Příběhy slavných značek: Jawa

 

V historii výroby motocyklů existovalo prý více než 2500 značek z celého světa. Jen některé z nich se dostaly do povědomí světové veřejnosti a staly se slavnými. Jednu z nejslavnějších firem zabývajících se výrobou motocyklů založil v roce 1929 v Praze pan ing. František Janeček. Její výrobky nesou od té doby značku JAWA.

1929

Zbrojovka Ing. F. Janeček registruje ochrannou známku JAWA (JAneček + WAnderer). Tak už víte, proč JAWA? 

 

JAWA nejsou jen motocykly

 Pan Janeček koupil velké pozemky na bývalém Solnickém panství a v Kvasinách tyto provozy proměnil Janeček na karosářské dílny. 

V polovině r. 1933 kupuje od firmy DKW kompletní licenci na automobil, který v Jawě označili Jawa 700. Šlo o typ DKW Jawa Meisterklasse. Už koncem roku se v Kvasinách vyrobily první vozy, zatím z dodaných dílů. 

V r. 1937 se začíná vyrábět pod názvem Jawa Minor 600 vůz vlastní konstrukce. Jeho cena byla necelých 17 000 korun, což byl tehdy nejlevnější vůz na trhu. 

Denně se vyráběly 4 vozy. 

V r. 1947 došlo k jednání se závodem AZNP Mladá Boleslav. Výsledkem byla dohoda o výrobě značky Škoda v Kvasinách na Rychnovsku.

To je úvod k slavné značce. 👍 Bude následovat přehled mnoha a mnoha typů, ale jsou to krásné stroje. Fotili jsme je nejen v Kopřivnici, ale třeba v Technickém muzeu v Brně. 😃

 

Historie 1929 - 1980

František Janeček - šikovný vynálezce, který dřív než motorku zkonstruoval zařízení na fotografický záznam zvuku, byl taky mistrem marketingu.

Po praxi v Norimberku se vrátil do Prahy, kde nastoupil do vysočanské továrny Emila Kolbena. Ten ho coby nadějného spolupracovníka vyslal na nějaký čas do Nizozemska, kde se Janeček nejen zapracoval, ale našel si tu i budoucí ženu.

Se ženou se po nějakém čase opět vrátil do rodné země, konkrétně do Prahy, do Kolbenky. Ve 28 letech se stal šéfem všech továrních dílen a jeho kariéra začala prudce růst.  Ve Vysočanech postavil první Martinskou pec a tím uvedl do chodu slévárnu oceli, zkonstruoval generátory o výkonu 1900 koní.

Jeho činorodost neznala mezí. Byl vášnivým nimrodem, hodně cestoval, vrhnul se do vynalézání, započal výzkumné práce v aviatice, sestavil řadu modelů letadel a kluzáků, zkonstruoval zařízení na fotografický záznam zvuku, zdokonalil obloukovou lampu. Její patent prodal do zahraničí a dostal za něj spoustu peněz. A teď "malý klípek"... 

Tuto vilu v Týnci nad Sázavou si koncem 20. let nechal na mírném kopci nad řekou postavit ing. František Janeček. V roce 1925 zakoupil tzv. Korbelův vrch, kde nechal postavit vilu. Kruhová vila podle projektu Otty a Karla Kohnových stojí na hraně svahu nad řekou proti slévárnám, které její majitel založil. 

Na té vile je myslím zajímavé to, že ji inženýru Janečkovi nakreslil architekt Otto Kohn, což, a to už není žádné tajemství, byl biologický otec Miloše Formana. Architekt Kohn totiž navrhoval v roce 1931 penzion manželů Formanových ve Starých Splavech, no a nějak se stalo, že se přitom paní Formanové narodil v únoru 1932 Miloš. Ten se to dověděl až dávno a dávno po smrti všech rodičů, od jednoho spoluvězně paní Formanové, která zahynula v Osvětimi, kde se tomu člověku s tím svěřila. Panu Kohnovi se podařilo před válkou odjet a umřel v roce 1965 v New Yorku. Zanechal po sobě syna Josepha, profesora matematiky z Princetonu, který se s Milošem Formanem mnohem později seznámil, padli si do oka a genetický test jim potvrdil příbuznost.

 

František Janeček si nechal postavit "letní sídlo" za 2,8 milionu korun v roce 1928. Dům se stal rázem dominantou kraje místo staré hradní věže. Když v roce 1949 došlo k jeho konfiskaci, noví majitelé zjistili, že ve dvou místnostech, které Janeček nejvíc obýval, tedy v pracovně a ložnici, visí obrazy, po jejichž odklopení se objevila rozvodná deska s plánem domu posetá žárovičkami a zdířkami pro sluchátka. Celá stavba byla propojena vedením, každé otevření dveří či okna rozsvítilo žárovičku. Majitel tak mohl monitorovat pohyb osob po domě, navíc každá místnost disponovala zabudovaným tajným mikrofonem, takže bylo možné poslouchat, kdo o čem hovoří. Zvláštní výbava rodinného domu, asi se František Janeček bál zcizení nějakého svého vynálezu. Nový majitel nechal vilu razantně přestavět. 

 

Vila, kterou navrhoval jejich tatínek, má kruhovitý tvar - symbolizoval kola osudu, který se točí, jak se mu chce a zcela nepředvídatelně, což platí rovněž i pro geniálního pana Janečka. Ohromně mu pomohlo, když ho jako mladíka na studiích v Holandsku srazil automobil a on v něm seděl jeho budoucí tchán, bohatý holandský šlechtic, s jehož dcerou se díky šťastnému nabourání mladý technik seznámil. Gentlemanský otec jejich vztahu nebránil, neboť měl možná pocit viny. Takže díky úrazu mladý Janeček byl sňatkem kapitálově zajištěn a mohl se vrhnout do podnikání. A centrem jeho velkolepých plánů měl být právě Týnec, ze kterého prý chtěl udělat po vzoru Tomáše Bati druhý Zlín, k čemuž už nedošlo, neboť kolo osudu se zase zatočilo jinak. Přišla nacistická okupace.

Konečně motorky

Prvním licenčním výrobkům značky Jawa 500 OHV se na trhu moc nedařilo. Byly příliš robustní, poruchové a navíc drahé. Říkalo se jim příznačně: Rumpál. Až Jawa 175 dobyla trh se sloganem „Lepší stroj za méně peněz“.

1931

Do JAWY přichází anglický závodník a konstruktér G. W. Patchett. Svou činnost zaměřuje především na sportovní stroje, ale současně s tím přináší i zkušenosti s výrobou lehkých dvoutaktních motocyklů. Aktivně se zapojuje do přípravy výroby motocyklu JAWA 175 s motorem Villiers.

 

JAWA 175

První JAWA na Six Days.
V roce 1931 startovala na Six Days první JAWA. E. Stokuč jel na stroji JAWA 500 OHV. Přestože ho pronásledovala řada poruch, soutěž dokončil na bronzovou medaili.

 

JAWA 500 OHV

1932

Zahájena sériová výroba motocyklu JAWA 175 Villiers. Cenově převratný model byl prodáván pod sloganem „Lidový motocykl za lidovou cenu".

 

JAWA 175

No a pak už šlo všechno jako na drátkách. Firma JAWA uvedla na trh desítky modelů motocyklů, na kterých jezdili ti nejlepší závodníci. A dokonce to jeden čas to zkoušela i s automobily.

1933

JAWA představuje svůj první automobil, a to licenční DKW Meisterklasse 701, o kterém už byla zmínka na začátku, pod označením JAWA 700. Karosérie vyrábí v závodě v Kvasinách, montáž probíhá v novém závodě v Týnci nad Sázavou.

 

JAWA 700

1934

Motocykl JAWA 350 SV byl první motocykl s motorem vlastní konstrukce.

1935

 

V roce 1935 se ve stejném rámu objevuje nový motor JAWA 350 OHV. 

 

 

Mladý letecký konstruktér Zdeněk Pilát zkonstruoval letecký motor JAWA 1000.  Lehký vzduchem chlazený dvouválec s protilehlými písty představoval ve své době špičku mezi evropskými motory své třídy. Motor však nikdy nevzlétl.

1937

 

Nejmenší přírůstek do rodiny motocyklů JAWA, motokolo JAWA 100 Robot, navrhl nejnadanější konstruktér z Patechettova týmu – Josef Josíf. 

 

JAWA 350 OHV

 

 

JAWA 100

Druhým a posledním automobilem JAWA byl automobil JAWA 600. Poslední kusy tohoto vozu opouštěly továrnu až po 2. světové válce.

 

JAWA, typ 600

1929 - 1939

Předválečné sportovní úspěchy:
Jezdci na JAWÁCH přivážejí ze Six Days řadu zlatých medailí, v letech 1935 a 1938 obsazuje Trophy Team na JAWÁCH druhé místo. JAWA vítězí na ploché dráze, v závodech o Zlatou přilbu v Pardubicích vítězí v letech 1935 a 1936 H. Gunzenhauser a v roce 1938 F. Juhan. F. Brand a V. Vitvar přivážejí vavřínové věnce i ze silničních rychlostních závodů.

1939

Začíná 2. světová válka.
S příslovečnou německou důsledností byla JAWA už od září 1939 donucena vyrábět vojenské zakázky. Jednalo se zejména o benzinové pumpy, pumové závěsníky a zámky k nim, elektrocentrály a další výrobky. Přímý dohled na výrobou vykonávala Rüstungsinspektion Prag a RLM Berlin.

1941

Dne 4. 6. 1941 zakladatel legendy JAWA umírá. Ing. František Janeček se dožívá věku 63 let. Za svůj život získal mnoho titulů; jeden z nich, motocyklový král, nejlépe vypovídá o jeho přínosu a pozici v motocyklovém průmyslu před 2. světovou válkou.
Novým generálním ředitelem zbrojovky se stává JUDr. Jaroslav Frei.

1945

Znárodnění podniku a podřízení JAWY Zbrojovce Brno n. p.

Následně, v roce 1950, se JAWA osamostatňuje, ale současně přichází o závod v Kvasinách (začleněn do Škody MB) a slévárnu v Týnci nad Sázavou (vzniká Metaz n. p.). MOTO-JAWA n. p. zůstávají pouze závody v Praze a v Týnci nad Sázavou.

1946

Zahájena výroba slavné JAWY 250. Motocykl si pro svoji pokrokovou konstrukci vysloužil označení „Pérák“. Model s motorem 350 ccm je v létech 1947 až 1949 prodáván pod značkou Ogar.

1947

 

Československo díky výtečným jezdcům a neméně dobrým strojům JAWA a ČZ poprvé získává na Mezinárodní šestidenní motocyklové soutěži obě hlavní trofeje – Světovou trofej a Stříbrnou vázu. 

 

1952

JAWA 500 OHC je dnes sběratelským „Modrým Mauriciem“. Výroba tohoto motocyklu však netrvala dlouho, musela ustoupit jednodušším a levnějším a v té době vyhledávanějším typům s dvoudobými motory.

 

JAWA 500 OHC

1954

„Kývačky“ jsou JAWA-ČZ
Objevuje se velkorysé řešení – propojení výroby motocyklů v JAWĚ a v ČZ Strakonice s cílem vybudovat komplex na velkosériovou výrobu motocyklů, vzniká řada motocyklů s označením JAWA-ČZ (tzv. národní řada).

 

JAWA ČZ 350, typ 554, VELOREX, typ 560

Nastupuje výroba dalšího slavného modelu „Kývačky“. Motocykly vycházející z tohoto typu vyrábí JAWA až do počátku 80. let.

1955

JAWA 50 měla přezdívku „Pařez“. Tento motocykl spatřil světlo světa na prknech a v dílnách JAWY, ale jeho výroba byla v rámci industrializace Slovenska převedena do Povážských strojíren.

 

JAWA 50, typ 550

1958

Jaromír Čížek se s motocyklem JAWA stává Mistrem Evropy. Je to jeden z největších úspěchů v této motoristické disciplíně v historii.

JAWA 50 Jawetta byl další moped vyráběný na konci 50. let.

 

JAWA 50, typ 551

1961

Dochází k převodu provozovny Komunálního podniku Vlašim v Divišově do JAWY, JAWA přebírá výrobu plochodrážních motocyklů.

František Šťastný se stává vicemistrem světa v nejpopulárnější motoristické disciplíně, v silničních závodech motocyklů. V průběhu 60. let obsadil ještě několikrát v celkovém pořadí třetí a čtvrté místo.

1962

JAWA 250 „Panelka“ je další v řadě modernizací populární „Kývačky“. V roce 1964 přichází i „Panelka“ s motorem o zdvihovém objemu 350 ccm. Od roku 1966 jsou oba modely alternativně vyráběny s automatickou spojkou. 

                                 

JAWA 250, typ 353

1963

Nešťastná reorganizace

JAWA měla vždy smůlu na nešťastné reorganizace. Po té na konci 40. let přišla další na počátku let šedesátých. Základní závod JAWY v Praze na Pankráci byl převeden do ČKD Polovodiče. Podnik pak přemístil své sídlo do Týnce nad Sázavou a kromě motorárny ztratil i výrobu sportovních motocyklů v libeňském provozu. Vývoj a výroba sportovních motocyklů se přestěhovaly do bývalé továrny Ogar ve Strašnicích. Výroba motorů JAWA byla z jednoho z nejmodernějších závodů na výrobu motocyklových motorů v Evropě převedena do ČZM Strakonice.

Právě v této době, v době největšího rozmachu firmy a v době, kdy začínaly vznikat nové supermoderní japonské motocyklové továrny, došlo k rozhodujícímu zhoršení výrobních podmínek pro naše motocykly. Byl tím položen základní kámen pozdější postupné stagnace až úpadku nejen JAWY, ale i celého československého motocyklového průmyslu.

1964

 

V tomto roce byl vyroben milióntý motocykl značky JAWA.

Nová konstrukce byla předmětem patentů v Československu i v zahraničí. Spojka této konstrukce se později objevila na lehkých motocyklech Honda a po vleklém sporu pan S. Honda podepsal s JAWOU jednu z nejúspěšnějších aktivních licencí poválečného Československa.

1966

Provedení motocyklu JAWA 250 (350) Sport bylo velmi variabilní, základem však byla od všech předchozích typů 19“ kola a sportovní vhled.

 

JAWA 250, typ 590

1969

JAWA 350 Oilmaster je posledním provedením motocyklu vycházejícím z konstrukce „Kývačky“.

 

JAWA 350, typ 362

1973

 

Zahájení výroby motocyklů JAWA, typ 634. Konstrukční řešení tohoto motocyklu je u motocyklů se zdvihovým objemem 350 ccm užíváno doposud. 

 

JAWA 350, typ 634

1976

V tomto roce byl vyroben dvou milióntý motocykl značky JAWA.

1982

 

Motocykly JAWA naposledy vítězí na Mezinárodní šestidenní motocyklové soutěži – získávají Světovou trofej.

1984

 

JAWA 350, typ 638 má podvozek odvozený z modelu 634, novinkou jsou karosářské díly. V roce 1989 se vyrábí tento model přední kotoučovou brzdou a nese označení 639.

 

 

JAWA 350, typ 638

 

1987

V tomto roce byl vyroben tří milióntý motocykl značky JAWA.

1991

Tento rok byl ve znamení totálního rozpadu východních trhů a tím prakticky i celého odbytu.

Poslední model vycházející z typu motocyklu 634 je provedení s označením JAWA 350, typ 640.

 

JAWA 350, typ 640/1

Dochází k odštěpení výroby plochodrážních motocyklů, vzniká společnost JAWA Divišov, a. s.

1994

 

JAWA 250, typ 593, dvoudobý kapalinou chlazený motocykl zcela nové konstrukce přišel však do nevhodné doby. Po ověřovací sérii byla výroba zastavena.

JAWA 50, typ 585 je další přírůstek do rodiny malých motocyklů. Tento byl vybaven motorem Tomos.

 

JAWA 50, typ 585

1995

JAWA 350, typ 640 Tramp je modifikací se sportovnějším vzhledem. Tato verze byla vyráběna i v provedení Policie.

 

JAWA 350, typ 640/5

1996

Do JAWY vstupuje nový strategický partner, společnost Jihostroj a. s. Velešín.

1997

 

Motocykl JAWA 125, typ 810 se vyráběl ve dvou provedeních, Chopper a cestovní Travel. Oba mají mnoho dědičných prvků z typu 640. 

 

1998

JAWA po více jak 33 letech zahajuje výrobu motorů. Z ČZ Strakonice byla zakoupena technologie na výrobu motoru 350 ccm a výroba tohoto motoru byla převedena do závodu v Týnci nad Sázavou.

2000

 

Modelová řada motocyklů Dandy přešla do JAWY při fúzi s vodňanskou firmou MOTOUNION. Vyráběny byly motocykly v provedení JAWA 125 Dandy, Dakar a Sport a JAWA 50 Dandy s motorem Minarelli. Byly dokončeny rozpracované motocykly 50 Dandy s motorem Sachs. 

 

2004

JAWA 650 Classic je prvním z řady cestovních motocyklů postavených s motorem Rotax GS 650. Na designu tohoto motocyklu se významně podílel úspěšný český designér Jaroslav Král.

 

JAWA 650, typ 836/0

2005

JAWA 125 Dakar poprvé na „Dakaru“
V tomto roce absolvoval známý český motorista a cestovatel Jarda Šíma na motocyklu JAWA 125 Dakar po doprovodné trase závodu Barcelona - Dakar.

2006

 

V roce 2006 přichází poslední z řady šestsetpadesátek, motocykl JAWA 650 Dakar. I tento motocykl se podíval s Jardou Šímou do Dakaru, tentokrát z Lisabonu, a to v roce 2007. Následovala cesta po Africe v celkové délce 14 040 km. 

 

2007

 

Motocykl JAWA 250 Travel využívá prvků šasi motocyklu JAWA 125, do něhož je zabudován motor se zdvihovým objemem 250 ccm. 

 

2008

Zahájen vývoj motocyklu s motorem o zdvihovém objemu 1000 ccm.

 

2011

 

JAWA 660 Sportard přejímá některé prvky z modelu 650 Dakar, je však vybaven motorem Minarelli 660 ccm. 

 

2012

 

Zahájena restrukturalizace a revitalizace výrobních prostor a technologií s cílem vybudovat v JAWĚ moderní strojírenský závod.

Zahájena výroba motocyklu JAWA 350 2T Retro vycházejícího z tradičního motocykl typ 634. 

 

Jawa 350 2T 634 Retro

 

2013

28. 6. 2013 odstartoval cestovatel a novinář Pavel Suchý na motocyklu JAWA 350 cestu kolem světa. Po téměř osmi měsících a po absolvování 49 003 km se úspěšně vrátil dne 14. 2. 2014. Článek je ZDE. 

Zahájen vývoj motocyklu s motorem o zdvihovém objemu 1200 ccm. 

 

2014

Zahájena rekonstrukce hlavní výrobní haly spočívající v zateplení fasády a výměně oken v celé budově, zahájení výroby na nových obráběcích centrech a v nové lakovně.

Rekonstrukce byla úspěšně dokončena v roce 2015. V průběhu dalších tří let byly postupně revitalizovány všechny všechny budovy a vnitřní prostory společnosti.

2016

Zahájena výroba motocyklu JAWA 660 Vintage.

Do rámu vlastní konstrukce je osazený čtyřdobý jednoválec SOHC kupovaný od výrobce Minarelli s elektronickým vstřikováním. S výkonem 49 koní umí motocykl rozpohybovat až na 160 km/h. Dva kotouče přední brzdy a dvoupístkové brzdiče slibují slušný účinek, chybí zde ovšem systém ABS.

Více na: https://cs.jawa-club.com/clanek/jawa-660-vintage-20

Do rámu vlastní konstrukce je osazený čtyřdobý jednoválec SOHC kupovaný od výrobce Minarelli s elektronickým vstřikováním. S výkonem 49 koní umí motocykl rozpohybovat až na 160 km/h. Dva kotouče přední brzdy a dvoupístkové brzdiče slibují slušný účinek, chybí zde ovšem systém ABS.

Více na: https://cs.jawa-club.com/clanek/jawa-660-vintage-20

 

Do rámu vlastní konstrukce je osazen čtyřdobý jednoválec SOHC kupovaný od výrobce Minarelli s elektronickým vstřikováním. S výkonem 49 koní umí motocykl rozpohybovat až na 160 km/hod. Dva kotouče přední brzdy a dvoupístkové brzdiče, chybí zde systém ABS.

2017

Zahájena spolupráce při výrobě motocyklů JAWA se společností Shineray. První výstupem je motocykl JAWA 350 OHC.

 

 

JAWA 350 OHC – design vychází z motocyklu JAWA 350, typ 634, který byl sériově vyráběn v 70. a 80. letech minulého století, genetické prvky jako je například výfuk tvarově navazuje na řadu čtyřdobých motocyklů např. JAWA 500 OHC.

 

 

Je otevřeno JAWAMUZEUM, ve kterém je vystaveno téměř 150 motocyklů, automobilů a dalších exponátů připomínajících jejich výrobu od roku 1929.

2018

Dalším krokem spolupráce při výrobě motocyklů JAWA se společností Shineray je motocykl JAWA 350 OHC Speciál.

Indická společnost MAHINDRA GROUP představuje tř provedení motocyklů JAWA postavené na základě licenční smlouvy o výrobě motocyklů JAWA v Indii.

2019

Spolupráce při výrobě motocyklů JAWA se společností Shineray pokračuje - JAWA zahajuje výrobu motocyklu JAWA 350 OHC Scrambler.

17. srpna 2019 JAWA slaví 90 let výroby motocyklů značky JAWA.

2020

V Česku i v ostatních zemích Evropy je zahájen prodej motocyklů JAWA 300 CL vyrobených v Indii.

JAWA zahajuje prodej motocykl RVM 500 by JAWA postavených ve spolupráci s dovozcem motocyklů JAWA do Argentiny.

 

 

Již v minulosti byla v Evropě poptávka po motocyklech nabízených v Argentině společností RVM, které nesly logo tradičního českého výrobce motocyklů JAWA. Bohužel legislativa spojená s homologací a vysoké náklady na přepravu motocyklů do Evropy způsobily, že jejich prodej v Evropě byl nereálný. 

 

 

 

Scrambler - Druhým modelem v řadě a novinkou, postavenou na shodné platformě, je motocykl v oblíbeném stylu Scrambler. Motocykly jsou k dispozici v červené a zelené barvě.

 

RVM 500 by JAWA Adventure

 

 

2021

Posledním motocyklem vzešlým ze spolupráce při výrobě motocyklů JAWA se společností Shineray je motocykl JAWA 350 OHC Speciál ST. 

 

 

JAWA 350 Style – motocykl s malou kapotáží a hranatým světlometem

 

Motocykl, lidově nazývaný jako Pérák, který byl sériově vyráběn po 2. světové válce. 

 

 

Nový model JAWA 350 CL Pérák

 

 

 

Motocykl JAWA 350 CL Pérák je vyráběn na základě licenční smlouvy indickou společností Classic Legends Pvt. Ltd.

Zdroj: J. Škápíková, M. Šorelová, www.jawa.eu, YouTube, jiripenas.cz, prazdnedomy.cz

„Kafíčkovo-bábovkový“ feminismus

 

Ženy... Říká se, že jsou tou lepší polovinou lidstva. Jak by ne, už tím, že se mohou stát matkami, porodí a vychovají děti a tím se postarají o další generaci. To si uvědomovali lidé už v pravěku, svědčí o tom kult "Venuší". To byla doba matriarchátu, která skončila ještě v dlouhém pravěku. Pak přišel patriarchát, tedy doba, kdy převážila síla a bojovnost, k lovu nebo obraně území. Patriarchát se udržel až do novověku a v některých zemích asi ještě je. Mnohé ženy byly v tom vychovány a je to vidět i v rodinách. Ty rozdíly tu byly hlavně ve výši platů, kolikrát se uvádělo, že muž má za stejnou práci vyšší plat. No, protože on živí rodinu (jakoby žena chodila pracovat z plezíru) a možná, to dodám já, on jako chlap by to za ty prachy nedělal. Je to na delší rozbor. 

V současnosti se občas připomíná, jak má být vysoké procento žen ve volených orgánech a jak vidíme, i v čele státu ženy bývají. Prosadilo se to i v monarchiích, jen si vzpomeňme, jak Marie Terezie měla po svém nástupu problémy s Pruskem - války a pak jsme přišli o většinu Slezska. Máme po volbách, kde jde o hlasovací právo. Tedy spíše o jeho využití. Ano, teď byla na naše poměry dost vysoká účast, ale jsou lidé, jistě je také znáte, kteří celá léta volit nechodí, nevyužívají tedy svého volebního práva, o které předchozí generace doslova musely bojovat. Domnívám se, že takový "nevolič" by to zlehčil, no jo, to bylo kdysi. Jiný by to zase mohl "chápat" jen jako učivo dějepisu a vůbec si to s dneškem nespojí. Jak by asi reagovaly na podobná tvrzení ženy, které si své postavení musely prosadit, a to, prosím, nejen u nás, ale i v cizině, abychom byli přesní. Šlo nejen o právo volit, ale aby se se ženami počítalo nejen u plotny nebo dětských plenek. 

V českých zemích se ženy poprvé zviditelnily v oblasti charity. První ženská hnutí (to se tehdy tak označovalo) měla tedy dobročinný charakter. Nejvíc proslula svou dobročinností Marie Riegrová, dcera historika Františka Palackého a manželka politika Františka Ladislava Riegra. Rieger kupodivu svou manželku podporoval.

Podobu Františka Palackého asi znáte a kdo chce, prohlédne si tisícikorunu a "Palacký nám prostě prochází rukama" často 😃. Jeho zeť má sochu v Riegrových sadech na Vinohradech v Praze. Nám jde ale o tuto ženu:

Marie byla pracovitá, výkonná, chtěla svou činností vyjádřit i lásku k národu a zajímala se o politické dění. Jí by Rieger na otázku asi zpupně neodpověděl, jako to udělal oné mlynářce v roce 1849. Ten příběh už moc známý není, tak připomenu:

"Po rozpuštění Kroměřížského sněmu v březnu 1849 čekaly pražské měštky na návrat českých politiků v domě U Černé růže Na Příkopech, v Měšťanské besedě. Tam se totiž politici radili o dalším postupu za zavřenými dveřmi. Když jako první vyšel František Ladislav Rieger, jistá kulatá a bohatá mlynářka, jeho velká obdivovatelka, se jej zeptala, co soudí o politické situaci.

On jí okamžitě a na tu dobu nezdvořile odvětil: „Mám osm strychů čočky, nemohla byste ji ve svém závodě potřebovat?“ Zdrcená mlynářka vzteky téměř omdlela. Přitom právě Riegrova žena Marie se o emancipaci žen velmi zajímala a mnohé pro ni udělala."

Právě Marie Riegrová organizovala v 60. letech 19. století loterii ve prospěch třináctileté Zdenky Havlíčkové, sirotku po Karlu Havlíčku Borovském.

"Dcera národa" Zdeňka se narodila den před Štědrým dnem v revolučním roce 1848. Pro Karla Havlíčka to bylo notné zklamání. Přál si totiž prvorozeného syna! S dcerou se smiřoval těžko. O ženách neměl zrovna valné mínění. A to ještě netušil, že další dítě už do rodiny nepřibude.

V roce 1861 byl vytvořen Sbor památky Havlíčkovy a v červnu téhož roku „neznámá upřímná Češka“ (Marie Riegrová) vyzvala v Národních listech ke sbírce darů pro loterii, z jejíhož výtěžku se mělo zaplatit věno pro Zdenku Havlíčkovou. Výtěžek loterie nakonec dosáhl výše 887 zlatých a Zdenka byla nazývána „dcerou národa“.

Marie Riegrová ve své činnosti nepolevovala - počátky její humanitární práce jsou spojeny se Spolkem sv. Ludmily, do něhož vstoupila v roce 1865. Byl založen roku 1851 k podpoře vdov. Jeho tajemnicí byla Anna Srbová, píšící později pod pseudonymem Věnceslava Lužická. 

Byla členkou řady vlasteneckých ženských spolků i Amerického klubu dam. Přispívala svými povídkami a nekrology do časopisů Květy, Ženské listy (od 1873), Česká včela, Světozor; redigovala Ženský svět, Tetín a jiné časopisy pro ženy.

Spolek byl určen pro chudé ženy, pořádal kursy šití pro nemajetné dívky, finančně obdarovával rodiny, které v Praze neměly domovské právo. Zakládal první dětské opatrovny a snažil se vyučit chudé dívky nějakému řemeslu.

Marie Riegrová si dobře uvědomovala, že podobná opatření bídu jen mírní. Usilovala o výchovu samostatné, ekonomicky soběstačné ženy. A také vzdělané. Ale k tomu čas ještě nenazrál.

Český feminismus byl v porovnání se zahraničním „kafíčkovo-bábovkový“, na prvním místě stála pro něj rodina a snažil se ženu osamostatnit a řídit rovnoprávnost „od plotny“.

Velmi trefně to vyjádřila Anna Bourgesová, sestra malířky Zdenky Braunerové, na přelomu 70. a 80. let 19. století. Drsně tvrdila: „Žena je muži jako klíček ke špajzu. Musí viset na hřebíku třeba týden, ale musí být stále uchystána.“ Tato slova přesně vystihovala mužský přístup k postavení ženy ve společnosti. A to i u mužů velice vzdělaných.

Zdenka Braunerová (Zdislava Rosalina Augusta Braunerová) se podílela  na založení pražských poboček spolku České srdce na pomoc válečným sirotkům, dětem i vdovám. Organizovala dobročinné bazary, na nich prodávala výtvarné a rukodělné práce, vytvořené kroužkem pražských dam.

Hloupá ženská ani buchty dobře nepeče 

 

Známý historik Antonín Gindely, bývalý vychovatel korunního prince Rudolfa (to byl jediný syn Františka Josefa I. a Sissy, který se ve 30 letech zastřelil), o ženách v 80. letech 19. století prohlásil: „Ženská má být vzdělaná, třeba i učená, nesmí přitom ovšem zapomenouti, že má děti chovat a umět buchty péci, ale jsem rozhodně proti hloupým ženským, hloupá ženská ani děti dobře nechová, ani buchty dobře nepeče!“ A to byl ještě vůči ženám tolerantní.

***

Za vzdělání bojovaly „samostatně“ i takové ženy, jako byla Magdalena Dobromila Rettigová a Božena Němcová. Rettigová i přes svou pověst „královny masových knedlíčků“ je považována za jednu z prvních feministek, i když vystupovala především jako hospodyně a matka.

Vdávala se z lásky za Jana Sudiprava Rettiga, zvaného pro svou malou postavu Šnuptychlíček, a měla s ním 11 dětí. Přesto i ona si povzdechla v roce 1836, když jí bylo padesát: „Já kdybych nyní opět děvče dvacítileté byla a nynější zkušenosti měla, spíš bych se z nejvyšší skály do nejhlubší propasti než k manželovi vrhla.“

Právě ona vyžadovala vzdělání pro ženy, které jim mělo umožnit, aby mohly doma s manželem o všem debatovat, aby „tak zamezily jeho útěku k prostitutkám“.

O dva roky později byla otevřena ve Spálené ulici dívčí průmyslová škola - chudé dívky v ní mohly získat vzdělání v „profesích vhodných pro ženu“. Za vzdělání bojovaly i ženské spolky. Velmi se o ně zasloužila Karolina Světlá. Spřátelila se s mecenášem Vojtou Náprstkem, důsledně bojujícím za rovnoprávnost žen. Právě on stál v roce 1865 u zrodu Amerického klubu dam, nejvýznamnějšího českého feministického spolku, jehož stanovy ovšem nikdy nebyly úředně schváleny.

Na přelomu 70. a 80. let 19. století nastoupila do ženského hnutí nová generace - ženy bojovné, ochotné se muži postavit, případně rozvést. Už v roce 1871 se objevily dvě dívky na filozofické fakultě, ale až v březnu 1902 promovala první žena na lékařské fakultě - Anna Honzáková. Předchozí dvě české lékařky, Bohuslava Kecková a Anna Bayerová, ještě musely studovat v cizině.

Ženy se ukázaly jako prima chlapi

Ženy začaly vstupovat i do politiky. První ženou poslankyní v českých zemích se v roce 1912 stala spisovatelka Božena Viková-Kunětická. 

Zastupovala mladočechy, ale kvůli zápornému postoji tehdejšího místodržitele Františka Thuna neobdržela potřebná osvědčení a nemohla do budovy sněmu vstoupit. Osamostatnění žen přinesla až první světová válka, zvaná Velká. Muži odcházeli na frontu a ženy zasedly za volanty nákladních aut, vyráběly letadla, pracovaly jako spojovatelky na lodích, ošetřovaly raněné. „Ženy se tehdy ukázaly jako prima chlapi,“ poznamenal k tomu britský spisovatel a lékař Richard Gordon. 😀

Britský spisovatel a lékař Richard Gordon. Dožil se 95 let. Proslavil se knihami s humornými historkami ze života mediků, lékařů a pacientů.

Zdroj: novinky.cz, zena-in.cz, irozhlas.cz, Wikipedie

Nejstarší doložený kalendář má přes 5 tisíc let

 

Kalendář... dnes běžná věc, možná jich máte víc i kvůli tomu, abyste nezapomněli na "termíny" či narozeniny. Těžko si lze představit, kolik pozorování, přemýšlení a zdokonalování za tím vším stojí. Kalendář vytvořili lidé uměle, časové jednotky stanovili podle pohybů vesmírných těles.

 

 

Nejstarší kalendář, který lidstvo již má jako doložený, pochází z Babylonské říše asi z roku 3500 př.n.l., a jednalo se o kalendář lunární. 

 

Babylonská říše byla na dolním toku řek Eufrat a Tigris při ústí do Perského zálivu (fialově značeno)

V době, o níž hovoříme, se užívalo k měření času dvou vesmírných těles, konkrétně Slunce a Měsíce. Podle toho se rozlišovaly dva typy kalendářů: lunární a solární. Lunární kalendář sestavili astronomové podle fází Měsíce. Nesl s sebou určité problémy vzhledem k délce oběhu Měsíce, a to jej do jisté míry činilo nedokonalým. Lunární kalendář je kalendář, který se zakládá na pozorování měsíčních cyklů. Používá ho dodnes například islámský kalendář.

Lunární rok odpovídá hodně přibližně roku solárnímu a má 12 měsíců.

12 měsíců (měsíčních cyklů) má celkem 354 dní, rok jich má však 365,25 dní. Lunární rok je tedy kratší než solární. Tento rozdíl více než 11 dní způsobuje posun začátku roku vždy o přibližně 11 dní dopředu. Proto v lunárním kalendáři neexistují „zimní měsíce“ nebo „letní měsíce“; každý měsíc se v průběhu doby může ocitnout v libovolném ročním období.

Naopak solární kalendář vznikl na základě zdánlivého oběhu Slunce. Používali ho Egypťané. V období egyptsko-babylonském se tedy setkáváme s rokem, který se skládal z 12 měsíců dělených na 30 dní. Délka roku byla změřena na 365,25 dne, z toho vyplývala nutnost přidávat ke dvanácti měsícům ještě pět dnů, a nadto každého čtvrtého roku ještě jeden, nazývaný "toulavým dnem“. Délku slunečního roku vypočítal v roce 330 př.n.l. řecký astronom Kallipos, který ji stanovil na 365,25 dne tj. 365 dnů 5 hodin a 49 minut.

V období starověku převzali lunární kalendář babylonského typu Římané. Římané oproti Babyloňanům snížili počet měsíců z 12 na 10. Začátek roku se tím pádem posouval do jarního období a končil v zimním. Každý měsíc byl pak pojmenován podle římských bohů. Vzhledem k tomu, že se tento kalendář neshodoval s fázemi Měsíce, byl později opět přetvořen na kalendář dvanáctiměsíční, který lépe odpovídal potřebám Římského impéria.

Důležitý zvrat, ve vývoji kalendářů vůbec, znamenal rok 46. př.n.l., kdy Julius Caesar uzákonil juliánský kalendář. Juliánský kalendář představoval výsledek Caesarových diskusí s astronomy, a také přechod od dosavadního lunárního kalendáře na kalendář solární. Caesar však na solární kalendář přešel s požadavkem, že: „dočasně prodlouží délku stávajících dvanácti měsíců a k nim přidá ještě dva další. Rok v tomto jediném případě trval 445 dní, což mnozí Římané velmi těžko chápali“.

Proč vzniklo dělení, jaké máme dnes?

Kalendářní systém je založen na střídání určitých časových cyklů v závislosti na povaze kalendáře. Systém by však vůbec nevznikl nebýt pozorování vesmírných těles, jimiž byl člověk odedávna fascinován. Lidé si začali všímat důležitých aspektů jako oběhu Země kolem Slunce, otáčení Země kolem své osy, fází Měsíce atd. Díky tomuto pozorování, mohl vzniknout kalendářní systém, který úzce souvisí s otáčením Země kolem své osy. Země svým pohybem ovlivňuje cyklus střídání dne a noci a střídání ročních období (dopad paprsků na povrch Země). Další dílek do skládačky tvoří pozorování měsíčních fází. „Lunace: trvání úplného cyklu fází Měsíce (zhruba 29,5 dne)“ předurčuje do jisté míry trvání kalendářního měsíce. Aby byla naše skládačka úplná, musíme brát v úvahu oběh Země kolem Slunce, který trvá 365,25 dne. Pokud spojíme všechna tato fakta, dostáváme se ke střídání cyklu jednoho roku (365 dní) a každé čtyři roky přestupného roku (366 dní). Kalendářní měsíc a týden, jako jednotku času vymyslel člověk. Nejsou bohužel tolik dokonalé, například u týdnů nevychází stejný den v roce, jako rok následující či předchozí.

A pak se řekne, že kalendář je obyčejná věc. 🙆

Kalendáře jsou už po tisíciletí nedílnou součástí civilizace. Byly vytvořené uměle, nejprve kvůli daním. Dnes je používáme jako komunikační nástroj, díky nim stanovujeme, kdy má kdo svátek a narozeniny. Využívá se takzvaný lunisolární kalendář.

„To znamená, že v kalendáři máme něco od Měsíce, tedy luny, a něco od Slunce, tedy soláru,“ vysvětluje jihočeský astronom Miloš Tichý.

Se Sluncem souvisí nejmenší jednotka v kalendáři – jeden den je jedno otočení Země kolem své osy. „Máme sluníčko nad jihem, Země se za 24 hodin otočí a máme sluníčko zase nad jihem. A Země oběhne Slunce za jeden rok, takže to je druhá jednotka pro kalendář,“ připomíná astronom.

Další časová jednotka je spojena s Měsícem – ten oběhne Zemi za jeden měsíc, který se pak rozděluje na týdny. Existují ale i kalendáře pouze lunární a pouze solární.  

Zdroj: budejovice.rozhlas.cz, Wikipedie

 

Štítná žláza nebolí, ale může být nebezpečná

 

Cítíte se unavení a přibíráte? Na vině může být štítná žláza. Je  to nezastupitelný orgán v hormonálním systému.

Štítná žláza je drobný orgán umístěný nad hrudní kostí v oblasti hrtanu. Je složena ze dvou laloků a tvarem připomíná motýla. Vylučuje hormony, které mají zásadní vliv na náš metabolismus. Ovlivňuje, jak tělo zpracuje přijímané tuky i cukry, kolik má energie, kolik umí vyrobit tepla a jak hospodaří s kyslíkem.

Je patrné, že když štítná žláza funguje špatně, na našem organismu a kvalitě života se to zřetelně projeví. V zásadě rozlišujeme dva základní typy problémů se štítnou žlázou: sníženou funkci neboli hypotyreózu, a naopak zvýšenou produkci hormonů neboli hypertyreózu.

Nemoc štítné žlázy může spustit depresi - klikni ZDE

Snížená funkce štítné žlázy je většinou spojená s únavou, stavy letargie a deprese. Člověk si připadá bez energie a nemá vůli cokoli dělat. Právě u lidí, kteří trpí depresí, by měli lékaři prověřit také stav štítné žlázy, protože zhoršení psychického stavu může mít na svědomí i tento orgán. K dalším příznakům hypotyreózy patří neopodstatněné přibývání na váze, zimomřivost a také zácpa. Dále se mohou objevit otoky nebo bolesti kloubů.

Některým pacientům se špatně fungující štítnou žlázou se může tento orgán zvětšit, a to i dost výrazně, a na krku se jim objeví takzvané vole nebo jinak řečeno struma. V minulosti se tento problém vyskytoval především u obyvatel vnitrozemí, kteří neměli v potravě dostatek jódu.

Potíže způsobené špatnou funkčností štítné žlázy jsou nějakou dobu latentní a nepůsobí větší problémy. Často se v počátku jedná pouze o vleklou únavu nebo rychlé změny váhy. Z neléčeného onemocnění štítné žlázy ale může vzniknout skutečně závažný zdravotní problém, který vyžaduje složitější léčbu. Pro zdravou funkci štítné žlázy je potřeba především dostatek jódu v potravě.

Hormon tyroxin, který štítná žláza vytváří, výrazně ovlivňuje centrální nervovou soustavu. A pokud ho při nízké funkci není dostatek, nervová soustava se u dítěte nerozvine tak jak má. Štítná žláza ale může způsobit velké komplikace i dospělým. Je to totiž nezastupitelný orgán v našem hormonálním systému. Problémy štítné žlázy v primárním stadiu probíhají velmi latentně. Nemocný zpočátku může pociťovat pouze zvýšenou únavu nebo naopak hyperaktivitu, a často se na možné souvislosti se štítnou žlázou ani nepomyslí.

Hladina hormonu tyroxin udává charakter onemocnění

Onemocnění štítné žlázy se projevuje především její sníženou nebo zvýšenou funkcí. Při snížené funkci je postižený pacient vlekle unavený, má suchou kůži, přibírá na váze, je zimomřivý, spavý, unavený a zpomalený. Snížená funkce vzniká při nedostatku hormonu štítné žlázy zvaném tyroxin. Při zvýšené funkci je to naopak. Postižený pacient je rychlý, akční, málo spí, může mít bušení srdce, je rozlítaný, roztěkaný, nesoustředí se.

Pokud se vyskytnou podobné zdravotní komplikace, je na místě zajít co nejdříve ke svému praktickému lékaři. Vyšetření štítné žlázy se skládá z odběru krve, která se dále odešle na testy zaměřené na funkčnost štítné žlázy. Pokud je nález pozitivní, pacient je vyšetřen i na endokrinologii, kde se doplní sonografické vyšetření. Problémy mohou totiž vzniknout i uzlíky na žláze nebo rakovinou.

Pro správnou funkci štítné žlázy je velmi důležitý jód

Hlavní příčina špatné funkce štítné žlázy ale nejčastěji bývá nízká hladina jódu v potravě. Jód je totiž základní kámen pro tvorbu hormonu tyroxin. A pokud je malá nabídka jódu v potravě, tyroxin se nemůže tvořit v dostatečném množství a může způsobit výrazné onemocnění štítné žlázy. Často právě sníženou funkcí trpí lidé na horách, kde bývá jódu nedostatek. Ovšem rozhodně není rozumné z důvodu prevence jód užívat ve větších dávkách. Tím si můžeme sami funkci žlázy vychýlit. I zde se vyplatí dodržovat vyváženou stravu, případně kupovat jodizovanou sůl.

Problémy se štítnou žlázou nezanedbejte

Léčba je dlouhodobá a nelze se obejít bez medikamentózní léčby. Při snížené funkci se dlouhodobě formou léků podává hormon tyroxin. Štítná žláza se potom musí pravidelně kontrolovat a bohužel léčba je dlouhodobá. Obzvláště pokud problémy se štítnou žlázou vzniknou na podkladě autoimunitního onemocnění, jedná se o celoživotní problém, který je nutné pravidelně hlídat. Ale disfunkci štítné žlázy mohou způsobit i některé léky, které dlouhodobě užíváme, stres nebo dědičné dispozice.

Počáteční onemocnění štítné žlázy nezanedbejte. Z neléčeného onemocnění štítné žlázy může vzniknout skutečně závažný zdravotní problém, který vyžaduje složitější léčbu.

Z bylin pomáhá jeřáb aronie nebo jmelí

Se správným fungováním štítné žlázy mohou pomoci také bylinky. „Gemmoterapeutikum z černého jeřábu aronie působí jako účinný regulátor štítné žlázy, a to oběma směry – zvyšuje i snižuje. Podporuje práci srdce jako mírný kardiostimulátor a příznivě ovlivňuje pevnost a neprostupnost cévních stěn. Působí antiskleroticky a vylučuje přebytek nežádoucích solí z organismu. Celkově organismus posiluje. Rozchodnice růžová – zlatý kořen je v podobě gemmoterapeutika pomocný prostředek pro aktivizaci štítné žlázy. Zároveň urychluje rekonvalescenci po těžkých chorobách, odstraňuje únavu, stimuluje imunitní systém, zlepšuje paměť a odstraňuje předrážděnost,“ doporučuje bylinkářka Jarmila Podhorná.

zdroj: region.rozhlas.cz, byliny-nadeje.cz, denik.cz

Pohankové „krajkové“ palačinky bezlepkové

 

Včera  jsem tady připomínala svátek Hromnic - ZDE. Povídání o Hromnicích si dnes doplníme receptem na krajkové palačinky. Fandíte-li zdravé výživě a pohance, tím líp. Budete potřebovat pohankovou mouku. Jak vidíme, je to i pro bezlepkové pečení a zahušťování. 👍 Semeno pohanky obsahuje draslík, fosfor, vápník, železo, měď, mangan, zinek a selen, z vitamínů skupinu B, cholin a tokoferol. Protože neobsahuje lepek, je vhodná pro osoby trpící celiakií jako náhrada běžných obilovin. 

 

 

 

 

 

 

    Pohanka zvyšuje pružnost cévních a žilních stěn. Snižuje hladinu cholesterolu v krvi a rozšiřuje cévy.

Symbolem Hromnic jsou palačinky. Věděli jste to? 😗 Legenda tvrdí, že v keltských dobách se v tento den muži převlékali za medvědy a běhali za děvčaty. Křesťanská snaha církve odklánět lidi od starých pohanských zvyků, vedla k tomu, že se v raném středověku podávaly v kostele palačinky. Jejich kulatý tvar připomínal slunce a lákal do chrámu páně, protože symbol světla je do dnešních dnů i symbolem „osvícení“ nebo síly Ducha svatého. Tak vida, jak se i palačinka dá využít "ideologicky". 😉

Ingredience

• 250 g hladké pohankové mouky
• 1 vejce
• 300 ml mléka
• špetka soli
• olej na smažení

Tyhle palačinky navíc mohou vzhledem připomínat krajku. Já myslím, že si palačinky můžeme udělat kdykoli.

Suroviny jsou pro čtyři osoby.

Postup:

1. Mouku osolíme, smícháme s vejcem a polovinou mléka.
2. Umícháme hladké těsto, postupně přidáváme zbylé mléko, aby těsto bylo vláčné.
3. Necháme alespoň hodinu odstát, aby mouka dobře nabobtnala.
4. Poté řídké těsto nalejeme do ½ l plastové láhve s úzkým pítkem, a na rozpálenou pánev lijeme těsto tak, že vznikne krajková palačinka. Já to nalévám naběračkou.
   
5. Opékáme opatrně z obou stran.
6. Na závěr stačí jen pocukrovat, dá se i plnit.
   
7. Jako přílohu vyzkoušejte kvalitní šlehačku (250 ml), kterou rozmixujete s vrchovatou lžící švestkových povidel. 
8.  
   

Zdroj: brno.rozhlas.cz

Toulky českou minulostí: 108. schůzka: Pranice o České království pokračuje

 

„Když uslyšel Jindřich, král český, že byl římský král Albrecht zabit, zaradoval se radostí velmi velikou, neboť myslil, že musí z jeho pádu nabýti mocnější síly v Čechách; podobně prostý lid a národ, který by zasluhoval bití, převelice jásal, protože soudil, že bude pod korutanským knížetem bezpečný a šťastný.“

V té době bylo u nás živo. Živo ve smyslu vojenském, protože ve věnných městech české královny Elišky Rejčky přezimovala Albrechtova armáda, která se chystala, ledva by trochu oschly meze, udělat v Českém království pořádek a na český trůn posadit toho jediného správného, to znamená habsburského krále. Ale nic takového se nekonalo. Přišla zpráva, že kdesi ve Švýcarech římského krále Albrechta zabili. Nejen jméno oběti je povědomo. Ani o vrahovi není sporu.

Když se Albrecht přes Rýn plavil, v jedné chvilce
ušlechtilý Ješek zabil svého strýce.
Tím českého krále, ujce bratra svého
pomstil a zem zbavil vraha úkladného,
který původem byl sestřencovy smrti.

Dalimil si pouští fantazii zase na špacír: Římský král Albrecht, jak už jsme si podrobně vysvětlovali, neměl na smrti posledního Přemyslovce ani vinu, ani zásluhu, a kromě toho k Albrechtově vraždě nedošlo při přechodu řeky Rýna, ale Reussy. (Řeka Reussa se nachází v dnešních Švýcarech nedaleko hradu Habichtsburku. Habichtsburk, to bylo "rodné sídlo jestřábů," podle něj si říkal celý rod, Habsburci.) Čin spáchal vnuk českého krále železného a zlatého Přemysla Otakara II., syn jeho dcery, české princezny Anežky. Pomáhali mu při tom ještě dva jeho druhové. Ještě nějaké další podrobnosti té vraždy, která vešla do dějin? Král Albrecht se vzdálil od své družiny, ta zůstala na opačném břehu řeky a nemohla tudíž zasáhnout, když Jan na strýčka zaútočil.

 

Luzern se rozkládá na obou březích řeky Reuss při jejím ústí do Vierwaldstáttského jezera.

Na dvoře svého královského strýce byl Jan od svých čtrnácti let. Brousil si zuby na míšeňské panství, ale zklamal se. Když roku 1306 vymřel rod jeho matky po meči, tak se cítil nejbližším dědicem Českého království. Že by trpěl přílišnou skromností, to se o něm nedá tvrdit... Svým synům udělil římský král udělil v lednu roku 1307 ve Znojmě lenní korouhve Českého království. A Jan zase ostrouhal. Lidi mu začali říkat "Herzog Ohneland und Sonderland." Stručně: "Kníže bezzemek." Když se ten dospívající mladík dožadoval na strýci dvojích důchodů, na něž měl mít nárok, marně a když teď viděl, jak jeho otcovský podíl i věnné statky matčiny jsou zastavovány, aby se získaly prostředky na zápas o Míšeň a České království v prospěch jeho bratrů, tak se vzbouřil. Po mamince a dědečkovi měl horkou krev, a neměl daleko k činu. Ani k tomu násilnému.

Hned po smrti římského krále vyklidili jeho synové u nás pole. Však taky měli napilno doma. Na dobytí české koruny už raději ani nepomýšleli. Zatím. Nejprve vypuklo příměří, František Palacký mu říká půvabně "pokojné stání," a pak si dal rakouský vévoda Fridrich s Jindřichem Korutanským schůzku ve Znojmě. "Tam si vyměnili zápisy, jimiž se vévoda Fridrich odřekl (za náhradu 45 000 hřiven stříbra) na věky všech požadavků i každého práva k Čechám i k Moravě a zavázal se navrátit králi Jindřichovi všecka města i všecky hrady, kterých se zmocnil v jeho zemích, Čechách, Moravě, Korutanech, Krajině a Slovinském krajišti."

Součástí smlouvy byla jako obvykle amnestie, tentokrát pro přívržence Habsburků. Platilo to i pro královnu Elišku Rejčku. "Královna-vdova hned po uzavření míru vrátila se do Čech, kde městům svým Hradci, Jaroměři, Chrudimi, Vysokému Mýtu a Poličce vydala zápis na potvrzení práv a výsad jejich; potom pak usadila se sídlem v Hradci, kteréžto město, na rozdíl od jiných Hradců a Hradů od té doby až podnes právě po ní sluje Králové Hradec.
Jindřich Korutanský dostal šanci, jakou by mu mohl každý druhý český panovník tiše závidět. Dvakrát po sobě usedl na královský trůn - on, pouhý korutanský vévoda, a bez nějakého zvláštního vlastního přičinění. Stačily však velice málo a Jindřich se definitivně znemožnil. Odborně se taky říká "zdiskreditoval." Jednoduchá otázka: čím? Bezradností, neprozíravostí, leností. Nejraději prý jedl a měl svůj klid. Pokud se svými rádci diskutoval o nějakém státnickém problému, zpravidla dával za pravdu tomu, koho slyšel mluvit posledního.
"Neznáme ani moudrého zámyslu, ani díla jakéhokoli od něho s důrazem v Čechách provedeného. Ve všech věcech potřeboval cizí rady a pomoci, jako by sám o sobě ani státi ani jíti byl nedovedl; a přece ani neuměl sobě vyhledati přítele, kterému by vládu místo sebe svěřiti mohl. Komora jeho za příčinou povinného do Rakous placení bývala vždy prázdná, jiní pak nedočkaví věřitelé nepřestávali sahati na hlavní pramen jeho důchodů, doly kutnohorské - proto bývalo mu trpěti takové nedostatky, že sotva tabuli svou zásobiti mohl všedními potřebami, ačkoli praví se, že na dobrém jídle mnoho sobě zakládal."

"Dobráctví jeho nadužíváno mnohonásobně, a tak se ukazoval ne-zřídka nedůvěřivým a citlivým. Za příčinou toho všeho nepožíval u národa ani vděčnosti ani vážnosti, lid ho ani nemiloval, ani se ho nebál, ba i posmíval se jeho rozkazům a i nejhorlivější příznivci se odvraceli od něho, ba i obraceli se proti němu." Jindřich Korutanský to v Českém království prohrával, krok za krokem ztrácel, až to království nakonec prohrál. Jeho popularita klesala stejně rychle, jako ji předtím u obyvatelstva získával (takové věci se v politice stávají, že). Nahrazovalo ji opovržení, pak zloba a nakonec rázný počin českých předáků, kteří neschopného muže na trůně do dvou let sesadili. Nebylo divu - domácí šlechta mu rychle přerostla přes hlavu a dělala si, co chtěla. Většina královských zboží byla vytunelována rozchvácena, šlechtici v čele s Jindřichem z Lipé si přivlastnili právo disponovat státními financemi včetně příjmů z stříbrných dolů. Petr Žitavský upozorňuje ve své kronice na typický znak neklidu a všeobecné nejistoty - narůst kriminality a jaký to mělo dopad na obyvatele:

 

(Latinsky psaná kronika opata zbraslavského kláštera Petra Žitavského je důležitým pramenem pro poznání předhusitské doby. Začíná vyprávěním o vládě a tragickém konci Přemysla Otakara II. a je dovedena až k r. 1338)

"Když se rozmnožily útrapy v království Českém a byla už rozvratem odevšad vypuzena bezpečnost, soused nedůvěřoval sousedovi, domácí nájemníkovi a bratr měl stěží důvěru k bratrovi a všichni zároveň poděšeni strachem, nejsou nikdy a nikde bezpečni, vesměs chodili ozbrojeni na ulici, na náměstí a už i ve vlastním domě, nosíce každý štít a meč vždy připraveni k boji, jak vskutku jsem já často tehdy viděl v Praze, že kdo měl dvě suknice, prodal jednu a koupil si meč. Zaměňovala se tehdy radlice za meč a kosy za kopí."

Nejhůř ze všech to odnášely kláštery. Na rozdíl třeba od biskupa neměly vlastní branné síly. Klášterní statky spadaly přímo pod královskou správu, Jindřich Korutanský měl za povinnost chránit je proti drancujícím pánům. K tomu se mu však nedostávalo ani vojáků a nakonec ani energie. Nechával zkrátka věcem volný průběh. A když se konečně vzchopil, tak už bylo pozdě. "Pod vládou, která tak málo uměla rozeznávati pravdu od křivdy a zjednati zákonům úctu a poslušenství, nemohla země tolikerými rozbroji podrývaná, jakou byly Čechy tehdejší, nabýti potřebného upokojení. (Řeč je stále o roku 1309, prosím.) Všecky ve společnosti lidské rodící se neduhy vystoupily tudíž najevo: staré půtky obnovovaly se krvavě a nové plodily se bez počtu. Každý osoboval sobě právo pomáhati sobě sám a počínati, cokoli se mu líbilo; proto nebylo míry ani konce loupežím, požárům, vraždám, záštím a pychům po celé zemi. Souvěké zprávy vedou žalostné nářky na anarchii k víře až nepodobnou, do které tehdáž království bylo uvrženo - ani jeden hlásek se neozýval k obraně neb k omluvě ubohého panovníka." Ve snaze zachránit trůn, který se kymácel opravdu viditelně, povolal Jindřich pomoc z ciziny nejdříve žoldnéře z Korutan, pak i rytíře z Míšně.

Knížete tak přílišně
páni tupí, že jen chřadne
a též jídlo nemá žádné.
Proto pošle do Míšně,
k Bedřichovi, k markrabímu,
který vskutku vyhoví mu.
Vsi i města ničí spoře,
zlomí odpor v Kutné Hoře,
k Praze míří bez zábrany.
Kníže otevřít chce brány,
ale mnozí měštěníni v pražští ze zrady ho viní.

Tak, a další křečovitý tah: Král se pokusil obsadit rozhodující úřady svými lidmi a zavést tak v zemi jakousi okupační správu. To už byl jenom krok zoufalce. Diktát cizáků si české panstvo nenechalo líbit. Jestli pánům zatím slabá vláda vyhovovala, teď už o ni nestáli. O koho stáli čeští páni? O dobrého krále. Zdá se, že každý jiný král než Jindřich Korutanec byl dobrý. "Když pod bezmocnou a nepořádnou vládou Jindřicha, vévody korutanského, který měl jen podle jména titul královský, zakoušelo království České, které bylo před jeho příchodem bohaté mírem i bohatstvím, vzrůstem zla na všech stranách takový rozvrat, že takřka už hrozila konečná zkáza, kdyby ruka obnovující a spojující i roztrhané věci sjednocující rychle nezamezila tak veliká nebezpečenství."

Daleko spíš než zásah boží ruky můžeme předpokládat diplomatické úsilí opatů dvou cisterciáckých klášterů. S prvním jsme už měli tu čest - byl to Konrád z kláštera na Zbraslavi - působil jako poradce Václava II. a svého času promluvil jaksepatří do duše hýřícímu Václavovi Třetímu; druhý se jmenoval Heidenreich a byl ze Sedlce u Kutné Hory. Ti dva dali dohromady tajný plán. Napadlo je to asi hned potom, co zavražděného římského krále Albrechta nahradil Jindřich VII. Lucemburský. Jeho volby se zúčastnili všichni kurfiřti, pouze jeden chyběl. Jeho jméno? Jindřich Korutanec. Český král. Ani se neobtěžoval, aby se volby účastnil.

Ten tajný plán, zrozený kdesi v tichu klášterních zdí, chtěl zabít dvě mouchy jednou ranou: Předně bylo zapotřebí, aby se český trůn, ohrožovaný neschopností krále a nenasytností domácí šlechty, opřel o autoritu zvenčí (ono by bylo vůbec nejlíp, kdyby to byla autorita samotného římského krále). Zároveň však šlo o to, aby byly zachovány právní nároky dědiček trůnu, tedy přemyslovských princezen. Muselo to být některého horkého letního dne v roce 1309, kdy po bohoslužbě v katedrálním pražském chrámě opat Konrád princeznu Elišku oslovil. Podle Konrádova kolegy, kronikáře a později rovněž opata zbraslavského Petra Žitavského to prý bylo naopak, to Eliška měla Konráda vyzvat, aby ji "povznesl," ale my si o tom myslíme svoje. Ten plán byl určitě Konrádův. A byl to dobrý plán.

"Ó kéž by nevysychaly vody z mých očí tekoucí, aby plněji prozrazovaly žalostné cítění mého srdce! Já jsem sirota, zbavená obou rodičů, království otců mých a dědictví je přivedeno na mizinu, a tento můj švagr, v nějž jsem čekala svého utěšitele a obnovitele království, upadl takřka v posměch všeho lidu. Lépe by mně bylo zemříti nežli tak bídně žíti a viděti opuštění své i království. Má sestra, jak se obávám, bude zítra nebo dnes se svým manželem vypuzena z království. A kam půjdu já? Poraďte, otče, poraďte mně, opuštěné dívce, poskytněte radu mně, nedospělé panně." A tak dále, Petr Žitavský si dal na promluvě šestnáctileté Elišky Přemyslovny jak se patří záležet.

"Znepokojuje mne, dcero, tvá žalostná řeč (správně tušíte, že kronikář už v této chvíli konstruuje páně opatovu odpověď). A ještě více mne znepokojuje nedostatek, který zakoušíš, nejvíce však tísní mé srdce, že nemohu dáti těm stížnostem léku. Ten Korutanec, tvůj švagr, který drží třebas bez užitku jméno král v tomto království, nedovoluje přece, aby ti někdo dobře radil v domnění, že tvoje útěcha bude jeho škodou. Avšak přece rád chci a slibuji věnovati pro obnovení království a pro potěchu tvou i mnohých chudých, kolik mně Bůh dá. Buď pevná, dcero královská, Hospodin je s tebou, nic se neboj!"

Dcera královská se vskutku neměla čeho bát. Kromě Hospodina stál za ní nejlepší diplomat království, opat Konrád. Eliška byla ctižádostivá a doposud jenom odstrkovaná, takže ani chvilku nezaváhala, když se před ní otevřela přímo skvostná perspektiva. "Od oné hodiny počal pan opat s plnou věrností jako milující otec pečovati o onu pannu, kterou měl od dětství rád víc než její sestry." Pečoval nejenom o pannu, pečoval i o svůj plán. (Myslím, že o ten hlavně.) "A poněvadž tehdy kolovala mezi většinou lidí obdařených v jednání darem rozumu a zkušenosti řeč a takovýto úsudek, že Korutanec nemůže dlouho v království obstáti a panovati, jednak protože v něm naprosto nebylo moci a znalosti, které se vyžadují pro stav královský, jednak že měl nepřítelem římského krále, jednak proto, že se obyvatelé království vespolek velmi svářili a přemnozí pomýšleli na jiného krále, z toho všeho tehdá vzešlo lidové pořekadlo: Korutanci ať se rychle vrátí k prosné kaši, od které přišli." Ano, úderné heslo. Teď ještě jak to všecko nějak šikovně zařídit...

Někdy v roce 1309 se opat Konrád do té velice složité a choulostivé diplomatické mise pustil. Vyžádal si slyšení u nového římského císaře, jinak prvního Lucemburka na tomto trůně. Podal mu podrobný výklad o vnitropolitické situaci v Českém království a seznámil ho i se svým nejtajnějším přáním. "Po zániku mužského rodu zbývají čtyři dcery přezbožného krále Václava, z nichž věkem starší, paní Anna, která se provdala manželským sňatkem za korutanského vévodu, se sice nazývá královnou českou, ale má pramálo úcty a královské důstojnosti pro neoblíbenost svého manžela. Je tu však druhá panna velmi rozumná, jménem Eliška, která dosud nepoznala mužského druha, v mysli bystrá a zkušená, skvějící se září dívčí cudnosti a ctnosti, sama jediná utěšuje známkami vynikajících mravů celé Čechy." Zbylé dvě Přemyslovny opat vyloženě odbyl. Taky neměl proč by se jim věnoval. Jemu šlo pouze o tu jednu. S římským králem ovšem byla těžká řeč. Buďto nerozuměl, nebo rozumět nechtěl.

"Když zbožný opat slyšel, že chce král vyloučiti z království nejenom knížete korutanského, nýbrž i všechny čtyři dcery krále Václava, aby v něm nekralovaly, byl znepokojen." No bodejť by nebyl... "A pravil králi: ´Zdaž císařská spravedlnost, která obyčejně laskavostí upevňuje trůn (Konrád šel na to chytře, Jindřich ještě císařem nebyl, tituloval ho titulem, který mu zatím nepatřil), zda zahubí nevinného s vinným? Jestliže upadla pro svého manžela v nemilost říše paní Anna, vévodkyně korutanská, která se nyní nazývá královnou českou, řekněte, prosím, čím si nezasloužila otcovské dědictví svěží ctnost panny Elišky? Či si nezasloužila ta dívka urozená, ze slavného královského rodu zrozená, že by se v onom království, jehož je dědičkou, třebas by se nemohla státi králem proti vůli přirozenosti a pohlaví, neměla aspoň se svolením císařské milosti řádně státi a jmenovati královnou?" Opatovi nešlo jenom o Elišku. Šlo o celé království.

Moment... Elišce bylo šestnáct. V středověku holka na vdávání. Králi Jindřichovi bylo o osmnáct let víc. No, budiž. Jenomže - on byl přece už ženatý. Mimochodem - taky 18 let... Ve hře on sám nebyl. Ve hře byl jeho synek. Třináctiletý Jan.

Tak to aspoň zvenku vypadá, že po onom rozhovoru pana opata a pana krále musela být ruka tak říkajíc v rukávě. Tedy ruka Eliščina v rukávě lucemburském. Ale nebyla. Římského krále ten projekt zaskočil. On s ním prostě nepočítal, nevěděl si s ním rady. A kromě toho měl hromadu jiných starostí. Teď zrovna se chystal na korunovační jízdu do Říma, před očima měl královskou, potažmo císařskou korunu, a najednou - takový problém... Ta nabídka byla lákavá, to ano, jenže hrozila celou řadu rizik. Například se králi ale vůbec nezamlouvala představa, že by měl poslat svého syna právě odrůstajícího dětským střevíčkům do země plné konfliktů. První Konrádova mise zkrátka dopadla... no, jaksi nijak. Ostatně - měla zatím ráz navýsost soukromý, diskrétní. Výsledek tudíž žádný... Ale - něco přece jenom. To, co platí i při dnešních složitých diplomatických jednáních. Kontakt byl navázán. Zájem probuzen. Kronikář Petr Žitavský, který se v opatově doprovodu těch jednání asi také zúčastnil, i když samotné rozhovory s králem se vedly mezi čtyřma očima, si do po návratu do své kroniky radostně poznamenal:

Já do Prahy rychle a s veselou myslí se vrátil,
nikoli liknavým krokem, jsa jist, že královská dcera
bude nadále vládnout a zachová vlastní svá práva,
jakož i jméno rodu, ta panna mysli tak moudré
jejíž život byl v květu a zdobený všelikou ctností,
ta, jež Eliškou slula; je bez hranic proslulost její,
taktéž přehojná sláva, neb mysl její je bystrá.

Jednání tedy proběhlo, ale nic se nedělo. Český zájem na té věci neopadl, kdepak, Češi by rádi měli nového krále, přímo na místě si to ověřil Petr z Aspeltu, mohučský arcibiskup, ještě lepší diplomat, než byl zbraslavský opat Konrád, jenomže Jindřich váhal. Kroutil se, odkládal, vyhýbal se. A přitom Petr z Aspeltu dokázal pro ten projekt získat řadu vlivných pánů, takže původně soukromý plán několika duchovních se stal v krátkém čase oficiálně prosazovaným požadavkem většiny českých pánů. Ani to Jindřicha Lucemburka nepřesvědčilo. Bylo zapotřebí znovu a na mnoha úrovních jednat, jednat a zase jednat. Římský král manévroval. Nabízel Čechům svého bratra Walrama, který byl už 30letý a měl tudíž mnohem víc politických zkušeností než kluk, kterému táhlo na čtrnáct. Naši páni nezacouvali. Chtěli Jana a hotovo. Jednání skoro ztroskotalo. Teprve když pana krále opati Konrád a Heidenreich upozornili, že Lucemburkové dosáhnou českého trůnu výhradně v osobě prince Jana, tak se Jindřich rozhodl. Sotva rád, ale svolil. Petr z Aspeltu se ovšem musel zapřísáhnout, že bude Janovi dělat politického rádce.

Když poznali čeští páni k svému hoři,
že je Korutanský v ničem nepodpoří
soudili že Elžka Přemyslovna vdána
má být za hraběte, z Licmburka Jana,
syna císařova. Svěřili mu vládu
a Jindřicha hnali z Prahy bez odkladů.
Tomu králi, Bože, zachovat rač zdraví,
ať ho starost o lid nikdy neunaví,
ať do svého sněmu české pány volá,
aby rozkvetl zas kraj zničený zpola,
aby mír v něm nastal a on dobyl slávy.

A byla svatba a "Elžka" neboli Eliška Přemyslovna si ve věku osmnácti let bere za manžela čtrnáctiletého "Jana z Licmburka" neboli Jana Lucemburského. Ten se stává desátým českým králem a České království může vstoupit do doby lucemburské.

Zdroj: Josef Veselý

Na Hromnice nešijte, nepomlouvejte, netancujte ...

 

Všimli jste si, že dnes jsou v kalendáři Hromnice? Pro naše předky to byl svátek, který dost "znamenal". Těch dvojek je tedy dneska víc, ale to, co je psáno v nadpisu, se na Hromnice opravdu "doporučuje". Také, prosím, nežertujte a neklejte. 😉

Hromnice jsou svátkem jara. Opravdu, i když to tak nevypadá. Měsíc únor dostal název podle ledových ker, které se začínaly lámat na řekách a ponořovat pod vodu. Říkalo se, že se unořují a tak vznikl název měsíce únor. Proč má únor nejméně dní ze všech měsíců? Za to mohou Římané.

Ve starém Římě nový rok začínal na jaře – v době, když se příroda probouzí a je čas začít se věnovat práci na polích. Prvním měsícem jejich kalendáře byl tedy březen. A to znamená co? Samozřejmě – únor je tím pádem v kalendáři poslední! A tak na něj už zkrátka „nezbyl“ dostatek dnů. Hromnice znamenají příchod jara a návrat světla, proto se říká „Na Hromnice o hodinu více“.

V únoru bývají plesy, tam se můžeme tanečně předvést, ale také bývá tzv. Suchý únor. 

 

  

Skřivánek

Slavení Hromnic spadá na 2. února, kdy je přesně polovina zimy za námi. Lidé tehdy věřili, že se v tento den setkává zimní síla s jarní. Keltové slavili Imbolc, což se překládá jako „ovčí mléko“ – v únoru se totiž rodí jehňata a lidé si díky tomu mohli obohatit jídelníček právě ovčím mlékem. V tento den bylo třeba sundat ze dveří, stěn a domů výzdobu náležející zimě – hlavně břečťan a jmelí – a obřadně ji spálit v ohni. Všeobecně platilo, že čím větší zima na Hromnice, tím lepší úroda. Naopak jasné počasí na tento den předpovídalo špatné vyhlídky na budoucí sklizeň. V keltské tradici se po Hromnicích poprvé oralo, s čím souvisel rituál očarování pluhu. Slované oslavovali 2. února příchod boha Peruna, vládce bouře, hromu a blesku, který svým bouřením vyhání všechny démony zimy. I pro křesťany se tento den stal důležitou oslavou přicházejícího jara. Svátek byl také spojen s ochranou před hromy a blesky – lidé světili svíce, takzvané hromničky, které potom během bouře dávali do oken jako ochranu domácnosti.

Zdroj: https://www.extra.cz/vylet-do-minulosti-unorove-tradice-ktere-uctivali-nasi-predci-dodrzujete-vubec-nektere-z-nich

Slavení Hromnic spadá na 2. února, kdy je přesně polovina zimy za námi. Lidé tehdy věřili, že se v tento den setkává zimní síla s jarní. Keltové slavili Imbolc, což se překládá jako „ovčí mléko“ – v únoru se totiž rodí jehňata a lidé si díky tomu mohli obohatit jídelníček právě ovčím mlékem. V tento den bylo třeba sundat ze dveří, stěn a domů výzdobu náležející zimě – hlavně břečťan a jmelí – a obřadně ji spálit v ohni. Všeobecně platilo, že čím větší zima na Hromnice, tím lepší úroda. Naopak jasné počasí na tento den předpovídalo špatné vyhlídky na budoucí sklizeň. V keltské tradici se po Hromnicích poprvé oralo, s čím souvisel rituál očarování pluhu. Slované oslavovali 2. února příchod boha Peruna, vládce bouře, hromu a blesku, který svým bouřením vyhání všechny démony zimy. I pro křesťany se tento den stal důležitou oslavou přicházejícího jara. Svátek byl také spojen s ochranou před hromy a blesky – lidé světili svíce, takzvané hromničky, které potom během bouře dávali do oken jako ochranu domácnosti.

Zdroj: https://www.extra.cz/vylet-do-minulosti-unorove-tradice-ktere-uctivali-nasi-predci-dodrzujete-vubec-nektere-z-nich

• Na Hromnice musí skřivánek vrznout, i kdyby měl zmrznout.
• Když na Hromnice ze střech teče, zima dlouho se povleče.
• Na Hromnice jasná noc - bude mrazů ještě moc.
• Svítí-li slunce na Hromnice, bude zimy o šest neděl více.
• O Hromnicích je hospodáři milejší vlk na dvorku, nežli slunce na obloze.
• Je-li o Hromnicích studeno, přijde brzy jaro.
• Zelené Hromnice - bílé Velikonoce.
• Leze-li jezevec o Hromnicích z díry, za čtyři neděle zpátky zas pílí.
• Na Hromnice půl zimy, půl krajíce a půl píce.
• Když na Hromnice únor měkký bývá, udeří pak v březnu velká zima.
• Na Hromnice musíš mít polovinu slámy a polovinu sena.

Hromnicím patří druhý únor a v řeči našich předků by se daly označit jako první svátky jara.

Hromnice patřily k tradicím našich předků. Hromničky se říkalo svěceným svíčkám.

  

Hromnička (posvěcená svíčka) v každém domě musela být vždy při ruce a byla uchovávána s pietou. Užívala se nejen během bouřek, kdy se zapálená dávala do oken a měla spolu s modlitbou za odvrácení hromů a blesků chránit stavení i jeho obyvatele. Chránila také před těžkou nemocí a nenadálou smrtí. Hořela na stole při návštěvě kněze, s hořící hromničkou domácí obcházeli umírajícího a modlili se.  

Hromničky se ale rozsvěcovaly i na den Svatého Blažeje, tedy hned následujícího dne - 3. února. V tento den obcházeli stavení v obci školou povinní chlapci, zpívali, recitovali a vybírali koledu na podporu svého učitele. Na Valašsku si popularitu získaly hry o svaté Dorotě. Její svátek si připomínáme 6. února. Při obchůzkách v obci nebo ve městě herci sehráli představení o panně Dorotě a její pevné křesťanské víře, pro niž byla mučena a nakonec sťata katem.

 

Hry o sv. Dorotě

Svátek Hromnic je vysvětlován různě. Všichni se však shodují v tom, že 2. února se půlí zima a něco nového začíná. Z pohledu hospodářů to prý bývalo měřítko zásob krmiva. Na Hromnice by měli mít zkrmenou polovinu sena, obilí, brambor. Týkalo se zásob jak pro jeho rodinu, tak pro jeho zvířata. Na Hromnice půl krajíce a půl píce. A není na škodu se o život našich předků zajímat. Zjišťovat jejich životní osudy a obyčeje a také jim porozumět.

Hromnice byly také svátkem očisty. V předtuše jara lidé cítili potřebu vysmýčit své příbytky, vymést krby, uklidit stáje a dvory. Dnes už neříkáme, že smýčíme, ale naši předkové pilně uklízeli každý kout svých domácností, ve snaze udělat místo příští jarní energii, kterou již cítili ve vzduchu.  S rozžatými svícemi symbolizujícími očistu se obcházely i včelí úly.

Podle lidové pověry by hospodyně neměly brát do rukou jehlu, aby nepřitáhly na stavení blesk. Keltský předkřesťanský svátek Imbolc, předchůdce Hromnic, souvisel s Perunem, bohem hromu a blesku, který se burácivě probouzel ze zimního spánku. Blížilo se očekávané jaro a tak lidé uklízeli po zimě, vymetali stáje, čistili topeniště a zapalovali hranice.

 

Svěcení vody na Hromnice v Karpatech. Počátek 20. století.

Hromnice je vázána na pradávný církevní svátek - tzv. Svátek uvedení Páně do chrámu. Má připomínat událost zapsanou v Lukášově evangeliu. Čtyřicátý den po Ježíšově narození, tak jak to bylo zvykem v židovské tradici, přinesli Maria a Josef malého Ježíše do jeruzalémského chrámu, aby svého syna odevzdali Bohu. V chrámu ho vzal do náruče stařec a prorok Simeon a nazval ho "světlem k osvícení pohanů". V tomto setkání dítěte a starce můžeme vidět setkání zanikajícího pohanského světa a nového začátku v Kristu.

Hromnice zároveň symbolizuji definitivní konec vánočnímu času. V této době už většinou v každé domácnosti uklidili vánoční ozdoby, betlémy či vánoční stromečky. To se u nás dělá často již na Tři krále. V Belgii a ve Francii se smaží palačinky, které se pak konzumují s malým rituálem. Pravou rukou budete přehazovat palačinky jako profesionální kuchař, aby se vám hezky obrátily a dosedly celou plochou zpět na pánvičku. V levé ruce budete držet penízek a něco si můžete přát.

Pro úplnost dodám, že na dnešní den 2. února připadá Světový den mokřadů a manželství.

Zdroj: LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Čtvero ročních období v lidové tradici. [s.l.]: Petrklíč, 2008., znojemsky.denik.cz, www.pranostik.cz/pranostiky-na-2-unora-hromnice/

Začátky vzdělávání a jak Valaši chodili do školy

Jsme v půli školního roku. Po pololetním vysvědčení dnešním dnem začíná druhé pololetí. Nejlepší čas připomenout si, jak se kdysi vyučovalo. 

Ono to bylo všude dost podobné, ale přece jen ve městech byly lepší možnosti. Jako příklad jsem vybrala Valašsko. O valašské kolonizaci jsem psala už ZDE. Jednou z největších a nejznámějších valašských vesnic jsou Velké Karlovice, dříve jen "Karlovice". 

"Dú Valaši dú-ú, hore dědinú-ú, jeden nese pepřek, druhý zase česnek, třetí cibulú-ú, třetí cibulú."

Počátky školství v Karlovicích jsou spojené s postavením kostela a zřízením duchovní správy, ale už předtím učili po chalupách písmáci. Kdo byl dříve ve vesnici nejdůležitější? Starosta nebo fojt, farář a učitel. První škola tam byla otevřena v roce 1775 (hned po nařízení Marie T.). Není divu, že škola neměla vlastní budovu, tak se vyučovalo v pronajatých místnostech různých domů v okolí kostela. Lidé si uměli poradit i v 18. století. Žáci byli rozptýleni po vesnici v různých domech. Platem prvních učitelů byly tzv. kantace. Valašský spisovatel Čeněk Kramoliš to zachytil takto: "Učitel chodil čtyřikráte do roka dům od domu, dostával obilí, vejce, vlnu, klobásy, uzené maso, len, jehňata - co kdo měl. O Třech králích chodil po koledě." Vybíral si tedy plat v naturáliích. Neumím si to představit v dnešní době. Vyučovalo se od Všech svatých do Letnic. To byl tehdy školní rok. V létě se pracovalo, na školu nebyl čas. Do školy bylo přihlášeno dost žáků, ale ve skutečnosti "do školy" pravidelně nechodili, protože děti musely doma pomáhat, také všichni neměli dostatečné oblečení a obutí, většinou bydleli daleko od školy. Psát, že mnozí chodili bosi, je asi zbytečné.

Za vlády císařovny Marie Terezie byl 6. prosince 1774 vydán Všeobecný školní řád pro všechny císařsko-královské země, který stanovil mimo jiné všeobecnou vzdělávací povinnost pro chlapce i dívky. Na základě tohoto  osvíceného rozhodnutí byla zavedena povinná šestiletá školní docházka. Psala jsem o tom ZDE. 

Co vydala císařovna, mělo platnost i v horách na Valašsku. Píši-li o škole ve Velkých Karlovicích, chtělo by to něco konkrétního. Bohužel, zpráv je celkem málo, možná i proto, že jednak se na vzdělání nekladl takový význam jako na hospodaření. Není divu, většina dospělých byla negramotných. Před rokem 1810 se vyučovalo v chalupách – u Kvintů, Vranečků, Boráků (chcete-li konkrétně) a jinde. Tady si můžeme všimnout i příjmení na Valašsku. U majitelů stavení se pronajímala jizba na určité období. Je známo, že v Leskovém učil Jan Třeštík a Šimon Holčák, v Podťatém vyučoval Pjatko, který pocházel z Rožnova. Na Soláni najali vysloužilého desátníka Josefa Pavelku. Asi byli rádi, že vůbec sehnali někoho, kdo umí číst a psát. Byla by naivní představa, že tito "učitelé" měli pedagogické vzdělání. Zprávy jsou však velmi kusé.

V roce 1752 byla poslána žádost o zřízení školy při faře. V ní učil písmák Michal Gavlík, prvním rektorem byl A. Barvenský. Možná překvapí, že v Karlovicích měli rektora, ale dnes má slovo "rektor" naprosto jiný význam. Učebnice samozřejmě nebyly a nahrazovaly je kalendáře nebo katechismy. 

Tabulky ... Jednalo se o tenkou desku vyrobenou z černé břidlice vsazenou do širokého dřevěného rámu. Tabulky mívaly na jedné straně vyryté červené linky, druhá strana byla pouze černá a mohla tak sloužit nejen k psaní, ale též ke kreslení obrázků. Ke školní tabulce neodmyslitelně patřil „kamének“ na psaní a malá mazací houbička přivázaná k rámu obyčejným provázkem. Pokud ji žáček ztratil, dala se nahradit kouskem hadříku. Dřevěný rám chránil tabulku před odštipováním a občas se na něm objevilo i vyryté jméno majitele.

Nebyla špatná tahle školní pomůcka. Nevydařený pokus o napsání písmena anebo – nedej bože – špatně spočtený příklad se dal rychle vymazat a nahradit správným výsledkem, aby pan učitel nic nezpozoroval. Také obávaných kaněk se prvňáčci nemuseli bát. Břidlicové školní tabulky byly praktickou pomůckou, hlavně však levnou.

 

Kostel Panny Marie Sněžné, Velké Karlovice

Škola "U kostela" je v kronice Velkých Karlovic zaznamenána v roce 1757, kdy přišel ze Zašové Antonín Vranečka a učil zde 16 let. Zároveň vykonával funkci obecního písaře, protože se kromě učitele nenašel nikdo vhodný. Jeho nástupcem se stal syn Antonín. Oba byli stále bez předběžného učitelského vzdělání. Platem jim pořád byly už uvedené  kantace.  Po Vranečkovi nastoupil úředně ustanovený učitel Liberda, jeho dekret potvrzovala konzistoř v Olomouci. Konzistoř (kurie) bylo sídlo nejvyššího správního úřadu v arcibiskupství (poradní sbor biskupa tvořený vysokými duchovními).

Protože stará škola se ukázala jako zcela nevyhovující, bylo v  roce 1877 zakoupeno místo na novou školu a již příští rok se začalo se stavbou. Následujícího roku byla dvojtřídní škola otevřena. Protože bylo ve třídách moc dětí, zavedlo se směnné vyučování a už se hovoří o trojtřídní škole.

Národní škola U kostela

Rok 1895 je zajímavý tím, že cestovatel Emil Holub věnoval škole U kostela 54 pomůcek ze své cesty po Africe, protože ve škole tehdy skoro žádné pomůcky nebyly.

 

Bylo známo, že Emil Holub by se rozdal, zde s typickou tropickou přilbou.

Prostí lidé, zvláště v horských oblastech, kde byla obživa mnohem obtížnější, nevítali rozhodnutí o povinné školní docházce dětí s velkým nadšením. Na prvém místě bylo zajištění obživy, až pak byl čas na učení. Takže od jara do podzimu nebyl na docházku do školy čas. Později alespoň zimních měsících, kdy nebyla práce na poli a děti mohly docházet do vyučování.

Nesnáze s existencí školy a s jejím provozem byly zvláště v horských oblastech Beskyd, kde při roztroušeném osídlení od údolí téměř až po hřebeny hor bylo všude daleko a navštívit blízkého souseda někdy znamenalo i hodinu chůze.

Zdroj:Mgr. Helena Mičkalová, valassky.denik.cz