„Léta Páně 1321. český král Jan, vrátiv se ze svého Lucemburského hrabství, přijel do Prahy a po patnácti dnech uspořádal na Pražském tržišti turnaj, na který pozval mnoho urozených pánů. Při něm těžce spadl z koně, a když se dlouho válel v převelikém blátě a byl hrozně pošlapán nohama koní, byl konečně stěží vytažen takřka polomrtev se zakrvácenou zbraní. Při té podívané někteří naříkali, druzí však tleskali. Touto nehodou utrpěl král bolest na těle, ale ne smrt.“
Někteří naříkali, druzí tleskali. Že by byl doma král jednoznačně oblíben, to se opravdu říci nedá... Zdržoval se většinou za hranicemi svého království, a když se sem občas vrátil, tak to byl jakýsi "zájezd" povahy víceméně drancovací. Existuje o tom řada svědectví, že v druhé polovině své vlády se pokaždé proběhl zemí jako nosorožec polem a zanechal po sobě spoušť. Když v tvrdé finanční tísni nevěděl kudy kam, tak neváhal doslova loupit. Dal kupříkladu kopat v pražské synagoze a našel tam 2000 hřiven ve zlatě, stříbře a penězích. Nařídil rozkopat hrob svatého Vojtěcha na Pražském hradě. Tentokrát bezúspěšně. Jednoho dne zrekvíroval Lucemburk stříbrnou výzdobu hrobu svatého Václava ve Svatovítské basilice. To už bylo opravdu příliš a bezohlednost krále vzbudila všeobecnou nenávist. Však také dvořan, který Janovi tuhletu cestu k drahému kovu prozradil, byl vzápětí zavražděn. Neznámým pachatelem, pochopitelně.
"Český král Jan, vrátiv se z Lucemburku, přijel do Prahy, vybral peněžitý desátek ode všech měst svého království, vzal do všech měst berni, a tak sehnal s bědováním chudáků přemnoho peněz. A když král zaplatil některé dluhy a vykoupil od pánů některé hrady, opět se vrátil do svého Lucemburského hrabství." On ten náš král cizinec potřeboval peníze pořád a co nejvíc. Za doby jeho vlády jsou zprávy o Janovi nápadně stereotypní. Skoro v každé se vyskytují slovesa jako "přijel," "vybral," "odjel," "přijel," "vybral," "odjel." Takhle jak v roce 1325. se zase náhle objevil v Praze. (Došly mu zřejmě drobné.) Během krátkého času nashromáždil z nejrůznějších zdrojů 95 000 hřiven stříbra, a zase zmizel. To uměl dokonale. Kolik to bylo, těch pětadevadesát tisíc? František Palacký ve své době odhadoval, že stříbro této váhy představovalo asi dva miliony zlatých. Ještě jiný příklad, kterým se lépe přiblížíme měřítkům doby: hrad Landšperk. Náležela mu celá řada vsí s rozsáhlými polnostmi. Ve 14. století tento hrad vynášel prý pouhých 400 až 500 hřiven stříbra ročně. Jestli nám to dobře počítá, tak český král dokázal jednou ročně vyždímat doma kolem dvou set hradů. To však ještě penězchtivému panovníkovi nestačilo. S boji s jeho věčně děravou kapsou muselo pomoci i mincovnictví. Roku 1327. začal Jan razit v mimořádné finanční tísni devalvované denáry s vysokou příměsí mědi. Jejich (už tak špatná) kvalita se časem ještě zhoršila. Král inkasoval zisk, prodělávali však chudí, kteří s těmito drobnými mincemi přicházeli nejvíc do styku. Byli poškozeni hned dvakrát: jednak vlastním zhoršením kvality denáru, jednak tím, že do groše bylo nyní denárů víc.
Neboť pronáší každý švec:
Jsem poškozen penězi těmi.
Krejčí zas dí: Jsem příliš,
ach, penězi těmi stísněn.
Pekař si stěžuje též: Mně veškeren výdělek
mizí penězi těmi.
Též kovář se pro tyto peníze malé
rmoutí a za ně i vesničan na polích pyká,
zástupy řemeslníků se nad tím
bouří a v městě přejí si,
ať jen brzo ty nepravé peníze zmizí.
Nikdo tu vyňat není,
jenž nebyl by utrpěl škodu
takovým podvodem zlým;
pěj chválu, až jednou to mine.
Mimochodem - Jan se stal i padělatelem cizí měny! Český král penězokazcem... Dal imitovat anglické mince esterliny. Nejprve se zkratkou svého jména Iohannes. Anglické mince se svým jménem. Historie o tom nic neví, že by si ke svému královskému řemeslu přibral do vedlejšího poměru také ostrovní říši. A navíc - ve druhé fázi razil tyto mince bezostyšně s nápisem Ediwanes. Ediwanes - panovník leda v Janově fantazii. Ediwanes je zkomolenina mezi jeho jménem a jménem anglického krále Edwarda. Na rubu se přitom skvěl nápis "Civitas London." Jakože město Londýn. Vtipné, že. Těžko spočítat, nakolik poškodil český král těmito černými ražbami britské hospodářství.
Na otázku, proč nezůstává v království, král odpovídal: "Protože je mi půda rodné vlasti nejsladší." Rodnou vlastí bylo Janovi Lucembursko. A nejenom vlastí. Kromě toho, že byl českým králem, byl přece také lucemburským hrabětem. Praha mu tedy k srdci moc nepřirostla. On tu panoval klid skoro provinciální, a přitom byl král zvyklý spíš na honosnost Paříže nebo Avignonu, a svoje sídelní město přehlížel. Mezi námi - považoval je za jakýsi vystrkov, kterým nemělo cenu se nějak zvlášť zabývat, a už vůbec ne při trvalé nouzi o peníze. Nedbal o zemi. Nedbal o její hlavní město. Nedbal ani o svoje sídlo, o Hrad. Ani ruiny královského paláce Přemyslovců ho k nějaké aktivitě nevyburcovaly, nechal tu residenci po celá desetiletí v dezolátním stavu. Jestli se tady něco změnilo k lepšímu, tak to bylo díky samosprávě, především radě konšelů. Někdy na začátku 14. století byla dokončena velkorysá protipovodňová stavební akce - navážka zeminy do nízko položených míst na pravém vltavském břehu. Staroměstský rynk, Kurný trh (to je dnešní Mariánské náměstí), a zastavěné plochy směrem k řece se dočkaly terénního převýšení o čtyři až šest metrů, takže se někdejší přízemky domů změnily ve sklepy a měšťané museli přistavovat nová patra. A před rokem 1330 zatroubili přísežní radní do útoku i proti městskému "svinstvu a neřádu." (Škoda, že dnes takového troubení již neslyšet.)
Vyšla série nařízení. (Českou historii bez ouředních nařízení jen svízelně lze si představiti...) Nařízení první - močůvka a splašky. Je zakázáno vylévat močůvku a splašky na ulici a dále vyhazovat do hradebního příkopu odpadky a mršiny. To se poněkud minulo účinkem, jedna věc však zůstala: začaly se dláždit hlavní pražské komunikace. Všechny ty proslulé pražské cesty, za nepříznivého počasí rozblácené a skoro neprůchodné se postupně dočkaly kamenného koberce z kočičích hlav. Začalo se také s pravidelným, i když velmi skromným čistěním města. Známe jméno prvního pražského metaře, jakéhosi Nitharda. Měl udržovat pořádek po celém Starém Městě. Jestli to zvládl, to už se zjistit nepodařilo, zato s jistotou můžeme tvrdit, že svůj pracovní poměr uzavřel tento otec pražských počišťovačů na Staroměstské radnici. Tedy přesněji řečeno v domě, který roku 1338 koupila konšelská rada od tehdejších majitelů, což byli bratři rodu od Kamene, aby měla kde rokovat, a aby purkmistr a městský písař taky nalezli nějaký útulek. Dlouho o něco takového Pražané usilovali. O zřízení radnice, tohoto symbolu městských svobod, prosili už u Václava II., teprve však na Janu Lucemburském si požadavek vymohli. Napříště už se nemuseli scházet po bytech jak spiklenci nebo být odkázáni na kruchtu v Rytířské ulici, kde ovšem kraloval jejich protivník rychtář, tedy představitel vrchnosti a vykonavatel panovnické vůle.
"V měsíci červnu 1322. roku se král Jan opět vrátil z Lucemburka do království Českého projednat obtížné záležitosti. Tento král totiž usiloval k sobě připoutati příbuzenstvím sousední knížata a dne 12. srpna v manželství spojil Markétu, svou starší dceru, ne zcela devítiletou, s bavorským vévodou Jindřichem; Jitku pak, svou mladší dceru, sedmiletou, řádně zasnoubil Friedrichovi, markraběti míšeňskému."
Normální kšefty s životy královských dětí. Chci říci: typická dynastická politika. Ono to všechno mělo ještě jeden skrytý háček. (Je to dost komplikovaný příběh, ale který příběh není v českých dějinách komplikovaný.) Celý zádrhel začal u nevlastního bratra královny Elišky, levobočka Jana, řečeného Volek. "Přihodila se jedna nenadálá událost, která je milovníkům tohoto světa právem užitečná jako příklad. Neboť ctihodný pan Jan, syn šestého krále Václava, byť nemanželský, bratr královnin po otci, kancléř království Českého, probošt kostela vyšehradského, kanovník pražský a olomoucký a jinými prebendami a výhodami obdařený (ano prosím vás už žádné další prebendy a výhody, i tak jich ten čipera stačil nashromáždit víc než dost), neboť tento ctihodný muž hodnostmi povýšený a četnou družinou obklopený, byl náhle a nečekaně od krále Jana zatčen."
On byl ten rok 1322. plný změn a zvratů. V tom roce ženil král svou sestru, krásnou lucemburskou princeznu Marii za francouzského krále, který měl stejné jméno i pořadovou číslovku jako budoucí český Karel IV. Napilno měl i se zasnubováním svých dvou dcer, z nichž ani jedna ještě nedosáhla první deseti let. Nejspíš koncem června téhož roku se zase jednou vrátil král Jan z Lucemburska, a co se v Praze nedoví, než že už čtvrt roku má dalšího syna. To byl možná i překvapen. Princ přišel na svět na mělnickém hradě, dostal jméno Jan Jindřich podle královského tatínka a císařského dědečka. Shodou okolností v téže době se králi narodil doma (tím "doma" se myslí pochopitelně Lucemburk) nemanželský syn Mikuláš, patrně jako výsledek dočasného vzplanutí krále k neznámé komtese za jeho předchozího pobytu v této zemi. O tomto králově levobočkovi víme proto, že byl později biskupem v Norimberku a lucemburským diplomatem. Historik Jiří Spěváček, který pátral po stopách mimomanželských dětí českého krále, si mohl jenom povzdychnout: "Při jinak náruživé povaze krále Jana lze se značnou pravděpodobností předpokládat, že měl nemanželských dětí více, zvláště když trávil dlouhou dobu za hranicemi Českého království, kde žila královna Eliška v osamění." A ještě jeden historikův povzdech: "O jejich existenci však chybí jakákoli zmínka."
Narození druhého Janova syna z manželství s Eliškou dalo ty dva zase dohromady, ale nadlouho to nebylo. Jak se zdá, královna neodolala pokušení využít smířlivosti svého manžela, aby opakovaným pokusem na sebe strhla rozhodující moc v zemi. A k tomu využila svého nevlastního bratra - tento levoboček v našem příběhu, kde se to levobočky jen hemží, se už jednou objevil. Jmenoval se, jak víme, Jan řečený Volek. Ten se (podle svědectví některých listin) vetřel do přízně předních představitelů šlechtické kotérie vedené Jindřichem z Lipé (zopakujme si pro úplnost, že kotérie je mezi něco klikou a zájmovým sdružením, sledujícím svoje velice sobecké cíle), čímž získal možnost krýt své spojení s královnou a nevlastní sestrou, kterou pravděpodobně těšil nadějí, že když ona, Eliška, přijme Jana opět na milost, může ho strhnout na svou stranu tak, jak se jí to v minulosti už nejednou podařilo. Což opatrným a nedůvěřivým šlechtickým předákům neušlo. Nemohlo jim uniknout, že král s královnou zase žije pohromadě a také že stále častěji přijímá k důvěrným rozhovorů kancléře království. Tušili komplot, a tak nastoupili starou osvědčenou cestu intrik, na níž hodlali zasáhnout oba své nepřátele - Elišku i jejího nevlastního bratra. Jenže kterak docíliti takové efektivní trefy? Jednoduše. "Je nutné přesvědčit krále, že právě královna chce znovu rozpoutat bratrovražedný boj v zemi a že jejím nástrojem je Jan Volek!" Chytré. Vyšlo to spolehlivě. Král zareagoval stejně jako před sedmi lety, když to slovo padlo na Jindřicha z Lipé, kterýžto pán musel z kola ven. Tedy alespoň na nějaký čas. Teď musel z kola Jan Volek.
"Byl náhle nečekaně v Praze zatčen od krále Jana,
ze všech důstojenství od něho sesazen a jako lotr hrozbami dohnán a
strašlivě přinucen, aby si vybral jeden druh ohavné smrti. Jemu, kterého
měl za nejdůvěrnějšího přítele, přičítá král podvod a lest, že prý mu
dal ničemnou radu, kterou mohl být král i s královstvím uveden v
nebezpečenství. Šlechtici, kteří stojí kolem, ho podněcují, aby se
přiznal, že obvinění královo je pravdivé, aby aspoň tak unikl hrozné
smrti. Přisvědčí jim, přizná, že se cítí vinen, a hledí si v tom získat
milost královu."
Kdo by nepřisvědčil, kdo by nepřiznal. Zvláště
když argumentem v dialogu je slibovaná jedna ohavnější smrt namísto
druhé. Byl vydán potupám, urážkám a trýznění, až ho konečně uvěznili v
klášteře řádu německých rytířů. Rytíři byl kamarádi, takže už druhý den v
přestrojení pod pláštíkem tmy mohl uprchnout. Ten útěk vyložili jeho
nepřátelé jako nové, bezpečně usvědčující přiznání zločinné zrady. Král
Jan uprchlíka zbavil všech úřadů, hodností a obročí, dokonce i těch,
která mu udělil papež, což bylo v rozporu s platným právem. Král odňal
královně devítiletou dceru Markétu a dal ji odvézt do bavorského
Landshutu, kde se měl co nejdřív uskutečnit sňatek toho dítěte s
dolnobavorským Jindřichem. Ve skutečnosti šlo o to zbavit Elišku vlivu
na výchovu. Na jaře téhož roku odejmul Jan Elišce dceru Jitku a dal ji
na vychování na hrad Wartburg. Královně tedy zůstal jenom půlroční
synáček Jan Jindřich, protože její prvorozený, Václav, budoucí císař
Karel IV., zůstával trvale uzavřen na pevném hradě Křivoklátě.
A co na to královna? Eliška - izolovaná, všemi opuštěna, stále víc pronásledovaná představou, že se sama stane obětí šlechtické nenávisti a úkladné vraždy, z Čech doslova utekla. "Královna Eliška se odebrala za svou dcerou Markétou, kterou velmi něžně miluje, do Bavor a až dodnes se zdržuje se zetěm a dcerou v Landshutu," líčí současnou situaci kronikář Petr Žitavský. "A prodlévá tam dosud královna nejen z lásky k dceři, ale i z jiného důvodu." Jaký byl ten "jiný důvod," je nasnadě. Svým odchodem dala odpůrcům z řad šlechty nový důkaz svého nepřátelství vůči králi Janovi a jeho šlechtickým oblíbencům. Zda uvěřil král? Až s neuvěřitelnou ochotou. Přijal všechna ta nepodložená tvrzení o královnině zradě a odňal jí všechny důchody z věnných měst a statků, takže Eliška žila vlastně z milosti u příbuzných. O velikonocích následujícího roku po útěku porodila v bavorské Koubě dvě dcerky, dvojčátka Annu a Elišku, poslední svědectví vrtkavé náklonnosti a přechodného sblížení jejich rodičů. Byly to poslední děti Jana a Elišky, narozené v jejich manželství. V nuceném bavorském vyhnanství zůstala Eliška tři roky.
Ale ještě jsme zcela nevyčerpali seznam všech zásadních a v důsledku nepříliš šťastných událostí toho podivného roku 1322. "Dva vladaři, Ludvík Bavorský a Fridrich Habsburský Rakouský, oba zvolení jako římští králové, kteří spolu vedli zhoubný spor o právo na onen trůn usedat, ukončili tento spor po tvrdé srážce, neboť sebravše silná vojska, setkali se spolu u městečka Mühldorfu, ležícího v pohraniční oblasti mezi Bavory a Horními Rakousy na levém břehu potoka Isenu, ústícího do řeky Innu, a svedli tam v den svatého Václava mučedníka velmi prudkou bitvu." O té bitvě píše celkem asi padesát různých kronikářů, musela to tedy být pořádná mela. Ta mela se týkala i českého krále a lucemburského hraběte Jana, který bojoval na straně Ludvíka. Proti nim stálí obávaní protivníci v podobě divokých Kumánů, kteří přispěchali z Uher na pomoc Habsburkovi. Uhrů a Kumánů mělo být na čtyři až pět tisíc, Ludvíkovo vojsko prý čítalo přes patnáct set rytířů plus desetitisíce pěšáků na obou stranách. Kronikáři ovšem rádi přeháněli anebo zase ubírali podle toho, komu stranili nebo naopak, ale je fakt, že se obě strany snažily soustředit k rozhodujícímu zápasu o moc co nejvíc bojovníků. Ludvík Bavorský, jak bylo jeho zvykem, by nejraději volil taktiku včasného ústupu - tím spíš, že na pomoc svému bratru Fridrichovi spěchal ze Švábska Leopold, ale byl to český král Jan, který naléhal na okamžité zahájení bitvy, dokud se Leopold nedostane od Mnichova až k břehům Innu, k Mühldorfu. "Je třeba je předběhnout!" Dokonce známe i jméno louky, která byla pro bitvu vyhlédnuta. Jmenovala se "Gickel." "Když nastalo ráno, vyslechl král mši a posilněn svátostí oltářní začne se svými bojovníky mužně boj, šťastně ho dokončí a dobude vítězství."
Takhle jednoduché to zase nebylo.
Král Jan v čele vojska pronikl při prvním nárazu hluboko do
nepřátelských řad. Kůň pod ním padl a vojsko bylo zatlačeno zpět. Když
dorazily z Norimberka posily, domníval se Fridrich, že to jsou posily
pro něj. Nebyly. Kumáni naopak usoudili, že jde o zradu, pobili své
rakouské velitele a obrátili se na útěk. Posily Habsburkovi nedorazily.
Ludvíku Bavorskému se podařilo zadržet kurýry, kteří měli Leopoldovi
donést vzkaz, kdy má se svým vojskem zasáhnout. "V této velmi kruté
bitvě, která trvala skoro celý den, byl zajat král Fridrich a bylo
zabito veliké množství bojovníků. Na straně obojího vojska bylo nalezeno
na bojišti jedenáct set zabitých mužů mrtvých, koní bylo zabito za tři
tisíce."
O novém římském králi už bylo nadále jasno a český král
Jan to měl u Ludvíka dobré. Ludvík Bavorský se mu odměnil četnými
privilegiemi, taky s ním uzavřel smlouvu o vzájemné pomoci a spolupráci
"na celý život," věnoval mu podíl z výnosu cla na Rýně, a byly tu sliby:
že totiž udělí Durynsko, Míšeňsko a Osterland Janovu budoucímu zeti v
léno, když se přidá na Ludvíkovu stranu, ale nejenom sliby, římský král
konečně potvrdil, že Cheb a Chebsko patří českému králi a přidal mu
navrch ještě zástavy řady saských měst a hradů, a navíc tu byly tisíce a
tisíce hřiven stříbra, které musely vysázet rodiny zajatých šlechticů.
Jan se vracel do Prahy nikoli jenom jako pouhý vítěz ve slavné bitvě,
která odsoudila poražené Habsburky na víc než jedno století k podružné
úloze v říši. On se vracel i jako zkušený a úspěšný diplomat a politik.
Poprvé od dob, co král Jan vstoupil na českou půdu, bylo přijetí v Praze
přímo triumfální. "Dvacátého dne po vítězství vtáhne král Jan do Prahy,
radostně je uvítán, duchovenstvo zpívá, zaznívá hlahol zvonů, lid se
raduje, celé město se veselí."
Je tedy veselá Praha a celá se veselím plní,
stává se v celé zemi to vítězství známým,
Ludvíku čest a chvála se v každé vesnici vzdává,
jakož i českému králi; a lidé vzdávají jemu
chválu a zvučný potlesk, že odvážně podnítil k boji.
Každý věřící ví, že vítězství přichází z nebe.
Toho Bůh trestá, jejž chce; když chce, i odpůrce spojí.
Na pokyn Všemohoucího se dějí všeliké věci
národa. Velebme Boha a jemu vzdávejme chválu.
Král
cizinec. Král diplomat. Král rytíř. Nebude to zase tak dlouho trvat a
všechny tyto přídomky potvrdí český král v bitvě, která se bude konat
přesně 16 dní po jeho padesátinách.
Ale tak daleko ještě nejsme, nepředbíhejme.
