Těrlicko - Larischovský letohrádek či dům pro zahradníka na Kostelci

 

Nedávno jsem tady představila Těrlicko poprvé. Zavedla jsem vás na Kostelec a v dnešní zastávce tam ještě zůstaneme. Zvládneme to pěšky, protože dům, který chci představit, je nedaleko kostela sv. Vavřince. 

Takových zajímavých památek zde není mnoho a někteří o této stavbě ani nebudou vědět. Je to empírová stavbička známá pod názvem " Larischovský letohrádek". Dovnitř se nedostaneme a po pravdě nečekejme nějaký luxus.

Tak ho můžeme spatřit dnes: 

 

Na dobové fotografii je zachycen v 60. letech minulého století:

Nazývají ho zde jako letohrádek. Larischovský - to ano, protože stavba byla vybudována v letech 1801 - 1804 hrabětem Janem Larisch - Mönnichem ve velké ovocné zahradě východně od centra obce a sloužila jako byt zahradníka. Tak to už je přesnější a nějaký lovecký zámeček to nebyl. V regionu bylo ovocnářství rozšířeno a dokladem jsou ještě dnes i nedaleké Životice s ovocnými sady.

Larischův letohrádek v Těrlicku - Kostelci je tedy ojedinělou ukázkou drobné empírové venkovské architektury na Těšínsku. Jádro zámečku tvoří centrální rotundovitá stavba o dvou podlažích, zakrytá plochou nízkou helmovitou střechou. Na stavbu navazují tři krátká křídla o jedné místnosti, a v zadním, kratším křídle je  schodiště vedoucí na poschodí věže. 

 

 

Všechny místnosti jsou zaklenuté a prostorově vyvážené. Podlaha kruhové místnosti v patře byla vykládána intarzovanými parketami s ornamenty hvězd. 

 

Centrální patrová kruhová část tvoří "věž".

 

Dřevěné schodiště vede nahoru do věže a těmito dveřmi se vchází do místnosti ve věži:

V současnosti je letohrádek v soukromém vlastnictví a není běžně přístupný. Proto tam asi byl málokdo a musíme věřit autorovi:

Jan P. Štěpánek, Šlechtická sídla na Těšínském Slezsku (M. Makowski, Regio 2005), 18.5. 2006

Na fotografii z 20. let 20. století

 

Budova, kterou můžeme vidět běžně z auta nebo autobusu, stojí přímo u silnice po levé straně, jedeme-li od Havířova směrem na Český Těšín. Splést si to s ničím nemůžeme, protože podobná stavba tam není. 

Hrabě Larisch vlastnil rozsáhlé pozemky a patřily mu celé vesnice. V Těrlicku měl velký sad a hladová zeď byla kolem sadu postavená v roce 1847 z lomového kamene.

 

Hladová zeď 

 

Tato zeď byla vystavěna v souvislosti s hladomorem, který sužoval kraj v letech 1845 až 1848. Jak už to bývá, jsou dvě verze, které zdůvodňují stavbu zdi. Jedna praví, že hrabě Larisch v obavě před hladovými obyvateli, kteří mu mohli vyrabovat ovocný sad, nechal celou zahradu obehnat kamennou zdí z lomového kamene až 2 m vysokou. Jiná varianta pověsti říká, že zeď dal postavit hrabě Larisch, aby dal vydělat místnímu chudému obyvatelstvu. Z této hladové zdi se do dnešní doby zachovalo pouze krátké, na křídlo "zámečku" navazující, jen torzo. Totiž postupně se zeď začala rozpadat a co asi udělali všímaví obyvatelé? Ano, správně, jak to bývá, kámen se jim hodil a tak zbytek zdi si lidé rozebrali jako stavební materiál na své domky.
V současnosti zůstalo pár metrů zdiva.

Zdroj: internet, Hrady.cz, foto Štěpánek a Bitter

 

O češtině od A do Z: Která varianta je správná? Tchyně x tchýně, citron x citrón, balkon x balkón?

 16. Praktická škola naší mateřštiny s humorem a nadhledem.

Připravili Michal Jagelka a Alex Röhrich.

Nezapomínejme na Slezsko

 

 

O napsání tohoto článku uvažuji už dávno. Teď jsem chtěla počkat, až skončí sčítání lidu, aby si někdo nemyslel, že "bojuji" za slezskou národnost. To ne. Občas slyším nebo čtu nesrovnalosti v médiích, kdy redaktor si plete Moravu a Slezsko. Vždy mě udiví, jak např. obyvatel z Č. Těšína napíše, že posílá pozdrav ze Severní Moravy. Myslím, že bychom měli mít jasno, ve které části republiky žijeme, pokud se nepletu, tohle se děti učí už ve vlastivědě ve 4. třídě:

Česká republika je stát s přibližně 10,6 miliony obyvateli, který je rozdělen na čtrnáct správních jednotek – kraje – a hlavní město Prahu. Je složen ze tří historických zemí: Čech, Moravy  a Slezska.

Na státním znaku ve třetím  poli je znak Slezska – černá orlice se stříbrným perisoniem (půlměsícového tvaru), uprostřed s křížkem, ukončeným trojlístky, se zlatou korunou a červenou zbrojí na zlatém podkladu.

Protože na svém blogu uveřejňuji a budu dále uvádět (mimo jiné) články "Z našeho kraje", je to kraj Moravskoslezský - má Slezsko i v názvu. 

  

Silniční most přes řeku Ostravici

Slezsko je nejmenší a nejméně lidnatá historická část naší země, tedy z těch, které jsou součástí našeho státu. Jeho rozloha 4456 km2 dosahuje plochy menšího kraje. 

Kde vlastně přesně leží? Když začneme na jeho jižní hranici s Moravou od západu, táhne se od Rychlebských hor po hlavním hřebeni Jeseníků, horou Praděd, poté vede těsně pod Bruntálem až k městu Odry. Dále pokračuje víceméně severním směrem po řece Odra do Ostravy až k soutoku s řekou Ostravicí, po které pokračuje proti proudu do Frýdku-Místku. Poslední dvě jmenovaná města jsou tedy rozdělena řekou na moravskou a slezskou část.

Tedy konkrétně: Řeka Ostravice dělí Ostravu na části Moravská Ostrava a Slezská Ostrava. Podobně ve Frýdku -  Místku: opět řeka Ostravice dělí město - Frýdek je ve Slezsku, Místek na Moravě. 

Nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd leží ve Slezsku

Hranice poté pokračuje proti toku Ostravice, přehrady Šance a konečně i Černé Ostravice až k hranicím Slovenska, kde se obrací k Polsku. Severní hranice Slezska je zároveň hranice naší republiky s Polskem.

Něco z historie

Jak vlastně české Slezsko vzniklo? To bychom museli daleko a dlouze do historie. Podívejte se na mapu, že Slezsko bylo součástí území už za Lucemburků: 

 

Daleko větší území patřilo až do roku 1742 k Zemím Koruny České. Hlavní město bylo Vratislav (dnes polský Wroclaw) a plochou bylo desetkrát větší, než dnešní „malé“ Slezsko. Důvodem ztráty území byla prohraná válka Habsburské monarchie s Pruskem, které si 90 % Slezska vzalo jako územní zisk. Jak se říká - Marie Terezie prohrála Slezsko:

 

Země Koruny české před rokem 1742, kdy velká část Slezska připadla Prusku

To jen na vysvětlení, proč k naší republice patří jen malá část historického Slezska. 

Významným  městem Slezska je Opava (na obrázku Slezské divadlo)

Největší slezská města a přibližný počet obyvatel:

Ostrava (slezská část)	121000
Havířov	74000
Opava	57000
Karviná	55000
Třinec	35000
Frýdek	32000
Orlová	29000
Český Těšín	24700
Krnov	23800
Bohumín	21200
Bruntál	16400

Zkuste si kvíz:

Jak znáte turistické cíle severní Moravy a Slezska

ZDE 

Zdroj: Magazin.cz, Wikipedie, internet 

Toulky českou minulostí: 20. schůzka: Čtyři velkomoravští panovníci

 

Je na čase věnovat aspoň chvíli pozornost politice. Velké Moravy samozřejmě. Musíme být struční. Zároveň však budeme mít na paměti základní obsah velkomoravských dějin, a tím bylo trvalé, všudy a všude přítomné soupeření se sousední franskou říší... Byl to zápas o uchování nezávislé státní existence.

Mojmír První. Rastislav. Svatopluk. Mojmír Druhý. Tito čtyři muži vstoupili do počátků naší národní historie jako představitelé první známé dynastie.

První kníže moravský: Mojmír I. Vynořuje se z anonymity roku 833. Střetává se vojensky se sousedním vládcem z Pováží, s nitranským knížetem Pribinou. Vyhání ho. Pribina i s vojenskou družinou hledá útočiště v Bavorech. Ovládnutí Nitry (vlastně celého Nitranska) se vykládá jako – řekněme: dokonání moravského sjednocovacího procesu. Mojmírův útok byl ale celkem ojedinělou vojenskou akcí tohoto knížete.

Křesťan proti pohanovi

Pozoruhodné bylo, že šlo o zásah křesťana vůči pohanovi. Ano, možná právě proto franská říše Mojmírovi jeho válečnou výpravu celkem bez problémů tolerovala. Pribina sice nedlouho předtím, než byl vypuzen, postavil v Nitře kostel (světil ho sám salcburský biskup Adalram), ale nitranský kníže se odmítal dát pokřtít. Což se mu stalo osudným. Církevní předpisy tehdy zakazovaly například i to, aby křesťané sedali s pohany u jednoho stolu. Bylo nemyslitelné, aby evropský panovník měl za svého... řekněme kolegu – aby měl za kolegu pohana. A tak poraženého Pribinu potkal osud psance.

Vystřídal nejprve několik ochránců a teprve později, když se s křesťanstvím přece jenom smířil a přijal je, jeho životní dráha se zase napřímila. To bylo v době, kdy mu východofranský král Ludvík Němec přiřkl knížectví při Blatenském jezeře. Pribina se začal ohánět, jako by chtěl honem honem dohnat všechno, co zameškal – stal se horlivě zbožným člověkem, stavěl kostely, přispíval k šíření a upevňování křesťanské víry. Zda uvěřil novému učení opravdu? Nebo spíš jednal z chladného rozumu? Jsou to otázky, které oslovují – byť v jiných souvislostech – i ve stoletím dvacátém prvním.

Rozvoj zemědělství i plodin

Za vlády svých čtyř panovníků měla Velká Morava – řečeno dnešním slovníkem – ekonomiku docela slušně prosperující. V zemědělství se začal prosazovat trojpolní obilnářský cyklus (tedy jařiny, ozim, úhor) namísto dřívějšího dvojpolního. Absolutní výnosy šly nahoru, samozřejmě nikoli tím, že by stouply hektarové výnosy, ale absolutním rozšířením osevních ploch. Pravděpodobně se už někde oralo pluhem, nikoli jenom radlicí. Asi se už sely pícniny, například vikev, zakládaly se sady, začala se pěstovat vinná réva.

Ano, u někdejšího mikulčického mostu totiž vědci našli zrna zušlechtěného druhu révy. A užasli ještě víc, když objevili i zrna okurky! O té se dosud tvrdilo, že ve střední Evropě zdomácněla až v hlubokém středověku. Ve vykopávkách ve Starém Městě byly odkryty i základy stavby, která mohla kdysi být větrným mlýnem. Jestli se tato domněnka promění v jistotu, bude to znamenat, že naši, tedy moravští Slované, zapřáhli vítr o dvě až tři století dřív než se předpokládalo, dokonce ještě před tím, než spoutali vodní sílu. A ještě jedno prvenství navíc to znamená: po hrnčířském kruhu, tkalcovském stavu a soustruhu zkonstruovali další složitý stroj, který byl po těch předchozích čtyř jmenovaných čtvrtý nejvýkonnější.

Mojmír I., sám křesťan, nijak nebránil činnosti misionářů ve své zemi. Působili zde němečtí kněží, ale i Vlachové a Řekové, kteří k nám přišli pravděpodobně z byzantských držav na dalmatském pobřeží. Ovládali slovanský jazyk, ale hlavně nebyli Mojmírovi tak nebezpeční jako kněží němečtí. S dobou prvního Mojmírovce na velkomoravském trůnu souvisí i první stavby, které se z Velké Moravy dochovaly. Vlastně – ono se z nich dochovalo to, čemu archeologové říkají negativy. Otisky.

Sjednoceni tichou cestou?

Zatímco teprve budeme v Toulkách českou minulostí za nějaký ten týden pracně mapovat, kolik žilo v Čechách kmenů a jak si říkaly, na Moravě došlo k jejich sjednocení ještě dřív, než si středověcí stačili jejich jmen vůbec povšimnout. Mezikmenové boje o mocenské prvenství se odehrály „za staženou oponou“ – někdy v období let 700 až 800, a tak neznáme poražené, pouze vítěze. Ano, v první písemné památce z roku 822 jsou jmenováni pouze: Moravané. Na území Moravy však tehdy docela určitě muselo žít víc kmenů než jenom jeden. Bylo tomu podobně jako v Čechách, které také nepatřily zprvu jenom Čechům, ale i Zličanům, Doudlebům, Pšovanům, Charvátům a ještě dalším kmenům. Ano, jejich zápas začal později, takže tak docela pozornosti už neunikly.

Z českého území proto pár jmen známe, a taky známe průběh závěrečného dějství, když moc připadla přemyslovské dynastii ze středočeského kmene Čechů. No tak sama jim nepřipadla, Čechové si ji museli doslova urvat. Podobný děj se odehrál na Moravě, ale mnohem dřív. Vítězem sjednocovacího procesu byli Mojmírovci z kmene Moravanů.

Mnoho informací schází

Kolik bylo moravských kmenů a jak se jmenovaly? To se neví. Takže – opět rozpačité pokrčení rameny? Je to tak. Podle archeologických nálezů žila na Moravě zaručeně aspoň tři odlišná společenství. Dnešní Slezsko obývali Holasici (ano, v Holasovicích na Opavsku se zachoval areál bývalého hradiště a hlavního sídla Holasiců). Druhá kmenová oblast se kryla přibližně s dnešní Hanou, a zbývá jih – ten náležel kmenu Moravanů. Dobytím nitranského knížectví sjednocovací proces moravských kmenů skončil.

Ještě jednou – Mojmír. Tedy kníže Mojmír. Toho jména první. Víme o něm málo. Skoro nic. Jeho politika? Vůči franské říši poměrně čitelná – choval se tak, aby nedráždil. Uznával formální svrchovanost Ludvíka Němce, a tím zřejmě zalichotil jeho ješitnosti – Ludvík Němec se totiž náramně zhlédl ve svém předchůdci a vzoru Karlu Velikém, především pak v jeho expanzivních choutkách a snahách. Mojmír zřejmě taky plnil sliby – včetně povinností odvádět poplatky. Ty pocházely z dob, kam až naše paměť nesahá. Přesto si však Mojmír I. přízeň Ludvíka Němce neudržel. (S přízní našich západních sousedů byl odjakživa problém.) Franský král roku 846 vtrhl na Moravu a dosadil tu Mojmírova synovce Rastislava.

 Na moravský knížecí stolec dosadil Rastislava Ludvík Němec. Kdy to přesně bylo, těžko říct – možná že až po Mojmírově smrti. Představitel západní velmoci měl každopádně zato, že Rostislav bude pokračovat v politické linii svého předchůdce. Ve svém očekávání se měl ovšem brzy zklamat. „Jestliže Ludvík sám posadil Rostislava na trůn moravský,“ konstatuje František Palacký, „nebylo mu dlouho kochati se nadějí o věrnější oddanosti jeho. Mojmír byl mu jen podezřelým; Rostislav stal se i nebezpečným. Dávná žádost tohoto panovníka dobýti Moravě nepodlehlosti, vyzrála brzy v pevný úmysl a stala se nejvyšší úlohou jeho života, o kterou se všemi způsoby a prostředky, ve štěstí i v neštěstí neustále snažil...“

Karel Veliký a jeho syn Ludvík Pobožný|foto: www.netencyclo.com

Panovník až příliš silný

Rastislav se projevil jako silný panovník, statečný válečník a obratný politik. Díky němu dosáhla Velká Morava plné „nepodlehlosti“, tedy suverenity, nezávislosti. Kníže uměl maximálně, velice obratně, využívat vnitřních svárů ve východofranské říši, a taky se nebál vojenského střetnutí s ní. Jeho vláda je proto vyplněna boji... vesměs vítěznými. Právě za Rastislavových časů vznikly franské zprávy o „nevýslovné pevnosti“ – a rovněž o knížecím sídle, u jehož bran se rozbil jeden z franských útoků.

Rostislav se odvážil vzepřít odvěkému protivníkovi jako voják i jako politik. Vyhnal ze země bavorské a franské duchovenstvo. To pochopitelně východofranského krále nepotěšilo, takže „vtrhl s velikým vojskem na Moravu. Vrátil se však bez vítězství a se škodou.“ Ludvík Němec ztroskotal právě u jedné z Rastislavových nedobytných pevností. „To bylo roku 855.“ Trochu přesnější datum? Buďme rádi, že známe aspoň letopočet.

Dá se však s velkou pravděpodobností předpokládat, že to mohlo být v srpnu. Prostě v pozdním létě. To bylo ideální období pro vedení vojenských výprav. Důvody: končily žně, sýpky protivníka slibovaly dobrou kořist. Připravit soka o zásoby znamenalo obohatit sebe a jeho vyhladovět. Takže na bitevních polích umírala jenom část poražených... ti ostatní padli až v míru. V zimě. Hlady.

Kde neplatí síla, pomůže zrada

„Od té doby moc Rastislavova, stále se vzmáhající, stávala se útočištěm všech od Ludvíka utiskovaných a pronásledovaných – na ni se spoléhali všichni, kdo se proti králi zpěčovali, i kralevici sami.“ Pan Palacký vystopoval v análech konkrétní případy, kdy Rastislav udělil politický azyl: „Stavitah, kníže český, vyhnaný bavorským vojskem z Vitoraze, města svého, utekl se k Rostislavovi, neboť zatím Ludvík jeho bratra pod svou ochranu přijav na Vitorazi pánem učinil.“ Ano, klasický příklad dělení sfér vlivu plus vytváření satelitních panství se závislými knížátky.

„Také dva nejvyšší úředníci Ludvíkovy říše, jmenovitě hrabata Werihar a Gundaker, obrátili se – zbaveni svých úřadů – k Rastislavovi.“ A ještě jeden příklad přímo z nejvyšších mocenských struktur: „Sám nejstarší kralevic Karloman, vévoda korutanský, hledaje ochrany a bezpečí před otcovým hněvem, spolčil se roku 861 až 863 s Rastislavem ... a druhý syn Ludvík mladší následoval příkladu bratrova, když i on se roku 866 pozdvihl proti otci.“ Rastislavova politika byla suverénní, statečná a – jak říká dějepisec Palacký – nebezpečná: „Mojmír byl jen podezřelým; Rastislav stal se nebezpečným.“

Kníže Rastislav chápal, že součástí jeho nezávislé politiky musí být i snaha o církevní osamostatnění země. Byl to on, kdo povolal z Byzance věrozvěsty Konstantina a Metoděje. Rastislav zjistil, že východofranská říše hledá spojence v říši bulharské, že vlastně vzniká jakýsi politicko-vojenský pakt namířený proti jeho státu. Bulharsko totiž mělo s Velkou Moravou poměrně dlouhou společnou hranici, a tak svoje postavení upevnil těsnějším sepětím s největší mocností té doby, s Byzancí. Dokonalý diplomatický tah. Svědčí o prozíravosti a... přímo bychom mohli říct exaktním politickém čichu. Zrada synovce Svatopluka však Rastislavovi znemožnila dokonat, co započal...

Vládce s mnoha pro i proti

Svatopluk. Třetí z dynastie Mojmírovců vystupuje před námi jako postava – jak to říct nejvýstižněji? Rozporuplná. Nepochybně byl bezkonkurenčně nejmocnějším velkomoravským panovníkem. Právě za jeho vlády dosáhla říše největšího územního rozmachu. Kdo všechno na něm byl závislý? Česká knížata a Lužičtí Srbové. Ovládl Krakovsko, Slezsko, Panonii. Získal říši oblasti daleko na východě v Kyjevské Rusi. Zbudoval stát, který spojil Slovany v celé střední Evropě.

Ale právě za Svatopluka se spory mezi latinským a slovanským duchovenstvem vyhrotily, za jeho vlády byli (po Metodějově smrti) vyhnáni, dokonce prodáni do otroctví žáci byzantských věrozvěstů. A navíc: kníže Svatopluk se na cestě k moci, tedy na začátku své dráhy dopustil nepochybné zrady, dokonce dvojnásobné. A tak jeho osobnost vrhá stín. Stín nevybíravosti a brutality vztahů mezi tehdejšími vládci. Není radno příliš si idealizovat vlastní národní minulost...

Ještě jednou – Svatopluk. A příběh jeho zrady starý přes jedenáct století... „Rozlítiv se nad zradou takovou, vyslal Rastislav muže, kteří Svatopluka na hostině přepadnouti a zavražditi měli. Ten ale se hodům vyhnul, předstíraje sokolčí lov. Na to jal se Rastislav s ozbrojeným houfem osobně jej stíhat, ale od synovce sám obluzen jat jest." (Obluzen – sám padl do pasti.) „Tak dalece zapomenul se Svatopluk sám nad sebou, že strýce a pána svého hanebně zrazeného uvrhl do okovů a nejlítějšímu jeho nepříteli Karlomanovi vydal. Nešťastný panovník, řetězy spoután a přísně střežen byl poslán do Řezna na soud.“

Karloman zatím bleskově Moravu okupoval, „a do Korutan odnesl s sebou královské poklady Rastislavovy, to všechno se mu podařilo bez nesnází, bez krveprolití.“ Soud v Řezně se konal v listopadu 870. „Král Ludvík dal předvésti Rastislava těžkými řetězy spoutaného, a dal ho soudit Frankům, Švábům a několika náhodou přítomným Slovanům. Ti ho odsoudili k smrti.“

Ale vladař jedné z evropských velmocí popraven nebyl. „Král mu kázal vyloupiti oči a pak ho strčili do jednoho kláštera německého – potom se už o něm v kronikách nikde víc nemluví...“ Svatopluk se ocitl za zásluhy v panovnickém křesle, samozřejmě jako Ludvíkův vazal, jenomže brzy byl i on sám obviněn ze zrady na východofranském panovníkovi a uvězněn. Moci ve Velké Moravě se chopila na nějaký čas markrabata Engešalk a Vilém. A Svatopluk? Jako by si začal uvědomovat důsledky svých skutků.

„Kál se v žaláři z hříchu spáchaného proti Rastislavovi a vzpamatoval se v pravdivém rozpoložení svém.“ Asi věděl, co říká, Svatopluk. Konec konců i z vlastní zkušenosti. Synové však, jak známo, neposlechli. Zachovali se – slovansky.

Ten příběh však nebyl původní. Objevuje se už v Bibli, v knize Kazatel: „Nesnadno je přetrhnouti ztrojený provázek.“ Něco podobného vypráví Plinius i o skythském králi Skilúrovi, a rovněž umírající proslulý Čingischán údajně svolal svých dvanáct synů a tentýž princip demonstroval na dvanácti šípech. Svatopluk dvanáct synů neměl. Neměl ani ty pověstné tři. Pouze dva: Mojmíra, toho jména druhého, a Svatopluka. Ke Svatoplukovi se žádná číslovka řadová nepřidává, protože na knížecí stolec nezasedl. Za posledního vládce Velkomoravské říše, Mojmíra II., zhasíná jasná hvězda Velkomoravské říše. Jsou to léta vnitřních i vnějších bojů, zuřivých sporů mezi panovníkem a jeho mladším bratrem. Brzy po smrti knížete Svatopluka odpadají od říše česká knížata. Také Panonie a ještě další oblasti jsou ztraceny. Do jižního sousedství moravského státu vpadají maďarské kočovné kmeny. Ještě roku 902 nad nimi v kterési řeži Mojmír II. vítězí. Ale o pět let později se už zavírá paměť lidská nad Velkou Moravou, jejíž organizaci a vojenskou sílu smetly do zapomnění nájezdy Maďarů...

My se však do časů její slávy vydáme ještě jednou, příště, za dvěma velkými jmény, která jsou s ní nerozlučně spojena – za Konstantinem a Metodějem.

autor: Josef Veselý

Hlas pro tento den: Bukač velký

 

Vědecké zařazení: Brodiví (čápi, volavky apod.)

 

Foto Dušan Boucný,BirdPhoto.cz (6143205) a Naši ptáci 

Podivný, do daleka slyšitelný hlas, který se v noci ozývá z rákosin a bažin, asi zavdal kdysi příčinu ke vzniku pověstí o hejkalech, hejkadlech a dalších strašidlech. Ten hlas patří bukači velkému.

Délka: 69-81 cm
Rozpětí: 100-130 cm
Hmotnost: 960-1940 g

Jde o velmi tajemného ptáka - málokdo ho totiž někdy spatří. Je to druh, který se po celý den zdržuje v rákosí a jenom večer a v noci se ozývá. A i když ho náhodou překvapí v rákosí, tak ho neuvidí, protože má vynikající ochranné zbarvení, protáhne se do takového kůlovitého postoje, zvedne zobák kolmo vzhůru a prakticky se ztrácí mezi stébly rákosí.

Kdysi se psalo, že bukač ponoří hlavu pod vodu a tak že vzniká jeho hlas. Dnes víme, že to je jednoduchá záležitost. Bukač má vole, do kterého nafoukne vzduch a ten potom prudce vypustí, takže se ozve ten dunivý, bučivý hlas, který se odráží od hladiny a nese se do obrovské vzdálenosti.

Poslechněte si, jak o bukačovi mluví jihočeský  ornitolog Ludvík Mühlstein:

Bukač žije velice skrytě a s tím souvisí i jeho rodinný život. Ten také není úplně nezajímavý. Je to samotář, jenom v době námluv může mít dvě nebo tři samičky, ty si potom postaví hnízdo poblíž sebe, samy se potom starají o vysezování vajec, o mláďata, samec se o rodinný život vůbec nezajímá.

Bukač velký se stal silně ohroženým ptačím druhem v celé Evropě. Je to proto, že životní prostředí na našich rybnících, a nejenom na našich, se tak zhoršilo, že bukač nemá takové potravní podmínky, jaké potřebuje. Živí se plevelnými rybami, žábami, měkkýši, korýši, a to dnes nádrže, které jsou prakticky jenom výkrmnami kaprů, neposkytují.

Základní údaje

Bukač velký (Botaurus stellaris). Poněkud větší než bažant, s nápadně dlouhým krkem a dlouhým špičatým zobákem. Žije skrytě u rybníků a vod s porosty rákosu a orobince. Tažný; přilétá v březnu, odlétá v září. Hnízdí v porostech těsně nad vodou. Živí se drobnými plevelnými rybkami, dále měkkýši a jinými bezobratlými. Kriticky ohrožený, podle zákona zvláště chráněný živočich.

Bukač velký|foto:Marek Szczepanek, www.wikipedia.org

Jak vznikaly nahrávky

"O zdařilou nahrávku teritoriálního volání bukače velkého jsem se snažil více než deset let. Hluboký hlas, který je jen nepatrně tlumen rákosovými porosty, zaslechneme i na několik kilometrů. Je potřeba pátrat řadu nocí po místě, odkud se bukač hlásí. Protože se ozve třeba jen třikrát nebo čtyřikrát za celou noc, nemusí být pátrání po jeho stanovišti v jediném roce úspěšné. K jeho místu se musíme podle sluchu postupně přibližovat po několik nocí obcházením rybníků a neprostupných bažin.

Z bezprostřední blízkosti slyšíme nejdříve 2 až 3 jakási hluboká nadechnutí a pak následuje hluboký hlas, podobný zabučení. To se může i několikráte za sebou, třeba po hodinové odmlce, opakovat. Pokusy o nahrávání vyžadují mnohahodinový pobyt ve studené, mnohdy mrazivé, dubnové noci.

Jednou, při nahrávání v bažině kolem půlnoci, jsem se octl asi deset metrů od bukajícího ptáka. Byl jsem velmi překvapen mohutností jeho hlasu. Hlas je tak dutý a hluboký, že způsobí v našem těle jakousi rezonanci a mrazivé pocity. Když jsem to v noční bažině prožíval, nedivil jsem se, že tento zvuk působil na středověkého člověka děsivě a byl původcem mnoha strašidelných pověr."

autor: Pavel Pelz

Video: David Žák

Příběhy slavných značek: Singer

 

Singer: Za odcizení vynálezu čelil soudní žalobě. Dnes ho zná každý jako otce šicího stroje.

 

Šicímu stroji pomohla na svět nejen průmyslová revoluce a vznik velkých armád, které potřebovaly obléknout uniformu. U jeho zrodu stál i souboj několika vynálezců.

Před vynálezem šicího stroje musely všechny oděvy ušít švadlenky ručně. Jen za pomoci jehly, nitě a rozpíchaných prstů. Práce šiček byla velmi úmorná a namáhavá. Otázka zmechanizování šití proto nenechala spát celou řadu vynálezců.

Na začátku byla noční můra

Prvním, kdo pochopil, že strojní šití může napodobit ruční práci, byl Američan Walter Hunt. Jeho stroj byl výjimečný tím, že šil tzv. vázaným stehem. Při něm jedna nit pomocí jehly (samozřejmě té s ouškem na špičce) proniká do látky seshora, druhá je provlékána smyčkou první nitě, která se vytvoří pod látkou.

Patent na šicí stroj předložený Američanem Walterem Huntem|foto: U.S. Patent Office, Wikimedia Commons, Public domain

Na jehlu s ouškem v hrotu přišel údajně ve snu. Historka je uveřejněna ZDE. Zdálo se mu, že je veden na popraviště za to, že nedokáže zlepšit šicí stroj. Při tom si všiml, že jeho strážci mají kopí s otvorem ve špičce. K další Huntově inovaci patřil člunek. Vynálezce do roku 1833 postavil celkem tři stroje.

Pravý, ale neznámý vynálezce

 

Šicí stroj Eliase Howea poháněný ruční klikou|foto:autor neznámý,Wikimedia Commons,Public domain

 

Elias Howe, narozený v roce 1819 v Massachusetts, do svého stroje v podstatě zakomponoval všechny předchozí zlepšováky. Jeho železné šicí stroje na nožní pohon šily rychlostí skoro 300 stehů za minutu! Vynalézáním stroje údajně strávil čtrnáct let.

Jeho manželce Elizabeth prý jednoho dne došla trpělivost. Bouchla pěstí do stolu a pravila, že s takovou půjde celá rodina brzy na pastvu. A vzala to do vlastních rukou. Údajně jí stačily dvě hodiny a šicí stroj byl na světě. Patent Howe v polovině 19. století samozřejmě podal pod svým jménem.

Dravec Singer na scéně

Zkrachovalý divadelník, bohém a milovník žen Isaac Merrit Singer|foto:Edward Harrison May,Wikimedia Commons

Když všechno šlapalo jako hodinky, vydal se Howe se svým vynálezem do Anglie, aby ho představil veřejnosti. Prototyp byl totiž dost drahý a doma se mu objednávky nehrnuly. Ani v Anglii to ale nebylo o moc lepší, a tak se vrátil do USA. Jenže se nestačil divit.

Zjistil, že šicí stroje se mezitím dostaly do širokého povědomí a dobře se jim daří na trhu. Ovšem ne díky jeho zásluze. Všechno podstatné z jeho vynálezu mu totiž zatím zcizil Isaac Merrit Singer.

Vítěz, který prohrál bitvu

Singer si šicí stroj nechal patentovat v roce 1851. Howe ho za to hnal před soud, a ten mu dal za pravdu. Singer musel Howeovi vyplatit odškodné z každého stroje, který doposud vyrobil.

Masivní úspěch si Isaak Singer zajistil tím, že začal šicí stroje prodávat na dluh. Pomůcku si mohly pořídit i nejchudší vrstvy|foto:Vlastimil Koutecký,Flickr

Přesto se v obecné paměti stal právě on otcem šicího stroje. Howe zřídil továrnu na šicí stroje teprve těsně před svou smrtí v roce 1867. V polovině 80. let minulého století společnost zanikla.

"Singrovky" - skutečný začátek éry šicích strojů|foto: Wikimedia Commons, Singer Manufacturing Company

Isaak Singer šicí stroj sice nevynalezl, zdokonalil ho pro použití v domácnostech i v průmyslu (foto Wikimedia Commons)

Patentový model z roku 1851, kvůli kterému se I. Singer dostal do sporu (foto Wikimedia Commons)

Dobová reklama z r. 1893 - Všechny národy používají Singer (foto Trialsanderrors) 

Dobová reklama z r. 1893 - Všechny národy používají Singer (foto Boston Public Library)

Dobová reklama z r. 1893 - Všechny národy používají Singer (foto Boston Public Library)

Dobová reklama na domácí šicí stroje. Šití na nich je tak jednoduché, že to zvládnou i děti (foto Boston Public Library)

Odlehčený šicí stroj na šití oblečků pro panenky (foto Wikimedia Commons)

Slavný model Singer 27 se šlapacím pedálem, který šičkám uvolnil ruce. Byl krásným kusem nábytku. (foto Wikimedia Commons)

Elektrický šicí stroj Singer se začal prodávat kolem roku 1900 (foto Daderot, Wikimedia Commons) 

Od prvních „singrovek“, které zvládaly 200 otáček za minutu, jsme se dost posunuli. Dnešní šicí stroje umějí až 10 000 otáček za minutu. Na výběr je také velké množství různých druhů strojů. Nicméně ten základní princip vznikl už v 19. století a využívá se dodnes.

 

zdroj: ceskyrozhlas

Pěnišníky do jarní výzvy

Jaro je krásné tím, že kvetou jarní květiny na zahrádce, stromy bývají obaleny květem, ale i v naší ZOO Ostrava máme kromě zvířat  tuto krásu. V Botanickém parku je mnoho pěnišníků, jak je potvrzeno i na tabulce. 

Pěnišník (Rhododendron) (česky také rododendron, azalka) je rod rostlin náležící do čeledi vřesovcovité (Ericaceae). Je to velký rod s více než 1000 druhy a nespočetným množstvím kultivarů. 

Většina z pěnišníků nápadně kvete. Rod obsahuje rostliny označované zahradníky jako azalky. Pěnišník je národní květina Nepálu. Pěnišníky jsou keře nebo malé (vzácně velké) stromy. Nejmenší druh dorůstá 10–100 cm výšky, kdežto největší, R. giganteum, může být více než 30 m vysoký. Pěnišníky mohou být buď stálezelené nebo opadavé. U některých druhů je spodní část listu (rub) pokryta chloupky. 

Některé z nejznámějších druhů jsou oblíbeny pro své velké květy. Existují skalkové druhy s malými květy a drobnými listy, ale též tropické druhy.  

Pěnišníky jsou pozůstatkem flóry třetihor, třetihorním reliktem. V tomto období zasahoval i do Evropy areál teplomilných druhů.

Český název pěnišník pochází pravděpodobně od Presla (Wšeobecný rostlinopis, 1846), pravděpodobně byl ovlivněn starým ukrajinským názvem pjanišník.

 

Joseph Pitton Tournefort (1656–1708), francouzský botanik popsal všechny (tehdy známé) pěnišníky.

 

Květenství jsou většinou vrcholičnatá, květenstvím je hrozen nebo chocholík, některé druhy ale kvetou jednotlivě. Oboupohlavní zvonkovité, trubkovité nebo miskovité květy jsou pětičetné. Kalich je 5–8lalokovitý. Tyčinek je pět až deset, ojediněle více.  Semena až 3 mm velká jsou velmi početná, křídlatá nebo na obou koncích s přívěšky. 

Pěnišníky kvetou od ledna do srpna, většina z nich ale v dubnu až květnu, všechny květy současně. V tomto období jsou velmi krásné, kvetení je příčinou jejich popularity a velkého zahradnického zájmu. 

Do jarní výzvy přidávám své fotky ze ZOO a botanického parku Ostrava. Fotografie zvětšíte rozkliknutím:

 

Zdroj: Wikipedie