schönbrunn, tehdy už nabízeli zkrácený okruh. Tento kratší okruh si můžete zvolit i dnes. Jmenuje se Imperial Tour a projdete 22 místnostmi, hlavně je to spojeno s Františkem Josefem I. a místy, kde pobýval na zámku. Delší okruh pod názvem Grand Tour obsahuje celou trasu Imperial Tour + dalších 18 místností, mezi nimiž jsou některé z nejkrásnějších komnat spojených s Marií Terezií. 

Do letoška jsem tedy měla fotky jen zimní, což sice má své kouzlo, ale dál do parku se nešlo, po pravdě na to nebyl ani čas. Možná je trochu zvláštní v horkém červenci vzpomínat na zimní návštěvy zámku, ale až letos jsem měla možnost navštívit tato místa téměř v letním dni, projít si park a prohlédnout si objekty, které představím v příštích příspěvcích. 

Velkolepý zámek Schönbrunn byl vybudován několik kilometrů od centra Vídně. Trochu mi to připomíná Versailles, i když ty zahrady u Paříže jsou mnohem větší a bezpochyby i zdobnější. Schloss Schönbrunn byl postaven počátkem 18. století v krásném prostředí podobném parku. Možná i blízké Alpy mají tam na to "povětří" vliv. Když se něco staví, musíte mít pozemek, to platí dnes a platilo i v minulosti. Celé toto rozlehlé území bylo ve vlastnictví rodu Habsburků a začalo to tím, že v roce 1642 (ke konci třicetileté války) tam nechala manželka císaře Ferdinanda II. postavit letohrádek. Ten byl pojmenován Schönbrunn - Krásná studánka. Po slavné porážce Turků v roce 1683 (i když v dnešní době nevím, jestli se tato událost stále vyzvedává) pověřil císař Leopold I. vybudovat císařský palác na místě tehdejšího Klatterburského paláce.

 

Zámek v roce 1672

 

Přestavba byla v kompetenci Marie Terezie. Stavba byla vedena podle architektonického návrhu Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Rozlehlá rezidence byla inspirována tou, kterou měli francouzští králové ve Versailles poblíž Paříže. Podle původních plánů měl být dokonce Schönbrunn výstavnější než Versailles, jenže Marie Terezie měla v době válek o rakouské dědictví jiné potřeby a starosti. O tom se dočtete i v článcích o Olomouci. Tak došlo k tomu, že původní plány realizoval její dvorní architekt Nicolo Pacassi v omezeném měřítku. I tak vznikla rozhodně pozoruhodná a velkolepá stavba, však celý komplex čítá 1441 pokojů, k tomu patří i 200 kuchyní.

Také v případě Schönbrunnu se mluví o těžkém poškození za druhé světové válce. V následujících poválečných letech byl celý prostor rekonstruován a v roce 1952 to bylo dokončeno. Zkrátka, zámkem neprocházeli jen vládcové a návštěvy, tudy šly i dějiny. V Modrém čínském salónu podepsal v roce 1918 císař Karel I. svoji abdikaci, což znamenalo konec monarchie. 

 

Bránou se dostáváme na velké nádvoří a před námi je severní průčelí, kde je hlavní vchod do zámku.

 

Pokračování

Blanka z Valois: První manželka Karla IV. byla vlastně Markéta

 

Dnes se pokusím představit ženu, časově od nás velmi vzdálenou. O to je to nesnadnější, nejsou svědci, kteří ji zažili, chybí fotografie. Ale jako manželku Karla IV. ji znají snad všichni. Vzpomínám na školu - i ti, co byli na "děják dutí", bylo jim to šum a fuk, přesto čtyři manželky Karla IV. dovedli vyjmenovat a měli aspoň "čtverec". 😉

Ano, ten nadpis je správně. Samotný Karel IV. byl také za mlada "Vašík", křtěný byl jako Václav. To je asi známo. Blanka se narodila jako Marguerite, protože byla Francouzka. Česky je to Markéta, ale odjakživa se jí pro její vzhled říkalo Blanche nebo později Blanka. Žádný snědý typ. Byla to prý půvabná, něžná blondýnka bledé pleti a subtilní postavy. No, v tak útlém věku ani nečekáme nějakou matrónu, že? Podle všeho měla přizpůsobivou povahu, uměla se vcítit do myšlení běžných lidí a získat si jejich srdce. Dnes bychom řekli, že byla empatická a možná, dožít se vyššího věku, byla by "královna lidských srdcí". To nejdůležitější srdce bylo - hádejte pro koho, ano, patřilo princi Václavovi, pozdějšímu Karlovi IV. Z dnešního pohledu je to "hrozné", ale jak jinak se mohla žena prosadit, než se provdat za toho "správného" muže?

Marguerite, tedy  „Blanche“ z Valois (1316 – 1. srpna 1348) pocházela z významného francouzského rodu Valois. Přesné datum narození se neuvádí, jen rok. Jejím otcem byl Karel z Valois pocházející z vedlejší větve Kapetovců a matkou Mahaut ze Châtillonu, jež byla jeho třetí manželkou. Kapetovce si určitě pamatujete ze školy, hlavně toho s pamatovatelným jménem a to byl Hugo Kapet, že? On se stal 987 králem, což se také dobře pamatuje a založil královskou dynastii Kapetovců. Z vedlejší rodové linie pocházela Blanka.

 

Původní znak Kapetovců.

Blanka mohla pomýšlet na výhodný sňatek jako předposlední dítě ze třetího sňatku svého otce, rodiče asi úplně nepočítali s královským princem a dědicem trůnu. Když si to celé přebereme/představíme, chtěly bychom být v takové pozici? Jenže, na co tehdy urozené dcery mohly "pomýšlet", to zařizovali rodiče. V době jejího dětství byl králem Karel IV. Sličný, jež pojal za manželku Marii Lucemburskou, sestru Jana Lucemburského. A tak Jan ucítil příležitost spojenectví s Francií ještě upevnit. Tím poutem se měl stát malý Václav (příští Karel IV.).

  

První žena Karla IV. - Blanka z Valois

Pro Jana tehdy byla v Čechách horká půda - o tom se dočtete v Toulkách českou minulostí. A tak když se jeho sestra stala francouzskou královnou, zatím neměla vlastní děti a navíc ho v následnictví ohrožoval vlastní syn, rozhodl se zakročit. Přesun Václava do Francie byl logickou volbou a nejlepším spojenectvím byla svatba. Malý princ a Blanka byli v Paříži oddáni hned roku 1323, kdy oběma bylo pouhých 7 let, byli stejný ročník narození. Často zůstává romantická představa, že spolu jako děti vyrůstali. Pravděpodobnější je však, že se Blanka vrátila do své domoviny, zatímco Václav, který přijal při biřmování jméno svého strýce Karel, zůstal na vychování v Paříži.

Léta 1330 až 1333 Blanka zřejmě prožila v Lucembursku. Opět se s Karlem setkala až 12. června 1334 v Praze. Byla to velká sláva. Početná doprovodná družina Čechy oslnila, ale již tradičně, spíše u šlechty, vzbuzoval cizí element jisté obavy, a tak byla výprava po měsíci poslána zpět. Jak na to Blanka reagovala, těžko říci. Podle všeho se ale dokázala velmi rychle přizpůsobit a svou příjemnou a milou povahou si brzy podmanila místní obyvatelstvo. Kronikáři si toho všimli.

Její oblíbenost se ale nezdála tchánovi Janovi

To je fakt. Takže ne tchyně, ale tchán. Až v Čechách se Blanka "prý" začala učit němčině, která byla důležitá pro komunikaci v ostatních zemích koruny české, a prý i češtině. Uvědomme si, jak se tady mladá žena, věkem dívka, musela nudit. S kým si pokecat, když den i tehdy měl 24 hodin. Nebýt jejích dvorních dam, s kým se měla bavit? Neuměla jazyk, nebyly počítače ani sociální sítě, já vím... představa poněkud zcestná. I když byla elegantní a nesla s sebou francouzský styl oblékání, nebyla prý namyšlená a brzy se dokázala sžít s českou mentalitou. To je jí ke cti. 👍 Copak si 7leté dítě, když se provdala za Václava/Karla, mohlo představit, co to obnáší? Později nastaly nemalé problémy s tchánem Janem a jeho novou manželkou Beatrix Bourbonskou (viz Toulky českou minulostí). Čekali bychom, že francouzské příbuzné budou spojenkyněmi v cizím prostředí. Opak byl však pravdou. Namyšlená nová královna prostě oblíbenou Blanku zastínit nedokázala, a tak brzy po porodu syna Václava Lucemburského zemi nadobro opustila. Můžeme se takovému vztahu těchto dvou žen divit? Otázku nechám bez odpovědi.

První dcera, Markéta, se mladým manželům narodila roku 1335 a uplynulo dalších 7 let, v té době dlouhých, než se narodila další dcera, Kateřina. Není však divu, vždyť Karel v této době vyvíjel neskutečnou aktivitu, neustále byl v trapu, pardón, na cestách, pořád psal, tvořil a budoval. Blanka na něj vždy čekala tam, kam byla poslána. 

 

Voskové vypodobení Blanky z Valois

Po mnoha peripetiích se ale konečně dočkala. S Karlem se 2. září 1347 stali českým královským párem. Šlo o velkou slávu za přítomnosti mnoha důležitých církevních i světských hodnostářů. Pár v tehdejším kostele, nynější katedrále sv. Víta, korunoval první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.  Blanka s rozpuštěnými vlasy před oltářem klečela, dotkla se čelem země. Poté jí pomazal arcibiskup Arnošt z Pardubic, stejně jako Karla IV. (v Českých zemích šlo o prvního krále Karla čili Karla I.). Jako králi podal arcibiskup Blance z Valois žezlo, navlékl prsten a posadil na hlavu korunu.

Následovala velkolepá hostina, jejímž centrem bylo Havelské tržiště.Rok 1348 byl pro Čechy rokem ohromné výstavby, pro Karla však rokem největší osobní ztráty. Dodnes nevíme, co se vlastně stalo. Spekulovalo se o moru, to však nebylo potvrzeno. Pravděpodobně šlo o nějakou plicní chorobu možná tuberkulózu. Blanka, první manželka a možná jediná skutečná láska Karla IV., totiž 1. srpna zemřela. Za Karla byla provdána 25 let, pohřbena je v kryptě katedrály sv. Víta. Možná jste tam byli. 25 + 7 = 32 ... mladá, že? Blanka z Valois je pochována v katedrále sv. Víta. Nedožila se Karlovy korunovace za císaře Svaté říše římské. 

 

Ve filmu Blanku z Valois ztvárnila D. Kolářová  

Jen pro úplnost: starší dcera Markéta Lucemburská se dožila jen 14 let, mladší Kateřina se provdala za uherského krále Ludvíka a zemřela v 53 letech.