Toulky českou minulostí: 30. schůzka: Staré pověsti české aneb Ještě o lucké válce a hlavně o Durynkovi

 

Ještě stále i v těchto Toulkách máme co dělat se starými pověstmi českými, ale na rozdíl od těch ostatních se příběh o lucké válce zdá být až podezřele reálný. Je více než pravděpodobné, že v sobě skrývá skutečnou událost. Nebo události. Problémem však zůstává, kdy se to všecko skutečně stalo? A zdali mají všechny jednající osoby šanci na svoje místo v historii...

"Potom Čechové, vpadnuvše do té země, beze všeho odporu i pustošili, hrady rozbořili, vesnice spálili a mnoho kořisti pobrali.." Ano, těmito slovy popisuje Kosmas situaci těsně po lucké válce, na začátku české, vlastně přemyslovské okupace Lucka, luckého knížectví. "Neví se, od koho který nebo jakou zahynul ranou, jen to víme jistě, že Čechové dobyli vítězství a Lučané všichni byli pobiti."

 

Kosmas|foto: Wikimedia Commons

 

Historie má své vzory

Moment. Úplně všichni přece ne. "Totiž až na jednoho, jemuž macecha dala výstrahu, dříve nežli šel do bitvy. Ten, splniv příkaz macešin, zachránil se kvapným útěkem, a když přišel domů, hle, oplakávali tam jeho manželku jakoby zemřelou. Když její muž odkryl jí obličej, aby se na ni podíval (zní to jako pohádka), bylo viděti, že mrtvola měla ránu v prsu a uši uťaty. Tu si vzpomněl, co se stalo v bitvě, vyňal uši se zakrvácenými náušnicemi z tobolky, a poznal, že v bitvě v podobě svého protivníka zabil svou ženu."

Kosmas onoho sirotka neboli pastorka (musel být sirotek, když v příběhu vystupuje jeho macecha) nejmenuje. S tím se ovšem pozdější kronikáři nemohli smířit. Ano, takový krásný příběh si zasluhoval doplnit, a tak onoho Lučana, kterému se jako jedinému podařilo přežít, pojmenovali. Vlastně – on to udělal Dalimil:

„Zachránil se jenom Straba."

Tak se onen lucký hrdina jmenoval. A co dělá v tom příběhu ona krvavá epizoda s manželčinýma ušima? Ty má na svědomí právě Strabova macecha. Profesí bosorka, ve vedlejším pracovním poměru jako "věštice". V Lucku jedna bosorka měla Strabu, pastorka. Řekla: "Věštba předpovídá, že zem čeká velká bída. Avech, po porážce z Turska nezbyde z vás ani hrstka. I kníže tam zůstane a vyhynou Lučané. Slyš, až napadne tě první Pražan, ty se na něj vrhni, oštěpem ho lehce zraň, zabít se ho ale braň. Uši uřež bijci tomu, v torně si je přivez domů, pak si budeš navždy jist, čí tě stíhá nenávist." (Zdá se, že Strabův příběh je v naší historii prvním případem diametrálně rozdílné politické orientace uvnitř jedné a té samé rodiny. Prvním, ale jak ukáže dalších tisíc let našich dějin, nikoli posledním.)

Zachránil se jenom Straba.
(Ano, to už jsme konstatovali. Leč onen příběh v Dalimilově podání pokračuje:)
Dobře radila mu bába.
Už vstupuje do dveří,
očím ale nevěří.
Jeho žena v smrtné křeči,
hází sebou, křičí, ječí –
(na rozdíl od Kosmovy verze ji Straba zastihl ještě naživu)
obrací se na lůžku,
rve si šat i podušku,
bolestí má siné rty,
bok oštěpem proklátý
a uši jí chybí. Strašný
děs přepadl Strabu. Z brašny
vytahuje uši dvě
a ženě je prubuje.
Potom vzkřikne: "Ové, ach,
vlastní žena je můj vrah!
Proto na mě ruku vztáhla,
že se s Praženíny spřáhla
a pro jejich potěchu
vydala mě posměchu.

Aby nebylo sebemenší pochyby, jak a proč se to sběhlo, dodává nesmrtelný pábitel Václav Hájek z Libočan: "I poznal Straba, že jeho vlastní žena s Pražany proti svému muži na vojnu jela proto, neb jest rodem byla z Prahy a mnoho přátel měla v knížectví Neklanově. I z té příčiny chtěla svým přátelům pomoci a svého muže tajně zabiti."
"I z té příčiny..."

Příčiny nejspíš neznáme

Ono těch příčin možná bylo ještě víc, ale nechme už raději manželství posledního Lučana Straby na pokoji. Straba však nebyl poslední Lučan. Tak tedy možná: poslední lucký bojovník. To spíš. Lucká válka sice byla krutá, ale zase ne nějaká moderní etnická čistka. Luckého panovníka ovšem Čechové zlikvidovali. Tedy Vlastislava. Jenomže Kosmas se konkrétně o jeho smrti nezmiňuje. To je divné. Že by v příběhu o lucké porážce vynechal konec luckého knížete? Pouze na začátku celého vyprávění ten konec napovídá: "Nad Lučany vládl kníže Vlastislav, muž bojovný, v boji statečný a v svých záměrech nadmíru lstivý; a mohl dobře slouti v bitvách šťastným, kdyby nebyl ho poslední osud zkrušil nešťastným koncem." A to je všechno.

Vlastislav prostě vypadl ze scény, a o jeho smrti víme jenom z toho, že se najednou mluví o jeho synkovi, přičemž ze souvislosti vyplývá, že je to sirotek. "Zatím Čechové najdou syna Vlastislavova, skrytého u jedné stařenky. Kníže, ač pohan, přece jako by byl dobrý křesťan, spatřiv ho, byl jat milosrdenstvím nad ním a ušetřil ho pro jeho mládí a krásu. Vystavěv na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt, kde je nyní vidět klášter Panny Marie, odevzdal jej i hocha vychovateli, jemuž ho již vlastní otec svěřil, jménem Durynkovi..." Na toho ještě dojde, na Durynka. Musíme dořešit problém Vlastislava. Kosmas ho odbyl, stejně jako celou bitvu. Ještě že to napravil Dalimil:

U Turska se vojska rojí,
už se střetla v krutém boji.
Do samé tmy od zábřesku
Vlastislav se bije v třesku
a udatně na Styra
vrhá se a dotírá.
Broušený meč Praženína
náhle mu však hlavu stíná,
z Lučanů krev proudem prýští,
leží mrtvi v tratolišti.

Proč Vlastislavův osud v Kosmově kronice chybí? On si pan Kosmas vypůjčoval. Přesněji – vypůjčoval si autorsky. V jeho době to nebylo nic zvláštního, dělo se to běžně. Ještě běžněji než dnes, a to je co říct. Zákon na ochranu autorských práv neexistoval, a neexistovalo ani povědomí o nějakých právech autora. Ne že by Kosmas celý příběh o lucké válce opsal, to ne, už jsme si řekli, že tato pověst odráží skutečnost ze všech Kosmových bájných příběhů snad nejvíc. Co si Kosmas vypůjčil? Kabát. Vnější formu.

I Kosmas tvořil dějiny

Historik Vladimír Karbusický tvrdí, že si ji vypůjčil z několika eposů, mimo jiné z hrdinského zpěvu o ostrogótském králi Ermanarichovi. Takže s válkou luckou se opakuje v bleděmodrém totéž, co s příběhem o Horymírovi a Šemíkovi... Ten je taky nápadně podobný eposu o Tristanovi. Ano, a stejným způsobem, jakým jsme srovnali Horymíra s Tristanem, můžeme porovnat i domácí příběh knížete Vlastislava na straně jedné, a zahraniční, přesněji franský příběh krále Ermanaricha na straně druhé...

Bod číslo jedna – aneb: Představení nepřítele. Daleko v říši Franků, tam žije král "dobře šťastný". Jen jistý Dietrich z Bernu ho připravuje o jeho spokojenost... Lučanům vládl kníže Vlastislav, který mohl v bitvách slouti šťastným, kdyby ho poslední osud ve válce s Čechy nezkrušil nešťastným koncem.

Bod číslo dvě – ten by se dal shrnout jako "konflikt o města v zemi, o spojení a vyhrožování likvidací státu". Města a hrady již nejsou poddány Dietrichu Bernskému, jejich spojení ruší král Ennanarich. Na cestu dal dokonce postavit pro výstrahu šibenici a hrozí, že Dietricha a jeho věrné zcela zničí. Vlastislav postavil hrad na pomezí bílinského a litoměřického kraje a rušil jejich spojení s Čechy. Ve své pýše zamýšlel pokořit celé Čechy.

Bod tři: Úzkost, hledání rady u ženy. "Kam se mám obrátit?" táže se Dietrich. "Porad', mistře Hildebrande!" Tu se ozve ze zápecí Hildebrandova žena, která radí jako vědma. Také Čechové se v úzkosti obrátili o radu k jakési vědmě.

Bod čtvrtý: ženina rada, kam jít, co udělat, co obětovat. Žena Hildebrandova radí Dietrichovi, kam má Dietrich se svou družinou jít, jak tam naleznou jednu vdovu, která má dvanáctiletého syna, jak mají obětovat zlato a stříbro pro to, aby ho získali do boje na svou stranu. Česká vědma radí, jak mají Čechové obětovat bohům osla a získat si tak bohy na svou stranu.

Pátý bod: poté, co se podle ženiny rady zařídili, cítí se všichni silni a počínají si velmi vesele, jdouce do boje. Dietrich z Bernu se ozbrojil s dvanácti svými druhy a táhl vesele do boje; na hlavy si posazovali věnce z fialek, všech dvanáct poskakovalo, jako by tančili. Čechové jako by zázrakem ožili, vesele šli do boje hotovi k smrti jako lesní vepři. (Tohleto přirovnání volil Kosmas čistě kvůli rýmu: viro mori promptos ul silvaticos porcos. Byl to pohled, jako když vysvitne slunce po deštivém mraku.

No a hnedle je tu bod šestý: mladý a fantasticky silný hrdina ve službách knížete. Dvanáctiletý hrdina Blödeling je tak silný a velký, že obočí má na tři stopy široké; přísahá Dietrichovi, že sám zabije v boji 450 mužů. Tyr byl mladý, vynikal sličným tělem, byl po knížeti druhý mocí, Blödeling byl také docela nazýván králem a nebojí se ani tisíce nepřátel, když na něj dotírají v boji.

A máme tu za sedmé – všichni nepřátelé padnou. Až na jednoho. Dietrich s hrdinou Blödelingem a se svou družinou pobijí všechny na sídle Ermanarichově, až na jednoho, na sluhu Reinholda. Čechové dosáhnou vítězství a pobijí všechny Lučany, až na jedno, na pastorka Strabu.

Osmý bod – vypočítání, jak kdo bojoval. Franská píseň to líčí velice podrobně, zatímco u Kosmy je jenom opisný verš: "Není jisté, kdo od koho a jakou kdy zahynul ranou."

A je tu za deváté – smrt nepřátelského krále-utiskovatele. Ermanaricha zabíjí sám Dietrich z Bernu v jeho sídle. Smrt Vlastislavova sice z Kosmova příběhu vypadla, ale bez ní by ztratil smysl. Zpráva o ní je však v tom příběhu skryta: až na Strabu Lučané všichni padnou, tedy i kníže, a taky že se vzápětí mluví o Vlastislavově synkovi jako o sirotkovi.

Pád mladého hrdiny ve službách knížete, to už je za desáté. Blödeling zmizel v davu nepřátel, všichni ho oplakávají jako mrtvého, ovšem příběh má happy end, neboť se hrdina náhle objeví a ukáže se, že svůj závazek splnil, totiž že zabil sám 450 nepřátel. Tyr padne uprostřed moře nepřátel.

Radost nad získaným vítězstvím, bod jedenáct: Všichni se radují, že zvítězili a jsou zdrávi, že vyvázli z boje živí. Čechové se navrátili domů s velkou radostí, že zvítězili.

Za dvanácté: sluha nepřátelského krále, pocházející z cizí země. Na dvoře Ermanarichově sloužil jako strážce brány Renholt van Meilan neboli Renholt, pocházející z Milána. Na dvoře Vlastislavově sloužil jako vychovatel "Duringo de Zribia genere". Durynk, pocházející ze Srbska. Takové množství shodných nebo podobných motivů už není náhodné. Kosmas byl vzdělaný, sečtělý, musel ty cizí příběhy znát. Znal je znal a použil je. Trochu jinak, obměněně, ale použil.

Na Neklana přešla správa
Lucka. Syna Vlastislava
nechal ihned vyhledat,
ptal se, koho má hoch rád.
Řekli mu, že Durynka.
Velel: "Pečuj o synka.
Jeho otci na paměť
jenom k dobrému ho ved'.
Než dospěje v muže, též
postoloprtský kraj střež."

Durynk na scénu!

Tak, a už tu je... Na scéně historie, nasvícen reflektorem našeho zájmu. I Durynk. A také místo děje. Kraj postoloprtský. V Kosmovi je určení místa naprosto přesné: "Kníže (myslí se Neklan) vystavěl na rovině nový hrad Drahúš na břehu řeky Ohře u vsi Postoloprt, kde je nyní viděti klášter Panny Marie." Mohl se tak vskutku jmenovat? Tedy – Durynk? "Durynk – byl to rodák ze Srbska," píše Kosmas. Duringo, de Zribia genere. Možná se tak fakticky jmenoval. Ale třeba ne. Třeba měl jiné jméno, ale že pocházel z Durynska (Durynsko, tak se jmenuje dodnes jedna z německých spolkových zemí), tak mu u nás říkali Durynk.

Kronikáři Kosmas a Hájek uvádějí, že to byl Srb, Dalimil zase, že Němec. Na jménu však zase tak moc nezáleží. Ani na národnosti. Spíš na skutcích. A Durynkův skutek byl otřesný.

Ten pacholík pohledný
těšil všechny celé dny.
Durynk je však duše podlá,
a tak s mazaností liščí
na pachole pasti líčí
a sám zemi získat hodlá.
Jednou závějemi sněhu
nebožátko vede k břehu.
Když se potom nad Ohří
skloní, sladce hovoří:
"Podívej se pod led líp,
co se v tůni hemží ryb."
Dítě zvědavost má v líci,
důvěřivě poklekne
a Durynk mu bradaticí
něžnou hlavu usekne.

Syn luckého knížete Vlastislava nemá jméno. Původně. Získává je až u kronikáře Hájka: Zbislav. Historik Vladimír Karbusický vyslovuje hypotézu, že tato scéna Kosmovi připomněla vraždění Vršovců. A toho byl kronikář současníkem. Přemyslovci se vypořádali se svými konkurenty na území Čech krutě a nevybíravě. Roku 995 vyvraždili na Libici všechny Slavníkovce, i ženy a děti, a metodou krevní msty zlikvidovali v Kosmově době i Vršovce. Kronikář popisuje drastickou scénu vraždění malých synků Vršovce Mutiny zcela stejnými obraty jako vraždu Vlastislavova synka.

Popisuje půvab obou chlapců a krutost kata, který je vlekl na tržiště, zatímco oba volali po své matce, až je krvavý kat "jako prasátka drže pod paží podřezal nožem. Rázem se rozprchli všichni a do svých se bijí prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu." Kdybychom citovali latinsky, zjistili bychom, že Kosmas užívá pro vraždění Durynkovo a likvidaci Vršovců naprosto stejných výrazů.

Potom spěchá do Prahy,
jak když nese předrahý
dar, a po německém zvyku
vychvaluje panovníku
svou věrnost, s níž v pokoře
sloužil v Lucku při dvoře.
Neboť teď však za pána
považuje Neklana
a ví dobře, kterak škodí,
když se z jiskry oheň zrodí,
zmařil zavčas jeho vznik.
Pak rozevřel hedvábník,
vytáhl ven za kadeř
zkrvavenou dětskou hlavu
a úlisně pravil: "Věř,
ta smrt rozmnoží tvou slávu.
Kdyby dospěl onen hoch,
byl by jistě zbavit moh´
hlavy Čecha nejednoho.
Za odměnu nechci mnoho.
Bud' tvé jméno velebeno,
když mi svěříš Lucko v léno."

Je to zvláštní... Český kníže figuruje v Kosmově příběhu o lucké válce mnohokrát, neustále se tam objevuje, ale až na výjimky je bezejmenný. Ano, vyskytuje se tam ve větách: ",...toho povolal kníže k sobě..." ",...kníže, ač pohan..." "kníže byl jat milosrdenstvím..." "najde knížete, an v pražském paláci sedí..." a tak dále, a tak dále. Pozdější kronikáři, Dalimil, Hájek z Libočan, na Neklana nezapomínají, ale Kosmas, ten ho prakticky ani nejmenuje.

Proč? Protože onen kníže vůbec nebyl Neklan. Když ne Neklan, tak kdo? Ona ta kronikářova figura zbabělého Neklana je nějak nelogická, násilná. Vznikla z toho, že si Kosmas nevěděl se zařazením celého tohoto příběhu rady. Zbabělý kníže by se těchto neklidných dobách těžko udržel v čele státu. Koho si tedy máme dosadit na Neklanovo místo?

Konečně trocha skutečného děje

V letech 967 až 968 napsal Sas jménem Widukind kroniku. V té kronice se mimo jiného objevuje rok 935. Kronikář datum určitě nepopletl, k tomu datu, tedy roku 935, poznamenává: "Bolizlav zavraždil svého bratra, muže křesťanského, a jak se vypráví, nejoddanějšího službě boží."

Ano, ve Widukindově kronice se objevuje zpráva o zavraždění českého knížete Václava jeho bratrem Boleslavem. Toto datum je mnohem spolehlivější než dříve tradovaný rok 929. A hned v příštím roce, tedy 936, čteme tyto řádky: "Obávaje se sousedního knížátka, poněvadž prý poslouchal rozkazů Sasů, vypověděl mu válku. Ten poslal do Saska žádost o pomoc, a je mu posláno vojsko saské, a přidáno mu je i vojsko Durynků."

Co je jádrem této zprávy? Informace o Boleslavově boji s jakýmsi kmenovým knížetem. "Knížátkem..." Ano, kronikář ho jmenuje vzhledem k Boleslavovi termínem subregulus. Tedy doslova "podkrálíček". Tedy knížátko. Menší, než jaký byl Boleslav kníže. Pomoc Sasů tomu knížátku spočívala ve vyslání řemeslného saského vojska složeného ze zločinných elementů, kterým dával císař volnou ruku k útokům na Slovany. Druhou část pomoci představovalo vojsko Durynků. (Poznámka v závorce: vychovatel syna luckého knížete byl taky Durynk...)

"Sasové se nejprve na Bolizlava vrhli a větší část zbraněmi rozprášili, nevěděli však o vojsku, které pronásledovalo Durynky. Ti se vyhnuli nebezpečí útěkem. Bezstarostné Sasy, zaměstnané stahováním kořisti ze zabitých, Bolizlav pak náhle i se všemi vůdci zničil." A potom: "Táhl Bolizlav dále k hradu onoho knížátka, prvním útokem jej dobyl a obrátil v rozvaliny, jež trvají až do dnešního dne." Boleslav dobyl hrad na zpáteční cestě, načež nejspíš se svým vojskem vtrhl na území poraženého knížátka, aby je připojil a uspořádal. Když si tu situaci představíme vojensky a zeměpisně, tak nám vychází, že:

Nějaký kníže kmenového státečku na území Čech žádá Sasy o pomoc proti Boleslavovi, to znamená proti bratrovrahovi, který teprve těsně předtím, loni, usedl na český trůn, a jeho pozice na tom trůně není stabilní. Ono knížátko není nečinné, vytáhne proti Čechům do boje. Boleslav rozděluje síly, sám osobně táhne proti většímu nebezpečí (tím jsou Durynkové a Sasové), volí přitom dobrou taktiku střetnout se s každým vojskem zvlášť, využije momentu překvapení, podaří se mu je porazit a obrací se zpátky, aby přepadl "urbs subreguli", hrad onoho knížátka. A kudy jinudy mohla táhnout saská vojska než po staré stezce severním Krušnohořím? Kde jinde než někde na Bílinsku se s nimi Boleslav mohl střetnout? A stačí pohled na mapu, ano, je to jasné. Hrad Vlastislav neleží jinde než na nejpravděpodobnější zpáteční cestě Boleslavově.

A ještě jedna podezřelá souvislost: Přední družiník knížete Boleslava, jakýsi pobočník a rádce byl jistý... Tira. Podle legendy mu pomáhal zavraždit bratra Václava. Je to jenom shoda náhod? Nebo je kníže Boleslav I. historicky naprosto reálně oním nejmenovaným pražským knížetem, který okupoval Lucko a navždycky je připojil k českému státu?... Lucký kníže Vlastislav přitom může být stejně reálnou postavou českých dějin 10. století, podobně jako kníže Slavník na Libici. Je to hypotéza, ale lákavá.

No..., už jsme ten zašmodrchaný a propletený příběh dovyprávěli takřka celý. Vlastně – ještě ne. Ještě zbývá... ano... Durynk.

Kníže v nelíčené hrůze
vyslechl ty řeči drzé,
pevně velel spoutat škůdce,
obořil se na něj prudce:
"Já jsem tvému slovu věřil,
v ochranu ti dítě svěřil.
Kdo ti řek, že je mi vhod
připravit je o život?
Jak jen věřit mohl jsem zrádci?
Cizák dobro zlem vždy splácí.
Já však v Čechách
chci ti čest prokázat.
Sám zvol si trest.
Vlastním mečem můžeš sklát se,
oběsit se na oprátce,
vyšplhat tam na ten sráz
a skokem si srazit vaz."
Co zbývalo Durynkovi?
Zvolil provaz. Ještě slovy
hněvivými při odchodu
obořil se na knížete:
"Sám oprátku sobě plete,
sám si způsobí jen škodu,
kdo od Čecha vděčnost chce."
Ušklíbl se jízlivě
a za Prahou na louce
oběsil se na jívě.

U Dalimila na jívě, u Kosmy na olši. Říkalo se jí pak Durynkova. To je konec příběhu. Posledního příběhu, u kterého kronikář Kosmas neuvádí datum. Všechny další záznamy u něj a u všech jeho četných následovníků už data mají. První z nich patří roku 894, a hned to první je určeno špatně. Což je možná pro naší historii svým způsobem příznačné. My si však na příští, třicáté první schůzce Toulek českou minulostí, probereme ještě jednou všechna legendární knížata a tím účtováním vystoupíme z pověstí a vstoupíme do historie.

zdroj: Josef Veselý