Hlas pro tento den: Čírka modrá

 

Kde jsou ty časy, kdy bylo možné na jaře téměř na každém rybníku pozorovat kačery i kačírky několika druhů u nás běžně hnízdících kachen. Vedle nejhojnější březňačky, kachny divoké, to byla čírka modrá. Její charakteristický hlas, chrčivý zvuk připomínající velikonoční řehtačku, si můžete poslechnout.

Honičky kachen ve vzduchu, vpředu kachna a za ní dva až tři křičící kačeři, patřily na jaře k běžné scenérii na našich rybnících. Proč dnes zejí hladiny jihočeských rybníků prázdnotou? Odpověď na tuto otázku není jednoduchá, i když není pochyb, že hlavní příčinou je intenzivní chov kapra, a tím absolutní degradace kvality vody a života v ní. Kalná voda bez vodních a splývajících bylin, bez množství drobných bezobratlých živočichů, larev hmyzu, bez korýšů, není pro život kachen příhodná. S intenzivním rybníkářstvím je spojena i přeměna rybníků na vodní nádrže, vyhrnování příbřežních porostů a likvidace luk navazujících na vodní hladinu. Tyto deponie, jak nazýváme hromady bahna vyhrnutého ze dna rybníků, poskytovaly v prvních letech vynikající hnízdní příležitosti kachnám, ale dnes jsou to často zarostlé, neproniknutelné džungle, které jsou pro hnízdění kachen zcela nevyhovující.

Pouze v období průtahu cizích populací se čírka modrá, stejně jako její malá příbuzná čírka obecná, vyskytuje častěji. Oba druhy hnízdí ve značném množství na území Polska a zvláště Ruska, až v jezerních oblastech daleko za Uralem. Čírka modrá je přísně tažná kachna, která zimuje až v západní Africe, v povodí Nigeru. Kroužkováním máme prokázaný původ čírek modrých protahujících našim územím až z oblasti Altaje. Zajímavým jevem v životě čírek je jejich přesídlování na obrovské vzdálenosti. Čírky se totiž namlouvají v zimovištích a pak kačer následuje družku do jejího domova, třeba do vzdálenosti několika tisíc kilometrů.

Doufejme, že při dnešních snahách vrátit rybníky do původní podoby, alespoň v přírodních rezervacích, jako například na Bohdanečském rybníku u Pardubic, se vrátí i čírka modrá.

Základní údaje

Čírka modrá (Anas querquedula) je malá plovavá kachna velikosti přibližně holuba. Kačer má ve svatebním šatě hnědou hlavu s bílou páskou, vrch těla šedobílý a boky bělavé, za letu je nápadný světle modrošedý přední okraj a vrch křídel. V prostém šatě je kačer hnědý, nenápadně skvrnitý; stejně je po celý rok zbarvená samička.

 

  

Životním prostředím čírky modré jsou rybníky, jezera a záplavové vody s dostatkem rostlinstva. V potravě je vedle rostlinné složky zastoupena i složka živočišná (drobní bezobratlí živočichové, potěr). Hnízdo bývá na zemi, většinou na suchých místech. Snůška čítá 8 až 11 vajíček a zahřívá ji pouze samice, která také sama pečuje o mláďata. 

Od srpna odlétá zimovat do Středomoří a tropické Afriky, na hnízdiště se vrací do února do začátku března. Jako silně ohrožený druh je podle zákona zvláště chráněná. Rozšíření - na mapě:

 

(Jarmila Kačírková, YouTube)

Jak vznikaly nahrávky

"Je to malá kachnička, která není příliš hojná. Jelikož hlasy samce i samice nejsou nijak hlasité, je pořízení zvukového záznamu velmi nesnadné. K tokajícím čírkám je nutno se bezpodmínečně přiblížit co nejblíže, jinak je úspěch nahrávky velmi nejistý. Kachna se ozývá tichým krátkým kvákáním. Kačer má velmi typický a druhově specifický hlas, znějící jako když přejedeme prstem po hřebínku. Tyto tiché hlasy je možné nahrát pouze dobrým citlivým mikrofonem s ostře směrovou charakteristikou. Než se mi podařil záznam, s kterým jsem byl spokojen, musel jsem provést řadu neúspěšných pokusů."

zdroj: Pavel Pelz, Ing. Petr Ťulpík, Foto Dick Daniels + internet, Wikimedia Commons

Toulky českou minulostí: 34. schůzka: Vražda kněžny Ludmily

 

Místo naší schůzky: Tetín. Jméno tohoto hradu u Berouna není spolucestovatelům naší historií neznámo. Setkali jsme se s ním, když jsme pátrali po hradišti jedné z Krokových dcer, kněžny Tetky. Tehdy jsme byli nuceni konstatovat, že s postavou ze Starých pověstí českých toho Tetín moc společného nemá. Zato ke kněžně Ludmile Přemyslovně má blízko. Až osudově. Je to místo, kde byla tato vůbec první žena českých dějin zavražděna.

"Netoužím vládnout a nepřeji si mít ani sebemenší částečku tvé moci. Naopak žádám, abys mi povolila nerušeně sloužiti Bohu až do skonání mých dnů." Potom Ludmila opustila Prahu a odebrala se na hrádek Tetín. Ano, touto verzí jsme se s vámi minule rozloučili. Ludmilin odchod z Prahy byl reakcí na nepřátelské chování její snachy Drahomíry po smrti Ludmila syna a Drahomířina muže, knížete Vratislava: "Proč ona má být takřka mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a budu vládnout svobodně." Hrozilo snad nebezpečí, že se v Ludmiliných rukou shromažďuje přílis mnoho moci?

Je třeba zabít tchyni

Důvodů, proč by Drahomíra mohla nenávidět svoji tchyni, Ludmilu Přemyslovnu, mohlo být víc než jenom jeden. Některé z nich se vyskytují i v písemných svědectvích: "Když kníže Vratislav zemřel, byl jeho syn Václav svěřen spolu se svým bratrem Boleslavem Ludmile na vychování." Václav byl už předtím vzděláván v jazyce staroslověnském (babička zřejmě na to pečlivě dohlížela), jedna legenda mluví i o řečtině, na Budči si osvojil kulturu latinskou.

A jak na to reagovala jejich matka, Drahomíra? "Vidouc to matka těchto hochů, jež jako vdova osobovala si žezlo po svém manželu, ďáblem se dala popuditi a s všelikým záštím své jedovaté duše vzplanula proti služebnici Boží Ludmile. A zlými dohady sžírána, domnívala se, že tím, když všecek národ svěřil vychování jinochů její tchyni, zbavována jest vlády i statků a naopak že Ludmila všecko panství uchvátí..." Takže na jedné straně starost o moc, na straně druhé strach, že by snad Ludmila mohla svého vnuka ideologicky zpracovat. "Co učiníme v té věci, když ten, jenž by měl být knížetem, byl zkažen od kněží a od mé tchyně a jest jako mnich!"

Ludmila "kazila" Václava – spolu s kněžími. "Často zmírňovala bídu chudých, jimž jako matka v nedostatku pomáhala, hladové živíc, žíznivé osvěžujíc, cizince a nuzné šatem odívajíc. Svědčí o tom také kněží, o něž se obětavě starala tak jako o vlastní syny." Ti kněží, většinou z Bavor, tedy Drahomíře vadili. Zřejmě ano. Po smrti Ludmilině totiž nastalo všeobecné olupování kněží, jejich pronásledování a vyhánění ze země? Ale proč přitom zabili i Ludmilu? To by znamenalo, že na svého vnuka měla skutečný vliv.

A měla? Nejspíš ano. Byla zřejmě jeho a také Boleslavovou vychovatelkou. Václavovi, tedy vnukovi, budoucímu českému knížeti, bylo teprve třináct. Lze to formulovat i jinak: Václavovi bylo už třináct. Zanedlouho usedne na knížecí stolec. A spolu s ním, byť ne doslova, i člověk jemu drahý, milý, ten, který měl a má na něj největší vliv. A tím člověkem je – babička. Spor začínal nabývat stále určitější podoby... Nejenom spor. Taky budoucí zločin...

Politické hry před tisíci lety

Situace byla ještě složitější. Kdyby ve hře byly jenom vztahy mezi dvěma kněžnami, tchyní a snachou, a už nic jiného, tak bychom se v tom propletenci činů a zločinu vyznali poměrně snadno. Jenomže ona tu byla také vnitřní politika, a hlavně – politika mezinárodní. Když zemřel velkomoravský kníže Svatopluk, udělal nový český kníže Spytihněv obrat o 180° – namísto na východ, na Velkou Moravu, se orientoval na jinou velmoc, na tu na západě, na východofranskou říši.

Sv. Ludmila. Socha na mostě hradu Valdštejna|foto: Jana Šustová  

Hned v následujícím roce složil v Řezně do rukou východofranského krále vazalský slib. Uvnitř říše našich západních sousedů se mezitím dostali do křížku bavorský vévoda Arnulf se saským vévodou Jindřichem. Nešlo jim o nic méně než o královskou korunu. Vyhrál Jindřich, zvaný Ptáčník. Tak, a ze zahraničí jsme zpátky doma: Arnulfovu podřízenost Jindřichovi nechce Drahomíra uznat, zatímco Ludmila a bavorští kněží ano. Řečeno dnešním slovníkem: rozdílná zahraničně politická orientace.

A v této situaci, když ty dvě mají skoro úplně na všechno odlišný názor a nemohou se už dočista na ničem dohodnout, v této chvíli říká Ludmila: "Vezmi si své syny, a jak je ti libo, s nimi vládni, mně však dopřej volnosti, abych sloužila všemohoucímu Kristu, na kterémkoli chceš místě..." "Ale jakož se vždycky stává, že čím víc se pokora podle vůle Boží ponižuje, tím víc se pýcha ďáblem podněcovaná vypíná. Tak velmi vlídnou a laskavou prosbu svaté Ludmily její snacha, vévodkyně, nejen s pohrdáním odmítla splniti, ale vůbec vyslechnouti." Já bych řekl, že je to na 10. století pozoruhodný, psychologicky velice věrný postřeh. Tedy – ovšem jestli mnich zvaný Kristián skutečně napsal svou legendu v tomto a ne v některém pozdějším století... (On je to pozoruhodný postřeh i na mnohem pozdější století...)

"Když to viděla služebnice Kristova, pamatujíc na slova apoštolova: Neodporujte zlému, ale dejte místo hněvu; a na slova evangelia: Když se vám budou protiviti v tom městě, utecte do jiného, odešla Ludmila se svými lidmi na nedaleký hrádek, jenž se nazývá," ano, to jméno tu už padlo a ještě padne, "Tetín."

Drahomíř Lidmile záviděla,
neboť sama v zemi vládnout chtěla.

To jsme taky už slyšeli. Závist, podle Dalimila příčina Ludmiliny fyzické likvidace, však sama o sobě nevraždí. Ano, vraždí lidé. V tomto případě nájemní vrazi.

Poslala si tedy pro Gomoně
a pro Tunnu. Řekla jim, ať koně
a zlata dost od ní vezmou si,
když Lidmilu tajně zardousí.
A ti lotři jeden po druhém
souhlasili s oním návrhem.

Vrah přichází z ciziny

Těm dvěma se říká v legendách s různým stupněm zkomolení, ale všechny zprávy se shodují v tom, že to byli cizinci. Gommon a Tunna byli nejspíš opravdu Vikingové. Měli údajně přijít do Prahy z Kyjeva, za obchodem. To ještě netušili, jaký obchod je čeká. Takové bojovníky přijímala všechna knížata do družin obzvlášť ráda, nejenom proto, že to byli světoběžníci obeznalí ve válečném řemesle, ale také proto, že jako cizinci neměli v zemi příbuzné a přátelé, což je nutilo zachovávat plnou věrnost svému pánovi. Takže Drahomíra si je vybrala proto, že českým družiníkům mohla v tak ošklivé záležitosti sotva důvěřovat.

Oba Vikingové (na Rusi se jim říkalo Varjagové) si vybrali nevelký oddíl prostých bojovníků a odjeli s nimi na Tetín. Nebyla to žádná vojenská výprava, Tunna s Gommonem nechtěli Tetín dobývat. Použili lsti. Takových lstí jsou skandinávské ságy plné. Předstírali, že mají nějaké běžné vojenské poslání a že hodlají na Tetíně pouze přenocovat. Přijali je tam bez podezření, jako každý podobný oddíl objíždějící hrady na hranicích knížectví. Správce hradu je nejspíš ubytoval někde ve srubech, které na těchto hradech stávaly při hradbách. Uprostřed hradů stával palisádou opevněný dvorec jako vlastní sídlo správce. Na Tetíně v něm bydlela Ludmila.

Celý hrad spal, když brzy po půlnoci vrahové zaútočili. Vylomili vrata dvorce a obsadili ho. "Ostatní své společníky ozbrojené meči a štíty postavili venku a jen náčelníci vrahů Tunna a Gommon s několika málo muži, vyrazivše dveře, s divokým pokřikem vnikli do ložnice, kde služebnice Boží odpočívala. Tu k nim promluvila blahoslavená Ludmila pokorným hlasem: ‚Jaké to nenadálé šílenství vás štve? Nestydíte a nevzpomínáte si, kterak jsem vás vychovávala jako vlastní syny a kterak jsem vás obdarovávala zlatem, stříbrem a skvostnými šaty? Ale jestliže víte o nějaké křivdě, kterou jsem na vás spáchala, povězte mi to, prosím.′ Ale oni, jsouce ve své zuřivosti neoblomnější než skály a nedopřávajíce sluchům jejím slovům, neostýchali se vložiti na ni své ruce a stáhnuvše ji z lože, hodili ji na zem. I řekla jim: ‚Nechte mne maličko pomodliti.′ A když jí to dovolili, modlila se s rozepjatýma rukama k Pánu. Potom řekla: ‚Jestliže jste mne přišli zabíti, snažně vás prosím, abyste mi mečem sťali hlavu.′ Toužebně si totiž přála po příkladu mučedníků prolitím své krve Kristu svědectví vydati a palmu mučednictví s nimi na věky přijmouti. Neblazí katané však nedbali jejích prosebných slov a vhodivše provaz na hrdlo její, zbavili ji zardoušením života pozemského. Podstoupila pak mučednictví šťastná a Bohu oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu, 16. září o první vigilii noční, v 61. roce svého života."

Den D plus minus jeden

V sobotu 16. září o první vigilii noční, v 61. roce života. Je to až neskutečně přesný časový údaj. Když si uvědomíme, že jde o desáté století... Dne 16. září o první vigilii noční... Roku? Ten tu není. Září sice zůstává, ale vedle data "šestnáctého" se objevuje i "patnáctého". Takže jsme se opět ocitli v poněkud nepevném rašeliništi dohadů. Ne tak docela. Mnich Kristián píše, že se vražda na Tetíně stala "sedmnáctého Kalendas Octobris", to znamená 15. září. Jenomže v pozdějším středověku bylo úmrtním dnem Ludmily vždy šestnáctého září.

Historik Gelasius Dobner se pokusil tento rozpor vysvětlit tím, že na 16. září byl Ludmilin svátek přesunut teprve po roce 1245, kdy byl papežem zaveden svátek Narození Panny Marie – ten připadl právě na den předtím, 15. září. Vzápětí si to však páni historikové velice zkomplikovali, protože nalezli celý jeden rukopis Kristiána, a v něm – 16. září. Načež zjistili, že to byla pozdější oprava. Původně bylo v legendě "15. září". Tak proč připadá dnešní svátek všech Ludmil, Líd a Lidušek na 16. září?

Vysvětlení připomíná tak trochu detektivku: Už v 18. století historik jménem Pubička dokazoval, že staří Čechové začínali počítat nový den od západu slunce, a že tedy večer 15. září (podle kalendáře) byl ve skutečnosti už 16. zářím. Jak to ten pan Pubička tak přesně věděl? Řešení objevili historikové v praktických liturgických otázkách. Liturgický den končil večer nešporami – (hodinu před západem slunce), případně takzvaným kompletoriem (hodinu po západu slunce), a začínal předcházející noci vigiliemi. O svátku světce byly příslušné liturgické úkony rozděleny na hodinky v rámci takto vymezeného dne. Takže je zřejmé, že byla-li Ludmila umučena na počátku noci 15. září, bylo to až na konci liturgického dne a oslava svátku připadla automaticky na den následující – na 16. září, kdy začala již nočními vigiliemi.

Kněžna Ludmila byla zavražděna "prima vigilia noctis". Tedy v první vigilii noční. Tomuto údaji byla připisována velká důležitost. Věděl to i autor ludmilské legendy, totiž že je hodina smrti důležitá, jelikož rozhodovala o zařazení svátku ne na daný kalendářní den, ale – na den příští. Takže není žádný rozpor v tom, že Ludmila byla zavražděna 15. září, zatímco 16. září se slaví svátek umučení.

Temná sobotní noc

Ještě jeden časový údaj uvádí autor legendy. A to, že se vražda stala v sobotu. Sobota připadla 15. září v letech 910, 921, 927, to znamená, že Ludmila mohla být zabita 15. září některého z těchto dat. Kristián uvádí, že její tělo bylo přeneseno z Tetína do Prahy ve středu 19. října a uloženo v pátek 21. října. Toto datum se hodí pouze k roku 925. Tím padá možnost, že by k vraždě došlo v roce 927 a vyloučit můžeme jako příliš časný i rok 910. Takže nakonec – byť přes překážky – získáváme v cause kněžny Ludmily tato poměrně velmi spolehlivá data: 15. září 921 byla Ludmila zavražděna. Následně 19. října 925 dal Václav přenést babiččino tělo z Tetína do Prahy. Dne 21. října 925 byly ostatky pohřbeny v kostele svatého Jiří na Pražském hradě.

Datum vraždy nebylo jediným problémem, který před historickými detektivy vyvstal. Jednoznačný nebyl ani její způsob. Podle dobového názoru byl mučedníkem ten, kdo prolil krev za víru. Proto žádala kněžna své vrahy, aby ji usmrtili mečem. Ludmila však byla zardoušena provazem (tomu se říkalo "uše"), podle dalších výpovědí svým závojem (což byl "ušev"). Slova prakticky shodná. Těžko dnes rekonstruovat, co bylo vražedným nástrojem.

Neurvalí pacholci
do světnice vtrhnou za noci
a zardousí kněžnu závojem.

Atentát na kněžnu Ludmilu Přemyslovnu byl úspěšný. Nezasáhlo ani vystrašené služebnictvo, ba ani hradní posádka se nepokusila Ludmilu bránit. Kněz Pavel, který pocházel z biskupského kláštera sv. Jimrama v Řezně a který doprovodil kněžnu na Tetín, byl v době vraždy někde ukryt a asi hned té noci uprchl – hrad Tetín střežil cestu do Řezna. Proto také Ludmilu nepohřbil náležitě ani on, ani žádný jiný kněz. Služebnictvo ji ve spěchu zahrabalo "pode zdí hradní".

Tak Lidmila přišla do nebes
a ty lotry chválil v pekle běs.

Ještě než na to peklo došlo, čekala vrahy Drahomířina odměna. Jaké byly další osudy vrahů? Nejprve jim Drahomíra skutečně vyplatila jistou taxu na nájemnou vraždu. Pak však nechala Gommona zlikvidovat i s jeho bratrem a celou rodinou. Tunna se začal strachovat o život, zřejmě důvodně, a tak raději uprchl ze země. Drahomíra zvítězila. Pomstila se – at' už za skutečná nebo domnělá příkoří. Zmocnila se tchynina majetku. Zvítězila, ale zároveň prohrála. Politicky prohrála. Roku 924 došlo po těžké roztržce k bojům, které vynesly na knížecí stolec konečně mladého knížete Václava. Ten pod tlakem velmožů svou matku Drahomíru vyhnal.

Bez moci i bez lásky

Po letech si sice mohla vrátit, ale žádný vliv už nezískala. Byla odepsaná. Kladla se jí za vinu vražda kněžny Ludmila a zhoršení politických vztahů s Bavorskem. Když byl její syn, kníže Václav, zavražděn, tak stěží ušla smrti z rukou Boleslavových lidí. Metody tehdejší doby byly tvrdé. Rok 925. Kníže Václav svou babičku, "zahrabanou pode zdí hradní" na Tetíně nechal exhumovat a přenesl její ostatky do Prahy. Pohřbil je na Pražském hradě v kostele sv. Jiří, který založil jeho otec kníže Vratislav.

Ten kostel pak přestavoval Ludmilin pravnuk Boleslav II. Pozůstatky kněžny se stěhovaly podruhé, do nové podvěžní kaple, která byla vybudovaná jako kněžnino mauzoleum. Tady odpočívaly do roku 1142. Toho roku vypukl na Hradě požár. Ludmiliným ostatkům se však nic nestalo. Jak řeholnicím zničeného kláštera sv. Jiří oznámil kamenický mistr a zedník Verner "rakev neporušenou a ohněm nedotčenou jsme nalezl a vrátil jsem se pln radosti k pannám benediktinkám oznámit jim tu zvěst, žádaje za to odplatu."

Během obnovovacích prací na Hradě byla rakev otevřena, prohlédnuta jeptiškami a zase uložena vedle oltáře. Při té příležitosti se přišlo na krádež části ostatků. Ten dobrý mistr Verner si je odnesl do ciziny. Když po třech letech zemřel. přijel jeho syn do Čech, vyložil, co se stalo, načež odňaté věci kostelu vrátil. Abatyše Anežka, sestra krále Přemysla Otakara I., dala postavit novou kapli sv. Ludmily. To bylo v první polovině 13. století. Pozůstatky sv. Ludmily sem byly přeneseny (už počtvrté) do opukového náhrobku. S ostatky sv. Ludmily se manipulovalo ještě několikrát (naposledy a nejdůkladněji v srpnu roku 1981).

Hledání klidu

Ostatky sv. Ludmily Přemyslovny, české kněžny, byly vyzvednuty z hrobové dutiny, kde se nacházely v olověné schráně. Na jejím víku spočívala volně položená olověná destička s nápisem: "Corpus sanctae Ludmilae." Tělo svaté Ludmily. Ve schráně objevili antropolog profesor Emanuel Vlček a historik doktor Zdeněk Smetánka nařasenou bílou tkaninu zdobenou hnědou výšivkou. Po jejím rozhrnutí se objevil balík tkaniny a v něm kosti kněžny. V hrobce však byla ještě jedna schránka. V ní tři lebky zabalené do textilií s velikou pravděpodobností pozůstatky abatyší původně pohřbených v kostele.

Lebka svaté Ludmily v hrobce nebyla. Uchovává se totiž jako relikvie ve svatováclavském pokladu. Ta lebka je neúplná. Obličejová část chybí. Byla oddělena pilkou, zřejmě jako ostatek. Její osudy se zatím nepodařilo objasnit. Při rentgenu lebky se došlo k pozoruhodnému zjištění – vyznačuje se totiž mohutnou endokraniózou neboli ztluštěním čelní kosti. Maximální měřitelná tloušťka kosti na lebce činí tři a půl centimetru. Lebka je také nápadně těžká. Švy na lebce jsou zarostlé buďto úplně, nebo takřka úplně.

Profesor Vlček se pokusil na základě tvaru lebky vytvořit podobu kněžny Ludmily. Úplnou podobu nelze stanovit, protože chybí celá obličejová kostra, je znám jenom tvar čela, nosního kořene, tvar horního okraje očnic a volné zuby. Právě ty zuby poskytují nejzajímavější zjištění. Podle obrusu předních zubů měla kněžna Ludmila hluboký skus nebo dokonce předkus dolní čelisti. To je významný nález, protože ho lze spolehlivě vysledovat i na chrupu syna Vratislava a vnuka Václava. Bylo to asi výrazný znak ve tváři kněžny. Je totiž vyjádřen i v profilu stříbrné hermy (herma je vlastně poprsí). Ludmilina herma ukazuje v náznaku takzvaný "ptačí profil".

Měla středně dlouhou a velkou hlavu, a mohutné ztluštění napovídá, že šlo o ženu větší váhy. Komise prozkoumala pečlivě i všechny ostatní kosterní pozůstatky. Kosti končetin jsou velmi silné, ale jejich hlavice odpovídají svou velikostí ženám. O ženském pohlaví vypovídá i zachovaná kost křížová. Na páteři a velkých kloubech byly zjištěny pokročilé degenerativní změny, odpovídající věku jedince kolem šedesáti let. Nález výrůstků na kolenou svědčí o artróze. Pohyblivost kněžny asi omezena nebyla, ale určitými potížemi trpět musela.

Z délky dochovaných dlouhých kostí lze několika metodami vypočítat výšky postavy. Ta v průměru dosahovala sto šedesáti osmi centimetrů. Kněžna tedy byla vysoké postavy. Ve své době rozhodně. Ale ani dnes by nepatřila k ženám drobné postavy. Kosti končetin jsou robustní, předloktí a bérce jsou prodlouženy oproti nadloktí a stehnům. Nešlo tedy o žádnou křehkou stařenku, ale energickou, robustní ženu. A navíc – je tu ještě jedna skutečnost, na kterou se zapomíná, která se přehlíží:
Česká kněžna Ludmila byla – Češka.

To není ani zdaleka tak samozřejmé, jak to vypadá. České kněžny a české královny byly až na výjimky cizinkami, vyskytly se mezi nimi Rakušanky, Polky, Francouzky, Angličanky, nejčastěji to byly Němky. Česká knížata a králové měli po svém boku člověka, který nějaké "české národní věci" nerozuměl nebo ji alespoň nijak mocně neprožíval, někdy dokonce stojí vědomě na straně českých protivníků. Ludmila byla česká kněžna se vším všudy. A pak to taky byla babička – možná že svým způsobem podobná jiné slavné babičce, kterou známe z knihy Boženy Němcové. Také ona byla ochránkyní světla a tepla domova. Bývá označována jako jeden z patronů naší země. Ale daleko výstižnější je říct – je to babička naší země.

zdroj: Josef Veselý, videa Youtube 

Dokument o objevení ostatků kněžny Ludmily v kapli baziliky sv. Jiří na Pražském hradě v roce 1981.

Kartograf Jaromír Kaňok aneb kdo mě učil pracovat s mapou

Pravidelní návštěvníci vědí, že jsem na blogu otevřela rubriku "Turistika", kde je doporučována i práce s mapou. Mám tady i "Zeměpisné rozhledy". V dnešním příspěvku odhalím, kdo mě ovlivnil. Dnes se budeme bavit hlavně o mapách. 

Mapa ... znázornění zemského povrchu v určitém měřítku. Mimochodem má dlouhou historii, mapy vznikaly už ve starověku. A že nebyly přesné? Není divu a obdivuji ty tvůrce, kteří to vlastně vytvářeli "na koleně".
Někdo má mapy rád, někdo je nenávidí. Já jsem mapy "milovala" už od dětství. Co si pamatuji, vždy mě uchvacovaly a kolik času jsem trávila nad starým atlasem... (Mimochodem, ty staré mapy a atlasy byly mnohem lepší než ty současné). Byl to můj tatínek, který mě k mapám přivedl a po pravdě, byl z rodiny jediný, s kým stálo za to otevřít atlas a vyhledávat v něm. Mapy a vůbec zeměpis to bylo naše společné téma - otec a dcera. Tak možná jsem ten vztah zdědila po něm.
Není divu, že jsem si vybrala i tento studijní obor. Součástí byla i kartografie - zabývající se tvorbou a zpracováním map. Abyste však mohli mapy studovat, je třeba jim především rozumět a to není zvládnutelné za chvilku.
Tam jsem ho poznala. Že to byl odborník ve svém oboru se jaksi předpokládá, ale on byl fajn i jako člověk. Dovedl tuto problematiku podat odlehčeně a přitom z náročnosti neslevil. To dnes považuji za přínosné. Jak se říká - žádný kožený "ksicht".
Jsou lidé, kteří se v mapách vyznají a druzí, kterým to do hlavy nevtlučete. I takové jsem poznala. Pamatuji si na zkoušku, kdy základem byla mapa s vrstevnicemi: student si vzal kružítko, špendlík nebo nějaký hrot a dostal mapu s vytyčenou trasou (terén samozřejmě členitý), kterou musel procházet a komentovat - jestli stoupáme nebo klesáme, museli jsme si všímat rozdílu mezi vrstevnicemi, jestli je tam prudký svah a tím prudké stoupání nebo je pochod pozvolný. Podle vrstevnic jsme počítali nadmořskou výšku a vše komentovali. Znalost mapových značek byla samozřejmostí. Pokud to člověk zvládl, mohl jít ke zkoušce znalostí. Mě to bavilo a dalo by se říci, že mi to i šlo. Někteří šli na zkoušku kvůli mapě opakovaně. Dnes vím, že jedině tak se to dá dostat pod kůži.
Naším učitelem byl:

Doc. RNDr. Jaromír Kaňok, CSc.

Tak si ho pamatujeme. Dnes by oslavil 75. narozeniny. 

  

Bohužel, už musím psát v minulém čase. Dovolím si citovat zprávu z Katedry geoinformatiky UP v Olomouci:

Odešel kartograf a geograf Jaromír Kaňok

V brzkých ranních hodinách dne 18. října 2019 uzavřel svoji životní a profesní pouť  významný kartograf a geograf, autor desítek kartografických a hydrologických publikací, dlouholetý člen České geografické společnosti, čestný člen České kartografické společnosti a skvělý kamarád doc. RNDr. Jaromír Kaňok, CSc. S jeho jménem jsou spojeny roky výuky kartografie na ostravské a olomoucké univerzitě.

Jedna z mnohých publikací

Jaromír Kaňok se narodil 26. srpna 1946 ve Frýdku-Místku. Studium učitelství matematiky a zeměpisu absolvoval v roce 1969 na Pedagogické fakultě v Ostravě. V roce 1979 ještě vystudoval odbornou geografii se zaměřením na hydrologii na Přírodovědecké fakultě v Brně. Profesi učitele na základní škole se věnoval plných 15 let. V roce 1982 složil na MU Brno rigorózní zkoušku z fyzické geografie a kartografie. Od roku 1983 působil 23 let na Ostravské univerzitě, kde zajišťoval především výuku kartografie a geoinformatiky. Jako vedoucí katedry zde založil studium Kartografie a geoinformatiky. V roce 1992 obhájil na PřF MU kandidátskou disertační práci v oboru fyzická geografie. I když vyučoval kartografické a geoinformatické předměty, ve výzkumu se věnoval i fyzické geografii, zejména hydrologii. V roce 2002 úspěšně absolvoval na Masarykově univerzitě v Brně habilitační řízení ve fyzické geografii. Jeho další aktivity byly přerušeny vážnou nehodou, kdy ho srazilo auto na přechodu pro chodce.

V letech 2006 až 2013 pracoval na Katedře geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a věnoval se pouze své milované kartografii. Soustředil se především na výuku a ke svým studentům byl vždy přísný. Věnoval se i propagačním a osvětovým aktivitám v kartografii, společně s prof. Voženílkem založil tradici každoročních Kartografických dnů Olomouc, pořádaných Katedrou geoinformatiky na PřF UP v Olomouci od roku 2007.

Od roku 1972 byl členem České geografické společnosti, osm let pracoval jako jednatel Severomoravské pobočky, 16 let byl revizorem Moravskoslezské pobočky ČGS, pět let byl vedoucím Sekce kartografie a geoinformatiky ČGS. Působil ve třech oborových radách doktorských studií a v redakčních radách časopisů Kartografické listy a Geoscape. V letech 1999-2010 byl dopisujícím členem ICA Commission on Theoretical Cartography. Deset let byl členem komise soutěže České kartografické společnosti Mapa roku. Je čestným členem České kartografické společnosti.

Pro Jaromíra byla typická intenzivní akademická práce a nadšení pro tematickou kartografii a hydrologii. Měl rád poklidný rodinný život s obětavou manželkou, třemi dcerami a milovanými vnoučaty. V Lubně, v srdci Moravskoslezských Beskyd, opravoval dlouhá léta domek po svých rodičích a věnoval se rozlehlé zahradě. Tam mu bylo nejlépe. Dlouhá vážná nemoc mu kazila spokojený a radostný život v drsném, ale krásném prostředí, kam se odstěhoval po téměř 50 letech z Karviné. Jeho neopakovatelný humor, neuvěřitelné historky a specifický pohled na svět nám bude moc chybět. Nikdy na něj nezapomeneme. (Konec citátu)

 

Myslím, že studenti budou vzpomínat také. 

Nový škůdce vlašských ořechů se rychle šíří - pomozte vědcům

Máte v zahradě ořešák? Tak pozor: Výzkumný ústav rostlinné výroby prosí o pomoc: do studie se může zapojit kdokoli, kdo škody na ořešácích zaznamená. Stačí zaslat fotografie a na mapě zaznačit místo nálezu.

Vrtule ořechová u nás zdomácněla a patrně je pouze otázkou času, než osídlí zbytek vhodného území státu. Rychlost a směry šíření budou sledovány i v dalších letech. Pokud naleznete poškození ořechů vrtulí mimo oblast současného známého výskytu, prosíme zašlete údaje o lokalitě na email: holy@vurv.cz (GPS, případně foto larev a poškození) nebo vzorek několika napadených ořechů s larvami autorům tohoto příspěvku:
Ing. Kamil Holý, Ph.D.; Výzkumný ústav rostlinné výroby, v. v. i., Praha-Ruzyně
Mgr. Petr Heřman; Křivoklát

Poprvé jsem o tomto problému slyšela v pořadu Hobby magazín, kde posluchač líčil své problémy s ořechy. Dnes mám k tomu článek pro ty, kteří máte na zahradě ořešáky, případně můžete sdělit jiným pěstitelům. 

Na jižní Moravě řádí nový škůdce vlašských ořechů – vrtule ořechová. V Česku se poprvé objevila jen lokálně asi před čtyřmi lety. Teď se ale drobná moucha původem ze severní Ameriky šíří masivně. Její larvy vyžírají zelené plody vlašských ořechů a aktivní jsou hlavně v těchto dnech, kdy se líhnou. Žádný účinný postřik proti nim ale u nás zatím neexistuje.

Tak vypadají ořechy napadené vrtulí ořechovou 

Výskyt a šíření

Druh se k nám rozšířil ze sousedního Rakouska nebo Slovenska pravděpodobně po roce 2010 (přesný rok prvního výskytu není znám). V roce 2017 byly zjištěny larvy vrtule v oplodí vlašských ořechů v oblasti trojúhelníku vymezeného Znojmem, Brnem a Hodonínem, v roce 2018 se výskyt posunul směrem na severovýchod - severní hranici rozšíření tvoří dálnice D1 mezi Vyškovem a Kroměříží. Šíření od Znojma západně na Českomoravskou vrchovinu nebylo zjištěno, posun areálu západně byl zaznamenán pouze v oblasti Moravského Krumlova. Nelze vyloučit také výskyt severně od Brna (např. Kuřimsko), kde monitoring nebyl dosud prováděn.

Rychlost samovolného šíření může dosahovat až několik stovek kilometrů ročně, v našich podmínkách předpokládáme šíření především směrem na Olomouc a Ostravu, ale zřejmě je pouze otázkou několika let, než se druhu podaří překonat bariéru Českomoravské vrchoviny a proniknout do Čech. S přispěním člověka může proběhnout kolonizace rychleji (např. automobilovou dopravou). Rizikové jsou i napadené, nevyloupané ořechy či substráty z okolí napadených stromů, např. v květináčích s okrasnými květinami či sadbou (stromky ořešáků ze školek nepředstavují nebezpečí za předpokladu, že poblíž nejsou plodící ořešáky - zdroj larev).

Příznaky napadení vlašských ořechů 

Larvy vrtule ořechové vyžírají chodbičky do zdravé (zelené) části oplodí

Samice vrtule ořechové

Puparia vrtule mohou být vzácně i uvnitř ořechu vyklovaného ptáky

Larva vrtule krátce před kuklením

 

Potíž vzrostlých stromů

„Protože žádný přípravek v České republice momentálně není, použili jsme přípravek proti vrtuli třešňové ve dvojnásobné koncentraci. Problém je, že ořechy jsou obrovské a není jak je pořádně postříkat,“ popisuje pan Ladislav z Boleradic na Břeclavsku.
Zhruba čtyři metry vysoký a košatý ořešák má na své zahradě za domem.

„Ořech vůbec nepraskne, aby vypadl ven. Zůstane černý, sežraný červíkem,“ popisuje škodu, kterou vrtule páchá.

Aktivitu vrtule ořechové monitoruje Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský. Její výskyt zatím inspektoři zaznamenali hlavně na jihu Moravy.

Co pomůže? Je třeba vydržet a nekácet ořešák ani při 100% napadení ořechů. Do několika let se napadení sníží. Nyní pouze preventivní ochrana – spálit nebo zakopat napadené ořechy.

„Napadené ořechy by se měly spálit nebo zakopat hluboko do země. K ošetření stromu proti vrtuli ořechové nejsou v České republice dosud povoleny žádné přípravky, což by se ale mohlo změnit. Aktuálně posuzujeme použitelnost dvou přípravků,“ dodává mluvčí Ústavu Ivana Kršková.

Chování vrtule ořechové sledují i vědci z Výzkumného ústavu rostlinné výroby. Chtějí popsat způsob a šíření tohoto druhu na našem území a odhadnout tak i míru škodlivosti.

„Šest mililitrů na tři až deset litrů vody. Protože žádný přípravek v České republice momentálně není, tak jsme použili přípravek proti vrtuli třešňové s dvojnásobnou koncentrací."

Na zahrádkách, kde je ošetření velkých stromů problematické, se v zahraničí doporučuje připravit návnadu s insekticidem (nejčastěji Spintorem). Přípravek je přidáván do vodou naředěné melasy a vzniklý roztok je postřikem aplikován na vnější stranu koruny, především na osluněnou část, kde se dospělci nejčastěji vyskytují. Je třeba použít trysky s velkým otvorem a nízký tlak, aby se vytvořily kapky cca 5 mm velké. Ošetření se opakuje po 7­–10 dnech. Ke zvýšení atraktivity bývá někdy doporučován přídavek kvasnic a octanu amonného.

Účinná ochrana proti škůdci v Česku zatím neexistuje| zdroj: agromanual.cz, rozhlas.cz

Příběhy slavných značek: SOLO Sušice

 

Kašpar: „Děláš velkou chybu, Jaromíre. To se ti vymstí.”
Kunc: „Co zas?”
Kašpar: „No to tvoje vracení sirek do krabičky... Jednou to poznáš.” 

 

 

Tak co, poznali jste hlášku z filmu "Vesničko má středisková"? 😏 A proč takový úvod? Dnes to bude o sirkách.

To byla doba, kdy se ještě dělaly sirky naše, v SOLO Sušice: Tajemství výroby se v sirkárně dědilo z otce na syna. Ovšem stála za tím žena.

 

Hmotu na výrobu fenomenálních zápalek míchal vždy sám majitel továrny. Ten první se to naučil od své ženy.

Sušice, město nad Otavou, je kolébka českého sirkařství, kam se po vyučení vrátil z Vídně Vojtěch Scheinost. Nevrátil se sám. Přijela s ním i jeho budoucí žena Mařenka. Ta byla ve Vídni u Röhmerových služtičkou a občas pomáhala „vařit“ hmotu na hlavičky sirek.

 Věděli jste, že...

• Poslední dřevěné krabičky na zápalky byly vyrobeny v červenci 1984. Dnes se setkáte už jen s krabičkami papírovými.
• Receptura zápalných složek u sirek určených do tropických oblastí je jiná než u výrobků pro mírné pásmo, musí totiž vydržet vysokou vlhkost vzduchu. Proto prý obchodníci v tropech testují kvalitu sirek jazykem – i po olíznutí musí jít bez problémů rozžehnout.
• Na světě se podle údajů statistik spotřebuje ročně šest triliónů zápalek.
• Nejkvalitnější zápalky se vyrábějí z dřeva osiky nebo topolu. Dřívka z dřevin s výraznými letokruhy (např. smrková) při škrtnutí praskají.
• Časový rekord ve výrobě krabičky zápalek drží Švédi: v roce 1974 jim na to stačilo 2,5 s. Lipnické Solo ji vyrobilo za 4,5 s, sušičtí sirkaři potřebovali 6 s. V někdejším SSSR vyráběli krabičku zápalek 7 s a v Polsku dokonce 11 s.

Ve dvou se to lépe táhne

S její pomocí získal Vojtěch poznatky o chemické přípravě zápalné fosforové směsi. A dostal povolení k vlastní domácí ruční výrobě zápalek. Na sušickém magistrátu mu ho přiklepli na podzim 1839. S výrobou zápalek začali manželé Scheinostovi prakticky hned.

Zápalky ze Sušice, věnované 200. výročí narození Vojtěcha Scheinosta|foto: Pavel Halla

 

Výrobky šly velmi dobře na odbyt, a tak výrobu rozšířili. Po spojení s bohatým obchodníkem Bernardem Fürthem vznikla nová továrna na výrobu zápalek. Ruční výroba se brzy přeměnila na průmyslovou a brzy nato vznikla další továrna za Dolním předměstím v Sušici.

 

Tradici narušila cholera

Tajemství výrobního postupu a složení vlastní zápalné hmoty se v obou sušických sirkárnách předávalo z otce na syna. Hmotu míchal vždy sám majitel továrny. Všechno klapalo až do chvíle, kdy se Fürth stal obětí epidemie cholery, která v Sušici vypukla.

Po Fürthově smrti se Scheinost dostal do sporu s jeho dědici. V dobré víře totiž kdysi na počátku uzavřel s Fürthem smlouvou, že kromě něj nikdo jiný z rodiny nesmí v továrně pracovat. Narazil ale na tvrdý odpor Fürthovy rodiny.

Vzniká SOLO

Roku 1895 byla zaregistrována první ochranná známka KLÍČ, která pak sušické zápalky proslavila na všech kontinentech|foto: Profimedia

Scheinost tedy sehnal potřebný kapitál, koupil objekty bývalé hospody V ráji a založil vlastní výrobu zápalek, tzv. Hořejší továrnu. Začalo se mu dařit, sbíral ocenění na výstavách a našel odbytiště u nás i v cizině. Po jeho smrti v roce 1894 pokračovali ve výrobě jeho synové Ferdinand a František.

Na počátku minulého století se Fürthova i Scheinostova továrna staly součástí rakousko-uherské akciové společnosti SOLO se sídlem ve Vídni. Spojilo se v ní šest největších rakousko-uherských sirkáren. Se zrodem Československého státu vzniká nová firma: SOLO – spojené akciové československé sirkárny a lučební továrny.

 

Ruční plnění krabiček zápalkami (Sušice, 1907)

Hlavní závod měl sídlo v Praze. Vedení, v němž na čelních místech seděli bratři Bernard a Ernst Fürthové, vnuci jednoho ze zakladatelů, postupně skupovalo akcie slovenských, polských, maďarských i jugoslávských sirkáren. A tak byl dán základ průmyslovému impériu SOLO.

 

Sídlo společnosti SOLO v Sušici.

Zápalkové nálepky se sbírají od roku 1840. První sběratelé v Čechách se objevili asi v roce 1890. První výstava zápalkových nálepek u nás byla uspořádána roku 1926 v Jičíně. A co vy? Také jste sbírali nebo ještě sbíráte nálepky ze zápalek? Já jsem v dětství sbírala, ale to spíš tátu bavilo a myslel, že se chytnu. Chvíli mě to bavilo, byly tam i věci k poučení, např. zvířata nebo architektura. Ale to sbírání je filumenie a ten, kdo sbírá tyto nálepky je filumenista. 

Pamětní deska zakladatele českého sirkařství (foto David Sedlecký, Wikimedia Commons)

Výrobní linka Solo Sušice (foto R. Miler)

 

Výroba zápalek v Sušici stavěla naproti továrně za první republiky bytovky pro své zaměstnance. Tyto bytovky dodnes nesou logo společnosti.

Podívejte se na dokument, škoda jen, že není v lepší kvalitě.

Výroba po 170leté tradicí ze Sušice zmizela, značka Solo sirkárna a. s. ale zůstane v názvu transformované obchodní společnosti. Od r. 2009 se prodaná výrobní technologie  přesouvá do Indie. Proto se dnes dočteme, že "SOLO Sušice" byla česká firma zabývající se výrobou zápalek a v určitých obdobích její historie i výrobou jiných produktů. Předválečná akciová společnost SOLO byla světovým pojmem, přesto začátkem roku 2009 majitel firmy přesunul výrobu do Indie. Společnost ale existuje dál a jako jediná sirkárna používá přímo v názvu firemní známku SOLO; cena obchodního názvu a souboru ochranných známek podle znaleckého posudku z roku 1997 dosahovala částky 107 521 000 korun. Hůř dopadla opuštěná fabrika, která nezajímala ani památkáře, a tak se chátrající budovy postupně bourají a na volných plochách se plánuje nová výstavba.

zdroj: J. Škápíková, M. Šorelová, Wikipedie, YouTube  

O češtině od A do Z: Prostor nebo prostora?

23. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem.

V poslechu je i pravopis svátků Vánoce, Velikonoce - může se hodit. Český jazyk se stále mění. 

Připravili Aleš Cibulka a Alda Röhrich.

Začínáme se šitím - Co si pořídit do začátku

 

 

Video je určeno všem začínajícím švadlenkám. Šicí stroj je základ, ale ve videu se dozvíte, co všechno je nutné si do začátku pořídit :-).

Na konci se doporučuje kurs šití, pokud jen neopravujete nebo neupravujete oděvy. Chcete-li si oblečení ušít, kurs šití je řešením - sama jsem jich absolvovala asi deset. Pokud v kursu trefíte na šikovnou lektorku - švadlenu, je vyhráno. Musíte už ovšem umět ovládat šicí stroj. Mýlí se ten, kdo si myslí, že v kursu šití se mu budou individuálně věnovat a budou ho učit "fígle", které jsou v této rubrice. Tam na to není čas.

ZÁKLADNÍ VÝBAVA: 

1. ŠICÍ STROJ. Při koupi stroje, pokud máte možnost, jděte raději tam, kde vám ho představí a předvedou prakticky. Výběru stroje byl už věnován článek. 

2. OSVĚTLENÍ. Nejlepší je šít na denním světle. Novější typy strojů mají zabudované osvětlení, ale přenosnou lampičkou se nic nezkazí, večer ji používám.

3. STŮL - na umístění stroje při šití, pokud nemáte skříňkový. Osobně mám na šití  jednoduchý (a levný) psací stůl:

Rozhodně se mi neosvědčilo šít na kuchyňském stole nebo na konferáku (je nízký a člověk se hrbí). Psací stůl má hloubku jen 50 cm, nezabere moc místa a v době, když nešiji, je tam  notebook. V šuplíku mám šicí potřeby, dole je tiskárna. Větší látka se na něm stříhat nedá.

4. NITĚ. Pozor na výběr nití! Většina strojů je na kvalitu nití háklivá. Ty se pak trhají nebo se rozladí napětí nitě. Základem je bílá a černá nit. Číslo nitě, např. 120, určuje "tloušťku" nitě. S tím souvisí i volba jehly, např. 70, 75, 80 max. Polyesterové nitě jsou pevnější, lze s nimi šít prakticky všechno, ale pozor při žehlení. Nesnesou vysoké teploty - stehy se časem potrhají. Bavlněné nitě jsou vhodné na bavlnu, len, jinak na ostatní materiály používejte polyesterové. Pro stehování se používá  tzv. stehovka:

5. CÍVKY. Plastové nebo kovové, záleží na vás. Ale pozor na výšku cívky. Každý stroj to nemá stejné. Čím více budete šít, tím více cívek budete potřebovat podle barev nití, nejde stále namotávat další barvy, sama jich mám asi 20.

 

Praktická je i kazeta na šicí potřeby.

6. NÁVOD K ŠICÍMU STROJI NEBO KNIHA O ŠITÍ. Je to základ - součást výbavy stroje, ale nejlepší jsou praktické ukázky nebo videa. 

7. ŠPENDLÍKY. Doporučuji dlouhé a ostré se skleněnou barevnou hlavičkou. Ty totiž tolerují i přežehlení, případně i kolmé přešití. Hlavně ne tupé nebo silné špendlíky. Ty pak proděraví nebo i poškodí látku, je to vidět.

8. JEHELNÍČEK, MAGNETICKÁ MISKA.

   

Je to praktické, nebo aspoň magnetka. 

9. PÁRÁČEK. Bývá ve výbavě ke každému šicímu stroji, využije se k proříznutí knoflíkových dírek, ale stejnou službu udělají i párací nůžky. 

10. NŮŽKY. Tohle je opravdu investice, která se vyplatí a urychlí práci. Osobně doporučuji nůžky KAI - ty velké na látky.

      

 

 

 

Jsou i nůžky entlovací 

(já entluji na stroji), pak jedny střední (15 cm) a jedny malé (asi 11 cm). S nůžkami na šití, resp. na látku, se zásadně stříhá jen látka. 

11. PRAVÍTKA. Záleží na tom, co chcete šít. Krejčovské pravítko na snímku je potřebné pro úpravu délky sukně nebo šatů, pro konstrukci střihu je také využijete.

12. KREJČOVSKÝ METR. Hlavně nevytahaný, přesný. Švadlena se bez metru neobejde.

 

13. KŘÍDA. Klasická křída je nezbytnost.

I když se láme, každý odlomek jde použít do posledního kousku. Dobré jsou i  vypratelné fixy (nutno vyzkoušet). Lze značit  i obyčejnou tužkou... 

14. JEHLY. Singer má svoje speciální, ale jinak nejlepší jsou Schmetz.

Je jich více druhů různé tlouštky. Záleží na tom, co se šije, např. jehly na úplety nebo na džíny. Jinak se jehly lámou, ohýbají, a to pak hodně odrazuje od dalšího vytažení stroje. Je potřebné mít pár jehel do stroje v zásobě.

15. CHUŤ A VÝDRŽ. Chce to čas a také odvahu střihnout do látky - odvážnému štěstí přeje 😉.

zdroj: YouTube, Svět podle LU, internet