Je pravopisný rozdíl mezi zlodějnou a zlodějinou?

 

O češtině od A do Z:

Některá slova se nevyskytují příliš často a když pak na ně narazíme, zjistíme, že se to píše dvěma způsoby. Co je pravopisně správně? Příkladem je několik názvů náhodně vybraných na internetu: 

Elektromobily a nový druh zlodějny: Krádeže akumulátorů

To je přesně ten váš svaz, jedna velká zlodějina!

 XY promluvil o zlodějině století.

Zlodějna neboli loupež a něco o ní.

 

Co tato slova znamenají, vidíme na obrázku, nám jde o pravopisný rozdíl mezi tvary zlodějna a zlodějina. 

Slovo zlodějna má jasný význam spojený s krádeží a používá se nejvíce v běžně mluveném jazyce s podtextem určité expresivity podobně jako další dějová podstatná jména zakončená na -(i)na. Podstatná jména tohoto typu se mohou chápat jako odvozená pouze od sloves (např. šmelit – šmelina) nebo od jmen i sloves (např. otrok/otročit – otročina).

Typ zlodějna je výjimečný tím, že se neopírá o sloveso (neexistuje zlodějit). Varianta zlodějina byla patrně vytvořena analogicky podle ostatních podob na -ina.

Mezi podobami zlodějna a zlodějina není žádný významový rozdíl. Jak vyplývá z údajů uvedených ve Slovníku spisovného jazyka českého, podoba zlodějina se v češtině objevila už ve 20. století, nejde tedy o novotvar. Dnes se podoba zlodějina používá spíše v psaném textu (viz počet odkazů na internetu), v mluvě se s ohledem na obtížnější výslovnost tak často nevyskytuje. Jako slovo zřídka používané je označeno i ve zmíněném Slovníku spisovného jazyka českého.

Kromě uvedených podob máme pro češtinu doloženy také ojedinělé odvozeniny zlodějovina a zlodějčovina. 

Zdroj: dvojka.rozhlas.cz

Nejslavnější dostihový kůň byl původně zlodějský

 

Nevím, jestli se zajímáte o dostihy nebo o koně vůbec. Koně totiž provázejí člověka už odpradávna, kdy si je člověk domestikoval. U nás v ZOO Praha se chovají koně Převalského, což je snad jediný divoce žijící druh koně a přežil hlavně díky chovům v zoologických zahradách. Několik kusů už bylo transportováno zpět do domoviny svých předků do Mongolska pod názvem Návrat divokých koní. Dnes vzpomenu na jednoho slavného "koníka", který žil v 18. století a svá poslední léta dožíval v době, kdy se např. ve Francii schylovalo k Velké francouzské revoluci. Jen pro představu. Na dnešní den připadá výročí, kdy v roce 1789 tento anglický plnokrevník zemřel. Podle plemenné knihy jeho matkou byla klisna Spiletta, otcem Marks.

Eclipse (1764–1789) byl slavný dostihový kůň – ryzák s bílou skvrnou v oblasti břicha. Během své dostihové kariéry nebyl nikdy poražen.👍

K narození tohoto koně došlo během zatmění Slunce. Lidé tehdy pozorovali tento jev s úzkostí, protože tomu nerozuměli a byli pověrčiví. Takže ani štolba ve stáji nevěnoval pozornost klisně, která se chystala rodit. Když astronomický jev skončil, štolba viděl, že mezitím klisna Spiletta ve tmě porodila a on poprvé uviděl její narozené hříbě. Byl to ryzáček s dlouhou lysinkou a bílou zadní nohou. Protože se narodil během zatmění Slunce, dostal koník jméno Eclipse = Zatmění.

 

Podivné okolnosti toho hřebečka provázely dále. Do roka zemřel jeho majitel a veškerý jeho majetek včetně koní šel do dražby. Koníka vydražil místní obchodník s ovcemi za pouhých 75 guinejí. V jeho chlévech pak ryzák dorostl bez disciplíny sice v mohutné, ale těžko zvladatelné zvíře.  

Ovčák si s ním nevěděl rady a obrátil se na známého trenéra, či spíše krotitele koní, aby si Eclipse vzal do práce. Ten muž to ochotně udělal, protože jeho rejstřík nebyl čistý, po nocích se totiž zabýval krádežemi a pytlačením, čímž mu Eclipse mohl náramně posloužit. Brzy v něm poznal rychlého koně. Při útěku s lupem totiž nikdo neměl šanci jej dohonit. Hřebec tak u něho prošel svérázným tréninkem a právě zlodějna mu vynesla skvělou kondici. 😆

Na dostihové dráze se poprvé představil na jaře roku 1769 jako pětiletý. Sehnat do jeho sedla žokeje nebylo jednoduché, jezdci totiž hned poznali, že ryzák je špatně zvladatelný a tak měli strach na něj nasednout. 😎 Několika panáky whisky se nakonec podařilo získat jezdce Oakleye. Do davu mezi bookmakery se mezitím připletl profesionální sázkař a hráč Dennis O´Kelly, pro dluhy už několikrát vězněný. 

 

 

 Hřebec Eclipse, vyobrazení z r. 1837

Měl už zpočátku nezvladatelný temperament. Na svou dobu byl Eclipse velmi mohutný a v tréninku vykazoval takové výsledky, že se nedaly úplně utajit, proto již při svém závodním debutu nastupoval jako favorit. 

Eclipse na malbě od George Stubbse

Tehdy také prohlásil profesionální sázkař a budoucí Eclipsův majitel Dennis O'Kelly nesmrtelnou větu: „Eclipse první, zbytek nikde!“ O několik minut později byla tato věta vyřčena jako oficiální výrok dostihové komise.

  

O´Kellymu vynesla výhru 1100 guinejí, za které hřebce na místě koupil. Další dva roky spolu strávili na cestách. Za tu dobu hřebec startoval celkem pětadvacetkrát. Vystřídal závodiště v Newmarketu i Ascotu, na drahách naběhal celkem 63 mil, téměř 1500 mil prochodil mezi městy. Koně se tehdy na závody nepřeváželi, museli tam dojít pěšky. Běhal v dostizích na 4 míle (6,4 km), v sedle nesl zátěž i 12 stones (76 kg), naprosto přesvědčivě však vyhrál vždy. Svému majiteli vyběhal celkem 25 000 liber, ceny do jedenácti jeho vítězných dostihů věnoval sám král George III. 

 

Eclipse ( 1764 – 1789) v dobách své dostihové slávy

A vyhrávání rozdílem distance (vzdálenost 200 m před cílem označená distančním mezníkem) bylo pro Eclipse na denním pořádku. Do cíle dorazil vždy svěží, s velkým náskokem první. Jeho žokej jej nikdy nemusel pobídnout, protože se nenašel žádný kůň, který by se k němu byť jen přiblížil. A to dokonce i v dostihu na 6,4 km se zátěží 76 kg. Jeho dostihovou kariéru ukončil nezájem soupeřů posílat své koně do předem prohraného dostihu. 

Kvalitních a ušlechtilých koní se na anglickém venkově choval bezpočet. Zdroj: Pixabay

Jako plemeník 

Od šampiónů turfu se očekává, že se stanou otci dalších skvělých plnokrevníků, ale krom fenomenálního Eclipse (Marske – Spiletta) se ještě žádnému plnokrevníkovi nepodařilo se v chovu uplatnit v takovém rozsahu.

Po ukončení dostihové kariéry byl zařazen do chovu, v němž se také velmi významně prosadil. Do své smrti ve věku 25 let kryl každoročně na 50 klisen. Z těchto spojení vzešlo 344 příštích vítězů slavných dostihů. O ´Kellymu nastaly zlaté časy, nechal totiž hřebce připouštět za 50 liber za klisnu, což byly na tu dobu až nekřesťanské peníze! Zanechal po sobě skutečně mimořádné potomstvo, přenesl dál krev svého předka Darleye Arabiana a založil nové hřebčí linie světového významu. Dennis O´Kelly byl  úplně první, kdo přišel na to, že ani sebelukrativnější kůň nemůže na dráze přinést tolik peněz jako v chovu, protože až tam se stává pravým strojem na peníze.

Eclipse v chovu (na obrazu George Garrarda)

Když tento "zázrak mezi koňmi" uhynul, stal se předmětem zkoumání, jeho tělo bylo pečlivě měřeno a zakreslováno. 

Když Eclipse zemřel, bylo při pitvě zjištěno, že měl dvojnásobně velké srdce oproti normálu. Stal se také prvním koněm, který se dostal do muzea. The Royal Veterinary College zjistila, že téměř 80 % současných dostihových koní má krev koně Eclipse ve svém rodokmenu. Právě tento dobře zachovaný skelet, přesněji jeho zuby mají být zdrojem DNA, kterou hodlají vědci izolovat a prozkoumat. V zubní dřeni je DNA u starých vzorků tkání relativně nejméně poškozená. Získané vzorky DNA potom badatelé plánují v laboratoři namnožit pomocí techniky zvané polymerázová řetězová reakce na množství potřebné ke srovnávání se vzorky DNA současných koní. To je dnes již téměř rutinní záležitost a využívá se při tom tzv. DNA čipů. Výsledkem by mělo být odhalení genových sekvencí, které Eclipse od běžné koňské dostihové populace odlišují, a jsou tudíž "odpovědné" za jeho mimořádnou výkonnost. 

 

 Co mě inspirovalo k tomuto článku? Před týdnem se objevila zpráva:

Chov v hřebčíně v Napajedlích na Zlínsku, který měl nejstarší tuzemský chov anglických plnokrevníků, zřejmě skončí. Na sociálních sítích se objevily informace o ukončení činnosti hřebčína a odvozu koní.

Hřebčín vznikl v Napajedlích zásluhou Aristida Baltazziho v roce 1886. Dlouhá léta byl nejúspěšnějším chovatelem anglických plnokrevníků v České republice. V roce 1992 byl státní podnik privatizován, vznikla akciová společnost Hřebčín Napajedla.

„Chov koní je finančně náročný a není výdělečný. Stát neměl privatizaci nikdy dovolit. Stát by si měl říci, že jsou činnosti, které si nechá, protože souvisí s historií země. Když už to někdo koupil, tak to měl být někdo, kdo má dostatek peněz a má to srdce je dát do něčeho takového, co je rodinné stříbro země,“ uvedla Balaštíková. Zprávy o konci chovu v hřebčíně jsou pro ni zklamáním. „Je to obrovské zklamání z toho, co se stalo a jak to dopadlo,“ uvedla.

   Zdroj: wikipedia.org, zdenekmahler.cz, plus.rozhlas.cz, https://www.idnes.cz/zlin

 

Mléčný řez - zákusek jednoduchý na přípravu

 

Patří to ještě mezi moje "zážitky z ostravského masopustu". Když je na dosah spousta stánků, člověk by si i něco dal. Měla jsem bramborový placek. A všímáte si, jo? Žádnou placku, ale placek 😄. Já vím... vy asi jíte cmundu, na jižní Moravě tomu prý říkají lokše. No ale, přijít na Masarykáči ke stánku a poručit si tady "cmundu", to by byl (asi?) zážitek dne. Ještě tak stryky, to by šlo. My tady totiž jíme "placky". 

Co takhle něco sladkého? Obří kremroli jsem nechtěla a tak to vyhrál zákusek, na který jsem se pak šla zeptat paní do stánku. Doma jsem si recept našla a vidím, že příprava těchto řezů je opravdu jednoduchá. Nic nového pod sluncem to není, jistě to znáte. Jednoznačnou výhodou oproti kupovaným je jednak příznivá cena (samozřejmě v masopustním stánku je vše dražší) a také možnost ovlivnit druh a kvalitu vstupních surovin ( lze udělat i bezlepkovou verzi). Navíc i krém si upravíte podle sebe, někdo tam přidává želatinu.

Já nedělám větší množství, které pak svádí ke zbytečnému "tláskání" navíc. Postačí upéct pouze 1 plech těsta, to pak překrojím napůl a je to tak akorát. Záleží, pro kolik lidí to máme.

Na 10 kousků budete potřebovat:

Na těsto

• 6 vajec
  
  8 lžic krystalového cukru
  
  2 lžíce oleje
  
  4 lžíce kakaa
  
  10 lžic polohrubé mouky
  
  1/2 sáčku kypřícího prášku

    Náplň:

  1/2 velké kostky rozpuštěného másla

  6 lžic moučkového cukru

  2 lžíce vanilkového cukru

  1 kostka měkkého tvarohu

  1 menší kelímek zakysané smetany

Jiná verze na náplň:

• 1 tvaroh v kostce
• 70 g másla
• 125 ml smetany ke šlehání
• 1  vanilkový cukr
• 1 lžíci medu nebo rýžového sirupu na doslazení (záleží na kyselosti tvarohu, dle chuti vyladíte)
• Připravte si krém tak, že do hladka rozmícháte tvaroh s povoleným máslem a na závěr vlijete smetanu ke šlehání a společně prošleháte tak, aby smetana zhoustla. Oslaďte podle chuti. Krém si můžete připravit i podle svého, podstatné je to, aby byl schopný po zchladnutí dostatečně ztuhnout.

Postup:

1. Vejce a cukr vyšleháme na hustou, krémovou pěnu. Za stálého šlehání přidáme olej. Pak kakao, mouku a kypřící prášek a pomalu a opatrně přidáváme do těsta.
2.  Když je těsto krásně vyšlehané, vylijeme ho na plech na pečící papír a rozetřeme na tenkou vrstvu. Pečeme při 175° C 9-10 minut (podle trouby), propečenost můžeme kontrolovat špejlí. Necháme vychladnout.
3. Náplň: Vyšleháme společně máslo a moučkový i vanilkový cukr. Do směsi vešleháme i tvaroh a nakonec zakysanou smetanu. Je to na videu. 
4. Vychladlé těsto přepůlíme, jednu stranu potřeme krémem (asi 1cm vysoké) a přiklopíme. Pečící papír rovněž překlopíme tak, aby byla celá buchta "zabalená". Pak necháme minimálně dvě hodiny dojít v lednici, ale lepší je to nechat do druhého dne a nakrájet na libovolně velké kousky.

Pláty jsou po upečení opravdu tenké - má to tak být. Pokud chcete vyšší zákusek, přidejte trochu surovin na těsto nebo použijte menší plech.  Na krém je možno přidat další tvaroh. Dá se to polít čokoládou a dozdobit např. ovocem, čímž to získá na vzhledu. 

Zdroj: toprecepty.cz, YouTube

Toulky českou minulostí: 111. schůzka: Král cizinec

 

Dnes se tu bude pojednávat hlavně o roce 1310. Abychom byli trochu v obraze, připomenu, že z toho roku je první zmínka o použití papíru v Čechách. Pokud se nám zdá, že v Čechách bylo rušno, tak 11. května 1310 - v Paříži bylo upáleno 54 templářů. V tomto textu zaujme, jak kronikář líčí tehdejší módu i nové "způsoby".

„Vzdávejme nyní všichni díky Pánu Bohu, který nás svou dobrotou vysvobodil z moci korutanské.“ V roce 1310 se to u nás ještě jásalo. Český národ svého zbrusu nového krále upřímně vítal a vzhlížel k němu s nadějí.

Všichni věřili, že po létech rozbrojů zavládne v zemi klid a prosperita. O deset let později byl každý králův příjezd provázen proklínáním, protože všichni věděli předem, oč půjde. (Šlo především o peníze. Ale až v první řadě.) O tom všem se však na sklonku roku 1310 roku ještě nevědělo. O tom všem se na sklonku roku 1310 nic netušilo. Na trůn nastoupil nový a mladý král a po boku měl ženu z domácího rodu, Přemyslovnu. 

  Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna

Půvabný tento král a nad jiné vznešený rodem,
má též andělskou tvář, z čehož celé Čechy se velmi
těší a jásají nad tím a hlučí velikou chválou,
v radosti tonou teď, když mír jim zase byl vrácen.

Toliko přízvučné verše kronikáře Petra Žitavského, které autor ještě doprovodil prozaickým komentářem: "Neboť pokoj měla před obličejem tohoto mírumilovného krále a mladíka země, ve které se dříve bouřil jeden proti druhému za časů a vlády knížete korutanského, starce." Víte, kolik bylo tenkrát Jindřichovi? Pětačtyřicet. Stařec... Ve srovnání se čtrnáctiletým klučíkem se však jeví jako stařec i zdatný třicátník. (Zvláště tomu nezletilci.) A Jan byl opravdu velmi pohledný mládenec. "Všichni pozorně pohlíželi na svého krále, na jeho tvář jako na tvář anděla stojícího mezi nimi. Neboť byl tehdy a je dodnes mladík překrásný, zjevem spanilý, v tváři bílý a červený, vybraný z tisíců (tady si kronikář při králově popisu vypomáhal Písní Šalomounovou), sličný krásou nad syny skoro všech lidí, které v těch dobách zplodila vzhlednost Němců anebo zrodila jasná ztepilost vybrané přirozené krásy Čechů." Raději pomineme případný odlišný názor na vzhlednost či ztepilost tohoto či onoho národa, stejně ale narazíme zase na andělské přívlastky, kterými kronikář nového šéfa českého státu přímo zahrnoval. Ať se probíráme tou či onou kronikou, je nám jasné jedno: Češi byli v roce 1310 ze svého nového krále paf.

"Ó, kolikrát zazněl v oněch dnech v mých uších svůdný zvuk pochvaly a byl to hlas veliké většiny lidu: Tento mladistvý a líbezný král, vybraně urostlý, zasluhuje srovnání spíše s andělem nežli s člověkem! Říkali také přemnozí v onen den: Sličný zjev tohoto krále určuje a jeho vlastní jméno ohlašuje, že Hospodin chce potěšiti svůj lid, neboť Jan je jméno jeho. Co však znamená Jan nežli Milost Boží? Tehdy přísahali na rozkaz králův šlechtici království, že budou v zemi České konati a zachovávati mír a prospěch, a tu smlouvu zachovali, jak slíbili. Nastal tedy mír, protože Bůh, původce a milovník pokoje, rozhodl tak učiniti skrze tohoto krále."

Král Jan nemohl mít lepší startovní pozici. než v jaké se ocitl v Českém království. Ještě však měl před sebou korunovaci, aby bylo všem náležitostem učiněno zadost. To byl výborný nápad, ta korunovace. Akorát to mělo takový maličký háček. Nebylo kde korunovat. A co hůř: po příjezdu do Prahy neměl král vlastní střechu nad hlavou. Byl tu sice Pražský hrad, jenomže v naprosto dezolátním stavu. Jako již několikrát předtím, jako též vícekrát potom. Žádné přesnější zprávy se o tom nezachovaly, ale všechno nasvědčuje tomu, že někdy kolem roku 1303 (tedy ještě za Václava II.) Hrad vyhořel a v čase přišlých zmatků se o jeho znovuvybudování nikdo nestaral. Sám Václav II. už na Hradě ani nebydlel, roku 1305. umíral v jednom měšťanském domě na Malé Straně. Je ovšem skoro příznačné, že ani v roce 1333 (to máme skoro po čtvrtstoletí panování Jana Lucemburka) se v tomto paláci kdysi velice honosném nedalo žít. Král za celou tu dlouhou dobu nenašel ani důvod, ani energii, ani peníze, aby vlastně panovnický příbytek renovoval. To musel udělat až jeho syn. Ten české země považoval za svůj domov. Kdežto Jan... ten byl v zemi pouhým náročným hostem z jiného světa.

"A roznesla se zpráva ke všem, že v nejbližší době přijme král Jan korunu království, a všichni chystají té radostné slavnosti nádheru, jakou mohli. A tak když se velmi vesele sešli do Prahy všichni svolaní velmožové, páni a šlechtici království a z jednotlivých měst nejváženější osobnosti, hle, dne 7. února byl král Jan zároveň s jasnou paní Eliškou ve větším kostele na Pražském hradě před oltářem svatého Víta mučedníka královskou korunou od pana Petra, mohučského arcibiskupa, tím nádherněji, čím pobožněji korunován. Byli tehdy při tom všichni úředníci království a řádně vykonávali své úřady. Ten držel žezlo, tento korunu, ten jablko, ten to, onen ono, každý podle stavu a stupně svého."

Přípravy na korunovaci trvaly celý leden. Musely se odstranit aspoň ty nejhorší stopy bojů o Pražský hrad. K slavnostnímu aktu byla upravena svatovítská románská basilika a tam se obřad (poněkud improvizovaně) konal. Tedy obřad ještě ano, hostina už ne. Hosté se museli odebrat z Hradu na Staré Město, v sídle českých králů nebylo kde usednout k slavnostní tabuli. Na Starém Městě se potom hodovalo v refektáři minoritského kostela u svatého Jakuba, kam se královský pár v doprovodu účastníků korunovace a za sběhu všeho pražského lidu odebral na vyšňořených koních. Sláva to byla přenáramná, leč na dluh. Ano, náklady na korunovaci a hostinu byly uhrazeny z peněžních darů a zápůjček, které poskytla šlechta i Staré Město pražské. Samotní Pražané dali 120 hřiven stříbra (což - mezi námi - opravdu nebylo mnoho). Vytáhl se však biskup Jan z Dražic, který nejenom že dal k dispozici vzácná roucha pro korunovační obřad, ale poskytl i koně a také zásoby potravin pro hostinu. Měšec otevřel i bohatý arcibiskup Petr z Aspeltu. Všichni měli dobrý důvod. Králův tatínek byl přece císař... I když zatím jenom - budoucí.

Celá ta korunovační sláva byla taková nějaká uspěchaná. "Čí mysl nežasne náramným podivením, když na vlastní uši slyší, že byl král v tak krátké okázale korunován? Vždyť toho krále Jana, který v měsíci prosinci mocně vtáhl do Prahy, nádherně korunoval následující měsíc únor korunou království. Podle našeho soudu byl zajisté původcem této rychle vystrojené slavnosti nebeský učitel, který byl dosud, jak známe, tomuto králi ukazatelem cesty a dobrotivým vůdcem." Daleko spíše než "nebeský učitel," na kterého svede lidská cháska kdeco, se o bleskurychlou korunovaci přičinil někdo jiný a mnohem pozemštější. Spěchalo se. Nápadně spěchala především šlechta. Za rituálem pomazání Jana a Elišky měl totiž povinně následovat krok méně formální, ale o to praktičtější. Šlechta se prostě užuž nemohla dočkat splnění předem daných a pro ni velice zajímavých slibů. Už když čeští páni jednali s římským králem a Janovým otcem Jindřichem Lucemburským, tak se zrodil koncept dokumentu, kterému my dnes říkáme Inaugurační diplom krále Jana.

Do tohoto nástupnického privilegia se českým vyjednávačům podařilo prosadit mnoho dobrých požadavků. Dobrých pro českou šlechtu samozřejmě. Ty požadavky ve svých důsledcích omezovaly královskou moc. Proto se tak spěchalo.... Dokument měl vstoupit právně v platnost hned po Lucemburkově korunovaci. V tom diplomu šlo o to, že se král Jan se především zavázal nenutit české pány k válečným výpravám do ciziny. Čili propříště žádná povinnost účastnit se vojenských misí v zahraničí. Služby tohoto druhu měly být napříště jenom dobrovolné, a břemeno nákladů na ozbrojené výpravy ta hranice měl nést panovník. Takže česká branná povinnost se měla týkat jenom obrany země před vnějším nepřítelem, a nikoli operací nebo výbojů v cizině. Další ustanovení: Finance. (Dodnes zvlášť citlivá otázka.) Příjmy plynoucí do královy pokladny měly být propříště omezeny. Obecnou berni (tedy daň) se král Jan zavázal vybírat pouze za výjimečných okolností, a to buďto při královské korunovaci, nebo v případě sňatku některé z příštích dcer. (Na věno.) A když by král přece jenom potřeboval něco vybrat? Na nějaké výjimečné anebo dobře odůvodněné účely?... V tom případě s tím musel souhlasit sněm. Šlechta si prosadila i takzvané právo odúmrti. Doposud platila zásada, že za osiřelá léna se považují ta, jejichž majitel zemřel a nezanechal mužského dědice. Takové nemovité majetky pak připadly králi. Teď si v podobných případech uchovávaly dědické právní nároky i ženy. (Emancipace a la středověk!...)

Poslední důležité ustanovení dekretu bylo de facto slibem, že král bude panovat prostřednictvím Čechů v Čechách a Moravanů na Moravě. Čeští páni, ti lišáci lišáčtí, chtěli do tohoto bodu vecpat ještě jeden závazek. Že by Českém království nebyla přípustná politická účast cizinců. Oni ti cizinci původně neměli mít právo ani zakupovat si v zemi nemovitosti. Jan ovšem přicházel do Čech nejenom jako zdejší nový král, on byl zároveň úředním pánem Lucemburska, a taky byl generálním vikářem říše, tedy hrál roli nástupce svého otce, římského krále, takže už z toho důvodu se služeb cizinců prostě nemohl vzdát. Ale to čertovo kopýtko ve smlouvě už zůstalo. "Král bude panovat prostřednictvím Čechů v Čechách a Moravanů na Moravě."

"Kdo by nepovažoval za radostné a za zcela příjemné, že v Království českém, zakrytém dosud chmurou mnohých útrap, zasvítila zářící nová hvězda, takřka z výšin nebeských seslaná, před jejímžto jasným paprskem umlklo všechno poblouznění? Neboť vidíme již uskutečněno to, co pokládal včera a předevčírem za nemožné veškeren smysl lidský. Jako bychom nepovažovali za zřejmý důkaz slitování Božího, že Bůh tak náhle způsobil skrze mladičkého krále Jana, majícího čtrnáct let svého věku a v království nováčka, úspěch tak velikého pokoje? Neboť hned když ponejprv vcházel do Pražského města tento mladý král, volali mír!, a požehnání toho míru brzy na všech místech přibývalo."

Nejenom míru u nás bylo opravdu zapotřebí. Taky klidu, pořádku a kultury, neboť České království bylo v té době poněkud... jaksi... svým způsobem... Já bych použil slovo "zdivočelé." Ocitnout se v českém prostředí - to musel být pro chudáka Jana hotový šok. On totiž zatím vyrůstal v podmínkách, jaké snad jiní princové v Evropě neměli. Obklopovala ho mimořádně vzdělaná babička a matka, které mu věnovaly péči snad až přílišnou. Coby kluk byl Jan jedináček... Poznal vybranou dvorskou etiketu pařížského královského dvora a vychován byl v přesvědčení, že panovnická moc je něco velice vznešeného. Toto vychování ho provázelo celý život. Vždycky se snažil žít a chovat noblesně, vznešeně, na nejvyšší možné společenské úrovni. Už jako malé děcko měl Jan všechno, nač si vzpomněl. Takže, když se dostal k nám, byl na zdejší mnohem drsnější život nepřipraven. Od samého počátku ho v Českém království doslova ohromovala neúcta a přímo neurvalost bojovných a pyšných zdejších pánů vůči královskému majestátu. Něco v západní Evropě prostě neslýchané... Čeští předáci jednali se svým krále jako se sobě rovným a tak neomaleně, že na Jana působilo přímo odpudivě. Od úplného začátku neměl proto k šlechtě důvěru. Nikdy se tohoto komplexu nezbavil a léty jeho odpor k českému prostředí ještě vzrostl.

A nesnažil se mladý král aspoň trochu přizpůsobit ty divošské, neotesané Čechy jaksi k obrazu svému, mnohem jemnějšímu, elegantnějšímu, vytříbenějšímu? Jestli se o to snažil přímo král, nelze říct, ale je fakt, že s prvními Lucemburky k nám pronikaly i první novoty od francouzského dvora. S jakým úspěchem? Komplikovaným. Na módní novoty jsme byli příliš konzervativní zemí. To znamená - že se Češi módě ze západu vysmívali o sto šest. Kdepak na nás s módními trendy ze západu! Nejjízlivěji o tom psal dvorní kronikář Karla IV. Beneš Krabice z Weitmile:

"Lidé převzali po způsobu opic, které se pokoušejí dělat a napodobit to, co vidí u lidí, špatný a škodlivý obyčej jiných zemí a ve způsobu odívání se vzdali příkladu svých předchůdců a pořizovali si šaty krátké a zkrácené, ba správněji nestoudné, takže bylo přečasto vidět stehna a zadek, a tak těsné, že stěží mohli dýchat. Na hrudi měli veliké vycpávky z hedvábí, takže se zdálo, jako by měli ženská prsa. Kolem žaludku byli tak staženi, že se podobali honícím psům, kterým se říká chrti. Na zadku se stahovali četnými šňůrami, že sotva mohli chodit pomalým krokem. Nosili také pramalé kápě se širokým lemováním kolem krku, jako mají venkovští psi, kteří jsou tímto opatřením chráněni proti vlčímu kousnutí. Podobně nosili zobákovité střevíce s předlouhými nosci, takže mohli špatně vykračovat nebo chodit. I byla poskvrněna česká země těmito vynálezy a zlozvyky."

Našinec se věru až otřásá, jaká Sodoma Gomora vtrhla v podobně výše uvedených vynálezů a zlozvyků do těch dosud neposkvrněných, ba až panenských českých zemí! Beneš nebyl jediným kritikem těch nových nemožných poměrů. Ano, nějakou tu desítku let předtím se do módních novot pustil kronikář zbraslavského kláštera. Ten začal pro změnu od hlavy. "Někteří po způsobu barbarů pěstují dlouhé brady a neholí je. Jsou i jiní, kteří zneucťují mužskou důstojnost a v úpravě vlasů se ve všem přidržují ženského způsobu. Jiní své vlasy jako vlnaři naširoko rozčechrávají do okrouhla a až po uši je rozpouštějí. Druzí si vlasy nakrucují želízkem." Od vlasových porostů už neměl kronikář daleko k senzační zprávě o průlomu v oblibě pokrývek hlavy: "Nošení čepice, které bylo nejdříve, nyní úplně vymizelo. Klobouky dlouhé a nahoře špičaté, různě zbarvené, se nosí ve městech, více na cestách. Nevidíme už na poli orat žádného tak opovrženého sedláka, který by nenosil širokou a podlouhlou kapuci."

Hned nato si kritik podává všechny novinky tehdejšího průmyslu textilního a obuvnického: "Každý se pokládá za šťastnějšího, když vymyslí novou módu. Už je vidět u většiny lidí krátké a úzké šaty s jakýmsi cípem, u lokte splývajícím na sukni a poletujícím jako oslí uši. Nad botami a střevíci, které velmi těsně stahují lýtka i nohy, rozumní lidé se diví a smějí." Módní výstřelky se objevily i mezi osobami stavu duchovního, což byl tedy už dočista vrchol... "Nyní nosí kněží na hlavách malé tonsury svými vlasy zakryté, ale po boku veliké meče a dýky. Naproti tomu zřídka vidíme laika, který by neměl u pasu růženec k modlení. Nastalo tak veliké a takové zneužívání a vynalézání odporných novot, že je kárám nejen sám, ale i většina lidí, a nechci je popisovati. Neboť tato novota nevzdělává toho, kdo ji vidí nebo o ni čte, nýbrž znamená a naznačuje převelikou změnu Českého království."

Našel se u nás vůbec někdo, ke komu pocítil aspoň nějaký respekt nebo obdiv? Byl to snad jenom Jindřich z Lipé a královna vdova Eliška Rejčka. Ti jediní mu imponovali svým politickým rozhledem a zájmy. A jinak? Nikdo. Král Jan u nás zůstal králem cizincem. Neboli, jak tu už bylo jednou též řečeno: Byl v zemi pouhým náročným hostem z jiného světa.

Zdroj: Josef Veselý

Mandril - nejpestřeji zbarvený primát v ZOO Ostrava

 

V tomto pošmourném období připomenu naši podzimní návštěvu ZOO Ostrava a k tomu jsem vybrala fotky mandrilů. Mandril je naprosto úžasná opice s úchvatnými barvami v obličeji. Pohled na opice je zajímavý a přitahuje pozornost určitě v každé ZOO.  Mandrily rýholící chová Zoo Ostrava od roku 1959 a celkem se zde podařilo odchovat přes 20 mláďat. Přírodopisci dali mandrilovi přezdívku "tajemný duch rovníkové Afriky." Jezdívají za ním expedice do pralesů, v ZOO je to pohodlné.

Je doba jarních prázdnin, které probíhají v okresech podle rozpisů až do 17. března (poslední v kraji má letos okr. Karviná) a v pracovní dny od pondělí do pátku mezi 12. a 14. hodinou je pro veřejnost mimořádně otevřeno výukové centrum zoo. Zájemci si mohou prohlédnout bohatou sbírku preparátů (vycpanin, lebek, zubů atd.). Tak proč nejít i s dětmi do ZOO. K vidění je zde např. kostra želvy či užovky, obratel keporkaka, dále preparáty exotických zvířat i zástupců naší fauny, např. ptáků přilétajících na krmítka, největšího pěvce světa a řadu dalších. Mnohé preparáty si je možné nejen prohlédnout, ale i osahat a potěžkat, např. lebku medvěda, parohy největšího jelena světa, stehenní kost slona ad. Výukové centrum najdou návštěvníci v blízkosti pavilonů Tanganika a Malá Amazonie. To je nabídka naší nejbližší ZOO:

 

Areál zoo tvoří tzv. Velký ostravský les rozkládající se severovýchodně od centra Ostravy. Jeho celková rozloha je bezmála 92 hektarů. Lesní porosty tvoří 71 ha, vodní plochy 4 ha a zbytek připadá na louky, pole a stavby. Bylo zde zjištěno přibližně 450 druhů planě rostoucích rostlin.

 

***

Mandrilové jsou blízce spřízněni s paviány a byli dříve zařazeni do stejného rodu jako paviáni (Papio), ale dnes mají svůj samostatný rod Mandrillus. Video, i když staršího data, ukáže tato zvířata v pohybu lépe než fotografie:

Tyto opice jsou dobře identifikovatelné díky zbarvení obličeje, které je znakem samců a je viditelnější při sexuálním dospívání. Samičky jsou méně nápadné. Barvy jsou podle některých pozorování výraznější v okamžicích, kdy je mandril ve stavu vrcholného rozrušení – například při soubojích o nadvládu nad skupinou nebo při napadení tlupy šelmou. Výrazné barvy nemají tito primáti jen v obličeji, ale rovněž na zadku, kde pravděpodobně slouží pro snadnější pohyb skupiny v husté vegetaci.

 

 Mandril obývá oblasti Kamerunu, Konga, Rovníkové Guineje a Gabonu. Jeho biotopem jsou tropické deštné pralesy, ale i zalesněné okraje savan, pobřežní lesy a v období sucha také kultivované plantáže (melounové, maniokové, banánové a s muškátovými oříšky). 

Pohybuje se převážně po zemi, dokáže ale i přeskakovat ze stromu na strom ve výšce 2–5 m. Každou noc si mandrilové vyhledávají nové stanoviště ke spánku, přičemž členové jedné skupiny nikdy nespí na jednom stromě. Na rozdíl od jiných opic nemají přes den vyčleněný čas na odpočinek, více než polovinu dne stráví hledáním potravy.

Mandrilové se pohybují převážně po zemi, kde hledají potravu – rostliny, kořínky, hmyz a menší ještěrky či obojživelníky. Na stromy šplhají jen v okamžicích ohrožení a na noc. Ačkoli se soustředí na malou kořist, četla jsem, že byly zaznamenány případy, kdy samci ulovili a sežrali menší antilopu. Mandrilové se naopak musejí mít na pozoru před levharty, krajtami a velkými dravci, kteří občas útočí na mláďata. Jejich velkým nepřítelem jsou i lidé, kteří mandrily střílejí jednak jako škodnou likvidující zemědělskou úrodu a rovněž pro jejich údajně lahodné maso.

 

 

Proti přirozeným nepřátelům se mandrilové dokáží často ubránit díky dlouhým řezákům (pozoruhodné přitom je, že v rámci tlupy je vycenění zubů přátelské gesto) a nezanedbatelné velikosti. Dospělí samci dosahují hmotnosti kolem 30 - 40 kg a výšky 80–90 centimetrů. Samice jsou asi o polovinu lehčí a dorůstají 55–65 centimetrů. Ve volné přírodě se mandrilové dožívají asi 20 let, v zajetí byl zaznamenán věk i kolem 30 let.

Fotili jsme každý na svůj fotoaparát a tohle je výsledek:

 

Období rozmnožování trvá od července do října. Samice může zabřeznout jednou za 17,5 měsíce. Březost trvá 168 až 176 dní, poté se rodí jedno mládě. To matka nosí nejprve na břiše, později na zádech.

 

Zdroj: ZOO Ostrava, stoplusjednicka.cz

Popeleční středa a masky při českém masopustu

 

Masopust je období veselí, jídla a pití. Začíná 6. ledna svátkem Tří králů, kdy končí vánoční svátky a začíná právě masopust. Masopust pak trvá až do začátku velikonočního půstu. Je to období jídla a oslav vložené mezi dvě postní období: Vánoce a Velikonoce. 

Masopustní období je oslavou předjaří a tradic

Slovo masopust je složeno ze dvou slov „opustit-maso“. S tím je spojeno slovo postit se – odpírat si. Ale masopustu se říká i karneval. Toto slovo bychom z pohledu Římanů mohli rozebrat na „carni-val“ – ve významu nabytí síly (valere) z masa (caro). Carnival tedy označoval jeden konkrétní den spojený s hodováním a maškarami.

Tato tradice v naší zemi sahá až do 13. století. Nejstarší záznamy o masopustních oslavách se našly dokonce už v 6. století. Zásluhu na znovuoživení průvodu masek mají nadšenci, kteří se v 19. století zasadili o posilování českého vlastenectví. A vlastenci to my  jsme, nebo už tak ne? 😉

Jak se odvázat a uvolnit nejlépe? V převleku za maškaru. V kostýmu jako součást karnevalového průvodu a veselí. S dobrý jídlem a pitím. Původně to byla doména zejména mužů a utužovaly se tak mimo jiné i dobré sousedské vztahy. 

Nejdůležitějším a nejveselejším obdobím masopustu jsou poslední tři dny. Což je Masopustní neděle, pondělí a úterý. Poté následuje 40denní půst, který začíná Popeleční středou a končí na Velikonoce, Velikonoční nedělí. Připomeňme si data s tím spojená:

• Masopustní úterý 21. února 2023
• Popeleční středa 22. února 2023
• první jarní úplněk 6. dubna 2023
• Velký pátek 7. dubna 2023
• Velikonoční neděle 9. dubna 2023
• Velikonoční pondělí 10. dubna 2023

Na dnešní den připadla Popeleční středa. Ta nastává vždy 46 dní před Velikonoční nedělí. Velikonoce jsou pohyblivým svátkem a Velký pátek připadá na první pátek, který přichází po prvním jarním úplňku. Tedy po 20. březnu. Jednoduché, že?

 

V Popeleční středu se konají v kostelích mše, na kterých se uděluje takzvaný popelec. Věřící dostanou na čelo označení popelem jako znamení kajícnosti, neměli by jíst maso a měli by vynechat jedno ze dvou hlavních jídel dne. Odřeknutí si dobrého jídla, pití a zábavy by nemělo být cílem, ale prostředkem pro to, aby se člověk ztišil a povzbudil k dobrým skutkům.

Původ zvyku je už ve Starém zákoně. Podle starozákonních textů si Židé na důkaz pokání za své hříchy sypali popel na hlavu. Popel je totiž symbol pomíjivosti a nestálosti. Součástí zvyků spojených s Popeleční středou je malování křížků z popela rok starých posvěcených kočiček na čelo věřících nebo jeho sypání na jejich hlavy.

 ***

K českému masopustu patří tradiční masky. Podoba průvodů na Hlinecku se dokonce dostala na seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO! 

Podoba masek a jejich úloha v průvodu je zde jasně daná. V období masopustu se masky shromáždí na daném místě, upraví se a v průvodu jdou požádat starostu o povolení k obchůzce. S jeho souhlasem, masky obcházejí dům od domu, obřadně tancují před jeho obyvateli a kontaktují přihlížející slovy a gesty. U každého domu dostávají obvyklé pohoštění (koblihy, obložené chlebíčky, alkohol), rovněž určitý finanční obnos. 

Jeho výše je dána zvyklostmi konkrétního společenství. Hudební doprovod k obchůzce obstarává dechová kapela, která mívá obvykle toto složení: klarinet, křídlovka, pozoun, trombon, bicí. Obchůzka je zakončena na dohodnutém místě obyčejem nazvaným porážení Kobyly. Tento obřad spočívá v odsouzení Kobyly za její domnělé hříchy. Ortel nad Kobylou a její testament čte jedna z masek, obvykle Ras, reaguje se v něm humornou formou na různé události ve vesnici či celé společnosti (zdražování, nezaměstnanost apod.). Na závěr čtení Kobyla poklekne, Ras jí srazí čepici z hlavy a tím je Kobyla poražena. Svalí se na zem a nehýbá se. Ostatní masky kolem ní utvoří kruh, položí své čepice na zem a za zvuků smutné hudby se pomalu pohybují v kruhu. Po skončení písničky ke Kobyle přistoupí Ras, dá jí napít alkoholu, Kobyla obživne, vyskočí a následuje veselý rej masek s přihlížejícími diváky. V tomto aktu se skrývá podstata masopustních obchůzek: symbol smrti (zimy) a nového života, znovuvzkříšení (jara). Večer je taneční zábava, kterou se všichni obyvatelé vesnice loučí s veselým masopustním obdobím.

V každé oblasti si zvyky lidé upravovali a masky se navíc často předávaly v rodinách z otce na syna.

Červené masky

Červených masek má být šest. Oblékají si je svobodní mládenci a jde o Strakatého, Ženušku a čtyři Turky.

• Strakatý – Masku tvoří bílé kalhoty a halena pošité barevnými odstřižky látek, špičatá papírová čepice, bič a píšťalka ke svolávání masek. Celý průvod vede a u každého domu žádá o povolení zahrát. Říká se mu také laufr. V průvodu je pouze jeden. 

•  
  Laufr se ženuškou
  
• Ženuška – Do ženských šatů se pro tuto masku převléká muž. Součástí masky je i košíček na peněžité dary. Ženuška má doprovázet Strakatého při vedení průvodu a při zastaveních s ním tančí. Zároveň ovšem tančí s Turky. Stejně jako Strakatý je v průvodu jediná.
• Turci – Součástí průvodu jsou čtyři Turci. Dva z nich jsou oblečení modře a dva červeně. Masku tvoří mimo jiné kyrys s našitými řetízky. Během průvodu mají za úkol před každým domem tancovat, aby byla dobrá úroda. Masky Turků měly znázorňovat cizí vojsko. Označení zřejmě vzniklo, když se obyvatelé Hlinecka v historii obávali před nájezdy janičářů. Dříve ke kostýmu patřily i dřevěné šavle, které jsou v současnosti nahrazeny kapesníčky. Jejich úkolem je tancovat před každým domem, kde se zastaví.

 

Na snímku v průvodu jdou dva modří a dva červení Turci.

 

Černé masky

Černé masky oblékají pouze ženatí muži. Na rozdíl od červených masek navíc není nijak omezen jejich celkový počet.

• Slaměný – maska slaměného je jediná, kterou je třeba vyrobit každý rok znovu. Tvoří ji vesta, rukávy a sukně. Kromě toho mají slaměný roh, kterým oznamují začátek reje. Během pochůzky se snaží přihlížejícím začernit tvář. Ženy se naopak snaží vytrhnout z masky stéblo slámy. Pokud se takové stéblo dá do podestýlky k husám, mají se dobře vyvést housata. Kostým Slaměného vychází z archaických masek známých napříč Evropou. Kostým tvoří sukně, vesta, rukávy a klobouk ze žitné slámy. Úkolem masky přitom je nahánět diváky, válet se s nimi po zemi a mazat jim tváře černidlem.
• Kobyla – masku tvoří vyřezávaná hlava koně a přehoz připevněný k obruči. Na Hlinecku je tato maska symbolem masopustu. Během pochůzky pak honí diváky.  Na konci průvodu jí jsou přečtena smyšlená provinění, která často glosují události ve společnosti i ve vesnici a následně jí Ras přetne žílu, čímž dojde k očištění vesnice od zlého.

• Ras – Masku tvoří bílý kabát a kalhoty s různými doplňky. Během průvodu léčí diváky nebo s nimi obchoduje. Na závěr je pak jeho úkolem zabít kobylu, ještě předtím jí přečte její provinění, v těch byly často obsaženy narážky na prohřešky obyvatel vesnice.
• Žid – Masku tvoří záplatovaný kabát s ozdobami, klobouk a obličejová maska s velkým nosem a brašna s drobnými předměty. Během průvodu masek holí dřevěnou břitvou přihlížející nebo je češe a nechává si za to zaplatit, případně přihlížejícím prodává předměty ze své brašny.
• Kominík – Maska kominíka nosí černé kalhoty a halenu a bílou čepici. Zároveň mívá březovou metličku, kterou prohání děti. Zároveň během obchůzky prohlíží kamna. Na zádech pak má mít dva ciferníky, kdy jeden značí začátek a druhý konec průvodu.

 

• 
  V regionech mívají zvláštnosti. Na Valašsku chodí mezi maskami i takzvaný Pohřebenář. Má zvířecí podobu s oděvem ze slámy nebo hrachoviny.
  Folklorista v muzeu popisuje, jak se strojí maska: „První bude jutovina, která vlastně udělá základ masky. Jde v podstatě o pytel. Ten se přetáhne přes tělo. Na něj postupně půjde sukýnka se rži (rež je krajový výraz pro žito), sukně z jutoviny, ze sisalu, úplně nakonec půjde čepice, která je z obilných klasů.“ Pohřebnář, Pohřebeň nebo také Hřebenář  má v některých obcích označení starý medvěd, hrachovinový medvěd, slaměný medvěd, tak řada badatelů z toho dneska usuzuje, že patří k těm maskám spíše zvířecího charakteru, kde ten jejich původ můžeme hledat už v předkřesťanských časech.

  V masopustní pondělí obcházel vesnici a lidé za ním házeli a rozbíjeli staré nádobí. Když obcházel dědinou, práskal bičem se zvoláním: Pohřebeň, Pohřebeň, staré baby na hřebeň. Jakmile Pohřebnář odchází z té usedlosti, tak hospodyně, později malé děti za ním vyhazují staré hrnce, rozbité střepy a podobně.

  Druhý den už Pohřebeň chodil pro koledu. V úterý Pohřebenář už masku odložil, nechává si na hlavě jenom čepici, plus tu šavli, přehodil přes rameno nějaké kabely, spíše velké tašky a obcházel tytéž usedlosti a vybíral odměnu za tu pondělní službu. 

  
  
  O masce Pohřebenáře i dalších masopustních tradicích se můžeme dozvědět ve staré škole ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. 

• 
  Tak si připijme na ten příští masopust!
  

Zdroj: blesk.cz, vimjakna.cz, rexter.cz, irozhlas.cz, nulk.cz, zlinsky.denik.cz

F. X. Bašík: Vyučil jsem se u Kafků. Radiokniha k poslechu

 

Neobyčejný dokument o životě obyčejných lidí na konci 19. století.

 

  

 

Franz Kafka byl pražský německy píšící židovský spisovatel. Vystudoval právo a byl zaměstnán jako úředník u pojišťovny. Nikdy se neoženil. Byl nekuřák, abstinent a vegetarián. Onemocněl tuberkulózou. Téměř celý jeho život byl spjat s Prahou. Fotografie ho zachycuje rok před smrtí.

 

Otec Franze Kafky Hermann provozoval v Praze obchod s galanterním zbožím. Jeden z jeho příručích sepsal vzpomínky na dobu, kdy se u Kafků učil. František Xaver Bašík jako bystrý pozorovatel zaznamenal ve svých pamětech svěžím jazykem jednak dění v Kafkově obchodě, ale i v rodině, protože obojí spojuje jedna adresa: Celetná ulice č. 3.

 

  

 

Rodiče Franze Kafky: Otec Hermann Kafka (často na reklamě na vývěsních štítech jako Heřman) pocházel z českojazyčného prostředí jihočeského Oseka u Strakonic. Už jako dítě musel pomáhat s výdělkem. Po vesnicích okolo rodné obce prodával sponky, mašličky a spínací špendlíky. Chodil bos a omrzly mu nohy. 

Vypracoval se z podomního obchodníka na majitele textilního velkoobchodu a továrničky na azbest. Velkoobchod v červenci 1918 prodal příbuznému své ženy Friedrichu Löwymu, vývěsní štít se však ani poté nezměnil. Za utržené peníze koupil pro své dcery činžovní dům v Bílkově ulici. Za dům tehdy zaplatil půl milionu korun, což by dnes odpovídalo částce 30 milionů. Také Hermannovi bratři Filip v Kolíně a Heinrich v Litoměřicích obchodovali s galanterním zbožím. Se svým otcem Franz nevycházel dobře, což ovlivnilo nejen jeho dětství, ale i dílo (Dopis otci).

  Účinkuje: Martin Stránský, Připravila: Petra Hynčíková, Režie: Miroslav Buriánek

Ve vzpomínkách vystupuje výrazná osobnost Julie Kafkové, která je svým způsobem duší obchodu. Jako spravedlivý i když přísný šéf se tu objevuje Hermann Kafka a samozřejmě i malý zvídavý Franz.

Po vyučení u Kafků se Bašík stěhuje za prací do Mladé Boleslavi, kde pracuje jako účetní v továrně na svíčky.

Bašíkovy paměti jsou pozoruhodné jako autentický dokument o každodenním životě a práci obyčejných lidí, učňů, prodavaček, příručích a podomků. Zaznamenávají otevřeným způsobem mj. i sexuální dozrávání dospívajícího chlapce a posléze mladého muže toužícího po sociálním vzestupu na přelomu 19. a 20. století.

Vrátíme se jejich prostřednictvím do doby, kdy neexistuje oděvní konfekce, cesta ve vlaku bez rozhovoru je považována za nevydařenou a kromě večerů a nedělního odpoledne se stále pracuje.

Radioknihu můžete poslouchat podle uvedeného data.

Zdroj: plus.rozhlas.cz, Wikipedie

Příběhy slavných značek: Vlašský salát + recept "jak chutnal kdysi"

 

Ptát se někoho, jestli zná vlašský salát, by bylo poněkud "směšné", protože to je oblíbená svačinová pochoutka už celá desetiletí. Možná ho připravovaly už naše babičky a prababičky na přelomu 19. a 20. století... V tom je možná to "překvapení" 😉. Nebo si myslíte, že k nám recept na něj přivezl nějaký Ital? Když se jim tehdy říkalo Vlaši? Tak jako jsem tady nedávno připomínala, že naše obložené chlebíčky u nás proslavili manželé Paukertovi ZDE, pak jisté je, že v Praze vlašský salát proslavilo Lahůdkářství Aloise Linky. Sídlilo v Hybernské, později v Havlíčkově ulici.

V Havlíčkově ulici v Praze najdeme dům, kde sídlilo bývalé slavné lahůdkářství. Na foto vzhled domu dnes a v době pana Linky.

Linkovi do salátu dávali jablka, šunku, kousky sledě, sterilovaný hrášek a mrkev, kyselé okurky a majonézu. Po roce 1948 začal vlašský salát s pozměněnou recepturou vyrábět národní podnik Pramen. Sledě, jablka a šunku nahradily brambory a salám. A salát se stal svačinovým hitem, vlašák s rohlíkem, to byla dobrota! Lidé na to hodně s nostalgií vzpomínají.

Zde na počátku 20. století sídlilo lahůdkářství Aloise Linky 

 

 

 

 

 

 

Vlašský salát podle ČSN - Tak jak chutnal kdysi: taková malá "vzpomínka na dětství" (video) 😜

 

Jak probíhá výroba vlašského salátu v lahůdkářství?

 

Majonéza, ochucovadla a sterilovaná zelenina čekají na další suroviny v nerez díži.

 

 

 Jako předposlední se přidávají nakrájené brambory.

 

  

Jako poslední se přidává nakrájený salám z masa, aby se zbytečně nerozmělnil.

 

Mistrová sleduje přípravu salátu, když je proces ukončen, odebere vzorek a ochutná, podle potřeby dochutí. 

 

Připravený "vlašák" se pak naporcuje. 

 

Takto ho už zná zákazník

Míchačka pojme150 kilogramů surovin a míchá 15 minut. Vlašský salát cestuje k zákazníkovi, tedy do velkoobchodu nebo do prodejny. A pak k nám, domů. Proto musí mít dostatečně dlouho trvanlivost.

Původně měly saláty trvanlivost 48 hodin. Nyní požadují firmy minimálně 12 dnů. Trvanlivost musí být dostatečná i ve chvíli, kdy se dostane ke konečnému zákazníkovi. Takzvaná éčka, tedy množství konzervantů, ale nesmí překročit stanovený limit. Na to dohlíží nejen sám výrobce, ale i Státní zemědělská a potravinářská inspekce. 

Salát se sleděm – původní recept na vlašský salát:

350 g jablek
50 g sledě
100 g sterilovaného hrášku
100 g sterilované mrkve
150 g šunky od kosti
100 g kyselé okurky
150 g majonézy (nejlépe domácí)
sůl
pepř

Postup:

Oloupejte jablka a nakrájejte je na kostičky. Stejně tak i kyselé okurky. Přidejte šunku nakrájenou na nudličky, hrášek a mrkev a malé kousky sledě. Důkladně promíchejte v míse s majonézou, ochuťte solí a pepřem. Nechte v chladu několik hodin odležet. Použijte na chlebíčky, podávejte s pečivem nebo jako přílohu k masu.

***

Lahůdkový vlašský salát se stal za dob socialismu synonymem rychlé svačiny. Myslíte si, že jde o pochoutku vymyšlenou před zhruba padesáti lety? Omyl! Teď trochu historie: Kořeny vlašského salátu sahají až do dob, kdy jsme byli součástí Svaté říše římské. Vlastně už sám název legendárního salátu napovídá, že v sobě ukrývá dávnou historii. 

 Za dob Svaté říše římské (jejíž součástí bylo i naše území) tehdejší kupci obchodovali s italskými přístavy. Do vnitrozemí dováželi nejrůznější luxusní suroviny, ze kterých věhlasný salát připravovali. Vlachy, česky Vlašsko, je starý název pro Itálii, po které se s největší pravděpodobností vlašský salát nazývá.

• Až do období třicetileté války si na území Svaté říše římské obyvatelé pochutnávali pouze na tradičních pokrmech.
• Teprve po uzavření Vestfálského míru se situace začala měnit. V důsledku utužování přátelských vztahů s ostatními zeměmi zval císař na svůj dvůr řadu zahraničních velvyslanců, kteří si s sebou přiváželi své nejlepší kuchaře.
• Do kuchyní začaly pronikat recepty z celé Evropy.

   

  Tereziánské reformy a rozkvět zahraničního obchodu

  Další významný zlom nastal sňatkem císařovny Marie Terezie a Františka Lotrinského, který byl velkým labužníkem a milovníkem francouzských delikates. Ty na císařském menu nesměly chybět. 

  

  Možná se někdo podiví, že tato dvojice je také trochu spojena s vlašským salátem.
  

• Státnické dovednosti Marie Terezie a následné zavedení reforem v polovině 18. století pomohly k pozvednutí životní úrovně.
• Už na přelomu 18. a 19. století vznikaly obchodní cesty napříč zeměmi habsburského společenství, díky tomu se i do našeho vnitrozemského státu začaly dovážet suroviny z přímořských měst a přístavů.
• Kaviár, marinované úhoře, šproty, sledě, sardinky, ančovičky, humry, lososy, ale také kapary, mušle, olivy, hořčice, vinný ocet a olivový olej.

Suroviny, které byly tolik nezbytné pro přípravu italských, francouzských, ale i jiných zahraničních specialit. A právě jednou takovou specialitou byl vlašský salát.

První písemná zmínka o vlašském salátu

Jeden z prvních receptů na vlasšský salát byl zaznamenán v německé kuchařce z roku 1805 s pravděpodobně nejdelším názvem, který jsme kdy přečetli. Kuchařku Die Bayersche Koechin in Böhmen ein Buch, das sowol für vornehme, als gewöhnliche Küchen eingerichtet ist napsala hospodyně z Chebu Maria Anna Neudecker.

• Původní receptura pod názvem Vlašský salát s vínem nebo octem obsahovala na kostky nakrájené mihule a sardele, ančovičky, olivy a salám.
• Zálivku tvořilo víno a cukr nebo směs octa, olivového oleje, soli a pepře.

Magdalena Dobromila Rettigová zařadila v roce 1831 vlašský salát do své Domácí kuchařky. Receptura se od její německé předchůdkyně příliš nelišila, pouze do omáčky zapracovala uvařený žloutek, bobkový list a přibyla i cibule.

Chudoba obyvatel ovlivnila i recepturu salátu

Až do začátku 20. století si salát zachoval svůj rybí základ. Do salátu se ale začalo přidávat všechno možné. V Praktické kuchařce pro českou domácnost z roku 1910 od Marie Žantové najdeme sardele, sledě, marinovaného úhoře, telecí pečeni, uzený jazyk, buřty, celer, červenou řepu, vařený květák, jablka, naložené okurky či vařené bílé fazole. Později chudí lidé začali drahé středomořské suroviny nahrazovat dostupnějšími. 

• Ryby vyměnily brambory,
• zálivka se připravovala z octa, cukru, soli, pepře, syrových nebo vařených žloutků a hořčice.

Velký dopad na vlašský salát měl rozpad Rakouska-Uherska. Naše území se rozdělila, znemožnil se přístup k moři a skončil i obchod s mořskými rybami. Dosud hojně používané „luxusní zboží“ bylo zatíženo daní a clem.

Národní podnik Pramen přetvořil vlašák za bramborový

Českou verzi vlašského salátu proslavil pražský lahůdkář Alois Linka, jehož lahůdkářství stálo od roku 1911 v pražské Hybernské ulici. Recept obsahoval jablka, sledě, hrášek z konzervy, kyselé okurky, mrkev, pražskou šunku, majonézu, sůl a pepř.

• Po znárodnění v roce 1948 převzal jeho provozovnu národní podnik Pramen a s pozměněnou recepturou vyráběl salát dál.
• Sledě, jablka a pražskou šunku vyměnili za brambory, šunkový salám.
• Je pravdou, že díky jednotné receptuře salát chutnal stejně po celé republice a stal se oblíbenou svačinou. Z jeho původních ingrediencí ale nezůstalo téměř nic.

   

  Vlašský salát dnes…

  V současné době nekoupíte v supermarketu vlašský salát podle původní receptury ze Svaté říše římské, ani podle té, kterou proslavil Alois Linka. Každý výrobce používá jiný recept.

• V dnešních vlašských salát se vyskytují různé salámy. Součástí je spousta přídatných látek (éček), jako jsou barviva, zahuštovadla a konzervanty. Poměr salámu v salátu je zhruba čtvrtinový.
• Zdroj: www.apetitonline.cz, brno.rozhlas.cz, i60.cz
  

  

Vlašský salát (z pořadu Sama doma - Česká televize)

• 

  1,2 kg brambor
  700 g šunkového salámu
  300 g sterilovaných sladkokyselých okurek
  70 g sterilovaného hrášku
  100 g celeru
  160 g mrkve
  70 g plnotučné hořčice
  650 g majonézy
  30 g cukru krupice
  2 g mletého pepře
  20 g worcesterské omáčky
  50 g octa
  sůl

  Do měkka uvařené brambory, mrkev a celer necháme vystydnout. Pak je oloupeme a spolu se salámem a okurkami nakrájíme na nudličky.

  Opepříme, osolíme, pokapeme worcesterskou omáčkou a octem, přidáme hořčici, okapaný sterilovaný hrášek, cukr a spolu s majonézou dobře promícháme. V chladu necháme několik hodin proležet.