Ostravice - řeka opět plná života

Máte řeku, která vás provází životem? Myslím to tak, že žijete v její blízkosti od narození, často procházíte po mostech a tak sledujete tok i kvalitu vody v řece. Tak u mne je to Ostravice. Znám ji od malička a vždy mě bavilo koukat z mostu do řeky a pozorovat, jak řeka žije. A po pravdě, kdysi to nebyl zrovna veselý pohled. Řeka bývala hodně znečištěná (to je slabé vyjádření), naštěstí ty doby jsou dávno pryč. 

 

Řeka Ostravice vzniká spojením Bílé a Černé Ostravice, přičemž za pramennou se považuje  Bílá Ostravice. Pramení v lokalitě Bílá – Hlavatá na moravsko - slovenském pomezí přibližně v nadmořské výšce 720 m n.m., odtud odtéká severovýchodním směrem a po 9,7 km se stéká s Černou Ostravicí, která do ní ústí zprava. 

Pod soutokem už nese společný název  Ostravice, její trasa se láme a obrací k severu, a po 54,2 km ústí do řeky Odry v Ostravě přibližně  201 m n.m. Z uvedené délky okolo 6 km tvoří zátopa přehrady Šance (km 45,8 - 51,7).

Řeka Ostravice je karpatský větvící se štěrkonosný tok. Do doby vybudování přehrad ve Starých Hamrech a Morávce (50. – 60. léta 20. století) se řeka chovala, jak říkají odborníci, podle starého říčního vzorce. Od pramenů byly Ostravice i přítok Morávka bystřinami se silnou erozí dna i břehů. Řeky unášely množství splavenin, které v minulosti ukládaly v rovinatých úsecích od Starého Města po ústí do Odry. Ostravice se prodírala štěrkovými naplaveninami, neustále vytvářela nová koryta a rozdělovala se do více ramen, protože zanášela své koryto. Povodně a záplavy přicházely velmi rychle a živelně. Ostrovy jsou unikátním domovem pro řadu drobných i větších druhů střevlíčků. Většina z nich patří k ohroženým a reliktním druhům (přežívajících dnes jen na určitém území). Společenstva speciálních rostlin a hmyzu jsou závislá na pohybu a přeplavování štěrkových a štěrkopísčitých náplavů.

O řece Ostravici je nejstarší dochovaná písemná zmínka z roku 1256 v listině, kterou se určují hranice mezi českým a polským státem. Řeka Ostravice množstvím a kvalitou vody vytvářela velmi příhodné podmínky pro osídlení a s ním pro ekonomický rozvoj území. Přivádění vody z řeky bylo v počátcích řešeno pomocí náhonů, např. Mlýnskou a Valchařskou strouhou, které zásobovaly město i rybniční soustavu a mlýny. Na obr. Valchařská strouha na Nádražní ulici (střed města), přibližně v místě Hotelu Nikolas - kolem roku 1900.

 

Vítkovická ‚struha‘ byla důležitá pro průmysl Vítkovic, ale sloužila obyvatelům, hlavně dětem. Můžete si poslechnout. 

Můstek přes struhu před válkou

Vítkovická struha v potrubí 

 

Podle staré literatury byla vítkovická struha původně mlýnským náhonem, který pokračoval do centra Ostravy a navazoval na další strouhy. Pro tehdejší děti to byl vodní svět.

Snahy o stabilizaci toku divoké Ostravice, prokopáním meandrů, stavěním hrází z hlíny a kamení, jsou doloženy od počátku 16. století. Spotřeba vody pro těžký průmysl i obyvatelstvo v 19. století způsobila její nedostatek a zhoršení kvality. Před 1. světovou válkou Vítkovice zřídily čisticí stanici odpadních vod, levý břeh Ostravice byl upraven kolem Rudolfovy hutě a železárenských výsypek. Problémy v korytě nastaly poklesem krajiny hlubinnou těžbou již počátkem 20. století. Roku 1901 bylo ve Vídni definitivně rozhodnuto o regulaci Ostravice. Poslední zlepšení kvality vody i životního prostředí pro divoce žijící živočichy a rostliny bylo provedeno v rámci revitalizace toku v Moravské Ostravě v roce 2015.

OSTRAVICE – ŘEKA PLNÁ ŽIVOTA

V 70. letech 20. století patřila Ostravice k nejvíce znečištěným řekám a byla téměř mrtvou řekou. Až s útlumem velkých průmyslových komplexů na Ostravsku od 90. let (např. vratimovská celulózka, Válcovny plechu Frýdek-Místek, Nová huť aj.) se čistota vody v Ostravici začala postupně zlepšovat.

Dnes už je Ostravice „zdravou“, zarybněnou řekou, ve které žije na 20 druhů ryb. Potvrzen byl i výskyt raka říčního (bioindikátor čistoty vody). Z ryb je nejpočetněji zastoupen jelec tloušť a parma obecná, dále např. plotice obecná, perlín ostrobřichý, ouklej obecná, cejnek malý, karas stříbřitý, ostroretka stěhovavá. Z dravých ryb žije v Ostravici pstruh obecný, okoun říční, bolen dravý a v některých úsecích i menší štiky nebo úhoři. Na obr. ostroretka stěhovavá a pstruh obecný:

 

Za „vlajkovou loď“ rybí obsádky v Ostravici lze označit parmu obecnou, která zde tvoří početnou část rybí populace (proto také úsek Ostravice v našem městě spadá do tzv. parmového pásma vodních toků). Její štíhlé, protáhlé tělo je přizpůsobeno k životu v proudící vodě, kde u dna vyhledává potravu. Vyhovují jí proudící úseky s tvrdým štěrkovým nebo kamenitým dnem, které se nachází také v Ostravici. Parmy lze pozorovat třeba z mostu Miloše Sýkory v centru Ostravy.

Spolu s rybami začali Ostravici postupně osídlovat také vodní ptáci, kteří v ní nacházejí  bohatý zdroj potravy. Nejčastěji uvidíme kachny divoké a racky, včetně některých velkých, tzv. „mořských“ druhů. Kachna divoká:

Nejvíce ptáků na Ostravici můžeme pozorovat v zimním období. Kromě kachen divokých, lysek černých a racků zde za potravou přilétají rybožraví kormoráni, vzácně lze zastihnout také orla mořského. Na lov ryb zalétá na Ostravici i volavka popelavá nebo ledňáček říční. V hnízdním období můžeme na příhodných místech zahlédnout také malé druhy bahňáků - kulíka říčního a pisíka obecného:

Jde-li o chráněné živočichy, kteří v řece Ostravici nebo na jejích březích sídlí, je to z ryb střevle potoční (shora od Čeladenky po soutok s Odrou), mihule potoční (od Hodoňovic až po Kunčičky u Bašky), mník jednovousý (nad vodním dílem Šance) i oba druhy vranek (na dolním toku). 

Mník jednovousý 

Dolní část Ostravice je biotopem a významným lovištěm i ledňáčka, na středním toku vzácně se také vyskytuje vydra říční.

Akumulací vody velkého významu na řece Ostravici je od 70. let min. století údolní nádrž Šance. Ta leží v centrální části Moravskoslezských Beskyd a svou polohou je situována zhruba na dolním konci horní třetiny řeky Ostravice s umístěním přehradní hráze v km 45,8. Hlavní funkcí nádrže je zásobování pitnou vodou a přehrada tak patří k jednomu z hlavních zdrojů OOV (Ostravský oblastní vodovod), zásobujícího v komplexu spolu s nádržemi Kružberk a Morávka přibližně 1,2 mil. obyvatel severní Moravy a Slezska. Přímý vodárenský odběr z přehrady Šance vede asi 7,5 km dlouhým přívodním řadem do úpravny v Nové Vsi, která je situovaná na předměstí Frýdlantu n/O.

POVĚST O VZNIKU OSTRAVICE

„Před dávnými a dávnými časy pásl jeden ovčák své ovce pod Lysou horou. Byl to čilý a veselý hoch, schopný v každé chvíli nějakého šelmovství. Neměl ve zvyku sedět stále u stáda, ovečky mu hlídal pes, ale protože miloval přírodu, bloudíval lesem a pozoroval, co mu jen padlo do očí. Když opět jednou pronásledoval veverky a barevné motýly, dostal se do hustého křoví, odkud nemohl ani vpřed, ani vzad. Odpočinul si a počal hledat východ. Tu spatřil před sebou na zemi veliký běloskvoucí čtyřhranný kámen, vyhlížející tak, jako by bylo pod ním něco zazděno. „Tu bude jistě nějaký poklad!“, pomyslil si hoch a již se opřel do kamene, aby jej odvalil. Trvalo to dosti dlouho, než se mu podařilo kamenem hnouti. Ale ó běda! Zpod kamene vytryskl mohutný proud vody a porazil zvědavce k zemi tak, že ho málem zabil.

A nyní stékala neustále voda dolů z hory a za několik dní bylo celé údolí mezi Ondřejníkem, Kněhyní, Smrkem a Lysou horou zaplaveno. Konečně se podařilo jednomu poustevníkovi otvor ucpat tajemným začarovaným mechem a proud vody byl slabší. Po nějakém čase prorazila si voda cestu k severu a teče tak dodnes. Pastýř, který děkoval jen šťastné náhodě, že velkou vodu přežil, pojmenoval tento proud vody, jenž tak ostře teče a vše trhá, „Ostravicí“. Toto jméno již řece zůstalo a podle ní byly zřejmě pokřtěny obě Ostravy – Slezská a Moravská.“

(Převzato ze STEHLÍKOVÁ, Marcela: Pověsti Ostravska aneb na každém šprochu pravdy trochu. Ostrava 2005, s. 20–21.)

 

Bílá Ostravice (km 4,7) je považována za pramennou část Ostravice, název Ostravice nese od soutoku s Černou Ostravicí směrem k ústí

Rozsah úprav břehů nad záplavou údolní nádrže Šance se omezuje na souběhy s komunikacemi, většinou v podobě opěrných zdí (km 53,0)

 

Sypaná zemní hráz údolní nádrže Šance typu „rockfil“ (km 45,8) a odběrná věž z nádrže

 

Těsný souběh řeky s tratí ČD Frýdlant n/O – Ostravice (km 41,2 - proti vodě), v němž je z doby po povodni r. 1997 zabezpečen břeh kamennou patkou a nasazenou rovnaninou

 

Chráněný přírodní výtvor Peřeje (km 39,9) vznikl zahloubením koryta ve vesnici Ostravice

 

Soutok Ostravice s Čeladenkou (km 37,5)

Jez v Pržně (km 33,0) s rybím přechodem 

  

K zajištění sklonové stability toku je na Ostravici mezi Pržnem a Frýdkem-Místkem vybudováno několik balvanitých skluzů (km 27,2).

 

Úsek přes Frýdek – Místek s frýdeckým zámkem na pravém, slezském břehu. Ostravice zde tvoří historické zemské hranice mezi Moravou a Slezskem

Jez v Lískovci u Frýdku zásobuje provozní vodou Válcovny plechu (km 22,6)

Vítkovický jez (km 8,8) patřil od čtyřicátých let 20. stol. ke klíčovým odběrným uzlům, zásobujícím vodou podniky ostravského těžkého průmyslu. V současné době zásobuje energetiku Vítkovických železáren

Úprava břehů pod slezskoostravskou radnicí vpravo

Voda za zvýšených průtoků v Ostravici svědčí v místě soutoku s Lučinou o tom, že Lučina protéká na větší délce meandrujícím úsekem tvořeným hlinitými břehy

Součástí humanizace bylo i zřízení stezek pro pěší a ploch pro slunění v předhrází regulovaného toku

 zdroj: Ostravské muzeum, Atlas vodních toků povodí Odry, Muzeum Mlejn,internet

Mapové značky na turistických mapách

Z turistické mapy můžeme vyčíst, zda je ve městě, kterým budeme procházet, hotel, muzeum, kulturní památka či se tam narodil významný člověk. Jsou zde vyznačena tábořiště a kempy, koupaliště, turistické ubytovny – prostě mnoho potřebných věcí pro turistická putování. Na rubu turistické mapy bývá většinou vytištěn stručný průvodce krajem s odkazem na příslušný čtverec mapy. Turistická mapa je výborným pomocníkem a kdo umí zacházet s mapou topografickou, ten si s turistickou poradí hravě.

Na turistické mapě je nejcennější, že jsou tam vyznačeny turistické cesty. Turistická cesta je trasa krajinou vedená po nejzajímavějších a nejkrásnějších zákoutích kraje. Turistické cesty nejsou určeny pouze začátečníkům nebo svátečním turistům, ale využívají je i ostřílení cestovatelé. Takové cesty jsou ve skutečnosti velice dobře a přehledně značeny tzv. pásovým značením. Naše republika je turistickými cestami velice dobře značena.

Turistické mapy se velice brzy a snadno opotřebují, potrhají a zmuchlají. Stačí silnější průhledné desky nebo silný igelitový sáček. Mapa je pro nás velkým pomocníkem, a tak bychom ji měli chránit. Někdy se stane, že do mapy potřebujeme něco zakreslit. K tomuto účelu požíváme výhradně měkkou tužku – dobře ořezanou a snadno gumovatelnou. 

zdroj: planetacestovani, internet

Toulky českou minulostí: 35. schůzka: Kníže Václav

Na této schůzce v Toulkách českou minulostí se potkáme se čtvrtým českým knížetem, který je zároveň čtvrtým svatým naší historie. Každý národ má své světce. Kupříkladu svatý Patrik pečuje o Iry, svatý Štěpán zase o národ uherský. Patronem Čechů se stal Václav. Toho jména první, rodem Přemyslovec.

Stochovský rodák?

"Byl jeden kníže v Čechách jménem Vratislav a jeho žena se zvala Drahomíra. I narodil se jim prvorozený syn a na křtu mu dali jméno Václav. Podle staré tradice se narodil kolem roku 907 na Stochově u Libušína." To nám říká První staroslověnská legenda o životě a umučení svatého Václava. Vznikla zřejmě nepříliš dlouho po Václavově smrti.  Takže: Stochov u Libušína, okres Kladno. Místo narození knížete Václava. Dodejme – údajné místo.

Socha svatého Václava pod svatováclavským dubem ve Stochově|foto: www.stochov.cz

"Dojatá a šťastná stála kněžna Ludmila a dívala se po hlubokých lesích a obdělaných polích krajiny patřící kmenu Čechů," vypráví Marie Hrušková v knize o památných českých stromech. "Této zemi se narodil nový panovník. V koutě nádvoří kázala vysadit mladý dub na památku narození svého vnuka budoucího knížete Václava. Takový byl dobrý zvyk našich předků: při významné události zasadit strom, aby ten jako živoucí svědek po staletí připomínal, co se událo. Dubový proutek se jako zázrakem ujal a rychle rostl. Bylo tomu tak i proto, že byl zaléván vodou, v němž chůvy malého kněžice koupaly. Vyspěl v dub vzdorný a pevný, který spolu s českým národem až do naší doby prožívá události zlé i skutky slavné. Vždy rok co rok se znovu zazelená..."

Dub se v dolní části, kde je nejmohutnější, najednou jakoby hrbem zužuje v jedinou větev a vytváří prořídlou korunu. Je vidět, že se některé větve odlomily, jiné byly odříznuty. "Tento dub byl zasazen roku 903 svatou Ludmilou při narození svatého Václava na hradě, který tu kdysi stával. Dub má osm metrů padesát v obvodu." Cedulka uvádí rok 903. Ale předtím tvrdila První staroslověnská legenda, že to bylo v roce 907. Ale ono prakticky ani jediné datum ze života knížete Václava není stoprocentní. Vůbec nejméně jistoty máme u data jeho narození.

Počátek intrik Václavovy matky

Roku 921 umírá jeho otec, kníže Vratislav. Objevuje se dokonce i přesné datum, kdy se tak stalo – 13. února 921. Podle shodného tvrzení všech legend byl tehdy Václav "příliš mlád". Latinsky adhuc puer. Doslova: "Dosud ještě dítě..., stále ještě v chlapeckém věku." Ale – co je to "chlapecký věk"? Jak starý musí být člověk, aby se na něj lidi nedívali jako na chlapce? Ve školské středověké teorii končila pueritia (to znamená dětství, či přímo speciálně "chlapecký věk") ve 14. roce života.

Později byl spojován s obdobím zvaným adolescentia (toto slůvko je nám už bližší, ano, znamená dospívání), to končilo dvacátým osmým rokem života.  Co rozhodovalo, že se z chlapce stal člověk právně dospělý a když byl z rodu knížecího, tak způsobilý k vládě? Žádná pevná věková hranice stanovena nebyla. Rozhodovala faktická fyzická vyspělost, hlavně pohlavní. Ano, tak tomu bylo v českém zemském právu.

 

Václavův otec kníže Vratislav I.|foto: licence Public Domain, volné dílo

 

Jak napsal slavný český právník  Viktorin Kornel ze Všehrd: "Léta přirozená v zemi české ne podle jistého počtu let, nýbrž podle dokonalosti přirození se čtou." Tato "dokonalost přirození" se ještě roku 1486 zjišťovala veřejným zkoumáním. (Chudáci kluci.) V každém případě se však tato pohlavní dospělost musela pohybovat také kolem čtrnáctého roku života – tedy: u chlapců. Když připustíme, že Václavovi v roce 921, kdy zemřel jeho otec Vratislav, nebylo čtrnáct, tak tom případě by se narodil někdy po roce 907. V roce 925, kdy už bezpečné vládl, by mu mělo být osmnáct. Ale nemuselo.

Pomohou postřižiny?

Možná by nám v pátrání po datu narození Přemyslovce Václava I. pomohla zmínka o postřižinách. Uspořádání slavnostních postřižin bylo jedním z prvních vladařských činů jeho otce, tedy Vratislava. Vratislav nastoupil na knížecí stolec po svém bratru Spytihněvovi v roce 915, a jestliže se Václav narodil v roce 907, tak mu mohlo být v té době asi osm let. Sedm, osm let je poměrně bezpečně dosvědčený termín pro slovanské, hlavně ruské a polské postřižiny; ty byly na rozdíl od věku dospělosti určeny přesně.

Uspořádání slavnostních postřižin bylo jedním z prvních vladařských činů jeho otce Vratislava.

"Jeho bába dala jej vyučiti v knihách slovanských pod vedením kněze a on si dobře osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do Budče, tam hoch počal se učit knihám latinským a osvojil si je dobře."

Národní památka Budeč|foto: Petr Jindra

 

Budeč ( 17 km severozápadně od centra dnešní Prahy u obce Zákolany v okrese Kladno). V té době rozlohou větší než Pražský hrad, dokonce větší než Levý Hradec. Svými 22 hektary rozlohy měla několikanásobně větší plochu než ostatní přemyslovská hradiska. Hradiště Libušín mělo kolem jedenácti hektarů, Pražský hrad pět a Levý Hradec čtyři hektary. Jestliže sem poslali mladého Václava, aby tu studoval, tak to znamená, že Budeč měla stejně jako Levý Hradec důležité postavení v české minulosti – snad původně významnější než samotná Praha. Nad Budčí držel ochrannou ruku Václavův strýc, kníže Spytihněv.

Centrum vzdělávání

"Postavil tu kostel svůj z kamene, a byla to a jest první česká rotunda," tvrdí badatel Václav Davídek. Potvrdil to i archeologický výzkum. Našlo se původní zdivo rotundy svatého Petra, byly objeveny i omítky a maltové podlahy, po kterých zřejmě chodil malý Václav. Z legend víme, že Václava tu učil latině kněz se slovanským jménem Učen. Výzkum prokázal, že na Budči opravdu existovalo jakési centrum výchovy – byl zde nalezen železný stilus, pisátko, kterým se rylo do voskových tabulek. A další nález - nákončí meče, prozrazovalo osídlení už od 8. století. Dlážděná cesta zavedla archeology k hrobům asi z poloviny 10. století. Byly v nich šperky z Velké Moravy. Jedna z hypotéz tvrdí, že právě tady, na Budči, bylo původní centrum kmene Čechů...

Drahomíř převzala chlapce
do své péče. Nejdřív však se
šla zkušených kmetů ptát,
kdo má zemi spravovat,
když je známo o dítěti,
že je ještě slabé. Kmeti
rozhodli v svém úradku,
ať moc přejde na matku
a Václav ať ji poslouchá,
než dospěje v jinocha.

Václav byl ještě příliš mlád... byl příliš slabý... byl příliš nezkušený, takže se Drahomíra musela obětovat a otěže vlády vzít do svých rukou.

Vražda sv. Ludmily v Dalimilově kronice|foto: Wikimedia Commons

"Když otec jeho Vratislav zemřel, dosadili Češi na dědičný trůn jeho syna, knížete Václava. Jeho bratr Boleslav vyrůstal pod ním, neboť oba byli ještě malí. Ale matka jejich Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl..." Kníže Vratislav zemřel v únoru 921 , kněžna Ludmila v září téhož roku. Po Ludmilině smrti se stala Drahomíra paní situace. "Vyhnala své odpůrce a uchvátivši všecek své tchyně majetek, s usurpátory jala se vládnouti, obdařujíc je a příbuzné a čeleď jejich nejlepším zbožím zlatým a stříbrným i šatstvem vzácným nesmírné ceny..."

Přetahování o moc

Hledáme správné slovo pro to, co se v Čechách dělo po vraždě kněžny Ludmily. A nenapadá nás jiný výraz než – státní převrat s pořadovým číslem 1.

Drahomíra vyhnala kněze i jiné své odpůrce a zmocnila se jejich majetku. Pak určitý čas vládla. Jak dlouho? Nevíme. Lze to snad vyjádřit slovy z legend: "Pokud byl Václav malý nebo mladý." A co když nebyl... malý?

Ještě předtím se však věnujme odhadu stáří, kterého se podle antropologického a lékařského průzkumu dožili jeho předkové a nejbližší příbuzní. Kníže Bořivoj I., Václavův dědeček. Plus minus 40 let. Přičemž v legendách se říká, že Bořivoj zemřel asi ve 36 až 37 letech. Prakticky to souhlasí. Kněžna Ludmila, Václavova babička: Mezi 60 až 70 léty. Legendy říkají, že byla zavražděna v 61 nebo 62 letech - i to odpovídá. Jejich starší syn a Václavův strýc, kníže Spytihněv I. 40 až 50 let. Legendy tvrdí, že se dožil 40 let. Je to shoda. Jejich mladší syn, kníže Vratislav I., Václavův otec: 45 až 50 let. V legendách umírá už jako třiatřicetiletý, ale ve skutečnosti se narodil asi o 15 let dřív, zhruba kolem roku 875. Jeho otci, knížeti Bořivoji, bylo v té době kolem pětadvaceti, matce, kněžně Ludmile dvacet let. Někteří historikové tyto údaje odmítají. Hlavně se jim nelíbí vyšší věk u knížete Vratislava. Ten se podle nich měl dožít třiatřiceti let. Jenomže důkladný rozbor Vratislavových pozůstatků říká něco jiného.

Histologickou metodou byl zubní věk knížete Vratislava stanoven na věk kolem 45 let. Plus minus 6 let. Další z metod, používaných pro odhad dožitého věku, se opírá o stanovení stupně zkostnatění chrupavky štítné. U Vratislava odpovídá 45 plus minut šest a půl roku. Stupeň opotřebování dásňových výběžků čelistních. Vratislav – 35 až 40 let. S postupujícím stářím se zvětšují dřeňové dutiny v kosti pažní a v kosti stehenní, a to směrem do krčku a do hlavic kostí. Pomocí rentgenu a počítačové tomografie bylo možné odhadnout stáří Václavova otce Vratislava – na rozmezí 40 až 50 let.

Zpětné hledání pravdy

A samotný Václav? Zubní věk: 42 léta... plus minus 4 a půl roku. Zkostnatění chrupavky: U Václava se nedochovala. Opotřebování dásňových výběžků čelistních: 35 až 40 let. Stav dřeňových dutin v kosti pažní a stehenní: Potřebné části ramenních a stehenních kostí nejsou dochovány. U knížete Václava sice nebyly k dispozici všechny kosterní pozůstatky, přesto došel profesor Vlček k jednoznačnému závěru: Zatímco v legendách se měl Václav dožít dvaceti sedmi, plus minus jeden až dva roky, odpovídá podle nalezených pozůstatků jeho biologický věk čtyřicítce. Podle tohoto nálezu by tedy bylo Václavovi v době, kdy zemřel jeho otec Vratislav, nikoli třináct nebo čtrnáct let, ale dvacet šest let. Dvacet šest let, možná nějaký ten rok navíc anebo méně. V tomto stáří mohl Václav klidně usednout na knížecí stolec, nebylo zapotřebí, aby "matka jeho Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, odkud nedospěl". Drahomíra se obětovala a otěže vlády vzala do svých rukou. I když nemusela, její syn byl víc než dospělý. A to ona se zase obětovala ráda.

"Kníže Vratislav pojal za manželku Drahomiř z tvrdého kmene lutického." Vratislav s Drahomírou měli tedy jenom dvě děti? Nemusely být jenom dvě. V jedné z legend, takzvané Proložní, měl Václav kromě Boleslava ještě jednoho bratra. Spytihněva. Ten mohl bud'to zemřít v mladém věku, anebo si ho kronikář spletl se strýcem Spytihněvem. Kromě bratra (či bratrů) však měl Václav ještě čtyři sestry. Známe dokonce jméno jedné z nich Přibyslava. Sourozenci se většinou uvádějí tak, jak přišli na svět. Nejprve ten starší, případně nejstarší; potom ten anebo ti mladší. "Drahomíř porodila dva syny: Václava a Boleslava."

Kosmas|foto: Wikimedia Commons

Ta pohanská urozená kněžna
povila dvě pacholátka něžná.
Staršího nazvala
Boleslavem.
Mladší Václav byl však všude slaven...
pro svou tichou povahu a mrav.

To už jsme slyšeli. Starší Boleslav? Mladší Václav?? Dalimil si to nevymyslil. Proč by to taky dělal? On to někde četl. To "někde" je jedna z proložních legend, což jsou legendy s krátkými životopisy svatých k jednotlivých dnům v kalendáři. Že by byl Boleslav opravdu starší a Václav mladší z těch dvou bratří? Jak potom ale vysvětlit, že Václav měl nástupnické právo? Spisovatel Miroslav Ivanov připomíná v této souvislost jednu příhodu ze sousedního Saska: "Tam panoval král Jindřich zvaný Ptáčník. Ten měl mimo jiné syny Thankmara, Otu a ještě mladšího Jindřicha. Zatímco se první dva, Thankmar a Ota narodili ještě v době, kdy byl Ptáčník pouze saským vévodou, v době Jindřichova narození byl už saským králem. Z této skutečnosti vyvozoval Jindřich mladší – třebaže měl dva starší bratry, tedy toho Thankmara a Otu – svoje nástupnické právo." A jak to dopadlo? Dočista jinak. Když otec Jindřich Ptáčník zemřel, dal ten prostřední bratr, Ota, zabít bratra Thankmara u oltáře a druhého bratra Jindřicha pro jistotu vsadil do vězení. A sám se ujal moci. Vskutku účinný způsob řešení problému následnictví...

Urození mají přednost

Porfyrogeneze = narození v purpuru. Myslí se v královském, knížecím, prostě vladařském purpuru. Taky se v takovémto případě užívalo slovní spojení natus aula regia. Neboli "narozen na královském dvorci". Hypotézu, kterou vyslovil Miroslav Ivanov, se asi nikdy nepodaří dokázat. Co když to však bylo takto: V Čechách vládl bezdětný kníže Spytihněv. Jeho bratru Vratislavovi se tehdy narodil první syn a dostal jméno Boleslav. Potom kníže Spytihněv umírá a jeho nástupcem se stává bratr Vratislav. Teprve nyní se mu narodí mladší syn, kterému dá jméno sice jinak znějící, ale se stejným významem jako Boleslav – Václav. Ten si později – po smrti Vratislava – činí nástupnické právo, poněvadž je narozen už jako vladařův syn, zatímco jeho starší bratr Boleslav měl tu "smůlu", že se narodil ještě v době, kdy jejich otec Vratislav nevládl...

Zní to zajímavě, ale není to jenom spekulace? Podobné názory, že ten, kdo se narodil už jako syn vládce, měl přednost před tím, který byl sice starší, ale narodil se pouze jako syn někoho, kdo na vládu teprve čekal – takové názory skutečně existovaly. Takže tím by se mohla vysvětlit situace po Vratislavové smrti? Ano. Boleslav, ačkoli byl starší, nenastoupil po smrti svého otce, knížete Vratislava, na jeho místo, a proto chtěl svého mladšího, ale v purpuru či na královském dvorci narozeného bratra Václava odstranit. Je to odvážná hypotéza... Ale co když to je pravda...?

"Mezitím blahoslavený Václav vyrostl z chlapeckých let a zářil květem nejpůvabnějšího mládí. Hluboko pak v srdci chovaje, v čem byl od učitele písma vzdělán, toužil naplniti skutkem to, co sluchem poznal. A proto jeho věrolomná matka s některými dalšími, kteří s ní stejně smýšleli, nenávidíce ho pro jeho skutky a přesvaté myšlení, radili se mezi sebou a řekli: Ach běda, co si počneme a kam se obrátíme? Neboť kníže náš, zkažen byv kněžími a takřka mnichem se stav, nedovoluje nám kráčeti sráznou a navyklou cestou našich neřestí. Od toho času počali se k němu chovat velmi nepřátelsky, vyhrožujíce mu a i jinak mu působíce přemnohá příkoří."

Žádný slaboch

Jestli to byla ona příkoří nebo ještě pro něco jiného, nevíme, ale Václav začal jednat. Ukázalo se, že ani zdaleka to není nějaký zastrašený zbabělec, jak si o něm snad mnozí mysleli. Dokázal jednat docela rozhodně. A to i tehdy, když se ocitl tváří v tvář: "Konečně posílen Bohem a ctností se opásav, povolal k sobě matku svou a všechny velmože, a jak se slušelo, obořil se na ně tak, jak praví Kniha moudrosti: Slova moudrých jsou jak ostnové a jako hřebové hluboko vbití." Co řekl Václav Drahomíře a jejím společníkům? "Proč jste mi zbraňovali, synové zločinců, símě lži a synové nespravedliví, abych se učil zákonu Pana našeho Ježíše Krista a poslouchal rozkazů jeho? Jestliže se vám nechce sloužiti Kristu, proč aspoň jiným to nedovolujete? Jestliže jsem však až doposud žil pod vaším opatrovnictvím a mocí, od nynějška to odmítám!"

Po těchto Václavových slovech se začaly dít věci. "Pro tuto příčinu a rozličné jiné věci povstala převeliká různice mezi těmi velmoži, kteří setrvávali po boku zbožného vévody, a mezi ostatními, kteří podporovali ničemnou stranu bezbožné panovnice." "A rozličné jiné věci..." Nešlo tedy jenom o náboženský spor. Nebo lépe řečeno – neběželo pouze o náboženství, ale taky o věci světské. Možná právě kvůli nim došlo ke knížecí vraždě... Ale tak daleko ještě nejsme. Stále se nacházíme v roce těsně následujícím po smrti knížete Vratislava a jeho matky Ludmily. Píše se (tedy snad) rok 922 nebo 923.

"I rozdělili se rádcové a přední mužové země a trny nesvornosti rozbujely se mezi nimi až k prolévání krve." Události nebyly bez obětí. Tekla krev. "Ale strana spravedlivých, ačkoli byla velmi malá," tou stranou byl Václav a jeho spojenci, "nabyla přece vrchu nad stranou nespravedlivých, jako vždy nejednotnou." Drahomíra & spol. byli tedy početnější, silnější, ale nedrželi při sobě. "Vévoda Václav, staraje se o zjednání pokoje, pojal vnuknutím Ducha svatého úmysl matku svou, která byla příčina veškeré zloby, z vlasti vypuditi," to znamená, že se rozhodl poslat Drahomíru do exilu, "aby vyhnáním jejím a všech jejích bezbožných přívrženců byla utišena zuřivost rozbrojů a mír v církvi Kristově se vzmohl."

Znovudobytí trůnu

Tímto státním převratem – během jednoho nebo dvou let v českém knížectví už druhým – se Václav dostal k moci. Nebo si tu moc právě teď upevnil. Jestliže vyhnal či vypověděl svou matku v zájmu klidu země, tak vůbec nešlo o maličkost. Čím časově vzdálenější byli svědkové od oné události, tím byla jejich hodnocení tvrdší. Zatímco na jedné straně nejstarší, takzvaná První staroslověnská legenda neprozrazuje nic jiného, než že "ti zlí psi", tedy nehodní Václavovi rádci, "knížete Václava později navedli, aby vyhnal svou matku bez viny" (bez viny, Drahomíra za nic nemohla, to Václavovi poradci...), tak na straně druhé jedna z nejmladších, takzvaná Druhá staroslověnská legenda říká: "Když kníže dospěl a ujal se svého úřadu, svou matku, která byla v čele toho odboje, vyhnal pryč od sebe ze země." A Dalimil?

Kněžna pohanskou krev měla,
duchovenstvo vyháněla,
když jí přišel v cestu kněz,
či jen křesťan – mrtev kles.
Jedny proti druhým štvala.
V Praze velká bitva vzplála,
přenešťastní křesťani
neměli už zastání.
Václav dospěl. Čechy zmatků
zbavit chtěl a vyzval matku:
"Jdi a dbej svých věnných statků.
Já dám zemi do pořádku."

Měl na to asi třináct nebo dvanáct let své vlády – ten počet ovšem jenom odhadujeme. Co se mu podařilo? A co ne? Jaká byla Václavova politika? Jaký byl jeho vztah k domácí opozici? (K té patřila kněžna Drahomíra a – jak se vzápětí ukáže – i jeho bratr Boleslav.) A jakou zahraniční politiku zahájil? O tom příště.

zdroj: Josef Veselý

V Hlučíně se na karmaš pečou pravé hlučínské koláče

 

Hlučín je město v okrese Opava v Moravskoslezském kraji, 10 km severozápadně od Ostravy. To jen na upřesnění. Každoročně tam bývá "karmaš". Že nevíte, co to je? Nedivím se, to je v jejich nářečí krmáš. Samotné slovo je pouhou zkomoleninou německého die Kirmes, což v češtině znamená posvícení. Dějinný vznik Hlučínského krmáše, jakožto oslav, lze však hledat až v počátku 17. století. Tehdy, roku 1616, Hlučín polkly plameny (jak oni říkají) požáru, při kterém byl hodně poškozen stávající kostel sv. Jana Křtitele.

Při první zářijové neděli roku 1625, poté, co proběhla náročná rekonstrukce, bylo toto svaté místo vysvěceno. Od těch časů se právě na první neděli v září každoročně slaví krmáš, neboli posvícení.

A co nesmí na karmašu chybět? No přece Hlučínské koláče!

Hlučínské koláče jsou pečivo typické pro celé Prajzsko. Tak jako Prajzsko platilo za bohatý region, tak i hlučínské koláče nejsou nijak střídmé. Hlučínské koláče se dříve pekly především doma, a to při slavnostních příležitostech. Třeba na odpust (pouť), krmaš (posvícení) a podobně. V současné době hlučínské koláče pečou i menší pekárny a dodávají je do obchodní sítě. Hlučínské koláče mají svůj neměnný vzhled, technologii, a vlastně i základní recepturu.

Hlučínské koláče jsou z jemného kynutého těsta. Jsou plněné uvnitř, mají okrouhlý tvar a typické zdobení žloutkovou drobenkou, tak zvaně „uždibovanou“ a vyskládanou na povrchu koláče do tvaru kopretiny. Proto se jim také někdy říká „uždibované“ koláče.

Na internetu je k dohledání několik receptů na hlučínské koláče. V zásadě se neliší. To proto, že se nejedná o recepty „akademické“, ale předané přímo ze života. Jedná se o tradiční postupy předávané z generace na generaci, nikoliv „bezduše opisované“ z jednoho internetového článku do druhého.

O hlučínských koláčích se někdy píše, že jsou velmi tučné („však Prajzáci na to vždy měli,“ 😄). Když ale porovnáme složení těsta na jiné krajové koláče (domažlické koláče, české pouťové koláče, moravské „dvojctihodné“ koláče a podobně) zjistíme, že se těstem s vyšším obsahem tuku vyznačují tradiční  receptury. Hlučínské koláče jsou tučné tak, jak mají poctivé slavnostní koláče být.

Hlučínské koláče: Recept

Suroviny na těsto hlučínských koláčů

• 600 g polohrubé mouky
• 400 g hladké mouky
• 250 g cukru krupice
• 150 g másla nebo máslového tuku na pečení
• 50 g sádla (ideálně čistého husího, ale může být i vepřové)
• 50 g oleje
• 2 kostky droždí (standartní kostka)

          20 g soli (to je půl  polévkové  lžíce)

• 1/2 l vlažného mléka
• 3 žloutky

Tento rozpis surovin na základní těsto hlučínských koláčů je  recept paní Lídy Ličkové, která v Hlučíně platí za odbornici a pořádala i kursy pečení. Pouze se jedná o poloviční dávku. Recept má všechny předpoklady „dobrého koláčového těsta“:

• je dostatečně slané na to, aby koláče nebyly „plané, jalové“,
• samotné žloutky zajistí vláčnost (celými vejci s bílkem pečivo rychleji tvrdne),
• je v něm dostatek tuku a sádlo, takže jsou koláče křehké.

Těsto je mnohokrát vyzkoušeno, a bezpečně sedí.

Kuchyňská váha není zbytečný přepych

• Odvažte polohrubou a hladkou mouku a prosejte do zadělávací mísy. Promíchejte se solí a cukrem.
• Z připraveného půl litru mléka odeberte dvě deci, ohřejte na teplotu těla (zkouška malíčkem). Do mléka rozmíchejte kvasnice a vrchovatou lžíci moučné směsi (z mísy).
• Nechte kvasnice vzejít, až se tvoří bubliny. Vlijte do mísy s moukou, přidejte žloutky a tuk.
• Hnětacími háky začněte suroviny zpracovávat. Podle potřeby přikapávejte zbylé mléko.
  Někdy je mléka potřeba víc, někdy méně, záleží na kvalitě mouky. Ale je lepší přikápnout mléko v případě, že je těsto tužší, než přidávat mouku (což změní poměr surovin).

Vypracování těsta = základ budoucího úspěchu

Těsto je třeba vypracovat důkladně. Předkyně to dělaly samozřejmě ručně: vařečkou převracely těsto, vháněly do něj vzduch. Těsto bylo dost vypracované tehdy, když bylo hladké, lesklé a s lupnutím se oddělovalo od zadělávací mísy.

Podle množství mouky a zdatnosti pekařky ruční práce trvala víc než půl hodiny. I elektrický hnětač musí pracovat alespoň 15 minut, než bude těsto připraveno ke kynutí. Přikryto čistou utěrkou bude na teplém místě kynout asi 45 minut – než zdvojnásobí objem.

Tvarohová nádivka

• 500 g dobrého tvarohu
• 1 celé vejce
• 80 g másla
• citronová kůra
• 100 g rozinek
• 100 g cukru krystalu
• Vanilinový cukr
• Kapka mléka (když je poctivý tvaroh)

Na Hlučínsku, v celém Prajzsku, a vlastně v celém regionu se dá koupit tak zvaný tvaroh z farmy vyráběný v Hlavnici (okres Opava). Je ideální do koláčů. Je tak hustý, že ho je třeba dokonce trochu ředit (ale opatrně a jen málo).

• Z obyčejných tvarohů se hodí ty, které jsou baleny „ve stříbře“.
• Z vaničkových tvarohů se nehodí vůbec žádný.
• Kdo by měl tvaroh „od krávy“, musí jej protřít jemným sítem.

Máslo, vejce a oba cukry vyšlehejte do pěny. Přidejte tvaroh a šlehejte dál. Kdyby byl tvaroh tak hustý, že ho metly „neutáhnou“, přikápněte mléko. Až nakonec vmíchejte suché rozinky. Suché proto, že do sebe při pečení natáhnou vlhkost z tvarohu. Nádivka musí být tak tuhá, aby se kopeček neroztékal.

• Tvaroh lze samozřejmě rozmíchat i ručně, elektrický šlehač jen usnadní práci.

Posypka

• 30 dkg hladké mouky
• 15 dkg tuku (máslo + Hera)
• 15 dkg práškového cukru
• 1 balíček vanilinového cukru
• 1 žloutek

Na potření

• 1 vejce
• čajová lžička cukru
• 4 lžíce mléka

Než těsto vykyne, je čas připravit drobenku. Vytvoří se rukama po smíchání všech ingrediencí. Pak ji hned uložte do lednice, protože se s drobenkou lépe pracuje, když je chladná.

V hrnečku rozšlehejte vejce s trochou mléka a lžičkou cukru.

Náplní nešetřete

Vykynuté těsto se pro lepší manipulaci rozkrojí na dvě části. Jednu ponechejte v míse, druhou překlopte na pracovní plochu (vál). Současné nepřilnavé pracovní plochy jsou lepší než dřevěné vály, protože se těsto nemusí podsypávat a tak se do nich nepřidá další nežádoucí mouka.

Kus těsta se rozkrojí napůl, půlka zase napůl, a tak dál, aby nakonec zbyly stejně velké dílky. Roztáhnou se na placičku, na tu přijde kopeček tvarohu. Těsto se zabalí, rukama se vytvoří koulička.

Kdyby tvarohová náplň nestačila, je dobré mít při ruce malou sklenici jablečných povidel, která se nemusejí rozdělávat a lze je dávat na těsto přímo.

Zdobení hlučínských koláčů je piplačka, ale musí být

Naplněné kulaté „buchty“ rovnejte přímo na máslem štědře vymazaný plech. Jemným tlakem dlaně (nebo dnem sklenky či po vzoru babiček látacím hříbkem) je rozplácněte naplocho. Mezery mezi koláči je třeba nechat poměrně velké, protože při pečení koláče pokynou do všech stran. Pak je potřete vejcem rozšlehaným v trošce přislazeného mléka. Zapněte troubu na 220 °Celsia.

Na pracovní talířek si odsypávejte menší množství drobenky. Do středu koláček vytvarujte z drobenky kuličku. Pak trochu drobenky  „uždibněte“ do špetky z palce a dvou prstů, stlačte, přimáčkněte na plochu talířku (tím se zpevní shora i zdola). Vzniklý tvar položte ke středové kuličce jako lístek květiny.

Prozradí je omamná vůně

Plech s nazdobenými hlučínskými koláči vložte do trouby a stáhněte teplotu na 190° Celsia. Koláče se budou péct 15 až 17 minut. Že už skoro budou, se pozná nejdřív podle báječné vůně, která se bude linout trouby. Nahlédněte, zkontrolujte a ponechte je v troubě do požadovaného zlatého odstínu.

• Finta: Sice se to ve všech receptech neuvádí, ale když ještě horké koláče potřete rumovým máslem (jako frgály nebo svatební koláčky), jenom jim to prospěje.

Tvaroh, povidla, mák

Hlučínské koláče se neplní jen tvarohem nebo „improvizovaně“ jablečnými povidly. Jablečná náplň se na hlučínské koláče připravuje naprosto běžně, jakož i maková nebo ze švestkových povidel. To především, když se zadělává těsto z kila mouky – a to se většinou zadělává. Aby bylo od každé chuti.

zdroj: Deník, zkraju, fotky - (receptar)

Píšete všemi deseti?

Dnes mě napadlo zeptat se: Píšete všemi deseti?

Možná je to zbytečná otázka, máte to v malíčku, (však já také 😄), ale asi proto vím, jaká je to výhoda umět psát. Řekla bych, že je to další gramotnost. Tak jako se snažíme pochopit finanční gramotnost, mohli bychom zvládnout i psaní... Výhodné je to i při tvorbě blogu. 

Bohužel, v učebních osnovách se s výukou psaní všemi deseti prsty setkáme pravděpodobně až na středních školách, hlavně s ekonomickým zaměřením (s výjimkami jako na videu dole). Měla jsem asi štěstí, že na naší SŠ tato možnost byla a dobrá byla rada rodičů - navštěvuj to! Kolikrát v životě se mi to vyplatilo - to je slabé slovo. Tím se nechlubím, jsou to léta zkušeností a mnohokrát to bylo tak, že kam jsem přišla, tam měli problém právě s psaním na klávesnici. 

A co vy? Možná tuto dovednost zvládáte "levou zadní" a říkáte si - škoda času. Ano, čas je u výuky psaní podstatnou věcí. Kdo si myslí, že to zvládne za 14 dní, tak mu to sice přeji, ale nevěřím tomu. Tak jako klavírista by měl denně cvičit hru na klavír, tak i "žák", který se chce naučit psát všemi deseti, by se tomu měl denně věnovat. Je to vhodný trénink i pro seniory k procvičení prstů.

Každý nemá výdrž. To je jako s novoročním předsevzetím: od nového roku nebudu kouřit, zhubnu 10 kg, začnu chodit do fitka ... a výsledek? Nemusím ani psát. 

Začít s kursem psaní na klávesnici můžeme kdykoli, zrovna začíná nový školní rok - tak co dát se do toho?

Koukněte, jak jim to jde - na základní škole!

Možností je hodně, ale musíme mít nějaké vedení - osvědčený program.

 

Základní pravidla psaní všemi deseti jsou na videu:

První lekce zahrnuje základní pravidla, která musíte dodržet při psaní všemi deseti prsty. Naučte se psát všemi deseti prsty z videí zdarma.

 

Základem je prstoklad, na obrázku je barevně označeno, kterým prstem určité písmeno píšeme. Kdo chce, může vyzkoušet odkaz ZDE

 

Je to nastaveno na 7. třídu, ale v liště si to můžete přehodit podle sebe a tady si můžete trénovat prstoklad podle libosti. Zobrazí se vám pak i rychlost psaní. 

           

Možná máte doma podobné učebnice, třeba staré z doby psacích strojů, ale to vůbec nevadí, podle nich můžete klidně psát. 

Tak co, přidá se někdo? 🔤 👍 

zdroj: YouTube, obrázky internet 

O češtině od A do Z: Voucher výslovnost, Herodes skloňování

Prázdniny jsou za námi, huráá zpátky do školy! 👍 😃 Přeji všem žákům a studentům, učitelům i rodičům, aby nový školní byl lepší, než ten minulý a všichni měli možnost normálně chodit do školy.

24. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem.

Připravili Aleš Cibulka a Alda Röhrich.